Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Určitě ano," střihl jsem ušima. Nebyl důvod se domnívat, že by se mi rána neměla zahojit. Častokrát jsem si v mládí se svými zraněními počínal i mnohem nezodpovědněji... a stejně jsem žil. Teda, jako poloviční slepec s omezenou hybností v zadní noze, ale žil. Vedl jsem v podstatě normální život. Alespoň natolik normální, jako může vlk jako já vést. Asi nikdy nebudu mít to, co ostatní často považují za nejvyšší cíl - poklidné stáří v obklopení rodiny, vlčat a vnoučat... Už jen najít si partnerku byla výzva pro někoho, kdo nedokázal navázat pořádný vztah. Zatřásl jsem ale hlavou, příliš jsem se zadumal.
Zatímco já přemýšlel, Sierra se už rozhodla, že se podíváme k horám. "Tak dobrá," přikývl jsem. Neměl jsem v úmyslu lézt po skalách jako kamzík, ale trochu drsnější prostředí pro mě vždycky mělo své kouzlo. Pomalu jsme vykročili. Mlčel jsem. Nejspíš bych se měl snažit udržet konverzaci naživu, ale... neudělal jsem to. Nedokázal jsem nikdy moc hovořit jen tak a tak jsem se obestřel tichem.

//Luka

//Nerovy vodopády

"Nevím. Řekl bych, že asi celkem hluboko. Kdoví, co tam všechno je." Pravděpodobně to nebylo nic extra. Jen temná chodba končící nějakou slepou uličkou. Na klopýtání ve tmě jsem se ovšem moc necítil. Možná příště. Po odpočinku jsem se cítil o dost lépe a nechtělo se mi jen tak nečinně ležet v jeskyni, ačkoliv jsem neměl žádný přesný plán toho, co bych jiného chtěl dělat. Vylezli jsme tedy ven a octli se opět u jezera. Krátce jsem se z něj napil a ohlédl se na Sierru, která se mne právě ptala, jak na tom jsem. "Bolí to, ale není to nějak hrozné," řekl jsem. Na mém pohybu bylo jistě znát, že chodím opatrněji než obvykle. I normálně jsem občas chodil trochu nevyrovnaně, takže teď jsem asi působil ještě víc chromým dojmem. Menší procházka ale nemohla škodit.
Jenže kam jít? "Kudy se vydáme?" zeptal jsem se Sierry a vzhlédl směrem, kde se v dáli rýsovaly hory. Počasí bylo stále ještě poměrně příjemné a teplé, na to, že jsme byli uprostřed podzimu. "Chceš se podívat k horám? Nebo to vezmeme na druhou stranu?" Bylo mi to víceméně jedno a dosud jsem nás vedl spíš já. Přišlo mi tedy jen fér předat otěže na chvíli Sieře.

"Vlastně ano. Viděl jsem toho už mnoho." A ne všechno bylo hezké, ba ne. To ani zdaleka... Jenže i ve smečkách jsem viděl spoustu hrůzy. Narodil jsem se v drsném kraji, tak co bych také mohl čekat. Jednoho to ale do jisté míry změní. Vytvoří to v něm chladné místo, které nejde jen tak roztát. Ale to teď nebylo podstatné.
O moc dál jsme se ale v rozhovoru nedostali. Sierra totiž usnula a já byl odhodlán zůstat vzhůru a na stráži, jenže tichý hukot vodopádu, kolem panující klid a má vlastí únava mne nakonec proti mé vůli ukolébaly do hlubin spánku. Zdály se mi nesouvislé, zmatené sny, ve kterých se míhlay známé tváře a medvědí tlapy. Celé to bylo nesmyslné a propletené a jakmile jsem otevřel oči, všechno to pomalu odplulo někam do zapomnění. Zamrkal jsem a protáhl si tlapy dopředu, jen abych spatřil, že Sierra už je vzhůru a hledí na mě modrýma očima. Mírně jsem stočil koutky úst do úsměvu. "Dobré ráno," pronesl jsem, ač jsem vůbec netušil, jaká je denní doba. Chvíli jsem se ještě rozkoukával, ale brzy jsem se cítil úplně probuzený. "Možná bychom se mohli podívat někam dál," navrhl jsem. "Medvěd už bude určitě pryč." Pomalu jsem vstal a soustředil se na poraněná záda. Při pohybu bolest v nich byla výraznější, ale nic, co by se nedalo přežít. Pak jsem pomalu zamířil k východu z jeskyně a jen se ohlédl, jestli mě Sierra následuje.

