Příspěvky uživatele
< návrat zpět
Ve stínu lesa bylo lépe. Zvláštní, jak se tohle strašidelné místo rázem stalo bezpečným útočištěm. "To ano, jen jsem to trochu podcenil," střihl jsem ušima. "Pro příště budeme chytřejší." Příroda nám zkrátka a dobře potřebovala připomenout svoji moc. Hlavně, že se nepřihodilo nic ještě horšího. Skadir už naštěstí vypadal o kus lépe.
"To rád slyším. Většinou je to tu celkem děsivé, ale dnes se to jeví jako ta lepší z možností." Snažili jsme se ochladit všemi možnými způsoby. Ten můj byl od začátku odsouzen k nezdaru, ale Skadir si poradil lépe. Sice vypadal teď jako příšera z bažin, dovedl jsem si ale představit, že je to skutečně příjemné. "Víš co, to možná vyzkouším taky," zasmál jsem se při pohledu na jeho zablácené tlapky, vstal jsem, ale ke kaluži jsem ani nedošel. Mou pozornost upoutalo něco jiného.
Zvedl jsem čenich do výše a zavětřil. "Kouř," hlesl jsem, v žaludku okamžitě těžký balvan. Požár v tomhle suchu mohl být naprosto devastující. Vzpomínky na velký oheň mého druhého domova mi zaplavily mysl. "Někde poblíž hoří," otočil jsem se naléhavě na syna. "Zvládneš už jít? Jestli se na to necítíš, počkej tu, může to být dost nebezpečné." Ale sám jsem jít musel, nechtěl jsem, aby se cokoliv z hrůz, které jsem už jednou viděl, odehrály znovu. Musel jsem se aspoň pokusit nějak pomoci.
//Spáleniště
Červenec 2025 - Mercer a Skadir - Temný les (11.7.2025 18:15)
- Pomoz někomu s úpalem 3/3
- Splň smečkový miniquest
- Splň příležitost dne
//Nížina hojnosti
Skadir naštěstí vnímal, i když nevypadal moc dobře. Slunce bylo zrádné a vybíralo si svou daň, obzvlášť na huňatých vlcích jako jsme byli my. Ovšem já v tu chvíli na nějaké vedro ani nemyslel, soustředil jsem se jen na to, abych odtud syna dostal. "To jsem rád. Brzo tam budeme," řekl jsem tiše a přizpůsobil se svým tempem tomu jeho, zatímco jsme oba putovali směrem k temným stromům lesa. Obyčejně by to nebylo místo, kam se toužím dostat, ale teď vypadal černý les nedotčený sluncem téměř lákavě.
"Odpočineš si a bude zase dobře," vydechl jsem. "Promiň, vážně jsem nechtěl, aby se ten výlet takhle zvrtnul," potřásl jsem hlavou, jenže vedro nás oba skutečně zaskočilo.
Konečně nás objaly temné stromy. Počkal jsem, až si Skadir lehne do stínu a sám jsem se pak svalil na jehličí vedle něj. Les byl strašidelný, ale tady na kraji, s výhledem na slunné pláně, se to ještě dalo zvládnout. Přesto jsem byl ve střehu... a i přes stín mi pořád byl dost hic. Kéž bych dovedl ovládat vodu... nebo aspoň vzduch, posteskl jsem si, moje magie by nám mohla jedině uškodit.
Jediné, co můj přehřátý mozek napadlo, bylo chytit do tlamy nízko visící větev jehličnanu a rozhoupat ji ve snaze vytvořit alespoň mírný vánek. Docílil jsem však akorát toho, že nás zasypala sprška jehličí a na záda mi se zaduněním dopadla šiška. "Jau!" vykvikl jsem nepříliš důstojně a tiše se zasmál. "To... moc nefungovalo. Asi se budeme muset spokojit se stínem. Ale i tak je to tady o něco lepší, viď?" Zkoumavě jsem synka pozoroval, jestli se mu už opravdu ulevilo.
