Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sierra na věc nahlížela z té lepší stránky - jako že není moc pravděpodobné, že by se při cestování pomocí podivných hejblátek mohlo něco pokazit. Já byl ale skeptik a tak trochu jsem měl tendence pohlížet na věci, kterým nerozumím, s jistou dávkou nedůvěry. "Hlavně že se to nestalo nám," pokrčil jsem nakonec rameny a rozhodl se v tom dál nešťourat. Jistě bych dokázal vymyslet i další katastrofické scénáře, ale čemu by to pomohlo?
"Jo. Kouzelné to tady nepochybně je. Docela zakleté," přikývl jsem, ač se mi to trochu příčilo. Chtě nechtě jsem tu ovšem byl se zdravým rozumem v koncích. Nechápal jsem to tady. Bylo to tu naprosto mimo mé dosavadní zkušenosti se světem a já si připadal jako malý smrad, ztracený ve velkém světě. A to jsem si myslel, že jsem toho už hodně zažil. Ha, to určitě.
Na Sieřiny otázky jsem nemohl pořádně odpovědět. Nevěděl jsem. "Asi záleží, jak je to tu velké. Netuším, kolik tu smeček může být. Klidně tu nemusí být vůbec žádná... ačkoliv by to bylo zvláštní. Skoro všude, kde se usadí vlci, vzniknou smečky." Taková už byla prostě vlčí přirozenost. "Tak uvidíme, na co narazíme," řekl jsem nakonec a vykročil zkrze mlhu. I kdyby tu nebyla, počasí by i tak nebylo nic moc. Silný vítr nám čechral kožichy navlhlé břečkou z nebes. Zima... období strastí.

//Zauberwald

//Sněžné tesáky

Nebyl jsem si zcela jist, jestli tak úplně souhlasím s tím, co Sierra říkala. "Možná to není tak špatné, ale..." Pokrčil jsem rameny. "Co když by nás to přeneslo jen půlku a tu druhou nechalo na druhé straně? Nebo nás to vyplivlo na okraj nějakého srázu?" Pak jsem se sám nad sebou uchechtl. "Ale stačí s těmi katastrofickými scénáři," střihl jsem ušima. "Hlavně, že se nic takového nestalo. Ale myslím, že budu nadále preferovat pěší přepravu."
Byl jsem z té divočiny tady celkem otráven, ale Sierra se na to dívala z té světlejší stránky - jako na zkoumání něčeho nového a neznámého. Povzdechl jsem si, byl jsem rád, že mám po boku někoho, kdo trochu vyvažuje mé pesimistické sklony. "Jediní tu jistě nejsme, kolem jsou občas cítit cizí pachy," potvrdil jsem. "Ale asi se s ostatními míjíme. Nejspíš to celé vážně chce jen čas," uznal jsem nakonec a... zanořil se do mlhy, která nás oba obalila jako těsná pokrývka. "Huh. A počasí se taky mění z minuty na minutu," zabrblal jsem.
Když přišla řeč na smečky, trochu jsem se zarazil. "No, tady tedy taky nevím, kde hledat," přiznal jsem se. Ovšem bylo jasné, že z nás dvou toho o smečkách vím víc já. "Kdoví, jestli tu vůbec nějaké sídlí. Myslím ale, že když prostě půjdeme dál, dřív nebo později se na nás snad usměje štěstěna." Oklepal jsem si navlhlý kožich a dodal: "Musíme ale být opatrní. Ne všechny smečky rády vidí cizince a taky bychom to mohli schytat... Chceš se do toho vážně pouštět?" ujistil jsem se, že Sierra ví, do čeho jdeme. Možná jsem byl přehnaně opatrný, ale zkušenosti z minulosti mě k tomu nabádaly. Pokud ale vlčice bude souhlasit i tak, byl jsem ochoten vydat se nějaké místní usedlíky hledat. Zas tak jsem se nebál.

