Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Už-už jsem chtěla volání vzdát. Zdálo se, že se celý les je nějaký tichý. Bylo to podivné. I co jsem procházela místy tady bylo všude příliš ticho, stejně jako byly pachy příliš slabé. I já jsem konec konců celkem dost času prospala, celý podzim.. Co se to dělo s naším milovaným domovem? To byla otázka na kterou jsem si nyní kladla své dotazy.
Otočila jsem se a chtěla jsem jít, ale brzy se vynořila černá vlčice z lesa.''Ahoj..'' Vzdychla jsem, ale v hlase mi byla znít úleva, že tu někdo nakonec byl vzhůru stejně jako já! ''Ano!'' Křikla jsem hned, když naprosto přesně popsala mého bratra, kterého jsem hledala. I dle, sice zesláblého pachu, byla cítit podobně jako on. Součást této smečky ačkoliv pomalu její pach opadával, dlouho nikdo pořádně nic neoznačkoval ze členů. ''Je to můj bratr.. Chtěla jsem se přesvědčit, že je v pořádku. Kromě teď tebe, nemůžu nikoho najít. A když ano, spí.'' Semkla jsem tlamu ustaraně. Probudí se ještě někdy? Doufala jsem že ano.

<- Červená louka (Přes nejvyšší horu, Rokli)

Přes horu a přes rokli. Cesta proběhla celkem rychle. Jednomu se hned mnohem lépe pohybovalo, když znal už všemožné cestičky. A tak po pár hodinách chůze jsem se dostala až do tohoto lesa. Zpaměti jsem došla až k rodné noře, ale nezdálo se, že by tam někdo byl. Pachy byly velmi staré a když jsem strčila do vchodu hlavu, mé domněnky se jen potvrdili. Nikdo v něm nebyl a to už pěkně dlouho. Vytáhla jsem hlavu a zavrtěla jsem s ní. ''Kdepak jenom všichni jsou?'' Nemyslela jsem jen rodinu, myslela jsem defakto všechny. Spousta pachů byla velmi stará. ''To všechny postihl ten divný hluboký spánek?'' Zeptala jsem se sama sebe a popošla od stromu kde se Nora nacházela. Byla jsem kousek od hranic smečky, ale pach smečky se taky téměř vytrácel, ale byl ještě dost silný, nezdálo se že by odešli. A tak jsem zkusila, ''Nico!'' Zavolat, možná tam můj bratr byl, možná mě uslyší? ''Nicoo!'' A znovu. I kdyby mě neslyšel můj bratr, třeba mě uslyší někdo jiný?

<- Zlatý les (Přes Zubr, Sněžné tesáky)

Cesta to byla dlouhá, zvlášť stoupat po horách nahoru, ale už jsem znala všemožné cestičky a tak jsem se k portálu dostala rychle. Neměla jsem ho příliš v lásce, ale přesto jsem do něj vstoupila bez zaváhaní, na moment se mi zatočil svět. A pak jsem byla na louce, na prvním ostrově. Kousek od lesu Alf, sídliště smečky a nory mých rodičů. ''To by bylo.'' Luna se z mých zad rozletěla a letěla napřed. Stále však jsem ji měla nadohled.
Po chvíli jsem opět překračovala hory a louky, ale nakonec jsem se k lesu dostatečně přiblížila. Pomalu jsem začala zapojovat i čich, neboť mi zakručelo v bříšku, snad jen Iris věděla kdy naposledy jsem pozřela pořádný kus jídla. Jedno jsem věděla i já. Bylo to dlouho a díky tomu jsem se trošku cítila oslabená.

-> Les Alf (Přes Nejvyšší horu, Rokli)

