Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tohle bude ještě něco. Dvě královské děti. Rodiče by je nejspíše na místě rozšlapali. Všechny jejich sny a naděje. Nevěděla co si o tom myslet, ten pocit který v sobě měla byl silnější. Olízla si své rty a dívala se na Iridana. Neplýtvat slovy? Ušklíbla se. Pro vlčici s jejím intelektem, která už od malička chápala princip květnatých vět bylo něco, co nemohla snad nikdy vyplýtvat. "Ohoho, princezně zlata se taky neodporuje." S tím se musela tiše zasmát. Nikdy nebrala svůj původ tak vážně, spíše jako břemeno, ale asi to bylo něco. Něco pro běžné vlky, kterého nikdo moc nedosáhne.
Když řekl že je to rýma, znovu se tiše zasmála. Rýma trápila v zimním období každého, kdo měl slabý kožich. Ale chápala že je to něco, co se nemuselo přihodit zrovna jim. Nejspíše se skutečně budou muset schovat, jelikož jim noc přinese akorát další sněžení, nebo se tak aspoň nebe tvářilo. Musí se schovat nebo jim hrozí více než jen rýma.
Zdá se, že ho její další slova dokázala rozhodit více než čekala. Zadívala se na něj s lehce nakloněnou hlavou. "Ano. Občas se říká, že ať už je to jakákoliv láska, tak dokáže divi. Ať už je to přátelská, romantická, sourozenecká. S většinou vlků láska hýbe. Myslíš že by tě tvá matka, sama královna Chaosu, měla jen tak, když by tvého otce nemilovala? Co tak vím, je to silná vlčice, která se jen tak nenechá samci srazit na kolena. A nebylo by to úžasné se vídat bez rozdílu našeho původu? Myslím, že nic lepšího by se nám už stát nemohlo." S tím se zamyslela. Nemluvila z cesty? Bože, to co cítila jí nutilo říkat takovéhle naivní řečičky. Měla být silná! Měla být vlčicí, která by nikoho dalšího nepotřebovala, ale ona potřebovala zrovna jeho. Syna Chaosu se kterým nejspíše Zlatá smečka nebude mít dobré vztahy po té co se stalo v minulosti. Stáhla uši k hlavě, když se nějak emočně rozladil poté co pronesla, že by se mohla přidat k Chaosu. Překvapeně se na něj dívala a nepobírala to. To byl Chaos tak příšerným? "Iridane... taková Merlin jsem jen s tebou." Přiznala nakonec. To jen s ním se uměla uvolnit a dělat věci, které tak cítila. Když byla doma její tvář byla kamenná, více méně chladně rozhodující co bude dál. "Jen s tebou jsem takhle.. emotivní. Má smečka zná zase Merlin s kamennou tváří, co neplakala více méně ani na pohřbu vlastní matky. Co dotáhla její tělo a vrčela na vlastní sourozence, že nikdo nebude vyrušovat otce. Nechovám city k více méně nikomu krom tebe, otce a Deirona. Ostatní jsou v mých očích jen konkurencí.." Přiznala a vydechla. Jen s ním se uměla usmívat. Jen s ním prožívala pocity, které si už po odmítnutí Faustem zakázala.

Tiše se zasmála. Jeho slova, byla tak moc hřejivá u jejího srdce. Nutila ho roztávat a vnímat zcela bláznivé pocity. "Spasila? Nejsou to lehce silná slova?" Zeptala se s úsměvem. Kdyby jen věděl! To on spasil jí! To ona se měnila a poznávala své nové stránky, které snad ani poznat moc nechtěla. Tohle bylo šílené!
