Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mezi hvězdami se toho skrývalo asi více, než bych mohl tušit. Přemýšlel jsem, o kolik odlišná je noční obloha pro Tiaru, která třeba i ví, jak se některé hvězdy jmenují či spojují do souhvězdí. Pro mne to byla jen taková změť teček. Ač byly moc hezké a příjemné na pohled, žádné obrazce ani hlubší významy jsem v nich neviděl. Dovedl jsem si představit, že pro Tiaru, která vypadala, že má hvězdy vážně ráda, bude příjemné zůstat tady v horách, kde jsou skutečně jako na dlani. I když to samozřejmě nebyl ten hlavní důvod.
"Pokud je to rozumný vlk, pak to jistě pochopí, určitě by nechtěl, abys zůstávala ve smečce, i když tam nejsi zcela šťastná," řekl jsem ve snaze jí dodat trochu jistoty. Neznal jsem ale jejího alfu a nemohl jsem příliš tušit, co řekne a co udělá. "Je to koneckonců tvé rozhodnutí a tvůj život." Pomalu jsme pokračovali v chůzi a naše obchůzka se blížila ke konci. "Hm... nejspíš se porozhlédnu po pár starých známých ve smečce. Dlouho jsem se tu s nikým neviděl, když jsem byl... no, pryč," zatřásl jsem hlavou, pořád jsem nevěděl, jak bych to měl nazývat. Chtěl jsem se porozhlédnout hlavně po Sieře. Omluvit se.

"Pravda," souhlasil jsem, málem bych na Hanku zapomněl. Nebyl jsem na shromáždění duchem tak přítomen, jak bych měl být. "To zní jako dobrý plán. Na jaře bude potřeba zásoby obnovit tak jako tak," přemítal jsem. "Alespoň by se ozkoušeli všichni ti noví členové," plácl jsem pak bezmyšlenkovitě a hned vzápětí si uvědomil, že já tady teď vlastně také jsem nový a že ne všichni neznámí vlci, které jsem tu viděl, zde nutně musí být krátce. Lehce jsem se otřásl, jako bych se té myšlenky mohl zbavit. Bylo to tak... divné. Matoucí. Tiše jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou. Nedalo se nic dělat...
Pohled na hvězdy a noční oblohu byl příjemný a svým způsobem uklidňující. Tiara zmínila, že některé hvězdy či souhvězdí zná. Zdálo se, že má k tomu všemu mnohem větší vztah, než já. Když jsem byl mladý, nebylo na podobné kratochvíle v mém životě příliš místa a později mě to asi ani nenapadlo. "Já jenom vím, že se mezi hvězdami někde schovává velký medvěd," vydoloval jsem z hlubin mysli jediný poznatek, který mi tam nějak ulpěl. "Ale jsou krásné i tak. I když nevím, jak se jmenují. Obzvlášť tady v horách jsou jako na dosah," dodal jsem a ještě chvíli hleděl k hvězdné obloze, než jsem velmi zvolna vykročil dál, abychom mohli dokončit naši obchůzku.

Usmál jsem se na Tiaru nazpět. "Dobrá," přikývl jsem, její přístup se mi zamlouval. Nechtěla jen tak odejít od něčeho, co začala. Ne všichni byli takoví. Na hranicích jsme zatím nic zvláštního nenacházeli, krom sněhu a úzkých zrádných cestiček, po kterých by se sem snad v tuhle roční dobu žádní vetřelci ani vydávat nechtěli. I tak ale nebylo na škodu to zkontrolovat. "S lovem to tady vážně není nejrůžovější," musel jsem jí dát za pravdu. "Když se do toho pustí dost vlků, i z údolí se sem dá leccos dotáhnout... ale když jsme jen dva, asi bude lepší neplýtvat silami na nemožný úkol." To by bylo skutečně zbytečné a nemělo cenu riskovat zranění nebo něco horšího.
Tiara občas na stezce zaškobrtla a zabrzdila se o mě jako o nějakou zarážku, která byla vzhledem k nepoměru našich velikostí dost účinná. Byl jsem z toho trochu nesvůj, nikdy jsem na takovou blízkost moc nebyl, ale nechat ji někam se zřítit jsem samozřejmě taky nemohl. Pozvedl jsem na její výzvu zrak k obloze a uvědomil si, že nad námi se rozzářily stovky a tisíce hvězd. "Vlastně... ani nevím," přiznal jsem. "Nikdy jsem to moc nepraktikoval." Byla to asi škoda, jak jsem teď na tu temnotu prozářenou stříbrnými světýlky hleděl. "Ty se v nich vyznáš? V souhvězdích a tak?"