//Křišťálové jezero

Na Sieřinu otázku jsem vlastně ani neznal přesnou odpověď. Kolikpak to asi bylo zim? "Hádám, že tohle bude třetí zima, co jsem tulákem," pronesl jsem po krátké úvaze a vzpomínání. Zvláštní, jak se roky a události při pohledu zpět často slívají do sebe. Někdy nebylo zrovna jednoduché je od sebe potom oddělit.
Jenže únava přímo koukala vlčici z očí. Navrhl jsem jí, ať si odpočine a zdálo se, že tu nabídku uvítala s povděkem. Brzy už jeskyni naplňovalo jen její pravidelné oddechování. Položil jsem si hlavu na přední tlapy a krátce si povzdechl. Setkání se Sierrou proběhlo za dosti zvláštních okolností, ale vyvinulo se celkem dobře. Byl jsem rád, že první na koho jsem tu narazil, byla docela sympatická vlčice. Tušil jsem, že ne všechna setkání tady budou taková. Možná jsem byl přehnaný pesimista a házel flintu do žita už předem, avšak život mě naučil, že se vyplatí doufat v to nejlepší, ale být připraven na nejhorší. Toho jsem se držel. Nechtěl jsem spát, ale tlumený šum vodopádu mě přesto ukolébal do mírné dřímoty. Bolest v zádech pomalu ustupovala, i když asi bude ještě trvat, než to bude zcela v pořádku. Asi bychom se měli vydat dál, až si odpočineme. Nemůžeme se tu skrývat věčně.

Přikývl jsem, když Sierra řekla, že chce nejprve poznat tenhle kraj. "Také by mě zajímalo, co všechno se tady skrývá. Pořád mám pocit, že to, jak jsme se tu octli, není tak úplně samo sebou." Je sice fakt, že nic příliš zvláštního jsme tu prozatím nezahlédli, alespoň ne nic, co by nebylo k vidění i jinde... ale přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že to tady možná není tak obyčejné, jak se to snaží tvářit. "Brzy se ale po nějaké smečce asi porozhlédnu. Mám pocit, že jsem na cestě už trochu moc dlouho." Mírně jsem se pousmál a zamyšleně strčil tlapou do oblázku, který se povaloval na zemi.
Zdálo se mi, že na vlčici začíná být trochu vidět únava. Ušli jsme ostatně kus cesty a ještě ta záležitost s medvědem... no, i já toho měl celkem plné zuby. "Klidně se prospi, jestli chceš," nadhodil jsem. Já byl sice unavený, ale moc spát se mi nechtělo a ačkoliv jsem byl zraněný, nebyl jsem mrzák. Navíc to tu vypadalo celkem poklidně. Nedokázal jsem si představit, že by o takovéhle skrýši zrovna moc vlků vědělo. Nezahlédli jsme přece kolem živou duši.

Pokývl jsem, když mi doporučila, abych si zapamatoval rostlinu, kterou na mě použila. "To udělám. Hodit se to může vždycky." Navíc to vypadalo, že opravdu funguje. Podrápaná záda mě sice pořád ještě bolela, ale lepšilo se to. Bude ještě trvat, než se rány zacelí, ale byl jsem si jist, že to bude v pořádku. Protáhl jsem si tlapy dopředu a pohlédl ke vstupu do jeskyně. Medvěd už nejspíš odešel. Bylo opravdové štěstí, že se sem nechtěl dobývat. Pak bychom byli v opravdové bryndě.
Smečky Sierru zaujaly. Ani jsem se jí nedivil, když byla celoživotní tulačkou. Trochu jsem ale ochladil její prvotní viditelné nadšení. Trochu mě mrzelo, že jí musím bořit iluze, ale asi to bylo lepší, než kdyby si nabila čumák později. "Vlastně ano. Ale když si dáš pozor a dobře si volbu smečky promyslíš, mělo by to být v pohodě," řekl jsem. Nemusela zase na smečky zanevřít úplně. "Hm, já poznal život z obou stran." Pár let jsem strávil ve smečkách, pár na cestách. "Řekl bych, že něco do sebe má obojí."

