Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naštěstí mne Vločka nechtěla zkoušet ze členů smečky, což byla opravdu úleva. Nepotřeboval jsem předvádět, jak moc dokážu věci pomotat. Alespoň ne schválně.
"Tak nějak by se to dalo říct," pokýval jsem hlavou. Nechtěl jsem příliš rozebírat, proč jsem na onom srazu nebyl. "Pořád je možné, že tu jsi déle než já. Ono... je to trochu složité," uhnul jsem pohledem stranou. Co jsem jí měl říct? Dočasně jsem se zbláznil a nepamatuju si několik měsíců svého života, prostě jsem úplně vypnul. To by jistě udělalo skvělý dojem. Doufal jsem, že Vločka nebude příliš zvědavá. "Je pravda, že to bývá trochu divoké," pokýval jsem hlavou. "Na tom dalším by mohlo být největším překvapením to, že se nic vzrušujícího nestane." To by nás všechny určitě posadilo na zadky.
Co se stalo s tou vlčicí jsme se mohli jen dohadovat. "Nejspíš ano," usoudil jsem. Hraničáři by to asi poznali, pravda. "Ale kdyby měla štěstí, mohla se dokázat ztratit." Pokud se jí nestalo něco jiného. To se ale nejspíš jen tak nedozvíme.
Brzy se zvedl mohutný vichr. Bojovat s ním bylo pořádně těžké. Musel jsem se zapírat do země, Vločka se jen přikrčeně plížila. Dostala se nicméně vedle mě a mohli jsme vyrazit. Šlo to pomalu a těžko, vítr nás šlehal do tváří a házel mi do zdravého oka sníh, který jsem z něj musel pořád vyhánět. Dvakrát jsem do Vločky vrazil bokem, když mnou vítr zamával víc, než by bylo zdrávo. Pokaždé jsem po ní vrhl omluvný pohled, ale mluvení bylo v tomhle počasí moc náročné. Postupně jsme se ale prohrabávali na to správné místo. Do závětří. Vítr svištěl kolem, ale skála nás chránila před jeho nárazy. "Tady to snad přečkáme," houkl jsem pořád hlasitě, ale nemusel jsem už tak řvát, protože mi vítr nebral slova od tlamy. "V pohodě?" ujistil jsem se, že vlčice nepřišla k nějaké úhoně.

Vločky rýpanec byl trefný a přesný. "Au," prohlásil jsem na oko dotčeně. "Musím na to odpovídat?" Dospělým členům, které jsem znal, bych jejich jména snad dokázal přiřadit správně, ale držme se při zemi. Byl jsem ale rád, že se Vločka směje, i když to bylo trochu na můj účet, po slzách už nebylo ani památky. Takhle to bylo hned lepší.
Na onom srazu jsem vážně nebyl, čím hlouběji v paměti jsem pátral, tím jsem si byl jistější. "Ne," potvrdil jsem a neochotně dodal: "Byl jsem nějakou dobu... pryč." Nejspíš mi leccos uniklo. Pozorně jsem tedy poslouchal, co se tehdy vlastně odehrálo. Vykulil jsem překvapeně na vlčici zdravé oko: "To se opravdu rozohnil až tak doslova?" Měl bych se přestat konečně všemu divit, nejspíš. Magie dokázala leccos. Květiny uprostřed zimy, oheň hořící z ničeho... proč ne tedy i tohle? Dosud mi prostě nepřišlo na mysl, že by někdo toužil zapalovat svůj kožich. Ale tak to určitě nefungovalo. "No... žádnou Vé neznám, obávám se. Možná se vyplížila a utekla?" nadhodil jsem možné vysvětlení, které nebylo snad příliš pesimistické. Napadala mne i jinačí, ale raději jsem si je nechal pro sebe. Nechtěl jsem atmosféru naší konverzace zase zatěžovat.
Vichr se do nás vzápětí pustil, takže na atmosféře už moc nesešlo. Jeho poryvy mnou klátily ze strany na stranu a Vločku nejspíš držely úplně u země. Rozhlížel jsem se kolem a usilovně přemýšlel, kde by se dalo trochu schovat. Vybavilo se mi místo, kde jsme jednou byli se Sierrou. "Je tu takový převis, co by měl být v závětří," hulákal jsem a vítr mi bral slova od tlamy. "Není to moc daleko. Když půjdeš vedle mě, zkusím ti dělat zábranu proti větru," křičel jsem na Vločku, ale jinak to ani nešlo, protože by mě asi neslyšela. Připravil jsem se vyrazit, jen jsem čekal, co ona na to.