Shodli jsme se na tom, že co a jak asi vymyslíme spíše až za pochodu. Třeba na něco k ulovení narazíme nebo třeba také skončíme s prázdnou. Tak či tak, obejít hranice nemohlo být ke škodě a protáhnout si nohy a provětrat mysl taky ne. Chvíli jsme kráčeli jen tak, v relativní tichosti, protože nejspíš i Tiara se nad něčím zamyslela. Alespoň jsem tak hádal podle toho, že se zatvářila poněkud zaskočeně, když jsem jí položil otázku o Einarovi. Nebo jsem se jen zeptal na něco, o čem nechce mluvit? Naštěstí se zdálo, že jsem do žádného vosího hnízda nepíchl, protože vlčice se vzápětí široce usmála. Zasmál jsem se, když se označila za Einarova "andělíčka". "O tom nepochybuji. Myslím, že každý, kdo se tady poprvé objeví, by nějakého takového průvodce potřeboval."
Znělo to, že s Einarem vychází vážně dobře. Nebylo se ale čemu divit. Einar byl rozumný vlk a Tiara zase takovým veselým slunečním paprskem, těžko jsem si představoval, že by ji někdo neměl rád, ač mi bylo jasné, že ne všichni na to koukají stejně. "On bude určitě taky rád," dodal jsem, když zmínila, že se s ním alespoň bude moci vídat častěji, až se sem natrvalo přestěhuje.
Šli jsme dál a Tiara prohlásila, že se brzy bude muset vrátit. "Rozumím," přikývl jsem. "Nechtěl bych tě od ničeho zdržovat, jestli musíš běžet, dokončím to sám," nabídl jsem, i když bych byl za společnost alespoň ještě chvilku docela rád. "Nic k jídlu stejně zatím necítím. Jen... možná horské kozy," natáhl jsem do čenichu pozorněji pachy z okolí, "ale asi není nejlepší nápad se je snažit prohánět tady po skalách."

//Úkryt

Nejlepší by asi bylo hodit minulost za hlavu. Kéž by to také šlo tak snadno udělat. Ale kdepak. Nejspíš se nikdy úplně nepřestane připomínat. Tiara za to ale nemohla, nemohla tušit, že se trefí zrovna do tak citlivého místa. Nabídku procházky jsem ale rozhodně uvítal, to byl docela spolehlivý způsob jak si pročistit hlavu. Venku byla pochopitelně zima a ne zrovna příjemné počasí, ale vzduch byl čerstvý a cítil jsem se i pod zataženým nebem mnohem lépe, než v úkrytu, kde skutečně už začínalo být narváno. "Celkem dobře, řekl bych," zvážil jsem, jak moc se orientuju v okolí. "Asi bych se neztratil, ale zase se nedá říct, že bych tu už znal každý kout." Vyrazil jsem směrem, který by nás po nějaké chvíli asi mohl dovést k hranicím. Což se hodilo, protože Tiara navrhla, že bychom je mohli zkontrolovat nebo i něco ulovit. "Možná zvládneme obojí. Můžeme začít obcházet hranice a třeba narazíme i na něco k snědku." Jakožto obránce bych stejně měl na hranice dávat pozor a chtěl jsem napravit, co jsem si ve smečce pokazil. Hádal jsem, že Tiara chce také dělat dobrý dojem. "Odkud se vlastně znáš s Einarem?" prohodil jsem, aby řeč nestála. Říkala předtím, že jsou přátelé, tak jsem se rozhodl taky pro jednou trochu vyzvídat.

