Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Einar

Dělo se toho hodně, ale nepletl jsem se mezi vlky, kteří pomáhali černé vlčici. Shine? Tak jí říkali? Už tak jich tam bylo hodně a já stejně nemohl nabídnout dovednosti, které by příliš pomohly. V léčitelství jsem se příliš nevyznal, snad jen odnést bych ji mohl pomoci, ovšem to už bylo pod kontrolou. Odklidil jsem se tedy stranou, jen jsem přihlížel všemu dění, kdyby přece jen něco bylo třeba. Ale nejspíš nebylo. Einar se vrátil na své vyvýšené stanoviště a schůze mohla pokračovat.
Vrtalo mi hlavou, co je takhle záhadná nemoc zač a doufal jsem, že zmatené vzpomínky (nebo spíš nevzpomínky) nepatří mezi její příznaky. I když by to na druhou stranu bylo alespoň nějaké vysvětlení. Některým vlkům se dostalo povýšení - mladíkům s bylinkovými jmény, které jsem nikdy dřív neviděl, Doubravce, kterou... jsem nikdy dřív neviděl a pak také Arrynovi, Cinder a Xanderovi, o kterých jsem už povědomí měl, což mě trochu uklidnilo. Pokud se ale tihle vlci povyšovali, pak tu nemohli být krátce. Což by znamenalo...
To už ale padlo moje jméno a já se vytrhl z přemýšlení. Předstoupil jsem před alfu tak, jak požadoval, ovšem měl jsem přitom zvláštní pocit. Zmatek mi musel proniknout i na tvář. Nedělal jsem tohle už? Do smečky už jsem přece přivítán byl dřív... ne? Navrátivšího? Neodvane? "Děkuji za... přivítání zpět," pronesl jsem pokud možno co nejklidněji a pokývl hlavou. Slíbit, že mě vítr neodvane jsem dost dobře nemohl. Nevěděl jsem ani, co a jak se stalo. "Rád bych zastával funkci obránce," pronesl jsem po krátké odmlce. "Mám s ní již zkušenosti z předešlého života a myslím, že své schopnosti bych v ní byl schopen uplatnit nejlépe." Ostatně to bylo mou funkcí několik let, ač už to bylo celkem dávno. Ovšem zmatek v tom, co se stalo a nestalo už jsem nemohl dál ignorovat. Připadal jsem si momentálně jako nějaký podvodník, který se zcela přirozeně vmísil někam, kam už nepatří. Krátce jsem sklonil hlavu, ale pak jsem opět zvedl pohled k Einarovi. "Byl... jsem pryč dlouho?" pronesl jsem tichou otázku, na kterou už jsem odpověď stejně znal. Asi jsem ji ale potřeboval slyšet ještě od někoho jiného... a zároveň jsem doufal, že to neuslyším, že je tohle celé jen nějaké nedorozumění.

hlavně Einar

Po výzvě k řeči vystoupila vpřed černá vlčice. Zapátral jsem v paměti, ale nebyla mi nijak povědomá. Momentálně jsem se rozhodl příliš nedumat nad tím, odkud se tu všichni vzali. Jakmile jsem se do toho pustil, nedokázal jsem dávat pozor, co se kolem děje a nechtěl jsem minout nic důležitého.
Vlčice předložila Einarovi rostliny, léčivé byliny na nemoc, která se kolem šířila. Že by šlo o cosi vážnějšího, než obyčejnou chřipku? V úkrytu zaznívalo pokašlávání a někteří z vlků nevypadali nejlépe, nejen Arryn. Ostatně ani černá vlčice se nezdála být zcela fit. Každou chvíli bylo všechno podivnější a podivnější a já si obrázek ve své hlavě skládal jen pomalu. Ale co jsem mohl dělat? Prostě jsem se nechal unášet proudem událostí a když mě Einar vyzval, jen jsem přikývl. "Jistě." Vstal jsem a chopil se siob, abych je přemístil na určené místo. Odnesl jsem je do komůrky za závojem, kterou alfa určil a snažil jsem se s tím příliš neloudat, ačkoliv to byla vhodná chvíle pro to aspoň se pokusit znovu získat kontrolu nad svými myšlenkami. Později.
Složil jsem byliny do koutku, otočil se a začal se vracet zpátky, jen abych spatřil strašný shon - černá vlčice se válela na zemi a Einar už rozděloval úkoly, co kdo má udělat. Srdce se mi stáhlo obavou. Nejdřív Arryn, teď tahle vlčice... Nepletl jsem se do hloučku kolem ní, protože každý už měl svou práci zadanou a já nechtěl narušovat hladký chod věcí. Stál jsem ale poblíž, těkal pohledem sem tam a čekal, kdyby bylo potřeba i mé tlapy ku pomoci.

