Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Koukala jsem na bratra jako vyoraná myš. Úplně jsem zapomněla na to, že jsem se mu chystala něco vyprávět, jen jsem na něj zírala. On sám vypadal poměrně zmateně. Jako by ani nečekal, že to dokáže. Kdoví? Možná nečekal.
Po krátké odmlce se jeho hlas ozval znovu. Zacukala jsem ušima, ale ty samozřejmě nebyly tím, co vnímalo Podbělův hlas. Bratr mluvil přímo uvnitř mojí hlavy. "Páni. No... páni. To je vážně super," vydechla jsem s nadšením a zamávala nadšeně ocasem. Že Podběl nemůže mluvit mi nikdy nijak nepřekáželo, vlastně mi to po té době už ani nepřišlo, ale když tu ta možnost teď byla, měla jsem z ní vážně radost. Konečně si toho můžeme tolik povědět!
Zářivý úsměv mi na tváři trošku ochladl, když se Podběl vrátil k tomu, co jsem říkala předtím. Aniž bych si to uvědomila, opět jsem zvedla tlapku k tváři a osahala si jizvy. "Jo, medvěd. Schovávali jsme se s Einarem v jeskyni v horách a on nás tam našel. Byla tam s námi ještě jedna vlčice, stala se z toho velká rvačka," otřásla jsem se. "Naštěstí to všichni přežili, Šalvěj je v pořádku, ale Einara ten medvěd dost pochroumal, jak se nás snažil bránit. Byla to hrůza. Einar říkal, že bychom se měli všichni začít učit, jak bojovat, aby se to nestalo znova," vzpomněla jsem si. "I když, ty už určitě něco znáš, když jsi ten ochránce," usmála jsem se trošku.

Jméno vlka: Máta
Počet příspěvků:
listopad - 14
prosinec - 3
leden - 2
Postavení: delta
Povýšení: /
Funkce: Lovec
Aktivita pro smečku: S Einarem a Šalvějí probírala smečkové záležitosti, vzájemně si pomáhali při potopách
Krátké shrnutí (+ rychlohry): V listopadu je na cestách s Einarem a Šalvějí zastihly potopy, před kterými se vypravili schovat do hor. Bohužel v jeskyni natrefili na medvěda, se kterým se utkali ještě společně s Ionou. Bez šrámů se to neobešlo a Máta si tak odnesla nové jizvy. Po návratu do hor převážně odpočívala a zotavovala se, stačila si také ještě popovídat se Shine, která přišla na návštěvu.
Smečková minihra: /

Jméno vlka: Mercer
Počet příspěvků:
listopad - 3
prosinec - 2
leden - 4
Postavení: Kappa
Povýšení: /
Funkce: ochránce
Aktivita pro smečku: Výchova nové generace
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Věnoval se hlavně rodině. Se Sierrou svá vlčata poprvé vyvedli z úkrytu, aby se seznámila s územím smečky a také je začali učit lovu.
Smečková minihra: /

Opětovala jsem bratrovi jeho objetí s úlevou a vrtícím ocáskem. Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv, když se přede mnou celý otočil, aby ukázal, že se mu během potop ani po nich nic nestalo. Byla jsem moc ráda. Postupně jsem se ujišťovala, že je moje rodina v pořádku.
Úsměv mi ale poněkud pohasl, když jsem viděla, jak Podběl zavadil pohledem o jizvy na mé tváři. Sklopila jsem pohled stranou, ale ta otázka, která přišla, byla asi nevyhnutelná. "Víš, byli jsme s Einarem a Šalvějí na cestách a narazili jsme na medvě-" Slova mi v půlce věty odumřela na jazyku. Prudce jsem se napřímila a pohlédla rovnou na Podběla, oči vypleštěné. To přece není možné. Nebo je? "Podběle," vydechla jsem v naprostém překvapení, když informace o tom, co se právě stalo, konečně doputovala do mého mozku. "Tys na mě promluvil?" Komu jinému by patřil ten hlas, který se ozval? Znělo to, jako by byl jen v mé hlavě, ale určitě nepatřil mě. Zaraženě jsem na brášku civěla, připravená se začít radovat, ale pro tu chvíli příliš vyvedená z míry, než abych se zmohla na cokoliv dalšího.

