Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Máta
- Mistr elementu (voda)
- Povýšení (delta)
- Tříroček
- Známosti (25) - Zinek, Shine, Podběl, Meduňka, Třezalka, Hvozdík, Šalvěj, Hanka, Einar, Vidar, Zeiran, Astrid, Lissandra, Doubravka, Stina, Xander, Cinder, Arryn, Rainer, Vé, Cipher, Živa, Enigma, Rhaaxin, Vittani

Zapsáno.

- Nech se strhnout proudem 1/3
//Krápníková jeskyně

Světlá vlčice vyšla z jeskyně se mnou. Za to jsem byla ráda. Když Einar a Šalvěj zmizeli kdesi v horách ve tmě, nechtěla jsem zůstat sama. Měla bych jí aspoň říct, jak se jmenuju, ale nechtělo se mi vůbec otevírat tlamu. Cítila jsem se strašně unavená, teď, když opadla ta nejhorší hrůza a veškerou vůli mě stálo jen pajdat vpřed. Potrhaná noha bolela ze všeho nejvíc a jít s ní horami bylo téměř nemožné. Podlamovala se mi a podkluzovala jsem na kamení, zatínala jsem zuby bolestí a v ranách na tváři mě brzy zaštípaly vlastní slzy, ale nerozvzlykala jsem se nahlas a snažila se soustředit. Kde jsou? Kde jsou?
Einar a Šalvěj zmizeli kdesi ve vodě. Světlá se vrhla za nimi, za tím neurčitým tvarem, ve kterém jsem jen stěží poznala Einara. Dobře, dobře, má to pod kontrolou- Ale... "Šalvěj? Šalvěj!" Neviděla jsem ji. A odmítala jsem přijít o dalšího sourozence. Nemotorně jsem se vrhla do vody, aniž bych si pořádně rozmyslela, že by to mohlo být i naopak - mohla bych to být já, kdo tady zahyne. Voda se do mě pustila hroznou silou a mě už těch sil moc nezbývalo. Proud mě strhl bez varování. Kopala jsem nohama, zdravýma i tou zraněnou, ač jsem při tom kňučela bolestí, ale nedalo se bojovat. A přesto tu byla i trocha štěstí. Vrazila jsem do promáčeného těla svojí sestry. Je tu! Sevřela jsem v zubech její kůži v zátylku. Nějak jsem nevěděla, co jiného dělat, aby nás zrádný proud neodtrhl od sebe a obě nás neutopil.

Šlupka, co jsem schytala do hlavy, stála vážně za to. Až se mi zatmělo před očima - naštěstí jen na chvíli a neměla jsem pocit, že bych ztratila vědomí třeba i jen na vteřinku. Trvalo mi ale, než jsem se vzpamatovala a stačilo se toho udát opravdu hodně. Medvědova hlava se octla ve vodě a v ten další se už pustil na útěk. Díky bohům, vydechla jsem a na malou chvíli svěsila svou třeštící hlavu. Z čenichu a tváře rozseklých medvědími drápy mi kapala krev a v pokousaném stehně strašlivě tepalo, ale už to bylo alespoň za námi...
Bylo? Einar náhle vzplál a vrhl se kupředu. Za ním zmizela i Šalvěj. "Ach nee," zaúpěla jsem, ale vyškrábala jsem se na nohy. Hlava se mi trochu motala a tlapy se pode mnou třásly, ale cožpak jsem je mohla opustit? Ne. Rozkulhala jsem se ven, jak rychle to jen šlo. Jen jsem cestou vrhla krátký pohled po cizí vlčici, o které jsem netušila, kým byla - ale pomáhala nám medvěda porazit. Nevěděla jsem ale, co jí v tu chvíli říct.

