Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hanka mínila, že losi asi nebudou zase tak agresivní, ale otázkou bylo, jestli stojí za to to riskovat? "Plést pod nohy bych se jim vážně nechtěla," přitakala jsem. "Ani pod parohy." Nejspíš ale nebylo úplně vyloučené, abychom se na losy šly někdy podívat, ačkoliv to určitě nebude hned. Podle Hančiných slov to spíš vypadalo, že si na to ještě nějakou chvilku počkám. I tak jsem ale spokojeně mávla ocasem. "Platí! I když by mamka asi spíš vytahala za ušiska mě, když to byl můj nápad," zasmála jsem se a pak upřela úzkostlivý pohled opět k té boční místnůstce. Teď bych snad byla i ráda, kdyby mě přišla vykrákat za uši, i když jsem neprovedla nic, čím bych si to zasloužila. Tiše jsem si povzdechla. Nebyla tam uvnitř až tak dlouho, ale připadalo mi to jako věčnost.
Musela jsem s Hankou souhlasit ohledně chaosu, který zde panoval. Nebo... možná ne ani tak chaosu, jako spíš velkého přívalu nových vlků, ve kterých bylo dosti těžké se vyznat. "To také netuším. Zdá se, že hory jsou hodně populární," pokrčila jsem rameny. Mně hory připadaly samozřejmě krásné a ve smečce se žilo dobře, asi nebylo divu, že to sem vábilo tolik nových tváří. Ale skutečně chodilo po světě tolik milovníků drsného podnebí? "Dvojče?" vytrhla jsem se překvapeně ze zamyšlení. "Vážně úplně stejné? Páni, tak to je skutečně zvláštní." Ani mezi námi žádná dvojčata nebyla, a to nás bylo tolik. Jak je asi od sebe rodiče poznávají? A... co to Hanka říkala? "Jak to myslíš, že magie nabourává naše těla?" zeptala jsem se zmateně. "S magií v těle se rodí každý, nebo ne?"

Hanka se vyptávala, kam nás táta vzal. "Šli jsme na návštěvu do... té druhé smečky," nakrčila jsem na chvíli čelo, protože mi v tu chvíli vypadlo její jméno. "Daénské? Jo, do Daénské smečky," rozvzpomněla jsem se vzápětí a spokojeně si pro sebe přikývla. Nebyla jsem přece hloupá, jistě, že si to pamatuji. Škoda, že jsme si to tam neprohlídli víc. Však jsme viděli více méně jenom to jezero a to bylo celé.
Na lov už jsem se celkem těšila, ale zaujali mě ti velikáni, o kterých Hanka mluvila. "Tak losi," zopakovala jsem a vykulila oči, když mi je popsala. Už jsem samozřejmě viděla velké kopytníky, ale tihle zněli jako něco hodně, hodně extra. V mých představách byli rázem vysocí jako stromy a když udělali krok, země se pod jejich kopyty třásla a duněla. "To bych chtěla vidět," vydechla jsem. "I když... radši asi z dálky." Pro takového tvora by určitě nebyl problém proměnit mě v mastný flek. Ostatně i dále zmíněný sob mohl být nebezpečný, co teprve takový jeho mamutí příbuzný?
Snažila jsem se přijít na to, která z mých sester mohla být učednicí Arryna. Hance se na tváři objevil lehce zvláštní výraz, když na vlka přišla řeč. Vyhlížela snad trochu zasněně. Pousmála jsem se tomu a pak si tipla, kdo z nás by k němu asi mohl patřit. "Trochu podobné to asi je," pokrčila jsem rameny, i když já podobnost mezi Třezalkou a Petrželkou příliš neslyšela. "Ale uznávám, že je to zmatek! Tedy, ve svojí rodině se samozřejmě vyznám, ale jména ostatních vlků... no, mám pocit, že jich spoustu zapomenu hned potom, co mi je někdo řekne." Bylo tu mnoho vlků a já se ve všech neorientovala, i když jsem se snažila. "Cinder a Cipher, Astrid a Ada... no... alespoň se pozná, že patří k sobě, ne?"