Jestli moje slova dokázala Tiaře přinést nějakou útěchu, byl jsem jedině rád. Snad to znamenalo, že jsem vážně nebyl úplně ztracený případ, i když ten divný časový skok, který jsem prodělal, mi pořád neodbytně hlodal v hlavě. Co jsem mohl vyvádět? Rázně jsem ty myšlenky odsunul do pozadí a soustředil se na vlčici. "Děkuju," pousmál jsem se, ač jsem se z té chvály cítil trochu nesvůj. Úplně jsem na to nebyl zvyklý. "Taky jsem rád, že jsem tu na tebe narazil." To byla čistá pravda. Tiara to ani nevěděla, ale zcela jistě mě zachránila před hodinami promrhanými někde v koutě, zatímco bych se užíral vlastními myšlenkami. Takhle to bylo lepší.
"To nic," zavrtěl jsem hlavou. "Nemohlas to vědět." Vzpomínky zabolely, ale nebyla to Tiařina chyba a neměl jsem ani v nejmenším úmyslu si to na ní vybíjet. "Hmm, no nevím," zamrmlal jsem s pohledem upřeným pořád kamsi do zdi, aby si v mé tváři Tiara náhodou nepřečetla, že někdo takový možná vážně je. I když ty vyhýbavé pohledy mohly být asi nápovědou samy o sobě... jeden prostě nemohl vyhrát. Nabídka, že se půjdeme podívat ven, mě ale potěšila. "To zní dobře. Taky bych si docela rád protáhl nohy," přikývl jsem a taky se rozhlédl po všech přítomných. Venku bude určitě lépe, nemohli jsme tu pořád trčet jako nějací krtci ve svých chodbách. "Tak pojďme," protáhl jsem si hřbet a vykročil k východu.

//Alatey

Jméno vlka: Máta
Počet postů: 13
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: učedník Hanky
Aktivita pro smečku: účast na smečkovém shromáždění
Krátké shrnutí (i rychlohry): Máta se vrátila z výpravy do Daénu zpět do smečky, kde se zúčastnila smečkového shromáždění. Kvůli Vidarově nepřítomnosti se stala učednicí Hanky, se kterou se také zrovna více seznámila. Rovněž se dozvěděla o podivné nemoci, která kolem řádí a zasáhla i její matku, což ji nemálo vyděsilo.

Jméno vlka: Mercer
Počet postů: 12
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: ochránce
Aktivita pro smečku: vrátil se do smečky, účast na smečkovém shromáždění
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po dlouhé nepřítomnosti se navrátil do hor právě včas na sraz smečky. Požádal o funkci ochránce a rovněž zjistil, že byl pryč celý rok. Po shromáždění se dal do řeči s Tiarou.

Mé jizvy nadále poutaly Tiařinu pozornost, což mi neušlo, ale nijak jsem se nad tím víc nezabýval. Bylo mi jasné, že asi úplně nejde na ně nezírat, obzvlášť když vám zíraly doslova přímo do tváře. Raději jsem poslouchal, co poví o věcech, které se tu dají objevit. Vypadalo to, že do průzkumu se vrhla skutečně přímo po hlavě a stihla všechna zákoutí ostrovů objevit takovým tempem, že teď pořádně nevěděla, co se sebou. "To bude asi nevýhoda příliš horlivých objevitelů," zapřemýšlel jsem. "A taky života na jasně ohraničených ostrovech." Nikdo z nás se nemohl jen tak sebrat a odejít objevovat nové kraje. Ostrovy nebyly zrovna nejmenší, ale k nekonečnosti měly také dost daleko. "Určitě ale najdeš něco jiného, co ti vrátí do života jiskru. Nebo někoho," dodal jsem ještě a mírně se pousmál, ovšem úsměv zmizel, když jsme se začali zabývat minulostí.
Nikdy jsem o tom nikomu moc nevyprávěl, snažil jsem se tomuto tématu vyhnout, ale teď už jsem v tom byl jaksi chycen a nemohl úplně snadno vybruslit. Ale protože jsem o Minhild nechtěl lhát, řekl jsem pravdu, která vlastně byla dosti prostá. "Umřela," pravil jsem a byl rád, že to zaznělo celkem klidně. U srdce mě ale bolestivě bodlo. To asi nikdy nepřejde. "Netroufám si říct, jestli je všechno ztracené, ale myslím, že už jsem na takové věci moc starý a ošklivý," rýpl jsem si schválně sám do sebe, avšak uhnul jsem přitom pohledem. Lhát mi nikdy moc nešlo. Nezbývalo než doufat, že Tiara nepojme žádné podezření, že by snad věci mohly být jinak.

