Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Uhnul jí a neříkal ani slovo. Ach, jaký blažený klid. Jak krásné to bylo. Konečně měla možnost na své myšlenky. Natáhla se a pak se zarazila. Tento kámen předtím studovala. Nalezla jméno své matky. Písmeno A poznala až moc dobře. E. Jak vypadalo sakra e? Naštěstí se Iris postarala o to, aby tomu vlci rozuměli. "Iris, nevím zdali mne slyšíš, ale naznačím ti tu drápem místo, kde bych chtěla, aby bylo jméno mého otce. Byl úžasnou Alfou zlaté smečky. Chci aby si ho tu vlci mohli připomínat. Tak prosím." A tak hned pod matky jménem udělala jasnou rýhu. Dráp drhl po povrchu kamene až to bolelo. Nakonec svěsila tlapu a zadívala se na to. Zasloužili by si být i v posledním odpočinku spolu.
A nakonec pak slyšela kroky v trávě a na zádech váhu. "Escanore..." Přesto se zarazila. Cítila v sobě pohled očí. Cítila pach cizího místa a navíc vlk rozhodně nemohl být odsud. Odkašlala si a bez toho aniž by se na něj podívala se rozhodla promluvit. Vítr, snažil se s ním manipulovat i předtím, ale slabě. Měla by ho varovat. "Tvé magie nedostaneš jen tak lehce zpět. Navíc tě to bude vysilovat zprvu. Je to magie ostrovů. Cizí vlky zcela zbaví svých schopností." Na to že její baterka byla zcela vyčerpaná, tak se s ním rozhodla bavit. "Spíš se ptej. Bude to jednoduší." Pobídla ho nakonec.

<--- Nejvyšší hora (za pomocí 11. levelu magie vody - Přes Rokli, Ostříží zrak, Severní hory)

Voda se třpytila v nočním světle jak začala tvořit siluetu vlka. Prvně bez jasných znaků. A dalšími dvěma kroky nabírala konečně barev a tvarů větších. Po dalších dvou tam konečně byla Merlin. Nadechla se jako kdyby celou cestu s vodním tokem ani nenasála vzduch do sebe a rozhlédla se. Tohle místo až moc dobře znala. Podívala se ke kamenné desce. Byl jeden jediný důvod, proč se sem momentálně vracela a nešla rovnou přes začarovaný les. Chtěla napsat otcovo jméno. Dobře možná jsou důvody dva. Uvědomila si, že Aira už na ostrovech prostě není. Pokud by byla, tak by jí dál strážce sledoval. Jenže ono se to utnulo. Neviděla nic více. Povzdechla si a podívala se na nebe. Krásná noční obloha.
Někdo tu ve větší dálce zpíval. Merlin nebyla někdo, kdo by se dobrovolně zapojoval. Přesto ale... stál jí v cestě a nebyl zase tolik daleko. Vedle ní levitoval onen orb. Stále si neuvědomovala k čemu byl. Co dostala za schopnost. O ničem takovém zde ještě neslyšela. "Dovolíš? Potřebuju k té desce za tebou." Deska... on to byl kus kamene a on si vybral místo přímo předním, odkud se dalo dobře naškrábat něco jako jméno.

<--- Červená louka
Měla chuť řvát. Měla chuť nadávat tomu všemu. Měla chuť prosit bohy, ať si místo nich vezmou její duši. Hlavně ať je zase vrátí nebo jí přemístí za nimi. Ale tohle nebyla pohádka. Uvědomovala si, že ona prostě bude prokletá. Nikdy nenajde toho, kdo by jí vydržel. Přesto... nemohla si dovolit se uzavřít. Nepřáli by si to. Podívala se na nebe. "Nevíš, za co mne trestají, Escanore?" Zeptala se lasice jako kdyby jí mohla odpovědět. Nebylo ale proč by měla momentálně truchlit. Aira nezemřela. Jednoho dne se možná setkají pokud je skutečně pryč.
Už sestupovala z hory do rokle. "Sraz u toho kamene. Bacha na ty pávy. Nenechávej se jimi poklovat. Nemám nic, čím bych tě vyléčila." Mluvila s ním jako s dítětem. Nechala ho seskočit ze svých zad než se rozpadla ve vodu. Aby mohla cestovat pomocí podzemních vod. Nedělala to poprvé, byla si jistá že to zvládne.
--> Irisin ráj (za pomocí 11. levelu magie vody - Přes Rokli, Ostříží zrak/Severní hory)