"Ano. Asi si to prostě nedokážu představit." Co bych vůbec takovému bohu říkal? A jak bylo slušné se před nimi chovat? Už jsem se viděl, jak bych si uřízl ostudu a na mou hlavu se snesl božský hněv. Snad to raději nepokoušet. I když kdoví, jestli by se mi vůbec zjevili. Takovému neznabohovi.
S Vločkou jsme se v rámci smečky asi pohybovali v podobných kruzích. Nebo to možná byli jen vlci, kteří se tu vyskytovali nejčastěji a ti ostatní pořád někde pobíhali? Já mám zrovna co mluvit, napomenul jsem sám sebe, protože jsem teď mimo území taky strávil pořádně dlouhou dobu. "A Třezalka?" dodal jsem zamyšleně další jméno, které se mi vynořilo v hlavě. "Jen po mě nechtěj, abych ta jména přiřazoval k vlkům," cukl jsem mírně koutky. To mi přišlo jako nemožný úkol. Všichni ti mladí vlci byli šedí a černí a bílí a v mojí hlavě z nich byla prostě jediná rozmazaná skvrna.
Vločka prohlásila, že možná ani Einar se v tom neorientuje. To byla trochu děsivá myšlenka. Pak ovšem začala Vločka mluvit o něčem, co mi vůbec nic neříkalo. "Uhm... myslím, že tam jsem asi nebyl," zakroutil jsem hlavou a doufal, že to tak vážně je a nejedná se jen o další vzpomínku, která se mi vytratila z hlavy. "Nepamatuju si, že by se na nějakém srazu Einar... rozohnil," Možná se trochu naštval, ale určitě ne tolik, že bych to nazval tímhle slovem. Nebo že by třeba doopravdy vzplál, což bylo pochopitelně dost absurdní.
Náhle se začal zvedat vítr. Cítil jsem v kostech, že tohle nebude dobré. Sotva jsem otvíral tlamu, abych navrhl, že se stáhneme, udělala to Vločka za mě. "Dobrý nápad, tohle vypadá na pořádnou fujavici." Vstal jsem, ale málem mě to hned zase sfouklo na zem. Vločce se ani nepovedlo postavit. Když se opřel nějaký nárazový poryv větru, měl doopravdy páru. "Asi nebude nejlepší v tomhle bloumat po horách," zvýšil jsem trochu hlas, abych překřičel hukot větru. "Možná by bylo moudřejší se vmáčknout někde do závětří a počkat, až se to přežene."