Hanka

Naštěstí to nevypadalo, že by mě Hanka považovala za ztracený případ. "To starali," přisvědčila jsem, "ale je nás prostě hodně, takže... prostě nejsou všemohoucí," pokrčila jsem ramenem s lehkým úsměvem, měla jsem potřebu se našich trochu zastat, protože jsem nechtěla ani aby to vypadalo, že se je snad snažím z něčeho vinit! To vůbec ne. Vždycky se o nás dobře postarali.
Hanka mi slíbila, že mi brzy ukáže stopy a také že se vydáme na loveckou výpravu do tajgy. "To zní dobře," přikývla jsem a zavlnila ocasem. "Budu se těšit!" Ano, už jsem doopravdy byla docela natěšená, až se do toho pustím a konečně taky dokážu, že zvládnu být dobrým učedníkem. I když jsem si nebyla jistá, komu to vlastně potřebuji dokazovat. Snad jen sama sobě. "Jakých třeba velikánů?" zaujalo mě další, co Hanka vyřkla.
Rozhlédla jsem se kolem, ale byla jsem si celkem jistá, že tu všichni nejsme. "Několik nás chybí," nakrčila jsem lehce čelo. "Konvalinka, Meduňka... hm. Jinak tu asi všichni jsou?" Nebyla jsem si úplně jistá, někteří sourozenci už nebyli v dohledu a trochu se mi to tak pletlo. "Ale žádnou Petrželku mezi sebou nemáme," zasmála jsem se. S takovým jménem by mezi nás jistě zapadla. Zkusila jsem si vzpomenout, kdo by to mohl být. "Arryn je ten hnědý vlk? Uh. Myslím, že jeho učednice měla být... Šaaalvě- ne. To ne. Ta je přece s Astrid," připomněla jsem si, za kým byla sestra Einarem poslána. "Tak možná Třezalka? Já nevím, nejsem si jistá, jak se všichni rozdělili."

Hanka

Hančina slova přinášela jistou útěchu. "Doufám, že ano," povzdechla jsem si a očima zalétla k vedlejší místnůsce, kam všichni zmizeli. Nikdo se neobjevil se zprávami o tom, jak mamce je. Určitě měli všichni plné tlapky práce a nemohla jsem se tam plést, přesto byla touha tam aspoň nakouknout skoro neodolatelná. Nedopadne jako Heřmánek. Bude v pořádku, ujišťovala jsem sama sebe.
Když se řeč stočila k lovu, byla jsem vlastně docela ráda. Přemýšlet nad něčím jiným pomáhalo. Dokonce jsem se i krátce zasmála představě Hanky, jak se mění v ledovou kostku. "Na rybaření to teď venku asi moc nebude, pravda," musela jsem souhlasit. Vzápětí mi došlo, že jsem se možná o svých schopnostech vyjádřila trochu zavádějícím způsobem, když vlčice začala vyzvídat, kde jsem se to naučila. "Tedy... já si spíš jen myslím, že bych to zvládla," přiznala jsem se. "Neměla jsem moc šanci zkusit lovit něco jiného, než myši a tak podobně." Jak jsem tohle mohla vůbec zmeškat? Bylo to přece tolik důležité! Ale nějak se mi povedlo celou tu dobu být s lovem úplně mimo. "Ale zvládla bych to, určitě ano. Nenechám si dát facku do čumáku," ujišťovala jsem Hanku, aby jí bylo jasné, že i když jsem toho třeba hodně zmeškala, míním to napravit a dohnat. Nechtěla jsem zůstat pozadu.

