Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tichá zátoka

Jak vůbec zkoumat krev každého, kdo se chce přidat do smečky? Pomyslela by si o nás, že jsme šílenci. Ale kdyby to vážně byla ta nebezpečná, třeba by ji to odradilo? Nevěděla jsem, co dává větší smysl a vůbec jsem Einarovi nezáviděla jeho pozici. "U nás v rodině jsou přece také černobílí vlci a nikdo z nich to určitě nebyl," ozvala jsem se spěšně. Bála jsem se, že budeme muset za chvíli podezírat skoro každého. Dozor nad Althyrou snad bude stačit. Dva vrhy? Ah! Sierra! Že by už byli na světě?
Doslechla jsem se o neznámém Rhaaxinovi ještě cosi dalšího. Nevěděla jsem toho příliš o dalších smečkách ani o jejich vztazích s tou naší, což bylo nejspíš chybou. Ráda jsem se tedy poučila o tom, jaké spory s námi ta Zlatá smečka má.
Šalvěj měla chudák hodně práce, zatímco ostatní léčitelky se jí jaksi zdárně vyhýbaly. "Ne, kdepak," zavrtěla jsem hlavou. "Řekla bych, že lovci fungují skvěle. Doplňujeme se." Kdybych to měla všechno dělat sama? Fíha, zbláznila bych se. Poměry mezi léčitelkami jsem tak přesně neznala, ale doufala jsem, že se Šalvěji taky dostane takové podpory, jakou si zasloužila. Ještě aby se strhala!
Poté se Einar otočil ke mně a já přikývla. "Dobrá. Zní to fér, určitě by každý měl přispět svým dílem. A když jsi říkal, že bych měla pomoci Hance s jejím břemenem... ráda to udělám. Má toho vážně hodně, ani nevím, jak to vůbec sama zvládá?" zamyslela jsem se trošku nahlas, někdy mi přišlo, že je Hanka na dvou místech najednou. Jestli existoval způsob, jak jí pomoct, moc ráda bych to udělala. Ona mi také vždy pomohla.
Další Einarova otázka mne zastihla lehce nepřipravenou. Nervózně jsem zajela pohledem k Šalvěji. "O... o mě? No, já- a co bys tak-" Uf. Dobře. Co se o mne dalo říct zajímavého? Kromě věcí, které Einar samozřejmě už dávno věděl? "Třeba... Mám ráda letní přeháňky a jarní tání, když vykouknou první sněženky," začala jsem váhavě. Byly to nepodstatnosti? Chtěl tohle Einar slyšet? Přece nejde o to, co chce slyšet, ale o to, abych řekla něco o sobě, napomenula jsem se. Proč se snažit přesně odhadnout, co chtěl ten druhý vědět? "A když na horských loukách všechno kvete, i když většinu těch květin jménem nepoznám. Chtěla bych si jednou udělat velký výlet po ostrovech a odhalit víc z jejich tajemství, protože věřím, že jich musí být opravdu hodně. A magie mě zajímají - s těmi jsem taky ještě neměla moc šanci experimentovat," stávala se z toho spíše úvaha o všem, co chci ještě v životě podniknout. Zmlkla jsem, abych se ještě zamyslela a dala šanci i Šalvěji něco povědět.
Einar nás mezitím upozornil, že už jsme blízko území Zlaté smečky a poučil nás, jak se chovat. Kývla jsem, jako že rozumím a ometla si z kožichu několik rozmočených listů, které se mi tam nalepily při cestě vodou. Reprezentativní, kéž bych tedy nevypadala jako zmoklé kuře! Ale s tím se v tomhle počasí nedalo moc dělat, vypadali jsme tak všichni. Byla jsem z toho setkání poněkud nervózní. Co čekat? Vrhla jsem pohledem po Šalvěji, abych viděla, jestli se ona cítí taky tak. Ještě, že tu byla také. Mohly jsme si být navzájem oporou. I Einarova přítomnost působila dost povzbudivě. On věděl, co dělá a nenechal by nikoho, aby nás převálcoval. Věděla jsem, že ho tedy nesmím zklamat a ukázat se v nejlepším světle.
Poslušně jsem odvrátila zrak a zavřela oči. I tak jsem vnímala zářivé světlo, které se náhle zjevilo. Soudě podle rudé záře pronikající skrze víčka do mých očí, musela to být vážně síla - kdybych je měla otevřená, nepochybně by to pěkně bolelo. Tohle nikdo nepřehlédne, leda by už byl slepý.

