Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Echo, jak se zdálo, k získávání nových zkušeností přistupoval s optimismem, což bylo rozhodně jedině dobře. Snad to ocení i Einar - ale vzhledem k tomu, že ten byl teď kdoví kde, nemělo cenu uvažovat nad tím, co by mohl a nemohl ocenit. "To zní jako dobrý přístup," pokývl jsem hlavou nad vlkovou touhou po sebezdokonalení, ačkoliv touha být "nejlepší" mi přišla trochu... naivní. Tedy, v nějaké oblasti života mohl být Echo klidně světový přeborník, ale nikdo nemohl být nejlepší ve všem. Tak to nefungovalo. Možná to tak ale strakatý ani nemyslel.
Vypadalo to, že se tady asi tedy chvíli zdržíme. Souhlasně jsem přikývl, když Astrid prohlásila, že prozatím zůstaneme tady. Nebylo by asi moc moudré Echa vodit dále na území smečky, když jeho přijetí vůbec nebylo jasně danou věcí. Místo, kde jsme se právě zdržovali, bylo k čekání stejně dobré, jako každé jiné. "Co tě vlastně přivádí do smečky právě v horách?" otázal jsem se Echa, aby řeč nestála. A taky mě to i celkem zajímalo. Nebylo to prostředí pro každého, ale dokázalo být opravdu krásné, pokud jste na to byli stavění.

Strakatý vlk si mě prohlížel podobně, jako já jeho. Asi jsme se jeden druhého snažili aspoň od oka odhadnout, ačkoliv jsem moc dobře věděl, že to může být téměř nemožné. Zdání může klamat a taky to často dělá. Cizinec ale nevypadal, že by sem přišel se špatnými úmysly.
Představil se jako Echo. Pokývl jsem. "Mercer," sdělil jsem mu na oplátku svoje jméno. "Těší mne." Udržoval jsem si poněkud odstup - v řeči i v postoji, konec konců to byl zcela cizí vlk, ke všemu ještě ani ne člen smečky, ale zase jsem nechtěl být úplně jako kus ledu. Nerad bych Echovo rozhodnutí zkusit štěstí zrovna v Alatey zvrátit. Protože ano, měl jsem pravdu, vážně to byl další uchazeč o místo v horách. Světlá vlčice, po jejímž jméně jsem stále marně tápal, se domnívala, že by sem mohl zapadnout. "No, další pomocná tlapa se vždycky hodí," cukly mi koutky, "a prostor pro zlepšování má konec konců asi každý. Hlavní je chtít." Neviděl bych problém v tom, jestli byl Echo nezkušený, pokud by měl vážně zájem se učit. "Nicméně hlavní slovo v tom má stejně Alfa," dodal jsem ještě směrem ke strakatému, který dle vlastních slov netušil, co se bude dít dál. To samé asi přišlo na mysl vlčici - Astrid - neb se mě otázala, kde vlastně Einar je. "Myslím, že šel na obchůzku," odpověděl jsem, protože jsem si vybavoval, jak po lovu rezavý kožich mizel z dohledu. "Hádám, že bude brzy zpátky. A pak ti určitě řekne, co dál," obrátil jsem se povzbudivě na Echa.