Otevřela jsem své oči a zmateně se rozhlédla po okolí. Stále jsem byla ve Zlatém lese a vedle mě ležel můj drahý. Pousmála jsem se a lehce do něj šťouchla čumákem. Ale neprobouzel se. Semkla jsem tlamu a pak se rozhlédla. Naposledy si pamatuji, že bylo léto a teď byla zima, při nejmenším v půlce. Prospali jsme nejspíše hodně dlouho. A tak jsem zkusila znovu šťouchnutou do Deirona, ale opět nic. Vzdychla jsem. Zdálo se, že dýchal, ale to bylo vše. ''Tak já jdu zkusit něco ulovit. Třeba to taky pomůže.'' Řekla jsem si, zároveň aby snad slyšel, že jsem neutekla. Ale kdo ví, probere se ještě? Jakým zázrakem jsem se probudila já? Ale byly jsme mladí, hodně mladí, něco naše snad zvládnout vydržet.
Když jsem vyšla ven z provizorního úkrytu, rozhlédla jsem se znovu jakmile si oči přivykli na světlo. Zima byla vskutku všude. Nejdřív jsem se rozhodla že se asi podívám do rodné nory, třeba by někdo mohl být tam?
Vydala jsem se tedy k portálu, to byla v tuhle chvíli asi nejrychlejší možná cesta. Za sebou jsem slyšela zašustění křídel a na zádech mi s houknutím přistála Luna. ''Ráda tě vidím.'' Usmála jsem se na svou milou společnici. Nikdy mě neopustila, čekala na mě. Spokojeně že alespoň jedna je živá a zdravá, jsem se vydala směrem k horám a k portálu.

-> Červená louka (Přes Zubr, Sněžné tesáky)

Spokojeně jsem zavrněla při jeho slovech. Skutečně tu nebylo nic víc, než teď a tady a jen my dva. ''Jsem ráda, že to tak dobře dopadlo. Nic nám nebrání k tomu, abychom dále přemýšleli nad naší společnou budoucností.'' Řekla jsem a znovu se zachumlala do jeho srsti.
Když jsme však již řešili, to že bychom našli úkryt a jeho názor na mojí otázkou ohledně přítele smečky, to už jsem koukala do jeho očí a přikývla jsem. ''To chápu, ale kdo ví, třeba časem.. A možná se taky časem přidám.. No a nebo...'' Nechala jsem nevyřčené. ''Ne, to je hloupost, nechápu jak mě to mohlo přijít vůbec na mysl. Mě.'' Zasmála jsem se a prozatím to nechala nevyřčené.
Čas plynul a jarní dny se přehouply v horké letní. Jeden by i řekl, že čím déle jsem tady byla a čím déle jsem byla se svým milým, tím víc jsem voněla jako člen smečky, i když tomu tak nebylo, možná bylo na čase se skutečně porozhlédnout o kus dál? ''A máš nějaké místo na které by ses chtěl podívat, případně by se ti tam líbilo, kdybychom tam našli úkryt? Mě by ve skutečnosti ani tak moc nevadilo, kdyby to bylo někde tady v lese, vždyť já jsem se taky narodila v lese Alf a bydlela tam smečka. Ale chápu, kdybys alespoň měl úkryt někde jinde.'' Uvažovala jsem dost nahlas a i když já byla prvně rozhodnutá, už jsem to nebyla jenom já v tomhle životě, už jsme na vše byly dva. Už jsem musela a chtěla brát názory i svého milého.

1. Iona - 30Kšm + 1 rubín bonus + Zlatý vlk (5 hlasů)
2. Citra a Excelsior - 25kšm + 1 rubín bonus (obě po 2. hlasech)

Hlasování- Mielei, Taylor, Yaro, Tania, Dorya, Stray, Keiji, Morpheus - 10 kšm

Škoda tak malé účasti, ale jsem ráda, že alespoň někdo. Tak snad zase příště, pác a pusu!
Prosím hodnou duši o zapsání, děkuji!

Zapsáno

Ty společné chvíle byly pro mě čím dál cennější a krásnější. Olízla jsem jeho tvář a pak i svou tvář na tu jeho přiložila. Byla jsem ráda, on byl rád. ''Takže když oznámení rodině dopadlo takhle dobře, už se přece nemůže nic stát.'' Prohlásila jsem a pak jsem se přece jen lehce odtáhla a podívala na něj. ''A víš co? To je prostě znovu znamení toho, že spolu máme být!'' Řekla jsem s nadšením a pořádným zazubením a hravě jsem vzala jeho ouško mezi zuby. Jen jsem ho požužlala a zase pustila a zamilovaně se na Deie podívala. ''Budeš můj? A já tvoje? Budeme už odteď jenom svoji Deii?'' Jak už bylo mezi námi známo, iniciativu jsem přebírala já, ale mě to nevadilo a věřila jsem že kdyby to Deiovi vadilo, řekl by mi to. ''Víš a přemýšlela jsem, že je na čase vyletět plně z hnízda a i když zatím do smečky nevstoupím, najdu si tady někde v blízkosti pěkný úkryt. Myslíš že by to šlo, že by mě třeba tvůj otec bral třeba jako.. přítele smečky? Třeba časem se rozhodnout, ale zatím si tím jistá prostě nejsem... Tebou ano, na tisíckrát velké ano, ale smečka.. tou ne.'' Třeba jednou, třeba bych zaujala roli skvělé učitelky... ale dnes. Dnes moje srdce bylo jen pro Deie.

