Příspěvky uživatele

< návrat zpět

174 / Nemoc 9

Zavrtěla jsem hlavičkou. "Možná byl, ale teď jsi zase zpátky a navíc máte zase úkryt víceméně sami pro sebe." Mrkla jsem spiklenecky k němu. A kdo ví, třeba mi k jejich dohánění společného času i něco kápne, třeba mladší sourozenci! Nad tou myšlenkou jsem se pěkně zaculila, ale nahlas jsem ji nezmínila, tedy zatím.
Naše shledání bylo šťastné a byla jsem ráda, že jsem se všemi členy rodiny mohla takhle radostně přivítat. Můj život byl momentálně dokonalým tak, jakým byl. Už o Deiovi nevěděla jenom Scall, ale tu jsem teď jít hledat nemohla. Když zmínil vnoučata, zakřenila jsem se. "Tak na to je ještě táto čas." Řekla jsem. Myšlenka mladších sourozenců mě sice lákala, ale vlastních ještě ne. Byla jsem mladá a ještě mi toho tolik chybělo prozkoumat a naučit se!
Při jeho slovech, zachumlaná v jeho srsti jsem si šťastně povzdechla. "Budeme při sobě stát navždy." Dodala jsem ještě a spokojeně zůstávala ještě chvíli opřená o něj.

173 / Nemoc 8

Když se taťka začal jestli si máma našla někoho jiného musela jsem se nad tím zasmát. "Tatínku můj zlatý, máma tě má moc ráda! Přece by tě nevyměnila." Mrkla jsem. Možná to patřilo k mojí naivní stránce, ale odmítala jsem si vůbec připustit pomyšlení na to, že by jej máma vůbec kdy vyměnila.
Když jsem poslouchala co mi na to říkal, chápavě jsem přikyvovala hlavičkou. Byla to možná trochu jiná odpověď, ale i tak mi řekl to co jsem chtěla slyšet. Nad výhrůžkou jsem se pousmála. "Jestliže mi někdy ublíží, slibuji že budeš první komu to řeknu." Slíbila jsem, "Ale on je opravdu hodný, někdy ti ho představím dobře?" Zazubila jsem se zvesela. Pak jsem zase několikrát po sobě zakašlala, ale to že jsem odpočívala konečně pomáhalo k tomu, abych se cítila o něco lépe. Ale stále jsem se neodvážila vstávat. Pak chtěl slíbit, že se nadále budeme jako rodina vídat, ať se rozhodnu jakkoliv. "Tati, samozřejmě že se musíme potkávat, jsme jedna rodina a vy jste s maminkou a sourozenci byly první, kteří tu pro mě kdy byly. Miluji vás." Teprve po těch slovech jsem se odvážila pomalu postavit. Spíše jsem se jen přesunula do sedu a k tátovi se přitulila.

172 / Nemoc 7

Usmála jsem se. ''Určitě ji někdy střetneš. Já taky doufám, máma i Nico také.'' Řekla jsem a lehce zamávala ocáskem. Pak došlo zase teda na mě a já naprázdno polkla. Což jsem samozřejmě neměla nejspíše dělat, neboť jsem zase několikrát zakašlala! Už mě to nebavilo, už tak jsem chtěla aby to skončilo!
No, když se kašel zase uklidnil, tak jsem se podívala na tátu. ''Někoho jsem poznala. Je to moc hodný vlk. Deiron se jmenuje a je součástí Zlaté smečky.'' Shrnula jsem to do zkratky. Táta si to zasloužil vědět. ''Tati?'' Zvýšila jsem hlásek v otázce. ''Tati, mě se líbí být tulačkou, ale co když by znamenalo pro dobro smečky, že se do ní musím přidat, abych s ním mohla být? Ujišťoval mě, že mě nikdy nebude nutit, dokud k tomu sama nebudu připravená, ale pořád na to myslím. Mám ho opravdu moc ráda.'' Přiznala jsem. Radu mámy jsem znala, teď mě zajímala tátova rada.