Milý deníčku, už dlouho jsem se neozval, ale věř mi, že jsem měl k tomu dobrý důvod. Už pár dní jsem totiž oficiálně TÁTA. Je to tak, konečně jsou tu!!! Pořád tomu nemůžu uvěřit. Všechno naštěstí proběhlo hladce a Sierra i maličcí jsou v pořádku. Tyree, Elva a Skadir, tak jsme je pojmenovali. Jsem... táta. Musím si to pořád opakovat, protože je to ta nejkrásnější a nejstrašidelnější věc, jakou jsem kdy zažil. Všechno je to tak zvláštní. Jsou zatím malincí, sotva začali otevírat oči, ale už teď, když na ně koukám, vidím v nich Sierru. A vidím v nich i sebe. Jsou částmi nás obou a už teď jim patří celé moje srdce. Kdyby se jim něco stalo tak Nedovolím, aby se jim cokoliv stalo.
Jakkoliv šťastný jsem, je tu pořád i ten strach. I výčitky, možná. Poslední dobou bylo všechno tak divoké. Pořád mě tíží na srdci, co se stalo Cinder. Co se nikdy nemělo stát. Dívám se na svou rodinu, na Sierru a Skadira a Elvu a Tyree, cítím, jak moc je všechny miluju, ale musím myslet i na to, jak se asi cítí Xander, když ví, že svou Cinder už nikdy
Dobře, o tomhle teď nedokážu psát. Možná později, ale ne teď.
Jsem hrozně vděčný za to, co mám.
Chci teď být s nimi co nejvíc.
Budu je vždycky ochraňovat.
- Pomoz někomu, kdo má úpal 2/3
Skadir dýchal, hrudník se mu zvedal. Brzy začal přicházet k sobě. Aspoň, že tak. "To nic, omdlel jsi, ale bude to dobré," špitl jsem k němu tiše a ještě mu trochu pošplíchal hlavu vodou. Byl sice celý mokrý, ale v tu chvíli to bylo jediné, co mě napadlo. Skadir se vzpamatovával, bylo na něm ale poznat, že je mu špatně. Měli jsme odejít rovnou, tohle se vůbec nemuselo stát.
"Půjdeme se schovat do lesa," řekl jsem. "Zvládneš vstát? Opři se o mě, jestli potřebuješ," nabídl jsem mu a pomohl mu na nohy, pokud bylo třeba. Pod stromy lesa a do hor to v tuhle chvíli bylo přibližně stejně daleko, ale nechtěl jsem si ani představovat, jak bych v tomhle stavu vlekl Skadira někde po svazích. Provinilost mi hlodala až kdesi hluboko v nitru, ale nebyl teď na ni čas, dokud nedostanu syna někam, kde už mu nebude hrozit, že se všechno ještě zhorší. "Les je poblíž. Tam se schováme a odpočineš si, dobře?" řekl jsem a podepřel ho, abychom mohli jít. "Řekni, kdyby se ti dělalo hůř," dodal jsem ještě a pomaličku vykročil.
//Temný les
- Pomoz někomu, kdo má úpal 1/3
Skadirovi se jaksi nechtělo ani mluvit, čemuž jsem se nedivil. Komu by se v tomhle počasí chtělo dělat... cokoliv? Možná bychom měli prostě jít zpátky do hor, přemýšlel jsem. Voda ale byla blíž, řeka byla na dosah. "To ano, pro nás horaly rozhodně nejnáročnější období," zafuněl jsem a vlezl do řeky, ke které už jsme dorazili.
Sledoval jsem syna najednou trochu ustaraně. Zdálo se mi to, nebo nevypadal moc dobře? Funěli jsme oba, ale Skadir možná ještě o něco víc. Ve vodě se mu uleví, říkal jsem si, ale neměl jsem z toho nejlepší pocit. Cosi se mi uvnitř stáhlo neblahou předtuchou.
