Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Hraniční pohoří

Počasí se zhoršovalo opravdu kvapem. Dlouho sice hřmělo a blýskalo se naprázdno, ale když se nebesa konečně protrhla, stálo to za to. K zemi se začaly hrnout provazy deště a za chvíli jsme byli promáčení na kůži. Sotva jsem Sierru slyšel přes hukot deště. Jen jsem přikývl, aby věděla, že vnímám, ale sám jsem se ani nepokoušel cokoliv říct. Popravdě jsem neměl ani náladu otevírat tlamu, soustředil jsem se jen na cestu kupředu po horské stezce.
Nedalo se jít moc rychle, ale přál bych si, aby to šlo... brzy totiž nejen že pršelo, ale z nebe začaly padat i kroupy. A to dost veliké. "Vidím!" zahulákal jsem v odpověď Sieře. "A taky je cítím!" Rázoval jsem si to vpřed s hlavou skloněnou, jako bych si ji tím snad mohl chránit. Ale nebylo to k ničemu. Brzy jsme se naštěstí octli na území. "Snad ještě najdem cestu k úkrytu," zadoufal jsem a snažil se jít po paměti cestou k velké smečkové jeskyni. Či chrámu. Nebo co to vlastně bylo. Stačil jsem si jen povšimnout toho, že tu bylo cítit mnohem víc pachů, než když jsme odcházeli, ale momentálně jsem nad tím moc neuvažoval - hlavně jsem chtěl z deště, než někomu z nás obří kus ledu rozbije hlavu.

//úkryt

//Kvílivec přes Kvetoucí

Náš malý výlet byl brzy přerušen rozmarem počasí, který vůbec nevypadal příjemně. Ba naopak. Zavánělo to pořádnou bouřkou. Déšť se sice ještě nedostavil, ale tušil jsem, že na sebe nedá dlouho čekat, při všem tom hřmění a blýskání se. Klikaté blesky křižovaly oblohu a hned poté vždy následovala pekelná rána. "Souhlasím," přikývl jsem souhlasně k Sieře a natáhl krok, než jsem radši zrychlil do klusu. Bylo to na horské stezce trochu riskantní, ale nijak zvlášť jsem netoužil potom, aby nás plískanice, vichřice, nebo co se to sem vlastně řítilo, zastihlo na cestě a úplně nepřipravené. Léto se s námi asi chtělo rozloučit nějakým opravdovým spektáklem, ale já na to nebyl zrovna zvědavý... "Třeba to aspoň probudilo tu naši spící smečku," podotkl jsem. Kdoví, co se dělo na území... jestli nás to všechny zažene do úkrytu, třeba bude šance poznat trochu blíž ostatní členy.

//Alatey

V horku, které panovalo, bylo opravdu příjemné se osvěžit koupelí v jezeru. Voda nám smáčela srst a spláchla z ní prach z vyprahlé země. Bylo to opravdu osvěžující a viděl jsem, že to potěšilo i Sierru. Léto dokázalo být pořádně vyčerpávající a můj hustý kožich nebyl na vedra zrovna dvakrát stavěný - proto jsem byl rád, že jsme si dokázali najít smečku v horách, kde bylo poněkud chladněji. I tak jsem se ale už celkem těšil na podzim, kdy vedra opadnou a všemu živému se tím pádem dost uleví.
Jenže... možná nebylo s ochlazením třeba čekat až na podzim. Zatímco jsme se se Sierrou spokojeně máčeli ve vodě a užívali si pohody, obloha se začala poněkud zatahovat. "Ajaj," nastražil jsem uši, když kdesi nad obzorem zaznělo zlověstné zaburácení hromu. "To nezní dobře. Ani to dobře nevypadá." Černé mraky se blížily překotnou rychlostí. "Asi bychom se měli vrátit." Zdálo se, že náš výlet budeme muset utnout celkem krátce, ale vypadalo to na pořádnou melu. Bylo by lepší to přečkat v úkrytu, než někde venku. Vylezl jsem na břeh a rychle se oklepal. "Asi si budeme muset vyrazit někdy příště," povzdechl jsem si a zamířil k horám, doprovázen hlasitým hřměním.