<--- Sněžné tesáky
Ne, to nemohla být pravda. Aira nemohla zmizet, ale poté co ji zahalila temnota se přenos toho obrazu zastavil. Co to bylo za brouka? Co to vůbec mělo znamenat? Merlin zapomínala dýchat jak se vynořila z portálu. Prvně Akros, pak otec, teď Aira. Nemohlo jí to konečně dát pokoj? Nemohla jí ta síla, co brala vlky blízké jejímu srdci konečně dát pokoj? Escanor se jí dostal na záda a momentálně se pevně držel. Jako kdyby celá vlčice byla nestabilní povrch. Zase se cítila pod vodou. Jako kdyby její tělo spadlo do oceánu a ona se nemohla nadechnout. Nemohla popadnout dech a okolo krku, pacek a dalších částí se jí obmotávaly neviditelné černé šlahouny. Přesto tu stále byla. Jako kdyby se jí osud neskutečně vysmíval.
Nadechla se trhaně. "Na dalším území použiju k přesunu tu vodu. Kdyby se něco stalo, počkej na mě tam kde je ta deska." Řekla svému věrnému parťákovi. Věděla, že jí bude rozumět. Věděla že to bude pro něj dobré. Tady bylo riskantní se proměnit.
--> Nejvyšší hora

Merlin byla na jeho slova mírně skeptická. Spíše než mírně tak zcela. Jak dlouho? No nejspíše hned po příchodu na ostrovy. Ale byla pravda, že se nikdy na jejich milostný příběh do detailu neptala. Ale soudila to, že to bylo takto. Merlin nebyla zrovna na tom po stránce kontaktů nejlépe. Nechápala interakce mezi vlky. Přišlo jí to jako z jiného světa. Navíc nenáviděla nevyžádané rady. Zavrčela a pokynula na něj. Život nebyl pohádka. City nejsou zbytečnost? To od kdy. City jí vždy omezovali v jejím potenciálu. Podívala se na orb, který okolo ní nějakou dobu levitoval. Bylo to podivné. Ale nevnímala ho jako obtíž. "Snad se ještě někdy uvidíme v mém lepším rozpoložení, šedý." Houkla na něj ještě. Tohle bylo rozloučení z její strany. Sociální baterka taky byla nebezpečně na nule.

Vnímala jeho kroky v dálce. Než zase aktivovala Bdělého strážce. Teď byla úspěšná. Jenže to co viděla se jí nelíbilo. Aira... odcházela? Ne, ona doslova zmizela ve tmě jako nějaký mág. Byla pryč a Merlin zase byla sama. Cítila jak se jí bortí půda pod nohama. Což bylo jen hrátka její mysli. Poznávala to místo. Musí tam. Musí svou dceru najít. S tím se rozeběhla dál. Přes rudou louku. Tu taky začínala nenávidět.
--> Červená louka

Jak to věděla? Vzpomněla si na rodiče, vzpomněla si na další páry co viděla. "Vím to. Moji rodiče jsou toho třeba ukázkou. Fajn, možná pak ke konci života měl další dva potomky s nějakou blbkou, která ho zfetovala, ale... jinak byl matce věrný. Trpěl pro ni a trpěl by dál. Když zemřela, tak se zhroutil." A to byla láska. To co jí pak matka popisovala, když se jí poprvé zmínila o Faustovi. A pak to co prožívala s Iridanem. Ten hřejivý pocit, který vždy vnímala. Přivřela oči a vydechla. Srdce z toho bolelo. Nevěděla jak jim všem říct sbohem. Proč to všechno bylo tak komplikované? Zbystřila v moment, co slyšela jeho slova. "Ne. To jsem neřekla. Takže mi tato slova ani necpi do tlamy. Řekla jsem, že jen zmizeli a já tím dostala potvrzení, že nejsem pro to vhodná. Však ani nechápu city. Beru je jako zbytečnost. Zbytečnost, která se prostě... objeví když ji člověk nejméně potřebuje." Stále pro ni byly city něco, co nedokázala pochopit. Co to vůbec bylo a proč to tolik bolelo? Proč to bylo tak. Povzdechla si a zavrtěla hlavou. Ne. Nemohla nic takového nechávat uvnitř sebe. Poznámku, že se nad tím měla zamyslet přešla. Nepotřebovala přemýšlet. Přemýšlela až moc. Hlava jí bolela navíc z té otravné magie myšlenek.
Podívala se taky nahoru a ušklíbla se. Bylo to jako prolomení něčeho, co ona nedokázala. Byla v tom až moc zažitá. Zavrtěla hlavou zas a znovu. "Hah... city... jsou prostě jen zbytečnost, kterou prostě musím trpět." Nechápala je. Bylo to na ni až moc složité. Vysoké IQ se někde muselo podepsat.

