Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To by bylo," přitakala, "ale stát by se to mohlo!" Znělo to, jako by si Mokoš snad i trošku přála, aby se něco takového stalo - což byla přesně pravda. Najednou ji totiž hrozně zajímalo, co by toho hypotetického vlka v téhle hypotetické situaci k tomu vedlo.
Sotva se nad tím zamyslela, z hlubin úkrytu se vynořila Alyanna, neboli velká šéfová a podělila se o svůj zážitek. "Vau vau vau, vážně? Prostě jen tak ses octla v jeskyni? Páni, to je- to je teda rozhodně něco!" Alyanny se na to víc vyptat nemohla, protože se vypravila pryč, ale strakatý vlk to zřejmě zažil také. "No tedy, já ještě žádnou takovouhle kouzelnou záhadu nezažila, to muselo být dobrodružství. Jakto, že jste se ale nemohli představit? Nemohl jsi mu prostě říct, jak se jmenuješ? Nebo když to vypadalo, že už se prokecneš, vylezl nějaký skřítek a praštil tě klackem po hlavě?" Mokoš byla absolutně u vytržení všemi těmi možnostmi, které jí letěly hlavou a zdálo se, že každou chvíli vyletí z kůže.
Šance, že by byli skutečně příbuzní, se smrskávaly s každou další větou. "Ah, já se narodila v Dolině květin, ale tam o těmhle ostrovech nikdo asi nevěděl a jestli jo, tak o nich nikdy nemluvili," podělila se s vlkem ochotně o trochu ze své minulosti. Pak už se dozvěděla i jeho jméno - Atray. "Já tě taky ráda poznávám. A líbí se mi tu, i když jsem zatím neměla moc šanci to tady prozkoumat a poznat ostatní... ale už jsem poznala tebe, takže to je pokrok," zasmála se spokojeně.
Otázkou, co ráda dělá, Atray docela riskoval. Mohla klidně spustit lavinu slov, pod kterou by zůstal naprosto zavalen. "Jé, toho je! Ráda sbírám kytičky, ráda jím, ležím na sluníčku, běhám, poznávám nové vlky, zpívám, hůůů, co ještě - ráda třeba zkoumám nová místa," a u toho se zasekla, naštěstí, protože jinak mohla vymýšlet další a další věci třeba do božího rána. Poznávání nových míst totiž souviselo s Atrayovou nabídkou. "Tak jo! Ráda si víc prohlédnu les. Ty zlaté stromy jsou taaak krásné a teď, když začíná jaro, budou určitě ještě mnohem krásnější," rozplývala se už předem. "Tak nás veď," pobídla vlka a poskakovala z tlapky na tlapku, připravená vyrazit ven.

Vlčice Mokoš nějak neodpovídala, což ale její dobrou náladu pokazit nedovedlo. "Jó, asi jdu nevhod, co? Jasný! Chápu! Tak já se odklidím támhledlenc a kdyby něco, tak stačí houknout, já hned přiběhnu," zastřihala ušima, skočila stranou a tak málem nabourala do Sedny, která jí přišla říct, že se vydává na cestu za houbami. "Tak jooo, já- bych tu asi měla počkat?" Vlastně nevěděla, moc ráda by šla se Sednou, ale přišlo jí, že by se nejspíš neměla jen tak vypařit, když sem sotva přišly.
Ještě přemítala, jestli nemá přece jen vypálit za svou nejlepšejší kamarádkou, když se vedle ní ozval neznámý hlas. "Jé, né, nerušíš," vyjekla mírným leknutím, ale na tváři jí hrál veselý úsměv a oháňka kmitala sem a tam. Vlk měl flekatý kožíšek, klidně to mohl být nějaký její ztracený příbuzný. "Hehe, už se ti někdy stalo, že ti někdo zakázal se mu představit?" zasmála se místo odpovědi, neboť jí ta představa hned vlezla do hlavy a připadala jí mimořádně vtipná. "Jak by to asi fungovalo? 'Ne, ne, nepředstavuj se mi, já nechci vědět, kdo seš,'" začala máchat teatrálně tlapou ve vzduchu, zatímco zuřivě vrtěla hlavou a oči měla pevně sevřené. Vzápětí však víčka zase odpáčila od sebe a zazubila se na svého nového smečkového kolegu: "To mělo ale být jen jako, víš co. Já chci vědět, kdo seš. Trochu vypadáš jako nějaký můj dávno ztracený bratranec. Já jsem Mokoš."

