Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nakonec to nebyla past. Snad by se dalo říci, že to byl pravý opak. Nevěděl jsem, jak přesně takové poklidné, hezké místečko nazvat. Snad oázou klidu? Uprostřed všeho toho šílenství kolem bylo rozhodně milé narazit na něco sice neobvyklého, avšak příjemného. "Alespoň je to tentokrát hezké překvapení," podotkl jsem. Sierra si lehla vedle mě a společně jsme hleděli přes celý kraj. Zdálo se mi, že v dálce opravdu vidím modrý záblesk moře - konec světa. Tohoto světa. Byl to malý svět, pravda, ale teď... byl naším domovem. Ale proč? Ta otázka se ke mně nepřestávala vracet. Proč si ti zdejší bohové, či kdo za to byl zodpovědný, vybrali právě mě nebo Sierru, aby nás přinesli do téhle podivné země? Byla to pouze náhoda, či snad sledovali nějaký záměr?
Bylo těžké dělat si starosti za té příjemné melodie a s tím výhledem před sebou. "Tady odsud všechno tam dole vypadá mnohem obyčejněji. A jednodušeji," podotkl jsem. "Máme tady svět jako na dlani." Zívl jsem. Vlastně jsem tak trochu cítil, že se mi klíží oči. Ušli jsme pořádný kus cesty a nejspíš bylo na čase si zase chvíli odpočinout. Snad se i prospat. "Možnááá..." přerušilo mne další zívnutí, "bychom si měli chvíli oddechnout. Tady to vypadá bezpečně," dokončil jsem a ze sedu jsem se přesunul do polohy vleže. Složil jsem si hlavu na přední tlapy a ještě se snažil bojovat se spánkem, ovšem tušil jsem, že prohraju.

I mě se les, který jsme nechali prozatím za zády, líbil. "To ano... dalo by se tam žít. Třeba se tam jednou usadím, až mě přestane bavit se trmácet od čerta k ďáblu," napadlo mě znenadání. Proč ne? Jestli tady nenajdu nějakou vhodnou smečku, prostě bych to zapíchl do lesa a kdo by mě mohl vyhánět? Nikdo. To území, aspoň část, kterou jsme procházeli, nebylo označené, tudíž nikomu nepatřilo. Představoval jsem si, jak by případná smečka, která by si les chtěla nárokovat, musela vzniknout okolo mě, protože bych se odmítal vzdát své nory a vystěhovat se jinam. Mírně jsem se nad tím pousmál. Nepochyboval jsem, že bych dokázal být natolik tvrdohlavý.
Jenže pak se ozvala ta melodie a její tóny nás dovedly až k cestičce na vrchol. Po zaváhání jsem se po ní vydal a Sierra mě následovala. Mohla to být nějaká past, léčka, do které jsme možná právě naběhli jako dva hlupáci. Ovšem... nevím. Neměl jsem z toho tady zlý pocit. Cestička před mýma nohama stoupala. Byla namrzlá a kluzká, tudíž postup byl pomalý a opatrný. Zarýval jsem do ledu drápy co nejvíc a snažil se nemyslet na to, jak asi půjdeme dolů. Zdálo se, že cesta se táhne celé věky, ale nakonec končila na malé skalní římse. Postavil jsem se stranou, abych uvolnil místo Sieře. "No teda," vydechl jsem - výhled, který se před námi otevřel, byl vážně ohromující. Byli jsme hodně vysoko a tak odtud bylo vidět vskutku do dálky. I takový poloslepý mamlas jako já to dokázal ocenit. Pomalu jsem se posadil, abych si po výstupu trochu odpočinul a rozhlížel jsem se přitom po kraji, který nám teď doslova ležel u nohou.

