Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Slané jezero (Přes Nížinu)

Od jezera jsem chvíli šla podél hory, ale nakonec jsem se vrátila zpět na nížinu a od ní jsem tentokrát soustředěně mířila na Sever.
Čím dál jsem se dostávala, tím jsem cítila opět návaly zimy jakoby se blížící jaro odvrátilo. Nová rostoucí tráva se opět měnila ve sníh a já se dostala do Tundry. V téhle části Ostrovů jsem ještě nebyla a bylo na čase to změnit. Nad hlavou jsem uslyšela zahoukání. Zvedla jsem hlavu a prolétla nade mnou sova. Luna to nebyla, ta se držela v závěsu za mnou a houkala jen když viděla, že by se ke mě dostalo zezadu nějaké nebezpečí, nebo když jsem si s ní povídala. Zaměřila jsem zrak, byla o dost větší, sněhově bílá. Byla to sovice sněžná, ta, která symbolizovala mou mámu a nosila ji na svém šátku. Pousmála jsem se.

-> Mrazivá jeskyně

<- Prokleté jezero (Přes Nížinu hojnosti)

Jezero s chmurnou atmosférou jsem nechala daleko za sebou. Kráčela jsem vedle mnohem lepé vypadajícího proudu říčky a chvíli se díky tomu nesoustředila na cestu. Díky tomu jsem se místo míření na sever nechala zlákat proudem vody. Do reality vnímání mě vrátil slaný ovzduší, které takhle voda měla. Otřepala jsem se. Copak jsem dneska měla štěstí jenom na špatnou vodu? Rozhlédla jsem se a zjistila jsem, že v okolí se nacházelo více vlků a tedy tu bylo celkem narváno. Nerušila jsem je, prostě jsem se vydala zase dále, protože zastavit se tady s nimi nebyl úplně můj účel. Cíl jsem měla jasný, i když jsem to vzala trochu vyhlídkovou trasou. Trochu více.

-> Tundra (Přes Nížinu)

<- Asshiřin labyrint (přes Temný les)

Z lesa mi trvalo se chvíli vymotat ale nakonec se mi to podařilo přeci jen. Nechala jsem se táhnout pocitem, který jsem cítila jen, když jsem cítila v blízkém okolí vodu. Ale tahle... tahle se mi zdála hrozně zvláštní. Neměla jsem z ní dobrý pocit a tohle.. tohle jsem nikdy nepodceňovala. Kolem vody jsem spatřila pár mrtvých zajíců. Nemoc, či mrtvolná atmosféra tohoto místa? Netušila jsem.
Moc jsem se tu zdržovat nechtěla, kdo ví co by v jezeře na mě chtělo vybafnout.
Opatrně jsem jej obcházela a vydala se dál. Na zadní a o něco málo jasnější a veselejší část Ostrovů. Otevřeným terénem jsem mířila dál hlouběji na Sever, ale možná jsem vybočila lehce z cesty?

-> Slané jezero (Přes Nížinu hojnosti)

<- Temný les

Vstoupila jsem do útrob jeskyně. Pocítila jsem chladný vzduch, který mě k sobě snad přivolával. Ozvěny jeskyně ke mě vábili tiché nářky, snad jakoby se tam něco nacházelo. Nebo někdo. Mohlo tady snad strašit. Moc daleko jsem se od vchodu nevzdalovala, udělala jsem jen pár odvážných kroků a pořád si kontrolovala, že východ neztrácím z dohledu. ''Haló?'' Houkla jsem dovnitř. Několikrát se mé slovo zopakovalo. Zaposlouchala jsem se, ale opět jsem slyšela jen nářky.
Oklepala jsem se, tohle rozhodně nebylo místo kde bych se nejspíše chtěla ztratit. Otočila jsem se a fofrem jsem upalovala zpátky do lesa, kde to i v něm byl značně příjemnější pocit.