Hanka

Samozřejmě. Samozřejmě, že máma byla silná vlčice, že se nenechá jen tak přemoct nemocí. Ale vidět ji tak zesláblou, hroutící se k zemi... to na mě bylo vážně hodně. Nechtěla jsem začít brečet, takže přesně to se samozřejmě stalo a jak to jednou začalo, zastavit se dalo jen těžko. Jakmile se mě dotkla, zabořila jsem obličej do Hančiny srsti, protože jsem nevěděla, co jiného dělat. "Promiň," zahuhlala jsem kamsi do jejího kožichu. "Já... já vím, že se o ni postarají, ale... ale stejně..." Asi nemělo cenu se snažit cokoliv vysvětlovat. Zmlkla jsem tedy a po nějaké chvíli největší nápor pláče ustoupil. Naštěstí. Připadala jsem si kvůli tomu hloupě, ale taky se mi ulevilo.
"To je... asi dobrý nápad," popotáhla jsem a trochu se od Hanky odtáhla, abych jí uslzenýma očima viděla do tváře. "Mohly bychom se aspoň pokusit." Vlčice měla hned i nějaké nápady, co bychom mohly dělat. Upravit mamčin pelech, zkusit něco ulovit, to všechno znělo dobře. "Jako k jídlu? No..." Zamyslela jsem se. Neměla jsem moc velké tušení. Však jsem si ani nebyla pořádně jistá, co mám nejradši já. "Vlastně pořádně nevím," přiznala jsem se. "Ale ryby jsou fajn," otřela jsem si oči tlapou a konečně zvedla koutky do čehosi jako úsměvu. "Rybu bych snad i zvládla ulovit. Nebo nějakého... zajíce nebo tak. Jinak to zatím moc kloudně neumím," učinila jsem další přiznání, ale jestli měla být Hanka mou učitelkou, asi by to měla vědět hned od začátku.

Hanka, Einar

Seděla jsem vedle bratra a tiše polykala slzy. Nechtěla jsem bulet tady přede všemi, ale měla jsem pocit, že se mi všechno valí na hlavu. Snažila jsem se dávat pozor, co se děje kolem, abych nějak udržela myšlenky a emoce na uzdě. Objevil se tu i Hvozdík, který rázem také získal post kappy. Pak Einarův pohled padl opět na mě s oznámením, že pro tuto chvíli budu učněm Hanky a ne Vidara. Mlčky jsem přikývla a pohledem vyhledala hnědou vlčici, která byla jedním z prvních vlků, co jsem ve smečce poznala. Kam se vůbec poděl Vidar? zauvažovala jsem, protože ho tu vážně nebylo nikde vidět. Toho učňovství jsem si zatím vážně moc neužila. Ne, že bych na to teď měla dvakrát velké pomyšlení. Oči mi neustále zalétaly k té vedlejší místnůstce, kam zalezla mimo jiné Šalvěj a později i Třezalka. Ale já nemůžu.
Zamrkala jsem, abych rozehnala slzy, ale přátelské drcnutí do ramene mě přimělo zvednout hlavu. Byla to Hanka a přicházela se slovy útěchy. Ujistila mě, že všechno bude fajn. Doubravka i Astrid že se vyznají, že máma bude mít radost, až se probudí... Dosud se mi dařilo držet výraz tváře tak nějak neutrální, ale jakmile na mě promluvil někdo jiný, což narušilo moje soustředění, zavlnila se mi tlama a celý obličej se mi zkřivil. "Ale co když nebude fit? Však ani pořádně nevím, co se s ní děje," zahuhlala jsem. Slzám se konečně podařilo vyhrknout mi na tváře. Nejen, že jsem se bála o maminku, ale navíc jsem se teď ještě cítila velmi pitomě. Hanka se mi přece jen snažila pomoct... nemohla jsem se prostě uklidnit? Ale už bylo pozdě, stavidlo se protrhlo a uvzlykané vodopády se vyvalily ven.