171 / Nemoc 6

Měla jsem radost, že mě táta bezpečně poznal i přesto, že jsem měla novou barvu kožíšku a očí, naposledy mě viděl jako škvrně, které vypadalo tak jak jsem se narodila, ale nyní, nyní jsem vypadala zcela jinak. A navíc dospěla jsem.
''Snad ano. Určitě se vrátí v pořádku.'' Věřila jsem v to, navíc Nico byl silným i když si to nechtěl připustit. Tolik si první rok života vytrpěl samotou...
Znovu jsem zakašlala a chvíli mi zase trvalo polapit dech, zároveň jsem se snažila nekašlat na tátu, abych ho případně moc nenakazila. ''Já... Já nevím. Řekla mi, že v tom společenství se cítí být sama sebou.. Nemohla jsem ji to zakázat.. Vypadala tak šťastně, že tam je členkou.'' Odpověděla jsem mu na to, jestli netuším proč se Scallia k Chaosu přidala. Můžeme skutečnou pravdu jenom hádat.
Zhluboka jsem vzdychla a cítila jsem v krku obrovský knedlík. Tak moc jsem doufala, že mi brzy bude zase lépe. Abych mohla najít Deirona... ''Tati.. Mámě už jsem to říkala, tak chci aby si to věděl taky..'' Začala jsem.. Kdy jindy bych mu to měla říct, než teď v tuto chvíli? Kdo ví kdy ho příště zase uvidím, ale doufala jsem, že tentokrát už se budeme vídat častěji.

170 / Nemoc 5

Nico odešel, zdálo se mu, že slyší mámu.. Já neslyšela nic, chtěla jsem jen spát, bylo mi fakt mizerně. V mezi záchvaty kašle se mi podařilo usnout a tak jsem možná několik hodin v kuse spala.
Probudilo mě, když se něco začalo k úkrytu blížit, respektive má drahá sovička Luna mě začala zobákem poštípavat, snad mě chtěla varovat před nebezpečím. Po spánku jsem se cítila mnohem lépe, ale stále jsem to nebyla já a pořád jsem pokášlavala.
Žlutýma očima jsem hleděla k východu a přimhouřila jsem oči, když se objevila něčí silueta. Přes skoro ucpaný čenich jsem však měla zmlžené úsudky o čí pach se jednalo, ale když promluvil...Spadl mi kámen ze srdce a ulevilo se mi. ''Tati..'' Vydechla jsem s úlevou. Byl v pořádku. A přišel ke mě, a oblíznul mě. ''Tati, necítím se moc dobře, asi jsem něco chytila.'' Odpověděla jsem mu na to, jak se mám. ''S Nicem ses právě minul, před nějakou chvíli odběhl, zdálo se mu, že slyší mámu. Tu jsem naposledy viděla na prvním ostrově, kousek od Zlaté smečky. A Scallia, tu naposledy v létě, přidala se k Chaosu.'' Odpověděla jsem mu co jsem o zbytku rodiny věděla a opět jsem zakašlala.

169 / Nemoc 4
<- Ostříží zrak

Nakonec jsme postupně došli do doupěte. Cítila jsem se slabo, protože to stále sílilo a víc a víc mě třeštila hlava, tělo sláblo. Nico mezitím se snažil odhrabat sníh z dlouho nepoužívané nory a to značilo jediné, rodiče tu také dlouho nebyly.
Nakonec mě odprovodil dovnitř a snažil se o to, abych měla co největší pohodlí, když jsem ulehla, vděčně jsem se usmála. ''Děkuji, jsi ten nejlepší bráška, kterého jsem mohla mít.'' Řekla jsem vděčně a zavřela jsem oči. Vnímala jsem všechno v okolí, neusínala jsem. Prozatím, únava mě přepadávala rychlým tempem.

Byla jsem mu neskutečně vděčná. Byl to skvělý bratr a byla jsem rada, že jsme se zase našli. Byl tak pečlivý, starostlivý a láskyplný. Už teď jsem věděla, že vlčici, která by si ukradla jeho srdce, bych si hodlala pěkně proklepnout, zda by to nebyla nějaká megera, jenž by jeho dobroty jen využívala.
Na chvíli si odběhl, ale hned jakmile se vrátil vydali jsme se směrem do nedalekého lesa kde sídlil kromě Daenu i náše doupě.
Nebylo mi zrovna nejlépe, ale snažila jsem se vnímat a nenápadně dopomáhat Nicovi se směrem, který jsem si vybavovala já. Nicovi to však mohlo připadat jen pouze jako, že jsem mohla lehce ztrácet rovnováhu a u něj nacházet oporu.
Cesta trvala snad věcnost, ale přítomnost bratra, byla polehčující příjemná okolnost. Nakonec jsme se snad úspěšně přiblížili rodné noře našich rodičů.