//Hraniční pohoří přes Kvetoucí

3
//Hraniční pohoří přes Kvetoucí louku

Skoro jsem začínal litovat rozhodnutí sestoupit z chládku v horách do rozpálené výhně, která panovala v nižších polohách. Pekl jsem se ve svém hustém kožichu zaživa a podle Sieřina vyplazeného jazyku jsem soudil, že ona na tom nebude o mnoho lépe. "Snad ano," zadoufal jsem a snažil se pokud možno co nejlépe následovat směr, kde jsem viděl z horské vyhlídky záblesk vodní hladiny. "A snad se všechno nevypaří, než tam dojdeme," pronesl jsem napůl v žertu, ačkoliv hrozba sucha nebyla příliš k smíchu.
Když jsme ale překonali rozpálenou louku, ukázalo se, že můj orientační smysl asi není tak úplně hrozný a jezero taky ještě nevyschlo, ačkoliv jeho hladina byla nejspíš níž, než obvykle. "Vida," pronesl jsem s úlevou. "Asi máme vážně štěstí!" Neváhal jsem ani na chvíli a vkročil do vody. Nebylo jí tu dost, abych se úplně ponořil nebo si snad pořádně zaplaval, ale to vůbec nevadilo. Dosahovala mi k bokům a příjemně ochlazovala. Spokojeně jsem vydechl. "Tohle je mnohem lepší... na tom sluníčku se vážně nedá být." Vduch byl teplý a dusný. Nedivil bych se, kdyby měla přijít bouřka. Ale obloha byla prozatím úplně vymetená.

2
//Alatey

Sierra zřejmě neměla žádné speciální přání, co se směru naší výpravy týče. "Tak tedy půjdeme, kam nás tlapy zanesou," prohlásil jsem a vyrazil horskou stezkou dál, až tam, kde už pach smečky nebyl příliš zřetelný - byli jsme mimo území. Uvědomil jsem si, jak to bude zvláštní, zase jednou vyrazit na výpravu a mít se kam vrátit. To nebylo skutečností už hodně dlouhou dobu.
Jediné, co mi trošku kazilo náladu, bylo počasí, které se opravdu vyletnilo. Možná až příliš. Vedro a dusno zrovna nevybízelo k nějaké aktivitě, spíš k tomu, aby se jeden svalil někam pod strom nebo k jezeru a čekal, až přijde podzim. "Možná bychom se mohli jít někam smočit, v takovém horku," navrhl jsem a začal se rozhlížet, dokud jsme ještě byli poměrně vysoko a výhled byl dobrý. Vzpomínal jsem si samozřejmě na slané jezero, u kterého jsme chvíli odpočívali, ale nemohl jsem říct, že by se mi tam zrovna chtělo - ani bychom se nemohli napít. Stejně jako se mi nechtělo vydávat se k jezeru s vodopádem, za kterým jsme se schovávali před medvědem. Ušklíbl jsem se při té vzpomínce. Jistě to ale nemohly být jediné vodní zdroje široko daleko. A skutečně, zdálo se mi, že jsem v údolí zahlédl záblesk vodní hladiny. "Třeba támhletudy?" bodl jsem tlapou přibližně tím směrem a otočil se na vlčici. "Uvidíme, jak to tam bude vypadat." Začal jsem pomalu sestupovat dolů a doufal, že to nebude další slaná voda nebo nějaká fata-morgána nebo co vlastně.

//Kvílivec přes Kvetoucí

Jméno vlka: Mercer
Počet postů: 13
Postavení: Kappa
Povýšení: na Kappu - nezahráno
Funkce: do budoucna nejspíš ochránce?
Aktivita pro smečku: kontrola hranic
Krátké shrnutí (i rychlohry): Se Sierrou pobývali na území smečky, obešli hranice a nyní mají namířeno na průzkum okolí.

Postovaná 1

"Snad ano - ostatně, začínám věřit, že obzvlášť tady nic není nemožné," pousmál jsem se. Přál bych Sieře, aby svou ztracenou rodinu našla. Však co já bych za to dal, kdybych ještě někdy mohl potkat Kendru nebo Sagara, Valgarda... mou drahou Minhild. Ale ti všichni byli pryč. Někteří nejspíš definitivněji než jiní. Věřil jsem, že mí zbývající sourozenci stále ještě někde žijí - doufal jsem, že jsou v pořádku a šťastní.
To, co ale Sierra vypustila z tlamy vzápětí, mě na pár vteřin doslova přimrazilo. A pak zase zahřálo. Ucítil jsem, jak se mi lehce stáhlo hrdlo. Byla to vyslovená myšlenka, kterou jsem se já bál byť i jen pomyslet ze strachu, že to Sierra vidí jinak... "Ty pro mě taky," šeptl jsem v odpověď a zlehka do vlčice drcnul čenichem. Měl jsem ji rád. Možná i cosi víc. A tentokrát v tom nevězela žádná podivná síla jako tenkrát u jezera.