Einar, Podběl

Snažila jsem se dostat k mámě, uvidět, jestli je v pořádku, ale Einar mě i Šalvěj, která se objevila vzápětí, okamžitě okřikl a usadil. Zarazila jsem se na místě se slzami v očích, ale dál už jsem se kupředu necpala. "Omlouvám se," špitla jsem, ale očima jsem pořád visela na mamince, kterou vlekli pryč do vedlejší místnosti, nehybnou jako... Ne. Astrid nás krátce ujistila, že všechno bude v pořádku, ale zatímco Šalvěj byla poslána za ní, mě Einar poslal zpátky k sourozencům. Nechtělo se mi. Chtěla jsem za mámou, teď hned, a ujistit se, že doopravdy bude v pořádku. Ale neměla jsem v sobě dost vzpurnosti, abych se dohadovala se samotným alfou, obzvlášť, když té logicky uvažující části mého mozku bylo jasné, že má pravdu. Stočila jsem svůj uslzený pohled na něj a krátce přikývla, než jsem se obrátila a odšourala se zpátky na své místo vedle Podběla. Neříkala jsem nic a zrak úzkostlivě upínala k vedlejší místnosti, kam všichni zmizeli. Buď v pořádku. Prosím, buď v pořádku.
Einar se záhy vrátil na své vyvýšené stanoviště a já se přiměla věnovat mu pozornost. Dozvěděla jsem se tak nejen, že nemoc se klidně může rozšířit, což mě moc nepotěšilo, ale i to, že jsem se octla mezi povýšenými vlky společně se svými sourozenci. Zvedla jsem hlavu, zaujatá, ovšem nestačila jsem ani nic pořádného říct kromě prostého: "Děkuji," které mohlo dost dobře zaniknout v okolním šumu. Potom už šli na řadu další povýšení a noví členové a moje oči se opět nenápadně stočily k tomu průchodu ve zdi. Měla jsem strach. Opravdu strach.

Podběl, Shine a vlci v jejím okolí

Na alfovu výzvu se k němu vydala máma, které bych si ve všem tom shonu kolem skoro ani nevšimla. Stejně tak i Šalvěj a Třezalku jsem zaznamenala až teď, ovšem do popředí momentálně vystoupil mámin černý kožíšek. V tlamě nesla rostlinu, kterou už nám táta ukazoval po cestě. Jak že se to jmenovala? Šóba horní? No, zase tak daleko jsem nebyla - máma je nazvala "siobami", což bylo těsně vedle. Měly být na nemoc, která se kolem šířila. Překvapeně jsem zamrkala. O tom jsem nic netušila, nějak mě to minulo. A vůbec... nevypadala máma nějak zvláštně? Přimhouřila jsem oči a vrhla pohledem po Podbělovi, jestli si toho taky náhodou nevšiml. I když on mlčel jako vždy. Rostliny se v jeskyni moc dlouho neohřály, neznámý vlk se jich chopil a odnesl je na určené místo, kam se měly skladovat nejen byliny, ale i nemocní. Trochu mi z toho šla hlava kolem - tahle nemoc zněla jako něco vážného... A asi abych to měla stoprocentně potvrzené, spatřila jsem najednou, jak se máma skládá k zemi. Vyvalila jsem oči a v mžiku jsem byla na nohou. "Mami! Mami, co ti je?" vyjekla jsem a už jsem se cpala k ní, nejspíš jsem tedy každému překážela. Jenže ona tam ležela jako... jako kdyby... Uslzenýma očima jsem hledala odpovědi u kohokoliv z vlků, kteří byli nejblíž. "Co je jí?" Hrdlo se mi stahovalo. Nedopadne jako Heřmánek. Ne, ne, ne.

//území
(reakce Podběl, trošku Hanka)

Ještě štěstí, že jsem na ty zasněžené siluety a Einara, který sám se sebou zacházel jako s dřívím na podpal, narazila. Kdybych je nesledovala, kdoví, jestli bych se vůbec dostala do úkrytu? Takhle jsem ale vklouzla dovnitř chvilku po nich a důkladně si oklepala sněhový nános z hustého kožichu. "Fujtajbl," ulevila jsem si a ještě jednou se otřásla, když mě trochu zbloudilého sněhu zastudila až na kůži.
V úkrytu bylo živo - aby ne, komu by se chtělo v takovém nečase trčet venku? Doufala jsem, že i Havran se strakou si najdou nějaké suché místečko, kam se schovají. Krom toho, že tady ale byla spousta vlků, povyku a pokašlávání se zdálo, že se chystá další sešlost. Málem bych to prošvihla, zděsila jsem se lehce a tiše jsem si začala hledat cestu mezi vlky známými i neznámými k místu, kde jsem viděla tvář bratra. "Podběle! Tak jsi u toho jezera přece nezapustil kořen," řekla jsem polohlasně s úsměvem a lehce ho přátelsky drcla do ramene. Pak už ale Einar začal mluvit a tak jsem zmlkla a začala dávat pozor.
Jména nových vlků jsem se pokusila si zapamatovat, ale víceméně mi prolítla jen tak jedním uchem tam a druhým ven. Překvapilo mě ale, že zatímco jsem trajdala po světě, podle všeho se narodily další dva vrhy vlčat. I informace o lovu pro mě byla zajímavá - třeba bych se konečně něco mohla přiučit! Zabloudila jsem toužebným pohledem k Hance, která měla rozdělovat úkoly, které se lovu týkaly. Kéž by našla nějaký i pro mě! Vidara jsem tady nikde neviděla, takže k němu jsem se se svými učednickými tužbami nacpat nemohla. Havranova udivená reakce na to, že ještě ve svém věku neumím pořádně lovit, se mě jaksi dotkla. Chtěla jsem to napravit.