-> Prokleté jezero (přes Temný les)

<- Luka (Přes Les u Mostu a Most)

Z louky jsem se dostala do lesa který vedl právě k životu nebezpečnému mostu, ale vypadal, že ještě žádný vlk na něm neumřel. U onoho Mostu mi trvalo chvíli se dostat dokupy, jeden z něj měl opravdu respekt. Po některých z posledních pěvně vypadajících prknech jsem se vydala z jedné strany lesa do druhého. Tentokrát o dost tmavšího a chmurnějšího. Jelikož už se pomalu a jistě blížila noc, opět jsem v tomhle lese musela využít své světlo, abych viděla na cestu před sebou.
V lese jsem se lehce zamotala i když jsem v něm byla tolikrát.
Pocítila jsem zvláštní pocit a nechala se jim vést, až jsem se dostala ke vstupu nějaké jeskyně. Zvědavost mi nedala..

-> Asshiřin labyrint

<- Němé údolí (přes Severní hory)

Z údolí mě čekal další přechod hory. Často jsem střídala tempo, abych se neunavila a zároveň nemusela co chvíli odpočívat. Jasně jsem pocítila, že plíce jsem měla už opět nezahleněné a bylo značně jednodušší cestování. Dále za horou, kterou jsem prošla snad o něco málo těmi jednoduššími cestičkami, mě čekala rozsáhlá louka. Mířila jsem směrem ke starému mostu, který okolí spojoval. Momentálně mi to přišla jako ta jednodušší cesta na druhý Ostrov. Na moment jsem si vzpomněla na kouzelné pírko od Wua. Mohla jsem ho použít, mohla jsem se tam dostat vzdušnou čárou.. Ale nakonec jsem se rozmyslela a zůstala u cestování, které jsem měla od malička tak vžité. Pěkně po vlastních tlapkách.

-> Temný les (Přes Les u mostu a Most)

<- Furijské hory

Z hory mi trvalo nějakou dobu sejít, to vskutku. Ale dole u jezera jsem se dostala k vodě. Pamatovala jsem si tohle místo dobře. ''Tady jsem vlastně Solfataru a Akrose s Riccou poprvé poznala. A máma mě naučila používat magii.'' Zamumlala jsem si. Ještě na chvíli mě přepadl smutek nad tím, co se Solfataře přihodilo. Zhluboka jsem si vydechla a pak se napila z vody.
Nezdržovala jsem se dlouho, bylo na čase se trochu hnout z místa a dostat se postupně do Zlatého lesa a zjistit jestli tam vůbec Deiron v pořádku došel. Když jsem byla nemocná já, kdo ví jestli nebyl i on, předtím jsme spolu strávili dlouhou dobu!
Svižnou chůzí jsem se tedy vydala směrem na druhý Ostrov.

-> Luka (Přes Severní hory)

Vlastně já taky stihla z třetí fáze splnit něco!

Mielei
• Onemocněte (? -byla mezi prvními přenašeči)
• Nakažte jiného vlka (Nico <a během 'tajností' nakaženo více vlků>)
• Najděte bezpečný úkryt (Došla s pomocí Nica do rodné nory v Lese Alf)

Alduin
• Onemocněte (Nakažen Morpheusem)
• Najděte bezpečný úkryt (Došel do svého úkrytu)

<- Úkryt v lese Alf (přes Les Alf)

