Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Duny

Do Oázy byla cesta dlouhá, ten sníh mě mátl. Ale nakonec jsme postupně do Oázy dorazili a já měla co dělat, abych rudý kámen bezpečně držela v kouli vody. Voda z rostlin se mi ovládala o něco hůř, ale pořád jsem měla na to dostatek zkušeností, jen jsem magii nepoužívala tak často aby to šlo úplně bez námahy. Soustředila jsem se hlavně na teda na tohle a úplně jsem vypustila Keijiho, který se mnou kráčel.
V oáze jsem se rozhlédla pořádně a snažila se pořádně zorientovat abych našla ten správný pramen vody a soustředit se na dvě věci najednou, to jednoho pěkně rozbolela hlava, zvláštně v takovém pařáku jako byl teď.
Když jsem se postupně podle magie a vlastní orientace zorientovala kde se co nacházelo a ten správný pramen, tak jsem opatrně pomoci svojí vodní bubliny vložila rudý kámen do vody a sledovala jak se pomalu snad iluze měnila? Možná. Jistě nemohl být jiný místo kde tak horký kámen se měl vložit, než ho nechat zchladnout ve vodě.
Podívala jsem se okolo, snad jsem hledala pohled Keijiho, udělala jsem to dobře? “Snad to pomohlo, je to divný kámen, ale co nic jiného s takovým divným kamenem se nedalo dělat. Nechápu to co se právě stalo.” Zavrtěla jsem nechápavě hlavou. Až teprve po vložení kamene do vody jsem totiž Keijiho začala zase vnímat pořádně. “No můžeme doufat, koneckonců tohle je pro všechny z pouště jediný zdroj pitné vody, za další by museli projít velké vzdálenosti. Asi bych si neodpustila, kdybychom mohli za to aby Poušť přišla o svou krásnou oázu.” Rozhlédla jsem se. “Jsou tu pod stromy i super stíny pod kterými není takové vedro, a tak.” Zavrtěla jsem zamyšleně hlavou. Podívala jsem se zpátky na Keijiho. “Asi chvíli počkáme a pak uvidíme, co to udělá? Případně ho dostaneme jinam ten kámen, ale ta ruda barva. Ta je divná opravdu.” Byla jsem zmatená z toho už opravdu.

<- Duny

Kývla jsem rameny, ''To nevím, už takový byl když jsem byla vlče a třeba je ještě dýl a kdo ví jak dlouho.'' Podívala jsem se před sebe. Cesta tím kusem lesa byla celkem krátká a my se pomalu zase dostávali na místo ze kterého jsme naši pouť po těchto záhadách začali.
Když jsme vešli na Duny byla jsem překvapená z toho co jsem viděla, asi tak stejně jako byl překvapený i Keiji a nechápala jsem to. Pod tlapami jsem cítila písek, ale zcela jistě jsem všude viděla sníh a jednomu by přešel při tom pohledu mráz po zádech, ale mě ne.. mě se opíralo slunce zcela jistě do zad a cítila jsem to vedro, které k poušti zcela jistě patřilo. Přikývla jsem ke Keijimu, ‘’Ano, vidím to taky.’’ Reagovala jsem a cítila jsem i jak mi Luna přistála na zádech. Ano, nepřistála mi ani jako obvykle na hlavě, už to mi bylo podezřelé a mě kupodivu taky nebylo zrovna nejlépe a to jsem takové situace myslím už zvládala mnohem lépe, než když jsem byla o něco mladší. Keijimu nebylo dobře a mě také ne a těm zvíratům v bezvědomí taky ne. Luna byla pouštní sova a taky odpadla. ‘’Je to.. divné.’’ Měla jsem vyschlo v krku.
Na jeho slova jsem kývla hlavou, nejdřív mě vskutku nenapadalo nic. ‘’Myslím, že vodu ovládám dost dobře, ale sílu k tomu vyvolat třeba déšť asi nemám.. Ale ten sníh.. To je.. Já vím že poušť je schopná svými vedry spustit různé vidiny, ale tahle byla obzvlášť prapodivná..’’ Uvažovala jsem a přimhouřila jsem oči, abych snad lépe viděla okolí.
Keiji si všiml nějakého kamínku na vyvýšeném místě, který zcela jistě svým způsobem nepatřil do tohoto místa. A to ani do pouště a když už, ani do sněhu. ‘’Zkusíme.. Co ho přenést tam kde jsme všechny ty záhady začali? To je jediné místo v poušti kde se… nachází čistá pitná voda..’’ Navrhla jsem, protože jsem při bližším zkoumání zjistila že je vařící tolik, že jsem nedokázala jej nijak vzít. Až když jsem z pouštních rostlin vzala pomocí magie vodu, uzavřela jsem kámen do vodní bubliny a dostatečně se soustředila, aby rudý kámen byl uvnitř vody a my se díky tomu tedy zamířili do Oázy.. Vidiny se už jen tím stali trochu narušené, ale pořád byl sníh uprostřed pařáku, třeba by skutečně pomohlo to, že bychom to hodili do vody v jediném příjmu vody v poušti?