Zasmála se upřímně na jeho slova. Copak ona to nevěděla? Jo kdyby byla jedna. Jedna nepovedená láska. Jenže ono jich bylo více. „Čtyři. Čtyřikrát jsem milovala někoho, kdo o mne nejspíše neměl vůbec žádný zájem. Nebo si jen hrál s mým srdcem. Takže ne. Rozhodně to není příprava na někoho, kdo by mne miloval. Je to jen další a další ujištění, že když někoho skutečně miluju, tak prostě zmizí. Odejde aniž by mi cokoliv řekl. Jsem prokletá na tohle. Jako kdybych si to skutečně nezasloužila." Proč to nedokázal pochopit? Měla čtyři ve svém životě a každý ji nechal samotnou. Každý ji nechal zničenou. „Otec byl starý. Vím to. Kdyby mohl, tak by tu zůstal dále. Jenže měl svůj věk. Teď už je tam nahoře s matkou." Nezlobila se. Byl to koloběh života. I ona jednoho dne zemře. Bude stará a zemře. Jak ironické a přesto tak pravdivé.

Protočila očima znovu. Nejspíše to bylo její nové gesto. Měla by si ho nechat patentovat. Haha. Rozhodně nechtěla slyšet tyhle kecy o tom... No to co teda říkal momentálně. Podívala se na něj, jestli to myslel vážně. „Polemizovat nemá smysl. Na to si myslím, že jsem se už naučila dost o tom, kdo skutečně poslouchá a kdo ne." Protočila očima ohledně toho. Safra. Možná byla ona teď ta nepříjemná z čehož vinila předtím Setheho či jak se jmenoval. Už si to dávno nepamatovala. Povzdechla si znovu a pak se podívala na packy. "Jako malá jsem snila, že budu mít partnera po celý život a teď? Každý partner mne opustil... Nezasloužím si lásku..." Přiznala se mu nakonec. To jak se cítila. Bylo to hluboké a zakořeněné. „A před chvilkou jsem zjistila, že umřel otec... Alfa zlaté smečky." Proč mu to říkala? Možná to potřebovala dát ven. Svěřit se mu.

Realita nemusí být pro všechny stejná. Protočila očima a cítila jak se jí v krku tvoří cosi, co se dalo nazvat jako závist. On mohl mít ve svém životě vše. Proto pro něj ta realita byla tak jiná. Ona neměla nic. Neměla nikoho krom Escanora. I ten se občas tvářil jako kdyby s ní nechtěl být. Ale možná to bylo kvůli tomu, že čas od času chtěl být každý sám. Povzdechla si a zavrtěla hlavou.
Vnímala jak se jí zabodl pohledem do jejích očí. Ona se na něj ušklíbla. Rozhodně se chytal jejich slov. „Jo. Ale sám se může cítit tak či tak. Můžeš být obklopen spoustou vlků a stejně nebudeš mít nikoho, komu brečet do ramene. Nebudeš mít komu se svěřit. Takže chceš ještě něco k tomu říct?" Zeptala se ho s úšklebkem. Ten se zdál být jako kdyby se jí vysmíval. Ona sama se sobě vysmívala. Ironie osudu byla skutečně silná.