Nakonec jsem asi přece jen usnul. Minimálně jsem podřimoval, protože když jsem se záškubem celého těla opět procitl, den už o něco málo pokročil. Alespoň jsem se osvěžil odpočinkem - lov byl náročný a tahání kořisti do úkrytu zrovna tak, zadní noha se začínala připomínat a já se musel chovat podle toho, že už mi dávno nejsou tři roky. Ačkoliv do hrobu jsem snad měl ještě daleko. Nyní jsem se ale cítil jakž takž odpočatý a připravený k další činnosti. Jen jsem si ještě nebyl jist, jaká by to měla být.
Začal jsem tím, že jsem vstal a protáhl si hřbet, až to v něm zapraskalo. Ušklíbl jsem se. No no. Rozhlédl jsem se po okolí, které bylo klidné, ačkoliv na území jsem pořád cítil spoustu pachů. Možná bylo na čase navázat nějaké kontakty. Pořádně jsem tu nikoho neznal a rád bych to změnil - nechtěl jsem být cizincem ve vlastní smečce. Pomalu jsem vykročil náhodným směrem, nechal se vést horskou stezkou a rozhlížel se po případné společnosti. Netrvalo moc dlouho, než jsem někoho před sebou zahlédl. Dva vlci, ten jeden povědomý, ten druhý zas tak moc ne. Spíš vůbec ne. Neviděl jsem ho ani na lovu... a jeho pach mi taky nebyl známý. Možná další nováček? Ať to bylo jakkoliv, namířil jsem si to k vlčici léčitelce, jak jen se to jmenovala? a strakatému cizinci. "Zdravím," pokývl jsem oběma na pozdrav, když jsem se dostatečně přiblížil, v duchu jsem pořád tápal po jménu vlčice, které mi ale neustále unikalo. Nejspíš jsme se nikdy ani pořádně nepředstavili, ačkoliv jsem ji už kolikrát viděl mihnout se kolem. To by chtělo napravit. Teď jsem ale pohled zaměřil na strakatého cizince. "Máme tu další novou krev?" otázal jsem se a tváří se mi mihnul náznak vstřícného úsměvu, ačkoliv v duchu jsem přemýšlel o tom, jak se zorientuji v tolika nových tvářích, aniž bych si uhnal příšerný bolehlav.

Xander, Cinder
Zdálo se, že jsem byl z Ingridova nenadálého zmizení asi překvapený ze všech nejvíc. Měl jsem asi nějaký problém se smířit s tím, že taková tady zkrátka je realita. Už jsem se v těchto podivných končinách potuloval nějaký čas, ale nedalo se svítit - celý svůj život jsem prožil s přesvědčením, že mě nemůže v náhodnou chvíli vcucnout portál. Ale tady asi mohl. Potřásl jsem hlavou a jen tiše doufal, že je mladý vlk v pořádku. Byl mi sympatický, nechtěl jsem, aby se mu něco stalo.
Už bylo po lovu a brzy se objevil Einar, aby celou akci oficiálně ukončil a rovněž přijal nové členy. Nebylo jich zrovna málo. Čekala mě v blízké budoucnosti asi spousta seznamování. Ale předtím, než na to dojde, bylo potřeba se postarat o aktuálnější záležitosti. "Jasně. Odtáhneme je, ať to máme z krku," souhlasil jsem s Xanderem a připojil se k nim v odtahování kořisti k úkrytu. Byla to těžká dřina pro naše unavená těla, ale bylo třeba to udělat a Einar měl pravdu - lepší to udělat hned, než čekat, až všechny stezky zasněží. Nakonec jsme to společnými silami zvládli a kořist byla bezpečně uložená v úkrytu. Xander a Cinder se začali ukládat k odpočinku a mě bylo jasné, že jsem tady už navíc. "Díky za spolupráci," kývl jsem jim a lehce se pousmál - z lovecké skupinky, kterou jsem měl na začátku přidělenou, mi tu jaksi nikdo nezbyl, takže jsem byl rád, že aspoň oni dva zůstali. "Mějte se," rozloučil jsem se ještě a zamířil ven. Našel jsem si klidné místo na velkém balvanu, odkud byl vlastně i celkem pěkný výhled do krajiny. Tam jsem se uvelebil a odpočíval, i když spánek ke mně nepřicházel. To nevadilo. Chtěl jsem být zkrátka chvíli sám, v tichu a poklidu.