-> Oáza

Zachránit vlka byla skvělá týmová práce. "Dobrá práce, Keiji." Kývla jsem hlavou, když vlk byl v nedohlednu a Keiji se dával dohromady. Pak jsem se dívala dopředu přes most. "Fakt by se mělo zapracovat nějak na zpevnění toho mostu." Zauvažovala jsem a už jsem přemýšlela nad tím co bude s takovou dál, byl to nebezpečný a velmi zrádný most.
Pak se jako první k pohybu rozhodl Keiji, což jsem uznala a tentokrát jsem jako ovečka následovala já jeho. Most jsme proběhli snad dostatečně rychle aniž bychom riskovali nebezpečný pád. "Radši nad tím nechci moc uvažovat, kolik vlků tady nechalo zbytečně život." Vzdychla jsem. "Třeba bychom mohli se nějak sejít a zkusit ho opravit." Dodala jsem zamyšleně a divila jsem se, že z lesa mířil zase k poušti. "Jsem myslela že ti Písek vadí." Rýpla jsem si se zazubením.

-> Duny

<- Les u mostu

''Máš recht, ale i přes něj se dá projít, když je to třeba, ale vždycky to je podle mě celkem risk.'' Už jsem viděla jak se chtěl Keiji vrátit, ale k tom se k nám dostal zvláštní zoufalý vytí. Okamžitě jsem se po vzoru Keijiho, který byl tentokrát rychlejší než já, vydala přímo směrem k mostu. Cestou mi tlouklo jako o závod.. Co když to bylo vlče? Ne, vytí vlčete by znělo jinak… Velmi brzy jsme však zjistili o koho se jednalo. Prošedivělá srst, starý vlk. Byl zaseknutý na mostě. Než jsem však cokoliv jakkoliv stačila zareagovat, tak reagoval Keiji. Snažil se most zpevnit, minimálně ho pozastavit, aby se kymácel. Mě už před očima proběhl celý ten černý scénář o tom, že celé tohle dopadne špatně.
Byla jsem chvíli jako v tranzu, snažila jsem se vymyslet jak bych mohla staříkovi a Keijimu pomoc, kdybych měla magii země abych mohla ten most zpevnit, nebo vzduchu abych mohla vítr zklidnit…
Do reality mě probrala zoufalá slova Keijiho a jeho zoufalý prosebný pohled o pomoc.
Na prázdno jsem polkla. ‘’Vydrž to ještě..’’ Řekla jsem ke Keijimu. Rozhlédla jsem se okolo, ze stromů vyseli liány! Snažila jsem se najít tu nejpevnější a když se mi to povedlo, nemotorně, avšak pevně jsem se snažila ovázat o strom a druhý konec jsem držela v tlamě. Bez přemýšlení jsem obkročila Keijiho a vydala se na most přes ty rozvrzaná prkna. Došla jsem pomalu až k vlkovi. ‘’Chyťte se té liány, vytáhnu vás!’’ Zahuhlala jsem a čekala jsem až se vlk chytí. Když tak nejspíš učinil, začala jsem pomalu couvat a snažila se liánu tahat sebou, chvíli to nešlo, vlk byl zdá se zaseklý, ale když se to konečně uvolnilo, pořád bylo co dělat ho dostat zpátky na pevnou zemi.
Když se tak stalo, byla jsem šťastná. Teprve jsem si všimla, že vlk nemá oči.. To by vysvětlovalo to, proč se zaklínil mezi prkna. Chudák.. Slepý to musí mít těžké.. ‘’Měl by jste se držet v místech, která znáte, takhle jste pěkně riskoval a zbytečně.’’ Řekla jsem poučně a pak sledovala jak s díky odešel.