Dívala se na něj a musela se možná i červenat pod svou srstí. "Co by pro syna chaosu bylo potupnější?" Zeptala se ho s úšklebkem, který však brala jako lehké pošťuchování jeho. Šlo na ní jaro? To co řekl, když za ní šel do jeskyně. Měla udělat ten pomyslný první krok? Odsoudil by jí? "Můj otec ví, že jsi pro mě dosti důležitým vlkem, Iridane. Nevyhnal by tě. I když si syn Chaosu, nejsi vyloženě náš nepřítel. Ráda bych byla ta, co by s Chaosem vytvořila pomyslné pouto, abychom se mohli vídat bez výčitek. Abych mohla být po tvém boku jen tak a nic neřešit." Pronesla a musela se uvnitř sebe profackovat! Co to z ní vypadlo? "Co by se vlastně stalo kdybych byla členem Chaosu?" Zeptala se a také se zastavila dívajíc se na něj. Co se stalo? Bylo něco špatně? Řekla ona něco špatně? Sakra co si měla teď myslet! Netušila! Netušila nic, jen ten pocit u jejího srdce sílil a ona se.. musela usmívat.

Sledovala jak osamělá vločka padá z nebe. Byla stejně osamělá jako oni dva? Přeci jen, slyšela toho spoustu od tohohle mladého vlka, ale doufala že i přes to všechno bude nadále jejím přítelem. Možná si tiše přiznávala romanci, kterou k němu cítila, ale to v jejím věku bylo běžné! Ty prvotní lásky přicházejí a odcházejí, až pak přijde ta jedna velká a stálá. V jejích očích byl tenhle mladší vlček vše. Podívala se na rampouchy, které viseli v jejich okolí. Zima ještě nemizela, připomínala se pořád. Možná kvůli tomu nebylo vidět paprsky slunce, jelikož se zase zatáhlo. Když řekl Iridan tu nesmyslnou otázku, musela protočit očima. "Duh, zachránila jsem tě proto, abych tě mohla dál mít za přítele. To se snažím říct" Nejspíše je pravdou, že lidé s vysokou inteligencí neumí pracovat se slovy a s city. Všímala si změn počasí, které jí zaráželi přes tu zimu. Prvně byla vánice a teď zase byla vichřice, která pomalu ustávala.
Překvapeně zamrkala, když její myšlenky vyrušil svou otázkou. "Rodina mě bude podporovat ať už se rozhodnu jakkoliv. Věřím v to. A i kdyby tak bych měla jinou rodinu. Už se tak stalo, ale ti dva vlci, které jsem tak nazývala už tu nejspíše nejsou. Zeinab a Sete." Vysvětlila mu. Matně vzpomínala na tu zimu, kdy se ztratila svým rodičům a pak je musela hledat. Zei a Sete se jí naskytli a ona je na tu malou chvíli svou vlčecí hlavou pojala za rodinu. Máma a táta. Adoptivní rodiče, které si adoptovala ona.
Sledovala ho a vnímala nejspíše že musel prožívat stejně složitější pochody jako ona sama. Kdo na vlčata házel tolik trauma? Když zmínil les ze zlata, usmála se. "Sice mrzne, ale jo.. mohu ti ho ukázat. Je to to nejmenší co pro tebe mohu udělat." S tím se zvedla a oklepala sníh ze své srsti. Vločky se nechtěli vzdát. Že by opravdu ještě zima nekončila? No ať už to bylo jakkoliv, v hlavě se jí pro tohle příšerné počasí vyronil ještě jeden plán. "Zase sněží, co si teda najít jeskyni než to přejde a tam.. přečkat než tohle ledové pomýlení přejde. Nechci abychom měli rýmu třeba." Nabídla mu ještě jako jeden plán, protože pochybovala že tahle sněhová nadílka přestane tak brzo. Navíc když se pořád střídalo počasí. "Protože až bychom chytli chřipnu tak by nezbývala jiná možnost než tulit se, protože bez tepla prý tuhle nemoc neodstraníš. A to by jistě princ Chaosu nepřežil." Poškádlila ho, ale uvědomovala si, jak moc jí to ubližovalo. Ona by tu možnost brala. Nechala svou magii rozplynout a mrkla na Iridana. Je jen na něm jaký plán uskuteční.

