Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Začarovaný les (Přes Ledové pláně)

S rampouchem v tlamě jsem vyšla ven z lesa, rovnou na ledové pláně na severu. Směrem k jezeru, které snad bylo celoročně zamrzlé. Bylo? Budu se muset tu někdy podívat přes horoucí parné letní dny. Ale na severu byla zima téměř celoročně, tak kdo ví?
Rampouch se pomalu roztápěl a vodu, která se mi v tlamě díky tomu tvořila jsem postupně vždycky pomalu polkla. Až nakonec konečně mi kraje rampouchů odpadli z koutků, protože už neměli na čem držet. ''Konečně.'' Odkašlala jsem si a pokračovala dál, nechajíc zbytky rampouchu, zbytky rampoucha. Příště vím co určitě se nepokoušet udělat znovu.
Dorazila jsem až k té zamrzlé hladině. Krásně se v ní leskla světélkující se obloha,
Posadila jsem se na zamrzlém břehu toho jezera a pozvedla jsem hlavu vzhůru. Tady byla obloha celkem jasná a nejen to. Možná jsem si toho nevšimla dříve, díky větvím stromů v Začarovaném lese, ale nyní se mi naskytl pohled na něco, co mé oči ještě nikdy nespatřili. Polární záře, která se klikatila jedním směrem, až na konec severu, až nad moře. Byla to krásná noční podívaná. Barvy hráli nejrůznějšími odstíny, od tmavších, méně viditelných společně s noční oblohou, až po ty zářivě zelené a fialové, které snad s trochou představivosti tvořili neskutečné obrazce ve své cestě. Bylo to tak romantické, až jsem se automaticky podívala vedle sebe a představovala si Deirona. ''Ach.. kdybys tu tak byl a viděl to také.'' Promluvila jsem a opět pohled zvedla. Jestlipak se už probudil? Chybím mu? On mi chybí. Pomyslela jsem si a smutně se usmála. Budu muset se pak jít zase podívat do Zlatého lesa zda-li tam Deiron byl a stále spal, či se konečně probudil
Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři

Nakonec jsem se po chvíli zvedla. Očarovávat se tou krásou jsem nejspíš mohla kdykoliv, ale projít se... Jo, to jsem mohla taky kdykoliv. Nakonec jsem však se postavila na zamrzlé jezero. Klouzalo, ale led se zdál být dostatečně tvrdým aby mě dobře udržel. Nejspíš už opravdu bylo díky tloušťce ledu zamrzlé dlouhé roky, dost jisté bylo i že dlouhou dobu předtím, než jsem se vůbec narodila. Jestli pak o tom bude něco vědět mamka? Neodolala jsem se naučit nějakou novou informaci.
No, myslet na něco jiného, než jak se udržet na všech čtyřech se dost nevyplácí. Ujela mi tlapa a pak nakonec i ty ostatní a já skončila na zamrzlé hladině jezera jako placka. ''Au..'' Zaskuhrala jsem a snažila se pomalu vytáhnout na všechny čtyři. Dost to klouzalo a já měla co dělat, abych neskončila znovu na tlamě. Byl to tvrdý nečekaný pád a tak si z něj nejspíš odnesu nějakou tu modřinu. Naštěstí ty pod srstí nešli vidět.
Díky tomu pádu jsem si znovu ověřila tvrdost ledu a tím se opatrně dostala zpět na břeh a svižným, ale lehce poskakujícím krokem, díky bolesti břicha a žeber, se vydala od tohoto jezera pryč.
Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu
Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 1/2

-> Dvojčata

<- Nejvyšší hora (Přes Červenou louku, Sněžné tesáky, Mlžné pláně)

