Příspěvky uživatele

(--- Doupě
Tolik se toho událo mezitím co se malá Merlin spolu s ostatními sourozenci vykutálela z domku. Ona nebyla jen někdo kdo by zůstal na jednom místě a tak se v nestřeženém okamžiku vytratila všem se kterými doposud byla z dohledu. Chtěla objevovat tenhle svět a rodina jí bohužel v tomto bránila. Učila se tím že občas poslouchala další vlky, sledovala je vždy z nějakého keříku a dokonce i zjišťovala co její drobné tělíčko dokáže. Zjistila že to co umí vydávat za zvuky může sloužit i k dorozumění, něco jako jim ukázali rodiče. Všímala si že většina vlků chápala význam slov jinak než ona a dokonce viděla i zajímavou věc. Sledovala skutečně jak se dělo něco s jedním vlkem. Zaujalo jí to, přeci jen to se nediví každý den. Něco jako on chtěla umět. Chtěla skutečně něco v tomhle životě dokázat ne jen být závislá na dalších vlcích.
Odvrátila pohled a vydala se pomalými kroky zase dál. Čím více toho nachodila tím více se naučila jak správně používat své tlapy. Chtělo to jen a pouze cvik který Merlin někde uvnitř sebe měla. Ten motiv být nejlepší a co nejdříve se naučit ty čáry. Nevadilo jí být samotnou, ještě víc se jí třídili myšlenky a snažila se dokonce i takto sama chápat významy slov které zatím slyšela od ostatních. Matka se jí nejspíše ani nepokusila hledat. Povzdechla si, první vědomá emoce. Nelíbilo se jí je cítit. Vše akorát komplikovaly. Ihned jen co viděla bratry zmizet se pomalu vydala za nimi. Své packy měla jistější. Nevadilo jí dokonce i lehce popoběhnout. Bolest co cítila v tlamě pomalu mizela a ona věděla že to je nejspíše jen to nejlepší. Chtěla své bratry dohnat a tak přidala co nejvíce.
---) Zlatý les.

Jméno: Merlin
Kolikrát?: Jednou
3: Solnička! *jinak nemám námitky*
4: Ty!

Pro Merlin byla zatím rodina jediné co znala, ale pořád se pohledem dívala ke světlu které vstupovalo do jeskyně. Co když tam bylo něco víc? Něco neobjeveného, lepšího než teplo matky a otce. Něco o hodně lepšího než dva bratři co se spolu furt prali. Merlin se proto nemotorně zvedla, chtěla to prozkoumat stejně jako mladší sestra, ale vyrušil jí Deiron. Otřel se o ní a ona vydala něco, co nečekala. Zavrčela na svého bratra podivným způsobem, možná se to ani vrčení nepodobalo, ale říkali jí to pudy. Nechtěla se nikoho dotýkat, chtěla svůj vlastní prostor. Už teď začínalo být jasné, že pro ní teplo rodiny nebude to hlavní. Pak však si všimla že sestru nese ven táta. Merlin se ihned rozcupitala směrem k východu, ale vzala jí nakonec máma. "Níííí." Dostala ze sebe podobný zvuk jako bratři. Nelíbilo se jí to, chtěla se vymanit ze sevření matky a vše prozkoumat sama. Nemohla se na ně jen a jen spoléhat. Musela si vše oťukat sama. Navíc neustálé přejíždění jazykem po patře jí dodalo dojem, že už tam něco má a mohla by s tím udělat něco víc, třeba se bránit. Přesto tušila že nad matkou nevyhraje, tudíž mohla jen doufat že se bude věnovat spíše zlobivým bratrům a jí se podaří prozkoumat toho co nejvíce.
→ území

Merlin také rostla. Sílila a stávala se silnějším. Netušila ani zda se jí to v životě bude hodit, přeci jen něco takového bude za dlouhou dobu až, něco takového se jednoho dne bude hodit jen jí. Netušila ani zda něco takového bude. Bylo to pro ní nové. Podívala se na brášky. Pociťovala pořád bolest dásní, ta rostla každým dnem jen co se ty bílé potvůrky z nich začaly klubat. Ovšem stala se objetí tučíka, který se rozhodl, že na nepřipravenou Merlin zaútočí, jenže celá situace dopadla jinak v momentě, kdy se přesto vrhl na brášku. Merlin se na ně dívala a váhala zda se k nim nepřidat, vypadalo to jako zábava, jako něco co by jí mohlo donutit se taky takhle tvářit. Cítila se líp, lépe než sama. Opatrně se k nim proto tedy na vratkých nožkách vydala. Snad jí mezi sebe přijmou..

