Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Už teď se mu v džungli líbilo. Spokojeně jsem nad tím přikývla. ''A teď budeme mít víc než dost času to tu pořádně spolu prozkoumat. Už jen abys poznal každý kout území, kde končí a kde začíná.'' Spokojeně jsem se tetelila. A když jsem zavyla na oznámení Citře, zavyla nazpět a díky tomu jsme ji snáz našli. Představila jsem Deirona, kdy nás pak teda oba jmenovitě pozdravila a nakonec se dopředstavil i sám. I s tím že by se mnou chtěl v budoucnu založit zde rodinu a věnoval mi u toho nervózní pohled. Povzbudivě jsem se na něj usmála a lehce přikývla, ale tentokrát jsem k tomu nic nepřidávala. Můj vlídný pohled mohl hovořit za vše. A pak se slov vícero ujala Citra. Přijala ho s doufáním že snad jsem si vybrala dobře. A tak jsem se i na ní usmála. Tušila jsem že to nemyslí jen jako Alfa, ale i má dobrá kamarádka. Vážila jsem si ji i její starosti. A nakonec ho vyzvala k tomu, aby se představil více a ne jen s plány o naší společné budoucnosti. To jsem se pak posadila a nechala ho mluvit samotného za sebe. Sama jsem byla nakonec zvědavá co si vybere, od našeho rozhovoru o tom co bude dělat pro smečku měl času dost se rozhodnout.
Pak se džunglí ozvalo další vytí. Napřímila jsem uši. Naštěstí nám však ještě nechávala chvíli. Vytí bylo známé, a bylo tak podobné tomu mému, prostě oznamovacímu o svém příchodu, že nebylo nač si dělat starosti. Snad.
A až spolu domluvili, podívala jsem se na ní. ''Citro, a dokud máš ještě pár minut, protože koukám že jsi pořád na roztrhání,'' To jsem se na ní podívala lehce lítostivě, ''Chtěla bych s tebou probrat svou funkci. Myslím že se nám Maingar začíná celkem rozrůstat,'' ačkoliv já teda jako nové znala teda Ezkyla a Deirona, hehe, ''Možná bych chtěla se stát spíše smečkovou učitelkou, jako někdo kdo se na ostrovech narodil a snad zná každý kout. Jako tulák jsem i často lovila. V případě potřeby dokud se nenajde někdo vhodný budu zastupovat i posla kdykoliv samozřejmě budeš potřebovat, ale jinak bych se ráda ujala pozice učitelky.'' Shrnula jsem to. Nechtěla jsem ji příliš zdržovat, chudák by potřebovala někoho kdo ji pomůže. Moje první mise posla nebyla úplně neúspěšná, ale.. asi to opravdu nebylo něco co bych chtěla dělat trvale a skutečně jsem se spíš viděla jako někdo kdo bude své zkušenosti předávat ostatním.

O lásce jsem snila celý svůj dosavadní život. Už jako malá slečna jsem sledovala jak krásný vztah spolu mí rodiče měli, jak se o nás s péčí dobře starali. Takhle jsem to teda alespoň vnímala já. Ale jak jsem tak rostla, uvědomovala jsem si vícero typů lásky. Cítila jsem lásku jinou k rodičům, jinou k sourozencům, jinou ke své Luně.. Dokud nepřišel on. Ach ano. Ten sladký pocit, když se vám jen při vzpomínce na něj rozzáří úsměv na tváři a poletují vám v bříšku motýlci, (A nemyslím ty, které jsem měla včera k večeři.) a celkově jste kdykoliv s ním šťastní.
Ale však Deiron je má první láska, ale jestli bych mohla říct jediná, to si nejsem jistá. S Deiem jsme se potkali velmi mladí a sami vlastně nevěděli co bychom od života pořádně chtěli. Já jsem toužila žít tuláckým životem, on žil s rodinou ve Zlatém lese. Jenže cesty osudu jsou nevyzpytatelné a tak se stalo že jsme se dlouhou dobu neviděli. Zažila jsem spoustu veselých, smutných a hlavně zvláštních událostí. A právě při jedné z nich jsem potkala jeho. Rhaaxina. Viděli jste někdy tak arogantního, narcistického vlka? No, že bychom si v první chvíli zrovna padli do noty se opravdu říct nedalo, ale čím dýl jsem s ním strávila, tím víc jsem ho začala... obdivovat. Ta nezkrotná síla, ta loajálnost k jeho bližním.. Toužila jsem po tom, abych s ním mohla strávit víc času. Víc ho poznat. Nabízel mi víc zážitkové chvíle.
A přesto jeden osudný den jsem znovu potkala Deirona. Mé srdce poskočilo radostí, že jsem ho znovu viděla a že byl živý a zdravý. Rozhodl se odejít ze Zlaté smečky a jít se mnou do Maingarské smečky (do které jsem se v mezičase stihla přidat) a tam začít nový společný život. V tuhle chvíli se těším až si najdeme společnou jeskyni či noru a třeba jednou na svět přivedeme naše společné potomky. Ale on, Rhaaxin, má v mém srdci také své speciální místo. K jednomu mě vede láska, k druhému touha.