Když jsme se prospali a otevřeli oči do nového dne, dešťové mraky byly pryč a nahradilo je slunce. "Dobré," zastřihal jsem ušima. "Celkem dobře. Se zvukem deště se příjemně spí, když je před ním jeden schovaný," zívl jsem a i já se začal protahovat. "Co ty? Připravená vyrazit?" zeptal jsem se a připojil se k Sieře, která už se vyštrachala ven z našeho skromného provizorního úkrytu. Protože déšť se už uklidnil, neviděl jsem důvod k dalšímu otálení a pomalu jsem vykročil směrem k hranicím území. "Nějaké přání, kam se vypravit?"

//Hraniční pohoří

Sieřina rodina taky nezněla jako zrovna vzor idylického štěstí. Občas jsem přemýšlel, jaké to asi je, vyrůst v rodině, která funguje, vlci v ní spolu dokáží normálně vycházet a komunikovat. Pravda, já měl milující matku a se sourozenci jsem vždycky vycházel celkem dobře, než se všechno podělalo... ale problémy mé rodiny ležely zase někde jinde. "Někdy je asi lepší najít si rodinu i třeba nepokrevní, než se snažit napravit věci s příbuznými, kteří o to ani nestojí," podotkl jsem. Já takovou rodinu po odchodu z domova našel. A pak o ni zase přišel. Mohl bych něco takového dokázat znova? Dlouho jsem si myslel, že ne, že už se nikdy neotevřu riziku toho, že mé srdce bude znovu zlomeno... ale kdo ví. Krátce jsem pohlédl na vlčici vedle mě. Kdo ví.
Shodli jsme se tedy, že se vypravíme na průzkum okolí. Počasí nám ale příliš nepřálo - ve výsledku to ale nemusel být zas až takový problém. Aspoň jsme si mohli odpočinout, než vyrazíme. "Dobrou," broukl jsem ještě a složil jsem si hlavu na přední tlapy. Spánek se mě zmocnil za krátkou chvíli.
Když jsem se znova probudil, byla ještě tma, ale den se už přibližoval. Obloha začínala lehce blednout a zdálo se mi, že i déšť celkem polevuje, ačkoliv to mohlo být jen chvilkové zlepšení. V tomhle počasí by se už asi cestovat dalo. Nebylo ale proč se ukvapovat - musel jsem ještě počkat, až procitne i Sierra.

Sierra podotkla, že existuje i jakýsi druhý typ vlků. Ti, kteří zase sdílejí možná až příliš. "Nejspíš není moc ideální ani jeden extrém," usoudil jsem po krátkém zamyšlení. Ti, kdo všem vykládali všechno na potkání, vkládali až příliš mnoho důvěry do tlap kolikrát téměř úplně cizích vlků. A těm, kdo byli přespříliš uzavření, zase hrozilo celoživotní osamění - což byla skupina, do které jsem asi patřil i já. Ale jak se zdálo, nebyl jsem zase až tak ztracený případ, jak jsem se domníval. Sieře jsem něco vypovědět dokázal. Ne všechno, ale... byl to aspoň nějaký začátek. Na to, že byly časy, kdy jsem si myslel, že už nikdy nedokážu věřit nikomu, včetně sebe, to celkem šlo.
Ničí minulost asi nebyla úplně neposkvrněná. Leda by někdo byl opravdu klikař. Nebo nezlomný optimista, který by nedostatky zkrátka dokázal přehlédnout. Takovým vlkům jsem občas trochu záviděl - někdy bych si taky přál narodit se s růžovými brýlemi. Sierra mi pak poodkryla kousek z té svojí. V rodině to neměla lehké, jak se zdálo. Lehce jsem si povzdechl. "Rodiny... Jsou zkrátka složité," potřásl jsem hlavou. Na tom se asi shodneme oba.
"No právě," přitakal jsem a rozhlédl se, jako bych čekal, že se tu Einar zhmotní z čirého vzduchu. Nezhmotnil. "Takže průzkum okolí bude asi lepší nápad. Třeba by z toho mohl vzejít i nějaký užitek pro smečku, kdo ví." Netušil jsem, jak dobře mají místní zmapované okolí, ale nikdy nemohlo uškodit porozhlédnout se kolem. "Nejdřív by se ale mohlo trochu uklidnit počasí," poukázal jsem na nekončící déšť. Jeho zvuk byl ale uklidňující, skoro uspávající. Přistihl jsem se, že mi začíná padat hlava. "Možná bychom se mohli trochu prospat, než se to přežene."

