Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Taky tě ráda poznávám!" máchla jsem zvesela ocasem a taky se posadila, když tak učinila Stina. Dobrý nápad, budeme si šetřit tlapky. "Né, vůbec jsi mě nevyrušila, nedělala jsem nic zvláštního. Vlastně se snažím o to samé. Ráda bych tady znala aspoň většinu vlků, ale přijde mi, že jich je tolik, že to snad ani není možné," zazubila jsem se a pokrčila rameny. Co se dalo dělat? I kdybych se seznámila se všemi, možná by mi nějací vlci začali z hlavy vypadávat a pak jsem mohla začít zase od začátku... Jó, to snad ne.
Stina se zeptala, jestli jsem byla Hančinou učednicí. "No, ehm," přešlápla jsem trochu, zase jsem měla pocit, že Vidara strkám ze srázu, když o tom budu mluvit, ale na druhou stranu jsem nechtěla lhát. Rozhodla jsem se to trochu zaobalit, aby to nevypadalo, že se snažím světlému vlku něco vyčítat: "Vlastně jsem byla učednice Vidara. Ale učila jsem se i od Hanky. No, a brzo snad budu plnohodnotným lovcem," zvedla jsem s úsměvem bradu, protože jsem na sebe byla vážně hrdá, že jsem to dokázala. Tedy skoro dokázala... ale to už bude určitě hračka! "A jakou máš funkci ty?" zajímalo mě.

Zrovna jsem se nevěnovala ničemu zvláštnímu. Když jsem se vzdálila od Hanky, spíš jsem se jen tak potloukala a pokukovala, jestli třeba nezahlédnu ostatní lovce, abych mohla svolat tu loveckou poradu, jak Hanka chtěla, ovšem nezahlédla jsem je. Nojo. Do konce jara bylo ale ještě času naštěstí dost. Určitě to zvládnu!
Jak jsem se tak procházela horami, spatřila jsem náhle vlčici, kterou jsem si pamatovala ze srazu. Stina? Tak se jmenovala, že? zapátrala jsem v paměti a protože si to ke mně mířila, vykročila jsem jí naproti. Zamávala jsem ocasem a tlamu roztáhla do úsměvu. "Zdravím! My se asi ještě pořádně nepotkaly, že? Já jsem Máta," pustila jsem se hned do seznamování. Chtěla jsem se v členech smečky konečně trochu vyznat, ale nebylo to jen tak, když nás tu bylo tolik.

Hanka měla samozřejmě zase skvělý nápad. "No jasně, zkusím je najít, až budou mít chvilku!" odsouhlasila jsem a spokojeně se zazubila. "Pak si v tom určitě uděláme hezky jasno..." Sraz lovců zněl dobře. Teď ještě, jestli jsem byla dost dobrá lovkyně vlků, aby se mi je povedlo všechny sehnat dohromady. Přišlo mi, že má každý pořád hrozně moc práce, tak jak je mám nějak odchytnout? Měla jsem být prostě drzá...? Zatřásla jsem hlavou a pro tu chvíli to z ní vypustila. "Ó, no kdybys na to měla někdy čas, určitě bych byla ráda," zamávala jsem ocasem. Byla jsem vděčná, že se Hanka zajímá o moje lovecké schopnosti a je mi ochotná s nimi pomoci. Konečně jsem měla šanci se něco pořádně naučit a určitě jsem si ji nemínila nechat proklouznout mezi drápky.
Srnky naštěstí v dírách nežily, což bylo pro nás nejspíš štěstí. Hanka pak prohlásila, že lov už vlastně organizuju teď. "Asi jo," došlo mi a očka se mi rozzářila. Aha, dělám to, ani o tom nevím. Určitě to zvládnu levou zadní. Podpora vlčice mi vážně pomáhala zahánět pochyby. Ne, že by se vytratily všechny, ale neutápěla jsem se v žádném zoufalství, že nic nezvládnu nebo tak. "Děkuju," usmála jsem se na ni vděčně. "Za podporu a za pomoc a za všechno. Vynasnažím se být ten nejlepší lovec, co... co dokážu!" Co kdy žil, na to jsem si teda ještě netroufala. Možná jednou! Ale na to bylo času dost.
Zachytila jsem ovšem Hančin pohled směrem ke Stině a došlo mi, že bych měla asi letět, stejně jako Šalvěj, která se vytratila k úkrytu. "Tak tě nebudu zdržovat, asi máš toho hodně," střihla jsem ušima. "Na konci jara ale budu s tím lovem určitě počítat," ujistila jsem ještě Hanku, než jsem se dala na odchod. "Zatím se měj! A ještě jednou dík," zavrtěla jsem ocasem a odklidila se stranou, abych nepřekážela.