//území
(tl;dr Mercer na nikoho moc neraguje, jen sedí, čučí a snaží se pochopit, co se děje)

Následujíc Einara a po boku Arrynovi, který se opravdu sotva vlekl, jsem kráčel k úkrytu. A také právě včas, protože kdybychom se tam venku zdrželi ještě déle, kdoví, jestli bychom cestu vůbec našli. Ani tak ta cesta vůbec nebyla příjemná, pořád jsem na sobě pociťoval únavu, ačkoliv alespoň tu divnou ztuhlost v kloubech jako po dlouhém ležení se mi povedlo rozhýbat.
V bezpečí úkrytu, kam se mráz a hlavně sníh s větrem nedostaly, bylo o dost lépe. Arryn zamířil do koutku u stěny, kde se uložil a odpočíval. Snad se brzy bude cítit líp... Slyšel jsem kolem i další pokašlávání, nejspíš řádila jakási chřipka. A ještě cosi jsem slyšel. Vrhl jsem po Einarovi tázavým a nanejvýš zmateným pohledem, když mi k uším dolehl kvil, který musel patřit jedině vlčatům. Cože? Čí mohla být? Ale alfa už si to mířil na vyvýšené místo mezi stromy. Nejspíš jsem se vrátil právě včas na smečkovou sešlost. Usadil jsem se tak trochu stranou, pohledem zdravého oka přejížděl po všech tvářích, z nichž většina byla neznámých. Sierra mezi nimi nebyla. Třeba teď dostanu odpovědi na svou otázku, kdy se tu stihlo nabrat tolik nových vlků. Stihla nějakou jinou smečku katastrofa a přeživší se nastěhovali do hor? To by vysvětlovalo i hlasy těch vlčat...
Avšak Einar jako nejnovější členy představil pouze tři jména a pak také potomky... Cinder a Astrid? Lehce jsem se i v sedě zapotácel ze strany na stranu a chytl se tlapou za čelo. Cože? Rád jsem se považoval za vyrovnaného jedince, který se jen tak lehko nedá vyvést z míry, ale tohle se mnou zamávalo. To přece nebylo možné. Absolutně ne. Připadal jsem si, jako bych sklouzl do nějaké divné alternativní reality.
Skoro jsem ve svém rozhození přeslechl informaci o tom, že by bylo na čase vyrazit na lov, zachytil jsem ji jen tak nějak okrajově a zastrčil do pozadí mysli jako něco, na co nesmím zapomenout, ale nad čím jsem momentálně neměl kapacitu přemýšlet. Zahleděl jsem se na své tlapy a zhluboka dýchal. Bylo to tu? Konečně jsem se vydal ve stopách svého bratra a zešílel? Neměl jsem na těle žádné nové rány ani v tlamě cizí krev, takže jsem asi alespoň nikoho nezavraždil. Ale cítil jsem se úplně odtržený od reality. Přiměl jsem se nakonec zvednout zrak a dávat znovu pozor, co alfa říká - zapomněl jsem snad i na vychování? Žádnou otázku jsem ale nevznesl. Napadala mě jen jediná a tu jsem dost dobře položi nemohl. Co je tohle za rok?