Sierra byla... klidná. Možná jen nepostřehla obnažené tesáky, které před chvílí směřovaly přímo k ní, ačkoliv byly adresovány té podivné tetelivé věci. Trochu jsem se uklidnil. Když už něco, aspoň jsem jí nijak neublížil. Ani ji nevyděsil. "Přenášedlo," zamumlal jsem v zamyšlení. "Ať už to bylo cokoliv, vůbec se mi to nelíbilo," dodal jsem poněkud ublíženým tónem, který byl možná až komický. Začínal jsem ale tady z těch výstřelků být vážně unavený - chvílemi se mi to celé zdálo naprosto surrealistické, jako nějaký podivný sen, ze kterého se nelze probudit. Navíc ten pocit přenesení z jednoho místa na druhé byl hrozně nepříjemný. Jako by mě někdo rychle rozložil a zase složil někde jinde. "Já tady tomu taky nerozumím. Je to jako... jako by se jeden nemohl spolehnout vůbec na nic." Jakožto vlku, který vždycky stál nohama pevně na zemi a poněkud mu scházela představivost, se mi začínalo stýskat po obyčejném světě. Bez podivných překvapení. I když se do všeho nemontovaly podivné síly, byl život těžký až až. "Vůbec ale nevím, kde někoho takového hledat," přiznal jsem. Jak bych taky mohl. Neměl jsem o ničem tady ani ponětí. "Snad kdyby tu někde byla smečka? Tam by nám jistě dokázali poradit." Pokud by nás nejprve nestáhli z kůže, že jim šlapeme po území. Pokud i zde ve smečkách byla tak tvrdá pravidla jako doma, měli jsme se asi na co těšit a možná by bylo lepší celý nápad zavrhnout. S tím, že bychom ale měli zmizet z hor, jsem souhlasil. "Pojďme," přikývl jsem a pomalu, opatrně vykročil, abych zádům znovu neublížil. Zdálo se mi, že se rány začínají celkem dobře hojit.

//Mlžné pláně

//Červená louka

Něco se podělalo. To mi bylo jasné ve chvíli, kdy mě cosi neviditelného vcuclo a když mě to vyplivlo, nestál jsem na louce, ale v horách. Náhlá závrať mě přepadla a já se div že neskácel přes skalní převis. Nakrčil jsem se, hřbet se mi automaticky zježil a z hrdla se mi vydralo hluboké zavrčení směrem k té věci... ze které se vzápětí vynořila i Sierra. Okamžitě jsem s tím přestal a odvrátil tvář zkřivenou hlubokým hněvem, který vůbec nepatřil jí. "Promiň," zamumlal jsem - to se mi teda nepovedlo a v hlavě se mi rozezněly varovné zvonky jako pokaždé, kdy jsem byť i jen trochu ztratil nervy. Bál jsem se, že jednou mě vztek přemůže a já dopadnu jako můj bratr, zbavený sám sebe v krvavém běsu. A pak to možná budu já, komu budou muset prorvat hrdlo, aby přestal.
Odkašlal jsem si a srst mi pomalu přilehla zpátky ke hřbetu. "Co.. to mělo být?" zamumlal jsem a raději se snažil myslet na to, co jsem právě zažil. "Byli jsme tam a teď jsme... tady." Nakrčil jsem čelo. Tak tohleto už vysvětlit opravdu nedokážu, ani kdybych se rozkrájel.

Tak jsem se zase něco nového přiučil, tentokrát o vlčím máku. "Zajímavé," pronesl jsem a strčil tlapou do uboze rozmočené makovice. V tomhle stavu nikomu k ničemu stejně nebyly. Zima byla na spadnutí a období hojnosti dávno za horami... Přesto se Sieře vzápětí podařilo ulovit zajíce. Sama se přitom ovšem málem přerazila - naštěstí mě ujistila, že je v pořádku. "Tak to jsem rád," pronesl jsem. Přidělával jsem jí starostí už tak dost, i bez toho, aby si kvůli mě ještě lámala kosti. Sice jsem jí sliboval, že jí tu její pomoc někdy vynahradím, ale nemuselo to být hned, že?
"Hm, vynasnažím se," řekl jsem, když mi byl pochválen můj úsměv, ovšem věděl jsem, že to slibovat nemůžu. Úsměvy pro mě nebyly zrovna přirozené, moje tvář měla prakticky jeden základní kamenný výraz a odchylky z něj se objevovaly jen vzácně. Druzí z toho bývali občas dost rozpačití, ale já s tím nic nenadělal. Ani kdybych chtěl. Dojedl jsem zajíce a mezitím přemýšlel nad Sieřinou otázkou. "No, to nevím," pokrčil jsem rameny. "Co třeba... přímo za nosem?" cukl jsem jedním koutkem a střihl ušima. "Tudy?" mávl jsem tlapou do náhodného směru, vstal a pomalu vykročil. "Řekl bych, že ať už se vydáme kamkoliv, jistě narazíme na něco za-" Má slova byla uťata v půli. Koukal jsem po Sieře a nevšiml si tetelícího se vzduchu přede mnou. Proč bych si taky všímal vzduchu? Jenže tenhle... tenhle měl jiné plány. Než jsem dořekl větu, zmizel jsem z povrchu zemského. Aspoň tak to muselo připadat komukoliv, kdo přihlížel.

