Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mrskala jsem sebou ve sněhu a kopala ho všude kolem sebe. Pořádně jsem neviděla, kam mířím, ale vyhrabala jsem vloček tolik, že nějaké rezavce zasáhnout prostě musely. Na mě si nepřijde! Tuhle sněhovou bitvu jsem mínila vyhrát! Vyskočila jsem na nohy a triumfálně poskočila, protáhla jsem se do hravé pozice a ňafla do vzduchu s ocasem vlajícím jako praporem. "Snad se ještě nevzdáváš?" zubila jsem se. Začínalo sněžit, to znamenalo další čerstvá munice na pořádnou koulovačku, ale vlk najednou udělal něco vážně divného.
Vletěl pod strom a vztekle koukal na oblohu. "Kde?" mrkla jsem vyjeveně nahoru, ale hned jsem pohled přesunula zpátky na něj. No jasně. Málem jsem se nachytala na ten nejstarší trik na světě. Chtěl, abych koukla na nebe a mezitím mě napálí koulí mezi oči. Zazubila jsem se. "Ha, dobrý pokus, ale na tohle se nenachytám. Na to jsem vyrostla s až moc sourozenci," poučila jsem ho o své inteligenci a začala tlapou plácat další kouli. Jenže... rezavec nevypadal, že by si hrál. Koukal nenávistně na nebe a div, že na ten strom, pod kterým stál, nešplhal jako veverka. Přestala jsem se svou činností a hlava mi padla tázavě ke straně. "Je všechno v pohodě?"

Stála jsem za stromem, špička ocásku se mi váhavě pocukávala, jako bych se nemohla rozhodnout, jestli jím chci vrtět nebo ne. Jedna moje půlka chtěla a měla radost z toho krásného zásahu, který se mi na nazrzlém vlkoušovi podařil, což potvrzovalo to uspokojivé zavřísknutí. Ta druhá se ale bála, že přidupe přímo sem a vypráší mi kožich.
Vykoukla jsem zpoza stromu, ale vlka už jsem neviděla. "Jejej, kam zmizel?" zamumlala jsem si pod vousy. Ani jsem ho neslyšela, jen podivné kvílivé zvuky, které mě přiměly se trochu přikrčit k zemi. Znělo to vážně hrozně, až mi z toho běhal trošku mráz po zádech a ježila se mi srst. Ale byla to jen meluzína, žádná lesní monstra, tohle už jsem znala. Víc mě zajímalo, kam zmizel Zrzek. Že by utekl? Už to tak vypadalo. Škoda. Doufala jsem v parťáka na nějaké zimní dobrodružství. Na druhou stranu - zahnala jsem někoho na útěk. Já, malá Máta! Zas tak malá už ne, pomyslela jsem si a hrdě vypjala hruď...
BUM! Rána přišla úplně nečekaně z druhé strany. Otevřela jsem tlamu, že vyjeknu, ale místo toho jsem si ji nabrala plnou sněhu. Hlava mi totiž zajela do bílé peřiny. Silná tlapa vlka, kterého jsem zkoulovala, mi ji tam srazila. Aha! Takže přece jen chtěl dovádět ve sněhu? Nedělal to zrovna moc jemně, ale no dobrá. Než bych bojovala s jeho tlapou, svalila jsem se do sněhu celá a zakroutila se jako had, abych unikla. Moc jsem toho neviděla, ale kopala jsem předníma tlapama kolem sebe, až sníh lítal na všechny strany a nepochybně nějaká sprška musela zasáhnout i zrzka. Tiše jsem se smála, to se ještě uvidí, kdo bude víc obalenej sněhem!

