Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mokoš překvapeně zamrkala. Atrayova poznámka se tak zásadně rozcházela s jejím vlastním světonázorem - totiž že všechno kouzelné je skvělé a zajímavé - že chvíli ani nechápala, co se tím snaží říct. "Kouzelná rybka, která ti splní tři přání," opáčila pohotově, jakmile se vzpamatovala. "Nebo kouzelný strom, na kterém ti vyrostou srnčí kýty!"
Poslechla si o hlučině a pokoušela se si to co nejlépe zapamatovat. Ještě se nerozhodla, jestli k tomu, aby se houbě vyhnula obloukem nebo k tomu, aby ji dovedla najít a ochutnat. Jistá si byla jen tím, že to všechno vyzvoní Sedně, jen, co se zase objeví. "To zní, že je docela běžná, nemělo by být tak těžké ji najít," uvažovala a zamžourala koutkem oka po Atrayovi. "Teoreticky, samozřejmě." Nechtěla, aby jí to vlk začal rozmlouvat, když se zdálo, že sám takovým pokusům moc nakloněný není.
Povídání s Atrayem bylo ale rozhodně poučné. Mince, pěkné kamínky... "Jé, no jasně, asi jsem takové věci už viděla! Mince se tomu říká, jo? Ale mám jich děsně málo, za to si nekoupím ani starou bačkoru," odfoukla si trochu otráveně, kdyby bylo po jejím, vykoupila by klidně všechno. Proto asi bylo dobře, že po jejím nebylo.
Vypadalo to, že nejvyšší strom už možná viděli. Přesvědčit se nemohlo uškodit, ale zlaté jezírko ji přece jenom vábilo více. Nesklopené ouško jí hned vstalo do pozoru a i to druhé se o kousíček narovnalo. "Jo, jo, jo, pojďme k jezeru! Zlaté jezírko jsem ještě neviděla, třeba v něm fakt žije zlatá rybka?"

Atrayův postoj k halucinogenům byl jaksi opatrnější, než ten Mokoš. Což nebylo nikterak překvapivé, skoro každý musel být opatrnější, než to strakaté třeštidlo. "Joo? Myslíš, že to může být nebezpečný?" protáhla zvědavě do otázky, oči obrovské jako podšálky. "Hlučina... hu, to jsem asi neslyšela, ona Sedna úplně přesně neříkala, co jde sbírat, jen že nějaké houby co- mění vnímání nebo takového něco?" lovila z paměti přesná slova své kamarádky a také velké šéfové, která jí ten úkol v prvé řadě zadala.
"O tom nepochybuju. U nás doma se vůbec nedělo tolik zajímavých věcí a dobrodružství a všecko tam bylo o dost poklidnější," zasmála se. "Ne, že by mi to vadilo, bylo tam fajn a krásně, ale to je i tady - ale tady se vlk prostě nenudí," zašvihala ocasem. Dolina jí pořád chyběla, ale tušila, že kdyby se tam teď vrátila, už by jí to tam připadalo tak nějak malé.
"Páni, to bych ráda, ale já asi nemám nic, čím bych mohla Mistrovi zaplatit," povzdechla si, byla to fajnová nabídka, kterou by ráda přijala. Snad později, až si trochu naškudlí blýskavých serepetiček. "Co on vlastně chce? Nějaké pěkné kamínky nebo tak?"
"Já mám ráda všecky období," shrnula to Mokoš jednoduše. "Ale jaro je nejhezčí," povzdechla si zasněně a zašmikala ušima, jak se zamyslela nad Atrayovou otázkou. "Nenudíš mě, to vůbec, ale tak třeba... třeba se můžeme jít podívat na největší strom v lese! Nebo na nejlepší místo k vyhřívání na sluníčku!" sypala ze sebe nápady, ačkoliv tohle asi vlk na mysli úplně neměl.