Když to říkala Sierra, znělo to vlastně celkem hezky. Vyvolený - to slovo hodně slibovalo. Slávu? Moc? Ve skutečnosti to ale bylo jinak. Být vyvoleným mi nepřineslo žádné štěstí. Nikomu to nepřineslo nic jiného než bolest a hořkost. "Snad," pokývl jsem hlavou. O tom silně pochybuju, doplnil jsem v duchu, ale raději jsem se nepouštěl do dalších detailů. Z mé rodné smečky byly pravděpodobně spíš už trosky, než aby našla opravdu dobrého vůdce. Možná to tak bylo dobře. Nikdy to nebylo zrovna dobré místo pro život.
"Jo, to je asi pravda," vydechl jsem a lehce se pousmál. Opravdu bylo lepší občas nějaký ten kousíček tíživé minulosti sdílet s někým druhým. Až na ten jeden, co neřekneš nikomu, co? Protože jsi zbabělec, rýpl si uštěpačný hlásek, co se vynořil v mé hlavě. Ignoroval jsem ho. "Hm... asi si vážně každý z minulosti nese nějaké ty svoje stíny." Pohlédl jsem do modrých očí vlčice: "Kdyby tě ty tvoje někdy taky moc tížily, tak... jsem tu," řekl jsem. Nenutil jsem ji, aby mi vyjevovala cokoliv ze své minulosti, jen jsem chtěl, aby věděla, že ji vždycky rád vyslechnu, kdyby měla cokoliv na srdci. Tak, jako to ona dělala pro mě.
Skrytým pod převisem nám bylo dobře, když na nás nepršelo. Sierra se po chvíli uložila do lehu, já ještě chvíli poseděl. "Nevím," pokrčil jsem zlehka rameny. "Rád bych víc poznal místní vlky, ale s tím, jaké je tu pořád mrtvo... no, asi ještě není správný čas, co myslíš?" Nechtěl jsem je obtěžovat, jestli stále cosi řešili. Byl jsem ostatně přesvědčen, že až budou mít čas, najdou si nás - jistě i oni chtěli víc poznat ty, které pustili mezi sebe. "Možná bychom se mohli podívat po okolí. Třeba na něco zajímavého narazíme. Nebo na někoho." Zívl jsem a také si nakonec lehl.

S nádechem hořkosti jsem se uchechtl. "Jo, vyvolení, dalo by se to tak říct. Vlastně to docela sedí." Nevybrali jsme si to sami, bylo nám to určeno kýmsi třetím. Kdoví, jestli by věci dopadly jinak, kdyby to tak nebylo. Uvědomil jsem si ovšem, že odpověď na Sieřinu druhou otázku neznám. Lehce jsem pokrčil rameny. "Vlastně netuším. Starý Alfa to tam vedl ještě celkem dlouho po mém odchodu, ale kdo ho potom nahradil, to netuším." Logicky by to nejspíš měla být sestra (moc dobře jsem věděl, že Brant by les radši podpálil, než aby nechal smečku mému druhému bratru), ovšem poté, co se Alfovi otevřeně postavila asi její naděje na vůdcovství skončily a krom toho jsem nevěřil, že by něco takového vůbec přijala. Zavrtěl jsem lehce hlavou. Minulost byla komplikovaná a bylo složité o ní i jen přemýšlet. "To je pravda. Ale asi je dobře se občas někomu svěřit," uznal jsem. Přesto mi pořád na srdci ležel ten jeden zásadní detail, ten možná úplně nejdůležitější, který jsem Sieře nesdělil.
Než jsem ale stačil vůbec začít uvažovat o tom, jak bych něco takového vůbec někomu mohl povědět, přerušila nás bouřka. Vyrazili jsme spěšně skrýt se pod skalní převis. Než jsme tam dospěchali, už se dost rozpršelo, ale pod skálou bylo relativně sucho a snad i bezpečno. "Nic moc počasí," zabručel jsem a stočil oči k vlčici vedle mě. Tím vyrušením se mé odhodlání říct jí o bratrovi poněkud vytratilo. Otevřel jsem tlamu, pak ji zase sklapl a zahleděl se do deště. Nejspíš jsem byl prostě zbabělec. Bál jsem se, že by pak už se mnou Sierra nechtěl mít nic společného.