první část - Birch, Dakomn, okrajově Sedna; druhá část - Aileen

"No jasně jasně, bude to úplně nejsuprovější, spolehněte se," pokyvovala souhlasně hlavou a bojovala s nepořádkem v úkrytu. Doslova. Chvílemi se s naplavenými klacky, mokrou trávou a kdoví čím vším ještě prala, jako by to byla lítá saň a nejen neživé předměty. Všichni společně se do toho pustili a tak jim to šlo od tlapy jedna báseň. Mokoš celá zářila. Konečně měla nějakou činnost, konečně mohla dokázat, že je užitečná a že se posnaží a... a tak vůbec všechno! Čas od času se přes rameno zazubila na Sednu, která měla ale nejspíš ještě plné tlapky práce s vlčaty. I když Alyanna měla pro ni už nachystaný nějaký úkol. I když dál pracovala, špicovala Mokoš zvědavě uši, protože jí prostě nemohlo nic uniknout. Houby? Tyjóó, to bych i vyzkoušela, měla co dělat, aby to nevyjekla nahlas. Naštěstí jí tlamu zrovna zacpával velký kus dřeva.

Nakonec se při úklidu začala spíš plést, než aby dělala další pokrok. Nepořádku rychle ubývalo a zdálo se, že je na čase si najít jinou činnost. Nebo nečinnost? Odpočinek by možná bodnul, ale Mokoš byla rozjetá a v jednom kole, takže se její pozornost zabodla do hnědé vlčice, jejíž jméno nepostřehla a která teď cosi čmrkala na zeď. Celá debata o úpravě úkrytu jí unikla, takže vůbec netušila, o co jde, ale to jí nebránilo strkat do toho svůj růžový rypáček. "Ahoj! Copak tu plánuješ?" vykoukla na Aileen zpoza ohybu chodby střapatá hlava a vmžiku byla Mokoš vedle ní. "Já jsem Mokoš, možná jsme se předtím nějak minuly, nebo to už zapomněla, ups, "jsme tady se Sednou nové," zagestikulovala neurčitě přibližným směrem ke své kamarádce. "Chceš pomoct s- s- nooo, s tím, co děláš?"

Angee, Mokoš, vlčata, Dakomn
//území

Bylo možná dobře, že ani jedno z vlčat neskončilo s Mokoš. I když ona by si jistě dala pozor, aby se jim nic nestalo! Způsob, kterým poklusávala kolem, neustále předbíhala a zase zpomalovala, skláněla se, narovnávala a prakticky nebyla schopná od mrňat odtrhnout oči však nejspíš nevzbuzoval zrovna důvěru v její schopnosti. Trochu nervózně pokukovala po Angee. Co kdyby se rozhodla zase Sedně vynadat? Mokoš moc nechápala, za co to bylo. Příliš se s tím ale netrápila. Asi jen nervy. Nebo zaražené prdy, hehe.
V úkrytu se ukázalo, že tu potopy nadělaly docela paseku. "Žjova, to je teda bejvák! Škoda, že je tady tolik toho nepořádku - ale to nevadí, nevadí, protože! Protože to se hned napraví!" zvedla hrdě tlapku a jako velká voda (což není zrovna to nejšťastnější z přirovnání) se vrhla na pomoc vlkovi, který vyklízel nepořádek z úkrytu. "Já ti s tim pomůžu, jo? Ať je kam položit ty drobečky... a tak," zamávala ocasem, umírala touhou nějak se zapojit a když neměla štěstí s vlčaty, rozhodla se ho zkusit tady. Chopila se velkého kusu mokrého dřeva a začala ho vléct ven. To by bylo, aby to tu za chvíli neměli jako ze škatulky.