Zanechala jsem za sebou vše co jsem mohla. Byla jsem sama společně s Lunou. Nemířila jsem ani tak domů, jako že jsem mířila. Byla hluboká noc, hlavně v lese a to jsem si pomáhala s magií světla, abych viděla na krok. Už jsem to tak nějak dělala automaticky pokaždé když byla někde opravdu temná tma. No, ne že bych se bála, ale byla to taková automatika, že mi to dodávalo jakousi jistotu, že vždy přesně vím kam mám jít.
Oproti sněhovým přeháňkám, které sužovali dneska ostrovy, tady na mě sotva dopadli jedna dvě vločky. Zastavila jsem se a hleděla jsem vzhůru. Zrovinka jedna vločka se ke mě pomalý snášela a mě nenapadlo v tu chvíli nic lepšího, než zrovinka otevřít tlamu a nechat vločku vletět přímo do papule. Udělala jsem to samé i s druhou a lehce se zahihňala jak jsem viděla, že Luna se snaží ty další chytat do svých pařátů.
Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)

No, ale co si budeme, tohle příliš žízeň nedokázalo zažehnat, Ani nevím proč jsem se cestou nezastavila u hor u jezera. Ale co, u těchle samo chodících stromů jistě se mi podaří něco najít! Jestlipak tu někde bude i ten strom? Rozhlížela jsem se kolem. Kdysi jsme si s Xanderem, když mě o nich něco naučil, označili jeden strom, abychom otestovali teorii o tom zda se ty stromy skutečně přemisťovali z místa na místo.
No, ale když v tom! Z jednoho ze stromů vysel takový parádní rampouch! Tak akorát, aby se vešel do tlamy. Z toho bude vody víc, než dost! Nadšeně jsem k němu přiskočila, stiskla mezi tesáky. Pocítila jsem takové zamrazení po celém těle, no, nehodlala jsem se ho hned vzdát. Nakonec jsem škubla, z větví popadala spousta sněhu, ale rampouch byl můj! Po pár krocích jsem ho chtěla pustit na zem a jen ho několikrát olíznout. Otevřela jsem tlamu a.. ''Uh..'' Zašišlala jsem s jazykem visícím ven a na něm se držel kus toho rampouchu. Snažila jsem se jej všelijak sundat, ale bylo to opravdu těžké a spíš jsem měla pocit, že si urvu celý jazyk, než abych sundala ten rampouch. Nakonec jsem si ho začala teda opět přidržovat zubami, aby si můj jazyk odpočinul. ''To fe fajada.'' Zašišlala jsem a vydala se dál s rampouchem v tlamě a snažila se aby můj teplý dech jej co nejrychleji roztál.
Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů?

-> Ledovcové jezero (Přes Ledové pláně)

<- Červená louka

Mé domněnky se každou chvíli více potvrzovali. Byl naprostým cizincem a já měla radost, že jsem mohla poučit dalšího vlka o tom, na co všechno se zde mohl připravit! S úsměvem a chůzí jsem se tedy dala do vypravování, ''Wu je už starý vlk. Teda asi, je místy dost šedivý!'' Podívala jsem se na Sivataga, ''Tahá sebou takový vozíček. Nikdy ho nepotkáš bez něj a když ho zrovna vysloveně nechceš najít, tak ho většinou nenajdeš, ale když ho hledáš, jakoby ti vstoupil do tvé cesty. Nikdy jsem nepochopila jak to dělá.'' Zasmála jsem se nad tímto, ''No každopádně, dost věcí si u něj dá koupit, občas nabídne i takové věrné společníky jako je právě Luna, ale většinou má toho na výběr víc.'' Zamyšleně jsem pokračovala, ''Předměty a lektvary nejsou žádnou výjimkou. Taky dokáže změnit barvu srstí, očí a taky tě naučit víc ovládat svoje magický schopnosti, naučit tě i všelijaké různé!'' Zhluboka jsem se nadechla, abych mohla pokračovat, na jeden nádech to všechno říct holt nešlo, ''Představ si, já jsem vypadala po narození úplně jinak! Takhle jsem se u něj nechala změnit a cítím se takhle mnohem lépe! Je to asi nějaký čaroděj, ale tichý a milý. Fakt se u něj můžeš kompletně změnit i zlepšit.'' Dodala jsem tedy pak ještě, ''No, ale dovednosti ty s tebou nepotrénuje, to spíš Mistr. Mistr je svým způsobem dost Wuovi podobný, ale on chodí po ostrovech s vozíčkem a Mistr má v hluboko džungle svatyni ve které je schopný pořádně z tebe vymanit duši, aby ses stal svým silnějším já!'' Podívala jsem se na něj, uvědomovala jsem si, že jsem toho řekla hodně a tak jsem na chvíli zmlkla a nechala ho to všechno vstřebat.
Na zimu měl jasný názor, ''Myslím si, že minulá zima nebyla taková, ale dá se to přežít.'' Jo, ale já měla viditelně o dost hustší kožich. ''Ale chápu tě. Možná by se ti líbilo v poušti?'' Přemýšlela jsem nahlas. Jaká vlastně byla zima v poušti?
''Na to si zvykneš. Není tu špatný místo pro život si myslím. I když teda nemůžu soudit, nikdy jsem z těhlech ostrovů nevytáhla paty, ale prostě mi to nevadí. Je tu toho spousta na objevování, občas ti obyčejný život nějaký magický anomálie osladí život.'' Zasmála jsem se. Jo, možná jsem někdy mluvila až moc, ale já si to neuvědomovala. Chtěla jsem do vlka dostat informace, naučit jej jak ve zdejším světě může fungovat bez úhony, to byl můj vnitřní úkol.
Edit 28. 2.)
Vlk mi nějakou dobu neodpovídal a tím celkem rozbil to, že jsem v něm viděla celkem ukecaného vlka. Semkla jsem tlamu a podívala se kolem. Nakonec jsem se podívala opět na něj. ''Já se jdu projít. Uvidíme se později?'' Usmála jsem se mile a pak vyrazila pryč. Na první ostrov.