Šalvěj měla dobrou poznámku. "Nevím, myslím, že ne, žádnou krev jsem neviděla... Jak se vůbec pozná divná krev?" Nebyla jsem si úplně jistá, co to znamená. Měla třeba divnou barvu, nebo šlo o něco nenápadnějšího? Kéž by ta vlčice měla také něco výrazného, jako ten vlk s křídly. Potom by bylo snazší ji identifikovat. Takhle... Co komu koluje v žilách se dalo od pohledu poznat jen těžko.
Mezitím už Einar zavelel k odchodu za Zlatým Rhaaxinem, což byl, pokud jsem dobře poslouchala, ten vlk který Althyru informoval o smečce? Šalvěj to samozřejmě neměla šanci zachytit, takže se doptávala. Ovšem byla to otázka patrně spíše na Einara, takže jsem pomlčela a nechala jeho, ať to osvětlí. Pozorně jsem špicovala uši na vše, co povídá, neb se to zdálo být důležité, a mezitím jsme kráčeli dál a dál vstříc místu, kde bychom se měli setkat s oním Rhaaxinem.

//Zlatý les

Einar, Šalvěj
Einar uvažoval, že by přísnější pravidla smečce možná prospěla. Váhavě jsem přešlápla, až mi pod nohama čvachtlo. Bylo mi jasné, co myslí těmi nepříjemnostmi. "Nevím, jestli by tomu, co se stalo, dokázala nějaká pravidla zabránit," hlesla jsem. Jaké pravidlo by to dovedlo? Cizí vlci přišli do našich hor a žádná pravidla je nezajímala. Leda bychom museli chodit po skupinách. Neustále hlídat. To by asi pomohlo. Je tohle to, co má Einar na mysli? Cítila jsem tíhu u srdce. Jakou bude tohle ještě mít dohru?
Škubla jsem sebou, když mi sdělil, co že se mu to vlastně stalo. "Zavra-? Propána, Einare!" vypískla jsem, jako by se to snad stalo včera. Jenže on o tom mluvil, jako by mi povídal, co měl včera k obědu. Snad bych se nad tím pozastavovala víc, ale nebyl čas na tlachání. Šalvěj totiž narazila na zraněné vlky a vydala se jim na pomoc. Drželi jsme se poblíž, ale Alateyských se v okolí potulovalo víc.

Althyra, Keiji, Vittani
S Vittani jsem se stihla jen tak letmo pozdravit, než dostala úkoly a odběhla. Einar toho měl vážně hodně. Nepletla jsem se mu tedy příliš do toho, ale držela jsem se poblíž a dávala pozor. S Keijim přišla ještě neznámá vlčice. Nebyla členkou smečky, ale chtěla se k ní připojit - ovšem na to si asi nemohla vybrat horší čas. Dávalo smysl, že nad ní Einar chtěl mít dozor, ale Keiji se div nezalknul, když to slyšel. Střihla jsem pomalu ušima. Já jsem překvapená nebyla - ale černý vlk zase neslyšel Einara, jak před chvílí mluvil o pravidlech a předcházení nepříjemnostem. Navíc, pomyslela jsem si, je jasné, že pouštět mezi sebe cizince prostě není jen tak. Vlastně jsem ještě nikdy nebyla u přijímání vlka do smečky a dávalo smysl, že se musí nejdřív pěkně proklepnout - ať už se nedávno udála tragédie, nebo ne.