//Mlžné pláně

Jméno vlka: Máta
Počet postů: 13
Postavení: Delta
Povýšení -
Funkce: Lovec
Aktivita pro smečku: Pomoc s pohřbem Cinder.
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Pomohla přichystat tělo Cinder k pohřbu a zúčastnila se samotného pohřbu, kde rovněž pomáhala zaštítit všechny před deštěm. Poté se společně s Einarem a Šalvějí vydala na obchůzku po okolí, na které utužovali vzájemné vztahy. Navštívili Zlatou smečku, kde hlavně poslouchala, jak Einar řeší záležitosti s Rhaaxinem a Alyannou.

Jméno vlka: Mercer
Počet postů: 14
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: Ochránce
Aktivita pro smečku: Stopování útočníků, přípravy na příchod vlčat
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Na začátku měsíce se vydal se skupinkou hledat vlky, kteří napadli Cinder - kvůli silným dešťům neúspěšně. Poté se v horách zúčastnil pohřbu vlčice a následně se vrátil do úkrytu, kde spolu se Sierrou našli koutek, kam by mohla přivést vlčata a trochu jí ho zvelebil. Vyslechl si novinky o potopě, ale ke konci měsíce už se věnoval hlavně své nové rodině.

MÁTA
- Zahuč do vody (1)
- Zamiř do bezpečí (1)
- Napiš v horách 1 post po dobu alespoň 4 dní (4)
- Setkej se s predátorem (1)
- Pokus se ubránit svůj úlovek před predátorem (3)
- Pokus se ubránit bezpečné místo před nájezdníkem (3)

3 + 13 = 16 bodů

WALEAN
- Promluv si s jiným vlkem o aktuálním počasí (1)
- Napiš v horách jeden post po dobu alespoň čtyř dní (4)
- Setkej se tváří v tvář s predátorem (1)

12 + 6 = 18 bodů

WISSFEOH
- Servi se s cizím vlkem (4)
- Napiš v horách jeden post po dobu alespoň čtyř dní (4)
- Vydej se hledat bezpečné místo (3)
- Setkej se tváří v tvář s predátorem (1)
- Pokus se ubránit úlovek před predátorem (3)
- Zamiř do bezpečí (1)
- Promluv si s jiným vlkem o aktuálním počasí (1)
- Udělej nájezd na cizí bezpečné místo (3)

1 + 20 = 21 bodů

MOKOŠ
- Promluv si s jiným vlkem o aktuálním počasí (1)
- Setkej se tváří v tvář s predátorem (1)

5 + 2 = 7 bodů

- Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 3/3

Srdce mi divoce bušilo a mysl se snažila sklouznout k panice - pokousal mě, propána, jak moc to je špatné - ale nějak se mi podařilo nepodlehnout. Ještě ne. Protože medvěd pořád řádil. Měla jsem pocit, že zuby a drápy na něj moc neplatí, zuřivě jsem se snažila přijít na to, kam zamířit útok, když mi k uším dolehla slova patřící hlavně Šalvěji. Magie! Jenže jsem v životě vodu nepoužila k boji, jen k mytí a sušení kožichů. Většina štiplavých vodních šipek, které jsem po něm zkusila mrštit, nebyla moc efektivních. Ale jde to, jde to, soustřeď se-
Všechno se ale dělo tak rychle. Byly tu kořeny a oheň a vodní biče... Než jsem se pokusila o druhý útok, medvěd se zbavil Einara a otočil se na mě. Byl tak zatraceně rychlý. Při úskoku stranou jsem dala příliš váhy na zraněnou nohu, zakolísala a medvěd mi div že nevyškrábal oči. Škubla jsem hlavou do strany, ale byl to hlavně další záblesk ohně, který mě zachránil od nepěkného osudu. Ne však od dalších šrámů. Prudká, palčivá bolest na tváři a čenichu a další krev. A... řev. "NECH HO NA POKOJI!" zavřeštěla jsem už napůl bez sebe směsicí hrůzy, vzteku a šoku z toho, že mi popvé v životě bylo skutečně ublíženo. Měli jsme utéct? A nechat tady brášku medvěda, aby Einara sežral? Ne. Další sprška vodních střel už měla větší úspěch. Našla si cíl v medvědí tváři, jedna snad přímo v malém oku planoucím čirým zvířecím vztekem. Stáhl se? O kousek? Svitla mi naděje že možná, možná teď, teď ho dovedeme zahnat... Ale medvědí tlapa se rozehnala ještě jednou a ani tentokrát jsem jí nezvládla uniknout dost rychle. Odhodil mne stranou tak snadno, jako bych vážila sotva tolik, co plch. Ani jsem se nestihla nadechnout. Důkladně jsem se praštila do hlavy o kamenný výběžek a na chvíli byla kolem jen tma a hvězdičky.

- Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 2/3

Jak rychle se všechno dovedlo pokazit! V jednu chvíli jsme se hřáli jako kuřátka pod křídlem a v další se po nás sápala zabijácká mašina v medvědí kůži. Einar se po něm vrhl jako první, neznámá vlčice ho rychle následovala a počínala si dost podobně, jako jen o pár chvilek později já. Viděla jsem i kožíšek Šalvěje. Štípla jsem obrovské zvíře do hýždě, ale na rozptýlení jeho pozornosti to už nestačilo. "Einare!" vyjekla jsem, když jsem viděla, že medvěd s alfou udělal krátký proces a prostě s ním mrskl stranou. Vyvedlo mě to z míry i ze soustředění... V dost špatnou chvíli na podobná zaváhání.
Medvěd se vrhl po mě, jeho tlapě jsem jen tak tak stačila uniknout. Cítila jsem, jak mi pročísla srst na boku, ale na pocit úlevy jsem měla jen zlomek vteřiny, než ji nahradila ostrá bolest. Zcela nedobrovolně ze mě vyšlo hlasité zakvičení. Medvědí tesáky se mi zabořily hluboko do stehna. Škubla jsem sebou, medvěd škubl zpátky. Rány se jen zhoršily. "Pusť mě!" zakvílela jsem hystericky a medvěd to vážně udělal - na hřbetě měl teď Einara, který jeho pozornost plně zaměstnával. Zavrčela jsem na hnědé zvíře a sledovala, jestli se mi naskytne možnost k dalšímu útoku. Noha bolela, bolela hodně, ale adrenalin bolest trochu odstrčil do pozadí a museli jsme odtud tenhle vzteklý kolos dostat. Museli, museli, museli.

- Setkej se tváří tvář s predátorem
- Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 1/3
- Pokus se ubránit své bezpečné místo/hranice před nájezdníkem

Cítila jsem provinilý pocit hlodající uvnitř, jak se konverzace posouvala dál. Nijak jsem si do té chvíle neuvědomila, jak málo se vlastně s vlky ve smečce znám. Šalvěj na tom byla zřejmě docela podobně. Znala nejspíš aspoň povrchně jinačí vlky, než já, ale nebyly to zrovna hluboké vztahy. "S Cipher a Vittani se trochu znám," řekla jsem, ale nesnažila jsem se nějak odmlouvat nebo se ospravedlňovat, i když se výmluvy jakoby samy draly na jazyk. Zajímavé, jak se to děje. S jistým úsilím jsem je spolkla.
"Máš pravdu," uznala jsem místo toho. "Pokusím se víc pohybovat mezi vlky, které tolik neznám a napravit to." Bylo tak snadné a lákavé se držet svých známých... navazovat nové známosti bylo trochu děsivé. Ale já delta vážně být chtěla a už bylo asi na čase se překonat.
Na co mínil rozdělit léčitele, to už jsme se se Šalvějí nedozvěděly. V jeskyni se totiž objevila nová příchozí. Světle šedivá vlčice s králíkem v tlamě. "Dobrý... den?" pozdravila jsem ji váhavě. Bylo tu určitě dost místa pro všechny, jen aby byla přátelsky naladěná. Vypadala ale spíš šokovaně - a znala Einara. Zvědavě jsem nastražila uši, těšila jsem se, až zjistím, kdo to je, ale místo toho mi do mých napjatých slechů dolehlo burácivé zařvání.
Byla jsem na nohou ještě předtím, než jsem věděla, co se vlastně děje. "Co se děje?" vyjekla jsem, ale to už jsem to viděla. Medvěd! Zamrzla jsem na místě. Co teď. Co teď? Einar se po něm vrhl, ale já se nemohla nejdřív ani pohnout. Přišel určitě za tou vlčicí a její kořistí... ale jistě ho nepřivedla schválně, že ne? Vždyť ho zabije, blesklo mi hlavou, když jsem viděla, jak se Einar na medvěda vrhá a konečně jsem rozmrzla. Jenže jak bojovat s takovým kolosem? Přikrčená k zemi jsem medvěda oběhla a štípla ho zuby do huňatého stehna, abych aspoň rozptýlila jeho pozornost. A pak jsem se zase rychle pakovala z dosahu těch hrozivých drápů. Jen jsem doufala, že je neokusím na vlastní kůži...