Naslouchal jsem dilematu, které musela Tiara řešit. "To je skutečně složité," přitakal jsem. "Chápu, že to není snadné rozhodnutí, ale určitě je lepší jít někam, kde víš, že ti bude dobře. Jestli je tvůj alfa trochu rozumný, určitě to pochopí. Smečka není vězení, konec konců." Sám jsem tohle nikdy řešit nemusel, všechny mé odchody ze smeček byly poměrně... dramatického rázu, kdy se mě nikdo na nic neptal. Ale přišlo mi od Tiary rozhodně rozumné hledět na své vlastní štěstí, i když by to někdo z její první smečky třeba nemusel brát dobře.
"To je celkem logické," pokýval jsem hlavou. "Možná mi ostrovy prostě jen přišly větší a záhadnější, když jsem sem přišel a všechna ta podivnost se na mě najednou vyvalila," ušklíbl jsem se - o záhady tady rozhodně nebyla nouze. Třeba to, jak se jednomu může ztratit celý rok. Což ale vůbec nemusela být vina ostrovů ani magie, možná byla spíš chyba v mé hlavě. Ale neměl jsem čas opět zabřednout do úvah na toto téma, protože Tiara na mě vybalila otázku, která mě zarazila. Má tvář se viditelně napjala. Nerad jsem mluvil o minulosti. Vzpomínky bolely. I po všech těch letech. "Jednou," promluvil jsem nakonec pečlivě neutrálním tónem. "Ale... to už je minulost, bohužel." A v přítomnosti se možná rýsovaly nějaké nové pocity, avšak mohl jsem vůbec očekávat, že se mnou Sierra ještě třeba jen promluví, jestli jsem beze slova na rok zmizel? Jen si nic nenamlouvej.

Tiařino postavení ve smečce, jestli se to tak vůbec dalo nazývat, když nebyla jejím členem, bylo trochu komplikované a zamotané. Nějak jsem si to ale přebral a jakž takž to snad pochopil. Minimálně se zdálo, že Tiara je s mým chápáním situace spokojená.
"Ach, takže by to byl pro tebe takový návrat ke kořenům," pokýval jsem hlavou, když vysvětlila, jaký má k horám vztah z dětství. Vypadala dostatečně huňatě, pravda. Lehce jsem se pousmál, když mi podstrčila svou drobnou tlapičku. "Jako kamzičí kopýtka," popíchl jsem ji trochu, Tiara byla takové sluníčko a mluvilo se mi s ní celkem lehce, i když u jiných jsem s tím často měl problémy. Znělo to, že už je na ostrovech dost dlouho, když sem přišla ještě před vznikem Alateyské smečky. "Samozřejmě. Kdybychom nic nezkoušeli, těžko bychom pak někdy zjistili, co se nám vlastně líbí a co chceme." Chápal jsem, že je složité, opustit jednu smečku a přidat se do jiné.
Tiara byla průzkumnicí, což k ní i docela sedělo. Ovšem zdálo se, že i v rámci funkce toužila po nějaké té změně. "Vidíš, a mně se vždy zdálo, že je tady tolik tajemství, že jednomu vlku ani nemůže stačit celý život, aby je všechna objevil," zavrtěl jsem hlavou. "Asi je to jen taková iluze." Ucítil jsem bodnutí u srdce, když se zmínila o tom, jak by se ráda usadila a založila vlastní rodinu. "Kdo by o tom nesnil," povzdechl jsem si taky. "Láska je složitá." Jakmile jsme se o lásce zmínili, zazdálo se mi, že jsem zahlédl mihnout se tmavošedý kožich. Sierro? Natočil jsem tím směrem zdravé oko, ale ať už byla skutečná nebo pouhý přelud, už jsem ji nespatřil. Byla pryč.