//Sněžné tesáky (přes portál)

//Ostříž kolem Nejvyšší hory

"Třeba se na nás usměje štěstí," nadhodil jsem s mírným pousmáním. Bylo by dobré najít průvodce, který se tu vyzná. Ani by nás nemusel provádět. Stačily by mi odpovědi na pár základních otázek, jako například "co je tohle u všech všudy za místo" a "jak jsme se sem k čertu dostali". To by mi pro začátek ke štěstí bohatě postačovalo.
Sierra konečně přestala odporovat mé snaze nabídnout jí něco na oplátku v případě, že by taková situace nastala. Pokývl jsem hlavou. Chápal jsem, že nic nechce, ovšem... já měl potřebu dobré skutky oplácet a ne jen brát a nic nedávat na oplátku. A kdo ví. Třeba se šance nikdy ani nenaskytne. Ačkoliv jsem si to nepřál, věděl jsem, že je moc dobře možné, že se naše cesty brzy rozejdou - řekneme si, že se brzo uvidíme a... už se nikdy neuvidíme. Nebylo by to poprvé, co by se mi něco takového stalo. Tak už to na cestě chodilo.
Došli jsme na louku plnou makovic. "Léčivé? To slyším prvně," zavrtěl jsem nad tím hlavou. Znal jsem toho o světě asi méně, než jsem si myslel, to bylo asi tak hlavní poučení, které jsem si z pobytu tady zatím odnášel. Sierra se rozhodla vydat na ten lov. "Já ti-" pomůžu, chtěl jsem říci, ovšem než jsem to stačil, už se mi vzdalovala. Rezignovaně jsem si sedl na zadek a pozoroval tmavou siluetu v dálce, jak se za něčím plíží. Achjo, plácl jsem rozmrzele ocasem do bláta. Proč musím být takhle nemožnej? Doufal jsem, že se záda už brzo zahojí. Tohle mě opravdu nebavilo a navíc se blížila zima.
Vypadalo to ale, že Sieře se daří, nakolik jsem to na tu dálku mohl posoudit - až do chvíle, než se rozmázla na zem. Trhl jsem sebou, ale vlčice se vyhrabala na nohy a když ke mně doběhla s úlovkem v tlamě, vypadala v pořádku. "Nestalo se ti něco?" zeptal jsem se stejně, pro jistotu, než mi zrak padl na zabláceného zajíce. Pocítil jsem hluboký vděk k té činorodé drobné vlčce, která se tak starala. "Děkuju. Mockrát," pronesl jsem a usmál se - doopravdy usmál, ne jen zacukání koutky, než jsem se pustil do zajíce. Asi v polovině jsem se zastavil a tázavě pohlédl na Sierru: "Nemáš taky hlad?" Byl jsem více než ochotný se s ní o zajíce podělit. Byl to ostatně její úlovek.