Atrayova pochvala Sedny přiměla Mokoš nadšeně přikyvovat, div, že si hlavu nevyvrátila. "To teda jo, je boží, má vždycky ty nejlepší nápady a spoustu toho ví, je to skvělá vlčice, jen počkej, až ji poznáš!" zubila se a srdéčko se jí zachvělo citem k Sedně, který zcela jistě začínal přesahovat hranice přátelství. Ovšem Mokoš byla Mokoš a tak si s tím nelámala hlavu. Aspoň ne teď. "Přesně, jak říkáš! Doufám, že ty houby najde... třeba nám donese ochutnat! Už jsi někdy zkoušel jíst kouzelné houby? Já jo, akorát že to nebyly ty správný, jen se mi po nich hrozně motala hlava a myslela jsem si, že umřu," vykládala stále se širokánským úsměvem.
"Snad je taky zase léta nezažijou," přisadila si na moment i celkem vážným tónem, potopy se jí nelíbily ani v nejmenším. Teď však už byly za nimi a jejich stín se jí rychle vytrácel z mysli.
Atray ten strom sice neměl úplně prozkoumaný, ale určitě to byl ten samý. Hrdě se zazubila, že to uhodla a že se na ostrovech už umí trošku orientovat. Zdaleka však ne tolik, jako strakatý vlk, který jí ochotně pověděl o tom, jak veliké ostrovy jsou a co dalšího zvláštního se tu dá najít. "Brrr, přes ten most jsem ještě nešla, to bych si pamatovala," otřásla se. "Ale portál už jsem vyzkoušela! Fakt divná věc, co? Jeden podobný mě z rodné Doliny odnesl až sem na ostrovy!" Zmínka o malém ostrůvku ji přiměla našpicovat uši. "No to skoro zní jako nějaké tajné místo," rozzářila se jí dvoubarevná očka. Záhady, to bylo něco na ni.
Dozvěděla se i o mistrovi - vlastně Mistrovi, s velkým M. "Uf, těžký trénink a ještě se za něj musí platit," zakřenila se, to ji zrovna neokouzlilo. Atrayovo pojetí celé věci ji ale přimělo se nad tím trochu zamyslet. "Je pravda, že být silnější by nemuselo být na škodu... To je fajn, že chceš ostatním pomáhat, určitě se ti povede zesílit, že si na tebe a na Zlatou smečku nikdo netroufne," zamávala oháňkou jako praporem a zamžourala do světla vycházejícího jarního slunce.
Sníh mizel a jaro už bylo skutečně, nepopiratelně tu. "To vypadá, že dneska bude krásně, já tak miluju jaro," zabroukala spokojeně a natáhla zhluboka do plic svěží vůni lesa a vlhké půdy.

//Úkryt

Vyhlídka na to, že by se tu mohla mnohému přiučit a kdeco zajímavého zažít, jí dělala radost. "Už se těším!" máchala ocasem a poklusávala vedle Atraye jako rozjívené vlče. Pak zavrtěla hlavou. "Né, přišly jsme se Sednou až potom. Sedna je moje nejlepšejší kámoška, akorát šla teď hledat houby," doplnila jedním dechem vysvětlení. "Ty potopy byly ale strašný! Ale bez nich bysme to tady možná nenašly, protože na konci těch záplav nás potkala Renbli z vaší smečky a díky ní jsme věděly, že už to není daleko."
Atray, rodák z ostrovů, už tu měl prochozených mnohem více míst, než stihla Mokoš za svůj krátký pobyt zde. "To jsem ale možná viděla! Jenže jsem neměla čas si ten les pořádně prohlédnout, no," potřásla hlavou. "A taky je tam blízko jeden modrý strom jen sám samotinký, že?" Strakatý vlk jí vykládal dál, zatímco tlapkali pod zlatými stromy a Mokoš hltala s pootevřenou tlamou každé slovo. "Páni, jak veliké ostrovy vlastně jsou? Celou dobu, co tu jsem, se různě potuluju, ale hodně z toho, co říkáš, jsem vůbec neviděla! Kdopak je třeba ten mistr?" vyptávala se zvědavě a snažila si to všechno vtlouct do hlavy. Musím to všechno převyprávět Sedně, až půjdem na průzkum, ať víme, co hledat!