Tiaře se viditelně ulevilo, že jsem se neurazil jejím neuváženým vybreptnutím. Kdybych si ale měl všechno brát takhle k srdci, nejspíš bych nedělal nic jiného, než se jen urážel. "Není žádná ostuda mít radost ze života," pokrčil jsem lehce rameny. Vlčice skutečně vypadala energicky a nadšeně, zdála se však milá a možná bych jí tu radost a nadšení mohl snad i trochu závidět. Já byl odjakživa spíš pesimista a i teď jsem byl částečně myšlenkami trochu jinde. Trápil mě ten rok, který se ztratil kdesi v propadlišti mojí paměti. Možná mi prospěje strávit trochu času v přítomnosti někoho tak radostného.
Začala vysvětlovat, jak se to s ní vlastně má. Nebyla členkou smečky, ale podle všeho tu byla vítána a mohla se pohybovat na území volně - aspoň tak se to jevilo. "Takže spíš spojenkyně smečky," nadhodil jsem. Byla kamarádkou Einara a podle jejích dalších slov to vypadalo, že se stejně chystá zakotvit nakonec tady. "Hmm... hory ti učarovaly?" otázal jsem se a lehce se pousmál. Pak jsem ji přejel pohledem. Byla dosti drobná, avšak tvrdila, že bojovat umí. Nezpochybňoval jsem to. Hrubá síla a velikost nebyla všechno, dokázal jsem si představit, že může být mrštná jako lasička a pořádně rychlá. "Určitě by to stálo za zkoušku, pokud je to něco, o co stojíš," přikývl jsem. "Čím se zabýváš ve smečce teď?" zeptal jsem se ještě z čiré zvědavosti.

Tiara

Vlčice mým příchodem vypadala zaskočeně, což zaskočilo zase mě. Myslel jsem, že mě tím svým širokým úsměvem vyzývala, ať jdu za ní. Jestli jsem to špatně pochopil, tak teď už bylo pozdě, stanul jsem před ní a dočkalo se mi vskutku nečekané reakce. Pozvedl jsem mírně jeden koutek tlamy do křivého úsměvu. "Skvělý postřeh," utrousil jsem suše, ale když se hned začala omlouvat a opravovat, nedokázal jsem se ubránit skutečnému úsměvu, ač byl krátký. "To nic. Já se neurazil," ujistil jsem ji klidně. Určitě to nebylo to nejhorší, co jsem kdy slyšel - však to bylo jen prosté konstatování skutečnosti, ne?
Vlčice mě ujistila, že se neznáme a představila se jako Tiara. "Těší mě," pokývl jsem a pak přikývl ještě jednou, souhlasně: "Ano. Mercer," doplnil jsem ještě svoje jméno, protože vlčice si asi víc pamatovala mou funkci, o které se vzápětí rozbásnila. "Asi bych se tak sám nenazval," pousmál jsem se znovu, její nadšení do všeho bylo skoro záviděníhodné. Vypadala mile. "Ale dělám, co můžu. Tedy, budu dělat." Zatím jsem tady ve své funkci nevykonal ještě nic. Zamyslel jsem se. "Jsi... některá z těch nových členů? Nejspíš jsem v tom trochu ztratil přehled," otázal jsem se ve snaze zorientovat se.