Opětovně jsem se připojil ke skupince, ve které všechno a všichni vypadali v pořádku - až na soba, který to už měl chudák za sebou. Inu, i my chtěli přežít. Potřebovali jsme přežít. A takovýhle úlovek by nám mohl na chvíli vydržet. Stočil jsem pohled zdravého oka k Ingridovi, který mi přitakal, že je v pořádku. "Jak se ti líbil první lov?" zeptal jsem se a krátce pozvedl koutky tlamy do úsměvu. Byl jsem za vlka rád, že hned ze začátku své lovecké kariéry nedošel k nějaké větší úhoně - a že lov byl úspěšný.
To už jsem ale zaslechl hnědého vlka, jehož jméno mi doposud unikalo. Nyní jsem se ho ale dozvěděl, když se představil. Takže Xander. "Já jsem Mercer," pronesl jsem také své jméno ke Xanderovi a ke hnědé vlčici, "i když... to už asi od Einara všichni víte," potřásl jsem hlavou. "Každopádně mě těší." Ingrid následně toužil vědět, jak úlovek dostaneme do úkrytu. Těžce, pomyslel jsem si při představě, jak vlečeme soby do hor, ale nechal jsem si svoje poznámky pro sebe. Xander to vysvětlil mnohem lépe. "Odvléct je tam se mi zdá nejlepší. Ale o tom ostatně rozhodne spíš Einar. Tak či tak na něj musíme počkat," pokrčil jsem rameny, protáhl si ztuhlou zadní nohu, které se všechno to skákání a pobíhání moc nelíbilo, a sedl si ztěžka do sněhu. Momentálně se mi jako nejmoudřejší nápad zdálo nabrat zpět aspoň trošku sil, než se budeme opět namáhat s přepravou kořisti.

poslední odstavec - skupinka DANTE, INGRID, XANDER, CINDER

Netušil jsem, kde ostatní jsou ani jak se jim daří. Neměl jsem čas se rozhlížet kolem. Plně jsem se soustředil na sobici, která, ač nyní na zemi, měla pořád snahu uniknout. Bylo až obdivuhodné, kolik vůle žít v sobě našla a kolik sil jí stále zbývalo. Rychle jí však ubývaly - jenže mně taky. Byl jsem po pádu dobitý a bojovat sám s takhle velkým zvířetem bylo pekelně úmorným úkolem- Už jsem byl dost uhnaný. Kdyby mi Dante zpočátku nedopřál tu výhodu, neměl bych šanci. Už takhle to bylo dost nahnuté.
Laň sebou stále trhala, oháněla se parožím a hrabala nohama v zoufalé snaze se zapřít o pevnou zem a opět se zvednout. Párkrát mi tedy uštědřila zásah přední nohou, neb jsem se nacházel v dost nevýhodné pozici, nicméně já se nehodlal vzdát. Ne teď, když byl cíl už tak blízko. Vynaložil jsem veškerou sílu, která mi ještě zbývala, k tomu, abych se probojoval tesáky až k tepně na krku. Pak už jsem jen držel, pevně, tak dlouho, jak jsem jen dokázal vydržet. Boj zvířete o život pomalu ustával, jak se sníh kolem barvil víc a víc do ruda. Brzy pohyby sobice ustaly úplně. Povolil jsem stisk ztuhlých čelistí a na chvíli se svalil na zem vedle mrtvého kopytníka, abych popadl dech. Z celé té přetahované mě bolela snad každá píď těla, každý sval. Nebyl jsem v té nejlepší kondici, to bylo jasné. Nicméně... bylo dokonáno.

Rozhlédl jsem se po pláni a očima se zastavil u skupinky kousek opodál, kde mezi třemi kožichy v hnědavých odstínech vyvstával stříbrný kožich Danteho. Vypadalo to, že jsou taky hotovi. Minimálně dva soby si tedy z lovu odneseme - a věřil jsem, že ostatním, kteří se svými zvířaty ještě zápasili, se taky nějaký ten úlovek povede. Po chvíli jsem vstal a zamířil zvolna k Ingridovi, Dantemu a ostatním. Nebyli daleko, tudíž jsem neměl příliš špatný pocit z toho se od kořisti na nějaký ten metr vzdálit. Nechtěl jsem se tam jen tak odstrčeně povalovat - navíc jsem byl Einarem učiněn vedoucím skupiny, i když se poněkud rozdělila, pravda. "Všechno v pořádku?" otázal jsem se, jakmile jsem se dost přiblížil a pokusil se rozvzpomenout na jména dvou vlků, kteří se sem nejspíš připojili po nahnání stáda. Nějak se mi to ale nedařilo. Nejspíš jsem je v tom mumraji v jeskyni přeslechl. Všichni vypadali unaveně, ale nikdo nebyl převálcovaný sobem, což byla dobrá zpráva. "No, hodnotil bych to jako úspěch," pokývl jsem nakonec s lehkým pousmáním a ohlédl se po svém sobovi, který ležel na svém místě. Pochopitelně. Kam by asi tak šel.