//Slané jezero přes Hraniční pohoří

Pachtila a plácala jsem se do kopce a pořádně jsem ani neviděla, kam vlastně jdu. Chundelaté vločky se z nebe sypaly v zástupech a počasí se netvářilo, jako že má v plánu se umoudřit. Už abych byla doma. Jen jestli dorazili domů i moji sourozenci! Snad se nezasekli někde venku v tomhle nečase? Možná, že pořád sedí a čučí u toho jezera v cizím lese. Nechápala jsem, co je na tom tak bavilo, ale asi si na tom našli něco, co já ne.
Najít si cestu nebylo úplně snadné. Alespoň, že hustý kožich mě chránil před nejhorším mrazem, ale sněhové vločky mi pěkně mátly orientaci. Šla jsem pomalu, protože jsem si nijak zvlášť nepřála se zřítit někde ze srázu. A jak se v tomhle nepořádku dopletu do úkrytu? Usmálo se na mě však takříkajíc štěstí v neštěstí, protože jsem kdesi vpředu zahlédla záblesk světla. Přimhouřila jsem oči a po dalších několika desítkách metrů jsem rozeznala několik vlků a chodící planoucí pochodeň, která musela být Einarem. Alespoň jsem neznala nikoho jiného, kdo by tohle dovedl. Natáhla jsem krok, aby mi vlčí skupinka nezmizela z dohledu, a pomalu jsem se tak přibližovala jak k nim, tak k úkrytu.

//úkryt

"Tak trochu," pokrčila jsem poněkud nerozhodně rameny. "Některé z nich už také poznám a rozhodně mě zajímají, ale ještě jsem se úplně nerozhodla, čemu se chci věnovat nejvíc." Měla jsem být loveckým učedníkem, ale zatím jsem se k žádnému učení nedostala, snad už to cestování by mi bylo bližší, ale těžko říct - měla jsem pocit, že domů mě dovedlo spíš štěstí, než nějaký dokonalý orientační smysl. "Asi na to budu muset ještě přijít."
Vlk se představil jako Havran. Trochu mě to pobavilo. "Havran a straka, to jste si asi byli souzení," střihla jsem ušima a střelila pohledem po černobílém opeřenci. Ovšem vlk měl pravdu. Počasí se kazilo, sněžilo víc a víc a ochlazovalo se. "Ano, měla bych jít. Než nebude vidět na krok," přikývla jsem souhlasně. V horách to bude asi ještě horší. "Už druhá. Ale z té první si toho vlastně moc nepamatuju, byli jsme ještě mrňata," ušklíbla jsem se a v duchu se zarazila nad tím, jak ten čas děsně letěl. S tím se ale nedalo nic dělat. "No... tak já půjdu. Než tu zachumelíme nadobro. Ráda jsem tě poznala," zamávala jsem ocasem a pokývla Havranovi na rozloučenou: "Tak se měj." A pak už jsem si to mířila cestou do kopce, kde čekal můj domov.