Sierra se domnívala, že k vůdcovství nemá vlohy. Nehodlal jsem jí to vyvracet, ačkoliv když jsem se nad tím zamyslel, byla na tom určitě mnohem líp, než někteří, kteří se těmi Alfami nakonec vážně stali. Byla rozumná, laskavá, jistě by byla ve vedení smečky spravedlivá. Ovšem plně jsem chápal, proč by někoho podobná pozice neměla lákat. Nelákala ostatně ani mě.
Postřehl jsem nevyřčenou otázku ze strany vlčice a tiše si povzdechl. "Nojo. Z nás čtyř sourozenců si náš Alfa vybral mě a bratra, aby se jeden z nás stal postupem času jeho nástupcem. Osobně dohlížel na naši výuku, nijak zvlášť se s námi nemazlil. Jenže nakonec... no, nevyšlo to. Ani mě, ani bratrovi." Netušil jsem, jak o tomhle mluvit. Ani jestli jsem chtěl. Co by si vůbec Sierra pomyslela, kdyby znala pravdu? Možná by si ji zasloužila znát. Zasloužila by si vědět, co jsem vlastně zač, komu svěřuje svou důvěru. Nakonec jsem ale nechal na vlčici, zda se bude chtít dál vyptávat.
"Určitě bys to zvládla i beze mě," pousmál jsem se. Její vděk mě ale těšil. Hřálo to u srdce. "I když jsem rád, že v tom jsme spolu. Opravdu." Cokoliv dalšího jsem ovšem měl na mysli bylo přerušeno hlasitým zahřměním. "To nezní dobře," zamumlal jsem a zvedl zdravé oko k obloze. Nápad se někam schovat rozhodně zněl dosti lákavě. "To ano... ale do úkrytu to asi nestihneme," řekl jsem a rychle se rozhlédl kolem. Tady v lese jsme rozhodně nebyli zrovna v bezpečí. V horách muselo být víc míst, kde se skrýt. Zapátral jsem horečně v paměti, zda jsme nemíjeli nějaké použitelné místo. Kývl jsem na Sierru, ať jde za mnou a otočil jsem se zpátky k horám. "Schováme se pod skalní převis. Tam budeme aspoň trochu skrytí před tím nejhorším," navrhl jsem a přidal do kroku, neboť první kapky už začaly dopadat.

"Určitě má, obzvlášť teď, v začátcích," souhlasil jsem. Ustálit území, sehnat a zkoordinovat členy... zakládání smečky nebyla žádná legrace. Nedivil jsem se tedy, že jsme našeho Alfu prozatím příliš neviděli, ačkoliv jsem věřil, že se to časem změní. Věci se usadí a ustálí a pak bude čas na to se více seznamovat a věnovat smečkovým aktivitám. Prozatím tu panoval poklid. "Taky bych asi nechtěl být Alfa," pronesl jsem své předchozí myšlenky nyní nahlas. "I když jsem se jím měl stát," doplnil jsem další střípek ze své minulosti. Nakonec k tomu ale nedošlo - zvrat událostí, který tomu zabránil, asi jen tak někdo nečekal. Já určitě ne, ušklíbl jsem se hořce.
"Nojo, nebylo to žádné terno. Jasná ukázka toho, jak je důležité, aby byl Alfa normální vlk a ne egomaniak toužící po moci," potřásl jsem hlavou. Ačkoliv mě Brant naučil mnoho, rozhodně jsem neměl v plánu mu někdy odpustit všechno příkoří, které způsobil mě i ostatním. Pousmál jsem se, když Sierra pronesla slova zavánějící nadějí. "Ano, doufám, že to tak bude... a ty si zase vyzkoušíš smečkový život," zastřihal jsem ušima. "Snad se ti bude líbit," dodal jsem tišeji. A s lehkou obavou. Kdyby se Sierra rozhodla, že se jí žít ve smečce nakonec zase tak nezamlouvá a vydala se opět na toulky... šel bych s ní? Nebo bychom se museli smířit s tím, že naše cesty zkrátka vedou jinudy?