-> Začarovaný les (Přes Červenou louku, Sněžné tesáky, Mlžné pláně)

Stálo to to. Vlk byl přesně dle mého úsudku také dost ukecaným a tak se stalo, že se blížil k tomu, aby se na pár chvil stal nyní on mým společníkem. ''Děkuji. Myslím, že jsem za své jméno v celku ráda.'' Prohlásila jsem. ''Žiju v těchto končinách celý svůj život.'' Nikdy jsem nepoznala jiné prostředí, než právě zdejší ostrovy, ale vůbec mi to nevadilo. Byla jsem se životem zde spokojená a měla jsem tu vše co jsem kdy potřebovala.
Jako každého jiného zaujala moje ptačí společnice, ''Je se mnou už od útlého dětství. Mám ji od zdejšího prodavače, pana Wua. Jednou za čas někomu nabídne nějakého takového společníka.'' Co vím, nedával je všem jinak bychom tu všichni vlci měli někoho za ocasem pořád. ''Také však umí spoustu jiných věcí a jestli jsi tu právě přišel, jistě by se ti hodilo o něm vědět více?'' Nadhodila jsem, ale počkala jsem až se sám vyjádří.
Se smíchem jsem přikývla, ''Ne. Střídají se tu všechny roční období co tak vím.'' Střihla jsem ouškem a pohledem jsem naznačila, že mě má následovat. ''Ano, ostrovy.'' Přikývla jsem mu s pozvednutým pravým obočím, a pak se zase začala smát. Zdálo se, že ml Sivatag velmi bujnou představivost. ''Ale jistě..'' Zavrtěla jsem hlavou. ''Oceán nezamrzne. Většinou se tu vlk dostane... no zcela náhodně, myslím.'' Taky si bohové mohli občas s našimi mysli jenom hrát. ''Ale je to příjemné místo pro život, uvidíš. Je tu stále co objevovat.'' Vlk vypadal že strašně rád cestuje a zkoumá, což mu i tyto Ostrovy mohli nabídnout. Věděla jsem to, sama jsem je s chutí ráda celé prozkoumala a stejně se vždy dokázali najít věci, které mě dokázali překvapit.