No vida. Takže se tyhle zvláštní věci neděly jen zde - i na jiných místech měli bohy, kteří čas od času komunikovali se smrtelníky. Ba dokonce existovali i tací, kteří se s nimi bavili mnohem víc. "To zní docela bláznivě," zavrtěl jsem pomalu hlavou. Nedokázal jsem si to představit, setkat se s bohem, natožpak za ním ještě chodit na návštěvu a o něco ho prosit. "Ne, že bych ti nevěřil," dodal jsem ještě, "jen..." Pokrčil jsem rameny a nechal svou větu otevřenou. Nemyslel jsem si, že si to Vločka vymýšlí. Ani po vší té době tady pro mě ale nebylo úplně snadné srovnat si některé věci v hlavě.
Doufal jsem, že žádné moje tajné dvojče se neobjeví. Byl ale fakt, že by se to nejspíš nedalo úplně přehlédnout. Když jsem se ale chtěl trochu přiblížit vyřešení záhady členů smečky, chvíli to vypadalo, že si chudák Vločka snad zavaří hlavu. Nebyl jsem patrně jediný, kdo měl s orientací ve členech smečky problém. "Vypadá to, že známe dost podobných vlků," podotkl jsem. Nezaznamenal jsem ve Vloččině výčtu žádné cizí jméno. "Ta černá vlčice měla myslím vlčat docela hodně... měla taková bylinná jména?" vzpomínal jsem usilovně. "Kdoví, jestli o tom má vlastně někdo pořádně přehled. Tedy kromě Einara. " Předpokládal jsem, že když už nikdo, náš alfa se v tom jistě vyzná.

Nastražil jsem uši - říkala Vločka, že zažila božstva i jinde? "Jinde mají taky bohy?" plácl jsem bez uvážení a potřásl hlavou. "Tedy. Samozřejmě, že ano. Spíš jestli jsou taky takoví, jako ti zdejší - že se zjevují obyčejným smrtelníkům a tak podobně." Neslyšel jsem nikdy o tom, že by se něco podobného dělo i v jinačích krajích. Možná bych o tom všem měl konečně přestat pochybovat. Jenže bylo docela těžké to jen tak přijmout.
Vločka mínila, že v zájmu zachování rovnováhy by bylo dobré, kdyby alespoň jeden bůh byl dobromyslný, když Nero je dle mých informací pěkné kvítko. "Nejspíš by to dávalo smysl. Jeden druhého by mohli trošku hlídat, aby nezbořili ostrovy," usoudil jsem.
Vlčice znejistěla, najednou se obávala, že si mě s někým spletla. "No, určitě jsem tam byl, takže jsi mě vidět mohla. Předpokládám, že žádné tajné dvojče tu nemám. Nebo jsem si ho nikdy nevšiml," pousmál jsem se trochu, i když to zároveň byla trochu strašidelná myšlenka. Kdysi jsem dvojče míval, ale kdyby se teď vrátil k životu a vydával se za mě, musela by Vločka na smečkovém srazu vidět jen rozpadajícího se kostlivce. Lehce jsem se otřásl. "To je hlavní," přikývl jsem. "Nemáš nějakou představu, kolik je vlastně ve smečce celkem vlků? Mám pocit, že se mi příliš nedaří v tom zorientovat," přiznal jsem a cítil se trochu zahanbeně. Přece jen jsem tu už byl dost dlouho. Jenže jsem nikdy nebyl zrovna nejspolečenštější a Alatey měla členů vážně hodně.

"Mhm," odsouhlasil jsem pouhým zamručením, že se tak vlci doopravdy jmenují. Už tomu bylo nějaký ten pátek, co mi o nich rezavá vlčice říkala, ovšem pamatoval jsem si je dobře. Nebyla to naštěstí zase tak složitá jména. "Vlastně nevím, jací bohové bývají. Je podle mě dost možné, že budou oba docela záludní. Ale pochopil jsem to tak, že Nero si se smrtelníky asi zahrává s větší oblibou." Pokud skutečně existoval, ovšem, ale to už jsem nahlas neopakoval. "Nejspíš ano. Je lepší, když si hledí svých... nadpozemských záležitostí." Co vůbec takoví bohové celé dny dělali? Seděli na obláčku? Nebylo divu, že - údajně - vymýšlejí jen samou neplechu. Znělo to poměrně nudně.
Vločka opět na chvilku trochu posmutněla, ale nový vodopád slz se už naštěstí nespustil. Už jsem se k předešlým tématům proto nevracel. Bude určitě lepší posunout se někam vpřed. Novým tématem měla podle všeho být moje naprosto bídná paměť. Vločka totiž tvrdila, že mě viděla na smečkovém srazu. "Uhm. Vážně?" Usilovně jsem zapátral v paměti, ale z valné většiny vlků, které jsem tam viděl, mi ve vzpomínkách zbývaly jen rozmatlané šmouhy. Nebyl jsem tehdy zrovna v tom nejlepším stavu a rozpoložení. "Obávám se, že to si vůbec nepamatuju," pronesl jsem trochu omluvně. A bude hůř, rozhodně jsem totiž nemládl. "Nejspíš jsem nedával až takový pozor, jak bych měl."