Co si šuškaly sestry jsem příliš nepochytila. Možná to bylo dobře, protože kdoví, jestli bych se potom ještě dokázala soustředit na otázky lovu? Ovšem Třezalky rozloučení už ke mně dolehlo. Odcházela s tím modravým vlkem. Jak se to jmenoval... Keiji! "Měj se!" rozloučila jsem se s ní s úsměvem a věnovala opět pozornost Hance.
Jenže odpověď na mou otázku nebyla zas tak snadná. Přece jen nakonec nezáleželo jen na nás dvou. "No jo, určitě bychom se měli domluvit všichni," uvědomila jsem si a pokývala hlavou. To dávalo smysl. Učedníky z toho chtěla Hanka vynechat, což bylo možná rozumné? Sama jsem ještě měla nepochybné mezery, o kterých jsem sice mohla předstírat, že neexistují, ale to je nevymazalo. Bohužel. "Ha, já do toho taky trošičku spadla po hlavě, ale možná by bylo lepší, kdyby oni nemuseli," usoudila jsem s úsměvem, zatímco beta dále přemýšlela. Čvachtavé bláto pod tlapkami nebo v kožichu moji mysl nijak netrápilo, nedocházelo mi, jak moc by mohlo zkomplikovat lov. Věřila jsem ale úsudku starší vlčice. "Konec jara? To zní super! To už určitě bude hezky, zvířata vylezou z děr - teda, ta větší asi z děr zrovna ne, ale... prostě vylezou," zasmála jsem se. Znělo to jako dobrý plán!
"A při tom lovu... budu určitě moct rovnou splnit úkol od Einara, žejo?" měla jsem ještě jednu otázku, kterou jsem Hance nadšeně položila. "Aby ze mě mohla být delta?" Srdce mi plesalo, jen jsem to vyslovila. Mrkla jsem i na Šalvěj, která byla chudák teď trochu stranou a musela tu okounět. Koukla jsem na ni trochu omluvně, ale upřímně jsem nevěděla, jak bych ji do hovoru mohla zatáhnout taky.

Doufala jsem, že Šalvěj opravdu nějakou jabloň - nebo cokoliv - pro Konvalinku najde. Já se v rostlinách zase tak moc neorientovala, ale sestra byla chytrá, určitě na něco přijde! Mně byl zase udělen úkol dávat pozor, aby Hance noha neupadla. Tedy, tak vážné to asi nebylo, ale i tak mi to přišlo dost zásadní. "Jasná věc. Až půjdeme někam spolu, dohlédnu na ni," přikývla jsem rozhodně. To by bylo, aby si Hanka ublížila ještě víc!
Když už o ní mluvíme, nevysoká vlčice se nám zjevila vzápětí před očima v doprovodu Třezalky. Pozdravila jsem se s oběma a naštěstí to nevypadalo, že jim narušujeme něco zásadního. Než jsem dostala šanci se začít ptát, Hanka se pustila do gratulací. "Děkuju!" zasmála jsem se potěšeně a vesele zašvihala oháňkou. "Určitě nám to jako kolegyňkám půjde. Vlastně - kvůli tomu jsem přišla. Chtěla jsem vědět, na kdy je v plánu ten větší lov? Abych to nějak nepropásla, to by bylo pěkně v háji," zopakovala jsem Hance vlastně to, co jsem už předtím povídala Šalvěji, ovšem doufala jsem, že naše beta pro mě bude mít odpověď, po které jsem toužila.