//Alatey

Slézala jsem s hor bez větších problémů. Však jsem ty stezky už měla v tlapkách. Sněhu teď bylo o poznání víc a také byla o poznání větší zima, ale dělalo mi to jen malé problémy. Jen jednou jsem zahučela do závěje, kde byl sníh mnohem hlubší, než jsem čekala. "Ííí," vypískla jsem, protože mi pár vlezlých vloček spadlo i do ucha. Horlivě jsem se hrabala kupředu, dokud jsem se nedostala na trochu pevnější zem. To už jsem ale byla obalená sněhem od ocásku po čenich. Důkladně jsem se otřepala a trochu se tomu zasmála. Sníh byl fajn. Škoda, že jsem neměla nikoho, s kým bych si zimní radovánky mohla pořádně užít. Na divoké radovánky mě nikdy moc neužilo, ale po dlouhé době, co jsem jen trčela v horách a mohla si povídat nanejvýš s kameny se mnou šili všichni čerti. Potřebovala jsem se nějak zbavit přebytečné energie.
Klusala jsem lesem a pořádně natahovala tlapky. Líbilo se mi, jak mi sníh pod nimi křupe a jak mi chladný vzduch sviští kolem uší. A pak jsem to uviděla. Nebo spíš "jeho". Rezavý kožich mezi stromy přímo svítil... a já jsem tak nějak moc nepřemýšlela. Než se stačil ozvat jakýkoliv hlas rozvážnosti, už jsem tlapou uplácala šišatou kouli a odpálila jsem ji přímo po neznámém vlkovi. Až když letěla vzduchem mě napadlo, že to možná byla hloupost, ale už bylo pozdě. Mohla jsem jen doufat, že ten cizinec, který pravděpodobně schytal přímý zásah, to bude brát s humorem. Schovala jsem se za nejbližší strom a s očekáváním vykukovala, co bude. Snad to bude nějaký normální vlk! Hrozně jsem s někým chtěla dělat vylomeniny ve sněhu.

Co jsem tak zajímavého poslední dobou dělala? Zcela upřímně - nic moc. Trochu jsem se poflakovala a pak se trochu potulovala po horách a pak jsem se zase poflakovala a... a asi bylo na čase se nějak trochu pohnout. Momentálně jsem se válela v úkrytu a rozespale mžourala. Jo. Je čas vytáhnout zase jednou paty z hor, rozhodla jsem se. Pohodově prožitý čas mi nevadil, ale už mě to začínalo trošku nudit. Chtěla jsem změnit scenérii a pořádně si protáhnout tlapy. Vidět zase jednou něco jiného, než jenom hory a zase samé hory. Ne, že by bylo na horách něco špatného, ale chápete. Má duše volala po změně. Znamenalo to jediné - výlet!
Vyskočila jsem na nohy a pořádně se protáhla. Navzdory mému mládí mi zakřupalo všude možně. Jen další důkaz toho, že je třeba nečinnost ukončit a nahradit ji nějakou akcí. Venku byla pěkná kosa, ale já měla huňatý kožíšek a nějaká zima mě odradit nemohla. Však jsem byla horská vlčice. Vyběhla jsem ven a zamířila si to stezkami skrze hory někam dál, do nižších poloh.