//úkryt

Vyšla jsem ven a rozhlédla se. I tady byl klid, ale ve vzduchu se vznášely různé pachy. Nasála jsem je do čenichu a snažila se k nim přiřadit tváře. Tohle bude ta rodinka. Sierra, Mercer... no a jejich malí. Že bych se za nimi šla podívat? Jé, to by mohlo být fajn. Možná bych mohla začít vychovávat malé lovce už od začátku, hehe, zamáchala jsem ocasem, ovšem další z pachů, které mi k čenichu přinesl vítr, mě přiměl své plány změnit. Alespoň prozatím.
Vyrazila jsem tím směrem a užila si krátkou procházku horami, než jsem spatřila bratrův kožich. Vypadalo to, že Podběl taky jen tak bezcílně bloumá a tak jsem si to k němu hned namířila. Byla jsem ráda, že ho vidím, posledně jsme se rozloučili dost ve spěchu a od té doby se toho stačilo semlít opravdu hodně.
"Podběle, ahoj!" zvolala jsem na něj už z dálky a mávala ocasem. "Páni, ráda vidím, že jsi po těch potopách v pořádku. To bylo vážně šílené, co?" Trochu jsem se zarazila a přejela ho soustředěným pohledem od čenichu po ocas. "Jsi v pořádku, žejo?" Trochu zahanbeně jsem se snažila mu na pohled nastavovat tu stranu tváře, kterou nehyzdily jizvy. Ne, že by existovala nejmenší šance, že si jich nevšimne.

V úkrytu panoval velký poklid. Pár dalších tváří se objevilo, ale nezdálo se, že by kdokoliv jevil zájem o to se se mnou bavit a popravdě, mě už to tady nebavilo. Noha už mě skoro nebolela a bylo na čase se začít zase trochu hýbat. Rozpohybovat tělo ztuhlé a lehce zesláblé dlouhým odpočinkem. Protáhla jsem si s tichým lupnutím hřbet, joj, stařeno jedna, a ohlédla se po Šalvěji, která se stále zdržovala na svém místě. "Jdu to omrknout ven," broukla jsem k sestře a zamávala ocáskem. Doufala jsem, že se ke mně třeba připojí, ale už jsem nechtěla úplně vyčkávat, co a jak se bude dít. Musela jsem se provětrat, začínalo mi to v jeskyni lézt úplně na mozek. Snad bych mohla i zjistit, kam se všichni poděli. No, ne úplně všichni, ale... spousta vlků. Einar? Xander? Hanka? Nechtěla jsem dávat průchod obavám a hysterii, ale i tak mi hlodaly v mysli. Hlodaly a hlodaly jako zoubky malého hladového zvířátka, jako to poslední dobou dělaly tak často.

//Alatey

Byla jsem ráda, že se mamka dál nevyptávala. Mluvit o tom nebylo jednoduché, i když jsem Cinder tolik neznala. Byla to... hrozná situace. Strašlivá. A doufala jsem, že se už nikdy nic podobného nestane. Budoucnost se zdála být jaksi nejistá.
Jizvy na mém čenichu se tvářily, že plánují nějakou dobu zůstat. Bylo to k vzteku... taky trochu k pláči, ale plakat nad tím nemělo smysl. Ničemu by to nepomohlo. Jen jsem si povzdechla. "Co se dá dělat, že? Třeba aspoň vypadám jako drsňačka," pokusila jsem se o úsměv, který kupodivu i celkem vyšel. Mohli by na to letět vlci, ne? Škoda, že mě nenapadli žádní, na které bych se měla snažit zapůsobit. Leda- Ale teď nebyl vhodný čas nad tímhle dumat!
Nastražila jsem uši, když mi máma začala popisovat houbu. "Ah, mám dojem, že jsme ji už viděli na výletě s Einarem," vzpomněla jsem si, málem by mi to vypadlo z hlavy. Teď už jsem si ji ale musela zapamatovat! "Jestli narazím na nějaká zvědavá vlčata, určitě je varuju," slíbila jsem, ale pak už to vypadalo, že je naše společná chvilka u konce.
"Tak se zatím měj," zamávala jsem ocasem. "Ráda jsem tě zase viděla," špitla jsem, když mi prohrábla čenichem kožich a krátce jsem se k ní přitulila tváří. "Opatruj se," rozloučila jsem se nakonec a potom už jsem jen sledovala, jak černý ocásek mizí venku z úkrytu. Vědomí, že se mamka usídlila někde poblíž, mě svým způsobem uklidňovalo. Kdyby něco... aspoň jsem věděla, kde začít hledat.