Čas jakoby se mezi námi zastavil a on, on nakonec úlevně přišel až ke mě a zachumlal se mi do srsti, čechral mi srst a já se spokojeně usmála a nakonec jsem polevila úplně. Ale když zmínil nemoc, podívala jsem se na něj se sklopenými oušky. ''Taky jsem byla nemocná.. Strávila jsem zimu v doupěti rodičů..'' Řekla jsem popravdě. ''A potkala jsem i brášku a tátu po dlouhé době!'' Pověděla jsem nadšeně. ''A neuvěříš mi co všechno jsem zažila!'' Zavrtěla jsem ocasem. ''Ale samozřejmě až jsem se vyléčila, nemusíš se bát. Moc jsem se těšila až ti všechno povím a nevěřil bys jak moc jsem se zlepšila v ovládání vody!'' Hned jsem byla taková jak mě znal, ta radost ze všeho. ''Ale jsem moc ráda, že jsi v pořádku a teď můžeme být spolu! Víš co? Moje máma i táta se moc těší až tě poznají. Jsou nadšení, že jsem si našla někoho hodného!'' Odvyprávěla jsem nadšeně i to, kvůli čemu jsme se vlastně rozdělili předtím, abychom svým rodinám oznámili. Když i po takové době jsme dokázali setkat se v dobrém, měla jsem jasno. Deiron už byl jen a jen můj. Nadšením jsem ocasem mávala podobně nadšeně, jako on sám.

Luna na stromě zahlédla povědomý kožich a ještě než mě vůbec Deiron zaznamenal, letěla k němu a vesele zahoukala.
Pak jsem už i já přešlapující na místě zaznamenala pohyb, který se lesem blížil přímo ke mě a slyšela jsem právě ono známe houkání mojí opeřené kamarádky. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla naproti. A tak teda netrvalo dlouho a konečně jsme se setkali znovu tváří tvář. Chvilku bylo ticho, celkem napjaté. ''Deirone.'' Vydechla jsem pak konečně jeho jméno, v hlase mi byla znát útěcha. Díky Auře jsem se snažila zjistit i jeho vlastní náladu a pocity. Netušila jsem úplně s přesností co jeho barva v téhle chvíli znamenala, ale mohla jsem jen hádat, že byl stejně nervózní jako jsem byla já sama.
Pak jsem však nabrala všechnu svou Mielei a rozhýbala jsem svůj ocas radostně. ''Deirone! Tak moc jsem se o tebe bála, pořád jsem tě nemohla najít!'' Vysvětlila jsem. Zvedla jsem tlapku asi dva centimetry nad zem. ''Takhle blízko jsem byla k tomu abych vešla do smečky a zeptat se všech narovinu jestli se s tebou něco nestalo.'' Posadila jsem se se vzdychnutím na zadek. ''Chyběl si mi, Deii.'' Zakňučela jsem a podívala se na něj smutně.

<- Duny (přes Poušť)

Luna prolétla lesem se svým úlovkem a pochutnávala si na něm. Někde v okolí hranic a já dorazila do lesa v zápětí za ní jsem vešla do lesa já. Krátkou chvíli jsem se orientovala, než jsem došla na místo kde jsem předtím spala, neboť to bylo místo kde jsem cítila nejvíce smečkového pachu a probírala si všechny následky, které mohli nastat tím, že jakožto tulák jenž by vstoupil na území bez povolení.
Vzdychla jsem a nakonec jsem se pomalým loudavým krokem vydala k území s tím, že tam rozhodně tentokrát vstoupím a zjistím co se s Deironem stalo. Viděli jsme se na začátku zimy, slíbili si, že se sejdeme a k tomu nedošlo a já se o něj už opravdu bála. Co když mě však ale nechtěl vidět? Jediná tahle myšlenka mě na pár minut znovu zastavila, než jsem hranice překročila..

