Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všechno se dělo docela hodně rychle, že to ani Mokoš samotná moc nestíhala sledovat. Asi to bylo tím, že byla pořád dost unavená a utrmácená. Ta vlčice, která jim pomáhala, mohla být klidně darem ze samotných nebes. Však na to i vypadala! Jé, jaký měla krásný ocásek, a huňaté tlapky, a- "Jasně, že to není jed, to by mě ani nenapadlo," vybreptla spěšně, aby si nemyslela, že ji tady osočují z pokusu o otravu. Jed by určitě nebyl v ráně takhle příjemný. "To nevadí, to nevadí, ono to určitě pomáhá, už teď se cejtím stokrát líp," brebentila a oháňka se jí zvesela švihala sem tam.
Trochu se jí příčilo vidět sviště, jak je opouští, i když to určitě bylo správné. Tolik pro něj ale vytrpěly! Vlčí víla jej však poodstrčila zpátky Sedně. Protože ji krmila její smečka. Při zvuku toho slova Mokoš spadla čelist a okamžitě střelila pohledem po svojí kamarádce. Slyšela to taky? Nebo se jí to jen zdálo? Vlčice ale mezitím už mluvila dál. O liščím ocase a tak dál. "Já znám kopřivy! Nesmíš do nich strkat čumák, protože to strašně pálí," podělila se nadšeně o vlastní vědomosti. "Říkala jsi smečka?"
Vskutku. Představila se jako Renbli ze Zlaté smečky, kam je také rovnou poslala. Ó? Že by? Že by konečně? "Já jsem Mokoš a tohle je Sedna a určitě se tam zastavíme, můžeš se spolehnout, hehe," tlemila se strakatá jako praštěná, nedocházelo jí, že vlastně neví, kde tahle Zlatá smečka vůbec je. Bohužel neznala ani vlky, které Renbli hledala, mohla jen vrtět hlavou a pak... pak byla prostě jejich návštěvnice a zachránkyně pryč. "Ahoooj!" houkla za ní ještě Mokoš a potom se se zářícíma očima otočila k Sedně.
"Je tu! Smečka! Někde! Sláva, sláva, sláva... musíme se tam hned vypravit, žejo?" spustila nadšeně. "Ale toho sviště bys asi měla dojíst, si myslím, abys nepadla na tlamu, než tam dojdeme, můžeme jim vždycky najít novýho, kdyžbysme tam došly jako kostlivci, tak by nás určitě nechtěli..."

- Nech si ošetřit zranění související s potopami

"Asi mu prostě nemohla odolat," vybreptla Mokoš bez přemýšlení a zase se chvíli smála, než začaly znovu převažovat negativní emoce. Brzy se se Sednou točily v kroužku kolem dokola a ani jedné nejspíš nedocházelo, že to nikam nevede. Kdyby je někdo viděl, určitě by si poklepal na čelo. A on je vážně někdo viděl - ale to v tu chvíli Mokoš ještě netušila. Byla příliš zaměstnaná snahou sebou neseknout a nerozplácnout přitom Sednu. Naštěstí se na zem skutálela bezpečně, aniž by přivodila újmu kterékoliv z nich.
Svět jí stejně ještě chvíli plaval před očima, i když k ní Sedna přistrčila sviště. "Hezky napůl," hlesla a jakmile se svět trochu ustálil, začala se po jejich lupu natahovat, ovšem sykání a mumlání zpoza jejích zad ji přimělo se opět krkolomně ohlédnout. "Jo? Tak to je dobrý, uf, už jsem se bála, že mi třeba chybí celá půlka, nebo půlka půlky - čtvrtka? Ahoj, huh-" přešla na konci plynule do řeči k vlčici, která se tu prostě zjevila a zničehonic jí na otrhanou hýždi připlácla cosi nasáklé čímsi a než se strakatá vzpamatovala, schytala pleskanec i Sedna. "Vhooouu, co to je? Je to docela příjemný na ty rány. A... kdo jsi ty? Ahoj!" pozdravila radši ještě jednou, protože si nevzpomínala, jestli to už stačila udělat či ne. Ještě aby byla za nevychovanou! Nicméně si ale v další chvíli uhryzla pořádný kus ze sviště, protože už skutečně padala hlady, načež sviště postrčila směrem k Sedně.
Očima skákala mezi oběma svými společnicemi, na tlamě jí zářil širokánský úsměv, oháňka bubnovala do země a z čenichu jí tekla nudle. Vypadala jako ztělesnění veškeré naivní spokojenosti. "Ty jsi ta vodborná pomoc, o které mluvila Sedna, žejo!" rozsvítilo se jí náhle. Aha, že ona tuto zvláštní cizinku pouhým slůvkem přivolala!