//Alatey

Trochu mě zklamalo, že s ptačím společníkem se mluvit nedalo, alespoň ne tak, jak jsme si my povídali mezi sebou, což ale vůbec neznamenalo, že bych po něm přestala toužit. "To by byla zajímavá magie," snažila jsem se představit si to, ale hned mi došlo, že by asi taky měla spoustu nevýhod. "I když rozumět zvířatům by nemuselo být úplně ideální. Asi bych nechtěla lovit něco, co na mě celou dobu ječí, ať ho ušetřím," otřásla jsem se při té představě a rozhodla se, že bude lepší se cizí jazyky zatím neučit.
Už jsem se viděla, jak se se mnou moje spřátelená sova dělí o žvanec, ale černému se to zas tak nezdálo. "Nooo... trochu," protáhla jsem. Neměla jsem zatím moc šancí si to pořádně vyzkoušet. Vidar mě přece měl učit, vzpomněla jsem si, že jsem vlastně měla být lovcem - učedníkem a zatím jsem se naučila... nic. Nenaučila jsem se nic. To je průšvih. Střelila jsem pohledem k horám, které se tyčily nad jezerem. Brzy se budu muset vrátit.
"Trochu ano," zasmála jsem se taky, ačkoliv to ze mě vyšlo poněkud přiškrceně. Myslet na bratra bolelo. Povzdechla jsem si ve snaze shodit tíživý pocit, který se mi vytvořil v hrudi. Zaujalo mě ale, že černý znal i Konvalinku, i když na tom asi nebylo nic tak zvláštního. "Asi to je znát, co?" uchechtla jsem se, když poznamenal, že naši mají asi blízko k rostlinám. "Myslím, že když dají hlavy dohromady, poznají úplně každý plevel, co kde roste." Jeho tipy na moje možné jméno byly celkem zábavné, ale netrefil se ani do jména žádného z mých sourozenců. "Skoro. Jsem Máta," představila jsem se, což jsem asi měla udělat už dávno. Co se dá dělat.
Zdálo se, že v minulosti černého vlka byla spousta smutku. Svěsila jsem uši. "To mě mrzí. Vážně," pípla jsem. Jaká rodina mohla opustit svoje vlče? A jací přátelé? Jisté bylo, že černý o tom asi leccos věděl... mohl tedy mít pravdu, když říkal, že se to může stát každému? Pořád jsem tomu nechtěla uvěřit. V naší rodině se to určitě nestane. "Určitě to nebyla tvoje chyba," dodala jsem ještě. Bylo mi líto, že se mu tohle stalo. To si jistě nezasloužil nikdo.

"Dobrá otázka," zamyslela jsem se a pohupovala špičkou ocasu. Nervozita mě opustila rychle, jakmile se řeč stočila ke zvířecím společníkům. "A taky složitá. Ale asi bych raději ptáka, mohl by všechno sledovat seshora a pak mi o tom povědět! I když-" trochu jsem se zarazila a naklonila hlavu ke straně: "Může s tebou vlastně nějak mluvit? Ale to je vlastně fuk. I tak bych radši ptáka. Možná sovu. Mohla by se se mnou dělit o myši," zasnila jsem se krátce.
"Nojo, to asi ano," ohlédla jsem se nenápadně po svých bocích, abych zhodnotila stav svého kožichu, ale samotné se mi to špatně odhadovalo. Věděla jsem jen, že mi zima není a to bylo nejdůležitější. Stejně na tom určitě byli i sourozenci, o které se černý zajímal dále. "Vážně hodně," přikývla jsem bez váhání. "Je nás celkem devět," pronesla jsem automaticky a zcela zapomněla odečíst chudáka Heřmánka, než mi to v další vteřině s bolestivým bodnutím došlo. Rychle jsem se opravila a úsměv na mé tváři poněkud pohasl: "Tedy osm."
Ovšem má zvědavost byla rázem znovu probuzena, když se černý zmínil o jakési neznámé květinové vlčici. "No, pak to asi musela být nějaká z mých sester, všichni totiž máme taková jména. Jestli byla černá, tak tedy nejspíš Konvalinka," rozvažovala jsem - kdo jiný by to byl? Pokud tu tedy neběhala další odrostlá vlčata s bylinkovými jmény. Jestli ano, asi bych je měla najít. To by byla alespoň zajímavá náhoda!
Téma zrady od rodiny se mi ale moc nelíbilo. Nechtěla jsem na nic takového vůbec myslet, ale když už s tím vlk jednou začal, hlodalo mi to v hlavě. "Vážně by se to mohlo stát? Máme se všichni rádi a vycházíme spolu. Tedy... myslím..." zamumlala jsem zachvácena náhlými pochybnostmi. Ale důvěra v mou rodinu byla silnější. "Jak tě to vůbec napadlo?" zamračila jsem se lehce na černého, ani ne tak naštvaně, jako spíš ve snaze pochopit to.