//Úkryt

Uvědomila jsem si, že můj vtípek o rostlinách nebyl tak úplně na místě. Trochu jsem svěsila uši když jsem pomyslela na Konvalinku, která se chudák ani pořádně nenají. "Nojo," špitla jsem taky potichu k Šalvěji. "Třeba nějaká taková teda je? Možná bychom jí tu měly zasadit aspoň nějakou jabloň nebo něco," přemýšlela jsem, jak by se to dalo vyřešit, takže se mi myšlenky zase ubíraly tak přibližně třemi směry najednou.
"Jistě, že je, to já vůbec neříkám, že není," vyhrkla jsem rychle, aby si snad sestra ani na chvíli nemyslela, že je pro mě něco přednější, než rodina. "Jen, nevím, někdy by se hodilo umět být na dvou místech naráz!" zasmála jsem se a hned zase poslouchala, co že se to vlastně Hance stalo. "No tohle," zakroutila jsem hlavou, jako bych si nedokázala živě představit samu sebe, jak dělám úplně to samé. "Snad to ale není nic moc vážného?" zeptala jsem trochu ustaraně. Nerada bych, aby se Hance stalo něco špatného - a nejen proto, že jsem si neuměla představit, jak bych smečkový lov odvedla sama. Prostě jsem si přála, aby byla v pohodě.
"Jasně, jsem přece velká lovkyně, ne?" vypjala jsem hrdě hruď a jala se stopovat naši betu. Nejdřív jsem zamířila ven, rozhlédla se - a na ukázku stopařského umění nedošlo, protože jsem ji spatřila takřka okamžitě. "Aha, vida!" zazubila jsem se spokojeně na sestru, jejíž pacientka nikde neběhala, ale asi se jen šla nadýchat čerstvého vzduchu v doprovodu Třezalky.

Překonala jsem těch posledních pár kroků, co nás od nich dělilo. "Ahoj," zamávala jsem ocasem, "nerušíme vás v něčem? Jen jsem se tě chtěla na něco zeptat," zakotvila jsem pohledem na Hance a přiblblý úsměv na mojí tlamě jenom rostl do šířky, protože jsem si najednou připadala děsně dospělá a důležitá, jak jsem tak řešila lovecké záležitosti. Hehehe.

Šalvěj to hezky vymyslela, jak bych jí mohla pomoct s jejím úkolem, aniž bych jí s ním vlastně pomáhala. "Geniální nápad," zazubila jsem se. "Bylo by blbé, kdybys někde po cestě padla hladem, na to asi žádná bylinka není," zasmála jsem se, i když na vyhladovění k smrti asi nic tak moc směšného nebylo.
Ale však on mě ten smích zase přešel, a to když jsem si uvědomila, že bych se měla asi na ten lov nějak soustředit už teď. Nejen pro sestru, ale pro všechny. "Asi jo, nejspíš jsem za ní měla běžet hned po srazu, ale chtěla jsem vědět co Hvozdík a- nó, taky mi to trochu vypadlo z hlavy," podrbala jsem se rozpačitě za uchem zadní tlapou. Ještě, že jsem si vzpomněla docela rychle. Rozhlédla jsem se po úkrytu, ale i když byla Hanka docela malá, určitě ne natolik, aby jen zmizela v nějaké skulince, tudíž fakt, že jsem ji neviděla, mohl znamenat jen to, že je fuč. "S nohou? Co má s nohou?" vyděsila jsem se trochu, protože jsem vůbec nezpozorovala, že by snad mělo být něco v nepořádku. "No, ale jestli nemá být daleko, tak daleko určitě nebude. Takže jdeme ulovit Hanku," rozhodla jsem se chytit Šalvěje nápadu a zamířila jsem k východu z úkrytu. Snad vážně vlčice nebude někde v háji! To by bylo... taky v háji.