"Něco málo asi ano," pokrčil jsem rameny. "Ale určitě nejsem žádný expert." V krizové situaci bych si asi vzpomněl na něco z toho, co jsem se naučil, ale nikdy jsem nebyl expertem a dovednosti, které se často nepoužívaly, mívaly tendence zapadávat prachem. Což byl přesně můj případ. Dávno jsem neměl nikoho, o koho bych se staral a koho bych opatroval, když se mu něco stalo. Byl jsem sám. Už dlouho. Možná až moc, ale... zvykl jsem si.
Sierra se zeptala na smečku, jaká byla, protože ona sama žádnou takovou zkušenost nebyla. Poněkud hořce jsem se usmál a zahleděl se na své tlapy. "Byla... to vlastně moje druhá rodina, víceméně. Všichni jsme tam spolu dobře vycházeli a fungovali jako jeden tým. Byl to ten nejlepší domov, jaký jsem si kdy mohl přát." Na chvíli jsem se odmlčel. "Ne všechny smečky ale jsou takové," dodal jsem. "Ta, ve které jsem vyrůstal, byla třeba úplně jiná. To bylo víceméně společenstvo studených čumáků a nějaké vážnosti tam mohl dosáhnout jen ten, co měl srdce z kamene." Se smečkami to prostě byla do určité míry loterie. Jeden si mohl moc polepšit, když se do nějaké přidal, ale také ublížit, když se spřáhl se špatnou skupinkou. Pozvedl jsem oči a pohlédl Sieře do obličeje. "V některých směrech je asi život tuláka snazší. Určitě je svobodnější."

"Jak kdy," pokrčil jsem rameny. Už se párkrát stalo, že jsem se octl v péči pod taktovkou nějaké neústupné dámy. V mládí to obvykle byla sestra, která se mi nikdy neopomněla vysmát, když jsem jsem si uhnal nějaký ten šrám. Později pak... Ale to je fuk. Minulost měla zůstat minulostí a já teď nechtěl vzpomínat na ty, které jsem dávno ztratil. Ani na tu, které jsem nikdy nestihl pořádně říct, co k ní vlastně cítím.
Bylo hotovo a konečně po té divoké honičce nastal klid, alespoň na chvíli. Položil jsem si hlavu na přední tlapy, celá ta záležitost mě celkem vyčerpala. Tohle místo vypadalo klidně a bezpečně. Mnoho vlků asi nevědělo o skrýši za vodopádem. Zdálo se, že jeskyně vede dál, kamsi do hlubin, ale i když mě to zajímalo, nebyl jsem si jistý, jestli to chci zkoumat. Možná později. Sierra mi zatím pověděla, že to byl její otec, kdo ji učil. A že teď na všechno zůstala sama. "Hmm, to chápu," přikývl jsem. Vždycky bylo lepší mít někoho jako oporu. "Taky jsem se jeden čas učil o bylinkách, od jedné své kamarádky. Vlastně své bývalé Alfy. Tedy dokud se jí nenarodila vlčata." Trochu jsem se zasnil a řekl více, než jsem chtěl, ačkoliv jsem si snad před pěti minutami vzpomínání zakázal. "Ale to už je dávno," dokončil jsem spěšně a zachmuřil se. Proč o tom vůbec žvaníš? Akorát si ubližuješ.

Pod Sieřiným vyzývavým pohledem jsem se nakonec vzdal a lehl si na zem jeskyně. Nemělo cenu se chovat jako paličatý mezek, z toho jsem snad už mohl dávno vyrůst. Jen jsem se v takových chvílích prostě cítil nepatřičně. Jako nesamostatná přítěž. Věděl jsem, že je to pitomost - kolikrát jsem už já někomu pomáhal, a myslel jsem si snad někdy o někom, že je slabý pitomec jen proto, že někde přišel k úrazu? Nemyslel. A nikdo neměl důvod si to myslet o mě. Ale jsou věci, které z vlka nevytluče ani čas. "A já už zažil i horší," poznamenal jsem popravdě. Ostatně moje tělo vypadalo, jako bych ty jizvy snad sbíral. Když jsem přišel o oko, myslel jsem pár dní, že se tou bolestí zblázním. V porovnání s tím bylo tohle vážně jen škrábnutí. Už jsem se ale nevzpouzel. Nechal jsem Sierru pracovat.
Omyla mi zranění pomocí magie vody. Mírně jsem se ošil, protože to zaštípalo, ale mlčel jsem. Mlčel jsem i tehdy, když mi přikládala rozmačkané rostlinky na rány. Až když se octla zase přede mnou v mém zorném poli, pozvedl jsem koutky tlamy do jednoho ze svých vzácných úsměvů a pokývl hlavou. "Děkuji." Na rány jsem si v leže vůbec nedohlédl, ale věřil jsem, že omyté a ošetřené vypadají o dost lépe. "Vidím, že se v léčení vyznáš," podotkl jsem. Počínala si při tom obratně a šikovně. Také jsem se svého času snažil dozvědět co nejvíce o bylinkách a jejich využití a leccos mi utkvělo v paměti, ovšem co se samotného léčitelství týkalo, zůstal jsem dost neohrabaný, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil.