-> Nejvyšší hora

Netrvalo to dlouho a vlk na můj hypnotizující pohled velmi dobře zareagoval. Přišel ke až ke mě a už ze sebe valil otázky. Jo, rozhodně jsem se tady toho dnes mohla dychtivě dozvědět mnohem-mnohem více! Zašvihla jsem spokojeně ocasem. ''No zdravím vás.'' Zazubila jsem se spokojeně. ''Och samozřejmě.'' Zaculila jsem se. Měla jsem víceméně štěstí na nováčky! Poslední novou duší na ostrovech byla Astra a teď tadyhle Sivatag, jak se představil. ''Já jsem Mielei, těší mě.'' I nervózní sovička prolétla nad našimi hlavami, aby na sebe upozornila, ''No jistě neboj. To je Luna.'' Představila jsem i svého Kulíška nejmenšího, který mě doprovázel už nějaký ten pátek. ''Zde jsi na ostrovech Mois Gris.'' Shrnula jsem zjednodušeně. Bylo znát poměrně, že nebyl zdejší a už i jen tím, že jeho srst na zimu nebyla vůbec připravena. ''To víš, je zima. Tahle bílá přikrývka je na většině míst Ostrova.'' Byl sníh i v poušti? Hm, to by stálo za to zjistit!

<- Nejvyšší hora

Čím více jsem jsem se blížila k louce, kde jindy byla spousta červeného kvítí, tím víc jsem si prostě uvědomovala tu skutečnost, že byla prostě zima, která na sebe dávala každým dnem víc znát a upozorňovat. Chtěla bych na jednu stranu zjistit, co se vlastně stalo, že jsem prospala téměř dvě celé roční období. Podle Cyry jsem však nebyla jediná. Že by si Iris s Nerem z našich životů utahovali? Možná.
Brzy na to jsem procházela kolem černo-bílé vlčice, která koukala okolo sebe s veselým výrazem a volala mě k sobě. Před sebou měla kytku, vlčí mák nejspíše, ale že přežila zimu? Zvláštní. Letošní zima je opravdu zvláštní. S tázavým pohledem na mě hodila otázku o tom je nového, ačkoliv jsme se neznali. ''Cože?'' Vyhrkla jsem.. Nakonec jsem se nad tím usmála, vypadala mnohem ukecanější, než Cyra. ''Netuším sice kde se co děje, ale zima nás zastihla celkem nepřipravený co?'' Dodala jsem se smíchem, protože léto a podzim jsme asi ve většině případů všichni prospali. ‘’Magie zde občas má zvláštní smysl pro humor, dost možná i naši bohové, viď?’’ Zeptala jsem se i já, ale k tomu jsem odpověď nedostala, spíš jenom takové neurčité kývnutí hlavou. Které jsem si, ale také mohla i dost nalhávat. Vlčice se představila jako Konvalinka, usmála jsem se. Jméno zcela přesvědčivé pro někoho, kdo právě vyhrabal květinu ze sněhobílé peřiny, která celé nejspíš celé ostrovy obklopovala v celé své kráse. ‘’Mielei..’’ Dodala jsem nazpátek, bylo nejspíš jednodušší se oslovovat jmény.
Dost mi to nedalo a prostě jsem si musela Konvalinku prohlédnout znovu. Byla kost a kůže a na můj vlastní pohled vypadala, že vůbec byla ráda, že stojí na všech čtyřech, ale přesto se vesele usmívala. ‘’A není ti třeba špatně?’’ Natočila jsem hlavu trochu lítostivě, no v tom mě zcela přesvědčivě ujistila, že se má skutečně opravdu skvěle. Za to mě to trochu donutilo přemýšlet. Vždyť takhle nemohla dlouhodobě žít ne? ‘’Víš.. Já, než jsem se dala trochu dokupy, než jsem zase trochu dospěla, tak jsem byla taky kost a kůže. Chvíle kdy jsem přemýšlela o tom přidat se ke smečce, ať mám šanci přežít..’’ Začala jsem, ani nevím proč, vyprávět své chmurné myšlenky z minulosti, dny kdy jsem si myslela, že můžu i zemřít. Můj vlastní psychický souboj se sestrou o tom, která z nás byla tou lepší a dlouho jsem si nalhávala to, že ona.. ‘’Dost často jsem se držela se svou mámou a tak, a ta se vždycky o mě perfektně starala, když bylo třeba. Sama jsem na rozdíl od své sestry neudělala téměř nic.’’ Stáhla jsem nad tou vzpomínkou uši dozadu. Ač jsem to překonala, už jsem si nemyslela, že by Scallia mohla být lepší, než já a nebo já lepší, než ona.. Nějak se mi to při pohledu na Květinu, která odolávala síle mrazu vše vrátilo a připomnělo jakoby to bylo včera. ‘’Když jsem poprvé začala chodit na výlety sama, neuměla jsem prakticky vůbec nic. Ve všem jsem záviděla své sestře.. Jednu chvíli jsem i věřila tomu, že když se budu hloupě hnát za svými plány.. prostě.. nakonec mě můj osud doběhne.’’ Semkla jsem pysky v jednu liniii. ‘’Život může velmi rychle špatným uvážením zmizet, rychle se můžeme setkat se smrtí, když si vlastního života moc nevážíme.. A co je po smrti… Asi se to nikdy nechci dozvědět. Nejlepší přítelkyně mojí mámy zemřela přímo před jejíma očima.. Skrytě doufám, že já nebudu mít tu čest vidět něčí smrt tak zblízka, hodně ji to zasáhlo..’’ Poté jsem se podívala okolo sebe. Byl tu někdo na další. Taky se chystal povídat si s Konvalinkou a tvářil se snad úplně podobně jako jsem se tvářila já. A hlavní.. Proč jsem si ho vlastně vůbec nevšimla!? Nakonec jsem se zase podívala na Konvalinku, ‘’Hlavně jsem se poučila z toho.. Jestli chci přežít, nesmím se slepě hnát za svou sestrou, musím se učit životem, musím se snažit, jestli chci smrt potkat až na ní přijde čas a ne dřív.. Musím se naučit respektovat koloběh života a smrti a teprve poté můžu říct, že mám právo ještě nějakou dobu žít.’’ Dodala jsem na ukončení tématu. Před dalším vlkem, než byla Konvalinka jsem nechtěla zacházet až tak hluboko. Co bylo hlavní, zajímalo mě dost i to, proč se rozhodla vyhrabat tu květinu a teď tu u ní stála.
Květina, která byla tak podobná Vlčím mákům, které se ve zdejší louce často hojně vyskytovali, vypadala jako chuděrka, která sotva tento mráz přežila. Červené lístky promrzlé, stačilo jen málo, aby se rozpadla v prach, ale přesto držela. Zdála se být dost jiná oproti obyčejnému máku. Když Konvalinka nejspíš spatřila to, že po jsem svůj pohled přesunula na ní, dala se do hojného vysvětlování o tom, jaký je rozdíl mezi touto květinou a obyčejným vlčím mákem. Čím více jsem ji poslouchala, tím více jsem ten rozdíl chápala a po chvíli začala i víc vidět. Nakonec jsem podívala opět na Konvalinku, ‘’Takže Rumněnka vlčí říkáš..’’ Zopakovala jsem si. Pak jsem si snažila zapamatovat pořádně její vzhled, i to co jsem se od huběňoučké vlčice dozvěděla. Když jsem pomalu konverzaci ukončovala, usmála jsem se na ní. S milými slůvky jsem se s ní rozloučila a poděkovala ji za novou zkušenost, kterou si budu určitě pamatovat. Zvlášť po připomenutí svého vlastního vnitřního smutku a připomenutím si výrazu mojí mámy, když mi říkala že přišla o svou nejlepší kamarádku, o Solfataru. Mámu mých kamarádů z dětství…
Pak jsem se postavila o něco dál, a sledovala toho vlka. Snad jako bych ho pohledem hypnotizovala, že má jít za mnou.. No, když ono já prostě ráda poznávala nové vlky!

<- Ostříží zrak (Přes Rokli)

Cesta byla na jednu stranu celkem dlouhá, na druhou stranu jsem už znala různý cestičky a uměla si to o pár minut zkrátit. Ale poskakovat po horách bylo v tuhle zimu na další stranu zase nebezpečné a proto jsem některými místy musela dost zpomalit a dávat si pozor na to, kam jsem šlapala.
Přes Rokli to naopak šlo jednodušeji, ale brzy mě znovu čekali hory, ty nejvyšší co zde byly. Chvíli mi trvalo si vzpomenout kde přesně byla ta správná cestička jak je projít bezpečněji. Nakonec jsem ji, ale našla a i když jsem dlouho stoupala vzhůru, lepší, než kdybych jako cvok se snažila šplhat tou složitější variantou. Podívala jsem se na Lunu, ''Mít tak křídla jako ty, hned by to bylo jednodušší všechno.'' Uchechtla jsem se. A v tu jsem mířila na jiny výrazně rudou louku, který nyní, jako vše ostatní, byla zasypaná sněhem.