- Napiš v horách jeden post po dobu čtyř dní (4/4)

Šalvěj Stinu moc neznala, vlastně spíš vůbec a Einar nebyl zrovna dvakrát nadšený. Trochu jsem svěsila uši. Nechtěla jsem dělat Stině problémy. Ale lhát jsem nemohla. Pocítila jsem jistou úlevu, když prohlásil, že potíže kvůli tomu mít nebude, ale tušila jsem, že to tady nekončí. Určitě budou další otázky... Co když nebudu vědět nic? Ospalost, která mne ještě před chvílí halila, ze mě rázem úplně spadla.
Po vzoru Einara jsem mrkla k východu, ale neviděla jsem tam nic zajímavého. Nejspíš nikdo nepřicházel, aby nás sežral, což bylo rozhodně plus. Jak jsem ale předpokládala, další otázky přišly. "No... Astrid jsem už docela dlouho asi ani neviděla a s Vidarem se chci seznámit už delší dobu, ale pořád se jaksi míjíme," začala jsem pomalu a přemýšlela. Nevzpomínala jsem si, že bych z kterýmkoliv z vlků někdy mluvila mezi čtyřma očima, nebo aspoň trochu blíž. "Asi nikoho z nich pořádně neznám." Měla bych se víc snažit? Chtěla jsem blíž poznat více vlků ze smečky, ale nedařilo se mi to tak, jak bych si představovala. Jestli ono navazování kontaktů nebylo tím nejtěžším úkolem.

- Napiš v horách jeden post alespoň po dobu čtyř dní (3/4)

Skončily jsme pod křídly nakonec obě, hezky schoulené jako přerostlá kuřata pod křídly matky kvočny. To byla myšlenka, kvůli které jsem si musela uštědřit další lehký kousanec do tváře. Vážně jsem doufala, že představa Einara jako obří slepice mě nebude pronásledovat v nejméně vhodných chvílích. Pod příkrovem peří bylo příjemně.
Alfa se vrátil k hovoru, který jsme vedli předtím. Jen jsem souhlasně broukla, mírně se o mě pokoušela ospalost, ale trochu jsem se probrala, když připomněl, že bude mít ještě i další dotazy. Bližší. Zvedla jsem zvědavě zrak k jeho tváři. Zajímalo mě, co bude chtít vědět.
První otázka směřovala k vlčici, kterou jsem si vybavila hned. "Já ji znám, myslím, že jsem s ní ale pořádně mluvila jen jednou," vzpomínala jsem. "Přiblížila mi trochu víc funkce ochránce, průzkumníka a bojovníka..." A co jsem si o ní myslela? Přemýšlela jsem, jak nejlépe to zformulovat. "Připadá mi jako vlčice z docela tuhého těsta. To myslím v dobrém. Že... si na ni jen tak někdo nepřijde. Líbí se mi." Myslela jsem si, že je Stina vážně hustá, ale nechtěla jsem to tak podat. I když, pokud jsem si správně vzpomínala, když jsem se s ní bavila, vyjádřila jsem se přesně takhle o Einarovi, takže... možná bych mohla?