_> Úkryt v lese Alf (-přes les Alf)

Necítila jsem se příliš dobře a všechny předchozí řeči o magii jsem nějak automatiky vypustila snahou popadnou klidný dech. Cítila jsem jenom bratrovo teplo, když se ke mě přitulil v rámci toho mě zahřát svým vlastním teplem. S nepatrným úsměvem jsem si toho vážila. Spustil se mi další záchvat kašle a já netušila co se dělo, nebo proč se to dělo. Možná.. Možná bych měla jít do naší rodné nory? Odpočinout si? Kde byla máma, ta nám o nějakých onemocněních nikdy neřekla.. ''Nico.. Půjdeš se mnou domů?'' Zakuňkala jsem mezi záchvaty kašle a snahou popadnout dech. Cítila jsem slabost a neskutečnou únavu. Třeštila mě hlava, přepadávala mě zimnice a momentálně dnešní počasí příliš přidávalo k podílu, že mi to jednoduše nedělalo dobře. Kašel se umocňoval každou další hodinou. Podívala jsem se smutně na Nica. ''Musíme jít z té zimy pryč...'' Zakuňkala jsem znovu a využila veškerou energii o kterou jsem postupně přicházela, abych se postavila zase na tlapy a dokázala dojít do naštěstí nedalekého lesa hned vedle nás a najít tam naši rodnou noru. noru našich rodičů. Ale nebudeme lhát, bolestí hlavy i orientace postupně klesala..

Podívala jsem se s úsměvem na Nica. Byl takový pesimista vždycky? Dala jsem mu tlapku na rameno. ''Žijeme ve zvláštním světě. Možné to je, ale ty jsi stejný jako já a Scallia. Jako naši rodiče a magii máš. Věřím tomu Nico.'' Snažila jsem se jej prostě povzbudit. Zazubila jsem se a rozhlédla se kolem. Pak jsem se zasoustředila a snažila jsem se najít zdroj vody, a byl celkem nedaleko! ''Pojď, vyzkoušíme to.'' Zavelela jsem, stále z obrovským úsměvem, nehodlala jsem se vzdát, chtěla jsem svému bratrovi pomoct jako Dei pomohl mě a jako Deiovi pomohla jeho sestra.
''Máma doma nebyla, byla se podívat jestli někoho z nás nenajde.. A našla mě. Ale říkala, že se pak domů vrátí.'' Postupně jsem cítila jak se mi dělá těžko. Měla jsem těžko na hrudi a cítila jsem pocit toho, že si musím zakašlat. A tak se i stalo. Začala jsem se dusit a dobrou minutu mi trvalo zase popadnout dech. Musela jsem si sednout, začala mě bolet hlava, a vlastně celý vlk. Bylo mi poměrně špatně a nechápala jsem proč. Byla jsem.. nemocná?