A tak s tichem jsme obyčejnou džungli nechali za sebou a oficiálně jsme vstoupili na území Maingarské smečky. Zavětřila jsem, ale zprvu nic. Teprve až jsme zašli na území hlouběji jsem pach Citry zacítila. Lehce jsem zavyla, abych na svou přítomnost Citru upozornila. A s tím jsem následovala její pachovou stopu, a my měli i další věc z pomyslného seznamu za sebou. Podívala jsem se na Deie, ''Bude se ti tu líbit. Od džungle až k pláži se území táhne, takže si tu každý najde svoje.'' Popsala jsem hodně ve zkratce území, ale určitě si to bude chtít pak i projít? Kdo ví. I když jsem Deie milovala, občas bylo těžký číst jeho myšlenkový pochody. Po nějaké době chůze jsme nakonec až k Citře dorazili. ''Citro! Zdravím tě!'' Usmála jsem se na flekatou vlčici nadšeně. ''Ráda bych ti představila Deirona.'' Poodstoupila jsem, abych dala prostor jemu, ''Můj partner a zájemce o přidání se do smečky.'' Mávla jsem při tom spokojeně oháňkou. Tak a teď to bude ofiko!

Bál se že o mě přišel. Pousmála jsem se a poté co mě pošimral, přitulila se jeho k jeho krku. ''Zbytečně ses bál.'' Zašeptám. Po chvíli na můj dotaz jestli je připravený, odpověděl že víc to asi nejde. S tím že jsem se zachichotala a postavila konečně. Mezitím mi odpověděl na mou otázku. Ne, úkryt si jako první najít nechtěl. Chtěl cílevědomě jít do Maingaru a stát se jejím členem. ''Dobře. Tak jdeme na to.'' Pousmála jsem se k němu a povzbudivě do něj šťouchla. Chtěl nechat Zlatou daleko za sebou a začít nový život v Maingaru. Bylo to pochopitelné a já jsem se to jen snažila trochu zdržovat, aby stejnak neudělal něco neukvapeného, ale to nejspíš už nebylo možné ovlivnit. Byl rozhodnutý, hlavně tím, že chtěl strávit budoucnost se mnou. ''Tak pojďme můj milovaný.'' Řeknu tedy po chvíli a přes stromy zamířím rovnou na území smečky a doufala jsem jen že tam Citra bude.

-> Maingarská smečka

Mě nic nebolelo.. To bylo sice fajn, ale Deiron prošel náročným výcvikem, na který si musel odpočinout a než jsme se nadáli tak jsme se dobře prospali. Bolelo ho sice celé tělo, ale spal dobře. ''O dost lépe a klidněji, když jsem tě měla po takové době vedle sebe a už se těším, že se budeme vedle sebe probouzet teď už pořád.'' Zavrněla jsem spokojeně, když jemu v očích hrála starostlivost. Byl tím tak roztomilý! Šťouchla jsem ho čumákem do tváře a začala jsem se pomalu protahovat. ''Tak co, jsi připravený?'' Ušklíbla jsem se, když jsem se pořádně protáhla a postavila na všechny čtyři. I Luna slétla ze stromů a přistála mi na ramenou. Pohlédla jsem směrem, kterým pak už začínalo území Mangarské smečky. Bude tam vůbec Citra? Nikdo jiný Deirona prozatím nemůže přijmout. Snad ano. ''Můžeme hned, nebo můžeme v okolí se podívat po nějakém společném domově, který bude jen nás dvoui, vyber si. Mě je to jedno.'' Zazubila jsem se a mávla ocasem.