Atrayova příhoda s jeskyní, která navíc nebyla ojedinělou, když to zažila i velká šéfová, ji silně zaujala. Měla nejrůznější nápady, jak by se vlkům mohlo zabránit představit se jeden druhému, ale jak to bylo ve skutečnosti, to by ji nikdy nenapadlo. Hezky od srdce se tomu zasmála. Možná to nebylo úplně k smíchu, obzvlášť ne pro někoho, kdo v té situaci sám musel být, ale představa toho, jak místo vyslovení jména krká a od tlamy jí jdou bublinky ji upřímně pobavila. "No tohle! To je teda vážně bomba," smála se uvolněně. "Pořád se učím další a další způsoby, jakými si můžou kouzla s vlky pohrát. Je to ještě divočejší, než jsem si kdy představovala," máchala ocasem. "Snad taky jednou něco takového zažiju!" vyslovila přání, které se mohlo zdát podivné. Kdo by chtěl něco podobného? Být neschopný říct, co má na mysli? Jenže to byla zkrátka Mokoš. Strašně ji to zajímalo a chtěla to zkusit na vlastní kůži.
Teď ale bylo na čase jít poznávat krásy lesa. Spokojeně střihla ušisky, když ji Atray pochválil a po menším výčtu svých zálib mohli vyrazit. "Tak jdem," hrnula se za ním ven a jen věnovala krátký úsměv vlčici, na kterou už málem zapomněla. "Třeba někdy jindy," houkla za ní omluvně a zařadila se vedle Atraye. "Z těch míst, co jsem zatím viděla, jsou fakt jedny z nejkrásnějších. I když tady na ostrovech je toho krásného tolik... Ještě jsem to nestihla všechno prozkoumat, to vůbec ne, a ty potopy to teda taky docela pokazily, ale to, co jsem zatím stihla poznat, jéje! Víš, že jsem třeba vůbec nikdy nebyla v horách, než jsem sem přišla?" A Mokoš mlela a mlela, evidentně zcela ve svém živlu. Atray bude mít brzy nejspíš úplně vytahané uši.

//území

"To by bylo," přitakala, "ale stát by se to mohlo!" Znělo to, jako by si Mokoš snad i trošku přála, aby se něco takového stalo - což byla přesně pravda. Najednou ji totiž hrozně zajímalo, co by toho hypotetického vlka v téhle hypotetické situaci k tomu vedlo.
Sotva se nad tím zamyslela, z hlubin úkrytu se vynořila Alyanna, neboli velká šéfová a podělila se o svůj zážitek. "Vau vau vau, vážně? Prostě jen tak ses octla v jeskyni? Páni, to je- to je teda rozhodně něco!" Alyanny se na to víc vyptat nemohla, protože se vypravila pryč, ale strakatý vlk to zřejmě zažil také. "No tedy, já ještě žádnou takovouhle kouzelnou záhadu nezažila, to muselo být dobrodružství. Jakto, že jste se ale nemohli představit? Nemohl jsi mu prostě říct, jak se jmenuješ? Nebo když to vypadalo, že už se prokecneš, vylezl nějaký skřítek a praštil tě klackem po hlavě?" Mokoš byla absolutně u vytržení všemi těmi možnostmi, které jí letěly hlavou a zdálo se, že každou chvíli vyletí z kůže.
Šance, že by byli skutečně příbuzní, se smrskávaly s každou další větou. "Ah, já se narodila v Dolině květin, ale tam o těmhle ostrovech nikdo asi nevěděl a jestli jo, tak o nich nikdy nemluvili," podělila se s vlkem ochotně o trochu ze své minulosti. Pak už se dozvěděla i jeho jméno - Atray. "Já tě taky ráda poznávám. A líbí se mi tu, i když jsem zatím neměla moc šanci to tady prozkoumat a poznat ostatní... ale už jsem poznala tebe, takže to je pokrok," zasmála se spokojeně.
Otázkou, co ráda dělá, Atray docela riskoval. Mohla klidně spustit lavinu slov, pod kterou by zůstal naprosto zavalen. "Jé, toho je! Ráda sbírám kytičky, ráda jím, ležím na sluníčku, běhám, poznávám nové vlky, zpívám, hůůů, co ještě - ráda třeba zkoumám nová místa," a u toho se zasekla, naštěstí, protože jinak mohla vymýšlet další a další věci třeba do božího rána. Poznávání nových míst totiž souviselo s Atrayovou nabídkou. "Tak jo! Ráda si víc prohlédnu les. Ty zlaté stromy jsou taaak krásné a teď, když začíná jaro, budou určitě ještě mnohem krásnější," rozplývala se už předem. "Tak nás veď," pobídla vlka a poskakovala z tlapky na tlapku, připravená vyrazit ven.