- Prokonzultuj s dalším vlkem povodňová zranění
//Sněžné tesáky

Možná zaječela, jako by ji kočka vyloženě vraždila, ale už i ze samotné rychlosti, se kterou byla schopná vyklidit pole se dalo poznat, že tak zle na tom není. Skoro to necítila, zatímco funěla za Sednou, přes hory a přes doliny, až se před nimi zaleskla hladina jezera, které... vlastně vypadalo, že nabylo skoro původní velikosti? Minimálně se kolem něj nacházela pevná země. Jen tak tak stačila zabrzdit, aby Sednu nesmetla. Její tlapy vyryly v rozmočené půdě dlouhé rýhy a pár blátivých kapek určitě dopadlo kamarádce do kožichu, ale tentokrát unikla tomu, aby jí Mokoš nárazem v plné rychlosti přearanžovala kosti v těle.
"Jo, jo, na nás si nepřijdou, Sedno, ty jí to fakt vzala, vaau, a teď se nadlábnem, to bylo- to bylo- Ta kočka mi chtěla utrhnout zadek!" blekotala, smála se a přitom jí div netekly slzy ve směsici nadšení z toho, co za kousek se jim právě povedlo a zděšení, když si uvědomila, že tak úplně bez chybičky to neproběhlo. To jí došlo hlavně, když spatřila Sedny vykulená očiska. Jak adrenalin trochu opadl, cítila, jak rány od drápů štípou. Měla štěstí, puma se netrefila naplno, jenže k vlastní smůle to strakatá nedovedla posoudit a tak to celé bylo mnohem děsivější. "Jo, no, já nevím, nechybí mi tam kus? Podívej se, já si tam kloudně nevidím, zas tak hodně to nebolí, jen to štípe jak čert, ale kdyby mi kus chyběl, asi by mě už bolet nemohl, co?" vyvracela si krk do nepřirozeného úhlu a otáčela se pořád dokolečka, takže se Sedna nemohla pořádně podívat, ani kdyby chtěla. Mokoš samotná viděla jen červenou na své bílé srsti a jako předtím s krví z nosu se jí z toho dělalo blbě. Mírně se zapotácela a hrozilo, že možná Sednu nakonec přece jen rozmáčkne, když si začala honem rychle lehat, aby to stihla, než to s ní sekne úplně.

Zapomněla na smečky, zapomněla dokonce i na hlad a na to, jak jí teklo z čenichu. Když jde jednomu najednou o krk, jak to hezky vyfiltruje nechtěné myšlenky! Všechny ostatní problémy se najednou jeví docela nedůležité. Mokoš si, pravda, plně neuvědomovala, jak nebezpečnou hru vlastně hraje. Pořád byla ještě víceméně přesvědčená o své nesmrtelnosti a teď se proto neohroženě vrhla kolem naštvané kočky, která se nejdřív s nelibým zamručením přikrčila a potom jí odhalila špičaté tesáky v ještě nelibějším zasyčení. "Hodná číča, sem se koukej, za sebe né, tam není vůůůbec nic zajímavýho." Mokoš se ale koukala a proto viděla Sednu, které se povedlo přiblížit natolik, aby kočky úlovek chňapla a pustila se s ním pryč. Jakmile viděla, že ho má v kapse - či přesněji v tlamě - dala se do pohybu i ona.
Právě včas, protože ve stejnou chvíli vyrazila i kočka. Ladným skokem dopadla na místo, kde ještě před chvílí stála strakatá vlčice. Kdyby v ten moment už nebyla na cestě z kopce, kdoví, jak by to dopadlo? Tak rychlé reflexy prostě neměla. Puma ji naštěstí minula, ale na rozloučenou jí stačila zatnout ostré drápy do zadku. "Jííí-AAuUu!" vydala ze sebe strakatá vlčice zavřeštění, jako by jí puma urvala celé stehno - ve skutečnosti měla docela štěstí, bylo to jen nepříliš hluboké škrábnutí. Možná to ale byl její skřek, který otřásl celými horami, co pumu přimělo trochu zaváhat s dalším útokem. To jim dopřálo náskok, co potřebovaly. Mokoš se už neohlížela. Zdrhala ze všech sil, co jí stačily, za Sednou, jako by jí za patami hořelo.