Šalvěj
Sestra mezitím skončila se zraněným vlkem a přichomýtla se blíže. "Ta světlá vlčice se chce přidat do smečky," uvedla jsem ji šeptem do obrazu. "Keiji ji musí hlídat, dokud se neprokáže jako jedna z nás... nebo asi nejen Keiji, ale musí být pořád pod dozorem." Co by se asi stalo, kdyby došlo k porušení příkazu? Lehce jsem se otřásla. Možná by potom plameny nebyly pouze pro efekt. Pro dobro všech jsem doufala, že Althyra bude rozumná.

MÁTA
- Pokus se plavat (1 b.)
- Projdi se po zatopeném území (1 b.)
- Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí (1 b.)

3 b.

WALEAN
- Pokus se plavat (1 b.)
- Projdi se po zatopeném území (1 b.)
- Vydej se hledat bezpečné místo (3 b.)
- Ulov si na horší časy (2 b.)

7 b.

MERCER
- Promluv s jiným vlkem o aktuálním počasí (1 b.)

1 b.

- Pokus se plavat
//Modrák

Einar, Šalvěj
Dobře, rezavý úplně tak v klidu nebyl. Zmínil se o potopě, což znělo dost vážně. "Tak to je asi dobře, že bydlíme skoro na střeše ostrovů," oddechla jsem si, když mi došlo, že by voda musela vyšplhat vážně, vážně vysoko, aby nás vyšplouchla. Momentálně jsme ale byli naopak docela nízko, takže jsme museli dávat pozor. Einar mohl uletět, ale na koníčka by nás obě nejspíš nevzal.
"Dobrý nápad, zásoby navíc se budou hodit," souhlasila jsem, zato Šalvěj se vyděsila. Povzbudivě jsem na ni mrkla. "To určitě bude v pohodě. Nebudeme mordovat žádné losy, že ne?" otočila jsem se zpátky na Einara v očekávání, že o tom Šalvěj taky ujistí. Já bych si zase neporadila s bylinkářstvím tak dobře, jako má sestra. Šla mi hlava kolem z toho, jak to mohlo být citlivé. O jeden lístek navíc a už se mohlo pacientovi spíš ublížit, než pomoct. To by na mě bylo až moc.
Pevné země pod tlapami ubývalo, brodila jsem se najednou až po břicho... a pak jsem na chvíli zajela pod vodu úplně celá, protože jsem ztratila pevnou půdu pod nohama. Lokla jsem si vody s mírnou příchutí moře, ale pár zapádlování tlapkami mne dostalo zase nad hladinu. Rychle jsem se drala zase do míst, kde dostanu na zem. Vody jsem se nebála, ale tohle bylo pěkně zrádné. Naštěstí nás to nikoho neodtáhlo na otevřené moře. Brzo bude všude otevřené moře, napadlo mě a oklepala jsem se.
Einar se rozpovídal o místech, ze kterých pochází. Bylo to nepopiratelně velmi zajímavé, ale... "Pocházíš z drsného kraje," pípla jsem, byla jsem najednou moc ráda, že jsem se narodila tady. "Proto jsi odtamtud odešel?" zajímala jsem se nejspíš dosti naivně, zatímco se Šalvěj hrozila nad vidinou zabíjení. Taky se mi to moc nelíbilo. Dovedla bych někoho zabít?
Šalvěj zahlédla vzápětí nějaké zraněné a rozběhla se tam. "Hodně štěstí," zahalekala jsem za ní, ale raději jsem se do toho nepletla.

KeIji, Vittani
Nebyli jsme jediní ze smečky, kdo se tady rozmáčeli v dešti. Objevila se Vittani, odněkud se vynořil i Keiji se zajícem. "Zdravím," věnovala jsem každému z nich pokývnutí, ale oba přišli hlavně za Einarem, takže jsem jen mlčela, ovšem špicovala jsem uši, protože jsem nechtěla o nic přijít. Nic moc nového jsem se ale nedozvěděla. Jen to, že prší, voda stoupá a je to celé na houby. Povzdechla jsem si. Co jsme mohli dělat, než se to pokusit přečkat?