//Alatey

Bratr nevěděl, jestli se táta ukáže, načež jsem jen pokývala hlavou. "No, buď přijde nebo ne, že," zamrmlala jsem si spíš pod vousy pro sebe. Nejvíc mě asi zajímalo, proč že vlastně odchází. Nejspíš nebylo úplně snadné to vysvětlit, takže jsem mu nechala čas, ať to nějak zformuluje. Mně se sníh a zima docela líbily, ale to podle všeho nebyl ten nejhlavnější důvod. Nejhlavnější byl Einar. Mrkla jsem po úkrytu, jestli náhodou opeřený alfa nestojí někde poblíž, aby nám taky neuštědřil zkoušku ohněm: "Jo tak. Einar jednoho dokáže pořádně vyvést z míry, co?" Asi jsem to chápala. Trochu. Rezavý alfa uměl být strašidelný, ale taky mi připadalo, že je hrozně... Hustej. Bráška to asi vnímal jinak... Mrzelo mě, že až tolik, aby smečku opustil, ale slibovala jsem, že mu to nebudu vymlouvat.

To už se tu zjevila Šalvěj. Hvozdík nám zkoušel vyhrožovat, co by nám provedl, kdybychom na něj zapomněly, ale copak něco takového bylo vůbec možné? Šalvěj to rychle uvedla na pravou míru. "Jo," souhlasila jsem s ní už s trochu větším nadšením a zašvihala ocasem. "A jestli na nás zapomeneš, my si tě najdem," slíbila jsem slavnostně bratrovi, který byl už jednou tlapou na odchodu za mámou. "Já taky!" zahulákala jsem za ním spolu se Šalvějí a pak... pak byl fuč. Povzdechla jsem si. No, snad se před definitivním odchodem ještě objeví.
Trochu zamyšleně jsem koukala k východu, kde zmizela špička bratrova ocásku, ale sestry hlas mě vyrušil ze zadumání. "Ó? To zní jako plán," zamávala jsem oháňkou. "Ráda ti s tím pomůžu! Teda - nepomůžu! Moc ráda ti s tím nepomůžu," opravila jsem se, když mi došlo, že to je Šalvěje úkol, ne můj, a že já stejně poznám tak maximálně kopřivu. "Asi by to bylo nejlepší po tom lovu, který... no já vlastně ani nevím, kdy má být?" zhrozila jsem se trochu. A jéje, už to bylo tady. Povinnosti! Jak že se plní? "Eeehm, ale mělo by to být někdy brzy, určitě. Bylo by blbý, kdybych to propásla," zazubila jsem se trochu nervózně.

Hvozdík nadskočil, když jsem se k němu přiblížila, takže jsem sebou samozřejmě cukla taky. Lekla jsem se toho jeho leknutí. Naštěstí nás z toho ani jednoho netrefil šlak a mohla jsem si tedy vyslechnout bratrovu odpověď. "Jasně," pokývala jsem hlavou a trochu ji potom naklopila na stranu: "Táta má přijít?" Asi bylo hloupé se na to ptát, vypadalo to, že Hvozdík to sám úplně přesně neví, ale... když už čekání na tátu zmínil? Musel vědět něco, co já ne!
Pak na mě ale koukl a zeptal se, jako by mi četl myšlenky. Muselo být jasné, co mě zajímá. Olízla jsem si nervózně čenich. "No... ano. Jen tomu chci rozumět. Nebudu ti to vymlouvat," usmála jsem se na něj, i když to byl poněkud smutný úsměv.
Netrvalo to ale vůbec dlouho a do našeho hovoru mezi čtyřma očima vpadla ještě i Šalvěj. Zamávala jsem ocasem a jen tak tak zachytila tu lavinu slov, kterou ze sebe vychrlila. "Neskutečný," přitakala jsem jí přes knedlík v krku, i když jsem do toho zrovna moc nadšení vložit nedovedla. Věděla jsem, že si Šalvěj dělá legraci, ale mně to úplně nešlo. Měla ovšem i docela zajímavý poznatek. "Huh, portál? Fakt? To zní dobře! Šetřili bychom si tlapy. Žejo?" mrkla jsem na Hvozdíka hned o poznání veseleji. Jestli nějaká taková zkratka existovala, aspoň to k sobě budeme mít blíž.