Nadechoval jsem se, abych se zeptal, jestli je v pořádku. Nestačil jsem vydat ani hlásku. Můj syn se najednou bezvládně zhroutil do vody. "Skadire!" zvolal jsem a neváhal ani chvíli. Hrůza mi sice projela celým tělem, ovšem nebyl jsem z těch, kteří by v krizi zmrzli na místě. Moje tělo jednalo, i když se mozek ještě vzpamatovával. S mohutným šplouchancem jsem přiskočil k bezvládnému mladíkovi a čapl ho za zátylek, abych mu dostal hlavu nad vodu. Už nebyl žádné pírko, ale v tu chvíli mi přišlo, že váží sotva víc než malé vlče. Vyvlekl jsem ho na břeh, uložil ho do trávy a důkladně ho štípl předními zuby do ucha. Nebylo to moc šetrné, zato často efektivní. Doufal jsem, že ho to probere. Srdce mi bušilo až v hrdle. Jsem pitomec. Jsem naprostý a absolutní pitomec, spílal jsem si a s obavami sledoval svého synka.
- Smaž se na sluníčku 2/2
- Smoč se ve vodě
Lovit dál se v těchto podmínkách prostě nedalo. Poslední věc, kterou jsem si přál bylo, aby jeden z nás zkolaboval z vedra. "Necháme to třeba na večer," zafuněl jsem a vykročil jsem přes louku směrem, kde jsem si pamatoval, že snad byla řeka.
Připadal jsem si jako na pouti přes nekonečnou poušť, ačkoliv nás obklopovala zelená louka. Zlomyslné slunce se nám opíralo do zad, pražilo do kožichů a dusným vzduchem jako bych se musel prodírat s nemalým úsilím. Bylo to jako plavat v husté polívce. Dobře - možná jsem byl trochu dramatický, ale tohle nebylo počasí, na které jsem byl stavěný. Ani já, ani Skadir.
"Seznam se s létem," protáhl jsem hořce tlamu. "Tohle nás teď nějaký čas čeká... Musíme to nějak přežít, uh." Řeka šuměla před námi a vlézt do ní jsem vůbec neváhal. Hloubka v tom místě moc nebyla a proud byl poměrně lenivý. Bez okolků jsem se rozplácl do vody u břehu jako nějaký hroch a nechal jsem chladné proudy, aby mě omývaly a chladily. Hned jsem se cítil víc naživu, třebaže na záda a hlavu nad hladinou mi dál peklo slunce.
- Zanadávej na počasí
- Smaž se na sluníčku 1/2
"Vlci věří lecčemus," pokrčil jsem rameny. "Ale dokud tím někomu neškodí, je to každého věc." Do víry ostatních kolem jsem se nikdy příliš nepletl. Ostatně kdoví, kde vlastně byla pravda? "Asi jsem na tom podobně. Zatím jsem neviděl nic, co by mě přesvědčilo, že bohové jsou." Možná kdyby mě v tu chvíli zpražil blesk z čistého nebe, byl by to dostatečný důkaz... ale i když obloha čistá skutečně byla (možná až moc), nic takového se nestalo.
Skadir se rozhodl, že zkusí hlodavce ulovit. Zůstal jsem stranou a oddechoval s otevřenou tlamou, protože i když den teprve začínal, už se dělalo dost velké horko, které mi s hustým kožichem rozhodně moc nesvědčilo. Léto bylo tu. Jupí.
Abych moc nemyslel na stravující vedro, sledoval jsem raději, jak se Skadir marně pachtí s lovem hraboše. Vrátil se ke mně s prázdnou. "To ano, než se naděješ, zmizí ti v díře. Většinou jejich lov ani nestojí za tu námahu, ale trénink to je dobrý," usoudil jsem a vstal jsem, že to taky zkusím. Začenichal jsem a nějaké hraboše i cítil, ale jak mi pražilo slunce do kožichu, najednou mě chuť k lovu docela přešla. "Uh, možná bych další lov odložil, až nebude takové hrozné vedro. V tomhle počasí se ani nehodí nic dělat," zamračil jsem se na vymetenou oblohu. Slunce na nás pálilo ze všech sil. "Mohli bychom se jít ochladit k tomu moři, nebo to bude možná lepší k řece, která tu teče," zauvažoval jsem.