Musela se lehce pousmát. Měl spíše více méně pravdu. Ona ale nezapomínala na své ideály, nezapomínala na své cíle. Jen prostě už neměla potřebu dokazovat všem okolo ní její talent. "Heh, své ideály nezapomeneš. Jen prostě.. komu potřebuješ dokazovat svou dokonalost? Své smečce? Ta může jít skočit do zdi, pokud jim to musíš dokazovat. Nestojí ti to za ten stres. A nezlenivíš... zleniví vlci co netrénují a kašlou na to úplně. Být dokonalý se nerovná nesnažit se. Možná jsem své předchozí myšlenky řekla špatně, pardon, to se stává." Merlin byla vždy myšlenkami napřed. Vždy měla v hlavě odpovědi na několik nevyřčených otázek na které se mohl zeptat. Nebylo tedy divu, že občas nešťastně formulovala myšlenky nahlas. Jako by mu četla myšlenky, ona vydechla a s tím na něj upřela oči. "Ale pro mě a tvou rodinu budeš dokonalý vždy.." Dodala nakonec. Dokonalost se měřit možná nedala. Byl to myšlenkový pochod jednoho vlka, kdy uznal toho druhého a přiznal mu určité ideály. Když řekl že ho tam mohla nechat u lišky, zarazila se. Mohla, byla to pravda kterou věděla i Merlin. Mohla utéct a říct že sama utrpěla zranění která by jí zabila dříve nebo později, ale ona místo toho bojovala. "Sledovat tě umírat, zachránit si svůj život a vyváznout bez jizev... Ale jak vidíš, vybrala jsem si to že nás zachráním oba. Už v tu dobu si byl kamarád. Vlče co mělo toho hodně společného se mnou... navíc jsem už přišla o Fausta.. nehodlala jsem přijít i o tebe." Odfrkla si. Nemohla ho nechat zemřít, když přišla už v tu dobu o jejího milého Fausta. Zavrtěla hlavou. Tohle dále nechtěla rozebírat. Jizva kterou jí na srdci zanechal Faust bolela. Které se už nezbaví.
Chápala že se jim teď hlavou honilo několik různých pocitů, ale to co řekl dál jí donutilo se zarazit. "Ráda bych tě měla po svém boku." Přiznala. Bylo to něco jako s Faustem? Netušila, Iridan pro ní byl zatím přítelem s podobným osudem. Možná se začínala zase propadat do pocitů co nikdy moc nebude moci vyznat po tom co Faust provedl s jejím srdcem tím, že jí více méně odmítl. "Ve dvou se to lépe táhne, navíc bych tě mohla učit magii vody. Tam kde jsme minule skončili." Nabídla mu ještě a podívala se na něj. Nejspíše se mu v hlavě honila i další myšlenka. Jenže to co z něj pak vypadlo bylo něco co skutečně nečekala. Nebo čekala? "Tak na tebe kouká odkudkoliv kam jdou mrtvé duše. Tvé cesty chápe každý, kdo tě aspoň trochu zná." Řekla první slova, která jí napadla. Podívala se na Escanora a pak zase na Iridana. Oznámení že se Allavante pohřešuje by měla nejspíše oznámit jejímu otci, ale co jim bylo po tom. Koho by to zajímalo. Řekne mu to pokud se vrátí domů."Tak máš nás pořád. Mě a Escanora." Oznámila Iridanovi a mile se usmála. Byla někdo s kým mohl počítat. Zakázané přátelství mezi smečkami co se moc nemuseli.
Sledovala jak zavřel oči a užíval si účinky její magie. Co pro něj ještě mohla udělat? Odkašlala si tiše, aby uvolnila své hrdlo a začala pobrukovat konejšivou melodii podobnou ukolébavce. Slyšela že vlkům pomáhá mnoho věcí a ona byla jedním z těch, kterým pomáhala písnička. Byl Iridan také tento typ? Maximálně jí řekne ať je zticha a ona pak bude potichu. Víc se stát nemohlo.