Podívala se na toho šedého, jestli byl zcela normální nebo mu očividně šplouchalo na maják. A jak se zdálo, tak mu asi hodně šplouchalo. „Pro mě už snění není. Já jsem někdo, kdo bere krutou realitu takovou jaká je. Vlče není dospělý Vlk. Nemá logické uvažování. Je zcela mimo. Až časem zjistí, jak moc bylo dětství plné pohádek." Odpověděla mu na to celé. Ne. Nebude tu přemýšlet nad ničím, co by nemělo smysl. Věci prostě nejsou takové jaké by jeden chtěl. Jsou prostě takové jaké jsou. A to se Merlin až moc dobře naučila. Jediné co v životě chtěla byla láska, ale nakonec skončila zcela sama. Neměla nikoho, protože její sourozenci už měli vlastní život. „Stejně každý skončíme sám. Vlci z našeho života odchází. Nic není jak jeden chce. Tak na co snít a mít nějaké plány, když ty stejně nevyjdou?" Ptala se ho na to jako kdyby to byla urážka. Jako kdyby ona nic jiného neznala. A taky že neznala. Vždy když si myslela, že má vše tak neměla nakonec nic. Zůstala sama. Na co tedy navazovat nějaké hlubší vztahy, když to nemělo smysl. Maximálně by se kamarádila s Ushari jako svou alfou.

Nepřibližoval se kdyby neznal sílu protivníka. To byl chytrý manévr. Muselo se mu to nechat. Většina vlků tady se přikrádala, i když sílu oponenta neznala a pak akorát nadávali, když je porazila samice. Ach, křehká samčí ega. Pokynula hlavou. Byl chytřejší než se zdálo. Podívala se na něj s povytaženým obočím jak jen vlk dokáže. Zaměřovala se na celek. A pak začal mluvit filozoficky. Merlin byla krutý realista. Nikdy ji tohle nedávalo smysl. Podívala se znovu na něj a pak zamručela. "To co říkáš je teda pěkný kec a uklidnění pro mladé vlky. Hvězdy jsou vlastně slunce, co jsou akorát až moc vzdálené a proto je nevidíme jako naše Slunce. A tím, že jsou tak moc vzdálená ani nemusíme vědět, že již nejsou. Takže obdivujeme jen krásu něčeho, co už tady nemusí být. Realita je důležitější než iluze. Jen připravenost a přijetí toho, jak věci jsou tě dokáží... Udržet naživu." Zamručela na něj Merlin. Byla si zcela jistá, že tomuhle vlkovi přeplo. „Všechno jednou zanikne. To je realita. Uklidňovat se tím, že je vše krásné a sluníčkové, že hvězdné nebe má nějaký smysl a že tam jsou duše zemřelých je blábol. Je to směsice plynů. Nic víc, nic míň. Následně už tam je jen zima a vzduchoprázdno." Další tak plný reality. Merlin skutečně možná byla větší bručoun jak on. Ale doba kdy snila s Faustem či Iridanem už byla dávno pryč. Teď existovala jen realita.

Všímal si toho a přesto si k ní sedl. Jako kdyby nedávala dost najevo, že ona nebyla bezpečná. Dívala se na něj a nakonec zase pohled odvrátila. "Nijak. V ten moment by život postrádal všechno, co jej dělá životem. Tudíž by se to dalo nazvat jen a pouze snem." Život nebyl plný toho, co by jeden předpokládal, že se stane a to ho činilo životem. Žádné opatrné jednání. Žádné zacházení v rukavičkách. Prostě surové jednání. Něco, co mnoho vlků nedokázalo pochopit. Iridan to chápal... že život prostě není peříčko. Zohar taky, ale když jsem s nimi chtěla lásku, tak mi to bylo k čemu? K ničemu... Projelo jí hlavou. Navíc stále to nepříjemné hučení ze strany Seginovi mysli. Nebyla blbá k tomu, aby si uvědomovala, že se stala čtenářem myšlenek. "A přesto opatrnost dělá mistra. Kdyby jsi byl nebezpečný, dávno ležíš v kaluži krve a tvé tělo se stává součástí koloběhu života." Naznačila Merlin tím jak nebezpečná byla? Navíc s její novou schopností se to dalo dokonale utvářet. Měla se podívat na oblohu. Podívala se na ni a povzdechla si. "Nekonečnou prázdnotu. Jako když se jeden podívá na moře, které obklopuje ostrovy. Co připomíná tobě?" Zeptala se ho na oplátku. Chtěl vést debatu o tomto? Dobře tedy.