Sotva jsem se nedůstojně rozplácl na vlhké podlaze jeskyně za vodním závojem, už kolem mě skákala Sierra a starost o mou osobu z ní přímo sršela. Nechtěl jsem ale, aby se o mě strachovala. Nikdy jsem nebyl příliš spokojený v situacích, kdy jsem byl takto středem pozornosti. A nerad jsem byl opečováván. V mladí do mě bylo vtlučeno, že správný vlk všechno zvládne sám a i když jsem se mnohokrát přesvědčil o tom, že je to naprostá pitomost, jisté stopy to ve mně přece jen zanechalo.
Posadil jsem se tedy a tvářil se velice nevzrušeně, jako bych snad neměl v zádech vyryté rýhy od medvědích drápů. Ovšem bylo naivní si myslet, že by mi to mohlo projít. "Nic to není," pokusil jsem se Sierru odbýt, jenže ta se jen tak nedala. Začala šmejdit po jeskyni a cosi hledat. Byl jsem sice vyzván, abych si lehl, ale moc se mi do toho nechtělo. Místo toho jsem stále v sedě sledoval, jak Sierra v koutě bere do tlamy dvě zelené rostlinky a míří s nimi ke mně. Povzdechl jsem si, když ke mně s vyčkávavým pohledem došla. Možná by ses nemusel chovat jako tvrdohlavý beran, navrhl jsem sám sobě a pomalu si lehl. "Opravdu si vážím tvé starosti, ale vážně to nic není," zopakoval jsem v posledním pokusu o chabý protest. Nebyla to úplná pravda, jak ze mně opadal adrenalin, bolest zesílila, ale já něco vydržel. Stejně jsem ale měl dojem, že Sieřin úmysl jen tak odvrátit neodkážu.

//Křišťálové jezero

Už jsem skoro nemohl, když jsem konečně dosáhl vodopádů, ke kterým jsem vyslal Sierru. Viděl jsem, jak kamsi zmizela. Je tam jeskyně? Vypadalo to, že alespoň v něčem jsme měli štěstí. Napínal jsem tlapy k co nejvyššímu výkonu, i když to horší stehno celkem protestovalo. Běžel jsem jako splašený, kdyby za vodopádem nebyla skulina, asi bych plnou parou narazil lebkou na tvrdý kámen, ale nic takového se nestalo. Prakticky jsem propadl dovnitř a rozplácl se na zem. Pár vteřin jsem téměř nemohl popadnout dech, v plicích mě pálilo, ale zdálo se, že honička je u konce. Slyšel jsem medvěda čenichat venku, ale dovnitř se netlačil. Buď vyhodnotil vchod do jeskyně jako příliš malý, nebo mu to nestálo za tu námahu, bylo mi to jedno. Hlavně, že nešel sem.
Když jsem konečně popadl dech a posbíral se ze země do sedu, ohlédl jsem se přes rameno na stopy po drápech, které mi medvěd zanechal v kříži. Jen letmo, nechtěl jsem na zranění příliš poutat Sieřinu pozornost, ačkoliv bylo asi bláhové se domnívat, že si nevšimne. Rány příšerně tepaly bolestí a štípaly, ale nejspíš nešlo o nic zásadního. Byly asi docela hluboké, ale zahojí se. Mohl jsem dopadnout hůř. Otočil jsem pohled k Sierře. "Jsi... v pořádku?" otázal jsem se udýchaně. Nejspíš byla, medvěd se k ní nedostal, neměl šanci. Leda by se zranila při tom splašeném úprku.