//Tajga přes Alatey

borůvky

Potápění znělo jako děsivá možnost, ale jiná asi neexistovala. Pokud jsme tady v té jeskyni nechtěli zůstat uvěznění na věky, museli jsme holt plavat. A protože nebylo na výběr, vzala jsem do tlamy luminu, zhluboka se nadechla a pustila se do studené vody. Snažila jsem se příliš nepřemýšlet nad hloubkou pod sebou, nad svíravou hladinou nad sebou a nad Heřmánkem, který... Ne. Jen plav. Plav, plav, plav. Kdybych nechala svoje myšlenky moc rozběhnout, určitě bych zpanikařila a potom už by se mohlo stát úplně cokoliv. Sledovala jsem světlo své luminy i těch ostatních kolem sebe. Plíce mě začínaly tlačit, ale postupovali jsme vpřed. Plav, plav. Jak daleko to ještě mohlo být? Zdálo se to nekonečné. Zdálo se, že už se nikdy znovu nenadechnu. Je to moc daleko. Měla jsem pravdu, prstíčky paniky se kolem mě začaly ovíjet právě v tu chvíli, kdy mi hlava protrhla hladinu a já se mohla zase nadechnout.
Lapala jsem po dechu s naprostou úlevou, která se ale rychle změnila v pocit mnohem tíživější, když mi došlo, že ještě nejsme na konci, jen v jakési vzduchové bublině. Už jsem nechtěla pokračovat. Už znovu ne. Jenže jestli jeskyně bylo špatné místo, kde zůstat, tohle bylo ještě horší. Nic jsem tedy neříkala, jen jsem zoufale stiskla luminu v tlamě pevněji a prostě si přála, aby už byl konec. Znovu jsem se potopila a doufala, že Razerova slova o "posledním nadechnutí" nebudou doslovnější, než je asi zamýšlel.
Bylo naprosté ticho. Čekala jsem na tu vlnu, kterou Razer slíbil. V posledním mžiku, než do mě narazila, jsem cosi spatřila. "Heř-" zavolala jsem na bratra, ale z tlamy se mi pochopitelně vznesly jen bublinky a pak už do mě plnou silou praštil proud vody, který mi vyrazil luminu z tlamu a skoro všechen kyslík z plic. Letěli jsme kupředu unášeni vlnou. Až se mi z toho zvedal žaludek. Když proudění ustalo, zůstala jsem zcela zmatená. Kudy nahoru? Kudy dolů? Už mi docházel dech a musela jsem se rozhodnout. Kdesi - asi nahoře - zářila světýlka. Dvě vlčí siluety k nim mířili a já také vypjala své úsilí tím směrem. Zdálo se, že trvá hodiny, než jsem dosáhla hladiny a konečně se opět nadechla. Trvalo dost dlouho, než jsem se vydýchala. A co ten divný stín, co jsem viděla? Je Heřmánek pořád s námi? Nějak? Zahleděla jsem se do vody, ale nespatřila jsem už nic. Pomalu jsem pádlovala a následovala Razera a ostatní, zatímco má pozornost se pomalu stočila na světla nad našimi hlavami. "Co jsou zač?" Nevypadala jako luminy... a bylo příjemnější přemýšlet nad tímhle, než nad možnou smrtí v jeskyni nebo nad duchem bratra, který je možná odsouzen brázdit místní vody na věky věků.

borůvky

Byla jsem z toho všeho pořád jaksi zaražená. Jen pomalu mému zpomalenému mozku docházelo, že ten vodní vlk je ve skutečnosti Razer, ne nějaký tajemný vodní zachránce, který se objevil z ničeho nic. Než jsem rozluštila tuhle záhadu, Razer už měl vymyšlený plán. Moc se mi nelíbil. Nechtěla jsem zpátky do studené vody, ale když do mě Rainer strčil čenichem, automaticky jsem se vydala pro luminu, protože jsem netušila, co jiného dělat a byla jsem moc zpitomělá, než abych se hádala. "Ale... co když to bude moc daleko?" řekla jsem nakonec, když jsem tak hleděla do tunelu. Jestli začneme plavat a tunel bude moc dlouhý, možná se už nezvládneme vrátit. Nedokázala jsem se ubránit myšlenkám na Heřmánka. Ale asi nebylo na výběr. Veškerou silou vůle, kterou jsem měla, jsem se donutila utrhnout luminu. Křečovitě jsem ji svírala v tlamě, když jsem mířila k ústí temného tunelu. Prosím, prosím, nenech mě utopit se, žebronila jsem v duchu a ani nevěděla, u koho. U bohů? U Heřmánka?