Einar mi věnoval podmračený pohled. Nebylo to ale nic, co bych neočekával. Potulovat se kdoví kde, obzvlášť takhle před zimou, se prostě nehodilo. Byl jsem připraven si vyslechnout výtky na svou osobu, omluvit se i pokusit se vše vynahradit, ovšem to všechno muselo počkat. Byly tu důležitější záležitosti. Kupříkladu hnědý vlk, který vypadal, že se každou chvíli poskládá slabostí do závěje. Einar mi nakázal, ať ho podepřu, a já neměl žádný problém nabídnout hnědému - Arrynovi, jak ho jmenoval - své rameno, aby se o něj mohl opřít. "Opatrně," zabručel jsem přitom polohlasně. Bylo by nejmoudřejší co nejdříve vyrazit, ovšem to už se tu objevovaly další tváře. Další, které jsem neznal. Hodně to tu ožilo, pomyslel jsem si, ačkoliv to zároveň bylo trochu podezřelé. Kdy přesně se tu stačilo objevit tolik vlků? Jistě to musela být nějaká nedávná událost. Teď jsem se tím ale nezatěžoval, raději jsem se soustředil na to, co Einar říká. Ucítil jsem podivné bodnutí, když padlo Sieřino jméno, ale nedal jsem na sobě nic znát. Jen jsem zaťal zuby, když alfa nechal svoje tělo vzplát jasným plamenem. Ač byl oheň i mým elementem, nikdy jsem se ho nenaučil zrovna milovat, spíš jen snášet a tolerovat. Věděl jsem, že teď se hodí. Jen kdyby pohled do plamenů nevytahoval na světlo staré vzpomínky. Zvláštní, že to co se stalo před lety v mé paměti zůstávalo zcela živé, ale momentálně jsem si nedokázal vzpomenout, co jsem dělal včera. Lehce jsem si povzdechl a šinul si to cestičkou ve sněhu směrem k úkrytu tak rychle, jak jen to šlo, když jsem přitom ještě dělal oporu Arrynovi.

//úkryt

Seděl jsem na sněhu, nabíral sil po tom výstupu, který by mi neměl dělat takové problémy, ale co se dalo dělat. Byl jsem unavený, už než jsem s ním začal, takže to možná nebylo tak divné, jak jsem si nejdřív myslel. Nebo ano? Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mi něco důležitého uniká. Cítil jsem se zmatený, ne zcela ve své kůži. Ve výsledku to mé rozjímaní ale stejně k ničemu nevedlo a nakonec na něm ani tolik nezáleželo. K mým uším totiž dolehl známý hlas. Einar odpovídal na mé volání. Střihl jsem ušisky a pomalu vstal, aby se mi hlava znovu nezatočila. Nestalo se tak a tak jsem pomalu zamířil k místu, odkud se jeho hlas ozval. Věděl jsem, že jsem byl asi pryč déle, než bych měl, ale doufal jsem, že pár dní nepřítomnosti mi alfa vyčítat nebude. Vlastně jsem celkem spoléhal na to, že mi objasní, co jsem dělal. Jenže se ho asi nemůžu zeptat napřímo. Vypadal bych jako šílenec. To se vymyslí.
Zanedlouho jsem už známý rezavý kožich spatřil. Nacházel se ve společnosti dalších dvou vlků. Jeden z nich mi nebyl zcela neznámý, minimálně jsem ho zahlédl, ale nedokázal jsem k němu přiřadit jméno ani nic jiného. Byl jsem si docela jist, že toho druhého, šediváka, jsem v životě neviděl. Přikročil jsem blíže, s omluvou a pár otázkami už už na jazyku. "Zdravím," pokývl jsem jim všem, než jsem se obrátil k alfě. Ale řekl jsem jen: "Einare-" než mi došlo, že tu všechno není úplně v pořádku. Nejspíš jsem si měl všimnout dřív, ale přišlo mi, že mozek mi momentálně trochu zaostává. Ani hnědý, ani šedý nevypadali příliš v pořádku. Rozhodl jsem se, že moje vlastní záhada a guláš v myšlenkách a vzpomínkách může počkat. "Co se stalo?" I když... možná by se měla upřednostnit jiná otázka. "Můžu pomoct?" Směřoval jsem tu otázku do prostoru, tak nějak ke všem přítomným. Sám jsem byl divně zesláblý, ale tihle dva na tom vypadali hůř.