Trochu se mi ulevilo, když jsem viděl, že Sierra se nerozhodla hrát si na hrdinku, ale prostě prchala napřed směrem k vodopádům. Já jí tak úplně nestačil, hnal jsem se sice, co to dalo, ale se svou těžkopádnou tělesnou stavbou jsem zkrátka takovou rychlost vyvinout nedokázal. Nemluvě o stehně, v němž se začala probírat bolest ze starého zranění. Zrovna teď se to moc nehodí.
Bylo mi jasné, že jediný důvod, proč to medvěd ještě nevzdal byla jeho naděje, že by nás mohl dohnat. V mém případě takovou šanci určitě měl. Skoro jsem ho cítil, jak mi dýchá na záda. Jestli tohle není výborný. Dostanu se do tajemný země a než ji vůbec stihnu poznat, roztrhá mě medvěd. Bylo to naprosto ironické a taky celkem k pláči. Copak jsem vážně všechno v životě vytrpěl jen proto, abych skončil takovýmto stupidním způsobem? To zrovna. Přidal jsem na tempu. Sierra už zahýbala k vodopádům a já ji následoval, tlapy mi plácly do vody na mělčině. Doufal jsem, modlil se k bohům, na které jsem ani nevěřil, že tam najdeme nějakou skrýš... Už jsem byl téměř tam, když medvěda naše honička asi přestala bavit a rozhodl se přejít k akci. Mohutná tlapa mi podrazila zadní nohy a já padl přímo na čumák. V kříži jsem ucítil ostré drápy. Zavrčel jsem vztekem a bolestí, ale dál jsem se tím v tu chvíli vůbec nezabýval, i když jsem cítil, že mi teče krev. Ani jsem nezjišťoval, jak vážně jsem zraněný, převalil jsem se přes záda a vyrazil kupředu, než se medvědovi povede chytit mě důkladněji. Vodopády byl blízko. Buď to bude záchrana, nebo slepá ulička a jistá zkáza.

//Nerovy vodopády

//Luka

"Obyčejné to tady určitě není," souhlasil jsem. "Už jen to, jak jsme se sem dostali je moc divné." Nerad jsem sváděl věci na magii a nadpřirozené věci, ale... pořád ještě mě nenapadlo žádné racionální vysvětlení. Přece to nebylo možné. Leda by se nic z toho nikdy nestalo a já se ve skutečnosti nikdy neprobudil na břehu moře, jen jsem se někde praštil do hlavy a celé jsem si to vyhalucinoval. To už ovšem byla magie asi racionálnější odpovědí. "Nejspíš se brzy dozvíme, jak to tady se sněhem je," podotkl jsem. Zima se blížila kvapem.
Ovšem poklidná debata o sněhu a o zdejších podivnostech byla rázem přerušena způsobem, který se mi tedy vůbec nelíbil. Hnědý huňáč si nejprve hleděl svého a já si říkal, že to bude v pořádku. Jenže Sierra mě rázem upozornila, že to tak úplně není. Ba naopak. Medvěd nás zavětřil a nejen to, neohroženě se vydal naším směrem. "Ale krucinál," zaklel jsem a rozběhl se přímo vpřed. Nemělo už cenu se plížit, stejně o nás věděl.
Sierra byla rychlejší, jak jsem zjistil při lovu, měla celkem slušnou šanci před huňáčem utéct - rozhodně větší, než já. Přece se nebudeme prát s medvědem. To je sebevražda. Jenže... jenže. Chlupatá hora byla stále za námi. "Sierro, běž!" Nehodlal jsem se hrdinsky obětovat a nechat se roztrhat medvědem, ale už vůbec jsem nehodlal vystavit nebezpečí Sierru. Kdo nás sem přivedl? Já. Kdo nás z toho tím pádem musí vysekat? Taky já. Po mém boku se rozlévalo jezero s vodopádem. Rychle jsem se tím směrem podíval. Kdyby tam byla jeskyně, prohlubeň, cokoliv. tak se tam schováme... "Běž k těm vodopádům!" křikl jsem na vlčici, která, jak jsem doufal, mě poslechne. Možná ho aspoň zdržím. Nejistě jsem hodil pohledem přes rameno. Medvěd měl výdrž a nechtěl se asi nechat setřást jen tak.