"To nic," zabručel jsem. Nemělo cenu, aby se kvůli tomu cítila špatně ještě Sierra. Byl to můj boj. "Nemohla jsi to vědět." Nehodlal jsem jí to vyčítat. Když máte ve zvyku si svou minulost nechávat pro sebe, občas se nevyhnete tomu, že druzí nechtěně kopnou do citlivého místa.
Jen jsem pokýval hlavou - bylo důležité tohle místo, které se mělo asi stát naším novým domovem, prozkoumat. Zjistit, co se tu kde skrývá a vědět, jaká nebezpečí mohou číhat... to nebylo nic nepodstatného. V hlavě jsem si ale po všech těch letech dokázal vybavit hlas Branta, mého prvního Alfy a vychovatele, jak mě peskuje za to, že se procházím a nedělám něco podstatného. Pro něj snad každá minuta, která nebyla strávená bojem, lovem, kontrolou území nebo spánkem, byla ztraceným časem. Nesmírně bezútěšná existence, pokud se ptáte mě. "To ano... když už si jeden nemůže vybrat že tady skončí, aspoň si může najít svoje místo," souhlasil jsem. Snad alespoň v něčem byly ostrovy milosrdné.
Pak nás ale upoutala melodie nesoucí se větrem. "Myslím, že to přichází od těch hor," řekl jsem a vydal se pomalu tím směrem. Jak jsme se blížili, už nemohlo být pochyb. Melodie sílila, čím blíže jsme byli. Dvě hory se tyčily nad našimi hlavami do nesmírné výše, ze které se snášela i ta podivuhodná hudba. Rozhlédl jsem se kolem. "Podívej," povšiml jsem si náhle na hoře blíže k nám. "Cestička." Cesta stoupala kamsi k vrcholu. Mírně jsem zaváhal. Mohla to dost dobře být další magická habaďůra... ale cestička vypadala vyšlapaně a melodie nesoucí se vzduchem zněla mírumilovně a poklidně, až mě nakonec zlákala. Pomalu jsem vykročil nahoru.

//Ledovcové jezero

Nechtěl jsem Sieře kazit představy o magii. Jen jsem tu svou vážně neměl moc rád. Věděl jsem, co dovede - a v kombinaci s mým strachem ze ztráty kontroly nad sebou samým to byl doslova recept na katastrofu. V rodině jsme neměli zrovna ty nejvyrovnanější vlků, a jestli někde v mých žilách kolovalo stejné šílenství, jaké si vzalo mého bratra... zatřásl jsem hlavou. Radši na to ani nemyslet. "Ne, to nemám," zavrtěl jsem hlavou. "Viděl jsem, co dokáže ve špatných tlapách." Krátce jsem stočil pohled k zemi. Ty vzpomínky bolely dodnes. Nebylo to něco, co se jen tak vypaří.
"No jistě, že se nepoflakujeme," ušklíbl jsem se mírně. "My to víme - ale někomu by to tak mohlo přijít. Jenže... tady už není nikdo, kdo by nám mohl mluvit do toho, co děláme." To byla pravda. Byl jsem teď už dospělý a svobodný. Zaujalo mě ovšem to samé, jako Sierru. Poušť jsme viděli nedávno a teď jsme zřejmě zabloudili zase někam do úplné země mrazu. "Je to zvláštní. Jako by tady byl celý svět smrsklý na tyhle ostrovy." Vážně to vypadalo, že není nic, co by se tu nenašlo.
Od jezera jsme došli až ke dvěma vysokým vrcholkům. Zarazil jsem se uprostřed kroku. Něco jsem totiž zaslechl. Jako vítr... jenže jinačí. "Slyšíš to?" Ozvalo se to znovu. Teď už jsem rozeznával zvláštní melodii, která se nesla vzduchem až k našim uším. Působila poklidně, líbezně, uklidňujícím dojmem. "Přichází to od těch hor."