Musela se tiše pousmát, Iridan byl opruzený že nebyla dokonalou lhářkou? Je možná trochu na čase aby mu připomněla pravdu. "Iridane, nikdo není na světě dokonalý. V ničem. Dokonalosti nemáme právo jako běžné bytosti dosáhnout. Kdo si myslí že je dokonalý je pouze idiot, který neví nic. Taková jsou pravidla, která máme určená od narození." Připomněla mu. To mu někdo nakecal že jeden může být dokonalý? Jaký hlupák to asi byl? Nikdo nemohl být. Poznala to velice brzy a na vlastní kůži. "Můžeme se pouze snažit o to být dokonalý, ale k čemu to bude? Dokonalost je nedosažitelná." Řekla ještě nakonec s trpkým úšklebkem. Dokonalost. I to slovo nenáviděla. Dříve si přála být dokonalou, ale pro koho mohla být nadále dokonalou? Dívala se na něj, do jeho očí. Dříve je spojovalo pouze to. Teď už i opravdu zmizení matek. Fakt, že už nikdy nebudou mít silný mateřský vzor. Protože Zeinab kterou dříve Merlin měla za svou matku už byla dávno pod drnem také.
Když řekl že je silná, že ho zachránila musela se napřímit. "Nemohla jsem tě nechat zemřít. Nemohla jsem nechat sebe. Od té doby se proklínám že nejsem dost silná. Měla jsem tu lišku zprovodit ze světa." V jejích očích nejspíše nikdy nebude dostatečně silná na to, aby uspěla. Viděla jak sám možná pořád neví odpověď na to kým je. Merlin ale byla schopná přervat pouta která jí spojovala se svou rodnou smečkou a ponořit se do nového světa. "Jsi dost dobrý, protože.. já už nechci být princeznou. Nikdy jsem jí nechtěla být. Ano, miluji svou rodinu jak jen mohu, ale.. chci být Merlin Belialuin. Chci své jméno bez konexí ke zlaté smečce. K čemu mi bude když budu jen princezna zlaté smečky bez jména? Já už ani nevím jestli bych si nejraději nezkusila i jiný život... takový kde bych zářila jen já." Konečně šlo ven i to nad čím uvažovala. Že by zkusila žít chvíli mimo dosah své smečky. Že by skutečně zjistila kým je. Pak jí lehce došla její slova. "A i kdyby.. stále by si byl dost dobrý. Nikdy se nepodceňuj. Buduj svůj osud tak jak chceš ty, ne jak ti říkají zákony. Protože až jednoho dne budeš umírat, budou to právě tyhle momenty, kdy si žil tak jak si chtěl na které budeš vzpomínat." Odvětila mu ještě následně a zadívala se směrem k nejvyšší hoře. Někde tam byl její otec, zničený a možná jí hledající. Hledající celou jejich rodinu. "Tvá rodina tě vždy pochopí, nehledě na to jakou cestu si vybereš." V hlavě si vzpomněla i na setkání s Deironem, na to když tam přišel on a ona mu musela vysvětlit co s otcem našli. Na to kdy jí podpořil nehledě na to jakou cestou předtím kráčela.
Sledovala jeho zhroucení. Jeden pohled na nebe a rozhodla se co rozhodně bude dělat. Mezitím co on se hroutil ona brala veškerou vodu v okolí, aby jí nakonec mohla proměnit v rybky, které pluly ve vzduchu okolo nich. Pomalu na to vystrašené klubíčko položila tlapu. "Koukni okolo nás." Řekla jak nejvíce jemně uměla. Nechávala vyvolat díky rybkám okolo nich světelnou show. Protože voda vždy nádherně uměla kouzlit se světlem, světlem které slabě prokukovalo skrz mraky a dosvítilo i sem. Soustředila se na to, aby se její magie nerozpadla. Udělala to kvůli němu, aby mu ukázala že není proč se hroutit. "Ať se děje cokoliv, svět ti umí nabídnout svou krásu." Nebude nikdy moc na ta objeví, ale vždy udělá co bude v její moci, aby jednoho potěšila. Naučila se vyjadřovat skrz činy, které nikdy nebyly malé ani dost velké.