"Bohové... měli by to být vlci nebo možná jiné bytosti, které stojí nad všemi smrtelníky, mohou ovlivňovat svět, řídit osudy všech bytostí. Někdo věří, že sídlí na nebesích nebo vysoko v horách, kam žádný vlk nevyleze. Ale já tomu nikdy moc nevěřil." Bylo až příliš snadné, příliš pohodlné svádět všechno na bohy. "To ano. Nedá se čekat, že když budeš jen sedět doma v jeskyni, něco se změní," máchl jsem ocasem. Osud nám mohl přihrát do cesty leccos, ale stejně jsme na tom nejspíš měli největší podíl my sami.
Zatímco jsme se zabývali celkem filozofickou debatou, došli jsme na rozlehlou lučinu, kde byla cítit nejrozličnější zvířata. I Skadir cosi zavětřil. Natáhl jsem soustředěně pachy z okolí do čenichu. "To bude nějaký malý hlodavec, myš nebo hraboš. Klidně ho zkus chytit," vybídl jsem ho a sám se usadil do trávy, abych se mu do toho nepletl. Tentokrát jsem se rozhodl to nechat na něm. "Není to o moc jiné, než lovit zajíce - jen jsou ještě o něco mrštnější."
Ano, přidat se do Alatey bylo racionální, rozumné rozhodnutí. Věřil jsem ale tomu, že v tom bylo zároveň něco víc, přesně jak naznačoval Skadir. "Ano, řekl bych, že věřím. Občas se v životě přihodí věci, které je... těžké považovat za obyčejnou náhodu," odpověděl jsem uvážlivě. "Někteří vlci věří, že naše životy řídí bohové, ale to si já nemyslím. Věřím ale, že existuje něco vyššího, nějaký osud či jak tomu chceš říkat, který nás může postrčit správným směrem, abychom došli tam, kde máme být."
Láska byla věcí ještě neuchopitelnější, než řízení osudu. Tušil jsem, že už brzy budou vlčata ve věku, aby mohli zažívat první lásky, ale zároveň mi to přišlo naprosto šílené a neuvěřitelné. Nebylo to však ještě teď. Prozatím byl pořád čas.
"Můžeme, kolem ostrovů je moře všude," máchl jsem ocasem a pak už nechal syna, aby vybral další směr naší cesty. Rozhodl se zamířit na travnatou nížinu, která se rozprostírala před námi. "Proč ne?" broukl jsem. "Žije tam spousta zvířat, třeba něco uvidíme," zauvažoval jsem, mohl jsem Skadirovi ukázat zvěř, kterou jsme v horách neměli. "A kdybys chtěl, k moři se přes ni také dá dojít."
//Nížina
Musel jsem se pro sebe pousmát, protože Skadirova studnice otázek už opět přetékala. Chvíli si od nich odpočinul - a já také - ale zdálo se, že teď už jsme zase zpět u pravidelného programu. "Ha, to byla vlastně další náhoda. Zabloudili jsme omylem na území smečky, která teprve vznikala. Mohli jsme se prostě nechat vyhodit, ale když se ta šance naskytla, chtěl jsem to zkusit. Ostrovy pro nás byly nové, mít oporu smečky bylo lákavé. A v Alatey se mi hned zalíbilo. Kdyby se smečka Sieře nezamlouvala, sám bych tam nezůstal, ale ona svolila, že tomu dáme šanci a Einar nás přijal. Tehdy nás v horách bylo jen pár," potřásl jsem hlavou při těch vzpomínkách. Einar, Astrid, Dante, Vidar a my dva. Víc nás snad nebylo.