//Luka

Vypadalo to, že má schopnost se usmívat Sierru celkem pobavila. Úsměv mi ještě chvíli pohrával v koutku úst, ovšem oproti vlčici, která, jak se mi zdálo, zářila jako sluníčko, jsem stejně byl pozadu. Prostě jsem to tak dobře neuměl. Nikdy jsem nebyl zrovna vtělením optimismu a jak roky postupovaly, pouze jsem se v tom utvrzoval. Ne, že bych nesnášel smích nebo byl pořád zle naladěný, ale měl jsem dojem, že mé emoce se zkrátka moc výrazně neprojevují na povrchu.
Řeč se ale stočila na zimu, za což jsem byl celkem rád. Nechtěl jsem nějak rozebírat své chování a už vůbec ne jeho důvody. "Zajímalo by mě, kolik tady napadne sněhu," zadumal jsem se. V mém rodném kraji jsme se obvykle doslova topili v závějích, ale když jsem pak cestoval po světě, zdaleka ne na všech místech to bylo stejné. "Jestli tu teda vůbec sněží, když jsme tak blízko u moře." Nevěděl jsem popravdě, jak to funguje. Vždycky jsem se domníval, že moře znamená teplo a rozpálený písek, ale možná to byl jen pouhý omyl. Tady to konec konců vypadalo dost obyčejně, jako všude jinde.
Les se před námi nakonec rozestoupil a odhalil rozlehlou louku. Nebylo na ní na první pohled nic moc speciálního, ale bujela životem, jak jsem usoudil z rozmanitých pachů kolem. "Tohle by asi bývalo lepší místo na lov," prohodil jsem, ale náhlý poryv větru a pach, který s sebou nesl, mě rychle přesvědčil o opaku. Medvěd. "Stůj a buď tiše," sykl jsem na Sierru a rychle se rozhlédl. Opravdu. Tmavá silueta se pohybovala několik desítek metrů od nás. Nezdálo se, že by se o nás zajímal. Prozatím. "Musíme vypadnout," šeptl jsem a přikrčeně se začal plížit trávou pokud možno co nejtišeji pryč. Rvačka s medvědem opravdu nebyla to, po čem jsem toužil. Doufal jsem, že nás chlupáč nebude následovat.

//Křišťálové jezero

Sierra do mě hravě strčila a popíchla mě, že se zrovna moc nesměju... což poněkud paradoxně vedlo k tomu, že se mi tlama roztáhla do prvního opravdového úsměvu od našeho setkání. "Už to tak bude. Hlavně si to neber osobně," broukl jsem. S ní to nemělo nic společného - Sierra byla vlastně dost příjemná společnost. Dřív jsem možná býval jiný, ale to bylo dávno. Čas plynul a čas také mnoho sebral... a někde v jeho toku se ztratil i můj úsměv, který se nyní proměnil spíše ve vzácný úkaz. S tím jsem ale nemohl nic dělat.
Po vzoru mé společnice jsem se pustil do ovoce, ale odhodlání se jím nakrmit mi moc dlouho nevydrželo. Pouze pár bezvýznamných soust, popravdě. Ne, že bych měl nějak mlsný jazyk, ale nepochyboval jsem, že v okolí se jistě najde něco jiného. Ideálně něco, co není tak kyselé, až vám trnou zuby. "Mám," potvrdil jsem. "Dokáže být hodně krutá, ale i krásná," podotkl jsem a olízl si z čenichu zbytek zaječí krve. "A už se nezadržitelně blíží," dodal jsem ještě spíš pro sebe, ani jsem si tak úplně neuvědomil, že jsem promluvil nahlas.
"Inu, už jsem chutnal i sladší," pokrčil jsem rameny a zcela vzdal snahu dosytit se ovocem. Nabídku na menší vycházku jsem ale odmítnout nemohl, obzvlášť ne, když jsem viděl, jak se Sierry oháňka vlní ze strany na stranu. "Proč ne? Pojďme. Možná se aspoň dozvíme, kde jsme to tak neplánovaně skončili." Mírně jsem rovněž pohodil ohonem a zamířil volným tempem přes les někam dál.

//Luka