Jméno vlka: Mercer
Počet postů: 9
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: Ochranář
Aktivita pro smečku: Účast na smečkovém lovu
Krátké shrnutí (i rychlohry): Navrátil se se Sierrou na území právě včas na smečkový lov sobů, kterého se zúčastnil jako vůdce skupiny, do které se připojili Ingrid a Dante.
Smečková minihra: Zúčastnit se velkého smečkového lovu

Dante, Ingrid

Přikrčil jsem se a připravil se ke skoku na sobici, která se však přestala ohánět parožím a kopyty a místo útoku se rozhodla zkusit strategii útěku. To jsem jí ale nemohl dovolit. Sotva se začala otáčet, skočil jsem po ní. Přistál jsem jí na zádech a vychýlil ji z rovnováhy, ovšem byl jsem rázem zase v dost nevýhodné pozici pro jakýkoliv efektivnější útok. Bylo by lepší nebýt na to sám, ale co se dalo dělat - teď už bylo na změnu strategie pozdě. Sobice vyhazovala a snažila se zbavit nebezpečné zátěže na zádech, stejně jako zubů a drápů, které jsem do ní zaťal. Musel jsem ji dostat na zem, a to rychle, protože v momentě, kdy by mě shodila, by získala právě takovou výhodu, která by jí mohla dost dobře postačit k úniku. Než bych tedy čekal, až se to stane, zaryl jsem tesáky tak hluboko do krku laně, jak jsem dokázal, a vrhl celé své tělo prudce na stranu. Zvíře šlo k zemi - i se mnou, ovšem. Nebylo to to nejměkčí přistání, ovšem podařilo se mi uniknout rozdrcení pod tělem sobice. To bylo hlavní. Nemyslel jsem momentálně tedy na bolavé tělo, co nejrychleji se posbíral na nohy a skočil k hrdlu kopající laně. Nabrala mě přední nohou, ale to všechno bylo nyní vedlejší. Nebylo ještě vyhráno, i když skoro, skoro... Zaryl jsem tesáky lani opět do krku.

Ingrid, Dante, přechod teda rušíme :D

Jakmile se stádo přiblížilo, všechno se dalo do pohybu dost rychle. Ingrid se rozběhl za starším sobem, ale to jsem vnímal pouze okrajově - bylo to prostě teď na mladém, aby si chvíi poradil sám, než mu někdo bude moci asistovat, protože moje i Danteho pozornost se momentálně zaměřovala na samici. Přiblížil jsem se přikrčeně tak blízko, jak jsem se odvážil a po očku jsem sledoval, co dělá Dante. Nějak jsem nevěděl, co čekat. Záblesky, iluzorní matoucí obrazy? Ovšem ať jsem si představoval cokoliv, byl jsem vedle. Nestalo se vůbec nic. Tedy - nic, co bych viděl. Ovšem ať už Dante udělal cokoliv, na sobici to zabralo, neboť ustala ve svém úprku, zmateně přešlapovala, mlátila hlavou sem tam, ale nepohnula se ani o píď. Neváhal jsem, moc jsem nad tím nepřemýšlel, prostě jsem vyrazil a vrhl se po zvířeti. Jenže ačkoliv laň už neutíkala, bezbranná rozhodně nebyla a smrtelný strach jako by jí ještě dodával sil. Při prvním výpadu se mi povedlo jí zabořit tesáky do krku, ovšem ne dost hluboko, neboť jsem se hned v další chvíli jen tak tak vyhnul úderu parožím. Uskočil jsem stranou, koutkem oka jsem zaznamenal Danteho klusajícího za Ingridem. To tedy nejspíš znamenalo, že magie je pryč. Teď to byl už jen můj boj. Znovu jsem se vrhl k sobici, která kolem sebe kopala a oháněla se parožím, její krev skrápěla bílý sníh. Tak pojď. Dokončíme to.