Sedna, Birch, Wolthio, Artume, Angee, vlčata

Mokoš byla docela... mimo. Tím je myšleno jinak, než obvykle. Rozhodně nebylo zvyklostí vidět ji tak zamlklou a zaraženou. To vše prozrazovalo, jak moc s ní celá tahle situace doopravdy zamávala. Snažila se každopádně co nejrychleji sebrat a dát se zase dohromady. Sedna ji tu přece nemohla vodit jako bezbranné vlče! A tak se pousmála na Wolthio, která je pobízela, aby šla pomoci s vlčaty. Vlčaty! Konečně jí plně došlo, že tu kromě konce života měly i tu druhou stranu koloběhu. Nový začátek. "Tak jo," rozzářila se o poznání a směrem k sešlosti okolo vlčat už vykročila s trochou toho starého známého nadšení.

"Ahoj," zamáchala ocasem, jen co se octli u skupinky, zcela hluchá ke zdvořilosti ze Sedniny tlamy. "Přesně tak! Pomocná četa je tu! Kde jsou ti maličcí?" nakukovala a brzy je taky spatřila. "Jéé!" vypískla a naplácla se tváří ke tváři Sedny, takže na vlčata zíraly prakticky ze stejného úhlu. "Ahoj, mrňátka, vy jste se teda povedla, aaw," rozplývala se a zubila se už zase na celé kolo, jak bylo její přirozeností. Jen se nesměla soustředit na to, že jedno mládě nepřežilo. Vždyť se tady v té zimě prďolily dva docela nové životy! Už neměla oči pro nikoho jiného, dokonce ani pro jejich matku.
Sedna se obratně chopila jednoho z vlčat - Aureliuse, dle slov světlé vlčice. "Nic se mu nestane, neboj, Sedna je děsně moc šikovná," ujišťovala hned Mokoš Angee, která se netvářila přespříliš nadšeně. Strakatá se chtěla chopit druhého vlčete, ale varovný pohled ji zarazil. "Super nápad, a já budu hlídat, kdyby... no kdyby cokoliv!" setřásla to rychle ze sebe a poklusávala okolo obou vlčic nesoucích vlčata. Smrt se rychle vypařila z jejích myšlenek. Taková už byla výhoda omezeného počtu mozkových buněk. Prostě se nedokázaly věnovat příliš mnoha věcem naráz.

//Úkryt

Sedna, Alyanna, Rhaaxin
Bylo docela fuk, že to Sedna neví, hlavní bylo, že s ní mluvila a Mokoš měla nějak možnost to jakž takž zpracovat. I když bylo zcela zřejmé, že to vážně bylo jen jakž takž a ne úplně. Velká vlčice jako by se trochu scvrkla ve své kůži, i když proud slziček postupně vysychal.
Jakmile se ozvala Alyanna, Mokoš otočila hlavu tím směrem, ale tvářila se nezvykle zaraženě. Dokonce i když kolem prošel vlk s prazvláštně zbarveným kožichem, nějak z ní nešlo ani bů. Obyčejně by se jistě družila, snažila se s každým seznámit a nezavřela by tlamu, ale jak už na ni jednou smutek dopadl, dopadl pořádně. Tohle nečekané přivítání jí zcela dokonale vzalo vítr z plachet. Chtěla odpovědět aspoň Alyanně: "Já... asi nemůžu, omlouvám se," střihla omluvně ušisky. Nedokázala si představit, že by se dotkla mrtvého vlka nebo s ním dělala cokoliv jiného. Chtěla pomáhat, to ano, ale s tímhle prostě nemohla. Měla pocit, že jestli se na chudáka nebožtíka ještě jendou pořádně podívá, dočista to s ní sekne a pak by třeba museli kopat hrob i pro ni. To jí přišlo poněkud... předčasné.
Sedna naštěstí měla alternativní nápady. Pokývla hlavou směrem ke dvěma vlčicím, které se držely stranou. Možná s nimi také něco bylo? Možná spíš s tou tmavou. "Tak jo, můžeme se tam podívat, tam určitě bude taky potřeba něco udělat," odsouhlasila, vděčná, že se je Sedna snažila nasměrovat na místo, které jí bude příjemnější. I když se jí oči leskly a tlama pořád trochu vlnila, pousmála se s vděkem na Sednu a krátce se o ni otřela bokem, když vstávala. To, co je svedlo před tolika měsíci dohromady, musel být jistojistě osud, jinak to nebylo možné. Byla moc ráda, že ji potkala. Vypravila se teď krůček po krůčku k té opuštěné dvojici, ale nehnala se dopředu po hlavě. Držela se za nazrzlou vlčicí, pořád ještě ne zcela ve své kůži a neobvykle zamlklá.