Ze všech těch změn se mi lehce točila hlava. Lovkyně, pomocná učitelka, později možná delta? Vážně se to dělo? Nemohla jsem tomu uvěřit. Trošku jsem se teď začínala obávat, jak to asi všechno zvládnu, jak a kdy vůbec odvedu ten svůj první lov? Nojo... Však jsem sotva chytla první kozu, jak mám asi vést ostatní? střihla jsem zadumaně ušima, zatímco jsem se trošku stáhla na stranu, abych nepřekážela konci srazu, který se beztak chýlil ke konci. Ale nedovedla jsem si dělat příliš velké starosti, měla jsem momentálně moc velkou radost, než abych si ji nechala pokazit. Hanka mi určitě poradí, až bude mít čas! Spolu to zvládnem a pak... pak to bude prostě boží.
Sraz se chýlil ke konci, zaznamenala jsem ještě, že Einar povolil Hvozdíkovi s mamkou, aby nás navštěvovali, až budou pryč. Tím se mi opět připomnělo, že vlastně chtějí odcházet, a trochu se mi stáhlo hrdlo. Když byl sraz u konce, určitě to bude už brzy... Mamka kamsi mizela, za nějakou květinou, ale bratrův strakatý kožíšek jsem ve vyprazdňujícím se úkrytu ještě zahlédla. Rychle jsem se za ním rozběhla, než se taky někam ztratí. "Hvozdíku!" vyhrkla jsem a už jsem byla zase vedle něj. "Uf," vydechla jsem si konečně a pak na bratra pohlédl trochu úzkostně. "Odcházíte už hned teď? Nebo... nebo ještě chvíli pobudete?" spustila jsem nakonec, protože jsem pořádně nevěděla, jak začít. Proč že vlastně odcházeli? Ale tuhle otázku jsem si radši ještě podržela.

Cipher, Hvozdík

"Zbabělí nejsme!" bránila jsem sebe i Hvozdíka před takovým obviněním, které vůbec nebylo pravda. Vůbec, vůbec, vůbec. "Být zbabělý a nechtít ze sebe udělat uhlí jsou dvě různé věci. Co kdyby ten plamen nějak poskočil a pak-" máchla jsem tlapou, až jsem bratrovi málem vrazila facku, "-puf?" Ne, díky. O to jsem vážně zájem neměla. Stejně jako o sledování té šílené scény před námi. K Einarovi jsem zamířila ještě pořád slušně rozklepaná.

sourozenci, Einar, Hanka, Vidar

Postupně jsme všichni dostali své role. Bylo mezi námi snad od každého trochu, ochránce, hraničář, léčitelky... a pak taky já jako lovec! Měla jsem z toho radost, snažila jsem se sice před alfou tvářit velice důstojně, ale mávající ocásek mě prozrazoval. Vzpamatovala jsem se z předchozího dramatu docela rychle, jakmile bylo po všem. Mrkla jsem na Hanku, která se trochu pousmála, i když vypadala nějak sklesle. Teď budeme lovci spolu. Sláva!
Doufala jsem, že se mi to s Vidarem podařilo zakecat, ale kdepak, Einar byl moc chytrý. Hned řekl, že ho světlejší vlk zklamal, stejně jako zklamali nějací další učitelé. Smůla. Ale snažila jsem se to zamluvit, povzdechla jsem si pro sebe a věnovala Vidarovi náznak úsměvu doplněný omluvným pokrčením ramen, jakmile jsem ho pohledem našla. Tak to nevyšlo, no.
Dostali jsme všichni hned i zadaný úkol. Můj se samozřejmě týkal lovu, který jsme měly s Hankou uspořádat po schůzi. Uf, hned další lov? No, dalo se to čekat. Aspoň si to procvičím.