//Tajga

Sierra se domnívala, že oheň a voda jsou praktické magie. S vodou bych i dokázal souhlasit. Pravda, mohla sice být taky dost nebezpečná, ovšem v mých očích byl ničivý potenciál ohně mnohem větší. Možná můj náhled zkreslovala osobní zkušenost. "Hádám, že oheň může být i dobrý," pokrčil jsem rameny, do hlasu se mi proti vlastní vůli vkrádal hořký podtón. "Stěží to ale stojí za to riziko. Kdybych tu magii v sobě mohl potlačit a zavrhnout, udělal bych to." Pevně jsem stiskl tlamu a její koutky se mi stočily dolů. Byl bych se spokojil s jakýmkoliv jiným elementem - se zemí, se vzduchem... ale mě musel být dán do vínku oheň, jako krutý vtip osudu.
"Ale," zavrtěl jsem pobaveně hlavou. "Mě by jen tak někdo neunesl. Na mě si nepřijdou." Dokázal jsem se přece o sebe postarat. A ubránit se. Tedy většinou... "Nojo, nějak podobně," potvrdil jsem. "U nás jsme akorát měli víc šutrů a všechno bylo pořád do kopce," poukázal jsem na jisté rozdíly. "Taky tady není nikdo, kdo by nás peskoval, že se jen poflakujeme a nic neděláme," dodal jsem ještě a ušklíbl se. To bylo doma na denním pořádku. Nebylo to zrovna nejšťastnější místo na zemi, ale byl to domov.
Les ovšem brzy skončil a před námi se otevřela obrovská ledová plocha. Museli jsme zajít opravdu hodně na sever. Od ledu doslova sálal chlad. Mírně jsem se otřásl. "Tady nám omrznou půlky," otřásl jsem se. Byla tu mnohem větší zima, než všude okolo. Jediná rozumná věc byla asi vydat se dál.

//Dvojčata

//Kvetoucí louka

"To by se mohlo hodit," připustil jsem. "Ovšem dosud jsem přežil bez božího zásahu a celkem rád bych byl, kdyby to tak i zůstalo." Nadpřirozené síly byly jistě nevyzpytatelné, nedalo se vůbec předpokládat, co vlkovi můžou vyvést. "Překvapivé, to je to správné slovo. Já s magií ohně taky moc nedokážu... ani nechci. Tohleto se strašně lehko může vymknout kontrole." Vzpomněl jsem si na šlehající plameny, které tráví les - stromy, rostliny, zvířata... vlky. Milované přátele. Známé. Zatřásl jsem hlavou. Tahle možnost mě děsila. Že tu má magie zesílí, vymkne se mi z tlap a potom budu tím monstrem, co ničí životy a rozbijí rodiny já. Dávno jsem neměl čistý štít, ale vždycky jsem dělal to, co jsem považoval za správné. Ztráta kontroly mě děsila.
"No, když to říkáš ty, tak já si to snad ještě rozmyslím," zabručel jsem pobaveně. "Ale vážně doufám, že k nám ti bohové budou milostiví. Já jim tady nic rozbíjet nehodlám," pokrčil jsem rameny. Při pohledu zpět bylo asi dobře, že jsme se nerozhodli lovit tamty divné ptáky na pláži, když jejich peří měla na sobě ta... Iris. Beztak to byli její mazlíčci nebo něco. Kdybychom je sežrali, tak by z nás nepochybně nadělala sekanou.
Nakonec jsme vyrazili směrem k lesu. Vyhlížel celkem normálně a ani při bližším pohledu jsem na něm neshledal nic podivného. Byl to klasický severský les. "Tady se mi líbí," poznamenal jsem. "Je to trochu jako doma." Hm. Doma. Tam už se asi nepodívám, když trčím tady v téhle magické díře. Zatřásl jsem hlavou. Stejně jsem to neměl v plánu, nic už tam pro mě nebylo. Raději jsem stále stejně uvolněným tempem pokračoval dál, kam mě nohy nesly.

//Ledovcové jezero

//Začarovaný les

Ani Sierra nikdy nevěřila na bohy. Já k tomu neměl důvod. Nerad jsem sváděl věci na nějakého pánbíčka na obláčku - bylo pak velice snadné a lákavé za nic nepřebírat zodpovědnost. "Já se s nimi tedy potkat dvakrát netoužím," pronesl jsem rozhodně, v tomhle jsem měl jasno. "Někdo, kdo tě může rozmáznout jen proto, že ho to zrovna napadlo? Ne, dík. I když... jak to tak vypadá, to tady může skoro každý. Viděla jsi, co ta vlčice dokázala? Udělala jaro uprostřed zimy," zavrtěl jsem nad tím hlavou a uchechtl se, když do mě Sierra bodla čenichem. "Možná, ale někdy se cítím tak na sto let," ušklíbl jsem se. Čekalo mě možná teprve sedmé jaro, ale byl bych přísahal, že jich muselo být více.
Byl jsem rád, že si Sierra zachovává optimistický postoj. Já měl vždycky sklony k pesimismu, ale tady jsem s ní musel souhlasit - logicky jsme žádnou jinou šanci, než se přizpůsobit, neměli. "Ano, uvidíme... ale jestli si s náma jenom hrajou tadyti... bohové nebo kdo, asi budu muset někoho zakousnout," zabručel jsem, i když jsem to zrovna vážně nemyslel. Bohovražda byla zcela určitě mimo moje schopnosti.
Rozhlédl jsem se kolem, když se Sierra zastavila a ptala se, kam dál. "No, v poušti mám dojem, že bych se asi upekl," poznamenal jsem. Byl jsem obdařen vskutku hustou srstí, obzvlášť teď v letním období, a moře písku mě nijak zvlášť nelákalo. "Já bych šel lesem. To má asi tak nejmenší potenciál se pokazit," usoudil jsem nakonec a vykročil. Les před námi vyhlížel celkem normálně. Doufal jsem, že to tak bude i až tam dojdem.