Vydechla. Bylo vidět že se mu zkrácenina jeho jména nelíbila, nuže proč ho tedy oslovovat zkráceně. Ale pak přišla ta hloupá otázka. Musela se lehce pousmát. "Jeden by čekal, že se na jasné věci ptát nebudeš." Řekla s úsměvem a dívala se na něj. Bylo to tak uklidňující říct o tom někomu kdo nebyl přímo z rodiny a mohla mu být nějaká alfa zlaté smečky ukradená. "Ale ano, někdo jí zabil a dokonale po sobě zametl stopy. Jediné co jsme našli s otcem bylo její mrtvé tělo.. zrovna když jsem se vrátila po útoku lišky a otec musel ošetřovat ještě mě." Dokončila svou myšlenku. Nechtěla se hroutit, nechtěla se nechávat užírat emocemi, které uměla dusit uvnitř sebe. "Slíbila jsem si že nebudu truchlit, pro sebe, pro otce. Abych byla silnější, ale.. cítím ve svých ústech žluč. Ani mě samotné se nechce pořád věřit že neuslyším její hlas, že jí už nebudu moci vyprávět příběhy co jsem zažila. Připustit si fakt že je navždy pryč je to nejhorší." Pronesla konečně hlasem co lehce reflektoval její emoce. "Ale.. údajně silní vlci nepláčou. Nedávají na sobě zdát, že je něco zasáhlo. Proto se i já snažím, abych.. nebrečela." Prozradila mu vlastně i něco navíc. Co by si kdo pomyslel že vlčice, která se snaží být nejsilnější v oblasti magií se rozbrečela. Nemohla to dopustit. Proto její obličej zase pokryla maska, která značila že Merlin netruchlí.
Viděla že ho její otázka skutečně donutila se zamyslet. Většina vlků ale moc zábavné věci tady na ostrovech nedělala. Znala docela dost málo vlků na to aby mohla soudit celek, ale.. pokud to nebyl zrovna šílený Jhin, tak většina vlků skutečně nic nedělala. Nebo nedělala něco co by Merlin zaujalo natolik, že by se na to ptala. Po té co jí řekl se zamyslela ještě více. Takže i on poznal konečně své sourozence. Ještě si pamatovala na objetí které dostala od Deirona.. jediný snad z jejího vrhu kterému dokonale rozuměla. "A kým doopravdy si?" Zeptala se ho s úsměvem na rtech. Něco co jí zajímalo. Zjistil skutečně kým je? Zjistí to i ona? Jhina neviděl ani on, takže uznala že se vlk prostě jen vytratil. Jako většina vlků v jejím životě. "Já nemám moc co vyprávět, pohřbívání vlků je.. těžké." Vzpomněla si na to jak táhla matčino tělo a raději zavrtěla hlavou. "Ale když už skončí pod zemí, aspoň máš jistotu že jsou skutečně mrtví." Dodala nakonec. Konečně si jeden byl jistý že už je ve svém životě neuvidí.