Sála mateřské mléko a sílila. Nebála se dokonce i přicuclá ke struku občas spinkat. Bylo to takové, že se snažila co nejvíce vyhrát svůj boj. Musela být silnou mladou vlčicí. Nechtěla být tím tintítkem kterým se ještě mohla stát, vlastně... ještě takhle nemohla přemýšlet, spíše se jen krmila jak jí to říkal instinkt a doufala, že z toho vytěží co nejvíce. Netušila že právě tohle jí dává sílu spolu se spánkem. Netušila co to pro ní znamená a nebo jak to ovlivní její život. Narodila se jako vyvinuté vlče, možná lehce flekaté s heterochromií v očkách. Ty měla zavřené a zase spinkala. Pak se zase probudila a sála. Takto to šlo několik dní.
Měla toho dost. Břich měla dávno plný, tudíž na nějakou chvilku měla dobrou náladu. Očíčka rozlepila obě, netřeba zmiňovat že si konečně zvykla i na to světlo co zde bylo. Podívala se na své sourozence a nechápavě naklonila hlavu. Opatrně se otočila od mamky a pokusila se postavit. Nešlo to zprvu jak by si představovala, její nohy byli stále vratké jako u malé srnky co se právě narodila, ale nevzdávala to. Nedávala se porazit nějakou blbou fyzikou o které zatím ještě nevěděla. Pokaždé když nějak blbě spadla kníkla. Přesto se nakonec dostala do pozice, kdy mohla prozkoumávat doupě. Její neoblomitelná snaha jí dokázala postavit na vratké nožky. Přesto její chůze vypadala něco jako poloplazení se.
Když její otec zavrčel tak se podívala směrem kterým vrčel. Cizák. Nespokojeně si odfrkla a vydala zvuk podobný bublání. Přesto ho neřešila. Nebyl pro ní zajímavý, to co bylo zajímavé byla podivná bolest v její tlamičce. Bolest se zdála jiná než cítila při pádech. Doplazila se k bratrům. Chvilku je pozorovala a nechápala co to dělají. Opatrně natáhla vratkou packu a bum! Tomu stejně flekatému praštila packou do hlavy. Zdálo se jí že to co dělá není vůbec hezké. Nebo brala to jako něco ošklivého. Dívala se na něj mírně naštvaně a cítila se jako hrdinka. Nebo spíše měla v sobě takový hřejivý pocit. Ještě k tomu se pokusila na něj štěknout, aby si to uvědomil. Snažila se napodobit chování otce. Teda ale nikdo netušil jak jí to s tou packou napadlo. To nevěděla ani ona.

Herní
- Taylor
- Ve dvojici se Solfatarou
- NPC
- Křišťálové jezero

Neherní
- Merlin
-Začátečník

Očka Merlin si pomalu zvykala na světlo a barvy okolního světa. Netrvalo dlouho kdy se jí podařilo otevřít i druhé očko. Opatrně si začala packou přejíždět po očích, aby setřela vše co jí tam vadilo. Neustále si tam přejížděla packou a nevydala ani jednoho nespokojeného zvuku, leč se ve svém nitru cítila jako by tu hnusnou věc chtěla co nejrychleji pryč a pomalu jí začal zžírat i jiný pocit. Ten si neuměla k ničemu zatím přirovnat, ale byl tam a pořád sílil dokud se jí hnus co měla okolo očíček nepodařilo dostat pryč. Upírala stále své oči na svou matku a zkoumala jimi okolní svět. Nakonec se pokusila překulit od matky, aby měla o všem větší přehled. Viděla další tři menší kuličky a ještě jednu velkou. Připomínala matku, aspoň tím jak vypadala. Nechápala to moc, ale cítila k ní taky nějaké pouto. Odfrkla si nespokojeně a pokusila se zvednout na své ještě slabé nohy, aby si mohla dojít pro potravu ještě v podobě mléka, ale spíše se rozmázla na zemi a k matce se spíše dokutálela. Tam se přisála ke struku a spokojeně začala sát.