Ingrid, Dante

Nezdálo se, že by Ingrid měl mnoho otázek, zato Dante jimi nešetřil. Pár jich utrousil k mladému vlku, pak se ale s jednou otázkou stříbrný vlk obrátil i ke mně. Otázka mě trochu zarazila. Ta moje vlčice? Jak tohle může vědět? A vůbec... jak jako moje vlčice? Sierra přece... No, těžko říct jak ten náš vztah vůbec nazvat. Na povrchu jsem však nadále zachoval naprostý klid. "Ve skupině nadháněčů," odvětil jsem a soustředil se raději na to, abych všechno nějak rozumně rozvrhl. Lov by neměl být moc komplikovaný, ale i tak jsem svůj plán vyložil dost polopaticky, hlavně pro Ingrida, který neměl mnoho zkušeností a taky proto, abych si to sám urovnal v hlavě.
"Řekl bych, že to je asi všechno," odpověděl jsem Ingridovi a zahleděl se přes pláň, zda už stádo nejde. Vzápětí se ale ozval opět Dante a já si uvědomil, že je tu jedna věc, kterou jsem opomněl. Magie. Neměl jsem s ní zkušenosti, nepoužíval jsem ji a tak jsem ji zkrátka nebral v potaz. Možná měl Einar svěřit velení spíš stříbrnému - jeho plán zněl totiž solidně a dával šanci na větší úlovek. "To nezní špatně. Můžeme to zkusit," přikývl jsem.
To už jsem ovšem zahlédl v dáli siluety, které se rychle blížily. "Už jdou," sykl jsem na své společníky a přikrčil se. Stádo bylo velké, rozhodně víc než dost pro všechny skupinky. I k té naší se jeho část blížila. Rychle jsem soby přejel pohledem, nebylo s rozhodováním, za kterými se pustit, času nazbyt. "Dante! Zkus tu iluzi na tamhletu samici!" kývl jsem hlavou k sobí lani, která se lehce odkláněla od své skupiny - nebyl čas ani přemýšlet nad tím, jak absurdně jse se po vyřčení oné věty cítil. "Vy si vezměte toho staršího tamhle," označil jsem ještě viditelně postaršího soba, který se rovněž nacházel v části stáda blížící se k nám. Pak jsem se skrčil ještě níž k zemi, zaměřil zrak na svou sobici a čekal, až Dante vykoná, co řekl... jestli se mu to povede. Má důvěra v magii nebyla zas až tak velká, upřímně. A pak, v příhodné chvíli, jsem vyrazil.

Ingrid, Dante
//Úkryt

"Určitě si poradí," prohodil jsem k Dantemu, který doufal, že naháněči svou práci odvedou dobře. "Ale taky bych byl rád za rychlou akci, než za dlouhou honičku," dodal jsem ještě - rychlostí jsem totiž nikdy neoplýval a navíc delší nahánění taky dávalo víc času, aby se něco pokazilo a kořist nám unikla nebo někdo přišel k úrazu. Trochu jsme přidali do kroku. Ingrid mi za chůze odpověděl na mou otázku - jak jsem se domníval, mnoho zkušeností s lovem ještě neměl. "Stopování vážně netřeba," musel jsem souhlasit s Dantem, "ale síla se určitě hodí, protože náš hlavní úkol bude strhnout zvíře na zem, pokud možno co nejrychleji." To už jsme byli venku a mířili k otevřeným pláním, kde budeme muset počkat na naháněče, až vykonají svou práci. Začínal jsem přemítat, jak rozdělit úlohy, dokud jsme ještě měli čas. "Až je vlčice rozeženou, nebude už moc čas na váhání, takže bude lepší si hned ujasnit, co kdo má dělat. Hlavní útok vpředu bychom měli vést Dante a já, každý z jedné strany, dostat ho co nejrychleji dolů a dorazit." Znělo to tak prostě. Ale nebylo. Pak jsem se obrátil na hnědého vlka, aby si snad nemyslel, že jsem na něj zapomněl. "Ingride, ty mu půjdeš po nohou a po slabinách, budeš mít za úkol ho hlavně zpomalit a oslabit, takže se budeš držet spíš vzadu, ale když se ti naskytne šance na vážnější úder, rozhodně ji využij. Hlavně," to už jsem pronesl opět k oběma, "ať nikdo nepřijde k úrazu, pokud možno." Lehce jsem si vydechl a dal prostor k případným námitkám a připomínkám. Takhle moc jsem nemluvil už kdoví, jak dlouho, a upřímně jsem doufal, že aspoň polovina z toho dávala smysl. Pak jsem zmlkl a rozhlédl se po pláni, ke které jsme mezitím dorazili. Museli jsme vyčkat na vlčice. Pak to vypukne.

