Příspěvky uživatele

< návrat zpět

- Napiš v horách jeden post po dobu čtyř dní (4/4)

Šalvěj Stinu moc neznala, vlastně spíš vůbec a Einar nebyl zrovna dvakrát nadšený. Trochu jsem svěsila uši. Nechtěla jsem dělat Stině problémy. Ale lhát jsem nemohla. Pocítila jsem jistou úlevu, když prohlásil, že potíže kvůli tomu mít nebude, ale tušila jsem, že to tady nekončí. Určitě budou další otázky... Co když nebudu vědět nic? Ospalost, která mne ještě před chvílí halila, ze mě rázem úplně spadla.
Po vzoru Einara jsem mrkla k východu, ale neviděla jsem tam nic zajímavého. Nejspíš nikdo nepřicházel, aby nás sežral, což bylo rozhodně plus. Jak jsem ale předpokládala, další otázky přišly. "No... Astrid jsem už docela dlouho asi ani neviděla a s Vidarem se chci seznámit už delší dobu, ale pořád se jaksi míjíme," začala jsem pomalu a přemýšlela. Nevzpomínala jsem si, že bych z kterýmkoliv z vlků někdy mluvila mezi čtyřma očima, nebo aspoň trochu blíž. "Asi nikoho z nich pořádně neznám." Měla bych se víc snažit? Chtěla jsem blíž poznat více vlků ze smečky, ale nedařilo se mi to tak, jak bych si představovala. Jestli ono navazování kontaktů nebylo tím nejtěžším úkolem.

- Napiš v horách jeden post alespoň po dobu čtyř dní (3/4)

Skončily jsme pod křídly nakonec obě, hezky schoulené jako přerostlá kuřata pod křídly matky kvočny. To byla myšlenka, kvůli které jsem si musela uštědřit další lehký kousanec do tváře. Vážně jsem doufala, že představa Einara jako obří slepice mě nebude pronásledovat v nejméně vhodných chvílích. Pod příkrovem peří bylo příjemně.
Alfa se vrátil k hovoru, který jsme vedli předtím. Jen jsem souhlasně broukla, mírně se o mě pokoušela ospalost, ale trochu jsem se probrala, když připomněl, že bude mít ještě i další dotazy. Bližší. Zvedla jsem zvědavě zrak k jeho tváři. Zajímalo mě, co bude chtít vědět.
První otázka směřovala k vlčici, kterou jsem si vybavila hned. "Já ji znám, myslím, že jsem s ní ale pořádně mluvila jen jednou," vzpomínala jsem. "Přiblížila mi trochu víc funkce ochránce, průzkumníka a bojovníka..." A co jsem si o ní myslela? Přemýšlela jsem, jak nejlépe to zformulovat. "Připadá mi jako vlčice z docela tuhého těsta. To myslím v dobrém. Že... si na ni jen tak někdo nepřijde. Líbí se mi." Myslela jsem si, že je Stina vážně hustá, ale nechtěla jsem to tak podat. I když, pokud jsem si správně vzpomínala, když jsem se s ní bavila, vyjádřila jsem se přesně takhle o Einarovi, takže... možná bych mohla?