Merlin nevěděla co se okolo ní dělo, navíc to nedávalo ještě tak úplně smysl. Jak vlastně tahle situace dala popsat? Jak to všechno skutečně vypadalo? Tolik nevyřčených otázek, které si nepoložila, které si vlastně ještě nemohla položit, leč registrovala více věcí. Opatrně se posunula, když sice slabě, ale slyšela nářek matky. Nemohla vidět, nemohla cítit úplně a sluch byl taky ještě na tom zle. Přesto se pomalu začala platit k matčiným předním packám, leč to bylo neopatrné, spíše než jako plazení to vypadalo komicky, ale. Nakonec se k packám matky doslala a vystčila jazyk z tlamičky. Opatrně hlavu položila na matčinu přední packu a přejela jazykem. Snažila se udělat to co ona dělala pro ně, když se jim něco nelíbilo. Přesto se jí to nelíbilo, nelíbilo se jí jak matka naříkala... kolik toho musela protrpět. Přesto že tomu nerozuměla se cítila uvnitř sebe taky zle. Už nechtěla vidět tmu, chtěla se na matku podívat, ukázat jí že vše není tak špatné. Netušila co přesně udělala, ona ještě ničemu moc nerozuměla, ale povedlo se jí rozlepit lehce jedno oko. Zadšeně vykníkla, ale hodně brzo si uvědomila, že její oko zatím reaguje více méně jen na světlo... žádný jasný pohled to nebyl, ale přesto v tom světle viděla obrys matky. Nemotorně se položila na její packu a zakňučela.

Opouštěla lůno matky, díky přírodě se drala na svět. Nejspíše byla právě v tomhle příroda kouzelná. Tolik instinktů se aktivovalo po vypadnutí na chladnou zem. Kdyby mohla myslet tak by nejspíše uvažovala nad tím jak by se mohla vrátit zpět do toho tepla, ale bylo pozdě.
Nemohla ještě ani myslet, nemohla si nějak více uvědomovat to že existuje či podměty které na ní působily. Na rozdíl od bratra byla tichá, jen párkrát vykníkla když se hlavičkou snažila najít struk. Cítila pouze teplo, když jí matka začala čistit jazykem. Nejspíše si ani neuvědomovala, že je to teplo. Pudy v ní jí říkali že něco takového potřebuje k životu. Pudy jí velely se proste jen přicucnout se na struk matky a pít.
Začala tedy nelítostný "boj" o to, že se prostě ještě v ten den napije a hle. I když s pár potížemi se přisála a začala sát životodárnou tekutinu. Jako by to nebyla pak další dny náplň jejího života.
Opravdu, první dny měla vskutku jednotvárné, plné jen pudů a ničeho jiného. Spala, jedna a vyprazdňovala se. Nevnímajíc stále své okolí. Nic kromě instinktů neměla. Na zrak bylo ještě moc brzy, to samé na ostatní smysly. Navíc pro vlče byla stejně nejhlavnější tahle váze sílení. Avšak slabé uvědomění toho, že nejspíše nebyla jenom sama v tomhle světě přišlo. Nejspíše tu byla role, kterou Merlin bude v životě obdivovat. Trvalo ještě další dobu, než si uvědomila, že těch věcí okolo ní je tam více. Najednou však přišla zima jak se sourozenci snažili dostat pryč. Celou dobu se občas snažila dostat blíže, ale až teď se pokusila blíže plazit k matce. Nevěděla zda to její tělo zvládne, nepřemýšlela nad tím ani moc, přeci jen nemohla, ale byl to pokrok.