Ve společném objetí jsem usnula. Luna na nás pohlížela z korun stromů a tak jsem neměla sebemenších pochyb, že by nás před nebezpečím dopředu nevarovala, ale jelikož se neozývala, brala jsem to jako znamení klidu.
Po nějaké době jsem pocítila jemné dloubnutí jeho čumákem a pomalu jsem otevřela oči a na svého partnera jsem zamžourala očima. Po chvíli jsem hlavu také zvedla a jemné ťuknutí čumákem mu opětovala, ani ne tak kvůli tomu, abych ho probudila, neboť vzhůru už byl, ale protože jsem ho tím po probuzení láskyplně "přivítala", "Dobré ráno drahý Deii." Vlastně jsem přes husté koruny stromu absolutně neměla tucha jaká denní doba byla, neboť v džungli bylo šero pořád, ale co jiného vlastně po probuzení popřát? Olízla jsem jej opět na tváři. Ještě chvilinku jsem si užívala jeho příjemné objetí, ono.. koneckonců byl dostatečný čas, "Jak se cítíš? Odpočinul sis?" Optala jsem se a s milým úsměvem se na něj podívala.

Stanuli jsme před svatyní. Já do ní neměla důvod jít, hádala jsem, že jsem stejnak byla na svých vrcholech a lepších výsledků už bych s mistrem nedosáhla. Brzy na to vstoupil tedy dovnitř Deiron a já jsem se pro tuto chvíli ocitla v džungli sama. Nepřišlo mi to nijak divný, prostě jsem si před svatyní sedla a po chvíli i lehla.
Netušila jsem kolik času uteklo, než se můj drahý konečně ukázal a dosti značně znaven. Pochopitelné, mistrovi tréninky nebyly procházky růžovým sadem a věděl to snad každý.. Byla to jedna z prvních věcí, které se vlk o svatyni dovídá.
Když došel ke mě a lehnul si, tak jsem se na něj usmála a olízla jej po tváři. ''Dobrá práce, počkáme jak dlouho budeš potřebovat,'' S tím jsem souhlasila tedy s jeho návrhem a pak si položila hlavu na jeho tlapky. Přitulila jsem se k němu a dovolila si zavřít oči.

<- Severní hory (přes Luka)
Na moje návrhy moc hlasitě teda nereagoval. Ale neměla jsem mu to za zlé. Prostě o tom nejspíše chtěl v klidu popřemýšlet. Nejspíš stačilo prostě jen to, že udělal to velké životní rozhodnutí a spolu se mnou zrovinka mířil do nového domova. Ještě předtím jsme však úspěšně mířili do hlubin džungle, kde se nacházela mistrova svatyně, ''Už jsi v ní někdy byl?'' Zeptala jsem se po chvíli ticha, abych ho přerušila. Už snad i ze zvyku jsem se překážkám různě vyhýbala, tak jak bylo potřeba, a celkem zkušeně mířila ke svatyni. ač jsem uvnitř ní byla pouze jedinkrát, džungli už jsem poměrně znala. To už horší bylo se orientovat v Začarovaném lese, tam se ty stromy skutečně museli rády přeskupovat. ''Mě bolí celý vlk jen si na to vzpomenu, jaký výcvik jsem tam prošla já,'' Zasmála jsem se a brzy jsme před ní zastavili. Já se teda spokojeně posadila a na Deie se zazubila, ''Počkám tu.'' Mávla jsem i ocáskem a usmála jsem se na něj na to, abych ho pořádně povzbudila.

<- Rokle

Nadšeně jsem přikývla, když .. defakto odsouhlasil moje slova. ''To skutečně je! Ale to musíš poznat a usoudit hlavně sám.'' Zazubím se a pak jen tiše vedle něj kráčím. Jeho přítomnost po takové době byla pro mě útěchou a byl součástí mojí rodiny.
Když jsem se ho později zeptala co by vlastně chtěl dělat, tak vůbec netušil a ptal se na můj názor. Zakroutila jsem zamyšleně hlavou a vydechla zamyšlené 'hm', zatímco jsem uvažovala na co by se dle mě Deiron hodil. Tu mi došlo, že jsem se ho nikdy nezeptala co vlastně dělal pro Zlatou a v tuhle chvíli mi nepřišlo ani vhodné se na to ptát. ''Po návštěvě svatyně jistě dost zesílíš, co třeba nějaký obránce, nebo tak? Už tam jedna je, Nerys. A nebo třeba bojovník? Ale můžeš být jistě i lovec, nebo tak něco. Myslím, že můžeš být čímkoliv co tě vůbec napadne.'' Vyjádřím se nakonec a zazubím se.