Ingrid, Dante

Očekával jsem, že se naše skupinka ještě o něco málo rozroste, nebyli jsme v tuto chvíli ani příliš skupina, jakožto spíš dvojička, ale nezdálo se, že by se k nám někdo další hrnul. První z vlků už začali vyrážet. "No, zdá se, že jsme na to sami dva," zabručel jsem ke svému společníku a taky vstal. "Co se dá dělat, nějak si poradíme," usodil jsem a chystal se vyrazit, ale udělal jsem sotva dva kroky, když se přede mnou zjevil vysoký šedý vlk s podivuhodnou kresbou v kožichu a ještě zajímavějšíma očima. Ještě jsem se tedy zastavil. Šedý se představil jako Dante. To jméno mi cosi říkalo - nejspíš se o něm zmiňoval Einar, už to ale bylo před nějakou dobou. "Zdravím," kývl jsem mu na pozdrav, "a těší mne. Jsem Mercer." Dante si mě prohlížel a nakonec z něj vypadla otázka, která mi lehce naznačovala, že asi nemá valné důvěry v moje schopnosti. "Pro dnešek ano," odpověděl jsem klidně. "Určitě bychom ale s Ingridem v naší lovecké skupině ocenili pomocnou tlapu, jestli se chceš připojit. Ve třech budeme mít mnohem větší šanci něco skolit," nabídl jsem šedému, ať se k nám přidá - vypadal jako celkem silný a zdatný vlk, jeho pomoc by se nám hodila. "Každopádně bychom měli vyrazit," pohlédl jsem přes Danteho rameno k východu, kde už mizeli první vlci. Pomalu jsem vykročil a pak se otočil na zbytek své malé skupinky: "Jak jste na tom s lovem? Nějaké silné stránky, slabiny?" Chtěl jsem využít čas, než dorazíme na místo určení, k tomu, abych aspoň trošku zjistil, s kým do toho jdu. A byl jsem samozřejmě ochoten otázky zodpovídat i já sám. Aspoň nám to pak snad usnadní vymýšlení strategie... i když dle mé zkušenosti se během lovu všechny plány stejně dost často zvrtly v něco úplně jiného.

//území

skupina Mercer + Ingrid + ???