Borůvky

Padali jsme. Kdosi mě držel, ale v té panice jsem ani nezaznamenala, kdo. Netušila jsem, kdo kde je, kde jsem já ani kam se řítíme. Cítila jsem jen pád. Nekonečný pád. Příšerný, děsivý, hrozný pád prázdnotou. Z hlavy mi vylétly všechny souvislé myšlenky, zůstal jen řev paniky, i když moje tlama zůstávala pevně stisknutá a nevyšel z ní ani hlásek. Jediné, co jsem cítila, byl strach, který pohlcoval vše... a pak chlad.
Dopadli jsme do vody, která byla tak ledová, že mi okamžitě zmrazila celé tělo. Chtěla jsem kopat nohama, vyplavat k hladině, ale nešlo to, svaly sevřené křečí se mnou odmítaly spolupracovat. To byl konec. Umřu. Jako bratr. Ve vodě...Otevřela jsem oči a v modravé temnotě spatřila, jak se ke mně kdosi blíží. Byl to on, nebo ne? Moje myšlenky ho přivolaly? "Heřmánku!" zavolala jsem na něj, ale z tlamy mi vyšly jen bublinky. Slyšel mne? Neslyšel...?
Heřmánek mě rafnul a začal mě táhnout vzhůru. Chabě jsem se snažila mu pomáhat, ale tlapy mě moc neposlouchaly a jak mi docházel vzduch, bylo všechno ještě mnohem těžší. Náhle ale moje hlava dosáhla hladiny a já se konečně nadechla. Rozplácla jsem se na břehu a lapala po dechu. "Heřm-" Jenže to byla hloupost. Heřmánek už nebyl. Prudce jsem se ohlédla, abych viděla, kdo mě zachránil, ale spatřila jsem už jen vlny v místě, kde něčí tělo zajelo pod hladinu. "Co to?" Rozhlédla jsem se. Byla to další jeskyně, kam jsme dopadli. Jenže jak byla hluboko? A jak se dostaneme ven? Pomalu jsem se posbírala do sedu a otřepala se od ledové vody. Rainer i Doubravka se snad také nějak na břeh vydrápali. V tu chvíli mi padl pohled na vlka, který musel být tím, co mě vytáhl. Na něco se ptal, ale já ani nebyla schopná tu otázku zaznamenat. "Ty jsi vodový," vydechla jsem chabě. Ne, už mi muselo přeskakovat. Zamrkala jsem a přejela si tlapou po čele. Muselo se mi to zdát. Byla jsem vyčerpaná z té vody a z toho na mě šly vidiny. Nikdo přece nemohl být tvořený... vodou, nebo ano? Když ten nahoře byl z kamení...?

Borůvky

Doubravka se sochy zvědavě vyptávala, co je zač, ale já už raději mlčela. Vypadalo to, že se situace uklidňuje, to ano, ovšem cosi mi tady pořád nehrálo. Chlupy v zátylku se mi ježily úplně samy od sebe. Obzvlášť, když socha začala mluvit. Neměla by mluvit. Byla přece kamenná a kameny nemluví... jenže tyhle kameny měly tlamu a nejspíš někde uvnitř nich sídlila i... duše? Mysl? Něco takového?
Moc dlouho mi nebylo dopřáno nad tím spekulovat. Upírala jsem pohled na sochu, ale v jednu chvíli jsem se rozhlédla kolem a spatřila vodu, jak se pomalu zdvihá do vysoké vlny. Jako by byla zpomalená. Stáhla jsem oháňku až k břichu, ve kterém jako by se mi náhle udělal ledový balvan. "Já chci domů," ujelo mi tentokrát už nahlas, avšak mohla jsem žadonit, jak jsem chtěla. Nebylo to k ničemu. Vlna se vrhla proti nám a mocnou silou nás srazila. Možná jsem křičela, ale v hukotu vody jsem to ani neslyšela. Pak se mi voda přelila přes hlavu. Zadržela jsem dech a zuřivě kopala v hrůze nohama, ale voda si se mnou dělala, co chtěla. To je konec konec konec konec nechci umřít nechci nechci-

Rainer, Doubravka

Stála jsem za Rainerem a Razerem vedle Doubravky a naslouchala tíživému tichu, ve kterém bylo slyšet úplně všechno. Oči jsem upírala na sochu. Razer zavelel, že odcházíme, proti čemuž jsem žádné námitky neměla, ovšem než jsme to stačili, socha se opět dala do pohybu. Otevřela tlamu se zapraskáním, ze kterého mě zamrazilo až do morku kostí. Ne, to už stačí, tohle už je fakt dost strašidelný, stáhla jsem oháňku mezi zadní nohy a milimetr po milimetru se sunula blíž k Doubravce...
A pak socha promluvila. A začala se osvobozovat ze svého podstavce."My nic nežádáme," pípla jsem tenoučkým hláskem. "Že ne?" rozhlédla jsem se po všech ostatních přítomných a bokem jsem se konečně dotkla Doubravky, což mě v první chvíli vyděsilo málem k smrti. Zdusila jsem výkřik, který se mi rodil v hrdle, když jsem si uvědomila, že se mě nedotklo žádné monstrum, ale jen bok vlčice vedle mě. Podruhé už jsem ale vyjekla doopravdy, když socha vyrvala z kamene i druhou tlapu. Už mi to dobrodružství stačilo, už jsme viděli dost, ne, už můžem jít? Rainer se domníval, že si s námi někdo hraje, ale mě to jako hra moc nepřišlo. Nejradši bych už prostě šla. Tohle bylo... divné, moc moc divné a já začínala litovat, že jsem se do toho vůbec kdy namočila.