Lehce jsem stáhla uši dozadu, viděla jsem že jsem se ho tím svým divadlem celkem dotkla. ''Promiň. Já jsem to tak nemyslela.'' Řekla jsem upřímně. Byla jsem pro legraci, ale ne takovou která by někomu chtěla ublížit. Vůbec jsem si neuvědomila v tu chvíli, že bych mu mohla ublížit na citech.
Chvilku jsem ho omluvně pozorovala a pak jsem byla ráda, že pokračoval dál v původním tématu. ''Takže Alateyská smečka v horách, jo?'' Přikývla jsem. Ta se nacházela celkem kousek od lesa na druhé straně mostu, u kterého jsme si mimochodem protiřečili, že bychom se mu chtěli vyhnout... ''Víš, že její název znamená i jinak Svoboda novoty?'' Podívala jsem se na něj. A že mi prospělo setkání s Astrou! ''Alfuje ji vlk jménem Einar. Jeden vlk odtamtud, Xander je můj kamarád. Pomohl mi, když jsem se ztratila.'' Ale teď je moje orientace lepší, než kdy jsem někdy mohla doufat. ''Vím kudyma se k ní dostat.'' Hory byly zrádné, ale Xander měl doupě kousek od té správné pěšiny, ale nikoho bych tam jen tak nepřivedla, na to jsem i já sama větší tajemství co se ke mě dostala střežila, abych ho řekla kde komu. Říkám jen takové informace, která znát může každý tulák. ''Smečka už by to měla být celkem početná, ale co tak vím Einar je jeden z těch zkušenějších Alf, který si umí udržet řád.. Ale to vím jen z doslechů, realitu by sis musel zjistit sám.'' Řekla jsem a kráčela zamyšleně za ním k mostu.

-> Most

<- Dračí průsmyk (přes Luka)

Usmála jsem se. ''Mielei alias krotitelka nudy.'' Dodala jsem na jeho slova, protože tak to minimálně znělo, ale smála jsem se nad tím a byla jsem veselá z toho, že jsem Keijimu přinesla tolik kopy veselí najednou.
Pak jsem se nad tím pozastavila však, ''No tak hele, klidně můžeš jít.'' Řekla jsem nafouknutá jako balonek, nechala jsem ho to dobrou půl minutu, nebo i celou dlouhou minutu si myslet, že skutečně nafučená jsem. Pak jsem vypukla ve smích. ''Počkej.'' Případně jsem ho zastavila a případně ho doběhla. ''Dělám si legraci, chtěla jsem si vůbec vyzkoušet jestli bych dokázala být někdy uražená.'' Vysvětlila jsem a zavrtěla hlavou, ''A ne. Nejde to ke mě.'' Kývla jsem ramenem a pomalu kráčela dál. ''Do smečky říkáš, jo? Do které? Jsou tu čtyři, plus Společenstvo. Kromě té v poušti ti o nějaké něco málo umím říct.'' Zavrtěla jsem ocáskem. ''Díky, snažím se o to. Ale to je jenom náhoda! Tohle se mi děje až s tebou, přísahám!'' Zazubila jsem se. A ať si s námi bohové hráli jak chtěli, šla jsem do toho vždy s úsměvem.

<- Ostříží zrak (Přes Severní hory)

Zasmála jsem se nad jeho slovy. ''Ale prosím tě, ještě si na mě rád vzpomeneš.'' Ušklíbla jsem se a několikrát švihla ocasem. S tím jsem vesele kráčela na pěšině a opět střídala jednu část Ostrova za druhou. ''Jinak bys už přece dávno utekl, ne?'' Dodala jsem a spiklenecky se na Keijiho zazubila.
Cesta roklí byla trošku nudná, jelikož se můj společník příliš o svých plánech nerozmluvil. ''Ale no ták, přece neříkej že neplánuješ nic? Já třeba plánuju nakráčet přímo do Zlaté smečky, abych zjistila co se stalo s Deironem, nedošel na domluvené místo.'' Řekla jsem a pak se podívala s jiskřičkou v očích přímo před sebe. ''A to nemluvím o tom, že se chci stát jednoho dne někým kdo pro ostatní bude vzor a bude je moct učit a provádět po nových místech.. a tak!'' Jednoho dne bych chtěla být skvělou učitelkou! A na to přece nepotřebuju jít ani do smečky! Teda minimálně prozatím. A čím víc jsme mluvili, tím delší cestu jsme ušli.