"To zní jako dobrý nápad," pokýval jsem pomalu hlavou. "Možná se tu někomu už podařilo rozlousknout, co je tohle místo zač." Nevěděl jsem ale, jestli zrovna toužím po další společnosti. Sierra byla sympatická a milá vlčice, ale já dobře věděl, že ne všichni jsou takoví. Možná jsem tou dobou osamělého potulování získal trochu na podezíravosti, ale ono to svým způsobem nebylo na škodu. Když se jeden mockrát spálí, naučí se dávat si pozor. Přesto... narazit na někoho, kdo ví, co je tohle místo zač, to bylo lákavé. Ještě lépe, kdyby to byl někdo racionální, kdo nad věcmi uvažuje střízlivě a nesklouzává hned k nadpřirozenu... i když jestli měla byť i jen samotná existence tohohle místa rozumné vysvětlení, já sám si žádné představit nedokázal. Možná se budu muset smířit s tím, že největší smysl dává vysvětlení, že tady nic smysl nedává. To je ale kravina, ušklíbl jsem se nad svými zmatenými myšlenkami.
"Tak jsem to nemyslel," broukl jsem. "Taky doufám, že to nebude třeba, samozřejmě, ale... no, budeš-li zkrátka někdy něco chtít, jsem k dispozici," střihl jsem ušima k vlčici. Na lov ale nedošlo. Vznášely se tu cizí pachy. S přikývnutím jsem vyrazil za Sierrou - po rovině už mi to šlo bez její opory. "Souhlasím," zamumlal jsem poněkud kysele, "na další horskou túru moc náladu nemám a hádám, že ty se taky nechceš tahat s mou vahou." Připadalo mi dost hloupé, že mě předtím musela podpírat vlčice, kterou jsem o tolik převyšoval. Zakroutil jsem hlavou a kráčel vstříc další otevřené pláni... vypadala neobyčejně. Jak jinak.

//Červená louka

//Severní hory

Sierra měla pravdu - ať už jsme kdekoliv, bude třeba ještě další průzkum. Byli jsme ale asi od ostatního světa odříznuti. Možná trochu strašidelná představa. "Možná osud, ano," zamyslel jsem se. "Ovšem těžko říct. Pořád tomu tak úplně nerozumím." Tohle místo rozhodně nebylo jen tak obyčejné. Jestli mě o tom neutvrdil podivný způsob, jakým jsme se sem dostali, pak ty zvláštní bytosti na pláži ve mně nezanechaly nejmenších pochyb. A taky ty ještěří skály... "Rozhodně tu je moc velká koncentrace podivností, než aby se to dalo házet na náhodu," poznamenal jsem.
Vzdal jsem se protestů, když mě Sierra podepřela. Nemělo to význam. Když se mě ale pokusila odbýt, že není třeba pomoc oplácet, jen jsem potřásl hlavou. "Jak myslíš, ale pamatovat si to budu." A oplácet taky, jestli se mi naskytne příležitost. Za tím jsem si stál. Na světě bylo až příliš mnoho krutosti na to, aby laskavost mohla být jen tak přehlížena. Veden Sierrou, o kterou jsem se snažil opírat co nejvíc zlehka, aby se pod mou vahou nesesypala, jsem pajdal dál, až se před námi otevřela další pláň. Vypadalo to jako ideální místo k lovu, kterého jsem já ovšem absolutně nebyl schopen. Jako by mi Sierra četla myšlenky, nabídla se, že by zkusila něco k snědku sehnat. Unikl mi tichý povzdech. Tak hrozně nerad jsem byl na obtíž. Ale hlad jsem měl a bylo mi jasné, že by mě brzy prozradilo kručení v žaludku, které by Sieře jistě jen tak neuniklo. Nic jí jen tak neuniklo. "Jen jestli se ti chce," řekl jsem tedy nakonec. "Můžu ti s tím nějak pomoct," dodal jsem ještě s mírně kyselým úšklebkem, který jsem věnoval spíš sobě samému, než Sieře: "Nejsem nemohoucí."