Lesem jsem proběhla celkem svižně a netrvalo dlouho a už jsem kráčela vzhůru do hor. Na takovém místě jsem mohla udělat jen jediné. Snažila jsem se držet poměrně svížné tempo, takové jaké mi sotva vylečený stav dovoloval a než jsem dosáhla vrcholu Furijské hory, nějakou chvíli mi to žel zabralo.
Když jsem byla nahoře, tam jsem se rozhlédla. Začínala být poměrně tma a viditelnost z hory se zhoršovala, ale to mi nebránilo najít hezké místečko na vyhlídce. Pomocí magie Světla jsem si na jednom z balvanů rozsvítila kuličku světla, která blízké okolí pěkně prosvítila. V rámci možností co mi to zrak dovoloval jsem hleděla do světelné koule. "Tohle světlo posílám všem ztraceným duším, které díky této zákeřné nemoci přišli o život, aby v mlze našli cestu do míst kterým za života věřili. Také jej posílám těm, kteří přišli o své milované, aby našli světélko naděje v temnotě bolesti." Prohlásila jsem ke kouli. Poté jsem ji nechala rozdělit na dvě menší světelka a jedno vtlétlo vzhůru do oblak kde se rozplynula a druhá to samé, ale letěla chvíli směrem dolů, k ostrovům. Víc jsem pro mrtvé a pozůstalé udělat pro jejich úctu nemohla. Na závěr jsem ještě pár minut spustila smuteční vytí.
Nakonec jsem po nějaké době truchlení za všechny mířila zase dolů z hory, ale tentokrát na opačnou stranu, než jsem přišla.

-> Němé údolí

179

Trošku mě zmátly její slova. O Chaosu se říkalo, že to moc příjemné osazenstvo nebylo a máma říká, že potkala někoho milého? Nejspíše se na to teď budu muset zaměřit, chtěla jsem mít rozhodne přesné informace. Zvláště co se týkalo mé rodiny a tak jsem pro teď teda to přešla jen přikývnutím.
"To vůbec nevadí, mami. Jistě na ní rozeznám rozdíly od tulipánu." Řekla jsem, ale vlastně jsem moc dobře věděla, že poprvé bych si je musela dát asi vedle sebe. Později se na ně budu muset jít podívat, brzy jich bude plná louka koneckonců.
Máma se už pak moc nevyjádřila. Bylo mi strašně líto, že tenhle mor převzal všechny karty osudu a přes zimu udělal nejspíše pořádnou čistku. Chtěla bych najít způsob jak tomu příště předejít.
Na další slova jsem přikývla. "Původně najít tebe, ale když už o tom tak mluvíš asi zajdu do Zlaté zjistit jestli je v pořádku Deiron. A když ji potkám, vzkážu ji to." Přikývla jsem a ještě na rozloučenou jsem objala znovu mámu i tátu. "Doufám, že se zase brzy uvidíme. Mám vás moc ráda." Usmála jsem se a vyklouzla z nory ven a nechala rodiče osamotě ať si své odloučení vyříkají.

-> Furijské hory (přes les Alf)

178

Když se zeptala ještě i na Scall, zavrtěla jsem hlavou. "Od posledně ne." Pak jsem zauvažovala. Skutečně jsem o Scall nevěděla už dlouho a myslím, že v aktuální chvíli jsem asi o rodině měla největší přehled hlavně já. Byla jsem s Nicem a teď i oběma rodiči. "Co myslíš, že teď řádí za nemoc? Snad je i Scall v pořádku." Řekla jsem.
Pak mi povyprávěla o léčivé květině. Snažila jsem si ji jasně zapamatovat a sama sobě jsem přikývla. "Takže Trychtýřek. Podobná tulipánu." Zopakovala jsem si pro snažší zapamatování. "Příště budu vědět. Ale příště se snad takovým nemocem vyhneme. Možná proto jsem předtím narazila na ty kupy mrtvých zvířat. To byla na některé taková katastrofální?" Zeptala jsem se a pak začala to smutné téma... "No..?" Zareagovala jsem zda si Solfataru pamatuji. Maminka Akrose a Ricci, nejlepší matčina kamarádka. Když zmínila tu smutnou a hlavní část... "Mami... to mi je moc líto." Skoro mi oko nezůstalo suché. Objala jsem ji znovu. Nedokázala jsem si představit jakou bolest teď prožila. Jakou bolest prožijí Akros s Riccou a ostatní. Sklopila jsem uši. "Ta nemoc byla asi hodně zákeřná a vzala tolika duším život. Ráda bych se asi podílela na nějaké oáze, kde se všichni jako na neutrální půdě mohou chodit léčit. Asi se teď začnu věnovat trochu léčitelství. Neskutečně by se to hodilo i do budoucna." Zauvažovala jsem. Chtěla jsem vymyslet něco, kde by se takovým smrtelným a těžkým nemocem přecházelo.