Sedna

Kdepak, tohohle vlka už by žádný léčitel nerozchodil. To by musel být učiněný zázrak. A Mokoš z toho vážně nebylo hej. Nerada myslela na smutné věci - pokud šlo o nemyšlení, v tom bylo hotová mistryně, jen se to dělalo těžko, když jí realita zírala přímo do tváře. Ještěže měla po svém boku Sednu, která se ji pokoušela utěšit a pevně ji objímala. "Myslíš?" ptala se znovu a utírala si oči mohutnou tlapou. "No, no je pravda že... byl doma, viď, tam kde to znal. Kde to asi měl nejradši," uznala, pokoušela se na to nahlížet z té poněkud optimističtější stránky, ke které se ji menší vlčice snažila nasměrovat. Naštěstí v optimistickém pohledu na věc byla také dobrá. Možná ještě lepší, než v nemyšlení.
Nemohla vědět, jestli věci skutečně jsou tak, jak Sedna povídá, ale protože šly z její tlamy, věřila jim téměř automaticky. Že to nemůže vědět ani Sedna, nad tím v ten moment nedumala. "To jo. Je vidět, že ho mají rádi," špitla s tichým vzlykem, protože ji stejně bodalo u srdíčka vidět vlky, kteří se shromažďovali okolo zesnulého. "Když už, no, když- když už se to musí stát, asi tohle byla ta nejlepší možnost," špitla nakonec s těžkým povzdechem. Záplava slz se začínala trochu zpomalovat.
"Měly bychom tu vůbec okukovat?" zeptala se šeptem po chvilce, kdy se jí podařilo trošku vzpamatovat. "Totiž, moc nevím, co se sluší dělat, když... když se děje něco takového," přiznala. Měly by jít pryč? Ale kam? Však to tu neznaly a co dělat ve smečce Mokoš taky moc netušila. Snad bude nejlepší tu zůstat a čekat, co se bude dít dál.

Sedny slova slibovaly určitou naději. Ale... vlk vypadal dost mrtvě. I z místa, kde stály, se strakaté vlčici zdálo, že je prostě až příliš klidný a nehybný, než aby mohl být cokoliv jiného. "Myslíš?" zahuhlala nepříliš přesvědčeně, ačkoliv nedovedla odtrhnout oči od scény, která se před nimi odvíjela. Vlci, nejspíše rodina zemřelého, se shlukovali kolem a Mokoš se cítila, jako by se jí v hrudi nafukovala bublina hrozící každou chvíli prasknout.
Nebo by se taky mohla klidně sesypat, že ano? Opřela se částí své váhy o Sednu, protože měla na chvíli vážně pocit, že svět šedne a vzdaluje se jí. "Radši jo," pípla nezvykle slabým hláskem, určitě jí bude líp o kus dál od onoho smutného výjevu. Nechala se odvést stranou zcela poslušně a bez protestů. A aby odmítla objetí? "Prosím," a rovnou už se tiskla k menší vlčici, jako by najednou z nich dvou byla ona ta malá, menší, nejmenší. Docela se tak cítila. "Promiň, já jsem... ještě nikdy, no- neviděla... však víš," vykoktala roztřeseně. Tohle tedy nebyl příchod do nového domova, jaký očekávala. Život uměl s představami pěkně zamávat.