//Tajga

Osaměli jsme. Cizinka zmizela a kdyby po ní nezůstaly stopy ve sněhu, mohl bych se domnívat, že to celé byl jen jeden zvláštní sen. Jenže bohužel mi nebyl dopřán ten luxus si něco takového nalhávat - a to jak o vlčici, tak o světě kolem, který rovněž byl až příliš skutečný. Povzdechl jsem si. Bylo třeba přijmout tuto realitu za svou. "Jo. Já nikdy na bohy nevěřil," poznamenal jsem a suše se uchechtl. "Evidentně jsem byl mimo. Snad se na starý kolena dám ještě na víru," zavrtěl jsem hlavou a vstal z měkkého sněhu. Rychle jsem přitom mrkl k obloze. Polární zář zmizela a s ní i ta nádherná atmosféra - konec pauzy, zpět do reality. "Ne, řekl bych, že nemáme vůbec na výběr," souhlasil jsem poněkud rozmrzele. "Jestli jsme obklopení mořem, pak se odtud nevyhrabeme. Pokud..." Pokud ta vlčice vážně mluvila pravdu. Jenže i když jsem se snažil, tak úplně jsem jí nedokázal nevěřit. Ne po tom, co jsem viděl. Nechal jsem tedy větu radši nedokončenou. "Možná to má nějaký důvod, že jsme tu..." přemýšlel jsem nahlas a následoval Sierru, která se už pobírala kamsi dále. "Jen mě ještě nenapadlo jaký by mohl být."

//Kvetoucí louka

Jak to vypadalo, ani Sierra neměla slov na to, co jsme právě shlédli. Nedivil jsem se jí. Já sám budu potřebovat dost času, abych si to porovnal v hlavě. Vždycky mi trvalo dlouho vstřebat změny a věci si rozmyslet, v přemýšlení jsem byl pomalý. Tohle... no, tohle mi rozhodně vystačí na pár bezesných nocí. Na upozornění, abychom si dávali na všechny pozor, jsem přikývl. Nic jiného jsem ani v plánu neměl. Jestli tady vlci vládli takovou magií, jako tato vlčice, mohl nás prakticky kdokoliv rozdrtit jako šváby. "Pokusíme se," řekl jsem a zdravým okem zamžoural po Sieře. Doufal jsem, že i ona bude opatrná... tedy, dokud jsem byl s ní, byl jsem odhodlán ji chránit, ovšem kdo mohl vědět, kdy se naše cesty rozdělí? Mezitím se vlčice už měla k odchodu. "No... tak se taky mějte. A ještě jednou děkujem," rozloučil jsem se. Poznámka o sežrání mě moc nepobavila, abych pravdu řekl.
Osaměli jsme. Les byl tichý, klidný, dokonce ani sníh už nepadal a já se uvnitř cítil... prázdný. "Tak. Aspoň víme, na čem jsme," řekl jsem. Nějaká část mé duše se chtěla stočit do klubíčka a řvát jako malé děcko, ale nic takového jsem neudělal. Ne. Bylo třeba se vzchopit. Bojovat. "Je to očividně naprosto šílený svět, ale budeme to tu muset nějak zvládnout," pronesl jsem rozhodně.