//Vlčí jezero

- Onemocni kvůli neustálé zimě a dešti

Stopy, no jistě. Déšť je rychle smýval, ale když na ně Sedna poukázala, spatřila Mokoš v těch blátivých skvrnách vlčí šlápoty. "Aha... aha! Třeba tu tedy žijí horští vlci a mají hezký teplý pelíšek a plnou spíž," vzdychla si, když jí v žaludku hlasitě zakručelo a lehce se otřásla zimou. Nebylo jí úplně do zpěvu. Začínalo jí téct z čenichu a cítila se celá taková rozbitá. Nebyla snad nemocná?
Nenašli však smečku, nýbrž nenasytnou pumu s kusem žvance. Strakatá se pěkně vylekala, ovšem Sedna viděla hlavně vidinu toho, že by se mohly pěkně nadlábnout. A byla pravda, že i Mokoš už hlady šilhala. Myšlenka na krádež se jí nelíbila, bylo to ošklivé, ale kočka vypadala najezeně a ony byly hrozně hladové. Od ní taky nebylo moc hezké, že se nechtěla rozdělit. "Ne-e. Jak se to dělá? Jo, já vím! Já ji rozptýlím a ty jí to vezmeš a pak... pak budem asi utíkat, žejo?" Byl to dost nedopečený nápad? Byl. Čekala Mokoš na jeho schválení? Nečekala. "Hej, hej, haló! Či-či!" zahulákala a vyrazila nerovnoměrnými přískoky směrem k pumě, než stačila Sedna říct další slovo. Měla v plánu proběhnout kolem kočky, aby se dívala na opačnou stranu, než kde jí menší z vlčic vyfoukne svačinu přímo pod čenichem. Veliká odvaha nebo čiré bláznovství? Těžko říct. Jisté ale bylo, že na sebe pumu upoutala. Z hrdla se jí vydral nepříjemný zvuk a přikrčeně pozorovala tu komediantku, která kolem ní křepčila a poskakovala, z očí jí zářil jasný záměr z ní udělat nudličky, jestli to bude ještě moment pokračovat. Ale na Sednu jako by na chvíli zapomněla... Snad to bude stačit. A snad to obě přežijí.

- Promluv si s jiným vlkem o aktuálním počasí
- Setkej se tváří v tvář s predátorem

//Zubří pláň

Usmála se na Sednu. Nepochybovala, že by se klidně do toho pití pustila, ale nějak nevěřila, že by to pomohlo. "Jen, kdyby pořád nepršelo dál a dál... Pak by to třeba stálo za zkoušku. Až přestane, můžeme to zkusit!" Pohled na šedé nebe jí prozradil, že to ještě tak hned nebude, ale ona měla naději. Byla zarytou optimistkou do morku kostí, dokonce i teď, a nevěřila, že by opravdu měli všichni spočinout ve vodním hrobě.
Vydaly se opět k horám a i přes svůj optimismus musela Mokoš uznat, že toho je na ní celkem dost. Byla utahaná, zmáčená a promrzlá a ke všemu měla hlad jako... no, vlk. "Však najdeme, najdeme, musejí tu nějaké být," ujišťovala Sednu. "Jen musí přestat pršet, to je to! A jakmile přestane, tak ji najdem. Nějaká bude blízko, to cítím v kostech," zamáchala ocasem.
Vlci s ploutvičkami? Musela se zasmát. "Proč by ne? Třeba mají svoje smečky v moři - jestli existují, nejspíš přijdou brzy na návštěvu, teď už by si mohli zaplavat snad všude po ostrovech," zubila se a ohlédla se, jestli třeba nějaká šupinatá hlava nevykukuje z vody, která byla momentálně už spíš pod nimi, než za nimi, ale neviděla nic. Když se však ohlédla zpátky dopředu, leknutím přímo nadskočila a spěšně zabrzdila. "Kočička," hlesla, když pár metrů před nimi spatřila přikrčenou pumu. Teprve teď se vynořila zpoza ohybu horské stezky. Naštěstí se nezdálo, že by měla chuť na vlky, žvýkala nějakou vlastní svačinu, ale vrčení deroucí se jí z hrdla neznělo vůbec přívětivě. "Proč vrtí ocasem, když je naštvaná?" neodpustila si své úvahy Mokoš ani v tuto chvíli, kdy krůček po krůčku velice opatrně couvala zpátky.