Výhled, který nám hory nabídly, bych asi ocenil více, kdybych se nemusel soustředit na vlastní bolavé tělo, nicméně i tak byl vskutku impozantní. A jak Sierra poznamenala, prozrazoval nám také něco víc o místě, na němž jsme se tak nenadále octli. "No vážně," pokýval jsem hlavou. "To je vážně zatraceně zvláštní." Navíc to také znamenalo, že tu jsme pravděpodobně docela důkladně uvězněni. Netušil jsem, jestli by se odtud dalo dostat podobně záhadným způsobem, jakým jsme se dostali sem, ovšem nesázel bych na to. Prozatím bylo asi třeba přijmout myšlenku, že by se tohle prazvláštní místo mělo stát mým novým domovem. Nebyl jsem si zatím jist, jestli se mi to líbí nebo ne. Ostatně mnoho jsem toho z této země ještě neviděl.
Jak jsem předpokládal, Sierra si povšimla. Co víc, vrhla se na pomoc. Povzdechl jsem si, trochu ztuhnul při jejím dotyku - na ty já nikdy moc nebyl -avšak opřel jsem se o ni poslušně a bez námitek. "Díky," řekl jsem tiše. "Budu tvým dlužníkem." Doufal jsem, že někdy budu moci Sieře nějak oplatit všechnu pomoc, kterou mi poskytovala.
"Nu dobrá, tak veď," vybídl jsem ji - asi jsem se neukázal jako nejlepší navigátor... a já se přitom tak snažil. Jenže je pravda, že když vedení záleželo na mě, dovedl jsem nás nejprve do náruče medvědovi a pak do hor, které jsem bez pomoci nedokázal překonat, takže jsem se ve finále Sieře ani moc nedivil, že se toho radši ujme sama. Kulhal jsem po jejím boku a snažil se na ni přenášet pokud možno co nejméně váhy, abych ji na horské stezce ještě nevyvedl z rovnováhy. Kdyby se zranila ještě ona, mohli jsme si sice založit klub mrzáků, ale nepomohlo by nám to.

//Ostříží zrak

//Irisin ráj

"No právě. Vždycky jsem si myslel, že znám většinu zvířat, co po zemi běhají, ale tohle... tohle mi teda trochu boří iluze," zabručel jsem, nijak otráveně, spíše zamyšleně. Tahle krajina byla viditelně plná záhad a já se začínal obávat, že brzy budu muset čelit faktu, že všechno zkrátka racionálně ospravedlnit nejde. Pro tuto chvíli jsem se ale spokojil se strategickým ústupem ze sídla podivností, které štípou a chodí do strany nebo mají celou sbírku barevných očí na ocase. Bez toho jsem jistě dokázal žít.
Až Sieřina poznámka mi napověděla, že směr, jež jsem zvolil, nebyl zrovna strategický. Před námi se zvedaly vrcholky hor. Ale kruci. Byl jsem tak odhodlán vzdálit se od těch podivností, že jsem moc nedával pozor na cestu. Jenže teď už se mi nechtělo se obracet. "Zvládnu," pronesl jsem tedy poklidně a sebejistě, ačkoliv... jistý jsem si tím nebyl. Záda zdaleka nebyla v pořádku. Kdyby to bylo naopak a zraněná byla Sierra, jistě bych jí zatrhl se k horám vůbec přibližovat, ovšem když šlo o mé vlastní dobro, byl jsem poněkud lehkomyslnější. Vykročil jsem kupředu. Když je obejdeme nižšími polohami, mělo by to být v pořádku. Ovšem své rozhodnutí jsem si začal vyčítat, jakmile se cesta začala trochu více zvedat. Bolest zesílila, navzdory tomu, že jsem se snažil vybírat nejjednodušší cestu. Po chvíli už jsem nedokázal kulhání skrýt, křivil jsem se při chůzi jako starý dědek, neboť jak jsem se snažil ulevit zádům, příliš jsem zatěžoval tu horší zadní nohu, která měla jisté námitky. To máš za to, blbče. Počkej, jak ti to dá Sierra sežrat, však uvidíš. Tvrdošíjně jsem hleděl před sebe, ploužil se vpřed a snažil se pohledem ani o vlčici nezavadit. Vyhýbat se očnímu kontaktu jsem měl o polovinu snazší, než ostatní, ovšem vůbec jsem si nedělal iluze, že si Sierra mého zaostávání nevšimne.