- Napiš v horách jeden post alespoň po dobu čtyř dní (2/4)
//Sněžné tesáky

Myšlenka, že bychom se domů měli vrátit jako mrtvoly, nebyla zrovna dvakrát povzbudivá na duši. Vrhla jsem po Einarovi znepokojeným pohledem, ale radši jsem to nijak nekomentovala. Nechtěla jsem podobné scénáře přivolávat. Jenže bylo jasné, že to nebude jen tak. I kdyby teď vysvitlo sluníčko, všechno se nejspíš nevrátí do normálu jako máchnutím kouzelného proutku. "To zvládneme," prohlásila jsem, odhodlaná se tvrdohlavě držet optimismu, dokud to jen trochu jde.
Sotva jsme vstoupili do prostorné jeskyně, Einar div že nevzplanul. Radši jsem se posunula o krůček stranou, tak preventivně, když jsem spatřila pramínky dýmu a páry, jak z něj stoupají. Přitom nám vysvětlil víc o té pruhované Alyanně, se kterou už měl své zkušenosti. "Aha," naklonila jsem hlavu mírně na stranu a bylo vidno, jak mi v hlavě šrotují kolečka. Mezismečkové záležitosti šly donedávna docela mimo mě, teprve teď jsem se dozvídala víc o tom, jak to funguje. Zvláštní, mít touhu se do všeho takhle vkládat.
"To asi zvládneme," pousmála jsem se trochu a s jistou dávkou soustředění vytáhla většinu vody ze svého kožichu - a případně i z kožichu Šalvěje, pakliže to bylo třeba. Škoda, že můj element v sobě neměl zabudované topení jako ten Einarův, protože i když jsem byla relativně suchá, zimu jsem cítila pořád, mokro a chlad jako by zalézal do celého těla. Když rezavý vlk navrhl řešení, zůstala jsem na něj chvíli překvapeně koukat. Zaskočilo mě to, ne že ne, ale - kdo by mohl říct ne? Copak ten jeho huňatý kožich nevypadal, že v něm bude teplo jako v nejměkčím pelechu? "Fakt můžu?" vybreptla jsem ještě pro ujištění, ale vzápětí už jsem se soukala pod alfovo pravé křídlo. Lehce jsem se kousla do tváře, protože se mi najednou chtělo rozesmát se. Když jsme vyráželi na tenhle výlet, vážně bych nevěřila, že to skončí takhle!

- Napiš v horách jeden post alespoň po dobu čtyř dní (1/4)
- Zamiř do bezpečí

//Zlatý les

Einarovo varování přišlo bohužel celkem pozdě, protože moje nedobrovolná koupel se zpátky vrátit již nedala a promočenější jsem snad už být nemohla. I když jsem se otřepala, pořád jsem měla kožich těžký a zplihlý a začínala mi být celkem zima. Vážně jsem se těšila, až tohle skončí. Co bych teď dala za to být hezky v teplém úkrytu! Jenže i když nás kroky vedly do hor, mimo bláto a bažinu všude kolem, nebyly to ty naše hory a kdoví, jestli se tu nějaká skrýš vůbec najde?
"To se přeci musí zlepšit. Nemůže takhle pršet navždy," otočila jsem se k Šalvěji trochu vyplašená myšlenkou, že by tohle snad mohl být nový normál? To určitě ne! "Že ne?" ujišťovala jsem se pro jistotu u Einara. Ale měla jsem strach. Už teď to vypadalo, že tohle splašené počasí bude mít následky, které jen tak mrknutím oka nezmizí.
Einarova znalost okolí nezklamala a neomylně nás dovedl k jeskyni. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem viděla vchod vedoucí pod zem - neustálé plácání deště do zad už mě přivádělo trochu k šílenství. Otřepala jsem se, jak jen to šlo, a zamířila dovnitř. "Zvláštní, mhm," nakrčila jsem lehce čenich. "Hlavně ta vlčice se mi moc nezamlouvala. Skoro jako by slyšela to, co chce a ne to, co jsi doopravdy říkal?"