"To jsme," pousmál jsem se při Sieřině nadšení, které projevila nad tímhle faktem. Osobně jsem to nepovažoval za nějakou extra výhodu ani nevýhodu, ale rozhodně mohlo být zajímavé stát u zrodu smečky... či spíš u jejího růstu, zrod už proběhl předtím, než jsme se tu ukázali my dva. "No, je to dost práce, o tom není pochyb," odpověděl jsem Sieře. Něco jsem o tom věděl - měl jsem přece jednoho dne vyrůst do silného, mocného a krutého Alfy. Teď už mi ta myšlenka připadala naprosto absurdní. "Je to velká zodpovědnost, takže si dokážu představit, že je to občas opravdu o nervy. Hodně to taky záleží na tom, jak členi spolupracují a plní svoje povinnosti - když nefunguje spolupráce a komunikace, tak je to pak pro všechny mnohem těžší. Ale od toho jsou Alfy, aby na svou smečku a její členy dohlédli. Pod nespolehlivým vůdcem se jen těžko utvoří silná smečka, co drží při sobě." Uvědomil jsem si, že jsem se nějak rozpovídal - kdo by to čekal. Možná jsem se tím Alfou měl stát, pomyslel jsem si, ale vážně jsem to nemyslel. Nejspíš bych to zvládnul, ale nebyl to můj sen.
Ani Sierra nijak netoužila po opáčku našeho setkání s medvědem, čemuž jsem se vůbec nedivil. "Jo, takové pozdvižení taky zrovna nepotřebuju," zazubil jsem se, ačkoliv jsem věděl, že čas od času se tomu jeden zkrátka neubrání. Sierra se pak zajímala, jestli má smečka nebyla takhle klidná. Mírně jsem se zachmuřil. "Moje rodná určitě ne," opáčil jsem po krátké odmlce. Nerad jsem mluvil o minulosti, ale Sieře jsem byl ochoten pár střípků sdělit. Ostatně jsem jí něco málo vyprávěl už předtím. "Náš Alfa byl..." Cvok, to byl výraz, který se ideálně nabízel, ale ukázalo se, že ani po všech těch letech a všem, co provedl, se o Brantovi nedokážu vyjádřit s takovým nedostatkem respektu. "Byl dost přísný. Nesnesl ty, co považoval za flákače, takže jsme skoro neměli chvíli klidu... A každou chvíli se taky stal nějaký průšvih nebo pozdvižení. Nebylo to zrovna veselé místo." Nezacházel jsem do přílišných detailů - ostatně to největší pozdvižení jsem měl na svědomí já... o tom jsem ale nechtěl přemýšlet. "Když jsem se pak přestěhoval do další smečky, tam to bylo mnohem klidnější, pravda. Ale určitě ne tolik, jako tady. Tohle je zkrátka jiný kraj... zdá se mi o dost bezpečnější, než ten, kde jsem vyrostl."

Na smečkové lovy jsem vzpomínal rád. Doma jsem se na ně vydával často i se sourozenci - ach, ty krásné doby, když jsme ještě dokázali držet všichni čtyři pohromadě. Předtím, než se všechno tak hrozně pokazilo. A ve smečce Veleifa a Brenny jsem se toho taky něco nalovil... skoro pokaždé po boku Minhild. Než se všechno tak hrozně pokazilo, pomyslel jsem si znova, hořce. Minhild byla pryč, stejně jako mí sourozenci, stejně jako všichni ostatní, na znovu setkání s nimiž jsem si už nedělal nejmenší naděje. Tiše jsem si povzdechl. Přál bych si, aby minulost mlčela, zalezla do díry, kam patří a přestala se neustále připomínat.
Navíc jsem se nemohl ponořit někam do hlubin melancholie - byl jsem tu přece se Sierrou a ta asi těžko chtěla koukat na zadumaného, podmračeného mrzouta, jak se lituje. To jsem mohl dělat, až budu někde sám. Přiměl jsem se soustředit na ni. "Taky bych řekl, že je to celkem nová smečka," přikývl jsem. "Hádám, že s tím má Einar spoustu práce." Nikdy jsem tedy u založení smečky nebyl, ale dokázal jsem si to představit. Sierra pronesla, že jí kolem panující klid nevadí... ačkoliv by jí nevadilo ani pozdvižení. Vrhl jsem letmý pohled přes rameno, jako bych čekal, že se na nás nějaké to pozdvižení zrovna vyřítí. "No, dával bych si pozor, co si přeješ, aby se to nesplnilo," prohodil jsem napůl v žertu. Pořád ještě jsem měl v živé paměti "pozdvižení" s medvědem. "Mě ten klid taky nevadí. Je to vlastně příjemná změna." Kráčeli jsme dále lesem - už jsme ušli pořádný kus cesty a moje zadní noha začínala zase zaostávat za ostatními. Ani jsem nijak zvlášť nevnímal, že má chůze viditelně ztratila na rytmu, myšlenky jsem měl jinde a tohle bylo něco, na co jsem si dávno zvykl.