//Mokřady

Zamáchala jsem ocasem a zapsala si za uši, že potom musím Šalvěji nějaké ty králíky obstarat, aby na nich mohla dělat pokusy. Zní to trochu brutálně, když se to řekne takhle, uvažovala jsem, ale brzo jsem měla jiné věci, na které se soustředit. Kupříkladu počasí. Déšť neustával a neustával. Čvachtali jsme se ve vodě a Einar se vlastně ani nijak nevyjadřoval. "Třeba je to jen takový vydatnější podzimní deštík a brzo přestane," doufala jsem. Einar se sice nevyjadřoval, ale ani nevypadal obzvlášť znepokojeně a tak to bylo určitě v pohodě... že? Přece by nás neutopil.
To už objevil cosi dalšího, vylovil bylinu z polévky, kterou se stával okolní svět. Prozatím to vypadalo hlavně na bylinkářskou procházku. Moc mi to nevadilo. Cpala jsem hlavu ke kytce taky, abych se poučila. Mohlo se to někdy hodit! "A kolik už je moc?" doptávala jsem se. Tři lísky, tři kytky?
Začínali jsme se dobírat i dalšího účelu téhle procházky, který vysvětloval, proč tu jsem i já. Okřídlený se chtěl s námi lépe seznámit. Střihla jsem ušima, Šalvěj to podle mě celkem vystihla. "Když zrovna nehoříš, tak se nebojím," shrnula jsem to prostě. "Já tedy vím, že bys nás nepodpálil, ale- Je to vážně hodně efektivní."

//Tichá

- Projdi se po zatopeném území
- Promluv s jiným vlkem o aktuálním počasí
//Alatey

Šli jsme dál a dál, země pod tlapami byla rozmočenější a rozmočenější a i když čas i cesta uplývaly, nebyla jsem o nic moudřejší z toho, co tady vlastně děláme a kam jdeme. Šalvěj po mě pokukovala, možná aby viděla, jestli se nepropadnu do bahna, možná u mě hledala odpovědi? Jestli ano, pak marně. Jen jsem pokrčila rameny.
Vtom se Einar zeptal na nějakou houbu. Mlžnatku. "Vůbec," špitla jsem zpátky k Šalvěji, která taky nevěděla, o co jde. Rezavý alfa ji však rychle nalezl. Na sbírání hub ale nebyly nejlepší podmínky, brodili jsme se studenou vodou. Přesto jsem taky nakukovala na houbu, která měla mít paralyzující účinky. "To je zákeřný," plácla jsem, než jsem se stihla zastavit - ale byla to konec konců pravda. Houba, co vás znehybní? Dobře, že mi houby vůbec nechutnají, takhle se nemůžu nachytat.
"Jasně, že ne," máchla jsem ocasem a pousmála se na sestru. Trochu jsem ožívala, navzdory tomu, že počasí na vycházku nebylo zas tak skvělé. "Klidně ti nějaké pokusné králíky seženu."
Ale Einar už si to rázoval dál. Pár skoky jsem jeho i Šalvěj dohnala, voda přitom stříkala do všech stran. "Jo, vypadá to docela... tedy, ne že bych chtěla rovnou panikařit, ale vypadá to trošku nebezpečně, ne?" Všude kolem bylo přece moře. Mohlo by pršet tolik, že se oceán přeleje a všechny nás spláchne? Znělo to trochu jako blbost. Aspoň jsem si to říkala. Ale...