Mokrou okurkou ji tedy ještě nikdo nikdy nenazval. Obyčejně by se vyptávala, co že to vlastně taková okurka vlastně je, ale teď si dokonce i ona dovedla přebrat v hlavě, že není nejlepší chvíle. Obzvlášť, když se Sedna zřítila do vody a šla ke dnu jako balvan!
Strakaté vlčici se naštěstí nějak podařilo svoji společnici vytáhnout na pevnou zem, kde zůstaly obě ležet jako nacucané ručníky. Mokoš zhluboka oddechovala, popadala dech a zdálo se, že nemožné se stalo skutečností a nevyčepatelná zásobárna její vnitřní energie se přece jen téměř vyprázdnila. "Je jí hrozně moc, počůrala by ses jak Alík," hlesla chabě a pousmála se, když do ní Sedna dloubla čenichem s tichým poděkováním. "Přece bych tě nenechala utopit," zamáchala lehce ocasem. Bylo ale jasné, že tady zůstat nemůžou. "Jo, jo, tady nemůžeme zůstat," pokývala hlavou. Všude kolem voda stoupala téměř závratnou rychlostí. "Tak jdem, pryč odtud! Hledání smečky asi musí počkat... leda bysme se přidaly do smečky nějakých mořských potvor, hehe," zasmála se a zamířila směrem k horám, přičemž asi tak milionkrát za minutu kontrolovala, jestli se Sedna drží blízko a nezmocnil se jí opět dravý proud.

//Sněžné tesáky

- Podej pomocnou tlapku tonoucímu

Z těch medvědů už byla úplně zmatená a nějak nedovedla určit, co vlastně ještě dává smysl a co už je naprostá matlanina. Nejspíš na tom až tolik nezáleželo, protože tam, kam šly, stejně žádní medvědi nebyli. Jen spousta, spousta vody, na kterou dle Sednina jistě vzdělaného názoru tanec stačit nebude. "Nó, hodily by se nám ploutvičky," zasmála se Mokoš, zdaleka ne tak znepokojená, jak by měla být.
Dokonce ani poté, co se celá nedobrovolně a neočekávaně vymáchala ve vodě. Neslyšela, co jí Sedna říkala, dokonce ani její vyděšený řev, v tu chvíli měla totiž ušiska dočista zaplavená, ale jakmile se opět vynořila nad vodu, hned viděla, jak hrozně vyplašeně její menší kamarádka vypadá. "Neměj infarkt, to není zdravý," vyjekla. "Jsem v pohodě, vidíš? Vynořila jsem se! Já bych tě nenechala samotnou nad hladinou," slibovala a plácala se svým neelegantním, avšak dostačujícím způsobem zpět k pevnině - či k tomu, co se za ni momentálně dalo považovat.
"Prostě jsem šlápla do prázdna, to je, co? Ale neboj, už se k tobě řítím-" Jenže než se dořítila, Sedna se za ní naopak zřítila. Mohutný šplouchanech Mokoš celou nahodil, což ale moc nevadilo, mokřejší už nebude. "Uí, to nemusíš, já to fakt zvládám," ujišťovala vlčici v prvních chvílích, kdy věřila, že se jí Sedna stále ještě snaží aktivně zachraňovat... Ale co že tak prskala? A tak divoce se zmítala? "SEDNO! Ty neumíš plavat!" Byla vskutku přebornicí ve vykřikování očividného, ale naštěstí zvládla i nějak jednat. Nemohla ji přece nechat utopit! Chytla Sednu zuby za kůži v zátylku jako vlče a snažila se ji odtáhnout k relativní pevnině, jenže zjišťovala, že záchrana tonoucího vůbec není nic snadného. "Nuhuhuuhhmm," pokoušela se ji přemluvit, aby se s ní neprala, ale rozumět jí vážně moc nebylo, když měla plnou tlamu její srsti. Musela doufat, že si to vlčice nějak přebere a mezitím do svého hrdinského činu vkládala veškerou sílu, tahala a napínala svaly a neohrabaně pádlovala tlapami, dokud nezačala pod tlapami konečně cítit sice kluzkou, ale pevnou zem.