-> Červená louka

<- Luka (Přes Severní hory)

A opět jsem dokázala v klidu přejít místem kde jsme se s Cyrou rozdělili. Ale už jsem ji nepotkala a a tak mě to nemělo důvod o něco více trápit. Pohodila jsem ocasem a přidala do kroku. Luna nade mnou celkem zmatečně a nesvá poletovala, ale ani tak mě opustit nehodlala. I ve vzduchu bylo cítit víc vlhkosti, než obvykle. Zatím jsem ještě nechápala proč, ale chápala jsem i tak, že se něco blížilo. Možná bych přece jen měla slova vlka poslechnout a najít si pro teď nějaký suchý místečko kde bych to přečkala.. Ale prozatím se nic neblížilo a tak jsem mohla v klidu prostě počkat. Třeba se to jen přežene a vůbec to tu nedorazí. Uklidnila jsem se s hlubokým výdechem až z mé tlamy vyjel obláček páry díky chladnému vzduchu.

-> Nejvyšší hora (Přes Rokli)

<- Dračí průsmyk

Prošla jsem průsmykem, který jsem už taky důvěrně znala a po Cyře ani stopy, takže se nejspíše rozhodla, že dál pokračuju sama. No zas tak moc mi to nevadilo.. Pokračovala jsem dále Lukou, na které mi do kožíšku mráz pronikal mnohem víc, než když jsem doposud byla většinou v bezvětřích. No ve vzduchu jsem něco cítila a Luna se chovala jinak, než obvykle, také to vypadalo, že je z něčeho poměrně nervózní.
Pro teď jsem došla k vlkovi. Měla jsem pocit, že jej znám. Došla jsem až k němu, ''Zdravím.'' Byla jsem slušná, vždycky. Pach, ani nic okolo něj mi nic nepřišlo k podpoření mého pocitu, ale pak jsem si tak matně vzpomněla na popis Xandera. Vlk, který se vyzná v bylinkách. Že by proto tu jen tak bezcílně ležel nad nějakou rostlinkou a chránil ji před mrazem, který ji postupně dostával? Zvedla jsem pohled od bylinky na vlka. ''Doma? No.. Já nemám domov.'' Odpověděla jsem. Vždyť jsem se ho mohla přece zeptat na to samé! ''Jako asi bych se mohla schovat do doupěte rodičů, ale nejlepší bude si najít něco svého, ne?'' Dodala jsem váhavě. Vysvětlovala jsem to naprosto cizímu vlkovi, nebo jsem chlácholila sama sebe, že bych si skutečně mohla konečně něco svého najít a přestat se na tuhle základní věc celkem vymlouvat? ''No, cítím se jako zmrzlá květina, přesně jako tahleta.'' Poukázala jsem hlavou na bylinku, kterou chránil. Že to není jen tak nějaká květina? ''Oh..'' Vydechla jsem a otřepala se. ''Ne, prošla jsem ostrovy křížem krážem a ještě snad nikdy jsem si nevšimla téhle té bylinky.'' Dodala jsem a pokývala jsem hlavou.
A tak jsem se nakonec dozvěděla, že se jednalo o Plazivec Lékařský, o léčivou bylinku, která roste různě po celých ostrovech a je vhodná ke spoustě věcí. Nakonec jsem přikývla hlavou, usmála se, ''Dobře. Tak děkuji pěkně za poučení.'' Řekla jsem, rozloučila se a sama se vydala směrem poté zpáteční cestou, směrem k portálu, snad jsem mohla zajít za Deironem, a říct mu že bych si chtěla dostat svých slov a najít si vlastní doupě a ne jen spoléhat na rodiče.