Einar, Vittani, Cipher, Enigma, Hanka

Další vlčata si pak vybírala své role, takže jsem se šoupla stranou, ale zvědavá ušiska jsem dál natahovala k nim. Bylo mezi nimi hodně těch, kteří se chtěli stát lovci. Tyjo. To budeme lovit o sto šest, pomyslela jsem si, křenila se na ty tři, kteří byli přidělení k Hance, a znovu věnovala pohled betě, která se teď z těch učedníků asi zblázní. Ale co to říkal Einar? Měla jsem taky pomáhat učit? Najednou jsem stála v pozoru. "Já?" vyjekla jsem překvapeně, ale zároveň taky potěšeně. Neříkal, že je učení mladých největší čest a nejdůležitější věc nebo tak něco? To muselo znamenat, že se mi povedlo zapůsobit nějak hrozně hustě, když se rozhodl mi udělit takovou čest. Sice jen jako pomocníkovi, ale co! "S radostí se toho zhostím," prohlásila jsem a vůbec v tu chvíli nemyslela na to, že sama umím kulový, než abych ještě někoho něco učila. Později na to určitě myslet budu a budu si přát, abych to byla bývala nikdy nepřijala, ale teď? Teď ne. Svítila jsem jako vánoční stromeček a na chvíli jsem zapomněla na veškeré starosti.

Einar

Snad i díky tomuhle náhlému povzbuzení se mi v hlavě vyloupl nápad, když se Einar ptal, zda by se našli nějací vlci toužící po povýšení. Nebylo to moc troufalé? Mohla jsem o to prosit? Ale cítila jsem se teď... odvážně. Udělala jsem krůček zase trochu dopředu. "Já... já bych chtěla poprosit o pozici delty," prohlásila jsem a trochu jsem se nakonec svých vlastních slov přece jen lekla. "Jestli by to šlo," dodala jsem tedy a zašvihala špičkou ocásku. Byla jsem hodna i tohoto?

Hvozdík
Vůbec to nebylo hezké překvapení. Ale... bylo to Hvozdíkovo a mámino rozhodnutí. Moc jsem to nechápala, ale snažila jsem se to vidět z jejich strany, bez ohledu na to, že mi to moc nešlo. "Já... ti to nemám za zlé," špitla jsem a to byla pravda. Nemohla jsem se přece na bratra zlobit. Podařilo se mi trochu pousmát. Však i Hvozdík vypadal, že je to pro něj těžké. Prostě... to tak už bylo. I když to rozhodně nebylo napořád, stejně se naše cesty svým způsobem rozcházely. Možná to patřilo k vyrůstání? Jen jsem se tiše, přiškrceně zasmála bratrově pokusu o vtípek a přikývla jsem. To si piš.
Jenže pak se začly dít... věci a já jsem radši zavřela oči. Nemyslela jsem si, že by Einar někdy někoho vážně upálil, však to muselo být strašné (a jak by to smrdělo!), ale teď to vypadalo jako reálná možnost! Pevně jsem tiskla víčka k sobě.

Cipher, Hvozdík
Ale to byla asi chyba, protože zezadu se mezitím něco připlížilo. "Íííí!" vypískla jsem jako podsvinče, mnohem hlasitěji než bratr. Prudce jsem se otočila a tam stálo jedno z těch rezavých vlčat. Styděla jsem se za to, jak děsně jsem se lekla, ale tohle byla přece strašná zákeřnost! "Běž si nachytat jiskry, jestli chceš, ale... mně se líbí tady. Mám tady vysezený svůj důlek," vymyslela jsem si tu nejprůhlednější lež na světě. Oči mi zabloudily zpátky k Einarovi a div že mi nevypadly z důlků (po kolikáté už to dneska bylo?). "Einarmákřídla," oddrmolila jsem šokovaně. Hvozdík chytal do tlamy peří a strkal mi ho do kožichu, čemuž jsem se nebránila. Oba dva provinilí vlci byli pořád naživu. Einar nikoho nespálil. Mohla jsem se uklidnit... kdyby to šlo.
K pokusu o nějakou relaxaci jsem stejně nedostala možnost. Rezavý alfa si nás předvolával. "Oh. Tak... tak já asi jdu," vyskočila jsem na nohy s bušícím srdcem. "Uvidíme se pak," drcla jsem naposled do brášky a zamířila dopředu k okřídlenému vlku.