Byl tu takový klid. Merlin se mohla konečně ponořit do svých myšlenek. Dokázala by po otci vůbec převzít smečku? Dokázala by vůbec vést s klidnou hlavou? Nikdy nestála o vedoucí post, vždy se smířila s tím že pro většinu vlků bude jen outsider, který měl až moc vysoké sny. Ale vysoké sny jí donutili k tomu aby se skutečně snažila. Ale ani veškerá snaha neudržela její matku mezi živými. Truchlila za její ztrátu a za slova která nestihla říct. Truchlila svým způsobem. Dívala se do země a pohrávala si s vodou, která utkvěla na kamenech. Kupodivu nebylo tady moc sněhu a proto byla vidět voda. Uklidňovalo jí to. Ty jemné vlnky které voda utvářela když s ní jeden jemně pohyboval. V moment kdy uslyšela jí známý hlas, tak zvedla hlavu. "Ach, Dane. Zdravím." Její hlas zněl až neuvěřitelně klidně na to, že uvnitř ní byl smutek. Escanor jen k příchozímu zvedl hlavu a zabořil se Merlin více do kožichu. Nebyl to ten na kterého tady Merlin tiše čekala. Popravdě to bylo možná lepší než kdyby přišel Faust. Toho dávno pohřbila podobně jako svou matku. A mrtvoly se nemají vykopávat, ale mají zůstat hezky pod zemí. Aby fungoval dál cyklus života. "Mohu ti říct že nyní jsme úplně stejní.. už také nemám matku, někdo jí zabil." Ani teď se jí nelámal hlas smutkem. Znamenalo to že byla tvořená pro Chaos? Dívala se na vlčka, který jí dorůstal s neutrálním výrazem v očích. Musel pochopit že i když její utrpení nebylo vidět, tak se nemohla usmívat. "Ale co si prožil ty? Je to delší doba co jsme se neviděli.. jistě si toho prožil podobně jako já." Zeptala se jej aby odvedla slova od své mrtvé matky. Nechtěla smrt Athai rozmazávat, když se ani nevědělo kdo jí to způsobil. Když jí navíc zemřel i strýc. Podívala se na nebe a pak zase na Iridana. Možná se stal více chaosem než předtím, možná se jen bezcílně toulal ostrovy. "Viděl si vlastně od té doby někde Jhina?" zeptala se ho, když si vzpomněla na jejich úplně první setkání. Nebylo moc veselé. Povšimla si jizev, které jemu zanechala liška. Ona měla sama své, kterými se mohla pyšnit. Spojovalo je právě tohle? Tenhle boj?

Když sem konečně dorazila, musela vydechnout. Bylo to něco co se nedalo nazvat. Ten čistý nával nostalgie, ten pocit který měla když poprvé uviděla Fausta. Escanor, který nyní seděl na jejích zádech, seskočil přímo do kupy sněhu a začal poskakovat. Jakoby vycítil jak se Merlin cítila. Jako by všechny ty starosti a hnusné pocity které doposud nosila ve své hlavě odešli jen co viděla zase rokli. "Jak se to říká?.. Jsem doma?" Zeptala se sama sebe tichým hlasem a musela se pousmát. Musela uznat že byla skutečně zima, nějaká magie ohně by se vskutku hodila, ale neměla kde jí vzít. Neměla dostatek těch lesklých mincí na to, aby si jí od Wua koupila. Možná byla prostě jen chudá.. možná prostě si to jen osud nepřál aby měla další magii. Zadívala se na nebe a pak zase na krajinu před sebou.
Po chvíli se rozhodla, že se schová před nepříznivým počasím. Seděla tedy pod kameny, které tvořili lehčí převis a koukala. Jako by na někoho čekala. Escanor byl u jejích pacek jako by také něco vyhlížel.

(-- Zubří Pláň (skrz Sněžné Tesáky)
Prošla portálem jako by se nic nedělalo. Tuhle cestu znala tak moc dobře, že kdyby zavřela oči, jistě by do rokle došla. Bylo divné ale sem chodit tak moc často. K čemu to vůbec bylo? Vzpomínky.. vzpomínky které jí připomínali jak bláhová jako vlče byla. Dříve si myslela že už teď bude umět ovládat většinu magií a zatím jediné co ovládala dosti dobře byla její vrozená magie a iluze. Více se zatím ještě nenaučila a to díky smrti její matky. Bože.. občas se stane v životě něco s čím jeden prostě nepočítá. Neměla tu matka být až do chvíle dokud by neviděla vnoučata? Takhle jí to bude k ničemu a až zemře i otec, nebude mít vůbec kdo smečku vést. Ach, jaká by to byla škoda.. ale byla k něčemu vůbec smečka? Začínala pochybovat, ale nesměla si nechat úplně pokazit náladu.
Rozhlédla se okolo sebe a uvědomila si že květiny které zde tak moc obdivovala jsou pod sněhem, nedalo se nic dělat.. nic nebylo na stálo.. vše jednou skončí.. Proto i ona šla dál, tam kam chtěla.