//Krápníková jeskyně

- Zahuč do vody

Nevyvíjelo se to z mého pohledu úplně ideálně. Hlavně se mi moc nelíbila ta pruhovaná vlčice. Nakrčila jsem čelo. Přišlo mi, že všechno jaksi popletla a překroutila. Copak nedávala pozor? Šalvěj to nevydržela a musela se ozvat, já jsem se kousla do tváře a dál mlčela, protože promluvil Einar a ten to pověděl mnohem lépe, než bych já kdy dokázala. Slova mu z tlamy šla s naprostou lehkostí, jak se zdálo. Musela jsem to obdivovat. Sama jsem občas byla ráda, když jsem se dokázala vyjádřit tak, aby to někdo pochopil.
Poněkud napjatě jsem stála a čekala, až si to vlci mezi sebou dořeší. Důvodem onoho napětí už nebyla jen konverzace mezi nimi, ale i neustávající stoupání vody kolem. I jen za tu dobu, co jsme tu stáli, hladina vyšplhala výše. Dávno už jsme se nemáčeli jen po kotníky jako ve vlčecím brouzdališti a nezdálo se, že by to mělo zastavit. "Nashledanou," pokývla jsem na rozloučenou Rhaaxinovi i pruhované vlčici, jejíž jméno už jsem stačila zapomenout, a rozčvachtala jsem se za Einarem. Nešlo se už úplně jednoduše a cesta byla zrádná, avšak snad se mi podařilo odkráčet jakž-takž důstojně, dokud jsme nebyli z dohledu. Snad. Povedlo se mi totiž šlápnout vedle a celé zajet do prohlubně zalité vodou, až jsem si lokla ne zrovna vábné blátivé vody. "Pff, to nic, to nic," zablekotala jsem rychle a vydrápala se na... ne zrovna pevninu, ale aspoň pevnější zem, jako by se nic nestalo. Po očku jsem pozorovala Šalvěj, kdyby jí náhodou voda chtěla odnést. Že by se proud mohl zmocnit Einara... to mi přišlo skoro nemožné. Že by si to povodeň dovolila? Ne, jistě ne.
"Kdo je ta pruhovaná vlčice? Skoro mi přišlo, že slyší úplně něco jiného, než co říkáš," zamumlala jsem k Einarovi, když už jsem si byla docela jistá, že nás nikdo neuslyší.

//Sněžné tesáky

//tl;dr Máta jen pozoruje a poslouchá

Nepletla jsem se do toho, co se mezi vlky dělo. Pouze jsem pohledem těkala z jednoho na druhého a zase zpět, jako na tenisovém zápase (ať už to je cokoliv). Zlatý Rhaaxin tvrdil, že Althyra už o smečce věděla dříve, Einar mu to možná věřil a možná ne. Přišlo mi to jako věc, o které by bylo zbytečné lhát, ale třeba se to jen snaží hodit na nějakého imaginárního vlka, aby chránil sám sebe? Tohle nebyly věci, které bych obyčejně řešila, obvykle jsem všechno viděla zkrátka jednoduše a věřila v dobré úmysly ostatních. Musím si začít dávat větší pozor.
Stáhla jsem ouška lehce dozadu, když Einar vyřkl, co podle něj nebylo těžké si domýšlet. Jak pro koho, zřejmě, protože mě by to v životě nenapadlo. Huh? Že by i zde dělali cizí vlci problémy? Ovládla jsem se, abych se po své alfě vyjeveně neohlédla. Měly jsme vypadat reprezentativně a Šalvěji se dobře dařilo držet vážnou tvář, takže jsem se kousla zevnitř do tváří a vydržela taky.