-> Les u mostu ( přes Luka)

Mýdlovou pachuť jsem stále měla v tlamě, ale už jsem mohla alespoň mluvit a na tom záleželo. ''Měla jsem recht, aspoň do budoucna vím, že když budu chtít prožít něco zajímavého, stačí vyhledat tebe.'' Zazubila jsem se na Keijiho, možná mi ještě nějaká mydlina mezi zuby prolétla. ''Je to čím dál zajímavější. Máš odvahu to zkusit ještě někde? Tyhle záhady jsou pořád zajímavější.'' Ušklíbla jsem se a vypukla v kraťoučká záchvat smíchu. Tohle mi Deiron jen tak neuvěří. Pomyslela jsem si a představovala si jak všechny tyhle záhady mu popisuji. Ale kde teď najdeme další? Popřemýšlela jsem. ''Máš vlastně tak něco v plánu potom až se rozdělíme?'' Ještě jsem ho sice nehodlala pouštět, na to bylo teď dost veselo, ale rozhodně jsem ho nehodlala držet navždy.

-> Dračí průsmyk (Přes Severní hory)

<- Sněžné tesáky (Přes Poušť, Tichou a Mlžné)

Vystoupili jsme na louce. Teda já jsem chvíli čekala na Keijiho. ‘’Vidíš? Zcela bezpečný portál.’’ Zasmála jsem se. ‘’Tenhle by měl být bezpečný, chodí se přes něj dost pravidelně a všichni. Pro mě samotnou je lepší volbou, než přes ten starý most, jeden se diví, že ještě vůbec stojí.’’ Odplivla jsem si. Cesta nás čekala ještě dlouhá, prošli jsme přes hory, rokli, než jsme se dostali na ostříž.
Tam létali ptáci různých tvarů a velikostí. I takový obzvlášť zvláštně modří. ‘’Luno koukni. Čas hnízdění!’’ Luna jen zahoukala a usedla na strom, snad se toho nechtěla zůčastnit? ‘’No jak myslíš.’’ Kývla jsem rameny a pak se podívala na svého společníka. ‘’Tenhle začátek jara je vskutku zvláštní.’’ Řekla jsem k němu a viděla v jednom z bližších hnízd jak ti z modrým uložili dvě vajíčka. Do čumáku se mi dostal líbezný pach, který mi spustil slinné žlázy ve velkém a já se chutně olízla. ‘’Ta sladká vůně.. Ta mě snad přesvědčí k tomu, abych si….’’ Ani jsem to nedořekla a už jsem se plížívě přikrádala k hnízdu. Vzala jsem jedno vejce a o kus dal si jej dala pořádně mezi čelisti a chtěla jsem rozbít tu skořápku..
V tlamě jsem okamžitě zacítíla nepříjemnou bublinkovou pachuť.. Chtěla jsem to vyplivnout, ale jaksi mi vůbec nešla rozevřít tlama! Stáhla jsem uši a ulehla jsem na břicho, snažila jsem se předními tlapkami to lepidlo dostat pryč, ale vůbec to nezabíralo. Postavila jsem se a smutně jsem se podívala na Keijiho, zda má stejný problém. Jestli ne, pohledem jsem ho žádala o pomoc, jestli ano… věnovala jsem mu tak zoufalý pohled, jak jsem ještě nikomu nevěnovala. Bylo to něco odporného a tak ohavného, proč jsem to jenom jedla! Pokusila jsem se znovu o to abych tlapou rozevřela tlamu.
No tak Mielei, mysli.. Dostala ses do téhle šlamastiky, dostaň se z ní zase ven. Podporovala jsem vlastní myšlení. Pak mě to napadlo. Soustředila jsem se tak urputně, že jsem pomocí magie vytáhla z okolí vodu a pořádně si s ní pomohla rozplepit a vypláchnout tlamu. Nebudu lhát, že to netrvalo na několikát.
Dost jsem si stále pomáhala tlapkou, abych to ze sebe celé dostala dolů, byl to vskutku nepříjemný pocit, ale… holt to jsem měla asi za trest, že vše zkouším bezhlavě.
Když jsem konečně měla pocit, že to je venku, zkusila jsem pohybovat tlamou, což se úspěšně povedlo. ‘’To mám za to, že kradu cizí vejce…’’ Ale když jsem se rozhlédla.. jakoby to zmizelo všechno a jenom to byl magický přelud, ‘’Co to?’’