Nadšeně jsem přikývla nad jeho úžasem. ''Ano!'' Potvrdila jsem znovu svá slova. ''Máš. Všichni tři jsme se s ní narodili. Třeba si ještě jen neměl možnost ji vyzkoušet.'' Mrkla jsem na něj povzbudivě. ''Máma mi říkala kdysi, že to poznáš i podle očí, podle jejich barvy. Scallia se narodila s modrými očkami stejně jako ty. Já měla přece modré i červené, takže u mě nebylo jisté jestli jsem zdědila máminu, nebo tátovu magii. Nakonec se ukázalo, že po mámě. Tmavší modrá znamená voda. Stejně jako jsou tvoje oči. Všichni tři jsme jistě zdědili tedy po mámě vodní element. Pak je ještě vzduch, oheň a země. Pak jsou různé jako právě to světlo, různé iluze, led a tak.'' Řekla jsem mu. ''Můžeme to jít vyzkoušet někde k vodě, třeba ti to už půjde!'' Zazubila jsem se na něj znovu a zavrtěla jsem nadšeně ocasem. Mě pomohl Deiron, já mohla pomoci svému bratrovi.
Když se ptal na Scalliu, tak jsem přikývla. ''Ano, když jsem ji potkala, byla pořád stejná. Vyrostla v krásnou vlčici. Máme moc hezkou sestřičku.'' Lehce jsem se usmála. ''Moc toho o tom Společenstvu nevím. Ale tak z doslechu vím, že to není moc příjemný osazenstvo.'' Dodala jsem. A nejspíš nebyly ani úplně tak smečka? Kdo ví.
''Máma je taky v pořádku, loudala se naposledy na horních ostrovech. O tátovi jsme nikdo dlouho neslyšeli, myslela jsem si že ho najdu tady někde, tebe nebo jeho. Jsem ráda, že jsi v pořádku. A strašně doufám, že je i táta. Je to silný vlk.'' Odpověděla jsem i na jeho další dotaz ohledně rodičů.
Pak potvrdil mou teorii, že se k Daénu přidal, pak byl samozřejmě přirozeně zvědavý kam jsem se přidala já. Zavrtěla jsem hlavou s lehkým, avšak spokojeným úsměvem. ''Nikam. Já se do smečky nepřidala. Zatím mi dost vyhovuje to, že jsem tulák a objevuju ostrovy. Nadcházející zimu nejspíš strávím kolem rodné nory, ve které jsme se narodili.'' Odpověděla jsem. ''No a nebo kolem Zlaté smečky. Někoho jsem z té smečky poznala, víš? Je to moc hodný vlk. A respektuje to, že jsem rozhodnutá zůstat tulačkou, alespoň prozatím.'' Dodala jsem dále. ''Takže až prochodím Ostrovy křížem krážem, je pravděpodobné že se buďto nastěhuju zpátky tady, nebo právě tam. Uvidíme.'' Zazubila jsem se.

Přikývla jsem při jeho překvapení. ''Přesně tak, to je on'' Usmála jsem se. ''On je takový podivín. Když ho fakt chceš najít tak ho najdeš, jakoby to zrovna čekal. No a nebo na něj narazíš náhohou. Nevím jak to dělá.'' Zamyslela jsem se. Když jsem ho opravdu hledala, tak jsem jej našla, a narazila jsem na něj i když jsem jej nehledala. Ale mě by se určitě ten jeho vozík tahat nechtěl, pěkně bych si našla nějaké místečko pro to a aspoň by pak vlci věděli kde mě hledat. Ale i tak mu to nejspíše vynášelo. ''Tojo, kromě toho že u něj jde změnit kožíšek, tak ti dokáže pomoct porozumět magii. Mě pomohl hodně a naučila jsem se i další. Třeba to světlo taky umím od něj.'' Popsala jsem mu tu kouli světla, která už tu nebyla díky tomu, že mlha byla již pryč a viděli jsme na sebe zcela přirozeně.
Když se začal omlouvat jednoduše jsem k němu přistoupila a otřela se o něj a zůstala jsem mu hlavou opřená o krk. ''Už je to za námi, Nico. Jsem opravdu šťastná, že jsi živý a zdravý a máma bude taky. Nedávno jsem s ní byla. Scallia taky si vybrala svojí cestu životem a je šťastná. Přidala se k takovému jednu Společenstvu. Podle toho co jsem zaslechla bych se já mu spíše vyhýbala a byla bych ráda kdyby ses mu vyhýbal také.'' Shrnula jsem, oddálila jsem se a podívala jsem se mu do těch jeho modrých očí. ''A co ty? Loudáš se Ostrovy, nebo co sis vybral do života, že budeš zatím dělat?'' Začala jsem vyzvídat se šibalským úsměvem. Cítila jsem z něj smečku, tu vedle které jsme se narodili, takže jsem její pach bezpečně dokázala poznat. ''Vstoupil si do Daénu?''