Merlin nebyla někdo, kdo by rozhodně se nechával jen tak přepadnout bez toho, aniž by si nepřítele nevšimnul. Segina si všimla v moment, co se objevil kousek od ní. Rychle vytáhla vodu z rostlin a udělala z ní jehličky, které stále držela připravené k útoku. Escanor, který momentálně byl u její packy, vrčel, syčel a vypadal že rozhodně nebude příjemný pokud se pokusí ublížit jeho majitelce. Kord když si sedl kousek opodál. Merlin se na něj zadívala. Oči vícero barev jej propalovaly. Nevypadal nebezpečně. Nechala proto tedy vodu rozplynout do pouhých maličkých kapiček, které odrážely světlo jako v nějaké světelné show. "Kdyby byl, tak vlci až moc zleniví a nebudou dávat pozor na skutečné nebezpečí." Proto ona neusínala na vavřínech. Magie byla něco v čem byla mistr. Dokázala s nimi toho tolika. "Omrzel tě život, že se přikládáš k vlkům?" Zeptala se ho. Escanor se konečně uklidnil a zase si lehl, když usoudil, že to jeho majitelka má pod drápem.

<-- Zubří pláň
Šplhání na tyto kopce by se daly nazvat sportem, který Merlin dělala snad už tolikrát, že by cestu dokázala najít kdykoliv a kdekoliv. Ale jako vždy při lezení na ně přemýšlela. Dělala to snad vždy. Zkracovalo jí to cestu. Takovou kterou by mohla pak později popsat dalším členům smečky a naučit je tak něco o ostrovech. A jako vždy byl její vrbou Escanor. Ten nikdy neodpověděl, ale dokázal poslouchat. Leč pochybovala, že by to jeho mozeček dokázal zpracovat. "Nemůžeme čekat na zázrak Escanore... je načase si přiznat, že Akros se nikdy neprobudí, Zohar mne nikdy nemiloval a pro Iridana jsem dost možná byla jen hra. Chci toho tolik, když chci jen... to co měli rodiče? Lásku, mít někoho o koho se vždy mohu opřít? Asi jo. Protože každý koho mám aspoň trochu ráda se z mého života vypaří." A pak ji napadlo využít ten předmět, co měla ve svém inventáři už bůh ví jak dlouho. Pomyslela na svého otce a že by ho chtěla vidět, ale nic. Pomyslela znovu a okno se jen zamihotalo, zmizelo hned. Merlin nebyla blbá. Znamenalo to jediné. Je mrtev.
Ta rána a uvědomění ji donutilo zastavit se na menším výčnělku, odkud měla dobrý výhled i na zlatavý les. Sledovala ho s podivným klidem na duši. Bolelo to, to ano. Ale zároveň... "Už jsi s mámou... ať je to kde chce... jsi s ní." Zašeptala a povzdechla si. Ani jí nedocházelo, že ji po tváři tekla menší slza. Aira. Měla by zkontrolovat Airu. Svou dceru kterou stejně pak chtěla hledat. Nebo sourozence? Ne... každý vypadal že měl svůj život do kterého ona už dávno nepatřila.

Thereon nebyl zrovna společnost, kterou si představovala a to se za ním táhla takovou dálku. Teda ne přímo za ním. Ona prostě až moc dlouho celkově stála na jednom místě a připadalo jí, že toho ani moc nedělala. Že za tu dobu zlenivěla. Povzdechla si a zastřihala ušima, když si všimla, že ji do nosu udeřil povědomý pach. Rhaaxin. Sakra, co ten tady dělal? Podívala se znovu na Therona a povzdechla si. "Hele... já už asi půjdu. Měla bych zpět do smečky..." Snažila se mu omluvit na toto. Podívala se na Escanora a zamručela na něj, aby ji naskočil na záda. Lasice jí vyšplhala po pacce a uvelebila se na svém místě. Snad tedy Theron najde někoho, kdo tu s ním bude dál postávat a jen na sebe koukat. Tak ji to aspoň přišlo. Ona možná po tom všem lenošení potřebovala akci. Něco zase prožít.
--> Sněžné tesáky