Vlčice Mokoš nějak neodpovídala, což ale její dobrou náladu pokazit nedovedlo. "Jó, asi jdu nevhod, co? Jasný! Chápu! Tak já se odklidím támhledlenc a kdyby něco, tak stačí houknout, já hned přiběhnu," zastřihala ušima, skočila stranou a tak málem nabourala do Sedny, která jí přišla říct, že se vydává na cestu za houbami. "Tak jooo, já- bych tu asi měla počkat?" Vlastně nevěděla, moc ráda by šla se Sednou, ale přišlo jí, že by se nejspíš neměla jen tak vypařit, když sem sotva přišly.
Ještě přemítala, jestli nemá přece jen vypálit za svou nejlepšejší kamarádkou, když se vedle ní ozval neznámý hlas. "Jé, né, nerušíš," vyjekla mírným leknutím, ale na tváři jí hrál veselý úsměv a oháňka kmitala sem a tam. Vlk měl flekatý kožíšek, klidně to mohl být nějaký její ztracený příbuzný. "Hehe, už se ti někdy stalo, že ti někdo zakázal se mu představit?" zasmála se místo odpovědi, neboť jí ta představa hned vlezla do hlavy a připadala jí mimořádně vtipná. "Jak by to asi fungovalo? 'Ne, ne, nepředstavuj se mi, já nechci vědět, kdo seš,'" začala máchat teatrálně tlapou ve vzduchu, zatímco zuřivě vrtěla hlavou a oči měla pevně sevřené. Vzápětí však víčka zase odpáčila od sebe a zazubila se na svého nového smečkového kolegu: "To mělo ale být jen jako, víš co. Já chci vědět, kdo seš. Trochu vypadáš jako nějaký můj dávno ztracený bratranec. Já jsem Mokoš."

první část - Birch, Dakomn, okrajově Sedna; druhá část - Aileen

"No jasně jasně, bude to úplně nejsuprovější, spolehněte se," pokyvovala souhlasně hlavou a bojovala s nepořádkem v úkrytu. Doslova. Chvílemi se s naplavenými klacky, mokrou trávou a kdoví čím vším ještě prala, jako by to byla lítá saň a nejen neživé předměty. Všichni společně se do toho pustili a tak jim to šlo od tlapy jedna báseň. Mokoš celá zářila. Konečně měla nějakou činnost, konečně mohla dokázat, že je užitečná a že se posnaží a... a tak vůbec všechno! Čas od času se přes rameno zazubila na Sednu, která měla ale nejspíš ještě plné tlapky práce s vlčaty. I když Alyanna měla pro ni už nachystaný nějaký úkol. I když dál pracovala, špicovala Mokoš zvědavě uši, protože jí prostě nemohlo nic uniknout. Houby? Tyjóó, to bych i vyzkoušela, měla co dělat, aby to nevyjekla nahlas. Naštěstí jí tlamu zrovna zacpával velký kus dřeva.

Nakonec se při úklidu začala spíš plést, než aby dělala další pokrok. Nepořádku rychle ubývalo a zdálo se, že je na čase si najít jinou činnost. Nebo nečinnost? Odpočinek by možná bodnul, ale Mokoš byla rozjetá a v jednom kole, takže se její pozornost zabodla do hnědé vlčice, jejíž jméno nepostřehla a která teď cosi čmrkala na zeď. Celá debata o úpravě úkrytu jí unikla, takže vůbec netušila, o co jde, ale to jí nebránilo strkat do toho svůj růžový rypáček. "Ahoj! Copak tu plánuješ?" vykoukla na Aileen zpoza ohybu chodby střapatá hlava a vmžiku byla Mokoš vedle ní. "Já jsem Mokoš, možná jsme se předtím nějak minuly, nebo to už zapomněla, ups, "jsme tady se Sednou nové," zagestikulovala neurčitě přibližným směrem ke své kamarádce. "Chceš pomoct s- s- nooo, s tím, co děláš?"