Ulevilo se mi, že se ti útoční vlci nikterak nepodobají nikomu z naší rodiny. Nevěřila jsem, že by někdo podezíral Hvozdíka - nebo i Meduňku, ač ta moc do černa nebyla - ale kdyby je třeba někdo neznal... a došlo k nějakému nedorozumění... Raději jsem na to ani nechtěla myslet.
Tiše jsem sykla, když Šalvěj zopakovala, co se vlastně tomu zraněnému vlkovi stalo. Něco takového muselo pekelně bolet. Měl štěští, že jsme šli kolem. Hlavně tedy Šalvěj. S ostatními léčitelkami to nejspíš neměla tak úplně snadné, protože jejich spolupráce drhla, ať už z toho či onoho důvodu.
Sklopila jsem mírně uši při zmínce Konvalinky a oplatila jsem sestře pohled, bohužel jsem jí však nemohla říct víc o tom, kde by se asi tak mohla toulat. Snad bude v pořádku? Vypadalo to, že Einar o ní má trošku přehled. Nejspíš ji tedy jen zaměstnával hon za bylinkami a rostlinkami. Ale starosti mi to dělalo, to ano. Ráda bych ji zase viděla. Posledně vypadala celá taková pohublá, div že se neztrácela před očima...
Přiměla jsem své myšlenky zůstat u přítomné situace. Einar už totiž opět mluvil na mne. "Taky si myslím," povzdechla jsem si zlehka. Přišlo mi, že Hanka je schopná se uhnat. "Pokusím se o to, jak jen to půjde. Zaslouží si taky trochu odpočinku, nechtěla bych, aby se jí třeba snad něco stalo," otřásla jsem se lehce, kdepak, muselo se s tím něco udělat. Hanka tu pro mne vždy byla, jistě nastal čas, abych tu zase byla já pro ni.
Šalvěj se také rozpovídala o sobě a Einarovi nemohl uniknout náš společný zájem o magie. Oháňka se mi rozkmitala vlčecím nadšením. "Jasně! To zní super!" rozzářila jsem se jako vánoční stromeček a zazubila se na Šalvěj. To by bylo něco pro nás!

Jenže jsme se sem samozřejmě nepřišli jen tak bavit. Bylo třeba zde něco vyřešit a tak jsem nasadila svou nejdospělější, nejzodpovědnější tvář, sotva světlo pohaslo dost na to, abych mohla znovu otevřít oči. Po boku své alfy a sestry jsem neklidně vyhlížela, koho sem ona nad slunce zářivá světluška přivábí.
Z lesa se vynořily dvě postavy, vlk a vlčice. Oba měli poměrně zvláštní kožichy, hlavně tedy samec, ale více jsem si prohlížela, jestli v jejich řeči těla nevyčtu nějaký úmysl z nás udělat hadry na podlahu. Nezdálo se to tak, ale vlkův tón zněl všelijak. "Zdravím vás," pronesla jsem navzdory nervozitě poměrně poklidně a pokývla vlkovi i vlčici. Potom jsem ovšem raději sklapla a nechala mluvení na Einarovi. Tlapky toužily nervózně přešlapovat, ale přikovala jsem je k mokré zemi, představovala jsem si, že jsou chycené v bahně a hnout se prostě nemůžou. Zatímco alfa předkládal svou žádost, sledovala jsem vlka - Rhaaxina - i vlčici, jíž Einar oslovil jako Alyannu. Na žádosti mi nepřišlo nic nerozumného, ba ani náročného. Určitě se to tedy vyřeší rychle a hladce... aspoň jsem to předpokládala.