- Napiš v horách jeden post alespoň po dobu čtyř dní (2/4)
//Sněžné tesáky

Myšlenka, že bychom se domů měli vrátit jako mrtvoly, nebyla zrovna dvakrát povzbudivá na duši. Vrhla jsem po Einarovi znepokojeným pohledem, ale radši jsem to nijak nekomentovala. Nechtěla jsem podobné scénáře přivolávat. Jenže bylo jasné, že to nebude jen tak. I kdyby teď vysvitlo sluníčko, všechno se nejspíš nevrátí do normálu jako máchnutím kouzelného proutku. "To zvládneme," prohlásila jsem, odhodlaná se tvrdohlavě držet optimismu, dokud to jen trochu jde.
Sotva jsme vstoupili do prostorné jeskyně, Einar div že nevzplanul. Radši jsem se posunula o krůček stranou, tak preventivně, když jsem spatřila pramínky dýmu a páry, jak z něj stoupají. Přitom nám vysvětlil víc o té pruhované Alyanně, se kterou už měl své zkušenosti. "Aha," naklonila jsem hlavu mírně na stranu a bylo vidno, jak mi v hlavě šrotují kolečka. Mezismečkové záležitosti šly donedávna docela mimo mě, teprve teď jsem se dozvídala víc o tom, jak to funguje. Zvláštní, mít touhu se do všeho takhle vkládat.
"To asi zvládneme," pousmála jsem se trochu a s jistou dávkou soustředění vytáhla většinu vody ze svého kožichu - a případně i z kožichu Šalvěje, pakliže to bylo třeba. Škoda, že můj element v sobě neměl zabudované topení jako ten Einarův, protože i když jsem byla relativně suchá, zimu jsem cítila pořád, mokro a chlad jako by zalézal do celého těla. Když rezavý vlk navrhl řešení, zůstala jsem na něj chvíli překvapeně koukat. Zaskočilo mě to, ne že ne, ale - kdo by mohl říct ne? Copak ten jeho huňatý kožich nevypadal, že v něm bude teplo jako v nejměkčím pelechu? "Fakt můžu?" vybreptla jsem ještě pro ujištění, ale vzápětí už jsem se soukala pod alfovo pravé křídlo. Lehce jsem se kousla do tváře, protože se mi najednou chtělo rozesmát se. Když jsme vyráželi na tenhle výlet, vážně bych nevěřila, že to skončí takhle!

- Napiš v horách jeden post alespoň po dobu čtyř dní (1/4)
- Zamiř do bezpečí

//Zlatý les

Einarovo varování přišlo bohužel celkem pozdě, protože moje nedobrovolná koupel se zpátky vrátit již nedala a promočenější jsem snad už být nemohla. I když jsem se otřepala, pořád jsem měla kožich těžký a zplihlý a začínala mi být celkem zima. Vážně jsem se těšila, až tohle skončí. Co bych teď dala za to být hezky v teplém úkrytu! Jenže i když nás kroky vedly do hor, mimo bláto a bažinu všude kolem, nebyly to ty naše hory a kdoví, jestli se tu nějaká skrýš vůbec najde?
"To se přeci musí zlepšit. Nemůže takhle pršet navždy," otočila jsem se k Šalvěji trochu vyplašená myšlenkou, že by tohle snad mohl být nový normál? To určitě ne! "Že ne?" ujišťovala jsem se pro jistotu u Einara. Ale měla jsem strach. Už teď to vypadalo, že tohle splašené počasí bude mít následky, které jen tak mrknutím oka nezmizí.
Einarova znalost okolí nezklamala a neomylně nás dovedl k jeskyni. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem viděla vchod vedoucí pod zem - neustálé plácání deště do zad už mě přivádělo trochu k šílenství. Otřepala jsem se, jak jen to šlo, a zamířila dovnitř. "Zvláštní, mhm," nakrčila jsem lehce čenich. "Hlavně ta vlčice se mi moc nezamlouvala. Skoro jako by slyšela to, co chce a ne to, co jsi doopravdy říkal?"