Nechtělo se mi moc věřit tomu, že vlčice opravu viděla boy, jenže ona to řekla tak přesvědčivě, že bylo těžké jí nevěřit. Část mé mysli rázně odporovala a domnívala se, že je vlčice možná bláznivá a kdoví, jaké bludy viděla, ovšem... ve skutečnosti jsem si to nemyslel. Poslední zbytky pochyb ze mě vlčice vyhnala, když začala bohy popisovat a někde uprostřed její řeči se tu náhle objevil onen Nero, o kterém mluvila. Škubl jsem sebou a odsunul se sněhem o několik centimetrů dál - že by snad slova vlčice boha zrovna přivolala? Nebo... že bych tu ten bláznivý byl já? Výjev boha se ale vzápětí změnil a teprve tehdy jsem pochopil, že se jedná o pouhý obraz, iluzi.
Zatímco vlčice mluvila o Iris, zíral jsem na její obraz a jediné, na co jsem dokázal souvisle myslet, bylo, že má na sobě peří z těch divných ptáků, co jsme viděli na pláži. Už jsem začínal chápat, co všechno je tu možné... a vlčice tomu ještě dala korunu, když kolem nás uprostřed zimy nechala vyrašit trávu a květy. Zíral jsem na to a pak pomalu vydechl, abych se pokusil získat zpět duševní rovnováhu. Ne, že by se to dařilo. V hlavě mi z toho všeho poněkud třeštilo. Otevřel jsem tlamu, abych něco řekl, ale vzápětí jsem ji zase sklapl. Co jsem na to chtěl říct? Octl jsem se v šíleném světě a ještě nikdy, nikdy v životě, jsem se necítil tak naprosto ztracený. Zdálo se, že minimálně tady nemělo vůbec smysl, čemu věřím a co zastávám. Tady bylo všechno jinak. Měl jsem další otázky? Vlastně... ne. Nenapadlo mě nic. "Děkujeme za ukázku... a za odpovědi," pronesl jsem nakonec po dlouhém zarytém mlčení. V hlavě se mi pomalu a líně otáčela kolečka a zapadala do sebe, jak se můj mozek snažil přijmout tuhle novou, nepravděpodobnou a nesmyslnou realitu.

Vlčice vyhlížela klidně. Prohlížela si nás a zdálo se, že o nás dumá. To já ostatně dělal taky. Možná jsem až příliš okatě poskakoval pohledem z její šály na přívěsek a na to třpytivé cosi, co jí zdobilo tlapu a přemítal jsem, jak k tomu přišla a k čemu to vůbec může být. Z jejích dalších slov bylo zjevné, že magie se tu jeden nezbaví - podle jejích slov byla v půdě, v zemi, takže prakticky všude. Nebyl jsem si ovšem jistý, jestli se chci snažit zachytit vibrace v zemi. Možná později. Až nebude kolem nikdo, před kým bych se musel stydět, kdybych tlapou ucukl jako vlče co šlápne na ježka. Proto jsem po vlčici její úkon nezopakoval. Jen jsem tiše pokývl a zůstal zticha.
I Sierra totiž měla své otázky. A odpovědi na ně... se mi nelíbily. Bohové. Magie. Byl jsem zvyklý se k světu stavět rozumně. Existenci magií jsem popřít nemohl, jenže u mě doma vlci ovládali tak maximálně živly. Tady bylo zakleté všechno. Ale bohové? To bylo už trochu moc daleko přes čáru, ne? "Takže tady žijí bohové? Nějací reální? Totiž... prokazatelně reální?" Ne že bych se teda chtěl navážet do něčí víry, snad bych se do téhle debaty normálně ani nepouštěl, ale jestli tu existovalo riziko, že se ke mě najednou snese z nebe nějaký bůh, chtěl jsem o tom vědět dopředu.
Vlčice nebyla odtud. Přišla sem stejně jako my, ale už měla asi dost času, aby se s novým světem sžila. Zaujalo mne ovšem, co řekla nakonec. Pokojný život - tady? Znělo to jako protimluv, ale jeden si asi zvykne na všechno. Aspoň doufám. Byla tu ale ještě jedna věc. "Silnými v jakém smyslu?" Okamžitě mě napadlo, že pokud se tu silnými můžeme stát mi, jsou tu i jiní, kteří se už silnými stali. Že by se ta zdejší magie dala ovládnout? A... stál bych o něco takového? Je to nebezpečné. Zahrávat si s magií je sebevražda. Skoro jako bych před očima viděl plameny šlehající z lesa mé druhé smečky. Od té doby mi myšlenka, že zárodek něčeho takového leží i ve mě, naháněla strach. Stejně tak jako jsem cítil odpor i k ostatním kouzelným vymoženostem. Bylo lepší se spoléhat na sebe, ne na prchavá kouzla. Ale teď to začínalo vypadat, že některé mé životní postoje se asi budou muset změnit.