Rainer, Doubravka

Prohlížela jsem si sochu, na jejímž podstavci byly jakési symboly. Jestli měly něco znamenat, pak já to tedy nechápala. Přišlo mi to jako samé nesmysly, kolečka a půlkolečka a klikatí hadi. Nebo žížaly? Odpověď... jsou žížaly? přimhouřila jsem oči, ale upřímně mi to znělo jako naprostá pitomost. Možná řešení záhad nebylo mou nejsilnější stránkou. To už se ale ozval Rainer, který ležel na okraji propasti a tvrdil, že se tam dole cosi leskne. "Vážně? Co to je?" natahovala jsem zvědavě krk, div jsem si ho nevykloubila, ale odmítala jsem udělat k té děsivé díře byť i jediný další krok. Představa nekonečného pádu se mi nezamlouvala.
Náhle se však ozval hlasitý zvuk, který se mi zařízl až do hlubin mozku. Tlumeně jsem vyjekla a uskočila, až jsem vrazila do Doubravky, což mě přimělo vyjeknout podruhé. "Co to bylo? Málem jsem si ucvrkla," sdělila jsem možná až příliš informací a rozrušeně jsem se rozhlížela po zdroji toho zvuku,. Plačící vlk už neplakal a díval se teď úplně jinam, což by nemělo být možné, protože byl kamenný. A kameny se nehýbou... jenže tenhle ano. Srdce mi bušilo zdánlivě hlasitěji a hlasitěji, slyšela jsem náhle i svůj zrychlený dech a začínalo mě to docela znervózňovat. Vše se nořilo do tíživého, hrozivého ticha. Naprostého ticha. Ticha, ve kterém... "Voda," pípla jsem tiše, protože cokoliv hlasitějšího by mi asi znělo jako ohlušující řev. "Přestala téct?" Nasucho jsem polkla. "Tohle je fakt strašidelný." Docela bych šla zpátky, dodala jsem pouze v duchu, protože jsem nechtěla být za úplného strašpytla. A jít zpátky sama těmi děsivými tunely, po tomhle, co jsem tu teď viděla? Ne, díky. Budu ráda, když ještě někdy zvládnu jít spát, uf.

Možná jsem měla raději mlčet, protože se zdálo, že jsem některé z našich společnic trochu rozhodila. Myšlenka, že by tu mohl někdo schovaný čekat, byla ale znepokojivá i pro mě. "Nojo," začala jsem, ale radši jsem další úvahy spolkla, když jsem slyšela, jak se do poplašené Kafky Razer opřel. Nechtěla jsem se odtud nechat vykázat, to tedy rozhodně ne! I když jsem taky cítila, že mi tady dole tluče srdce o něco rychleji a pociťovala jsem nutkání se ohlížet přes rameno a po každém divném stínu, co se kolem mihnul. Byla jsem nervózní, ale příliš zvědavá, než abych se vracela zpátky. Navíc už jsem nebyla žádné malé vlče, ne? Střelila jsem omluvně neviňátkovským pohledem po Razerovi a pokračovala dál kupředu.
Naše cesta nás dovedla k dalšímu prazvláštnímu místu. Sochy vlků mne hned upoutaly. Vypadalo to ale, že naše cesta se tu bude muset rozdělit. Trochu teskně jsem pohlédla na sestry, od kterých jsem byla oddělována a beze slova jsem k nim pokrčila rameny. Co se dá dělat. Zvědavě jsem si to pak namířila k plačící soše, ovšem stejně jako Doubravka jsem si držela odstup od té hluboké, děsivé propasti. "Páni, tam tak spadnout... kdoví, jestli bychom vůbec dopadli na dno," vybreptla jsem opět, podle všeho nepoučitelná o tom, že bych si svoje znepokojivé myšlenky mohla nechat pro sebe. Radši jsem se vydala blíže k soše, která vypadala vážně žalostně.

první půlka Šalvěj a Třezalka, pak celá skupinka

Šalvěj se také plánovala vydat do tunelů, což mě rozhodně potěšilo. Konečně s ní taky strávím nějaký čas! A také s Třezalkou, která se k nám přihnala záhy a když byla ujištěna, že mamka je v pořádku, taky se rozhodla připojit k výpravě. Byla jsem ráda, že obě jdou také. Temné tunely tak rozhodně budou méně strašidelné. Vyvalila jsem oči, když Třezalka rozžehla světlo. "Teda! To je paráda," vyhrkla jsem a otočila se po Šalvěji, která se tvářila stejně překvapeně jako já. Z jejího překvapeného výrazu a té otázky, kterou mi položila, jsem odhadovala, že se se svou magií takhle daleko asi nedostala. "No, řekněme... neslavně?" pokrčila jsem rameny a lehce si povzdechla. Další věc k dohánění.