Angee, Mokoš, vlčata, Dakomn
//území

Bylo možná dobře, že ani jedno z vlčat neskončilo s Mokoš. I když ona by si jistě dala pozor, aby se jim nic nestalo! Způsob, kterým poklusávala kolem, neustále předbíhala a zase zpomalovala, skláněla se, narovnávala a prakticky nebyla schopná od mrňat odtrhnout oči však nejspíš nevzbuzoval zrovna důvěru v její schopnosti. Trochu nervózně pokukovala po Angee. Co kdyby se rozhodla zase Sedně vynadat? Mokoš moc nechápala, za co to bylo. Příliš se s tím ale netrápila. Asi jen nervy. Nebo zaražené prdy, hehe.
V úkrytu se ukázalo, že tu potopy nadělaly docela paseku. "Žjova, to je teda bejvák! Škoda, že je tady tolik toho nepořádku - ale to nevadí, nevadí, protože! Protože to se hned napraví!" zvedla hrdě tlapku a jako velká voda (což není zrovna to nejšťastnější z přirovnání) se vrhla na pomoc vlkovi, který vyklízel nepořádek z úkrytu. "Já ti s tim pomůžu, jo? Ať je kam položit ty drobečky... a tak," zamávala ocasem, umírala touhou nějak se zapojit a když neměla štěstí s vlčaty, rozhodla se ho zkusit tady. Chopila se velkého kusu mokrého dřeva a začala ho vléct ven. To by bylo, aby to tu za chvíli neměli jako ze škatulky.

Sedna, Birch, Wolthio, Artume, Angee, vlčata

Mokoš byla docela... mimo. Tím je myšleno jinak, než obvykle. Rozhodně nebylo zvyklostí vidět ji tak zamlklou a zaraženou. To vše prozrazovalo, jak moc s ní celá tahle situace doopravdy zamávala. Snažila se každopádně co nejrychleji sebrat a dát se zase dohromady. Sedna ji tu přece nemohla vodit jako bezbranné vlče! A tak se pousmála na Wolthio, která je pobízela, aby šla pomoci s vlčaty. Vlčaty! Konečně jí plně došlo, že tu kromě konce života měly i tu druhou stranu koloběhu. Nový začátek. "Tak jo," rozzářila se o poznání a směrem k sešlosti okolo vlčat už vykročila s trochou toho starého známého nadšení.

"Ahoj," zamáchala ocasem, jen co se octli u skupinky, zcela hluchá ke zdvořilosti ze Sedniny tlamy. "Přesně tak! Pomocná četa je tu! Kde jsou ti maličcí?" nakukovala a brzy je taky spatřila. "Jéé!" vypískla a naplácla se tváří ke tváři Sedny, takže na vlčata zíraly prakticky ze stejného úhlu. "Ahoj, mrňátka, vy jste se teda povedla, aaw," rozplývala se a zubila se už zase na celé kolo, jak bylo její přirozeností. Jen se nesměla soustředit na to, že jedno mládě nepřežilo. Vždyť se tady v té zimě prďolily dva docela nové životy! Už neměla oči pro nikoho jiného, dokonce ani pro jejich matku.
Sedna se obratně chopila jednoho z vlčat - Aureliuse, dle slov světlé vlčice. "Nic se mu nestane, neboj, Sedna je děsně moc šikovná," ujišťovala hned Mokoš Angee, která se netvářila přespříliš nadšeně. Strakatá se chtěla chopit druhého vlčete, ale varovný pohled ji zarazil. "Super nápad, a já budu hlídat, kdyby... no kdyby cokoliv!" setřásla to rychle ze sebe a poklusávala okolo obou vlčic nesoucích vlčata. Smrt se rychle vypařila z jejích myšlenek. Taková už byla výhoda omezeného počtu mozkových buněk. Prostě se nedokázaly věnovat příliš mnoha věcem naráz.