//Krápníková jeskyně

- Zahuč do vody

Nevyvíjelo se to z mého pohledu úplně ideálně. Hlavně se mi moc nelíbila ta pruhovaná vlčice. Nakrčila jsem čelo. Přišlo mi, že všechno jaksi popletla a překroutila. Copak nedávala pozor? Šalvěj to nevydržela a musela se ozvat, já jsem se kousla do tváře a dál mlčela, protože promluvil Einar a ten to pověděl mnohem lépe, než bych já kdy dokázala. Slova mu z tlamy šla s naprostou lehkostí, jak se zdálo. Musela jsem to obdivovat. Sama jsem občas byla ráda, když jsem se dokázala vyjádřit tak, aby to někdo pochopil.
Poněkud napjatě jsem stála a čekala, až si to vlci mezi sebou dořeší. Důvodem onoho napětí už nebyla jen konverzace mezi nimi, ale i neustávající stoupání vody kolem. I jen za tu dobu, co jsme tu stáli, hladina vyšplhala výše. Dávno už jsme se nemáčeli jen po kotníky jako ve vlčecím brouzdališti a nezdálo se, že by to mělo zastavit. "Nashledanou," pokývla jsem na rozloučenou Rhaaxinovi i pruhované vlčici, jejíž jméno už jsem stačila zapomenout, a rozčvachtala jsem se za Einarem. Nešlo se už úplně jednoduše a cesta byla zrádná, avšak snad se mi podařilo odkráčet jakž-takž důstojně, dokud jsme nebyli z dohledu. Snad. Povedlo se mi totiž šlápnout vedle a celé zajet do prohlubně zalité vodou, až jsem si lokla ne zrovna vábné blátivé vody. "Pff, to nic, to nic," zablekotala jsem rychle a vydrápala se na... ne zrovna pevninu, ale aspoň pevnější zem, jako by se nic nestalo. Po očku jsem pozorovala Šalvěj, kdyby jí náhodou voda chtěla odnést. Že by se proud mohl zmocnit Einara... to mi přišlo skoro nemožné. Že by si to povodeň dovolila? Ne, jistě ne.
"Kdo je ta pruhovaná vlčice? Skoro mi přišlo, že slyší úplně něco jiného, než co říkáš," zamumlala jsem k Einarovi, když už jsem si byla docela jistá, že nás nikdo neuslyší.

//Sněžné tesáky

//tl;dr Máta jen pozoruje a poslouchá

Nepletla jsem se do toho, co se mezi vlky dělo. Pouze jsem pohledem těkala z jednoho na druhého a zase zpět, jako na tenisovém zápase (ať už to je cokoliv). Zlatý Rhaaxin tvrdil, že Althyra už o smečce věděla dříve, Einar mu to možná věřil a možná ne. Přišlo mi to jako věc, o které by bylo zbytečné lhát, ale třeba se to jen snaží hodit na nějakého imaginárního vlka, aby chránil sám sebe? Tohle nebyly věci, které bych obyčejně řešila, obvykle jsem všechno viděla zkrátka jednoduše a věřila v dobré úmysly ostatních. Musím si začít dávat větší pozor.
Stáhla jsem ouška lehce dozadu, když Einar vyřkl, co podle něj nebylo těžké si domýšlet. Jak pro koho, zřejmě, protože mě by to v životě nenapadlo. Huh? Že by i zde dělali cizí vlci problémy? Ovládla jsem se, abych se po své alfě vyjeveně neohlédla. Měly jsme vypadat reprezentativně a Šalvěji se dobře dařilo držet vážnou tvář, takže jsem se kousla zevnitř do tváří a vydržela taky.