<- Spáleniště (přes Temný les)

A tak jsem se postupně dostala zpátky do pouště a mířila zpět tam, kde jsem měla být celou dobu a už dávno vědět co s Deironem bylo. Vzdychla jsem a ohlédla se. Zvířata už tu nebyla, možná krom pár prcků co ani s mou vodní pomocí holt prostě štěstí neměli.
Duny jsem postupně nechala za sebou a objevila se na poušti, kterou jsem měla po dnešním večeru už doslovně v malíku, víc než předtím. Luna letěla nad mou hlavou a několikrát zahoukala. Vypadalo to, že si ulovila nějakou tu svačinku a letěla napřed do lesa, snad aby měla dostatek času si na ní pochutnat.
Já se mezitím ladným klusem také ke Zlatému blížila, byla jsem odhodlanější, než předtím když jsem se tam potkala s Astrou.

-> Zlatý les (přes Poušť)

Vlče bylo zachráněné a snad v pořádku tam kde mělo být. Nad našimi hlavami se objevila spousta a spousta třpytek, které k nám pomalu volným pádem mířili. Postupně se proměnili v motýly, kteří různě a kašně tančili po obloze. Donutilo mě to se pěkně usmát a podvědomě si oddychnout.
Otočila jsem se na Keijiho, když promluvil. "Máš pravdu, myslím že jsme to tu úspěšně zvládli." Řekla jsem s úsměvem a prohlédla opět na scenérií.
Pak jsem se pořádně zasmála, "Ani se zlobit nebudu, plně tě chápu. Ale takhle vím že mě jistot mě nezapomeneš." Mrkla jsem. "Slibuji že někdy příště už zůstaneme stát na místě ať se nic nezvrtne." Zazubila jsem se a sledovala ho jak rychle ode mě utíkal, ale ještě se pozastavil a popřál mi, "Tobě hodně štěstí se smečkou, ahoj!" Houkla jsem nazpátek a během pár sekund po něm nebylo ani vidu. A tím jsem se tedy taky vydala po svém s tím po původním plánu, aneb Deiron.

-> Duny (Temný les)

<- Duny (Přes Temný les)

Zasmála jsem se znovu. ''Máš recht. Necháme to zase jiným. Zas za nějakou dobu si můžeme zahrát na hrdiny.'' Ušklíbla jsem se a hleděla jsem dopředu. Lesem jsme prošli celkem rychlé na jeho druhou stranu. Na tomhle vyhořelém místě jsem naposledy potkala Wua, mohla bych ho třeba zase navštívit? Buďto se polepšit v Auře, nebo snad naučit konečně i jiný kvalitní element, než jen voda? Měla jsem svoje světlo ráda, poznávat náladu vlků byla taky zábava občas, ale ne vše dokáže voda vyřešit, i když byla naprosto skvělá.
Na Spáleništi byla spousta prapodivného větru, které mi k tomu nesedělo. Z dálky se k nám dostalo vytí o pomoc. Zpozorněla jsem a napřímila jsem uši, i přes ten vítr se mi zdálo, že to nepatřilo starému vlku jako posledně, ale tentokrát to bylo vlče. I Keiji si toho nejspíše všiml, protože také znovu zrychlil. ‘’Mmm. Možná máš pravdu. Ale i kdyby tak snad už jsme si to vyběhali ne?’’ Vzdychla jsem zoufale a zavrtěla jsem hlavou, rozhodně jsem ale nemínila nechat napospas nevinný život, když už jsem se do toho takhle obula a celkem nám to s Keijim jde.
Když jsme spěšně došli za zvukem, zjistili jsme že se jednalo o vlče se kterým si hrál vítr a sotva se drželo svými zoubky vysoké větve. Sledovala jsem jak se snažil Keiji na zadních postavit a dosáhnout na něj. Věnoval mi po chvíli však zoufalý pohled s prosbou o další mojí magii. Cítila jsem únavu z přílišného užívání za poslední dobu, ale rozhodně jsem nechtěla nechat vyhasnout tak mladý život, kterým bylo to vlče na větvi. ‘’Pokusím se…’’ Řekla jsem a rozhlédla se. ‘’Nejsou tu rostliny.’’ Reagovala jsem spěšně na zjevnou věc, vše tu bylo prašné a mrtvé. ‘’Hlídej ho, snad nespadne, musím pro vodu.’’ Neuměla jsem vyvolat vodu z ničeho, nebo minimálně nebyl čas to zkoušet a tak jsem musela na jistotu, jednalo se tu o život. Odběhla jsem tedy ke stromům a zbytkům sněhu na které se ještě nedostalo sluneční teplo a vybrala jsem z nich tolik vody, kolik jsem byla schopná zvládnout.
Moc toho nebylo, ale naštěstí bylo vlče malé a tak to s dobrou prací mohlo dobře dopadnout. Opět s další vodní bublinou v závěsu jsem běžela zpět na místo. ‘’Drž všechny tlapky..’’ Řekla jsem a soustředila jsem se. Nechala jsem vodní bublinu doletět až k malému vlčeti. ‘’Zadrž dech!’’ Řekla jsem a doufala jsem, že tak to malé udělalo. Jeho tělo obalila voda a bublina se tak vytvořila kolem vlčete. To se větve pustilo a já ho nechala pomalu snést k zemi, vodu jsem nechala rozplynout a vlče mohlo popadnout dech. ‘’Kde ses tady vzalo prosímtebe! Mělo bys být u mámy ještě a nepodnikat takové nebezpečné výlety, co kdybychom nebyly náhodou poblíž..’’ Řekla jsem vychovatelsky a celkem přísně, aby si to vlče do příště zapamatovalo. ''Neměli bychom ho doprovodit? Ale kam?''