Skadir se ale neptal jen na smečku, ale i na lásku. Jenže jak ji popsat, jak to vyslovit? "Pokud se ti to někdy stane, určitě to poznáš. Je to... Jiné, než s rodinou. Takový zvláštní pocit v hrudi, ne-li v celém těle. Musíš na toho dotyčného pořád myslet, chceš se víc sblížit, je to... Hmm. Je to pro mě těžké popsat, ale je to pocit, který si určitě s ničím jiným nespleteš." Věřil jsem, že i na Skadira kdesi čeká láska - ale prozatím na to měl určitě ještě čas. Všichni tři. Tak mi to nejspíš bude připadat pořád.
Jezero bylo pořád tak slané, jak jsem si pamatoval. Nepřekvapivě. "Je to slaná voda, taková, jaká bývá i v moři," řekl jsem Skadirovi. "Možná tohle jezero bývalo dřív taky součást moře, nebo jsou nějaké minerály tady v půdě, nevím." Minerály tu byly určitě, zato po Sieře s vlčaty ani stopy. Rozhlédl jsem se, ale každý směr mohl být stejně tak slibný, jako kterýkoliv jiný. "Chceš teď vybrat ty, kam půjdeme?" navrhl jsem Skadirovi.
//Alatey přes Hraniční
Témata minulosti jsme uzavřeli a mohli hledět k - snad - zářnějším zítřkům. Na území smečky jsme se ale moc dlouho neohřáli. Sierra, Elva a Tyree tam nebyly a i když jsem nevěděl, kde je hledat, podívat jsme se po nich mohli. Jak Skadir říkal, aspoň mu ukážu okolí.
"Uvidíš," střihl jsem ušima, nechtěl jsem mu to prozrazovat dopředu. Mělo to být překvapení, tohle si dle mého musel každý vyzkoušet sám na vlastní kůži. Vybíral jsem nám co nejschůdnější stezky směrem dolů k jezeru, které se tam třpytilo v měsíčním světle. Na to, že padla noc, byl vzduch celkem dusný, ovšem rozdýchat se ještě dal.
"Věř tomu nebo ne, byla první vlčicí, kterou jsem tady na ostrovech potkal," usmál jsem se. "Když jsem se tady objevil... byl jsem z toho úplně zmatený. A Sierra na tom byla hodně podobně. Tak jsme se vydali ten nový kraj objevovat společně. Tehdy jsme ještě vůbec netušili, co se z toho jednou vyklube." Pousmál jsem se při těch vzpomínkách. Už to bylo pár zim. Kolik jsme toho spolu už zažili!
A proč zrovna Sierra? "Protože jsem se s ní cítil jako doma, ať už jsme byli kdekoliv. Rozumíme si a chápeme se, překonali jsme spolu různé překážky, ale jen nás to sblížilo. Je... těžké vysvětlit slovy lásku," nakrčil jsem mírně čelo v zamyšlení. "Ale přišel čas, kdy jsem se na ni podíval a věděl, že bych pro ni šel na kraj světa a že jedině jí mohu dát své srdce." Potřásl jsem hlavou. Lépe jsem to asi povědět nedokázal.
To už se jezero lesklo přímo před námi. Zastavil jsem na břehu a nasál do čenichu vůni, která vzdáleně připomínala vůni moře. "Zkus tu vodu ochutnat. Ale ne moc, jen na špičku jazyka!" varoval jsem Skadira, zase jsem nechtěl, aby to byl nějaký špatný vtip a on si nabral plnou tlamu slané vody. Sám jsem tam jazyk namočil a zašklebil se. Ano, rozhodně bylo pořád slané. Fuj.