--) Rokle (přes Nejvyšší horu)

(-- Zlatá smečka (Skrz Zlatý les)
Nevěděla skutečně co si myslet, její tělo bolelo při každém pohybu a pociťovala pocit plného nosu, který byl vskutku nepříjemný. Kdo byla? Kým se vlastně chtěla stát? Neuvědomovala si toho moc.. měla vůbec nějaký ten cíl stanovený ve své hlavě? Povzdechla si a podívala se na Escanora, který jí následoval. Bylo to něco.. takového uklidňujícího. Něco jako jistota.. Escanor jí jako jediný neopustí. Nemůže ani! Co by si bez ní počal?
Merlin netrvalo dlouho než za pomocí své magie ulovila menšího vyhublého zajíce, který hledal potravu. Nechala část pro Escanora jehož kožíšek byl bělostný. Kdy se to vůbec stalo? Nejspíše si toho díky smrti matky nevšimla.. když se oba dva nažrali, musela se vydat zase na cestu. Cestu za starými vzpomínkami.
--) Červená louka (skrz Sněžné tesáky)

Udělalo se jí zle, příšerně zle. Celé to následně vnímala jako vzdálený pozorující, ignorujíc vše co se dalo. Všechnu tu bolest...
Ani netušila kdy usnula, bylo to skutečně jako vzdálený sen. Přesto.. zadívala se na místo kde měl být hrob její matky. Pak své oči upřela na Escanora, který jí ležel u pacek. Byla jí příšerná zima. Takže jí nejspíš probrala zima. Ihned vyskočila na své packy a vydechla chladný obláček páry. Musela se co nejdříve začít pohybovat. Už teď věděla že nejspíš z tohohle usnutí bude mít pěknou rýmu néli něco více, ale.. ona za to nemohla že jí její psychika zradila.
První rozhýbávání jejího zmrzlého těla bylo až příšerně bolestivé. Ale zvládla to bravurně. Bez rozmyslů se poté vydala směrem kde naposledy viděla Fausta. Potřebovala si ulevit... tak moc si potřebovala ulevit od svých pocitů.
--) Zubří pláň (přes Zlatý les)

Merlin se už ztrácela ve svých emocích. Sice musela pohřbít matku ještě. Její tělo táhla s Deironem. Nebylo to něco co by se muselo dělat každý den, něco takového se muselo dělat jednou za život. Celou dobu si zakazovala plakat. Nesměla vůbec brečet. Co by si o ní ostatní pomalu scházející se členové zlaté smečky mysleli? Vypadalo to však že otec se probral. Nejspíše si ale neuvědomoval že to co se nyní dělo byla realita. Byla to běžná část smiřování? Běžně se popírala smrt našeho blízkého?
Merlin tedy nakonec spolu s Deironem dotáhla tělo k nejspíše už vyhloubenému hrobu. I kdyby byl sebevíc mělký, už tam něco bylo. Zadívala se na ty dvě a povzdechla. "Ať už to máme za sebou. Čím více se to protahuje tím více ta rána bude krvácet." řekla Merlin své přirovnání doufajíc že ona není sama co by chtěla už matku obecně uznat za mrtvou. Mrtvý potřebovali důstojný odpočinek.

Chápala jak moc Deiron musel trpět, když ho přizvala k tažení těla matky, ale jejich matka to už nebyla. Bylo to cosi mrtvého, něco co dávno nežilo. Nejspíše to ani neožije, pokud si na ně bohové na svátek mrtvých nepřipraví něco, co by je mělo vystrašit. Dívala se na Sisi jak nejspíše nebyla zcela orientovaná a pak zase na Deirona, který nejspíše bral matku jako mrtvé tělo, ale nešlo mu to. Ale ona vlastně byla mrtvé tělo. Víc nebyla a už ani nebude. Jednou maximálně kvalitní zemina a potrava třeba pro laně, ale.. teď to bylo hnojivo. Musela se oklepat, nazývat svou matku hnojivem byl zcela nový level seznámení se se smrtí.