"Možná, že je. Bylo by to hezké," řekl jsem, když Sierra nadhodila nadějnou myšlenku. Ale jako doma to nikdy nebude. Ani jako... Zavrtěl jsem hlavou - shodou náhod ve stejnou chvíli, kdy do mě vlčice drkla čenichem. "Ale to nic."
Naštěstí jsem se nemusel pouštět do debaty o pocitech, do které se mi rozhodně nechtělo, protože se tu zjevila ona vlčice. Místní a ne-neviditelná. Prakticky bych to už mohl považovat za další zázrak. Když jsme ji oslovili, k mé úlevě se neotočila a nerozběhla pryč, ale zastavila se a poslouchala. "Jen bychom chtěli vědět kde jsme. A proč je tu všechno tak... postavené na hlavu," objasnil jsem, když se mě zeptala, co od ní vlastně chceme. Pozorně jsem naslouchal, co nám poví. Takže to jsou doopravdy ostrovy. To už jsme si se Sierrou mysleli, ovšem tak trochu jsem doufal, že je to jen poloostrov a dřív nebo později se bude dát vrátit na půdu, kde nečíhá nějaká bláznivina na každém kroku. Rovněž mi bylo potvrzeno, že odtud se nikdo nedostane. Aspoň ne živý. Mírně jsem se zamračil. "Aha. Takže jsme tedy zaseknutí v tomhle iracionálním světě," konstatoval jsem. No... výborně. Ani jsem vlastně nejdřív netušil, na co se mám zeptat. Jen jsem sledoval, jak se vlčici z šály vymotal červený ptáček a usadil se jí na hlavě. Pomalu jsem mrknul. Pták nezmizel. Byl skutečný. "Je... tu magie všude? Nedá se před ní někde skrýt?" otázal jsem se bez valné naděje. Na každém rohu tu bylo něco divného. Asi nemělo smysl utíkat. Bylo třeba si zvyknout...

Sierra navrhla, že dokonce i zdejší bobule by mohly mít kouzelné účinky. "Jo. Nebo by mi narostl prasečí rypáček," pousmál jsem se mírně a definitivně se rozhodl neexperimentovat se zdejší flórou. Kdoví, co by se mi stalo. Mohl jsem třeba zůstat zakletý navždycky. Pak nás ale upoutala polární záře, která se rozvlnila po obloze. Stesk v mém srdci mě bodl jako ledový rampouch, stejně jako pochybnosti o tom, zda bych se raději neměl klidit. Ale... Sierra nevypadala, že by se mě chtěla zbavit. A nechávat ji samotnou v téhle šílené zemi... to taky mohl klidně být rozsudek smrti. Co kdyby ses přestal litovat a začal přemýšlet, co? To by bylo. Potřásl jsem hlavou. "Ano, bylo to tam krásné," potvrdil jsem. "Taky kruté a nebezpečné, ale miloval jsem to tam." Ovšem nic netrvá věčně.
Od další melancholické cesty vzpomínkami mě vyrušilo náhlé zakřupání sněhu opodál. Nastražil jsem uši a natočil hlavu tím směrem - byl bych vlčici asi zahlédl koutkem oka již dříve, kdybych na té straně měl nějaké použitelné. Přesto tam byla. Živá bytost! Jenže se zdálo, že je zase na odchodu. To jsem ovšem nehodlal dopustit. "Počkejte, prosím!" zavolal jsem za ryšavým kožichem a vstal jsem. Co to na sobě má? Doufal jsem, že nedělám chybu. Že místní třeba vážně nejsou zasednutí na cizince. Ale jestli se tady vyznala a jestli nám může aspoň trochu objasnit, kde to jsme, byl jsem ochoten to risknout. Ohlédl jsem se na Sierru, co ona na to, že jsme tu konečně na někoho narazili. Pak jsem udělal pár kroků k neznámé, která, dle těch cingrlátek, co na sobě měla, musela být zdejší. "Omlouvám se, že rušíme, ovšem... hledáme někoho, kdo se vyzná ve zdejším kraji. Snad byste nám mohla pomoci?" otázal jsem se a udržoval si mírný odstup, i když kdybych byl otevřenější povahy, možná bych se vlčici vrhnul kolem krku. Už jsem začínal tak trochu propadat zoufalství z myšlenky, že jsme v tom blázinci jen sami dva.