<- Oáza (Přes Poušť, Tichou a Mlžné)

Zasmála jsem se. Souhlasil s tím, že jejich setkání bylo plné nevysvětlitelných záhad a náhod. ''Čím víc jich je, tím déle máš většinou klid. Aspoň já to tak měla. Pár záhad po sobě a pak máš klid. Třeba ta nemoc co tu přes zimu řádila, jsem ráda že jsem z ní vyšla v pohodě.'' Postihla ta nemoc i jeho, když tu byl od podzimu? Už se tu smutnou zprávu dozvěděl Akros s Riccou a ostatní? Že Solfatara již nebyla mezi živými?
Zavrtěla jsem hlavou, na takové smutné věci jsem nechtěla teď myslet. ''Už jsi někdy použil i ten portál? Dostane nás na louku na druhém ostrově. Dobrá cesta jestli se chce jeden vyhnout tomu starému mostu, i když občas nic nezbývá jinéh.'' Podívala jsem se na něj a mezitím došla k onomu portálu a neváhala jsem příliš dlouho a přeskočila jej na druhou stranu.

-> Ostříží zrak (Přes Červenou louku, Nejvyšší horu a Rokli)

Vlk, který se skrýval v houští nejspíše postupně odešel. Já jen čekala až odrodí poslední srny, rozchodí se jim mláďata a postupně se vrátí na luky a do lesů. Netušila jsem kolik času nám to trvalo se tady zdržet. ''Myslím, že máš v sobě víc odvahy, než si sám chceš připustit.'' Začala jsem po delší době ticha. ''Já si tě nechám ještě nějakou chvíli tyhle náhodné dobrodružství s tebou, to je něco zajímavého. Třeba na dalším místě bude další.'' Zamyslela jsem se. ''Na spodní části Ostrovů už si byl? To bude teprve zábava!'' Ušklíbla jsem se. ''Jsou tam dvě místa,, která vypadají jako dva ráje na ostrově, jo a svatyně! No a jedna smečka.''
Ano, hodlala jsem ho potáhnout po všech čertech, a třeba mu vylepšíme tu sebedůvěru, která mu chyběla.
A tak jsem se vydala dál, téměř jsem Keijimu nedávala na výběr, uznávám, ale koneckonců, kdyby chtěl mohl se odpojit kdykoliv když jsem k němu byla o pár kroků napřed, než by si to stihl rozmyslet jestli chtěl nebo ne. Mě tohle cestování jen tak bavilo, ale netušila jsem zda i jeho.

-> Sněžné tesáky (Přes Poušť, Tichou a Mlžné)

<- Květoucí louka (Přes poušť)