Podívala se směrem k bílé vlčici a své sestře ještě jednou. Teď měla sestra otázku, nad kterou Merlin zprvu pokývala jen hlavou. "Zvládneme to nejspíše sami." Odpověděla nakonec i slovy a podívala se k místu co vybrali. Krásné, nejspíše to bude vzbuzovat úctu smečky, protože to si jejich matka zasloužila. Merlin jí v akci moc jako alfu neviděla, spíš svého otce. Jak na tom byl vůbec otec? Zvládal to už lépe?

Sisi, Alyanna, Deiron
Táhla tělo mrtvé matky a měla co dělat aby si zachovala profesionální výraz. Bylo těžké držet si profesionalitu, když jeden táhl mrtvé tělo vlka který mu dal život. Bylo na tom něco tak.. podivného, tak moc že to Merlin ze vnitř lehce rvalo. "Deirone! Prosím pomož mi." Zvolala Merlin směrem ke svému bratrovi jen co na chvíli pustila tělo její matky. Proč nezavolala kohokoliv jiného? Nechtěla si to přiznávat, ale sestru neznala už vůbec. Celý rok jí neviděla ani jednou a Sisi? Kdo ta vlčice byla? Merlin jí taky neviděla. To už viděla spíše Rhaaxina a další ze smečky. Ale možná nebyli tak špatné, jen je bude muset poznat. Byla to její sestra a někdo kdo ve smečce byl nejspíše dlouho.. ale teď nebyl nejlepší čas na poznávání vlků. Teď nebyl ani ten nejlepší čas na poznávání..
Čapla znovu tělo matky a pomalým krokem se zase přibližovala k dvojici co oznámila že vybrali místo. Pokud Merlin dobře slyšela, byla od nich dosti daleko na to aby slyšela správná slova, ale zase dost blízko na to aby něco vůbec slyšela. Pomalu tedy táhla dál tělo matky blíže plna pocitů, které neuměla popsat. Jako kdyby jí někdo vrazil kovovou tyč do břicha a točil s ní? Ne ani to nebyl dostačující pocit. Nepříjemné stažení hrdla bylo ale něco co uměla popsat dokonale. Podívala se kam ještě tělo musela dotáhnout a s odfrknutím pokračovala.

Dívala se na situaci kterou vytvořila. Která se vytvořila sama, ale ona byla polapena v jejím víru už od samého začátku. "Nevymýšleli bychom si jen tak nějaká slova. Není to v mé povaze ani v mé potřebě. Prostě je matka mrtvá." Pronesla nakonec Merlin a stáhla uši k hlavě. Byla mrtvá. Její život došel do předčasného konce.
Dívala se na to jak se její druhá sestra zmocnila toho kdo měl co dělat. Merlin pokývala hlavou. "Já dojdu pro její tělo. Zkusím se mezitím zamyslet i nad místem a případně zbytku smečky domluvit když sem přijdou. Vysvětlit jim co se stalo." Dostala ze sebe Merlin. Musela dojít pro tělo do úkrytu kam jej dotáhl otec. Podívala se na Deirona a pokývala hlavou. "Brzy jsem zpět." S tím se vydala klidným krokem blíže a blíže k úkrytu. Hlavně nevěděla jestli bude muset vyrvat tělo matky od otce, ale.. nenechá ho, aby se mazlil s tuhnoucí mrtvolou. Byla to nechutná představa a dle ní měl její otec na více. Prostě došla k těle její matky a zadívala se na něj.
Chladný pohled, netušila zda má ještě sílu brečet. Vzala tělo do tlamy a začala ho táhnout zpět směrem k seskupení. Nechtěla aby se s ním otec více mazlil. Nechtěla ani aby pak netušila kam se tělo matky podělo. Všímala si jejích smrtelných ran. Ale nakonec dále pokračovala v tom směru k ostatním s hlavou plnou myšlenek.