Tiara

Hluboko zabrán ve vlastních myšlenkách jsem dění kolem vnímal jen tak napůl. Samozřejmě bych k chodu smečky rád přispěl více, ale byl dobrý nápad se vydávat někam do hlubin podzemních chodeb? Ne. Jistěže ne. Ne, když jsem si nemohl být jistý, jestli jsem sám sebou. Teď jsem sám sebou byl, ale co předtím? Co ten rok, který se mi úplně vytratil z paměti? Hleděl jsem upřeně na svoje velké tlapy a snažil se vzpomenout si, kudy poslední měsíce chodily a co dělaly. Narážel jsem ale jen na mlhu. Jestli přicházím o rozum, neměl bych tady být. Ale dost dobře jsem nemohl ani odejít, když jsem se zrovna vrátil, že? Co když o nic vůbec nešlo? Pak bych všechny svoje naděje ve smečce pohřbil definitivně a zcela zbytečně.
Povzdechl jsem si a už už jsem se chystal, že se alespoň půjdu projít ven na vzduch, abych si utřídil myšlenky a byl trochu dál od ostatních. Vstal jsem a střetl se okamžitě pohledem s šedivou vlčicí, která se na mě zubila jako sluníčko a zvesela mávala ocasem. Chtěla ode mne něco? Už jsme si pohlédli do očí, takže jsem dost dobře nemohl předstírat, že jsem ji neviděl. Z hrdla se mi ozval další povzdech a stočil jsem své kroky tedy k ní, místo k východu z jeskyně. "Zdravím," pronesl jsem k ní a lehce zavlnil oháňkou, ačkoliv moje tvář zůstávala vážná. Zkoumavě jsem na ni pohlédl. "My se nejspíš ještě neznáme, že?" otázal jsem se pro jistotu, protože se na mě tak vřele usmívala, ale její tvář mi vůbec nebyla povědomá. Nejspíš byla jen přátelská - snad. Kdybych zapomínal už i vlky, nevím, co bych dělal.

Einar

Rainer se stal lovcem, Stina zase průzkumníkem. I na mě se s mou funkcí dostalo. S Xanderem a Cinder už jsem se potkal dříve, avšak který z těch mladých byl Podběl a který Hvozdík? Kožichy v odstínech šedi mi splývaly, budu se v tom ještě muset zorientovat. Jako ve všem ostatním. "Děkuji," pokývl jsem Einarovi, ale nemohl jsem si odpustit tu otázku. To, co alfa řekl, bylo ještě horší, než co bych si mohl vůbec představovat. Lehce jsem sebou škubl. Takže skoro celý rok? Teď už byla zase zima... a jestli jsem se tady naposledy ukázal v zimě... "Omlouvám se," vydechl jsem a myslel to z hloubi duše zcela upřímně. Vlastně se asi bylo co divit, že mě teď Einar vůbec vzal zpátky, jestli jsem se skutečně na rok vypařil... někam. "Vynasnažím se to napravit," slíbil jsem a odebral se záhy stranou, abych dále nezacláněl.
S Razerem přišly další nové členky, ale já už je příliš nevnímal. Rok. Usadil jsem se do kouta pokud možno stranou ode všech. Jak jsem mohl ztratit rok života? Co jsem dělal? Mohl jsem svou paměť napínat k prasknutí, ale narážel jsem jenom na mlhu. Upřeně jsem se zahleděl na své tlapy. Šílenství. Konečně mě dostihlo? Doufal jsem, že se to nikdy nestane, ale špatná krev asi kolovala v naší rodině. Nechtěl jsem jít v šlépějích svého bratra. Ale co když už jsem to udělal? Jak bych to vůbec zjistil? Rozhlédl jsem se kolem sebe. Vlčata, vlčice, omladina. Měl bych tu vůbec být, mezi nimi? Mohl jsem pro ně být nebezpečný? Jak jsem mohl věřit sám sobě, když jsem si nedokázal vzpomenout, co jsem celou tu dobu dělal? Nejsem takový. Nikomu jsem neublížil. Ale... co když ano?