//Zlatý les

"Ale neříkám," bránila se Mokoš, copak to Sedna neviděla? Byla přece její nejlepšejší kámoška a bez ní tuhle novou etapu života začínat nechtěla. Ještě, že ani nemusela!
Kráčely dál kupředu a jejich cesta se už blížila ke konci, ale jakmile zašly dále na území, atmosféra ve vzduchu se změnila. Mokoš si toho hned nevšimla, pořád se přiblble usmívala a nadšeně se kochala okolím, svým novým domovem, dokonce i když Alyanna říkala, že je něco špatně. Nejspíš to znamenalo, že si někdo ukopl tlapku o pařez a zavyl bolestí, nebo tak něco. Vůbec ji nenapadlo, jak moc špatně by vlastně všechno mohlo být.
Teprve až když spatřila vlka ležícího na listí a vlčici sklánějící se k němu, opravdu to proniklo jejím oparem téměř nezničitelného veselí. Mrkla za hnědým vlkem, který se kolem nich prohnal, ale její pohled neustále přitahovalo mrtvé tělo ležící na kupce zlatého listí. Sedna jí cosi říkala, ale Mokoš sotva vnímala. Je mrtvý? Je opravdu mrtvý? "Sedno, on se nehýbe," špitla, obě uši jí schlíply, dokonce i to sklopené. "Je-je-je doopravdy...?" Nemohla se přimět k tomu, aby to řekla. Takhle si příchod do smečky nepředstavovala. Ještě nikdy neviděla mrtvého vlka, nikdy jí nikdo neumřel. Tohohle cizince neznala, ale vidět někoho tak nehybného, tak bez života... Tlapy se jí rozklepaly a začala se rázem cítit na omdlení. "Mně nějak není dobře," hlesla k Sedně.

//Tichá zátoka

Mohlo se to nejspíš občas jevit, že je Mokoš takovým přerostlým plyšákem. Ovšem s pěkně pevným stiskem! "Jéje, promiň, nechtěla jsem tě podrtit," povolila své sevření okolo Sedny. "Co bych bez tebe v té smečce dělala, však já bych tam snad ani nechtěla být. I když, třeba by z tebe vypadly dvě Sedny, kdybys byla na půlku? Ale to by taky bylo pěkně divné," zachichotala se, schopnost vymýšlet nesmysly ji nepřešla dokonce ani tehdy, když obě kráčely bok po boku vstříc novému životu.
Alyanna mluvila o smečce tak pěkně a zdálo se, že vážně ví, co a jak a má to v hlavě srovnané. To Mokoš opravdu obdivovala, protože sama neměla nikdy srovnané snad vůbec nic. Pruhovaná se dále zajímala o Sednina syna, o kterém už strakatá vlčice slyšela. Stejně ji pořád mrzelo, že tady nebyl a doufala, že ho třeba někdy objeví. Ráda by ho poznala. Když se sem dostala Sedna, on by určitě mohl taky, že? "A určitě to dělá, ať už je kdekoliv," zvolala povzbudivě a drcla do Sedny ramenem.
"Teda, most jsem ještě neviděla, ale plavání mám za poslední dobu asi až až," zasmála se. "Ten portál byl tedy taky trochu podivný pocit, ale nebezpečné mi to nepřišlo, to zas ne," uvažovala nahlas, tolik se toho dozvídala! Brzy však na to všechno zapomněla. Obklopily je ze všech stran krásné zlaté stromy... a i když působily jistě o něco odrbaněji, než obyčejně, Mokoš jako by to neviděla. Okamžitě jí učarovaly a získaly si její srdce. "No páni," vydechla. "To je nádhera, lepší, než nějaký zlatý poklad. Žejo?" obrátila svá dvoubarevná očka k Sedně.
A potom zase hlouběji do lesa, protože se odtamtud ozývalo vytí a zřejmě panoval nějaký rozruch. "Nojo, určitě jim o nás Renbli řekla! Takový uvítací výbor i zpívá písničky a rozhazuje kolem sebe dobroty, žejo?" Kdoví, kde to vzala, ale byla to tak hezká představa, že málem předběhla i Alyannu, jak se valila dopředu, natěšená na to vřelé přivítání, které je určitě čekalo.