-> Ostříží zrak (přes Severní hory)
/Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud)✓

<- Ostříží zrak (Přes Severní hory)

Bylo mezi námi celkem ticho vždycky do chvíle, než jsem se jej já rozhodla přerušit. Mezitím mi tedy odpovídala na moje dotazy, konkrétně na to, proč se rozhodla přidat do smečky, ale prozatím ani na tohle jsem nedostala pořádnou odpověď. Čímdál více se mi zdálo, že vlčice se prostě nehodlala otevřít, což mě trochu mrzelo. Konverzace pokaždé pokračovala pouze stylem vrácení mého dotazu. Pohodila jsem hlavou. ''Narodila jsem se jako tulák, a prozatím jsem neměla potřebu být něčím jiným.'' Odpověděla jsem tedy. ''Je jeden vlk kvůli kterému to zvažuju, ale teď? To si fakt musím být jistá, že to opravdu chci. Zvážit všechny možnosti.'' Byla tu spousta smeček, nemusela jsem přece jít zrovna do Zlaté a věřila jsem, že by Deiron odešel se mnou.
''Jdu zatím napřed jo? Jestli chceš, doženeš mě? Kdyby ne.. Ráda jsem tě poznala Cyro a doufám, že se ještě někdy uvidíme, když se vrátím do lesa.'' Řekla jsem po chvíli. Ne že bych neměla ráda společnost, nebo sad jsem se ji chtěla zbavit, to vůbec! Jen jsem měla takový pocit, že vlčice se mnou moc být sdílná nechtěla a já si chtěla mnohem více povídat..

-> Luka

Prosím z Atraye 5 rubínů na Vex

Převedeno.

Čekala jsem asi něco víc. Trpělivě jsem vyčkávala na vyprávění Cyry a jejího příchodu a jen jsem zklamaně, což nešlo poznat, zastřihala oušky a mile se na Cyru usmála. Nejspíše se úplně nechce povídat o své minulosti, než ji přítáhla voda. Chápu. No, nutit ji nebudu. Řekla jsem si a pohodila jsem hlavou a oklepala se. Pak mi povykládala, že ani noha není tak na tom strašně, jako to vypadalo na první pohled po povšimnutí. ''Chápu.'' Mlaskla jsem po chvíli ticha a začala se po zasněžené pláni rozhlížet a po chvíli i čenichat.
Pokus skončil zcela neúspěchem a tak jsem se na Cyru podívala. Úplně se mi nelíbilo, že teď panovalo ticho a tak jsem se jej rozhodla znovu přerušit, ''A co tě přimělo přidat se do Daénu? Víš, vždycky mě zajímalo, jaký mají vlci důvod se přidávat do smečky.'' Položila jsem otázku s úsměvem na tváři a vydala se směrem k horám, které jsem měla v plánu obejít a přes průsmyk se dostat na druhou pláň. Tam by třeba nějaký zajda, či možná srnka se mohli loudat, když na zdejší pláni bylo mrtvo, až na pár vlčích pachů, které mě uklidnili, že jsme s Cyrou nebyly jediné jak mi to chvíli připadalo. (//Pro kytišku)

-> Dračí průsmyk (Přes Severní hory)

<- Les Alf

Nějak mi Cyra na zbytek ohledně našeho života a tak už neodpovídala. Ale že by mi to vadilo? Nene, já si přece najdu cestu k tomuto tématu zase.. ''A ty?'' Usmála jsem se. Nevinná otázka která toho téma umí otevřít i obráceně. Znala jsem již hodně vlků co přicestovali od velké vody a nezbývalo jim nic jiného, než se přizpůsobit životu tady. Moje generace už je z devadesáti procent většinou narozené tady, od vlků co se přizpůsobili životu tady úplně perfektně. Nebo aspoň nedávali znát najevo, že by ne. Jako mamka s taťkou.. Snad jsou v pořádku.
Když souhlasila, že se vydáme tedy na pláň hned vedle lesa nemohla jsem si nevšimnout toho jak Cyra bojovala se svou chůzí a když jsem zpomalila ještě víc, abych šla v rovině vedle ní, brzy jsem vypozorovala i ten důvod. ''Co se ti stalo?'' Zeptat jsem se musela. Vždyť se tou chůzí trápila! ''Jestli je to pro tebe příliš těžké chodit, můžeme vymyslet jiný plán. Jestli to máš zlomené, asi toho moc daleko neujdeš.'' Začala jsem uvažovat. Proč jsem si toho předtím nevšimla? Zastřihala jsem ušima a podívala jsem se směrem dopředu kde se rozpínala pláň Ostřížího zraku. Nojo.. Stáli jsme na místě.. Ale sakra, proč souhlasila a neřekla nic o tom, že má něco s tlapou? Semkla jsem tlamu a pak se podívala znovu s milým úsměvem na Cyru. ''Nepřeji si, abys kvůli mě přišla k většímu úrazu, asi bych si to neodpustila.'' Řekla jsem, sice z úsměvem, ale v hlase byla slyšet vážnost. No tak, co bych to byla za vlčici se svými velkými plány do budoucna, kdybych dopustila, aby se kvůli mě někdo zranil ještě víc!?