//Úkryt

Sedna, Alyanna, Rhaaxin
Bylo docela fuk, že to Sedna neví, hlavní bylo, že s ní mluvila a Mokoš měla nějak možnost to jakž takž zpracovat. I když bylo zcela zřejmé, že to vážně bylo jen jakž takž a ne úplně. Velká vlčice jako by se trochu scvrkla ve své kůži, i když proud slziček postupně vysychal.
Jakmile se ozvala Alyanna, Mokoš otočila hlavu tím směrem, ale tvářila se nezvykle zaraženě. Dokonce i když kolem prošel vlk s prazvláštně zbarveným kožichem, nějak z ní nešlo ani bů. Obyčejně by se jistě družila, snažila se s každým seznámit a nezavřela by tlamu, ale jak už na ni jednou smutek dopadl, dopadl pořádně. Tohle nečekané přivítání jí zcela dokonale vzalo vítr z plachet. Chtěla odpovědět aspoň Alyanně: "Já... asi nemůžu, omlouvám se," střihla omluvně ušisky. Nedokázala si představit, že by se dotkla mrtvého vlka nebo s ním dělala cokoliv jiného. Chtěla pomáhat, to ano, ale s tímhle prostě nemohla. Měla pocit, že jestli se na chudáka nebožtíka ještě jendou pořádně podívá, dočista to s ní sekne a pak by třeba museli kopat hrob i pro ni. To jí přišlo poněkud... předčasné.
Sedna naštěstí měla alternativní nápady. Pokývla hlavou směrem ke dvěma vlčicím, které se držely stranou. Možná s nimi také něco bylo? Možná spíš s tou tmavou. "Tak jo, můžeme se tam podívat, tam určitě bude taky potřeba něco udělat," odsouhlasila, vděčná, že se je Sedna snažila nasměrovat na místo, které jí bude příjemnější. I když se jí oči leskly a tlama pořád trochu vlnila, pousmála se s vděkem na Sednu a krátce se o ni otřela bokem, když vstávala. To, co je svedlo před tolika měsíci dohromady, musel být jistojistě osud, jinak to nebylo možné. Byla moc ráda, že ji potkala. Vypravila se teď krůček po krůčku k té opuštěné dvojici, ale nehnala se dopředu po hlavě. Držela se za nazrzlou vlčicí, pořád ještě ne zcela ve své kůži a neobvykle zamlklá.

Sedna

Kdepak, tohohle vlka už by žádný léčitel nerozchodil. To by musel být učiněný zázrak. A Mokoš z toho vážně nebylo hej. Nerada myslela na smutné věci - pokud šlo o nemyšlení, v tom bylo hotová mistryně, jen se to dělalo těžko, když jí realita zírala přímo do tváře. Ještěže měla po svém boku Sednu, která se ji pokoušela utěšit a pevně ji objímala. "Myslíš?" ptala se znovu a utírala si oči mohutnou tlapou. "No, no je pravda že... byl doma, viď, tam kde to znal. Kde to asi měl nejradši," uznala, pokoušela se na to nahlížet z té poněkud optimističtější stránky, ke které se ji menší vlčice snažila nasměrovat. Naštěstí v optimistickém pohledu na věc byla také dobrá. Možná ještě lepší, než v nemyšlení.
Nemohla vědět, jestli věci skutečně jsou tak, jak Sedna povídá, ale protože šly z její tlamy, věřila jim téměř automaticky. Že to nemůže vědět ani Sedna, nad tím v ten moment nedumala. "To jo. Je vidět, že ho mají rádi," špitla s tichým vzlykem, protože ji stejně bodalo u srdíčka vidět vlky, kteří se shromažďovali okolo zesnulého. "Když už, no, když- když už se to musí stát, asi tohle byla ta nejlepší možnost," špitla nakonec s těžkým povzdechem. Záplava slz se začínala trochu zpomalovat.
"Měly bychom tu vůbec okukovat?" zeptala se šeptem po chvilce, kdy se jí podařilo trošku vzpamatovat. "Totiž, moc nevím, co se sluší dělat, když... když se děje něco takového," přiznala. Měly by jít pryč? Ale kam? Však to tu neznaly a co dělat ve smečce Mokoš taky moc netušila. Snad bude nejlepší tu zůstat a čekat, co se bude dít dál.

Sedny slova slibovaly určitou naději. Ale... vlk vypadal dost mrtvě. I z místa, kde stály, se strakaté vlčici zdálo, že je prostě až příliš klidný a nehybný, než aby mohl být cokoliv jiného. "Myslíš?" zahuhlala nepříliš přesvědčeně, ačkoliv nedovedla odtrhnout oči od scény, která se před nimi odvíjela. Vlci, nejspíše rodina zemřelého, se shlukovali kolem a Mokoš se cítila, jako by se jí v hrudi nafukovala bublina hrozící každou chvíli prasknout.
Nebo by se taky mohla klidně sesypat, že ano? Opřela se částí své váhy o Sednu, protože měla na chvíli vážně pocit, že svět šedne a vzdaluje se jí. "Radši jo," pípla nezvykle slabým hláskem, určitě jí bude líp o kus dál od onoho smutného výjevu. Nechala se odvést stranou zcela poslušně a bez protestů. A aby odmítla objetí? "Prosím," a rovnou už se tiskla k menší vlčici, jako by najednou z nich dvou byla ona ta malá, menší, nejmenší. Docela se tak cítila. "Promiň, já jsem... ještě nikdy, no- neviděla... však víš," vykoktala roztřeseně. Tohle tedy nebyl příchod do nového domova, jaký očekávala. Život uměl s představami pěkně zamávat.