//Modrák

Seděla jsem v chumlu sourozenců, soustředila se na svou magii a sledovala, jak se země zavírala nad rezavým kožíškem vlčice. Sklonila jsem zrak k zemi a zavřela oči. Sbohem, rozloučila jsem se v duchu, i když blíže jsem nešla. Neznala jsem vlčici tolik. Jen, co jsem to slovo ve své mysli vyřkla, začaly mi do kožichu dopadat studené kapky. Magická ochrana nad námi se prolomila. Sama už jsem svoji magii taky nedržela, zdálo se, že už jí není třeba. Možná ani už nebyla chtěná. Přitiskla jsem se místo toho blíž k Šalvěji s Podbělem a pozorovala, jak pomalu, pomaličku, ze země raší strom. Krásný, magický...
Einar nás vytrhl z naší tiché chvíle. Podařilo se mi úspěšně zapomenout, že s námi po srazu chtěl mluvit. Snad se mi to ani nemohlo tolik zazlívat, kdo by čekal, že se věci vyvinou takhle? "O," vyhrkla jsem nepříliš oduševnělou reakci a začala se hrabat na nohy. Jen jsem se ještě bokem otřela o Podběla. "Promiň. Potom se uvidíme," špitla jsem k němu omluvně, ale alfě jsme nemohli odmlouvat. Netušila jsem, co se chystá. Nebyla jsem asi ani tak zvědavá, jako obyčejně, cítila jsem se unavená na těle, ale hlavně na duchu. Notak, Máto, vzchop se, okřikla jsem sama sebe a natáhla krok, aby mi sestra s Einarem neutekli.

//Mokřady

//úkryt

Sotva jsem vystrčila hlavu z úkrytu, zasoustředila jsem se na déšť a vodu kolem a pokusila se ji přimět, aby se hezky držela od všech dál. Šlo to... ale těžko, a musela jsem se na to hodně soustředit. Doufala jsem, že se ke mně někdo připojí. Ani jsem netušila, jestli jdou sourozenci pořád za mnou... snad ano. Chtěla jsem být s nimi. Pomalým a poněkud toporným krokem jsem následovala vlky nesoucí kožešinu a viděla jsem, že alespoň na ně žádný déšť nepadá. Ať už to bylo jen mým dílem, nebo společnou námahou všech, kteří vodě poručit mohli. I od krup jsme byli všichni chráněni. Ale to já nedělám, nebo...?
Nezáleželo na tom. Našla jsem si místo, kde jsem nikomu nepřekážela, kousek od toho jednookého rudookého vlka, jehož jméno mi momentálně unikalo. Většinou mysli jsem se soustředila na magii a na to, abych jí něco nepokazila, zbytkem jsem sledovala, jak si počínají vlci okolo Cinder. Žádný pohřeb jsem ještě nikdy neviděla a bylo na tom cosi... smutně krásného. Hřemánek žádný takový neměl? blesklo mi hlavou, ale i to byla myšlenka na později.

hlavně Podběl, Šalvěj

Když byla většina krve z kožíšku vlčice pryč, otočila jsem se k Podbělovi, kterému také tváře smáčely slzy. Jemně jsem do něj na povzbuzení dloubla čenichem, když jsme si vyměňovali místa, i když o kolik se vůbec někdo teď mohl rozveselit? Jen jsem chtěla, aby věděl, že tu jsem kdyžtak pro něj. Sledovala jsem, jak si povede se sušením kožichu Cinder. Jak na tom vlastně byl se svým elementem? Zdálo se, že dost dobře na to, aby tenhle úkol zvládl. Rezavý kožich byl tak brzy čistý a suchý, dokonce jej začaly obrůstat kvítka skrývající ta vážná, smrtelná, nazývej věci pravými jmény, zranění. Chvíli jsem bloudila pohledem, než jsem usoudila, že to nejspíš měla na svědomí Fialka.
Poblíž nás se objevila i Šalvěj. Věnovala jsem jí pohled a lehce máchla ocasem, aby viděla, že jsem si jí všimla. I ona chtěla nepochybně pomáhat. Prozatím však většina dalších úkolů padla na bedra rodiny a hlavně vysokých silných samců, kteří Cinder přemístili na kožešinu a potom se pustili do jejího přenášení ven. Ven... kde ještě pořád pršelo! Byla bych se nakopla. "Pojďme, ať všichni nezmoknou," hlesla jsem k sourozencům a prosmýkla se ven, jakmile nehrozilo, že se někomu napletu pod tlapy.