Slyšela jsem v jeho hlase a omluvách, že se kvůli tomu cítil opravdu trapně. Svěsila jsem ocas a se staženýma ušima jsem se omluvila. Odvětil, že to bylo v pohodě, ale moc v pohodě mi to nepřijde. ''Já jsem tě opravdu nechtěla urazit. Chybka se vloudila a jsi poučený do příště.'' Řekla jsem milým hláskem.
Pak jsem se zasmála. ’’Vskutku? To máš dobré. Mě to trvalo projít celý rok.’’ A kdybych nebyla nemocná možná jsem to zvládla o něco dřív.
Zasmála jsem se. ''Neboj, to kde ti to chci ukázat je i zeleň.'' Zazubila jsem se a to už jsme se brodili pískem dál a dál.
Když jsem vstoupila na to krásné místo, cítila jsem ve vzduchu další vodu. Tu čistou, která zdobila poušť jakožto jedna z mála. Začenichala jsem a cítila stádo srn, zároveň se zvláštním pachem okolo nich. ‘’Tady by neměli být, ne touto dobou..’’ Řekla jsem a podívala se směrem ke Keijimu. ‘’Tady to pro ně není dostatečně bezpečné.’’ Dodala jsem. Luna nad našimi hlavami prolétla a letěla napřed.
Po chvíli se vrátila a zahoukala. Cítila jsem v tom, že něco bylo doopravdy špatně. ‘’Pojď to zkontrolovat.’’ Tahala jsem Keijiho do situací, které asi nečekal, když mě potkal, ale.. nějak jsem si nemohla pomoc a prostě jsem chtěla zjistit situaci.
Cesta Oázou byla krátká, neboť nebyla příliš rozlehlá a tak jsem brzy spatřila ten problém. Stádo srn, které se chystali vrhnout mláďata na svět, některé už mláďata na svět vrhla a dali se do jejich prvotní péče. Mohli jsme i na tu vzdálenost spatřit pouto mateřské lásky, která mezi srnou a jejím mládětem vznikla hned od první chvíle. ‘’Koukej. To je hezké.’’ Tohle, ale snad dokázala ocenit jenom vlčice. Porod jako takový příliš koukatelný nebyl.
Rozhlédla jsem se a spatřila jsem jak z jednoho houští nedaleko nás vykukuje hladová hlava jiného vlka. Hladově si olízl pysky a hleděl na mláďata. Přimhouřila jsem oči a několikrát pohled vystřídala od vlka na srny a zase zpět. ‘’Tohle nesmíme dovolit. Nesmí ublížit těm mladým! To bychom si my i sami protiřečili s tím co jsme řekli před chvílí! Ti mladí jsou novou nadějí pro další rok k úspěšnému přežití, kde bychom byly, kdybychom nedovolili mláďatům našich kořistí růst..’’ Nepřežili by naše další generace bez jejich dalších generací. ‘’Nevím jak ty, já se pokusím zařídit aby se srny rozutekli.’’ Řekla jsem a hrdým a rychlým krokem jsem se vydala ke stádu. Tím, že jsem na sebe upozornila se srny polekali. Ty, které zrovna rodili to měli těžší, nedokázali z křečí se dostat pryč a některé se drželi u těch mláďat, které se úplně ještě se svými nožkami nesžili. Nešla jsem však úplně k nim, jejich obrana by mohla bolet i mě. Luna nad mou hlavou houkala. Hlavu jsem otočila směrem k tomu vlkovi, který se skrýval. ‘’Nedovolím ti, abys jim nějak ublížil. Najdi si nějaký starší kus k jídlu!’’ Křikla jsem k němu varovně a stejně varovně jsem máchala ocasem. Stála jsem tak mezi vlkem a srnami, které nebyly schopné v této chvíli se nikam dále hnout.

<- Slané jezero (Přes Hraniční pohoří)

Musela jsem se zasmát. ''Aha, normálně bych hádala že jen nováček necítí tu sůl už když dá do blízkosti té vody čumák.'' Řekla jsem, ale spatřila jsem z toho jen jeho rozpaky. ''Tedy. Omlouvám se. Žízeň je samozřejmě blbá a tak je jasné, že tě žízeň hnala víc, než čumák.'' Snažila jsem se nějak omluvit. Nerada bych mu ublížila na citech, to bych si snad ani neodpustila.
''Těší mě Keiji.'' Řekla jsem s laskavým úsměvem. ''Takže už pár měsíců. To je ještě dobrý. To máš z minulého života na co vzpomínat, já jsem už od narození na těchto Ostrovech a mám tu snad prochozený každý kraj.'' Řekla jsem s pohledem na Oblohu. ''Nevadí, třeba ti ukážu něco co jsi ještě neviděl, nebo bych možná věděla třeba ještě něco co sám nevíš a rád bys to zjistil.'' A tak se ve mě zase probudili ty pudy k tomu prostě někomu pomoct, navést ho tam kde potřeboval..
Ale prozatím jsme došli jenom k proudu říčky. ''Tady. Bude ti chutnat víc, než ta v jezeře.'' Usmála jsem se mile a sama se napila. Pak jsem trpělivě počkala na svého společníka a jen už nevědomě se prostě ujala průvodčí role. ''A v poušti už si byl? Je tam jedno moc hezké místečko.'' A tak jsem zamířila do Oázy. Jen jednou jsem se podívala zda se mnou šel, jinak jsem šla kupředu.