Sestupovali jsme hlouběji a hlouběji, třepotající světlo ohně osvětlovalo stěny a natahovalo na nich stíny. Bylo to poněkud strašidelné, ale taková asi dobrodružství být musela, ne? Navíc se ještě vůbec nic neděje. To už nás ale Razer zastavil. Našpicovala jsem uši. "Voda," pokývala jsem hlavou a rozhlédla se kolem. Byly tu sloupy, oblouk, nevypadalo to tak rozdílně od prostor nahoře. Rainer poznamenal, že si tady už dávno někdo s magií zahrával. "Myslíte, že tu ještě někdo je?"

Šalvěj, Třezalka, Razer

Tak nějak jsem se potloukala kolem a "nenápadně" očumovala Razera, aby někam nezmizel, třebaže ve skutečnosti bych méně nenápadná mohla být asi tak jedině se zářivě růžovým kožichem. Jenže já o to nechtěla přijít. Ovšem co když to ještě nebylo ono? V tom případě bych ze sebe asi udělala pěkné tele a to jsem taky nechtěla. Takže... nenápadné potloukání muselo zatím postačit. Brzy se tu ale objevil další vlk, který musel být určitě Rainer. Razer a Rainer, bylo to lehce matoucí, ale než jsem stihla vůbec říct třeba aspoň "ahoj", zjevil se tu někdo mnohem důležitější.
"Šalvěj!" vyhrkla jsem, když jsem spatřila sestřičku. "Je všechno-" Ale sestra nejspíš tušila, na co se chystám zeptat a hned mě uklidnila, že mámě už je líp a probrala se. Vydechla jsem, spadl mi tím vážně obří kámen ze srdce. "To je skvělá zpráva," zamávala jsem ocasem. Bude v pořádku! Hned vše vypadalo veseleji. "Tady se toho zase tak moc nedělo," informovala jsem sestru. "Ale asi se bude vyrážet na průzkumnou cestu do tunelů pod úkrytem," dodala jsem ještě, už jsem si tím byla dost jistá, protože kolem se srocovali další vlci. "Půjdeš taky, žejo?"
A ještě další člen naší rodiny se tu objevil. Třezalka se přihnala a hned se vytasila s otázkami na Šalvěj, které jsem nechala na ní, protože toho přece jen věděla víc než já. Rainer ale už zahajoval výpravu. "Ať to nezmeškáme," špitla jsem, pohledem se ujistila, že obě mé sestry jdou taky a vyrazila jsem za ostatními. Zvědavost, metla vlčstva! Kdoví, co za hrůzy mohlo být tam dole, ale já to prostě musela vědět, protože kdybych nešla, asi bych si to neodpustila. I když mě trochu jímal úzkostný pocit už od začátku, jakmile světlo kolem nás začalo trochu ubývat.

Razer

Usnula jsem po boku Hanky a spala vážně jako dřevo. Pořádně dlouho a pořádně hlubokým spánkem. Všechno to pobíhání kolem, smečkové shromáždění a všechen ten strach a stres mě zmohl víc, než jsem původně myslela. Jestli se mi něco zdálo, pak jsem o tom nevěděla. Nakonec jsem však procitla, protáhla si tlapy a... a zjistila, že Hanka je už asi dávno pryč. Široce jsem zívla a zamžourala kolem sebe, jestli její hnědý kožíšek nezahlédnu, ale kdepak. Vlčice byla ta tam. Doufám, že jsem nezaspala ten slíbený lov...? Jestli ano, už na to bylo asi pozdě. Ale přece by mě Hanka snad vzbudila, nebo ne?
Chvíli jsem se ještě jen tak povalovala, ale nakonec už bylo na čase vstát a tak jsem se převalila na nohy a šla zjistit, co bych mohla dělat. Netroufala jsem si vlézt do vedlejší místnůstky, kde leželi nemocní. Co kdyby mě zase někdo vyháněl? Mou pozornost ale upoutal vlk kousek od východu. Jak že se to jmenoval? Rainer byl ten druhý, tohleto je... Razer? Neříkal Einar, že se půjdou prozkoumávat podzemní chodby? S tím bych určitě mohla pomoct! Ale nikoho dalšího jsem kolem zatím neviděla, takže jsem se jen tak nenápadně ochomýtala kolem a vyhlížela, jestli se ještě někdo objeví, zatímco jsem Razera po očku sledovala, aby náhodou nezmizel do podzemí sám.