Když odešla, dopřála jsem si ještě trochu odpočinku. Noha mě totiž pořád trochu zlobila a pobolívala, avšak už to přecházelo. A nečinné polehávání mě nakonec začínalo plnit výčitkami. Měla jsem na paměti, co jsem slíbila Einarovi - a taky jsem měla své lovecké povinnosti! No, jenže... když jsme u toho, kde vlastně Einar byl? A Hanka? Xander? Prakticky všichni z těch vlků, se kterými jsem se měla seznamovat? S mírně nakrčeným čelem jsem vyskočila a namířila si to k východu z úkrytu. Vykoukla jsem ven do zasněženého mraziva. "Co tam všichni takovou dobu vyvádějí," zamrmlala jsem si pod vousy. Nechtěla jsem být paranoidní, ale... No.

Celé to bylo hodně znepokojivé, ale ulevilo se mi, když jsem slyšela, že Einar z onoho střetnutí vyvázl jako vítěz a mamka ho potom ošetřila. "Alespoň, že tak a že byl v dobrých tlapkách," přiměla jsem se mírně pousmát, ale trápilo mě to. Bála jsem se, že budou útoky dál pokračovat a že nakonec přijde k vážné újmě i někdo další. Ve smečce teď přece byla spousta vlčat a mladých vlků...
Jak to bylo s Cinder ze mě musela máma tahat jako z chlupaté deky. Nechtělo se mi o tom mluvit. "Ne, mami," zavrtěla jsem hlavou, když jsem ji viděla, jak se rozhlíží kolem a chce běžet pomáhat. "Ona... umřela. Ještě se dovlekla do úkrytu, aby nás varovala a... u-umřela," vypravila jsem ze sebe přiškrceně a ztěžka si povzdechla. Otočila jsem hlavu trochu stranou a tlapkou si otřela vlhké oči. "Byla moc statečná," dodala jsem po chvilce, kdy jsem nabyla zpět kontrolu nad svým hlasem. Překonala bolest a vyčerpání z vážných zranění, jen aby nás upozornila na nebezpečí. To mi přišlo skutečně obdivuhodné. Ale bylo by lepší, kdyby se to nikdy nestalo.
Pousmála jsem se, když máma slíbila, že moje pozdravy předá dál. "Tak jo, snad se mi brzy taky poštěstí se vydat na návštěvu," máchla jsem ocasem, bylo by to fajn, ale vůbec jsem netušila, kdy na to dojde.
Z informace, že jizvy se se mnou ještě potáhnou, jsem nijak nadšená nebyla. "To asi nemusíš," zavrtěla jsem hlavou a opatrně se dotkla šrámů. "Zdá se, že už jsou stejně skoro zahojené." Ale obvaz by třeba uškodit nemusel? Zvědavě jsem si prohlížela dlouhé listy, které před námi vyrašily. "Hadí tělo," zamumlala jsem si. "No... nejspíš se tím nic pokazit nemůže, viď?" pousmála jsem se a nechala ji, aby mi listy na čenich připlácla, pokud uzná za vhodné.