Vlčici bohové zajímali i přesto, že jsem nemohl zaručit, co z toho je pravda a co jen výplod rozjitřené fantazie. "Prý jsou dva. Nebo alespoň dva. Jeden se jmenuje Nero, druhá je Iris. Nero prý rád životy smrtelníků ztrpčuje a mluvil jsem i s vlčicí, která tvrdila, že ho jednou potkala tváří v tvář. Říkala taky, že se umí přeměňovat i na jiná zvířata," doloval jsem z paměti detaily hovoru s Lissandrou, který se odehrál krátce poté, co jsme se Sierrou dorazili na ostrovy. "O Iris toho moc nevím. A každopádně jsem nikdy žádného boha skutečně neviděl. Možná se opravdu některým smrtelníkům zjevují?" Pomalu jsem pokrčil rameny. V božstva jsem nikdy velkou důvěru nechoval.
Pokoušel jsem se vlčici trochu povzbudit. Určitě udělala, co dovedla, jen se to nesetkalo s velkým pochopením. Vypadalo to, že ji moje slova alespoň trošku potěšila. Trochu jsem se pousmál. "Rád pomůžu, když to jde," broukl jsem. Byl jsem rád, že tentokrát se to snad povedlo.
Vlčice se představila jako Vločka a patřila mezi pečovatele. Napadlo mě, že tu tedy už musí být delší dobu - k vlčatům přece nemohl jen tak někdo a krom toho pokud jsem věděl, většina jich teď už nejspíš bude odrostlejších, minimálně ta, o kterých jsem věděl. I když jsem žádné z nich dlouho neviděl. "Těší mě," kývl jsem hlavou. "Asi jsme se dosud úspěšně míjeli," dodal jsem, ačkoliv to bylo dost očividné.

Otázka ze strany vlčice byla v tuhle chvíli docela zvláštní, ale poté, co mi svůj myšlenkový pochod trochu přiblížila, nebyla zase až tak náhodná, jak se prve zdálo. Božstva. Pomalu jsem zakroutil hlavou. "Slyšel jsem o nich něco málo, ale nejsem si jistý, co z toho je pravda a co pohádky. Vím ale, že magie dokáže výměnou za drahé kamení nějak posílit potulný obchodník jménem Wu. Ale..." Trochu jsem zaváhal. Nevěděl jsem, jak to říct. "Ale myslím, že mrtví by se měli nechat odpočívat," dokončil jsem po chvíli tiše. Nepřišlo mi jako nejlepší nápad zahrávat si se smrtí, která byla chtě nechtě součástí přirozeného chodu věcí.
Bylo zřejmé, že vlčice opravdu chtěla tomu dotyčnému hodně pomoci, ale neměla ve své snaze úspěch, protože onen vlk chtěl nejspíš svoje břímě zvládnout sám. Oči se jí znovu zalily slzami. Předstíral jsem, že soustředěně studuji výhled z hor a tudíž jsem si ničeho nevšiml. "Ale snažila ses. Bohužel nejde nikoho donutit, aby pomoc přijal. Možná, až uplyne trochu času, bude k tomu otevřenější? Třeba je to teď příliš čerstvá rána," zauvažoval jsem a pomalu se k vlčici otočil.
Uvědomil jsem si, že by možná bylo slušné se konečně představit. Třeba by se nám běžnými zdvořilostmi i povedlo trochu odklonit náladu téhle konverzace do trochu mírnějších vod, a když ne, aspoň bych o své společnici nemusel přemýšlet jen jako o "nějaké bílé vlčici". "Omlouvám se, ani jsem se nepředstavil. Jsem Mercer. Jeden z obránců smečky."