-> Mlžná džungle (Přes Luka)

<- Červená louka (Přes Nejvyšší horu)

Má minulost mě nedefinuje. To bylo něco takového co jsem slyšela už od Citry, jen to dost možná řekla trochu jinak. Usmála jsem se, ''To ano. Nikdy jsem si nemyslela, že bych do smečky se přidala. Dokud jsem nepoznala Citru a její záměry.'' Navrhl že mi rád pomůže s nalezením rodiny, což jsem mu děkovně opětovala ulíznutím na tváři. Když do mě šťouchne, že mou rodinu najdeme, až je jakákoliv. ''Budeme hledat, když budeme třeba procházet ostrovy, nebo tak. Mou hlavní prioritou a rodinou jsi nyní ty a také Maingar.'' A má matka, ale.. to sedí tedy do toho, že budu hledat, jen když k tomu bude příležitost. Cesta ubíhala celkem rychle. Avšak nějak rychle mi docházeli témata, o kterých jsem se nyní mohla bavit.. Chvilku jsem uvažovala, a věnovala zase pohled Deiovi, ''A až se staneš členem Maingaru, víš co budeš chtít dělat? Já jsem Posel, občas asi se budu muset vypařit na nějaký úkol, kdo ví? Ale chci se postupně dostat a splnit si to, že se stanu Učitelem.'' Když nevíš co, můžeš řešit smečku, že? Nechtěla jsem totiž prozatím řešit naši společnou budoucnost, k tomu se postupně koneckonců dopracujeme.

-> Severní hory (Přes Ostříží zrak)

Přitulil se ke mě, když jsem se cítila trochu nesvá z toho jestli nejsem příliš rychlá. Jeho hlas se poslouchal opravdu příjemně a ani jednou jsem jeho slova nepřerušila. Mezitím jsem si u toho stihla trochu uklidnit svou mysl. Když se pak pomalu odtáhl, několikrát jsem zamrkala a podívala jsem se do jeho očí. ''Splníme ten sen společně.'' Dodám jako souhlas v jeho slova.
To už jsme pak konečně vydali na cestu. Cestu která měla být naší společnou budoucností. Já a on, on a já. MY dva. Dorazili jsme k portálu, kterým jsme prošli na druhou stranu, na stranu kde kdykoliv jindy je spousta rudého kvítí. Ale i v zimě mělo toto místo něco do sebe. ''Znáš někoho z Daénu?'' Začala jsem po chvíli ticha nové téma, chtěla jsem se mu svěřit se svou zkušeností.. ''Měla jsem během potop nepříjemné setkání poměrně. Bylo mi řečeno, že můj původ tuláka mě jednou donutí stejně smečku opustit.. Tak jako to udělal můj bratr. Najednou zmizel a již není členem Daénské smečky. Chtěla bych se pokusit najít členy své rodiny. Hlavně mámu..'' S tou jsem strávila většinu svého dětství. Naposledy jsem ji viděla, když jsem ji řekla pouze o Deironovi, ale pak? Pak nic. Vzdychla jsem. Vlastně ani moje rodina nikdy nebyla ideální. Nico byl svůj, Scallia se přidala k Chaosu, ale jeden o ní taky neslyšel už kdo ví jak dlouho, táta byl... no, řekněme že jemu jsem taky šance nedávala pokud poblíž nebyla máma. Máma je jediná komu jsem věřila, že je v pořádku a nebo má všech pět pohromadě. Přála jsem si ji najít.

-> Rokle (Přes Nejvyšší horu)

Svůj vzhled pěkně popsal. Po otci, po matce i po Blindovi. Lehce jsem se usmála, ''Podle mě je pěkná památka, a úcta k tvým milovaným.'' Kývnu k němu. Nečekala jsem že by si svůj vzhled promyslel až tolik, ale to hlavně především, protože jsem ani jednoho z těch tří nikdy nepoznala, přesto mi to přišlo že je to skvělou památkou.
Znovu jej lehce ťuknu, ''Území Maingaru je od džungle docela blízko. Takže cesta je to celkem při jednom.'' Zazubím se.
Nakonec závěr o našem vlastním soukromí. V té chvíli jsem dala uši dozadu. ''Nespěchám moc na tebe? Teď ti...'' Ani jsem to nedořekla, zhluboka jsem se nadechla, pak vydechla a lehce se oklepala. I mu věnovala trochu smutný pohled. ''Nechci tě nutit do ničeho co bys sám nechtěl.'' Lehounce jsem povzdechla, uvědomovala jsem si, že se mu mnou nastavené tempo nemuselo líbit. Ještě mu Mielei rovnou navrhni že můžeme založit rodinu a zaťala si do živého. ''Vím že jsou občas věci do kterých jdu malinko bezhlavě a tak mě případně musíš zastavit a hlavně se vyjádřit, ano?'' Podívala jsem se směrem k horám, snaha tuhle myšlenku hned vypudit z hlavy. ''Takže k portálu.'' Zvedla jsem se a zamířila k horám, ohlédla jsem se k Deironovi a nakonec mu zase věnovala zubatý úsměv.