Chápavě jsem přikývla hlavou a přívětivě jsem se pousmála. Zároveň v mém úsměvu bylo k naleznutí i pochopení její situace. A vlastně i mojí. Po chvíli jsem se tedy zase zvedla na všechny čtyři a zastřihala ušima. "Nene." Odpověděla jsem na její otázku a podívala jsem se ji do očí, ale po pár vteřinách jsem uhnula a rozhlédla se po stromech, které nás obklopovali. "Narodila jsem se v tomhle lese. Myslím že už to bude třetí zima co jsem na světě." Ne ještě jsem neměla tři roky, ale vlkům se to hůř počítalo na přesné roky a tak se dobře využívalo k počtu právě roční období a i když byl celkem přehled, které roční období zrovna probíhalo, zima se sněhovou přikrývkou byla pouze jedna jediná. A tahle byla má třetí.
"Tak jo. Začala bych asi tadyhle na pláni vedle a od toho se můžeme třeba odpíchnout." Navrhla jsem z úsměvem a sama se pomalu tím směrem vydala. Tempo jsem samozřejmě přispůsobila tomu Cyřinému, sama bych to popoběhla klusem, ale jestliže Cyra šla chůzí, šla jsem ji také. "Snad narazíme alespoň na srnku, nebo když už, tak zajíce." Řekla jsem a dívala jsem se kupředu. Luna, moje sova nám prolétla nad hlavami. Byla vždy a všude přesně tam, kde jsem byla i já.

-> Ostříž

Povzdychla jsem si. Skutečně se zdálo, že se po ostatních téměř slehla zem. Zvláště pak po mé rodině. ''Aha.'' Semkla jsem pery k sobě a rozhlédla se beznadějně kolem, než jsem pohled ukotvila opět na své nové společnici. ''Třeba ano, třeba ne. Ale neztrácím naději, věřím tomu, že se jednou objeví.'' Usmála jsem se a oklepala se.
Vlčice se mi představila a já lehce pokývla hlavou v přátelském gestu. Mielei.. Jmenuji se Mielei.'' Dopověděla jsem tudíž své jméno za ní tak, abych se s ní seznámila. Několikrát jsem zašvihala ocasem ze strany na stranu a pohled znovu pozvedla. ''Také tě ráda poznávám Cyro.'' Dodala jsem po pár vteřinách a kecla jsem na zadek. Byla jsem ráda, že jsem narazila alespoň na někoho kdo byl v pořádku a to mi dodávalo novou naději v tom, že jistě brzy narazíme na další. ''Jsi na ostrovech dlouho?'' Zeptala jsem se. Byla ve smečce a byla cítit zdejším pachem dost silně, zdálo se že ano. ''Nebo tadyhle v Daénu?'' Měla jsem přehled o všech smečkách, ale ne o aktuálním stavu a navíc mě nezajímali jen a pouze nějaký informace, ale museli jsme se někde odpíchnout od toho, abychom třeba našli někoho dalšího. ''Nezkusíme se třeba projít a najít někoho dalšího?'' Navrhla jsem po chvíli, jednomu se hned přemýšlelo lépe, když si u toho občas mohl hejbnout kostrou. ''A když už nic jinýho, tak alespoň třeba najít něco k jídlu.''