Nedivil jsem se, že vlčici má neschopnost oživit mrtvé moc nepřekvapila. Nebyla to zrovna běžná schopnost a popravdě bych ji ani nechtěl. Za zeptání ale konec konců nic nedala.
Trochu mě zarazila její otázka na to, jak dlouho jsem na ostrovech. Vlastně ani ne tak ta otázka, která byla docela běžná a normální, ale její načasování, protože nezapadala do ničeho, o čem jsme mluvili. Aspoň z mého pohledu. "Uhm, tohle je moje čtvrtá zima tady, pokud se nepletu?" zamyslel jsem se. Ten jeden velký výpadek paměti, který jsem prodělal, mi to komplikoval, nebyl jsem si tak úplně jistý, kolik času uplynulo, ale muselo to být nějak tak. "Proč se ptáš?" neubránil jsem se tentokrát otázce. Zajímalo mě, jak ji to teď zrovna napadlo.
Pokusil jsem se jí poradit, ale vypadalo to, že zrovna pro tohohle konkrétního tajemného někoho se možná moje rady nebudou dát použít. "No, jak jsem říkal, každý se s tím vyrovnává po svém," pokrčil jsem mírně rameny. "Někdy toho vážně není moc, co se dá pro toho druhého udělat." Někdo na sobě tu pozornost prostě nechtěl. Vlčice mi i tak poděkovala za mou radu a já lehce zvedl koutky. "No... snad bude aspoň trochu užitečná." Nemohl jsem tvrdit, že jsem zrovna expert na zvládání zármutku. Jenže na to neexistovalo žádné jednoduché řešení nebo trik. Bylo to těžké.

Zdálo se, že je to spíš ten případ, kdy se s tím nedalo moc dělat. Maximálně jsem tu mohl sedět a poslouchat, co mi vlčice bude chtít prozradit. Moc toho nebylo, jak se ukázalo, ale jako náznak situace to dost dobře postačilo. Oh. Někdo tedy zemřel. Netušil jsem kdo ani proč, ale bylo jasné, že vlčice se to nějak dotýkalo. Nejspíš to byl někdo, koho znala. Někdo blízký? Přítel, rodina? Žádnou z těch otázek jsem nahlas neřekl. Přišlo mi nemístné do toho šťourat, hlavně proto, že jsem ani neznal její jméno. Kdyby chtěla říct víc, pak by to určitě udělala.
Pomalu jsem zavrtěl hlavou. "Ne. To bohužel vážně nedokážu," vydechl jsem tiše. Pak se mě ovšem zeptala, jestli nevím, jak pomoci někomu, kdo truchlí pro někoho blízkého. Že by nakonec nešlo o nikoho z jejího blízkého okruhu vlků? No, nevyptával jsem se, ale rozhodně jsem o tom hodně polemizoval, že? Nic ti do toho není, připomněl jsem si a radši se zamyslel. "Hm... S něčím takovým se každý nakonec musí vyrovnat po svém. Ale rozhodně se to dělá lépe, když má po boku vlky, kteří při něm stojí a vyslechnou ho, když potřebuje," řekl jsem pomalu. Tak trochu jsem vzpomínal na vlastní minulost, ve které bylo smrti až příliš. "To je asi to nejlepší, co můžeš udělat. Poslouchat, třeba i nabídnout rameno k vybrečení, pokud o něco takového ten vlk stojí... Nebo nabídnout pomoc třeba s lovem nebo tak podobně. Dát najevo, že jsi tu pro něj, i když třeba smutní a není úplně sám sebou." Trochu jsem si vydechl, bylo to na můj poměr docela hodně slov, ale snad to bylo třeba. A hlavně - snad to bylo k něčemu.