//Tundra

Výstup do hor nebyl příliš příjemný. Nohy se mi cestou trochu pletly a musel jsem se několikrát zastavit a odpočinout si. Jak jsem se mohl cítit tak unavený a zesláblý, když jsem se teď probudil? Nešlo mi to do hlavy a připadal jsem si úplně zmatený. Nedávalo mi smysl, kam se poděl Naxin ani proč jsem nešel domů, když odešel, a jestli jsem domů šel a pak zase vyrazil na cesty, proč jsem si nic z toho nepamatoval. Netušil jsem, jak dlouho jsem byl pryč. Pár dní, déle to být nemůže. Jenže pod hustým zimním kožichem jsem byl pohublý až hrůza a zimní chlad tedy ke mně pronikal mnohem citelněji, než za mých více vykrmených dní. To že se mi stalo za pár dní? Začínal mi v hlavě cinkat malý zvoneček značící, že možná není všechno, jak se zdá. Jistě se to brzy vyřeší, uklidňoval jsem se a vydal se na poslední úsek cesty, než mě obklopil pach smečky. Třeba někdo ví, kam jsem šel a co jsem dělal.
Konečně jsem ucítil směsici pachů značící, že zde sídlí smečka, ale zarazilo mě, kolik neznámých jsem tu cítil. Spousta z nich mi nebyla vůbec povědomá, vlastně valná většina. Zastavil jsem se a rozhlédl se kolem. Byly to nepochybně hory, byl jsem nepochybně na tom správném místě, ale zdálo se, že se hodně změnilo. Byl jsem pryč jen pár dní, zopakoval jsem si a zoufale si tlapou zamnul čelo v naději, že tím rozžehnu nějakou vzpomínku. Že ano? Tak co... se stalo? Znovu se mi zatočila hlava a tak jsem si sedl na zadek, abych sebou ještě nepraštil. Těkal jsem přitom očima kolem a pátral po známé tváři, která by mi třeba mohla poradit. Nakonec jsem zavyl a zadoufal, že se někdo objeví. Když ne, půjdu je hledat sám. Jen, co se svět přestane kolébat ze strany na stranu.

Šplích. Šplouch. Šplích. Naslouchal jsem zvukům moře, přičemž bdělý jsem byl jen napůl. Spíš jen ze čtvrtiny. Ten šum ke mně přicházel z velké dálky a do popředí mysli pronikal jen pomalu. Moře. Moře... Moře? Moje tlapy sebou zacukaly a já otevřel oči. K obloze ovšem vzhlíželo pouze to oko, které nic nevidělo, tudíž mi tento úkon příliš nepomohl. Pomalu jsem pozvedl hlavu, která musela vážit tak alespoň desetkrát víc, než obvykle. Skoro jsem slyšel, jak mi vržou klouby.
Pomalu jsem zamrkal, jednou, dvakrát. Ležel jsem na chladné planině a na mé tělo padal čerstvý sníh. Moře, jehož šplouchání jsem poslouchal, naráželo na břehy několik desítek metrů přede mnou. Cože? Hleděl jsem kolem sebe a nemohl si vzpomenout, co se stalo ani jak jsem se sem dostal. Hlava mi třeštila. Nebyl jsem tu s někým? Rozhlédl jsem se kolem, v hlavě jen ozvěnu vzpomínky na jméno - Naxin - ale byl jsem sám. Ještě před chvílí tu někdo byl, trval si na svém můj zmatený mozek, ale... všechno bylo divné. Pohlédl jsem na své tělo natažené na sněhu, na své boky, které byly mnohem pohublejší, než jsem si pamatoval. Cítil jsem se zesláblý a rozlámaný jako po nějaké strastiplné pouti. Šel jsem někam, nebo...? Ale kam bych hodil? Proč? A proč bych se vrátil zase na to samé místo?
Položil jsem si velkou tlapu na bolavé čelo a pokusil se přimět myšlenky, aby přestaly vířit a usadily se, avšak marná snaha. Měl jsem v tom chaos a nepamatoval si nic. Pohled se mi stočil více na jih, kde se tyčily hory a na povrch se vynořilo další jméno. Sierra. Tentokrát mi srdce v hrudi neklidně poskočilo. Musel jsem být pryč už pár dní a ani jsem si nevzpomínal, jestli jsem jí říkal, že někam jdu. Bude mít starosti, vyhuboval jsem sám sobě. Měl bych se vrátit. Třeba někdo ve smečce bude vědět, kam jsem šel? Zdálo se, že tohle vědění mi je zapovězeno, ale třeba jsem někomu něco řekl. Vyhrabal jsem se pomalu na nohy a chvíli zůstal stát s hlavou při zemi, než se svět kolem mě ustálil, protože se změnou polohy se mi trochu zamotala hlava. Cítil jsem se podivně zesláblý, ale hlavně pekelně zmatený. Kam se poděl ten Naxin? Nebo se mi o něm jen zdálo? Třeštila mi hlava, když jsem se o tom snažil přemýšlet a tak jsem raději nejistým krokem vykročil vpřed. K domovu.