//Tichá zátoka

Jak vůbec zkoumat krev každého, kdo se chce přidat do smečky? Pomyslela by si o nás, že jsme šílenci. Ale kdyby to vážně byla ta nebezpečná, třeba by ji to odradilo? Nevěděla jsem, co dává větší smysl a vůbec jsem Einarovi nezáviděla jeho pozici. "U nás v rodině jsou přece také černobílí vlci a nikdo z nich to určitě nebyl," ozvala jsem se spěšně. Bála jsem se, že budeme muset za chvíli podezírat skoro každého. Dozor nad Althyrou snad bude stačit. Dva vrhy? Ah! Sierra! Že by už byli na světě?
Doslechla jsem se o neznámém Rhaaxinovi ještě cosi dalšího. Nevěděla jsem toho příliš o dalších smečkách ani o jejich vztazích s tou naší, což bylo nejspíš chybou. Ráda jsem se tedy poučila o tom, jaké spory s námi ta Zlatá smečka má.
Šalvěj měla chudák hodně práce, zatímco ostatní léčitelky se jí jaksi zdárně vyhýbaly. "Ne, kdepak," zavrtěla jsem hlavou. "Řekla bych, že lovci fungují skvěle. Doplňujeme se." Kdybych to měla všechno dělat sama? Fíha, zbláznila bych se. Poměry mezi léčitelkami jsem tak přesně neznala, ale doufala jsem, že se Šalvěji taky dostane takové podpory, jakou si zasloužila. Ještě aby se strhala!
Poté se Einar otočil ke mně a já přikývla. "Dobrá. Zní to fér, určitě by každý měl přispět svým dílem. A když jsi říkal, že bych měla pomoci Hance s jejím břemenem... ráda to udělám. Má toho vážně hodně, ani nevím, jak to vůbec sama zvládá?" zamyslela jsem se trošku nahlas, někdy mi přišlo, že je Hanka na dvou místech najednou. Jestli existoval způsob, jak jí pomoct, moc ráda bych to udělala. Ona mi také vždy pomohla.
Další Einarova otázka mne zastihla lehce nepřipravenou. Nervózně jsem zajela pohledem k Šalvěji. "O... o mě? No, já- a co bys tak-" Uf. Dobře. Co se o mne dalo říct zajímavého? Kromě věcí, které Einar samozřejmě už dávno věděl? "Třeba... Mám ráda letní přeháňky a jarní tání, když vykouknou první sněženky," začala jsem váhavě. Byly to nepodstatnosti? Chtěl tohle Einar slyšet? Přece nejde o to, co chce slyšet, ale o to, abych řekla něco o sobě, napomenula jsem se. Proč se snažit přesně odhadnout, co chtěl ten druhý vědět? "A když na horských loukách všechno kvete, i když většinu těch květin jménem nepoznám. Chtěla bych si jednou udělat velký výlet po ostrovech a odhalit víc z jejich tajemství, protože věřím, že jich musí být opravdu hodně. A magie mě zajímají - s těmi jsem taky ještě neměla moc šanci experimentovat," stávala se z toho spíše úvaha o všem, co chci ještě v životě podniknout. Zmlkla jsem, abych se ještě zamyslela a dala šanci i Šalvěji něco povědět.
Einar nás mezitím upozornil, že už jsme blízko území Zlaté smečky a poučil nás, jak se chovat. Kývla jsem, jako že rozumím a ometla si z kožichu několik rozmočených listů, které se mi tam nalepily při cestě vodou. Reprezentativní, kéž bych tedy nevypadala jako zmoklé kuře! Ale s tím se v tomhle počasí nedalo moc dělat, vypadali jsme tak všichni. Byla jsem z toho setkání poněkud nervózní. Co čekat? Vrhla jsem pohledem po Šalvěji, abych viděla, jestli se ona cítí taky tak. Ještě, že tu byla také. Mohly jsme si být navzájem oporou. I Einarova přítomnost působila dost povzbudivě. On věděl, co dělá a nenechal by nikoho, aby nás převálcoval. Věděla jsem, že ho tedy nesmím zklamat a ukázat se v nejlepším světle.
Poslušně jsem odvrátila zrak a zavřela oči. I tak jsem vnímala zářivé světlo, které se náhle zjevilo. Soudě podle rudé záře pronikající skrze víčka do mých očí, musela to být vážně síla - kdybych je měla otevřená, nepochybně by to pěkně bolelo. Tohle nikdo nepřehlédne, leda by už byl slepý.

Šalvěj měla dobrou poznámku. "Nevím, myslím, že ne, žádnou krev jsem neviděla... Jak se vůbec pozná divná krev?" Nebyla jsem si úplně jistá, co to znamená. Měla třeba divnou barvu, nebo šlo o něco nenápadnějšího? Kéž by ta vlčice měla také něco výrazného, jako ten vlk s křídly. Potom by bylo snazší ji identifikovat. Takhle... Co komu koluje v žilách se dalo od pohledu poznat jen těžko.
Mezitím už Einar zavelel k odchodu za Zlatým Rhaaxinem, což byl, pokud jsem dobře poslouchala, ten vlk který Althyru informoval o smečce? Šalvěj to samozřejmě neměla šanci zachytit, takže se doptávala. Ovšem byla to otázka patrně spíše na Einara, takže jsem pomlčela a nechala jeho, ať to osvětlí. Pozorně jsem špicovala uši na vše, co povídá, neb se to zdálo být důležité, a mezitím jsme kráčeli dál a dál vstříc místu, kde bychom se měli setkat s oním Rhaaxinem.