//území

//Modrák přes Kvetoucí

Sedna s Alyannou si ještě předávaly slůvka ohledně šamanství, což Mokoš sledovala jako ping-pongový zápas a hlava se jí otáčela sem tam mezi vlčicemi. Ukázalo se, že pruhovaná sice šéfovou vážně je, ale nejspíš jenom krátce. "Já myslím, že ti to jde suprově. Hele, už jsi ulovila dvě nové členky, táta bude určitě mít radost," mínila. Kdo by se z nich taky neradoval? Sedna ji lehce popošťouchla čenichem a Mokoš v hrdle zabublal smích. Měla strašnou radost a stěží se dokázala ovládnout. Otřela se o menší vlčici bokem a nepřestávala švihat ocasem ze strany na stranu, tak divoce, až to představovalo všeobecné ohrožení.
"Jů, tak to jo," pokyvovala moudře hlavou, když byla poučena o postaveních ve smečce. Ne, že by si to všechno zapamatovala. Vůbec ne. Většina se jí toho z hlavy okamžitě vysypala zase ven, div že to nerachotilo. Ale však ona si to zapamatuje... časem. Možná.
Následně se Mokoš pustila do popisu jejich dobrodružství, což vzala skutečně od podlahy. Alyanna to však zřejmě stačila všechno vnímat i přes to, jak svižně ji tím strakatá zahrnula. A také toho měla hodně co dodat. "Portál, jasně, to je to slovo!" zvolala nadšeně a pokoušela se zapamatovat si v hlavě i názvy území, které Aly zmiňovala. "Ty to tady znáš fakt dobře, určitě jsi na ostrovech odmalička, žejo?" zubila se obdivně. Kráčely dál a Mokoš vytahovala krk ve snaze zahlédnout zlaté stromy, avšak když i Sedna byla konečně oficiálně přijata do smečky, padla její pozornost opět na ni. "Super, super, gratuluju," poskočila a věnovala Sedně mocné objetí medvědími tlapami, ani Alyanna se nevyhnula přátelskému pošťouchnutí ramenem, i když se to nejspíš neslušelo. "A děkujeme! Božíčkové, já jsem tak ráda, že jsme se konečně dočkalýý," vypískla a křepčila kolem jako pominutá, protože... protože to byla prostě Mokoš a její radost byla příliš velká, než aby se všechna vešla dovnitř.