-> Červená louka (přes Sněžné tesáky)

Mírně jsem mávla ocasem, když vyjádřil, že se velmi rád přidá. Že může svůj život začít od začátku. Dokonce mi prozradil, že ještě než jeho otec zemřel, stala se Alfou smečky jeho starší sestra, jeho rozhodnutí odejít schválila většina rodiny... A jistě by Maingar měla ve Zlaté svého spojence. Usmála jsem se, a na moment jsem se od něj oddálila, rovně postavila a nasadila vážný pohled, ''Jako posel Maingarské smečky velmi ráda předám tuto skvělou zprávu své Alfě, bude jistě potěšena.'' Lehce ukloním hlavu na znak vděku. Pak se zase narovnám a ušklíbnu. Snaha ho pobavit? Pravděpodobně. Znovu k němu přijdu blíž a něžně ho šťouchnu do jeho tváře. ''Ale teď vážně.'' Usměji se, ''Miluji tě Deii.'' Zadívám se mu do těch jeho očí, které nesli dva rozdílné odstíny. Kožíšek změnil už tolikrát, ale oči byly stále stejné, plné lásky, ale také prožité bolesti ve svém životě. ''Mimochodem, ten nový vzhled ti moc sluší.'' Natočím hlavu a prohlédnu si okolí, když pak svůj pohled vrátím k Deironovi. ''Tak půjdeme? Nebo můžeme zatím se projít.. Možná... i najít společný domov jen pro nás dva? Mít své vlastní soukromí?'' Navrhla jsem pak tiše a párkrát zamrkala.

Mírně jsem se usmála. Abych řekla pravdu, já jsem vždy uvažovala o tom, abych ho šla vyhledat, ale dlouhou dobu jsem se k tomu neodhodlala, ''A konečně jsme se našli. A už spolu zůstaneme.'' Znovu jsem jej olízla a snažila jsem se číst v jeho očích, měl tam všechny různé pocity. Natiskla jsem se k němu. Nasála jeho vůni. Už jsme byly oba plnohodnotní dospělí vlci, on si zažil spoustu bolesti, já tak nějak ladně životem proplouvala a ať to jednu dobu vypadalo jakkoliv, že se rozhodnu jinak, vrátila jsem se nakonec stejně k němu. Do poslední chvíle jsem netušila, ale teď jsem si již jistou byla.
Pak jsem se zase trochu oddálila, když jsem načala téma o naší budoucnosti. Zeptal se velmi opatrně a já pomalu přikývla, ''Smečku.. Nově založenou na přelomu léta a podzimu, chvíli před těmi povodněmi. Je na druhém ostrově a vede ji má dobrá přítelkyně Citra. Poprvé jsem se rozhodla vstoupit do smečky a jsem ochotná tam pokračovat v životě... a budu ta nejvíc šťastná vlčice, když tam nalezneme budoucnost společně.'' Dostanu ze sebe a párkrát zamrkám.

Sledovala jsem ho jak skutečně dlouze a smutně zavyl. Bylo to srdceryvné, ale bylo to tolik potřebné, aby aspoň malinko pomohl k hojení ran. Pak ke mě znovu promluvil. Že by mi měl být oporou on, že je vděčný že mě má, jsem jeho hnací silou. Své čelo opřel o to mé a já jsem ho nechala a tisk jsem mu opětovala, ''Dei, já miluji tebe.'' Pochybnosti jsem měla, měla jsem hlavu popletenou i Rhaaxem, ale přesto jsem se vrátila ke své první lásce. Jakmile jsem ho zase spatřila a viděla ho zase tak zranitelného, nemohla bych ho opustit. Ani ne tak z nějakých výčitek, jako z toho že jsem ho stále velmi milovala. ''Taky nejsem silná, měla jsem strach co mezi námi stane, takovou dobu jsme se neviděli..'' Vzdychla jsem a pak jsem se na něj podívala, ''Ale ten strach opadl, jsem si jistá že tě miluji a chci s tebou zůstat, plánovat s tebou budoucnost.'' Olíznu jej na čumáčku, ''A když už mluvím o budoucnosti...'' Zhluboka se nadechnu, hodilo se to teď vůbec?