//Zlatý les

Einar, Šalvěj
Einar uvažoval, že by přísnější pravidla smečce možná prospěla. Váhavě jsem přešlápla, až mi pod nohama čvachtlo. Bylo mi jasné, co myslí těmi nepříjemnostmi. "Nevím, jestli by tomu, co se stalo, dokázala nějaká pravidla zabránit," hlesla jsem. Jaké pravidlo by to dovedlo? Cizí vlci přišli do našich hor a žádná pravidla je nezajímala. Leda bychom museli chodit po skupinách. Neustále hlídat. To by asi pomohlo. Je tohle to, co má Einar na mysli? Cítila jsem tíhu u srdce. Jakou bude tohle ještě mít dohru?
Škubla jsem sebou, když mi sdělil, co že se mu to vlastně stalo. "Zavra-? Propána, Einare!" vypískla jsem, jako by se to snad stalo včera. Jenže on o tom mluvil, jako by mi povídal, co měl včera k obědu. Snad bych se nad tím pozastavovala víc, ale nebyl čas na tlachání. Šalvěj totiž narazila na zraněné vlky a vydala se jim na pomoc. Drželi jsme se poblíž, ale Alateyských se v okolí potulovalo víc.

Althyra, Keiji, Vittani
S Vittani jsem se stihla jen tak letmo pozdravit, než dostala úkoly a odběhla. Einar toho měl vážně hodně. Nepletla jsem se mu tedy příliš do toho, ale držela jsem se poblíž a dávala pozor. S Keijim přišla ještě neznámá vlčice. Nebyla členkou smečky, ale chtěla se k ní připojit - ovšem na to si asi nemohla vybrat horší čas. Dávalo smysl, že nad ní Einar chtěl mít dozor, ale Keiji se div nezalknul, když to slyšel. Střihla jsem pomalu ušima. Já jsem překvapená nebyla - ale černý vlk zase neslyšel Einara, jak před chvílí mluvil o pravidlech a předcházení nepříjemnostem. Navíc, pomyslela jsem si, je jasné, že pouštět mezi sebe cizince prostě není jen tak. Vlastně jsem ještě nikdy nebyla u přijímání vlka do smečky a dávalo smysl, že se musí nejdřív pěkně proklepnout - ať už se nedávno udála tragédie, nebo ne.

Šalvěj
Sestra mezitím skončila se zraněným vlkem a přichomýtla se blíže. "Ta světlá vlčice se chce přidat do smečky," uvedla jsem ji šeptem do obrazu. "Keiji ji musí hlídat, dokud se neprokáže jako jedna z nás... nebo asi nejen Keiji, ale musí být pořád pod dozorem." Co by se asi stalo, kdyby došlo k porušení příkazu? Lehce jsem se otřásla. Možná by potom plameny nebyly pouze pro efekt. Pro dobro všech jsem doufala, že Althyra bude rozumná.

MÁTA
- Pokus se plavat (1 b.)
- Projdi se po zatopeném území (1 b.)
- Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí (1 b.)

3 b.

WALEAN
- Pokus se plavat (1 b.)
- Projdi se po zatopeném území (1 b.)
- Vydej se hledat bezpečné místo (3 b.)
- Ulov si na horší časy (2 b.)

7 b.

MERCER
- Promluv s jiným vlkem o aktuálním počasí (1 b.)

1 b.