Vypadalo to, že jsem ji svým příchodem trochu vylekal. Nejspíš byla zabraná hluboko ve svém světě, bylo jasné, že se určitě necítí zrovna nejlépe. Když se na mě otočila, nezdálo se mi, že by mě poznávala, takže to nejspíš nebyl někdo, s kým už jsem mluvil a prostě mi vypadla z hlavy. Asi jsme se dosud úspěšně míjeli. Nebylo nicméně pochyb o tom, že patřila ke smečce.
Přikývla, že v pořádku je - aspoň po fyzické stránce, jak jsem pochopil. Zraněná konec konců ani nevypadala. Jen... smutná, jak sama říkala. Netušil jsem, co se stalo, a jakožto skoro úplný cizinec (ať už z jedné smečky nebo ne) se třeba ani neslušelo, abych do toho strkal čumák, ale bylo mi jí líto. "Ach tak. To mě mrzí," řekl jsem tiše a pomalu se posadil, i když nijak blízko k vlčici, abych jí nenarušoval prostor. Však mi určitě řekne, kdybych měl odprejsknout. "Můžu nějak pomoct?" nabídl jsem se. Možná šlo o něco, co by třeba šlo napravit. Možná ne. To se asi brzy uvidí.

//Tajga

Nechal jsem lesy za sebou a začal pomalu stoupat do hor. To by mě zajímalo, jestli je Sierra už taky tady, nebo se ještě někde potuluje, přemítal jsem. Doufal jsem, že na ni narazím. Chtěl jsem ji opět vidět... Nějak jsme se po našem společném lovu rozdělili a ani si nedomluvili, kde a kdy se opět sejdeme. Asi ale nemělo smysl si zatím dělat příliš velké starosti. Nakonec jsme se vždy našli a tentokrát to jistě nebude jiné.
Kráčel jsem jistým krokem po horských stezkách, ale dával jsem pozor. Rozhodně by se mi nehodilo si teď někde rozbít čumák, nebo něco horšího. Kam jsem vlastně mířil? Neměl jsem žádný určitý cíl. Nejspíš do úkrytu. Možná na někoho i narazím cestou, řekl jsem si a zavětřil. Mísila se tu spousta pachů, některé jsem znal, jiné mi byly povědomé, ale nemohl jsem k nim úplně přiřadit tvář. Ve smečce byla spousta vlků a vážně bych lhal, kdybych se snažil tvrdit, že si je všechny pamatuju.
To platilo i o bílé vlčici, kterou jsem zahlédl po chvíli. Seděla na sněhu a její bílý kožich splýval s okolím, ale úplně neviditelná taky nebyla. Zatápal jsem v paměti po jejím jméně, ale žádná vzpomínka se nevynořila. Teď to můžu napravit, střihl jsem ušima. "Zdravím," pronesl jsem a zavlnil ocasem. "My se asi ještě-" Zarazil jsem se. Když jsem přišel blíž, už bylo jasné, že všechno není, jak by mělo být. Vlčici se z očí řinuly slzy jako hrachy. "Jsi v pořádku?" vypadla ze mě otázka, na kterou jsem měl odpověď přímo před sebou. Evidentně ne. Nikdo, kdo je v pořádku, přece takhle nepláče.

Potloukal jsem se bezcílně kolem už trochu moc dlouho. Vážně až moc dlouho. Teď už všude ležel sníh, Sierra se zatoulala kdoví kam... bylo na čase se probudit. Tentokrát jsem ale v paměti žádnou mezeru neměl. To mě mohlo uklidňovat. Nebláznil jsem. Možná to vážně nic neznamenalo. Stalo se to jen jednou a potom už ne... Pomalu jsem se protáhl, až mi v zádech zapraskalo. Trochu jsem se ušklíbl. Zrovna jsem nemládnul.
Z nebe se pomalu sypaly sněhové vločky. Mráz mi velké vrásky nedělal, můj zimní kožich byl v dokonalé formě. Po jedné vločce jsem chňapl, jen na chvilku jsem ucítil, jak mě zastudila na jazyku, pak byla pryč, jen kapka vody z ní zbyla. Olízl jsem si čenich a pomalým krokem zamířil směrem k horám, ani jsem o tom příliš nepřemýšlel. Měl bych se zase jednou podívat, co se děje doma.