"Obrana... to by mohlo být," přikývl jsem, když jsem se nad tím trochu zamyslel. Možná celý ten zjev bylo jakési obranné zbarvení, jako mají některé druhy hmyzu. Kdoví, co to bylo zač. Možná měl v zobáku nějaký jed nebo bylo otrávené jeho maso. Tak či tak jsem rozhodně nehodlal pokoušet osud a lovit to zvíře. Pták si sebou vypadal dost jistý a jistě pro to měl dobrý důvod.
Blíže prohlédnout jsem si ho ale nestihl, další divná potvora na sebe nenechala dlouho čekat a štípla mě do tlapy. Nedokázal jsem ji identifikovat o nic lépe, než toho ptáka - a Sierra na tom byla stejně. "Nemám nejmenší tušení," zabručel jsem a poněkud ublíženě držel tlapu ve vzduchu. Nemuselo se mě veškeré zdejší osazenstvo snažit zlikvidovat, to jsem si snad ničím nezašloužil. "Souhlasím. Možná bude nejlepší odtud prostě zmizet." Pochybovačně jsem upřel pohled k moři. Čert ví, co by se z něj mohlo vynořit. "Než se tady objeví něco mnohem většího, s čím už nebude žádná legrace," dodal jsem a v mém rozhodnutí mě jen utvrdilo, když podivný pták roztáhl ocas do vějíře a všechny stovky jeho očí se upřely na nás. "Nevytahuj se," utrousil jsem jeho směrem v žertu a mrkl na to stvoření tím svým jediným použitelným okem. "Radši pojďme," zavrtěl jsem potom hlavou a odvrátil se. Bylo mi trochu zatěžko odtud odcházet, ale nechtěl jsem tu zůstávat s těmi podivnostmi. Jistě se tu najdou i další krásná místa, kde nebude plno prapodivných tvorů u kterých je pochybné, je-li vůbec bezpečné pobývat v jejich blízkosti.

//Severní hory

Opravdu se mi tu líbilo a bylo zřejmé, že Sierra to vidí stejně. Bylo to zkrátka neobvykle krásné a poklidné místo, doslova tu vyzařovala atmosféra míru a pohody. Moře omývalo pláž a písek byl příjemně vyhřátý, navzdory tomu, že všude jinde už se podzim pořádně chopil vlády a bylo znát, že se blíží zima. Zvláštní kout světa, jen co je pravda.
V Sieřině podání to skoro vyznělo, jako že lov ryb za to ani nestojí. Pobaveně jsem se ušklíbl. "Stejně je lovím rád," prohodil jsem. Lov ryb byl náročný spíš na čas, než na energii a vzhledem k tomu, že já měl v poslední době málokdy kam spěchat, celkem se to vyplatilo. Jenže to už nás přerušil hlasitý skřek a příchod podivného ptáka, který se promenádoval po pláži, jako by mu to tu všechno patřilo. Ani Sierra netušila, co je zač. Pták pro dobrou míru znovu zvedl hlavu a zakvílel. "Jak může mít něco tak hezkého tak příšerný hlas?" protáhl jsem obličej a udělal pomalu pár kroků k té nazdobené slepici, abych si ji lépe prohlédl. Nezdálo se, že by se mě pták moc bál, což mě osobně přišlo dost nerozumné. Já mu ublížit nemínil, ale věděl jsem, že existují jedinci, kteří by žádné zábrany neměli.
Ovšem ani jsem k ptáku nedošel a už mě cosi štíplo do tlapy. "Au!" vyprskl jsem a setřásl si z nohy cosi malého a oranžového, co se ke mně přichytilo klepetem. Dopadlo to do písku - byl to víceméně placatý tvoreček a rozběhl se směrem k oceánu, ovšem ne normálně popředu, nýbrž bokem. Chvíli jsem na ten jev zíral jako vyjevený, pak jsem se obrátil k Sieře. "Mám pocit, že začínám přicházet o rozum," sdělil jsem jí zcela vážně. Kam jsme to pro pána zabloudili?