//Zlatý les

Sedny povídání o šamanství poutalo pozornost její strakaté kumpánky. Pochroumání v hlavě, hu? Ještě, že nic takového mi nehrozí! Každopádně se domnívala, že se to Alyanně prostě musí zamlouvat. Jestli tohle nebyla užitečná dovednost, pak už tedy nevěděla, co. Sedny poznatek předaný formou otázky ji přiměl doširoka rozevřít dvoubarevná kukadla. "Jo?" otočila se na Alyannu, protože jí - nepřekvapivě - dosud nepřišlo na mysl, že by mohly celou dobu rozmlouvat se svou budoucí šéfovou. Otázky jí podezřelé vůbec nepřišly a tímhle směrem se její myšlenky neubíraly, ale teď, když to Sedna vyslovila, zdálo se to tak jasné. Měla na jazyku milion otázek, ale podařilo se jí je nějak udržet na uzdě, dokud nedostanou od pruhované vlčice definitivní odpověď.
Než se vůbec nadála, byla z Mokoš lovkyně - aspoň papírově. V praxi se to ještě bude muset ozkoušet. Nesnažila se lhát či zatajovat své skutečné dovednosti, jen prostě... neměla šajna, jak takovéhle věci fungují. Místo ve Zlaté smečce už se zdálo být jistým. "Hurá! Děkuju!" vyskočila všema čtyřma do vzduchu a nadšeně si popoběhla, než se zaparkovala zase před Alyannu: "Ale co to je ta sigma?" O Sednině pozici ještě úplně rozhodnuto nebylo, ale věřila, že své místo ve smečce taky najde. Ona bez ní nepůjde, přes to nejel vlak. "No tak to se teda těším, až to uvidím, to zní vážně nádherně, jé," představovala si Mokoš ty zlaté stromy a vyšlápla za Alyannou, která už je hnala kupředu.
"Asi jsme toho prošly už docela hodně," mínila vlčice, která toho za posledních pár měsíců nacestovala víc, než za celý svůj předešlý život a připadala si teď jako už pořádně prozkoušená tulačka. "Nejdřív jsme byly v horách, a potom u moře na pláži - tam jsme taky zjistily spoustu důležitých věcí, třeba o nebezpečných tvorech! Potom jsme se vydaly dál, našly jsme louku a obří díru v zemi, úplně obrovskou, a na druhé straně byla ještě obrovštější hora a když jsme ji obešly, tak nás to vcuclo do toho potr-po- té přenášecí díry a POTOM-"
Zhluboka se nadechla, protože už jí v plicích nezbyl takřka žádný vzduch, ale hned potom pokračovala stále stejnou rapidní rychlostí: "Potom nás to vyhodilo v horách, kde jsme se propadly do země a chvíli jsme se tam schovávaly, ale nebylo to nic moc, takže jsme chtěly jít dál, jenže už strašně pršelo a všecko se zaplavilo. To bylo děsivý, málem jsme se utopily, ale naštěstí jsme se vyškrábaly do hor a tam jsme ukradly té kočce oběd a pak nás našla víla Renbli a pomohla nám a pak jsme šly sem a našly tebe a to je konec," zakončila Mokoš a stěží popadala dech. Těžko říct, co z toho Alyanna měla šanci pochytit... jestli vůbec něco.
"Zapomněla jsem na něco důležitého?" otočila se s širokým úsměvem na Sednu, zdali nechce k jejímu vyčerpávajícímu popisu něco doplnit.

//Tichá zátoka přes Kvetoucí louku

Mokoš fascinovaně hltala všechno, co jim Alyanna o Zlaté smečce sdělovala. Zdálo se, že narazily na dlouholetou smečku, která už tedy musela nějaký ten čas fungovat a určitě měla všechno dokonale vymakané a promyšlené. To Mokoš vyhovovalo, ráda se o smečkování přiučí od profíků!
"Taky tě ráda poznávám," zamáchala oháňkou a zazubila se. Mokoš z Doliny, to se jí líbilo, že by se tak začala představovat? Teď bude sice ze Zlatého lesa, ale Dolina byla jejím prvním domovem a odtamtud bude už zkrátka navždycky.
Šlo to velice hladce. Alyanna prohlásila, že je může do smečky přijmout, což se setkalo s neartikulovaným pazvukem, jež se vydral z hrdla strakaté vlčice a který bylo dost těžké slovy popsat, avšak bylo jasné, že má vyjadřovat nadšení. No a potom se pruhovaná vlčice rozhodla Mokoš osedlat titulem lovce. "No jasně, proč ne, já toho nalovím spousty," přijala okamžitě. Kdoví, jestli si na sebe ušila větší bič ona či Alyanna? Pruhovaná nemohla tušit, že největší zvíře, co Mokoš dovede ulovit, je zajíc. A Mokoš zase neměla ponětí, že po smečkových lovcích se vyžaduje víc, než plnit spíž myšmi a králíky.
Zatímco se Alyanna radila se Sednou ohledně šamanství, Mokoš napůl poslouchala, napůl nedočkavě přešlapovala, už chtěla vidět jejich nový domov. Tím spíš, když se zmínily zlaté stromy. "Ó! To musí být moc krásné! To máte vlastně ten zlatý poklad všude kolem," zubila se a máchala oháňkou. Vážně se nemohla dočkat, až to uvidí... a pak se ve stínu zlatých listů pořádně vyspí beze strachu, že veliká kočička z hoř přijde dokonat své načaté dílo.