Mlha postupně se zvedala a tím se moje magické světýlko zmenšovalo, neboť postupně nebylo třeba. Pohled na mého bratra mě vnitřně uklidňoval, stejně tak jako, že se zdál že byl pořád stejným ustrašeným vlkem, kterého jsem si pamatovala. Bylo to tak jen z mojí strany? Nejspíše ano, já byla jiná, minimálně vzhledově určitě.
Což i jeho slova brzy potvrdila. "Ano, vypadám. Rozhodla jsem se změnit si kožíšek u obchodníka Wua, ale pořád jsem to já, Nico. Pořád jsem tvá sestřička." Řekla jsem chlácholivě, abych jej uklidnila, že se skutečně jednalo o mě.
Překvapeně jsem musela zamrkat, neboť si myslel, že bych se na něj měla zlobit. Já? Proč bych se měla zlobit já? "Nico, to já tě nechala tehdy v těch horách.. Tam jsme se rozdělili, protože jsem nedávala pozor a byla jsem mimo. Ty by ses měl zlobit na mě." Povzdechla jsem. Nechtěla jsem, aby se na mě zlobil, ale rozhodně jsem chtěla aby věděl, že já se nezlobím na něj.

Na odpověď jsem čekala dlouho, skutečně dlouho a tak jsem si už říkala nejspíše volání mého bratra byl jen sen. Tolik jsem si přála najít otce i bratra, až jsem si vsugerovala jeho přítomnost. Mlha se pomalinku zvedala, brzy mělo začít poledne a tak jsme mohli doufat jenom, že to nebude tak hrobové a hororové jako to bylo teď.
Ale pořád bylo těžký vidět na pořádný krok.
Ale když tu se silueta objevila přede mnou, tichým bojácným hlasem knikla. Přistoupila jsem blíž, abych mohla uzřít komu silueta a tak důvěrně známý hlas a pach skutečně patřil. Pomohla jsem si i magií světla, rozsvítila jsem světelnou koulí nejbližší okolí a trochu pomohla mlze zmizet. Nám oběma se tak mohl naskytnout mnohem lepší pohled na toho druhého. ''Nico..'' Vydechla jsem. Skutečně to byl on. Tolik vyrostl, zmohutněl. Pořád byl však ustrašený. Náš malý ustrašený bráška. ''Nico, tak ráda tě vidím, živého a zdravého.'' Usmívala jsem se od ucha k uchu. Skutečně to byl on a já si tak potvrdila, že další člen mé milované rodiny žil.

Spala jsem sladce a tvrdě, ale když jsem slyšela koktavým hlasem své jméno, pomalu jsem zmateně otevřela oči. Nedokázala jsem určit zda bylo pořád ráno, zda jsem prospala celý den, nedokázala jsem určit ani jestli se mi volání mého jména zdálo, či nikoliv. Trvalo mi hodných pár minut, než jsem se dokázala dát pořádně dohromady a zase vnímat okolní svět.
Mlha byla hustá tak, že se dala krájet, snad víc, než když jsem šla spát, ale vítr.. vítr ten snad nikdy nelhal, ne? Ne, přece by mě můj čumák nikdy nezradil.
Nico? Cítila jsem svého jediného bratra? Toho malého vlčka, který se pokaždé bál, že už cestu zpět domů nikdy nenajde a já mu tehdy slíbila, že s ním vždycky cestu domů najdu? Vylezla jsem se svého úkrytu u začátku lesa, rozhlédla jsem se. Přes mlhu jsem bohužel neviděla dál než na metr daleko. Odkud ten hlas předtím šel? Z těchto luk, či z našeho rodného lesa? A tak jsem se rozhodla k jediné věci, která se nabízela, abych se dovtípila toho, zda-li se mi to jen zdálo, či to byla skutečnost. ''Nico?'' Zvolala jsem. ''Nico!'' Pro jistotu však dvakrát.

<- Na Vyhlídce (Přes Severní horu)

Co mi síla stačila, držet se vzhůru, jsem se snažila najít nejsnazší a nejméně unavenou cestu těmito místy. A tak jsem se dostala na louku, byla poměrně nedaleko lesa, ale už jsem byla opravdu unavená.
Mlha se stále držela všude, obloha byla zatažená. Bylo poměrně chladno a pohled na tu tichou louku byl až děsivý. Možná mi to však přišlo tou únavou? Možná. Mohla jsem jenom hádat. Pořádně nahlas jsem zívnula a ukryla se v jednom z posledních houští u kraje lesa.
Snažila jsem se usnout tak, abych i tak vnímala každý krok, který by se ke mě mohl dostat. Byla jsem přirozeně v pozoru, ale nechala jsem se větrem, který si hrál s uschnutým listím, ukolébat ke spánku, které si moje tělo již vyžádalo.