Domníval jsem se, že se mi ani nepodaří usnout v obklopení všech těch neznámých hlasů a tváří, ovšem staré návyky se zase jednou projevily jako celkem užitečné - jakmile jsem věděl, že mě čeká náročný den a potřebuji síly, dokázal jsem usnout prakticky kdekoliv. Ačkoliv to byl jen lehký spánek. Jakmile dovnitř vnikla troška ranního světla, otevřel jsem oči a stačil se akorát rozhlédnout kolem, když se v jeskyni náhle rozzářila ohnivá světélka. Jedno z nich i u mých nohou. Nejprve se mi při pohledu na oheň lehce stáhl žaludek, ale tenhle se netvářil nebezpečně. Nevycházelo z něj ani žádné teplo. Pohledem jsem okamžitě zabloudil k ryšavému kožichu Alfy, který stanul před námi a chystal se k nám promluvit. Vytáhl jsem se pomalu do sedu a pozorně poslouchal.
Čekal nás tedy lov na soby a jak se brzy ukázalo, měl jsem vedoucím jedné ze skupin být já. Tak proto tedy to světýlko u mých tlap. Na moment se mi tváří mihl lehce překvapený výraz, ale moje myšlenky rychle zase naskočily do těch správných kolejí. Tohle jsem už dělal. Nic nového pod sluncem. Nebylo mi moc příjemné, že se budu muset pokoušet koordinovat skupinu naprosto neznámých vlků, navíc v prostředí, které jsem také úplně dobře neznal, ale věřil jsem, že se to nějak zvládne. Pořádek si kdyžtak sjednám. Už jsem nebyl žádnej malej Jarda. Byla to navíc zodpovědnost a jistá důvěra ze strany Alfy svěřená do mých tlap - byl jsem rozhodnut se vynasnažit co nejlépe.
Sierra dostala úkol jinde, jen jsem jí věnoval rychlý úsměv, než se musela připojit ke své skupince, a pak jsem očima přejel všechny přítomné, kteří se začali představovat a rozdělovat do skupin. Já se rozdělovat nemusel a představení za mě prakticky odbyl Einar se svým plamínkem, tudíž jsem zůstal mlčet. Stejně jsem nebyl velký řečník. Brzy už jsem měl prvního zájemce o svou skupinku. Byl jím mladý hnědý vlk, který se představil jako Ingrid. "Těší mne, Ingride," pokývl jsem mu a krátce na okamžik cukl koutky v náznaku úsměvu. "A vítej ve skupině." Vlk vypadal mladě, ale nechtěl jsem ho podceňovat. Nějaké zkušenosti mít už mohl a každá pomocná tlapa se hodila. Rozhlédl jsem se kolem, kdo se ještě bude chtít přidat k nám - předtím nemělo cenu začínat cokoliv řešit.

//Alatey

"Ještě ne, ale už vím, kde jsme," opáčil jsem Sieře a chvátal směrem k úkrytu. Než jsme se tam vůbec dostali, narazili jsme na Einara. Jak se zdálo, šli jsme právě včas. Jen jsem mlčky přikývl a protáhl se za Alfou do úkrytu, kde mě čekal menší šok. Netušil jsem, co se stalo za tu dobu, co jsme byli pryč, ale z poloprázdné smečky se stalo něco úplně jiného. V úkrytu bylo plno neznámých pachů a tváří, až můj první instinkt byl otočit se a vyjít zase zpět do deště. Tohle pro mě rozhodně nebyla příjemná situace. Nemohl jsem ale jen tak vycouvat. Za prvé jsem tu nechtěl nechávat Sierru s tolika cizinci, věděl jsem moc dobře, že i v ní to určitě vzbudí napětí, za druhé se mi nechtělo moknout a za třetí měl Einar cosi na srdci. Já sotva stačil pronést rychlé "zdravím" ke všem přítomným, když Alfa hlasitě promluvil k celému tomu shromáždění. Čekal nás tedy lov. A na něj bylo třeba se připravit. Hlavně si odpočinout. Když Einar domluvil a vytratil se, tiše jsem pokývl na Sierru a zamířil do některého z klidnějších koutků. "Nějak to tu ožilo," broukl jsem, stěží maskujíc nervózní tón. "Rád bych se na lov připojil... Půjdeš taky?" Správně by nejspíš měl jít každý člen, který je toho schopen. Čím víc nás bude, tím větší šance na úspěch. Navíc to byla dobrá příležitost prověřit nové členy... jakými jsme vlastně byli i já a Sierra. Sice jsme se tu nějakou dobu už poflakovali, ovšem většinu toho času jsme nenarazili na živou duši a neznali jsme se tu téměř s nikým. I to by se na lovu mohlo napravit. Zívl jsem a složil si hlavu na tlapy. "Tak či tak, měli bychom si odpočinout." Zítra bude dlouhý den. Zavřel jsem oči. Kdoví, co zítřek přinese?

Jméno vlka: Mercer
Počet postů: 2 ;-; shame
Postavení: kappa - nezahráno
Povýšení: -
Funkce: ochránce
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Zamířil se Sierrou na průzkum okolí, došli kvůli vedru pouze k jezeru.