//Dračí průsmyk

"Těžko říct. Klidně by to mohla být prostě příroda," pronesl jsem. Skalní útvary měly opravdu fascinující tvary, až by se opravdu nabízelo prohlásit o nich, že jsou kouzlem zakleté, ale já byl vždy více nakloněn racionálním vysvětlením, než magii - možná proto, že jsem se s ní nikdy nesetkal ve vyšší koncentraci. Na druhou stranu... na tohle místo jsem se rozhodně dostal nějakým divným způsobem, kterému jsem nedokázal přijít na kloub. Že by tu vážně působila magie?
Hory se nakonec rozestoupily a my se octli na překrásné pláži. Bylo to tu... prostě překrásné. Moře omývalo písečnou pláž a okolo panoval pouze klid, mír a ticho. Písek hřál do tlapek a ve vzduchu se vnášela vůně soli. Nádherné místo. "Tady je krásně," pronesl jsem a prohrábl tlapou jemný písek. Zde bych možná byl ochoten připustit i přítomnost nějakých kouzel.
"Nojo, na ryby musí jeden mít gryf," pousmál jsem se na chvíli a vykročil za Sierrou dál po pláži. "Ale jinak taky beru, co je. Jeden si nemůže moc vymýšlet, když chce přežít." Má další slova ale přerušil jakýsi hlasitý skřek, který mě donutil přitisknout uši k hlavě. "Co to k čertu-" Rozhlížel jsem se kolem, co za tvora tady ječí, jako by ho na nože brali, ještě takovým příšerným hlasem, když se mi do zúženého zorného pole dostal ten nejpodivnější pták, jakého jsem v životě viděl. Byl celý modrý a zářivý a táhl za sebou po písku dlouhý ocas posetý spoustou očí. Zůstal jsem na to zvíře zírat jako opařený. No prosím, a to se považuju za znalce zvěře. "Co to je?" vydechl jsem. Pták se promenádoval kolem, jako by si vůbec nevšímal predátorů, ještě k nám natočil hlavu, na které mu seděla malá korunka. Začínal jsem mít pocit, že jsem se někde praštil do hlavy a tohle se mi jen zdá.

//Luka

Octli jsme se v horském průsmyku, kde to bylo opravdu pěkné. Nadechl jsem se chladného vzduchu a přejel očima po vysokých skalách, které na sebe braly zvláštní podoby. Kdoví, zda to byla pouze hra světla a stínů, optický klam, či tu zub času do kamene opravdu vytesal takové zvláštní tvary, ovšem Sierry nadšená zmínka o ještěrkách byla rozhodně pravdivá. "Vskutku," přikývl jsem a skoro zapomínal šlapat pod nohy, jak jsem si to všechno kolem prohlížel. "Ale jsou to pořádně obří ještěrky." Snad by tady z toho mohl jít i strach, ale já pouze obdivoval, co všechno dokáže příroda vytvořit.
Vypadalo to, že Sierra nakonec převezme otěže konverzace. Zamyslel jsem se nad její otázkou, která naštěstí nebyla příliš zapeklitá. "Nojo, ovoce není moc pro mě," souhlasil jsem. Nebyl jsem na něj hlavně vůbec zvyklý. "Ale masem nepohrdnu skoro žádným. Mám rád srnčí... a taky ryby," dokončil jsem. "A co ty?" vrátil jsem Sieře otázku, aby nám řeč zase nestála. Zatím jsme kráčeli dál. Na zraněná záda jsem už ani moc nemyslel, i když jsem v nich pořád cítil bolest. Bude nějakou dobu trvat, než to úplně přejde.

//Irisin ráj

//Křišťálové jezero

Kráčeli jsme dál, nikterak rychlým tempem a stále mlčky. Jezero jsme pomalu, ale jistě nechali za zády a hory se před námi rýsovaly stále výrazněji. Měl jsem rád drsnou krásu hor, i když jsem moc dobře věděl, že dokážou být i kruté a nebezpečné. Možná v tom ale spočívala část jejich kouzla. Upíral jsem k nim své jediné zdravé oko a přemítal, co bude dál. Až se má cesta se Sieřinou rozdělí, kam se vydám? Příliš jsem se nebál, že bych si tady v tomto kraji neporadil, i když tahle země možná byla zvláštní, zatím mi nepřišla zase tak odlišná od každé jiné, kterou jsem navštívil. Přesto to byl svým způsobem jakýsi... nový začátek.
Ze zamyšlení mě vytrhla až slova vlčice vedle mě. Mírně jsem sebou škubl a trochu se zastyděl za to, že jsem se nechal unést myšlenkami natolik, až jsem na ni na chvíli úplně zapomněl. Nevypadala ale naštvaně, spíš pobaveně. Pokrčil jsem rameny. "Nikdy jsem nebyl zrovna mluvka. Nezvládnu utáhnout konverzaci sám," prozradil jsem jí. "Ovšem, jestli si chceš povídat, do toho. Poslouchám," pousmál jsem se na chvilku a střihl ušima. Nevadilo mi mluvit, když jsem věděl o čem a nevadilo mi naslouchat vyprávěním druhých. Sám jsem toho ale vážně moc nenamluvil.

//Dračí průsmyk