Einar, trošku sourozenci
Někdy v mezičase se stačila objevit i Třezalka. Se zamáváním ocasu jsem se na ni usmála, ale pak už jsem se soustředila na alfu. Nebylo to nejsnazší, protože jsem nedokázala odtrhnout zrak od jeho krásných, majestátních křídel.
Jako první svou roli rozhodl Podběl, můj mlčenlivý bráška, který se měl stát obráncem. Zhluboka jsem se nadechla, nervy jsem měla pořád ještě na pochodu, ale dařilo se mi celkem ovládnout. "Já bych chtěla být lovcem. Hanka mi ukázala, jak na to, chytily jsme spolu kozu," začala jsem vychvalovat svou učitelku, která... vlastně nebyla má učitelka. Ups. Neměla jsem být učednicí Vidara? O ne, o ne, jak to teď zakecat? Nechtěla jsem svému učiteli uškodit, i když jsme se popravdě pořádně ani neviděli. Dost dobře jsem ale nedokázala před velikým alfou ani lhát. "Uhm... s Vidarem jsme se nějak míjeli, ale to byla asi spíš moje vina. Ale. No. Nakonec to dobře dopadlo," zazubila jsem se a přála si, aby mě v tu chvíli země spolkla. "Takže, každopádně, jak jsem říkala. Chtěla bych být lovcem."

Shine, Hvozdík, Šalvěj, Konvalinka

K naší rodinné skupince se přitočila i Šalvěj a zvesela se s námi přivítala. "To tedy ne," zasmála jsem se tiše, ale rychle mi ten úsměv zmizel. Doufala jsem, že to je třeba jen nějaký omyl? Že třeba mamka s Hvozdíkem nikam neodchází. Nebylo mi ale dopřáno si to nalhávat moc dlouho, protože máma přikývla, když jsem na ni vykulila překvapeně oči. "Ale-" kuňkla jsem a opětovala zkroušený pohled i Hvozdíkovi, který z nějakého důvodu vypadal taky trochu zmateně, i když o tom, že odchází, určitě musel vědět. Ne? Jenže odcházet určitě nemohlo být snadné. Nebo alespoň já si nedokázala představit, že bych odešla...
A pak byla Šalvěj s mamkou pryč, na cestě za povinnostmi, zatímco já tam zůstala sedět vedle bratra jako tvrdé Y. "Budeme se dál vídat. Nemysli, že unikneš," zašeptala jsem Hvozdíkovi a mělo to znít jako veselé popíchnutí, ale v krku jsem měla knedlík, takže to vyznělo spíš trochu smutně. Krátký příchod Konvalinky mě ale přece jen trochu povzbudil. Otřela jsem se o ni na oplátku tváří a ulevilo se mi, když řekla, že ona nikam nejde.

Hvozdík
Ovšem... zatímco já se snažila vyrovnat s tím, že část mojí rodiny se stěhuje a že je ještě ke všemu nějaké vlče po smrti (ať to není nikdo od nás, prosím, prosím, prosím), věci se dál děly. Když Einar najednou zavrčel, nadskočila jsem, jako by mě píchla vosa. Všichni najednou dostali úkoly a já se mimoděk přitiskla k bratrovi, když alfa začal hulákat na dva vlky a přitom... hořet? Nezmohla jsem se na slovo, jen jsem na to zírala. Už na ty srazy nebudu chodit, je mi jedno, jestli budu mít průšvih, tohle za to nestojí... "Já to nechci vidět," zašeptala jsem nakonec a pevně zavřela oči, protože jsem si byla jistá, že Einar ty dva zapálí přesně tak, jak vyhrožoval.