//Zlatý les

"Ale neříkám," bránila se Mokoš, copak to Sedna neviděla? Byla přece její nejlepšejší kámoška a bez ní tuhle novou etapu života začínat nechtěla. Ještě, že ani nemusela!
Kráčely dál kupředu a jejich cesta se už blížila ke konci, ale jakmile zašly dále na území, atmosféra ve vzduchu se změnila. Mokoš si toho hned nevšimla, pořád se přiblble usmívala a nadšeně se kochala okolím, svým novým domovem, dokonce i když Alyanna říkala, že je něco špatně. Nejspíš to znamenalo, že si někdo ukopl tlapku o pařez a zavyl bolestí, nebo tak něco. Vůbec ji nenapadlo, jak moc špatně by vlastně všechno mohlo být.
Teprve až když spatřila vlka ležícího na listí a vlčici sklánějící se k němu, opravdu to proniklo jejím oparem téměř nezničitelného veselí. Mrkla za hnědým vlkem, který se kolem nich prohnal, ale její pohled neustále přitahovalo mrtvé tělo ležící na kupce zlatého listí. Sedna jí cosi říkala, ale Mokoš sotva vnímala. Je mrtvý? Je opravdu mrtvý? "Sedno, on se nehýbe," špitla, obě uši jí schlíply, dokonce i to sklopené. "Je-je-je doopravdy...?" Nemohla se přimět k tomu, aby to řekla. Takhle si příchod do smečky nepředstavovala. Ještě nikdy neviděla mrtvého vlka, nikdy jí nikdo neumřel. Tohohle cizince neznala, ale vidět někoho tak nehybného, tak bez života... Tlapy se jí rozklepaly a začala se rázem cítit na omdlení. "Mně nějak není dobře," hlesla k Sedně.

//Tichá zátoka

Mohlo se to nejspíš občas jevit, že je Mokoš takovým přerostlým plyšákem. Ovšem s pěkně pevným stiskem! "Jéje, promiň, nechtěla jsem tě podrtit," povolila své sevření okolo Sedny. "Co bych bez tebe v té smečce dělala, však já bych tam snad ani nechtěla být. I když, třeba by z tebe vypadly dvě Sedny, kdybys byla na půlku? Ale to by taky bylo pěkně divné," zachichotala se, schopnost vymýšlet nesmysly ji nepřešla dokonce ani tehdy, když obě kráčely bok po boku vstříc novému životu.
Alyanna mluvila o smečce tak pěkně a zdálo se, že vážně ví, co a jak a má to v hlavě srovnané. To Mokoš opravdu obdivovala, protože sama neměla nikdy srovnané snad vůbec nic. Pruhovaná se dále zajímala o Sednina syna, o kterém už strakatá vlčice slyšela. Stejně ji pořád mrzelo, že tady nebyl a doufala, že ho třeba někdy objeví. Ráda by ho poznala. Když se sem dostala Sedna, on by určitě mohl taky, že? "A určitě to dělá, ať už je kdekoliv," zvolala povzbudivě a drcla do Sedny ramenem.
"Teda, most jsem ještě neviděla, ale plavání mám za poslední dobu asi až až," zasmála se. "Ten portál byl tedy taky trochu podivný pocit, ale nebezpečné mi to nepřišlo, to zas ne," uvažovala nahlas, tolik se toho dozvídala! Brzy však na to všechno zapomněla. Obklopily je ze všech stran krásné zlaté stromy... a i když působily jistě o něco odrbaněji, než obyčejně, Mokoš jako by to neviděla. Okamžitě jí učarovaly a získaly si její srdce. "No páni," vydechla. "To je nádhera, lepší, než nějaký zlatý poklad. Žejo?" obrátila svá dvoubarevná očka k Sedně.
A potom zase hlouběji do lesa, protože se odtamtud ozývalo vytí a zřejmě panoval nějaký rozruch. "Nojo, určitě jim o nás Renbli řekla! Takový uvítací výbor i zpívá písničky a rozhazuje kolem sebe dobroty, žejo?" Kdoví, kde to vzala, ale byla to tak hezká představa, že málem předběhla i Alyannu, jak se valila dopředu, natěšená na to vřelé přivítání, které je určitě čekalo.

//území