"Jen jsi mě vylekal," ohradila jsem se trošku, protože jsem se rozhodně v první chvíli nevyděsila, že mě vlk přišel sežrat. Vůbec ne. Přesto jsem ho poslechla, nádech, výdech, nikdo tě žrát nebude a za ten smrad taky nemůžeš ty, všechno je v pohodě. Hned to bylo lepší a vlkův opeřený společník mě rozptýlil ještě víc. "Huh," sledovala jsem straku pohledem. "Myslíš u pana Wu? Achjo, a já u něj žádné ptáky neviděla," posteskla jsem si spíš pro sebe. Taky bych chtěla takového parťáka! Pak bych nezůstávala sama, když se se mnou sourozenci nebavili. Teda, Podbělovi jsem to asi nemohla vyčítat, ale že radši trčel u jezera jako kůl v plotě, než by šel se mnou... to jsem mu trochu vyčítat mohla, ne? Vlkova slova však skýtala naději. "Páni, to by bylo bezva! Nějakého takového společníka bych brala hned." Už jsem si to představovala a těšila se, až se to stane i mě. Říkal přece, že je to pravděpodobné.
"Ano, s rodinou," přitakala jsem ochotně, vůbec se nepozastavujíc nad myšlenkou, že bych třeba nemusela každému náhodnému cizinci vykládat, kde bydlím. Už jsem si byla celkem jistá, že mě tenhle sežrat nechce. "No, chladno tam je, ale mě to vlastně ani tak nepřijde," pokrčila jsem rameny. Hustý kožich mě chránil dostatečně a byla jsem na klima hor zvyklá od malička.
Má další poznámka, ledabyle prohozená do větru, vyvolala reakci, kterou jsem nečekala. Vyvalila jsem nad vlkovými slovy oči. "Cože? Zrada? Od nejbližších... to jako i od rodiny?" To teda ne. "Ne, to určitě ne. To by mi nikdy neudělali," pronesla jsem rozhodně. Byla to zcela nová myšlenka, na kterou jsem nikdy předtím nepomyslela, a existence takové možnosti mnou otřásla.

Vlk mě poněkud poděsil, ale nezačal mne žrát, takže jsem se asi zase tolik lekat nemusela. "Ne," vyhrkla jsem, protože o žádné mlze jsem přece nemluvila. Ovšem vzápětí mi došlo, že se mi vůbec nechce vysvětlovat, co jsem skutečně měla na mysli. Pokud si toho on nevšiml, pak to asi nemělo smysl zmiňovat? "Tedy ano. Ale... ne. Nemůžu. Máš pravdu. Teda mám pravdu. Teda-" Plácla jsem se tlapou do čela a sklapla, než do toho zabřednu ještě víc. Cítila jsem, jak se mi do tváří valí horkost. To jsem to vymňoukla! První dojem za všechny peníze, opravdu. Možná bude lepší prostě vůbec nemluvit. Jenže to by nejspíš bylo ještě trapnější.
Na zádech mi mezitím přestál strakatý opeřenec a nejspíš si mě prohlížel víc zblízka. Otočila jsem po něm zvědavě hlavu a aspoň trochu pozapomněla na své ponižující blábolení. "Ochočil sis ho? Vůbec se nebojí," poznamenala jsem a lehce se zavrtěla, protože ptačí pařátky trochu škrábaly. Zvědavost trochu utlačila do pozadí i všechnu tu nervozitu. Vlka ale hlavně zajímalo, co tady dělám. Pokrčila jsem rameny. "Vlastně jsem se tady nechtěla úplně zdržovat, víš? Jsem na cestě domů. Vlastně jsem už skoro tam. To už se nic zlého nemůže stát, ne?" projevila se má nedospělácká naivita. Co asi špatného by se mi mohlo přihodit takřka na domácím prahu?