//území

Podběl, Xander, Cipher, Fialka... vlci kolem Cinder

Nespatřila jsem žádné odmítnutí či známky protestu. Jen souhlas, snad i vděk? Vittani i Xander tiše přikývli, Cipher souhlasila i slovně. Mírně jsem všem pokývla. "Dobře." Ale něco na tom, co Cipher řekla, mě zpětně zarazilo. Můžete...? Až teď jsem pootočila hlavou a všimla si Podběla, který postával poblíž. Ulevilo se mi, že se z té výpravy zdárně vrátil. Mírně jsem se na něj pousmála, i když to byl poněkud smutný úsměv, a lehce jsem mu přikývla na znamení, že to můžeme vykonat společně. Jako bych snad i já byla němá. Jenže mluvit se mi příliš nechtělo... A co bych vlastně měla říct?
Teď jsem se musela hlavně soustředit. Přivolávala jsem malé pramínky vody z celého okolí. Šlo to pomalu a ne zrovna plynule. Přišlo mi, že můj element je rozhodně silnější, ale neměla jsem v tom cvik a cit a teď byla asi jedna z nejhorších chvil k nějaké neplánované magické explozi. Takže jsem magii popouštěla uzdu po kouskách. Voda pomalu obtékala Cindeřino tělo, máčela jí kožíšek, odnášela s sebou zbytky zaschlé krve. Přední tlapkou jsem tomu místy trošku pomohla, aby se špína z jejího krásného rezavého kožíšku pustila, ale nechávala jsem prostor i rodině. Ani jsem v tu chvíli příliš nerozebírala, jak se vlastně cítím. Všelijak, tak by se to dalo asi vyjádřit nejpřesněji.
Nakonec byla Cinder dosti mokrá, ale vypadala čistě. Jen ležela v mokré kaluži a sama byla celá zmáčená. "Mohl bys... jí vytáhnout tu vodu z kožíšku a tady kolem?" špitla jsem k Podbělovi. Nejspíš bych to zvládla i sama, ale chtěla jsem mu dát šanci se zapojit. Pro mě znamenalo hodně moci být něčím nápomocná, on to určitě měl stejně. Poodstoupila jsem a uhnula se tak Fialce, která okolo uklízela.

Einar
Když se zjevil rezavý alfa, vše se zdálo být připraveno. Nebo... téměř. Jen jsem poslouchala jeho plány, které pro pohřeb Cinder měl. Zase se mi dělal knedlík v krku. Znělo to... hezky. Všechna ta péče, láska. Že ani po smrti nebude nikdo zapomenutý a dočká se důstojného odpočinku.

Držela jsem se ve svém koutku, slzy mi pomalu oschly, ale myšlenky dál plynuly hlavou. Bylo mi líto, že se tohle stalo. Cinder jsem tolik neznala, ale zvykla jsem si ji vídat kolem, na srazech... byla součástí smečky. A co Cipher a Enigma a Vittani? Propána, musí to být hrozné. Enigma! poskočilo mi srdéčko smutně. Už když jsem s ním mluvila naposledy, když jsme spolu byli na výletě, měl spoustu starostí a problémů... A Cipher, Vittani... achjo, tohle vůbec není fér. Samozřejmě se vynořily i myšlenky na Heřmánka. A strach o sourozence někde tam venku. Ani jsem si neuvědomila, že vlastně vleže na cosi čekám, dokud se ve vchodu do jeskyně neobjevil Einar. To jsem byla rázem na nohou, jen mi drápky zaklapaly o kamenné podloží... jenže Podběl a Třezalka s ním nepřišli. Ach ne, hrklo ve mě okamžitě, ale alfa působil klidně. Jen letěl napřed, aby nám předal zprávy, uklidnila jsem sama sebe, než se všechno začne hroutit, a přesunula jsem se blíž, abych se dál neodstrkovala od veškerého dění. Bylo na čase dělat... něco.
Einar prohlásil, že viníky našli - bylo jich ale hodně. Naslouchala jsem tomu, co říkal a snažila se pamatovat si, přesně jak říkal. Už nyní jsem ale tušila, že mi v hlavě utkví jen ti výraznější z vlků. Někteří měli znaky, které se nedaly zaměnit. Pláště, křídla, rudé odznaky v srsti. Nedělala jsem si iluze, že bych se s některým z těch vlků pustila sama do křížku, ale mohla bych aspoň nahlásit jejich přítomnost, kdybych je někde viděla.
Potom už bylo na čase vystrojit Cinder důstojný pohřeb. S těžkým srdcem jsem poslouchala Einarovy instrukce, sledovala truchlící rodinu kolem a cítila, že opět nemůžu ničím přispět. I když. I když- "Mohla bych z ní omýt tu krev," špitla jsem tiše, neměla jsem se svou magií tolik zkušeností, ale tohle bych svést mohla. Venku navíc pršelo, voda byla na dosah tlapy. Přesto jsem se do toho hned nepouštěla. Možná členové její rodiny nechtěli, abych se do toho pletla. Tázavě jsem pohledem zkoumala jejich tváře a hledala v nich známky souhlasu či odmítnutí ještě předtím, než je vyřknou nahlas.