- Pokus se plavat
//Modrák

Einar, Šalvěj
Dobře, rezavý úplně tak v klidu nebyl. Zmínil se o potopě, což znělo dost vážně. "Tak to je asi dobře, že bydlíme skoro na střeše ostrovů," oddechla jsem si, když mi došlo, že by voda musela vyšplhat vážně, vážně vysoko, aby nás vyšplouchla. Momentálně jsme ale byli naopak docela nízko, takže jsme museli dávat pozor. Einar mohl uletět, ale na koníčka by nás obě nejspíš nevzal.
"Dobrý nápad, zásoby navíc se budou hodit," souhlasila jsem, zato Šalvěj se vyděsila. Povzbudivě jsem na ni mrkla. "To určitě bude v pohodě. Nebudeme mordovat žádné losy, že ne?" otočila jsem se zpátky na Einara v očekávání, že o tom Šalvěj taky ujistí. Já bych si zase neporadila s bylinkářstvím tak dobře, jako má sestra. Šla mi hlava kolem z toho, jak to mohlo být citlivé. O jeden lístek navíc a už se mohlo pacientovi spíš ublížit, než pomoct. To by na mě bylo až moc.
Pevné země pod tlapami ubývalo, brodila jsem se najednou až po břicho... a pak jsem na chvíli zajela pod vodu úplně celá, protože jsem ztratila pevnou půdu pod nohama. Lokla jsem si vody s mírnou příchutí moře, ale pár zapádlování tlapkami mne dostalo zase nad hladinu. Rychle jsem se drala zase do míst, kde dostanu na zem. Vody jsem se nebála, ale tohle bylo pěkně zrádné. Naštěstí nás to nikoho neodtáhlo na otevřené moře. Brzo bude všude otevřené moře, napadlo mě a oklepala jsem se.
Einar se rozpovídal o místech, ze kterých pochází. Bylo to nepopiratelně velmi zajímavé, ale... "Pocházíš z drsného kraje," pípla jsem, byla jsem najednou moc ráda, že jsem se narodila tady. "Proto jsi odtamtud odešel?" zajímala jsem se nejspíš dosti naivně, zatímco se Šalvěj hrozila nad vidinou zabíjení. Taky se mi to moc nelíbilo. Dovedla bych někoho zabít?
Šalvěj zahlédla vzápětí nějaké zraněné a rozběhla se tam. "Hodně štěstí," zahalekala jsem za ní, ale raději jsem se do toho nepletla.

KeIji, Vittani
Nebyli jsme jediní ze smečky, kdo se tady rozmáčeli v dešti. Objevila se Vittani, odněkud se vynořil i Keiji se zajícem. "Zdravím," věnovala jsem každému z nich pokývnutí, ale oba přišli hlavně za Einarem, takže jsem jen mlčela, ovšem špicovala jsem uši, protože jsem nechtěla o nic přijít. Nic moc nového jsem se ale nedozvěděla. Jen to, že prší, voda stoupá a je to celé na houby. Povzdechla jsem si. Co jsme mohli dělat, než se to pokusit přečkat?

//Mokřady

Zamáchala jsem ocasem a zapsala si za uši, že potom musím Šalvěji nějaké ty králíky obstarat, aby na nich mohla dělat pokusy. Zní to trochu brutálně, když se to řekne takhle, uvažovala jsem, ale brzo jsem měla jiné věci, na které se soustředit. Kupříkladu počasí. Déšť neustával a neustával. Čvachtali jsme se ve vodě a Einar se vlastně ani nijak nevyjadřoval. "Třeba je to jen takový vydatnější podzimní deštík a brzo přestane," doufala jsem. Einar se sice nevyjadřoval, ale ani nevypadal obzvlášť znepokojeně a tak to bylo určitě v pohodě... že? Přece by nás neutopil.
To už objevil cosi dalšího, vylovil bylinu z polévky, kterou se stával okolní svět. Prozatím to vypadalo hlavně na bylinkářskou procházku. Moc mi to nevadilo. Cpala jsem hlavu ke kytce taky, abych se poučila. Mohlo se to někdy hodit! "A kolik už je moc?" doptávala jsem se. Tři lísky, tři kytky?
Začínali jsme se dobírat i dalšího účelu téhle procházky, který vysvětloval, proč tu jsem i já. Okřídlený se chtěl s námi lépe seznámit. Střihla jsem ušima, Šalvěj to podle mě celkem vystihla. "Když zrovna nehoříš, tak se nebojím," shrnula jsem to prostě. "Já tedy vím, že bys nás nepodpálil, ale- Je to vážně hodně efektivní."