"Pomohla, a moc," kývala Mokoš hlavou, div si nevykloubila krk, ztratit za Renbli dobré slovo bylo určitě to nejmenší, co mohla udělat na oplátku za pomoc! Proužkovaná se představila jako Alyanna ze Zlaté smečky. To byla neskutečná náhoda. Skoro jako... by ta Zlatá smečka měla někde nedaleko území. Kdo by to byl řekl? Sice šamanství neznala, ale Mokoš se nijak nelekala, Sedna jí to ráda určitě vysvětlí a potom to budou mít v kapse.
"Přesně tak, Sedna a Mokoš," ozvala se poměrně zbytečným papouškováním, ale měla pocit, že už moc dlouho nic neřekla a prostě nedokázala držet tlamu. "Poradily jsme si dobře, to jo, dokonce jsme získaly oběd od velké kočky," vypjala hrdě hruď. Co na tom, že jí puma natrhla zadek? "Mohly bychom dělat všecko z toho, žejo? Stavět, uklízet, lovit... co jen chcete, fakt," slibovala - a myslela to zcela upřímně, vážně se plánovala zapojit do čehokoliv, co bylo třeba. Ale tlama se jí zároveň poslušně otevřela právě ve chvíli, kdy Sedna zmínila spánek. Jo, to by také neměly opomenout.
"Zlatá smečka je určitě docela přátelská, že?" odhadovala. Určitě nebyla taková prorokyně jako Sedna, ale mohla to taky zkusit. "Zní to přátelsky, Zlatá. Proč se vlastně jmenuje Zlatá? Schováváte zlatý poklad?" tázala se zcela vážně. Vrtalo jí to hlavou od chvíle, co to Renbli zmínila.

Cizinka v pruhovaném pyžamu si je vážně hodně soustředěně prohlížela. Asi se jí líbily jejich kožíšky! Úsměv na tváři Mokoš se ještě rozšířil a znovu zamáchala ocasem. Navíc znala Renbli, i když nevěděla, že není jen tak obyčejnou vlčicí. "Ale je, je, ona se snesla z nebe, když jsme ji nejvíc potřebovaly," vysvětlovala Mokoš a vůbec nelhala, ona tomu totiž sama věřila - ba kdyby se jí někdo snažil probírat vzpomínkami, snad by i viděl, jak se Renbli nejdřív vznáší kousek nad zemí, než sejde dolů k nim. Mokoš sebe samu dokonale přesvědčila o tom, že přesně tak to bylo.
Smečku samozřejmě hledaly také. Hlavně tu smečku! Vyměnila si se Sednou pohled, než se otočila opět na pruhovanou. "No, no, no já nevím úplně, co čekat, nikdy jsem ve smečce nebyla, ale ráda bych měla nějaký domov a tak!" Trochu se zarazila, když Sedna zmínila, že úklidu se už spolu několikrát věnovaly. Natočila k ní zvědavě ucho, nepamatovala si, že by kdy vůbec něco uklízely, ale ke štěstí všech neprokecla, že to možná není tak úplně pravda. "Zvládly jsme toho vlastně spolu už hodně. A ještě toho víc zvládneme, určitě! Uklízet můžeme, taky hledat jídlo třeba, nebo- uumm, já nevím, nevím, co přesně smečka potřebuje, ale umím se naučit kde co, vážně!" brebentila nadšeně, záviděla trochu Sedně, že může nabídnout i to šamanství, ale co, věřila, že i ona sama si najde něco svého. "Ty o té smečce něco víc víš, viď? Proto se tak vyptáváš," zazubila se, hrdá, jak na to hezky přišla.