Také jsem doufal, že Skadir nikdy nezůstane v nějaké těžké situaci sám. Prozatím by mu to však nemělo hrozit, ačkoliv... cesty osudu byly nevyzpytatelné. "Máš mě s mámou, a sestry a smečku. Kdyby sis někdy nevěděl rady, není ostuda říct si o pomoc," ujistil jsem ho, protože to byla věc, kterou jsem dlouhé roky nedokázal přijmout. Vlastně i dodnes jsem s tím měl občas problém.
Kráčeli jsme zvolna horami. Zadní nohu se mi podařilo konečně trošku rozhýbat, takže jsem se tolik neloudal. Střihl jsem ušima. "Děkuju," pousmál jsem se, synova slova hřála u srdce. "A ty - kdokoliv z vás - zase vždycky najdete oporu u mě. To ti slibuju."
Co by bylo, kdyby? Jako bych se touhle myšlenkovou stezkou nevydával už milionkrát. Možná se dalo něco dělat. Možná ne. Jisté bylo, že věci nakonec dopadly tak, jak dopadly a vzít zpět už je nedovedl nikdo. "A já, že jsi poslouchal. A že rozumíš. Už je to dost dávno, co jsem to někomu řekl celé..." Sieře jsem řekl o svém bratrovi, ale jen málo z věcí okolo. Celý příběh jsem naposledy vyprávěl... Valgardovi s Minhild? Probohy, to už musí být roky. Dávno, než jsem přišel na ostrovy. Radši na to ani nemyslet.
" Tak pojďme," broukl jsem, když se ukázalo, že Skadirovi ještě má přítomnost neleze na nervy. "Možná se šly taky ochladit k jezeru? Jedno je ještě na druhé straně hor. Je ale oproti tomu, které jsem ti ukázal, zvláštní." A dál jsem k tomu nedodal ani slovo. Nač kazit překvapení?
//Slané jezero přes Hraniční pohoří
V lese se stmívalo mnohem rychleji, než na pláních, ale v tu chvíli jsem příliš o plynutí času neuvažoval. Myšlenkami jsem byl totiž v jiném, dávno minulém čase. "Doufám, že nikdy nebudeš muset udělat podobné, jako já," potřásl jsem hlavou. "Ale... ano. V každé životě asi přijde chvíle, kdy je potřeba udělat rozhodnutí, které se zdá nemožné." Skadir však zněl odhodlaně, zatvrzele, byl připravený chránit rodinu i smečku. Věřil jsem, že to dokáže. Věděl jsem ale také, že až časem a zkušenostmi pozná, jak těžké občas je rozhodovat se správně.
"Někteří porozuměli," řekl jsem tiše, chtěl jsem se zastat svých přeživších sourozenců - kampak je asi život zavál? "Kdyby se mě sestra nezastala, byl bych zabit, nejen vyhnán." Skadir uvažoval, jak se to celé vyvažovalo na miskách jakýchsi pomyslných morálních vah. Zavrtěl jsem pomalu hlavou. "Nevím. Je těžké to říct takhle... všeobecně. Záleží na situaci. Vím, že kdybych mohl jít zpátky, v tomhle případě bych volil stejně. Ale nedokážu říct, jestli je to tak pokaždé." Bylo to těžké. Komplikované. A možná ani neexistovala správná odpověď, protože v životě tak málo věcí bylo černobílých.
Pak se Skadir trefil do něčeho, o čem jsem už také mnohokrát přemýšlel. "Myslím, že vážně byl nemocný. Uvnitř, kde to nebylo na první pohled vidět. Ale já s ním také žil a také jsem mu nedokázal pomoct. Nevěděl jsem jak, nebo jsem měl strach, nebo jsem to prostě nechtěl vidět - ale teď už se to změnit nedá. Žijeme a učíme se a občas... děláme chyby. Nezbývá nám, než se z nich poučit a naučit se s nimi žít." Tak to bylo, ať jsme chtěli nebo ne. Mohli jsme jít dál a hledat světlo, nebo navždy zůstat stát ve stínech. Já v nich stál dlouho, ale teď už jsem je snad nechal za sebou.