//Tichá

- Projdi se po zatopeném území
- Promluv s jiným vlkem o aktuálním počasí
//Alatey

Šli jsme dál a dál, země pod tlapami byla rozmočenější a rozmočenější a i když čas i cesta uplývaly, nebyla jsem o nic moudřejší z toho, co tady vlastně děláme a kam jdeme. Šalvěj po mě pokukovala, možná aby viděla, jestli se nepropadnu do bahna, možná u mě hledala odpovědi? Jestli ano, pak marně. Jen jsem pokrčila rameny.
Vtom se Einar zeptal na nějakou houbu. Mlžnatku. "Vůbec," špitla jsem zpátky k Šalvěji, která taky nevěděla, o co jde. Rezavý alfa ji však rychle nalezl. Na sbírání hub ale nebyly nejlepší podmínky, brodili jsme se studenou vodou. Přesto jsem taky nakukovala na houbu, která měla mít paralyzující účinky. "To je zákeřný," plácla jsem, než jsem se stihla zastavit - ale byla to konec konců pravda. Houba, co vás znehybní? Dobře, že mi houby vůbec nechutnají, takhle se nemůžu nachytat.
"Jasně, že ne," máchla jsem ocasem a pousmála se na sestru. Trochu jsem ožívala, navzdory tomu, že počasí na vycházku nebylo zas tak skvělé. "Klidně ti nějaké pokusné králíky seženu."
Ale Einar už si to rázoval dál. Pár skoky jsem jeho i Šalvěj dohnala, voda přitom stříkala do všech stran. "Jo, vypadá to docela... tedy, ne že bych chtěla rovnou panikařit, ale vypadá to trošku nebezpečně, ne?" Všude kolem bylo přece moře. Mohlo by pršet tolik, že se oceán přeleje a všechny nás spláchne? Znělo to trochu jako blbost. Aspoň jsem si to říkala. Ale...

//Modrák

Seděla jsem v chumlu sourozenců, soustředila se na svou magii a sledovala, jak se země zavírala nad rezavým kožíškem vlčice. Sklonila jsem zrak k zemi a zavřela oči. Sbohem, rozloučila jsem se v duchu, i když blíže jsem nešla. Neznala jsem vlčici tolik. Jen, co jsem to slovo ve své mysli vyřkla, začaly mi do kožichu dopadat studené kapky. Magická ochrana nad námi se prolomila. Sama už jsem svoji magii taky nedržela, zdálo se, že už jí není třeba. Možná ani už nebyla chtěná. Přitiskla jsem se místo toho blíž k Šalvěji s Podbělem a pozorovala, jak pomalu, pomaličku, ze země raší strom. Krásný, magický...
Einar nás vytrhl z naší tiché chvíle. Podařilo se mi úspěšně zapomenout, že s námi po srazu chtěl mluvit. Snad se mi to ani nemohlo tolik zazlívat, kdo by čekal, že se věci vyvinou takhle? "O," vyhrkla jsem nepříliš oduševnělou reakci a začala se hrabat na nohy. Jen jsem se ještě bokem otřela o Podběla. "Promiň. Potom se uvidíme," špitla jsem k němu omluvně, ale alfě jsme nemohli odmlouvat. Netušila jsem, co se chystá. Nebyla jsem asi ani tak zvědavá, jako obyčejně, cítila jsem se unavená na těle, ale hlavně na duchu. Notak, Máto, vzchop se, okřikla jsem sama sebe a natáhla krok, aby mi sestra s Einarem neutekli.

//Mokřady