//Alatey

Nemohl jsem tvrdit, že bych byl z přítomnosti světlého nadšen, ale těžko jsem se na něj mohl zlobit. A nakonec mi to možná ani tolik nevadilo. Aspoň jsem mohl zase prohodit pár slov s nějakou živou bytostí a nepovídat si jen s balvany a skalami. "No, ani tolik nejde o to, dostat se do nového kraje, jako spíš zvyknout si na jeho podivnosti. Už ses tu určitě setkal s něčím... neobvyklým? Barevné stromy, magie?" Tak trochu jsem vyzvídal, protože mě zajímalo, jestli jen já se Sierrou jsme na to měli takové štěstí, nebo i Naxin narážel na místní zvláštnosti a pouze ho tolik nerozrušovaly. Mě už vlastně taky ne. Nějak jsem to zkrátka přijal jako svou novou realitu.
Chtěl vědět, kde by se dalo něco ulovit. Zamyslel jsem se. "Hmm, tady v okolí hor by se pár míst našlo, jen je potřeba si dát pozor a nezabrousit na území smečky." Einar by mi jistě nepoděkoval, kdybych posílal tuláky na naše loviště. Za předpokladu, že neleží jako zmrzlá mrtvola někde pod lavinou, což se mi jevilo jako stále pravděpodobnější možnost. "Můžeme se jít po něčem podívat spolu," navrhl jsem, když Naxin poukázal na to, že není příliš ve stavu něco lovit. "Ve dvou by to bylo určitě snazší." S tím jsem pomalu vykročil směrem, kde na nás snad už nebude čekat tolik sněhu. Už přece muselo dávno přijít jaro.

//Nížina hojnosti

"Trošku ano," pokrčil jsem neutrálně rameny, ale co už jsem s tím měl dělat? Navíc tohle území nepatřilo nikomu, mohl se tu procházet, kdo chtěl. Jen jsem nečekal, že se někdo bude potulovat zrovna tady. S tím se ale bohužel nedalo nic dělat a světlý vlk se k odchodu zjevně nechystal, takže jsem se s jeho přítomností asi musel zkrátka smířit. "To nemusíš," zavrtěl jsem hlavou, když se nabídl, že bude mlčet. "Snad budu i radši, když budeš mluvit, když už tu jsi," nechal jsem konečně na tvář proniknout i náznak úsměvu. Jen se tam sice mihnul, ale byl tam, na chviličku.
Vlk se představil jako Naxin a hned k tomu jedním dechem dodal, že tu je jen krátce. "Nějakou dobu už se tu pohybuju, ano," přikývl jsem a skoro se mi zatočila hlava, když jsem si uvědomil, jak dlouho už to vlastně bylo. "Vlastně už celý rok a ještě něco navíc. Ale asi bych netvrdil, že se tu nějak zvlášť vyznám. Tohle je totiž dost zvláštní kraj." Jestli tu ale už byl několik měsíců, jistě si zdejší podivnosti už stačil všimnout. Toho by si všiml i slepý - a Naxinovi ještě jedno oko zbývalo.