<- Oáza (před Poušť)

Cesta proběhla celkem v tichém duchu. Soustředila jsem se hlavně na vodu. Bylo o dost příjemnější vidět všude okolo Písek, který tu právem patřil. Některá zvířata se posbírala se země a ty které tu ještě bezvládně leželi dostali každý kousek vody, a snad se dali postupně dokupy. Postupně mi voda došla a já si úlevou vydechla, teď jsem určitě nehodlala nějakou dobu magii používat, ale už jsem se těšila až Deironovi povím jak jsem se zlepšila s používáním vody. Nad tou představou jsem spokojeně zavrtěla ocasem.
Pak jsem se zase věnovala Keijimu, "Ale už taky doufám, že už nebudou žádné velké akce. To mám tak na rok dopředu." Řekla jsem ze zasmátím, to mám za to, že první rok života jsem si pořád přála zažívat dobrodružství tak mě tohle přání nejspíše konečně doběhlo a byla bych pro, abych to dostávala po menších várkách, znovu jsem se nad tím zasmála. "Posledních pár míst bychom spolu mohli projít a končíme záchranné akce, ne?" Pozvedla jsem obočí a smála jsem se dál.

-> Spáleniště (Přes Temný les)

Přikývla jsem k jeho slovům. "Já vím." Kývla jsem. Jeho znalosti o Ostrově se rychle rozšiřovali a byla jsem ráda, tak dožene nejspíše i ztracenou jistotu, která mu chyběla jak jsem ho tak postupně poznávala víc a víc.
Trpělivě jsme čekali zda rudý kámen něco udělá, ale zdálo se, že voda mu pomohla skutečně vychladnout a sněhová iluze se postupně vytratila a byla jsem za to ráda. Pak jsem využila vodu a sama sebe taky pořádně ochladila a bylo mi příjemně. Když jsem vylezla ven pořádně jsem se oklepala od vody. "Jsem ráda, že to zatím všechno dobře dopadlo. A s těmi zvířaty, můžeme jen doufat." Viděla jsem, že se Keiji vracel tamním směrem. "Dobře, s tohohle zdroje vezmu volné vody než z pouštních rostlin. To už zvládnu lépe." A tak z vody vylezli tři obrovské bubliny, které nademnou levitovali a skutečně se mi držela lépe než před chvíli. A pak jsem dohnala Keijiho a vydala se společně s ním zkontrolovat ty zvířata, která byla povětšinou v bezvědomí, s čerstvá voda by je mohla tak probrat.

-> Duny (Přes poušť)