"To tedy vážně není," potřásla jsem hlavou, kdybych už nikdy žádného medvěda nezahlídla, byla bych šťastná vlčice. Ovšem další slova z matčiny tlamy pro mě byly novinkou - a ne nijak příjemnou. "Cože?" nadskočila jsem. "Kdy? Ach ne," zaúpěla jsem, vůbec jsem nevěděla, že se něco takového stalo. "No... Nikomu to neříkej, ale poslední dobou se kolem pohybují divná individua. Nevím, o co jim jde." Nechtěla jsem o tom mluvit, ale nakonec jsem asi musela. Nevěděla jsem, jestli to vůbec můžu říkat, ale... propána, mámě jsem to snad říct mohla? I když už nebyla členkou smečky, pořád byla její přítelkyní a hlavně, což bylo ze všeho nejdůležitější, byla moje máma. Komu jinému už bych to mohla povědět? "Byli tu už dřív. Oni... ublížili Cinder, naší deltě, rovnou na hranicíh." Polkla jsem se sevřeným hrdlem, oči mě štípaly a nějak jsem se nedovedla přimět k tomu, abych řekla, jak to vlastně dopadlo.
"Aha, škoda. Snad je najdeš - hlavně jim potom vyřiď, že je pozdravuju," pousmála jsem se a zamáchala ocasem. Také bych se měla někdy vypravit na návštěvu do Daénu, ale prozatím toho bylo pořád tolik co dělat ve smečce... Jeden by se snad musel rozpůlit, aby všechno stihl!
Zdálo se, že rány na mém čenichu nějakou chvíli pobudou. "Achjo," odfrkla jsem si a opatrně se jich dotkla tlapou. Nelíbily se mi, ať byly důkazem čehokoliv. Nechci mít takovou děsivou tlamu jako- Pohled mi na moment utekl k tomu obrovi Mercerovi, který právě mizel ven se svojí rodinkou. "No... hádám, že to mohlo dopadnout i hůř," pokusila jsem se na to alespoň nahlížet optimisticky.

Možná jsem byla už dospělá, ale rozhodně jsem nebya příliš stará na to, abych se přitulila k mámě a cítila se hned stokrát lépe. Na to nejspíš nebudu příliš stará nikdy. "Jo, narazili jsme na něj v jeskyni v horách," povzdechla jsem si. "Byla to docela katastrofa. Ještě, že to nedopadlo hůř," otřásla jsem se lehce. Už jsem nic takového zažít nechtěla, fuj.
"Podběl tu před chvílí byl, nejspíš se pohybuje někde na území. Ale Třezalku jsem v poslední době asi neviděla," nakrčila jsem lehce čelo, kampak se vytratila? "No a Šalvěj je támhle," pohodila jsem s lehkým úsměvem hlavou ke spící sestře, kterou máma určitě musela vidět i tak. "Jinak... no, měli jsme teď ve smečce takové těžší období," svěsila jsem uši. Pohřeb Cinder, potopy... bylo toho hodně. "Ale snad už to bude jenom lepší," přiměla jsem se pousmát. Nechtělo se mi to moc rozebírat. Tušila jsem, že bych se neubránila slzám.
"Jak se má Hvozdík a Meduňka, potkala jsi je teď někdy?" naskočila jsem raději na jinou notu. Doufala jsem, že se třeba o sourozencích něco doslechnu. Krom toho mi ještě na mysli vyvstala otázka, na kterou jsem se od léčitelek vlastně odpověď nejspíš nedoslechla. Váhavě jsem zvedla zrak k matčině tváři. "A, hm, myslíš... myslíš, že mi tohle už zůstane?" dotkla jsem se tlapkou opatrně ran na čenichu, které už se pomalu hojily, ale nezdálo se mi, že by vyloženě, no, mizely.

Pospávala jsem poblíž Šalvěje. Nějakou dobu jsem neměla náladu a skoro ani síly na to dělat cokoliv jiného. Měla jsem na paměti všechno, co nám oběma Einar kladl na srdce - že je třeba se seznamovat s dalšími vlky ze smečky, věnovat se svým povinnostem... Ano, měla jsem to na paměti, ale necítila jsem se na to hned se do toho vrhnout. Tělo si řeklo samo, co potřebuje a to moje se dožadovalo odpočinku víc, než čehokoliv jiného.
Nakonec mě ale i ležení omrzelo. Začínala jsem se cítit víc rozlámaná z povalování než z toho, jak si mnou házela potopa. Opatrně jsem se protáhla, sykla, když mě bodlo v pokousané zadní noze a špitla jsem k Šalvěji, pro případ, že by zrovna nebyla v limbu: "Půjdu se trošku protáhnout."
Akorát, že jsem nikam nešla. Zrovna v tu chvíli se přede mnou vynořila známá tvář. V první chvíli jsem se překvapeně zarazila. Huh? "Mami!" Překvapený výraz nahradil úsměv. Cítila jsem, jak mě při něm táhnou rány na tváři a okrajově jsem opět zauvažovala, jestli se úplně zahojí, ale v ten moment jsem o tom nedumala hlouběji. Otřela jsem se mámě tváří o krk a zabořila čenich do její srsti. "To je skvělé překvapení, tak ráda tě vidím," hlesla jsem a mávala oháňkou sem tam. Byla jsem moc ráda, že je tu a že je po povodních živá a zdravá.