Jméno vlka: Máta
Počet postů: 8
Postavení: Delta
Povýšení: z kappy na deltu
Funkce: lovec
Aktivita pro smečku: lov soba, účast na srazu
Krátké shrnutí (i rychlohry): Máta se s Vittani, Cipher a Hankou vydala na lov sobice, který se jim úspěšně podařil. Rovnou na místě byla tak Máta Hankou povýšena na deltu. Po lovu se vypravily zpět do hor, kde už se schylovalo k dalšímu srazu (který se pochopitelně neobešel bez dramat), kterého se zúčastnila.

Jméno vlka: Mercer
Počet postů: 9
Postavení: Kappa
Povýšení: /
Funkce: Ochránce
Aktivita pro smečku: lov králíků pro vlčata, účast na srazu
Krátké shrnutí (i rychlohry): Společně se Sierrou přinesl vlčatům živé králíky, na kterých si mohla procvičovat své lovecké schopnosti. Poté se zúčastnil srazu a když přišla umírající Cinder, připojil se ke skupince, která se vydala hledat vlky mající tento čin na svědomí.

Máta by se taky přidala a hodila by se jí procenta, případně i příležitost využít konečně trochu element

Zmatek, zmatek, zmatek. Vlci vykřikovali, pobíhali kolem, vyráželi se pomstít či se snažili dostat pod kontrolu rozjívená vlčata a já... Já stála jako sloup na místě a netušila, co mám dělat. Žádný úkol mi udělen nebyl a ve svém rozpoložení jsem si žádný vymyslet nedovedla. Pravda byla totiž taková, že nejspíš nebylo nic, co by se dalo dělat. Smrt si vlky brala, jak se jí zlíbilo. Bylo to velice ošklivé. V mysli jsem měla vypálený obraz jejího zkrvaveného, dobitého těla, i když mi výhled už dávno zakryli ostatní. Z očí se mi vyřinuly slzy a polykala jsem vzlyky, když jsem se odvracela, abych se vzdálila a nechala soukromí její rodině. Jak to musí být strašné. Kdyby to byla moje maminka- Najednou jsem nechtěla na světě nic víc, než ji najít a pevně ji obejmout. Život byl tak křehký, věděla jsem to už dávno. A nebyla jsem bojovnice, abych se mohla pomstít. Co mohli dělat vlci, jako já? Snad bylo naším úkolem plakat nad těmi, kteří odešli, a možná se později pokusit utěšit ty, kteří zůstali. Viděla jsem, že mezi vlky, kteří vyrazili hledat ty útočníky, byli i Třezalka a Podběl. Ach, buďte opatrní. Prosím, prosím, buďte opatrní. Stáhla jsem se do koutku místnosti a lehla si na chladivou zem. Připadalo mi, že momentálně budu nejužitečnější, když nebudu překážet. Kdyby však bylo třeba, byla jsem na dosah. Slzy mi pořád tekly po tvářích, když jsem si pokládala hlavu na přední tlapy a nechávala čas plynout kolem.