177

Čekala jsem na tátovu odpověď, ale dřív než odpověděl tak jako na zavolanou vánek dotáhl matčin pach a vzápětí byla uvnitř stromové nory. "Mami!" Hekla jsem nadšeně. Vypadala šťastně, že nás vidí, ale zároveň tak strašně ustaraně, jako kdyby se zároveň stalo něco vážného. "Mami, bylo mi pár dní tak nějak blbě, kašlala jsem, bolela mě neskutečně hlava. Lituji, že neznám nic lečivýho, čím jsem si mohla ulevit. Proč? Ty snad jsi?" Vysvětlila jsem svůj stav ještě před pár hodinami, ale už jsem se cítila značně lépe a to bylo dobře. "Co se stalo?" Zeptala jsem se pohotově.
Přešla jsem od táty k ní a konejšivě se přivynula k jejímu krku. Zněla jak kdyby právě uběhla maratón. "Zjistila jsem od našeho setkání posledního, že je v pořádku i Nico. Byla jsem s ním docela dlouho." Řekla jsem, snad z nadějí že se ji uleví. A i táta o kterého se předtím strachovala, tak toho teda viděla.

176

Už jsem cítila jak opadlo ze mě nějaké břemeno. Byla to úleva, cítit se zase lépe. Oddálila jsem se od táty a usmívala se jak měsíček. ''Tak to se budu těšit. Ale záleží co ti na tento nápad poví máma.'' Řekla jsem a konečně se po celé době postavila na všechny čtyři a pořádně se protáhla. ''Jak říkám. Budeš jednoho dne skvělý děda.'' Mrkla jsem na něj a už si představovala jak se snaží, aby celá rodina byla pohromadě. ''Tati, já zjistím jak jsem na tom s Deironem a případně se nejspíše usadím v okolí Zlatého lesa. Abys věděl kde mě hledat, až mě někdy budeš chtít navštívit ty a máma a ne jen, že necháte cestovat mě.'' Přece se taky mohou občas vydat na výpravu za svou dcerou ne? ''Zkusíme najít mámu?'' Navrhla jsem a poukázala jsem směrem ven. Už jsem se cítila mnohem lépe a už mě svrběli tlapky, ještě jsem měla co poznávat!

Jméno vlka: Atray
Počet postů: 5
Postavení: Sigma
Povýšení: x
Funkce: Nově převzaná funkce: Hlídač
Aktivita pro smečku: Oficiálně se vrátil, převzal novou funkci
Krátké shrnutí (i rychlohry): Na sraz sic dorazil už ke konci, ale převzal funkci, dozvěděl se o smrti mámy, na přání otce se stal průvodcem po území pro svou kolegyni ve funkci Ionu.

175 / nemoc 10

Zakašlala jsem, ale už mě to tak nedráždilo, cítila jsem snad poslední dozvuky nevolností a začínalo mi být mnohem, mnohem lépe. Usmála jsem se na tátu. "Samozřejmě že. Spíše jsem to myslela jiným způsobem." Nevinně jsem se zazubila. Kdybyste čistou náhodou chtěli, že bychom měli mladší sourozence." Spiklenecky jsem na něj mrkla. A vůbec mi nedělalo sebemenší vrásky, že jsem to tátovi řekla na plnou tlamu. Někdy holt se musí říct něco bez omáčky okolo.
Usmála jsem se nad jeho slovy. "Ale neboj, až bude čas, budeš vědět že si se stal dědou. A určitě budeš pak tím nejlepším dědou na celém světě!" Pískla jsem nadšeně jak kdyby mi bylo zase jen pár měsíců. Život utíkal, já se cítila už mnohem lépe. Určitě jsem věděla, že je na čase doléčit poslední dozvuky, a pomalu vyrazit. Už mi Deiron chyběl, už bylo na čase zjistit, jestli tahle zákeřná nemoc neskolila i jeho.