MÁTA
- Nech se strhnout proudem alespoň na tři posty (3)
- Top se a nech se zachránit (2)
- Ujisti se, že je člen tvojí smečky v bezpečí (2)
- Nech si ošetřit zranění související s potopami (3)
- Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění (1)

16 + 11 = 27 bodů

WALEAN
- Onemocni kvůli neustálé zimě a dešti (2)
- Nech se strnhout proudem alespoň na tři posty (3)
- Podej pomocnou tlapku tonoucímu (2)
- Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění (1)

18 + 8 = 26 bodů

WISSFEOH
- Vylepši své dovednosti (1)
- Odhal následky potop (2)
- Ošetři zranění související s potopami (3)
- Ujisti se, že je člen tvé smečky v bezpečí (2)
- Top se a nech se zachránit (2)
- Nech se strhnout proudem (3)
- Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění (1)
- Onemocni kvůli neustálé zimě a dešti (2)

21 + 16 = 37 bodů

MOKOŠ
- Onemocni kvůli neustálé zimě a dešti (2)
- Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění (1)
- Nech si ošetřit zranění související s potopami (3)

7 + 6 = 13 bodů

Celkem tedy za celou akci: Máta 27 bodů, Walean 26 bodů, Wissfeoh 37 bodů, Mokoš 13 bodů, Mercer 1 bod

Šalvěj, Konvalinka, Einar, Sierra, Astrid

- Nech si ošetřit zranění související s potopami
- Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění

Ležela jsem na zemi a vzpamatovávala jsem se jen pomalu. Celý ten zážitek byl... byl absolutně šílený. A teď, když bylo po všem, mě zaplavilo naprosté vyčerpání a plně jsem si začínala uvědomovat bolest ve svých zraněních. Na moment jsem zavřela oči. Už je po všem. Je po všem... bude to v pořádku.
Teprve když jsem ucítila něčí blízkost, zvedla jsem hlavu a spatřila Astrid. Držela jsem, když mi ošetřovala ránu na zadní noze, i když to bylo dost nepříjemné. Brzy se zjevila i Sierra... a Konvalinka, která měla na krajíčku. Vyloudila jsem na tváři unavený úsměv. "To nic, to nic, budeme v pořádku," ujistila jsem ji a doufala, že je to pravda. Šalvěj... snad byla v pořádku, že ano? Vynašla jsem ji pohledem, ale nezvedala jsem se, dokud nebyly Astrid se Sierrou hotové, abych jim zbytečně nepřidělávala práci. "Děkuju," hlesla jsem k nim vděčně, když bylo hotovo a zamžourala jsem na rány na svém čenichu. "Myslíte, no... že se to všechno zahojí? Nebudu pajdat do smrti, že ne? A tohle vypadá taky docela ošklivě, nezůstane mi jizva?" vyptávala jsem se nervózně. Srdce se mi stáhlo, taková představa se mi vůbec nelíbila - ale musela jsem si připomenout, že mám vlastně štěstí. Mohlo to klidně odnést moje oko, nebo dokonce obě.
Svýma očima, která to přežila ve zdraví, jsem teď mohla sledovat Einara, jak udává instrukce a... mizí. "Einare, počkej!" Ale mohla jsem klidně mluvit do dubu. "Však on se užene k smrti," prohlásila jsem se slzami na krajíčku k nikomu konkrétnímu, ale necítila jsem se na to, abych se za ním rozběhla. Musela jsem doufat, že ví, co dělá. Já akorát pomalu přepajdala blíž k Šalvěji, cestou jsem se otřela tváří o Konvalinku, abych ji ujistila, že jsem vážně v pohodě a znovu jsem si lehla na zem. Nechtěla jsem nic jiného, než odpočívat.