"Přesně tak, a neměli bychom vás," pousmál jsem se na Skadira a máchl ocasem. Zamračené vrásky na mém čele se opět vyhladily. Nebyl jsem zrovna pobožný, ale věřil jsem na osud, na neviditelné nitky, které nás vedly tam, kde jsme měli být, ačkoliv jsme jejich působení často dokázali vidět jen tehdy, když jsme se ohlédli zpět.
"Hmm, můžeme se zkusit podívat po území. Jestli tu nejsou, pak si nejsem jistý, kde začít, mohli bychom je klidně míjet," zadumal jsem se, měli jsme si říct, kam půjdeme. Ne, že bych se bál, že se jim něco stalo, ale- Dobře, trochu nervózní jsem byl. "Ale kdybys chtěl, můžeme ještě obejít okolí. Nebo půjdu sám, jestli už mě máš dost," dodal jsem napůl v žertu, aby Skadir věděl, že se mě nemusí držet, pokud má na mysli jiný program. Po území smečky už by se určitě mohl potulovat i sám.
//Tajga
Máchl jsem zvolna ocasem a oplatil Skadirovi úsměv. "Tak dobrá, jsem hned klidnější, když vím, že dáš na sestry takhle pozor," kývl jsem. Věděl jsem, že kdyby Tyree zašla příliš daleko, Skadir by se Elvy zastal.
Pak však přišlo na řadu nepříjemné vyprávění, které jsem ze sebe dostal jen s obtížemi. Nebylo moc vlků, kteří ten příběh celý znali. Neuměl jsem odhadnout, jak na něj Skadir bude reagovat, ovšem v duchu jsem se hrozil těch nejhorších možností. Syn po většinu doby mého vyprávění mlčel, ovšem když jsem k němu otočil na konci hlavu, neviděl jsem v jeho tváři odpor ani strach.
Přijal to klidně, rozumně. Snad rozumněji, než já sám - ovšem pro mě to bylo těžké. Skadir měl odstup, Garchana neznal. "Ano. Někdy... je potřeba udělat těžké rozhodnutí. A tohle bylo jedno z nejtěžších, i když bylo nevyhnutelné."
Uvědomil jsem si, jak moc se mi ulevilo. Řekl jsem to a svět neskončil, Skadir se ode mě neodvrátil a tíha onoho roky střeženého tajemství jako by se poněkud umenšila. "Je to, jak říkáš. Snažil jsem se jen ochránit zbytek své rodiny. Bohužel jsem s nimi potom nemohl už zůstat. Ať to bylo jakkoliv, stal jsem se bratrovrahem, zrádcem..." Zavrtěl jsem hlavou, hořkost vlastních slov jsem téměř cítil jako chuť na patře. "Už je to všechno dávno." Jen ty jizvy nikdy nezmizí. Ty na povrchu ani ty uvnitř. Otočil jsem se znovu na Skadira a mírně se pousmál. "Já... jsem rád, že tomu rozumíš. Jsem na tebe moc hrdý," řekl jsem upřímně a zlehka ho šťouchl čenichem do ramene. Pokud mě naše procházka v něčem utvrdila, tak jen v tom, že Skadir mi před očima rostl v rozumného a šikovného mladého vlka. Doufal jsem, že budu moct strávit trochu času i s dcerkami, abychom měli také šanci se více sblížit.
To už jsme šplhali do hor. Zadní noha mě lehce zlobila, i když přímo nebolela, zdálo se mi, že se dneska nějak nechce probudit a tak mi to šlo pomaleji. Místy jsem nechával Skadira jít prvního. Přesto už netrvalo dlouho, než jsme se octli v samém srdci hor. "Tak jsme tu. Ale jestli jsou tu i Sierra a holky, tak jsem jejich pachy nějak nezaznamenal," nakrčil jsem lehce čelo, ale bylo možné, že jsme se minuli. Nebo že jsou pořád ještě na výletě.