Hanka během naší řeči začala zívat na celé kolo, což se ukázalo jako nakažlivé. I mě se tlama doširoka otevřela, jako bych se ji snažila napodobovat. Trochu jsem se tomu usmála, ale dál jsem poslouchala, jaké názory vlčice vysype ohledně faktu, že se tu objevovalo víc a víc nových vlků. "Možná máš pravdu," nakrčila jsem lehce čelo. Zatím to vypadalo, že je v horách místa dost pro všechny, ale co když to nikdy neskončí a budou se objevovat další a další a další vlci? Abychom si tu nakonec nešlapali po hlavách. Dosud mě to nenapadlo, ale když to Hanka zmínila, zdálo se to jako dosti reálná možnost.
Ovšem možnost, že by se ten problém mohl vyřešit sám, se mi vůbec nezamlouvala. "Byla bych radši, kdyby žádná další vlčata umírat nemusela," svěsila jsem uši. Copak Heřmánek nestačil? Věděla jsem, že se takovéhle věci mohou stát, že se dějí, ale... nechtěla jsem to. To radši ať se tu mačkáme. "I když to, že se někteří z naší rodiny vydají do světa je asi dost pravděpodobné," připustila jsem. Neznala jsem plány svých sourozenců, ale někteří z nich se už i teď toulali kdoví kde a neviděla jsem je celé věky. Asi je nebavilo dřepět pořád v horách. To já se nikam stěhovat nechystala. Líbilo se mi tu.
S magií to všechno bylo jinak, než jsem si malovala. Já na její přítomnost byla zvyklá, nacházela se všude kolem i v nás. Jenže náš domov byl asi spíše výjimkou. "Páni, jiné světy, říkáš?" Zahleděla jsem se do Hančiných zelených očí. Věděla jsem, že ve mně také dřímá magie vody, ovšem moje očka byla modrá. "Takže... teď už ji ovládat nedokážeš? Přišla jsi o ni, když jsi se sem dostala?" To bylo... zvláštní. Podle všeho, co Hanka vykládala, bych čekala, že vlci magie spíše získají, když sem dorazí. A také jsem zjistila, že spousta věcí, nad kterými jsem se ani nepozastavila, byla pro někoho, kdo se tu nenarodil, zcela zvláštní a nezvyklá. "Nikdy mě nenapadlo, že by tohle všechno mohlo být nějak... divné," vrtěla jsem hlavou a udiveně kulila kukadla. Rozhodně toho teď budu mít dost k přemýšlení.
Byla bych se vyptávala i dál, ovšem zdálo se, že moje nová učitelka toho začíná mít docela dost. Tedy, ne mého vyptávání, ale tak nějak obecně všeho. Vypadala unaveně a vzápětí to i potvrdila svými slovy. "To nevadí," pousmála jsem se. "Můžeme to klidně nechat na zítřek." Chystala jsem se, že si tedy také zalezu do nějakého koutku, možná se pokusím nenápadně nahlédnout do té boční místnůsky, až mě Hanka spustí z očí, ovšem její nabídka mě zarazila. "No..." Bylo to trochu zvláštní a hned jsem nevěděla, co říct. Nebyla jsem úplně kontaktní přílepka, ale zase jsem nechtěla Hanku nějak odbýt. A třeba měla pravdu. Třeba to vážně pomáhá. "Ale jen jestli ti nevadí, že tě ze spaní asi budu dloubat tlapama," zasmála jsem se nakonec a zamávala ocasem.