- Ujisti se, že je člen tvé smečky v pořádku
//Mlžné pláně

V jednu chvíli v sevření ledové vody, v té další na podlaze jeskyně. Co? Jak? Že by ta rána do hlavy měla opožděné účinky? Vypla jsem a někdo mě dopravil až do hor? Ale byla jsem pořád ještě mokrá jako krysa a když jsem zvedla hlavu, viděla jsem, že i Einar a Šalvěj jsou na tom stejně. "Ži-žiju," vypravila jsem ze sebe na Einarovu otázku, víc jsem mu v tu chvíl říct nedovedla. "A vy? Jak jste na tom?" hlesla jsem a nechala hlavu zase klesnout na zem. Bylo to tak příjemnější.
V potrhaném stehnu mi strašlivě tepalo, jak adrenalin opadal. Nejspíš mi pořád tekla trochu krev, v tom mokru a se vší tou námahou neměla rána šanci se zavřít. Škrábance na obličeji na tom byly podobně. Bolel mě prostě celý vlk a byla jsem strašně, strašně unavená. Slyšela jsem hulákání všech možných jmen, ale já sama zůstala prostě jen potichoučku ležet, kde jsem byla. Potřebovala jsem alespoň tu chvíli na vzpamatování, než se začnu víc soustředit na to, co dál.

- Nech se strhnout proudem 3/3
- Top se a nech se zachránit

Cítila jsem, jak je Šalvěj těžší a těžší. Nebylo to jen tím, že jí samotné docházely síly - i ty moje zklamávaly. Prosím, vydrž, prosím, prosím, neopouštěj mě... Nechtěla, nemohla jsem ji pustit, ale cítila jsem, že dlouho už nevydržím. Spadneme ke dnu spolu? Mělo to opravdu být takhle? Zajely jsme pod vodu a já spatřila... Ucítila jsem, jak se mi sevřelo srdce. Heřmánek! A s ním... Tymián? Zavřela jsem oči. Byl čas. Čas jít. Přišli, aby nás odvedli, tam, kde byli oni.
Nebo snad ne? Náhle jsem ucítila příval energie a mohutné postrčení, které nás vyhodilo směrem k hladině. Děkuju! Děkuju! Volat jsem ale mohla jen v duchu. V tlamě jsem stále svírala kůži své sestry. Hlava mi prorazila na vzduch. Rovnou do objetí Einarových křídel. Děkuju... A pak se všechno zatočilo a než jsem stihla jakoukoliv další myšlenku, byli jsme pryč.

//Alatey

- Nech se strhnout proudem 2/3

Voda se mnou nemilosrdně doházela až k Šalvěji, které hlava chvíli mizela pod hladinou, což se nebylo co divit. Mně se to taky dělo a v samém zmatku a chaosu jsem ani nepomyslela na nějaké používání magie - ba ani jsem netušila, kolik strachu by mi v tu chvíli mohla ušetřit. Místo toho jsem se dál rvala s vodou, přesvědčená, že se utopím. Zvedala jsem hlavu, jak vysoko to jen šlo a snažila se držet nad hladinou nás obě, jenže to vůbec nebylo tak snadné. Vlny bolesti a vyčerpání se přese mě přelévaly se stejnou silou, jako vlny špinavé vody všude kolem. Odmítala jsem ale Šalvěj pustit. Nemohly jsme se jedna druhé ztratit! Snad bych ji ani pustit nemohla, byla jsem úplně v křeči, až bylo s podivem, že jsem jí kůži neprokousla. Muselo to ale řádně štípat. Těkala jsem pohledem kolem sebe, chvílemi jsem zahlédla Einara s tou světlou, chvílemi zase vůbec nic. Snaha pádlovat ke břehu se mi zdála zcela marná. Cítila jsem, že jsem doopravdy na pokraji sil. Před očima mi tančily černé a bílé tečky. Nesmím, nesmím, nesmím...