Dál jsem si prohlížel světlého neznámého. Nezdál se být nebezpečný, nejspíš neměl žádné špatné úmysly a jenom hledal společnost. Nemohl jsem říci, že bych o ni v tuhle chvíli nějak zvlášť stál, ale co se dalo dělat. Odhánět jsem ho nemínil, jen jsem si lehce povzdechl. "Nos, hm," zabručel jsem a krátce se uchechtl. "Ten jednoho dokáže zavést kamkoliv, jen co je pravda." Takže vlk šel přímo za nosem a došel až ke mně. Podle vlastních slov tu byl ještě celkem nový, takže měl svým způsobem asi štěstí - nos ho taky mohl zavést na nějaké mnohem horší místo, než na tuhle zasněženou planinu. "Rozumím. Tady je celkem snadné se ztratit. Ale jeden si zvykne." Rozhlédl jsem se kolem, ale stále jsem na sobě cítil vlkův zvědavý pohled. Nepochybně chtěl vědět, co tady hledám já. "Mě sem prostě tlapy zanesly," ušklíbl jsem se lehce. Jednoho nos, druhého tlapy, jako bychom snad nad těmito částmi svých těl neměli kontrolu a ony nás vodily, kam se jim zlíbilo. "Hledal jsem... nějaké klidné místo a v těhle končinách se to vlky obvykle moc nehemží." Možná jsem mu tak trochu nepřímo vytknul to vyrušení... ale třeba bylo nakonec dobře, že mě vyrušil. Jaké dobro by mi přineslo utápět se v myšlenkách? "Jsem Mercer, mimochodem."

Loudal jsem se sněhem bez nějakého většího cíle nebo záměru. Chvíli jsem se prostě asi potřeboval vzdálit, mít klid, utřídit si myšlenky a být prostě chvilku sám. Jeden by si řekl, že na ledových planinách se mu něco takového povede celkem snadno, ale opak byl zřejmě pravdou. Náhle jsem totiž zaslechl kroky sněhem, které se blížily přímo ke mně. Zvolnil jsem tempo chůze a ohlédl se, abych spatřil světlého vlka, který si to ke mně štrádoval. "To je," odsouhlasil jsem neutrálním tónem jeho otázku a zastavil, aby mě tedy dohnal. Jak se ke mně blížil, všiml jsem si nejdřív toho, že mu jaksi schází oháňka a postupně jsem rozeznal i ošklivou jizvu v místě, kde by mělo být jeho pravé oko a podobně ošklivý starý šrám na zadní noze. Bylo to trochu jako dívat se do nějakého hodně podivného zrcadla - moje pravé oko bylo taky v háji a na stehně jsem si rovněž nesl velkou jizvu, ačkoliv v mém kožichu byla poněkud více schovaná. "Co tě přivádí... sem, do takových studených končin?" otázal jsem se, abych tak trochu oklikou zjistil, co ho přivádí konkrétně za mnou. Možná jen chtěl společnost. Nejspíš.

//Alatey přes Hraniční pohoří

Opustil jsem území smečky a pomalu jsem z hor sestupoval níže. Počasí nebylo moc příjemné... vlastně vůbec. Vítr se hnal kolem, ledové krystalky chvílemi pěkně hryzaly do tváří a čenichu. Měl jsem ale pořádný kožich a byl jsem na zimu zvyklý. Krom toho se zdálo, že se bouře snad každou chvíli utiší. Rozumnější by určitě bylo ji přečkat někde ve skrytu, v úkrytu smečky, kdekoliv jinde, než na severních planinách, kam mě tlapy nakonec zanesly, ale já si chtěl trochu protáhnout nohy a utřídit myšlenky a nechtěl jsem čekat kdoví, jak dlouho, než se počasí umoudří.
Myslel jsem na Sierru - dlouho jsem s ní nemluvil a popravdě mi celkem chyběla. V horách jsem ji cítil, ale nevydal jsem se za ní. Proč? Protože jsi zbabělec, odpověděl jsem si sám. Chtěl jsem ji chránit - ale chtěl jsem chránit i sebe. Láska skýtala příliš mnoho příležitostí k bolesti. Nakonec vždycky někdo plakal. Tiše jsem si povzdechl. A co smečka? Nějak... Nikde to už nebude jako doma. Není fér to očekávat. To už je pryč. Vzal to čas. Tak se s tím, ty osle, smiř. Zadumaně jsem se procházel po zasněžené pláni a po chvíli už jsem zimu ani nevnímal.