-> Oáza (Přes poušť)

Sledovala jsem černého vlka, který taky po svém odpovídal vlkovi. Vlk se však zdál, že je do svých a našich úvah zamyšlen a tak jsem to vzdala. To znamenalo, že jsem otočila svou přítomnost na toho černého. ''Páni, přirovnat to ke dni by mě nenapadlo.'' Řekla jsem uznale a usmála jsem se přátelsky. Aspoň jsem teda věděla pro příště, ale tušila jsem, že to co jsem řekla, nebyla až taková hloupost.
Poodešla jsem k němu blíže a několikrát mávla ocasem, nad našimi hlavami zahoukala sova a pak mi přistála na svém oblíbeném místě na hlavě a vlka si prohlédla svými žlutými kukadly.
Lehce jsem nad Lunou zavrtěla úsměvně hlavou a pak znovu si prohlížela Keijiho. ''Těší mě, jmenuji se Mielei.'' Řekla jsem. ''Nemáš žízeň? Že bychom společně našli jiný zdroj vody.'' Věděla jsem zcela přesně kde se různé zdroje nacházeli. ''Pojď, určitě musíš být jedním z nových, tak ti mohu ukázat lepší vodu, než tuhle sůl.'' To nešlo popsat jinak, prostě to nebyla voda, ale bylo to něco odporně solného. A tak jsem se od jezera vydala dál. Jen to žel znamenalo jít znovu přes pěšinu v těchto horách.

-> Květoucí louka (Přes hraniční pohoří)

Sejít k tomu slanému jezeru netrvalo už nějak extra dlouho a tak se stalo, že jsem brzy k němu dorazila. Sotva jsem zaslechla jeho otázku o jaře, ale zaznamenala jsem ji a tak jsem využila chvíle, abych odpověděla na jeho otázku a začala tak konverzaci s novou známostí.
Odkašlala jsem si, abych na sebe vlka upozornila a pak se na něj mile usmála a pak si sedla. ''Jaro říkáš, jo?'' Začala jsem a podívala se na slanou hladinu tohoto jezera. ''Podle mě je to prostě ta část našich životů, která přináší po dlouhé a mrtvolné zimě novou naději.'' Zamyslela jsem se, chtěla jsem aby má vlastní slova zněli rozumně. Sic jsem s Astrou měla trochu trable, když zmiňovala jaro, jakým způsobem to myslela, ale tady v tomhle případě jsem zmiňovala svůj vlastní názor. ''Víš jak.. V zimě je málo potravy, všude je chlad, plno slabých zemře, ale když přijde jaro, všechno ožívá, taková další šance na přežití.'' K téhle části, než že jaro je vždy přicházející naděje, už snad nebylo co víc co dodat. Já to jaro viděla jako krásnou část roku a hodlala jsem si letos užít jak se vše postupně probouzí. ''Proč na jaře?'' Myslím to rození nejvíce mladých. Inu, my se taky narodili na jaře, i když se už období přehupovalo pomalu do léta. ''To by asi souviselo s tím, co už jsem řekla. V zimě spousta slabých a nemocných jedinců zahyne. Tak asi to všichni v sobě máme, abychom na jaře vyrovnali tu ztrátu a vyrovnali tak rovnováhu přírody.'' Zamyslela jsem se sama nad tím, těžko se mi to popisovalo, představa že bych tohle jaro měla vrhnout vlčata? Ne, na to jsem měla ještě nějaký pátek vskutku čas. Konečně jsem se podívala opět na vlka, který snad jen vypadal, že poslouchal mé odpovědi a sám k tomu nic neřekl, netušila jsem co si o tom mám myslet. ''Abych to zkrátila.. Můj názor je prostě, že jaro je takový obnovující každoroční cyklus v našich životech, abychom postupně nevymřeli.'' Zakončila jsem tohle uvažování o jaře a chvíli čekala na odpověď. Nezdálo se, že by mi chtěl příliš vrátit odpovědi, ale ještě jsem chvíli čekala.
Mezitím jsem spatřila, že nedaleko u nás stál další vlk. Jak dlouho tam stál? Slyšel taky vlka se ptát na úvahy o jaře? Čekala jsem a pozorovala jsem, minimálně jsem se v téhle chvíli mohla aspoň dozvědět další názory.