"V tuhle chvíli bych ti byl asi ochoten odkývat i existenci jednorožců," podotkl jsem, když Sierra nadhodila, že místní můžou klidně být neviditelní. "Takže bych řekl, že je to klidně možné. I když... nevím, jaký by měli důvod se před námi skrývat. Nic jsme jim tu nerozbili a tak děsivě snad taky nevypadáme," zavrtěl jsem hlavou a snažil se to celé pochopit. Jenže mi to pořád unikalo. Potřeboval - potřebovali jsme - někoho, kdo by s námi promluvil a všechno nám objasnil. Tohle bylo o hodně jiné, než svět, jaký jsem znal a na který jsem byl zvyklý. Tenhle byl... šílený.
Radši jsem předstíral zájem o bobule, ačkoliv jsem nakonec stejně neměl v plánu je jíst. I když, napadlo mě poněkud hořce, kdybych se najedl nějakých halucinogeních bobulek, možná by mi to tady dávalo větší smysl. "Hm. Taky bych je asi nechutnal." Stejně byly zmrzlé. Byly by stoprocentně kyselé a nedobré. Kam jsem se to dostal? Kam a proč? Z myšlenek mě vytrhla Sierra. Zvedl jsem automaticky zrak k obloze a tiše vydechl. Polární záře rozsvítila oblohu. "Je nádherná," vydechl jsem a sedl si do sněhu. "Viděl... Doma jsme ji občas mívali. Narodil jsem se na severu," objasnil jsem a sklopil hlavu, zatímco Sierra dál hleděla na to nádherné divadlo. Náhle se mi totiž intenzivně, jako už dlouho ne, zastesklo po domově. Po době, kdy bylo všechno v pořádku. Předtím, než se všechno tak strašně pokazilo. Co si tady počnu? Zamžoural jsem zdravým okem po Sieře, která vypadala tak optimisticky a nadšeně, světlo z oblohy se jí odráželo v doširoka rozevřených očích. Asi si nezasloužila, aby ji starý mrzutý pitomec jako já tahal ke dnu. Možná by jí bylo líp beze mě. Nedokázal jsem být tak nadšený. Mé srdce bylo příliš těžké.

//Mlžné pláně

"Těžko říct, co tohle místo vůbec je zač. Každopádně mi už začíná být divné, že jsme tu na nikoho dosud nenarazili. Je to tu jak po vymření," přemýšlel jsem nahlas, zatímco jsem se snažil nás provést mlhou, aniž bychom se přerazili. Opravdu mi to tu začínalo připadat jako země duchů. Byly tu cítit cizí pachy, ovšem vidět... ani živáčka. Na druhou stranu jsem tu neviděl ani ty duchy, takže alespoň tohle bylo prozatím v pořádku.
Mlha nakonec skončila a vpustila nás do lesa. "Zvláštní," zamumlal jsem si pro sebe. Kdo kdy viděl, aby měla mlha jasné hranice? Ovšem vzhledem k tomu, co jsem za poslední dny musel všechno vstřebat, tohle byla asi tak nejmenší podivnost. A když jsem se rozhlédl kolem, rychle jsem na nějakou mlhu zapomněl. "A tohle taky." Zastavil jsem se. Byla sice zima a sníh, ovšem na stromech se nějaké to listí přece udrželo... a hrálo všemi barvami. Zíral jsem na to jako výr a pak se tiše uchechtl. "No. Řekl bych, že už to ani nemá cenu komentovat, což?" nadhodil jsem a předstíral neskutečné zaujetí keřem plným mírně zmrzlých bobulí - ve skutečnosti jsem se ale snažil udržet pohromadě svůj zdravý rozum. "Myslíš, že jsou jedlé?"