Náhle jsem procitnul ze spánku. Zmateně jsem zdravým okem zamžoural kolem sebe a chvíli nemohl rozeznat, kde to jsem, ani kde je nahoře a kde dole. Trvalo mi, než jsem se trochu zorientoval a vzpamatoval. Nakonec jsem se ale rozvzpomněl. Tohle byla Alatey. A já... já byl sám. Astrid a Echo byli pryč. Cožpak jsem usnul uprostřed rozhovoru? Nějak jsem si na to nevzpomínal, ale musel jsem spát opravdu už nějakou tu chvíli. Vstal jsem, zívl a dlouze se protáhl, až mi ve všech kloubech zakřupalo. Nebylo ideální spát venku v takovém nečase. Mráz prolezl i skrze můj hustý zimní kožich. Nebylo to ale tak strašné, jak by to mohlo být. Byl jsem ostatně na drsné podmínky zvyklý.
Zavětřil jsem. Einara jsem pořád nikde kolem necítil. Lehce jsem se zamračil. Kde pořád byl? Od lovu jsem ho neviděl. Lehce jsem potřásl hlavou a povzdechl si. Neměl jsem pocit, že bych do Alatey příliš zapadal. Možná to byla chyba. Nebo jsem možná jen očekával něco, co se nemohlo nikdy splnit. Honil jsem vzpomínku časů, které byly dávno pryč a snažil se získat zpět něco, co bylo navždy ztraceno. Cítil jsem poblíž Sierru, ale rozhodl jsem se za ní nevydat. Místo toho jsem vykročil směrem pryč z území, trochu si prokrvit zkřehlé končetiny a pročistit si myšlenky.

//Tundra přes Hraniční pohoří

Echo se rozpovídal o tom, co ho vlastně dovedlo sem do hor. Ukázalo se, že měl ne zrovna příjemnou zkušenost s jinou smečkou v okolí, která dle jeho slov sídlila v poušti. "Ach tak, rozumím," přikývl jsem. "V tom případě bylo určitě moudré rozhodnutí se tam dál nezdržovat. Od našeho Alfy ti nic podobného nehrozí, tím si můžeš být jistý." Ne, že bych Einara znal zase tak dobře - to byla věc, kterou bych rád co nejdřív napravil - ale rozhodně na mě nikdy nepůsobil dojmem arogance nebo potřeby se povyšovat nad ostatní. Kdyby ano, dávno bych tu nebyl. Žil jsem pod tlapou arogantního egomaniaka dost dlouho na to, abych se podobným existencím vyhnul obloukem. "A zdejší drsné podnebí tě neodrazuje?" optal jsem se ještě. Rozumět si s vlky ve smečce byla jedna věc, nepochybně velmi důležitá, ale hory byly taky dost specifické území, které nebylo pro každého.
Astrid Echovi sdělila, že členů tu máme celkem dost. Přikývl jsem. "Smečka není moc stará, takže je tu teď spousta nováčků," doplnil jsem ještě. To mi taky dělalo trochu vrásky. Neznal jsem tu pořádně skoro nikoho, kromě Sierry, která se někde věnovala asi vlastním záležitostem. Bude třeba dohnat spoustu věcí.

Jméno vlka: Mercer
Počet postů: 7
Postavení: kappa
Povýšení: -
Funkce: ochránce
Aktivita pro smečku: lov, pomoc s odtažením kořisti
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po dokončení smečkového lovu s Xanderem a Cinder odtáhl kořist do úkrytu. Potom se vydal projít po území, přičemž narazil na Astrid s novým zájemcem o smečku - Echem - a dal se s nimi do řeči.
Smečková minihra: -