Ulevilo se mi, že se ti útoční vlci nikterak nepodobají nikomu z naší rodiny. Nevěřila jsem, že by někdo podezíral Hvozdíka - nebo i Meduňku, ač ta moc do černa nebyla - ale kdyby je třeba někdo neznal... a došlo k nějakému nedorozumění... Raději jsem na to ani nechtěla myslet.
Tiše jsem sykla, když Šalvěj zopakovala, co se vlastně tomu zraněnému vlkovi stalo. Něco takového muselo pekelně bolet. Měl štěští, že jsme šli kolem. Hlavně tedy Šalvěj. S ostatními léčitelkami to nejspíš neměla tak úplně snadné, protože jejich spolupráce drhla, ať už z toho či onoho důvodu.
Sklopila jsem mírně uši při zmínce Konvalinky a oplatila jsem sestře pohled, bohužel jsem jí však nemohla říct víc o tom, kde by se asi tak mohla toulat. Snad bude v pořádku? Vypadalo to, že Einar o ní má trošku přehled. Nejspíš ji tedy jen zaměstnával hon za bylinkami a rostlinkami. Ale starosti mi to dělalo, to ano. Ráda bych ji zase viděla. Posledně vypadala celá taková pohublá, div že se neztrácela před očima...
Přiměla jsem své myšlenky zůstat u přítomné situace. Einar už totiž opět mluvil na mne. "Taky si myslím," povzdechla jsem si zlehka. Přišlo mi, že Hanka je schopná se uhnat. "Pokusím se o to, jak jen to půjde. Zaslouží si taky trochu odpočinku, nechtěla bych, aby se jí třeba snad něco stalo," otřásla jsem se lehce, kdepak, muselo se s tím něco udělat. Hanka tu pro mne vždy byla, jistě nastal čas, abych tu zase byla já pro ni.
Šalvěj se také rozpovídala o sobě a Einarovi nemohl uniknout náš společný zájem o magie. Oháňka se mi rozkmitala vlčecím nadšením. "Jasně! To zní super!" rozzářila jsem se jako vánoční stromeček a zazubila se na Šalvěj. To by bylo něco pro nás!

Jenže jsme se sem samozřejmě nepřišli jen tak bavit. Bylo třeba zde něco vyřešit a tak jsem nasadila svou nejdospělější, nejzodpovědnější tvář, sotva světlo pohaslo dost na to, abych mohla znovu otevřít oči. Po boku své alfy a sestry jsem neklidně vyhlížela, koho sem ona nad slunce zářivá světluška přivábí.
Z lesa se vynořily dvě postavy, vlk a vlčice. Oba měli poměrně zvláštní kožichy, hlavně tedy samec, ale více jsem si prohlížela, jestli v jejich řeči těla nevyčtu nějaký úmysl z nás udělat hadry na podlahu. Nezdálo se to tak, ale vlkův tón zněl všelijak. "Zdravím vás," pronesla jsem navzdory nervozitě poměrně poklidně a pokývla vlkovi i vlčici. Potom jsem ovšem raději sklapla a nechala mluvení na Einarovi. Tlapky toužily nervózně přešlapovat, ale přikovala jsem je k mokré zemi, představovala jsem si, že jsou chycené v bahně a hnout se prostě nemůžou. Zatímco alfa předkládal svou žádost, sledovala jsem vlka - Rhaaxina - i vlčici, jíž Einar oslovil jako Alyannu. Na žádosti mi nepřišlo nic nerozumného, ba ani náročného. Určitě se to tedy vyřeší rychle a hladce... aspoň jsem to předpokládala.