//Alatey
Úkol: Chyť do tlamy vločku

Lov se podařil docela obstojně. Bylo tam tedy pár momentů, kdy jsme zaškobrtli a kdyby při nás nestála štěstěna, nejspíš by už zajíc byl dávno v tahu. Naštěstí však při nás stála a byl to nakonec ušák, kdo měl smůlu a schytal to. Zkrátka a jednoduše, povedlo se nám to a mohli jsme se najíst.
Zamával jsem ocasem, když se Sierra s úsměvem přihnala. Úplně zářila... Slušelo jí to, když se takhle smála. Musel jsem se také pousmát. "I tobě dobrou chuť," popřál jsem jí a pak už jsme se mohli pustit do jídla. Podělili jsme se o zajíce, který nebyl zrovna největší hostinou. Nedalo se říct, že bych se nějak přecpal, ale hlad jsem ušákem zahnal poměrně úspěšně. Spokojeně jsem si olízl čenich a ještě ohlodával jednu z malých kůstek, když jsem se také spokojeně natáhl na zem kousek od Sierry. Po jídle jistě nezaškodí si chvilku odpočinout. "Co teď?" prohodil jsem. "Chceš hned zamířit zpátky? Nebo bychom se mohli jít kousek někam podívat... třeba se i ochladit někde u vody." Odpoledne totiž začínalo být dost horké a parné. Třeba by trocha osvěžení přišla vhod. Ve smečce stejně panoval naprostý klid, když jsme odcházeli a nezdálo se, že by se to mělo měnit.

Nejspíš nemělo smysl zatěžovat si hlavu dumáním o tom, co si Einar myslí nebo nemyslí. Nemohl jsem to vědět a tudíž ani dojít k žádnému rozumnému názoru. Mohl jsem se teď zkrátka jen snažit, jak nejlépe dovedu, abych ho přesvědčil o tom, že si místo ve smečce zpět zasloužím. A snad už žádné podivné výpadky... Lehce jsem se otřásl, raději bych na to vůbec nemyslel. Stočil jsem zdravé oko k Sieře a pousmál se. Ano, bylo mnohem lepší myslet na to dobré. Se Sierrou vedle sebe to šlo docela snadno. Byl jsem moc rád, že mi to dokázala odpustit a že jsme tu teď byli spolu.
Na lov už jsem se těšil. Ani ne tolik na samotnou činnost, i když ani ta mi nevadila, ale hlavně už na to, že si konečně naplním žaludek. Hladem už mi to ani moc nemyslelo, chtěl jsem prostě zacpat tu zející prázdnotu ve svém břiše. Rychle jsme tedy vymysleli plán a mohli jsme jít na to. Sierra se plížila k zajíci, zatímco já vyčkával. Nepohnul jsem se, dokud nevyrazil i ušák - pak už se všechno dělo hodně rychle. Zajíc si to metelil ke mně, já po něm skočil a málem jsem ho minul. Odhad vzdálenosti byl někdy problematický... Naštěstí jsem ale sevřel jeho zadní nohu a přitáhl ho k sobě. Přimáčkl jsem ho k zemi, aby mi už neprchl, a přehmátl tlamou na jeho krk. Pak už stačilo jen jedno zkušené kousnutí a škubnutí na tom správném místě, aby zajíc v mém sevření úplně ochabl. Pustil jsem ho a pomalu vstal. "Povedlo se," zamával jsem spokojeně oháňkou. "Dobrá práce."