//Tajga přes Alatey

zápis rychlohry
Poté, co jsem se vrátila do hor, jsem narazila na Hanku. A jaké to bylo štěstí! Kdybych na ni nenarazila, určitě bych si nemohla odškrtnout svůj první úspěšný lov horské kozy. Bylo to fakt vzrušující a ani ten jeden trkanec, který jsem utrpěla, mi nemohl smáznout triumfální úsměv z tváře a vytřást ze mě ten pocit hrdosti sama na sebe.
Když jsme měly doloveno a kořist uklizenou, ještě jsem se toulala po horách a užívala si ten krásný pocit, když se ozvalo Einarovo zavytí. "A jé," vyjekla jsem a spěchala k úkrytu, jak jen to šlo - ale popravdě, byla jsem docela vyšťavená, takže mi to tak rychle zase nešlo. Určitě přijdu pozdě. To byla teda ostuda!

Shine, Hvozdík
Vklouzla jsem do úkrytu, kde už se to vlky jen hemžilo. Až na to, že hemžení bylo dost utlumené, všichni už seděli v pozoru a určitě si všimli, že jsem přišla pozdě. Tvářila jsem se, jako že jsem tady od začátku a co možná nejnenápadněji jsem se usadila k mámě s Hvozdíkem. "Ahoj!" pozdravila jsem je nadšeným šepotem, který se nejspíš trochu moc rozléhal. Zjistila jsem, že tu kolem jsou i Konvalinka, Šalvěj a Podběl. Zubila jsem se na celé kolo, ale nebyla moc šance se pořádně přivítat. Einar totiž už mluvil...
Ale co to říkal? Vykulila jsem oči a sklapla tlamu. Vytřeštěně jsem se podívala na Hvozdíka a mamku. Nic jsem neříkala, ale určitě jsem to měla vepsané ve tváři. Jak jako rozloučí? Odcházeli ze smečky? Ale...? Dostali jsme možnost předstoupit, ale já zůstala pevně sedět na zadku. Nechtěla jsem nikam jít. Tady jsem byla doma. V hlavě mi to ale rychle šrotovalo. Kam půjdou? Budou daleko? Půjdou i ostatní? Těkala jsem očima po zbytku sourozenců.
To už Einar přecházel k dalšímu bodu. Nemyslela jsem si, že dokážu oči vykulit ještě víc, ale podle všeho to bylo ve vlčích možnostech. Další mrtvé vlče? Stáhla jsem tlamu do tenké linky a začínaly mě štípat oči. Měla bych na tyhle blbé srazy přestat chodit! Co dobrého jsem se na nich kdy dozvěděla?

Vlk se choval vážně divně. Nejdřív jsem si myslela, že se mě jen snažil úskočně zmást, ale on na sníh vážně poulil kukadla, jako by ho snad... nikdy neviděl? To přece není možné. Jak by mohl nikdy nevidět sníh? Určitě to byla součást hry. Jen nějaký další vtípek.
Jenže jak jsem vzápětí zjistila, tenhle rezavec vážně smysl pro humor neměl. Mé vržené kouli se mrštně vyhnul, ale palbu vůbec neopětoval. Místo toho vzal nohy na ramena. "Hej! Počkej!" Rozběhla jsem se za ním, co mi nohy stačily, ale on prchal, jako by mu snad šlo o život. Přitom chňapal po vločkách ve snaze je zneškodnit. Asi. Nebo možná proto, že byl praštěný. Proto jsem nakonec zastavila a zklamaně sledovala, jak se jeho rezavý kožich vzdaluje mezi stromy. "Tak si běž," máchla jsem tlapou a zklamaně kopla do sněhu. Pěkná otrava, tohle. Taky jsem po jedné vločce chňapla, pak po další a po další, ale ne proto, abych je zneškodnila, ale prostě protože mě to bavilo. Přitom jsem se pomalu blížila zpátky k horám. Co tady? Nikdo tu nebyl, aspoň nikdo normální.

//Alatey