- Zahuč do vody
- Pokus se plavat
//Krápníková jeskyně přes Sněžné tesáky

Sedna zněla dost přesvědčeně o tom, že jeskyně by byla pro medvěda ideálním prostředím, což pro Mokoš jasně znamenalo, že by se měly vytratit. I když to znamenalo vyběhnout přímo do neustávajícího deště. "Jó, asi jo, nemaj rádi spíš teplo? Myslela jsem, že v zimě spí... nebo to znamená, že chodí spát do zimy?" To bylo jedno, už byla prostě na odchodu a Sedna rovnou za ní.
"Já neumím žádné rituály," pokrčila bezradně rameny. "Ale zkusit to můžeme, stačí udělat... nějaký protidešťový tanec? Vážně jsem ještě nezažila, aby pršelo tak moc a tak dlouho," rozhlížela se kolem sebe, s trochou obav, ale zároveň i vlčecího úžasu nad tou spoustou vody. Bylo vidno, že vážnost situace si plně neuvědomuje. I z toho, jak krkolomně se hnala horami.
Klouzala, svištěla dolů z kopců a fakt, že si nic nezlámala, byl pravděpodobně důkazem, že bohové drží ochrannou tlapu především nad blázny (a taky vlčaty a opilci).
Dole na pláních se dalo víc poznat, jak moc vlastně věci pokročily. "Tyjó, vidíš to, tady je voda všude, za chvíli bude tady všude moře," čvachtala Mokoš vodou na louce. "No! A není to tady tak hluboký, třeba přijdou ty mořské potvory a budeme si je moct prohlídnout víc zblízka a glugluglu-" Sedna mohla sledovat, jak se najednou její kamarádka zkrátka propadla do země. Přesněji do prohlubně, která byla také důkladně zalitá vodou. Brzy její střapatá hlava naštěstí vykoukla nad hladinu. Nemotorně pádlovala tlapami a držela se nad vodou... nějak. Její styl plavání by snad ani fungovat neměl, ale stačil na to, aby nešla jako sekera ke dnu. "Tyjó, hehe, je to tu pěkně zrádný, Sedno, dávej bacha, umíš plávat?"

Zapadly do díry. To dávalo smysl. Bohužel to ale moc neosvětlovalo. Utěšoval ji však fakt, že Sedně pádem nic neupadlo a ona byla taky celá, až na trochu natlučený bok, který ovšem takový hrom do police, jakým byla, nemohl zastavit, ba téměř ani zpomalit. Rychle si tlapami osahala ouška - lekla se, že se jí najednou klopí i to druhé, ale byly pořád stejně. Jedno nahoru a jedno nakřivo. "Hehe, trochu jo, ale to mám odjakživa," střihla jimi a rozhlížela se kolem, co dál.
Sedna zněla naštvaně, její slova se slévala pouze v mrmlání, kterému Mokoš skoro nerozuměla. Ani jejímu vzteku příliš ne. Počasí prostě počasovalo, kvůli tomu nemělo smysl se zlobit? Naštěstí se z toho brzy trochu vzpamatovala. A hned vznesla trefné připomínky, které Mokoš vůbec nenapadly. "Rys? Nebo... nebo medvěd?" vyjevila se větší z vlčic. "No, ono to vypadá jako medvědí jeskyně, co? Možná, no, možná bychom měly- Jo, jo, určitě to bude lepší," vybreptla, ne že by se snad bála, ale... prostor pod zemí byl vážně obří a kdoví, co všecko se tam mohlo kromě nich vejít? "Tak radši jdem, ono někde určitě bude lepší místo na schovku, tady bysme si to ani nikdy nezadejchaly a byla by nám tady zima," napadaly ji hned další nevýhody tohoto místa. Pošťouchla trochu Sednu, případně ji trošku sesbírala, bylo-li to třeba, a zamířila do deště a nevědomky také vstříc přírodní katastrofě, jakou ještě nikdy nezažila, ba si ani neuměla představit.

//Zubří pláň přes Sněžné tesáky

- Zamiř do bezepečí
//Sněžné tesáky

-ÓÓÓ!" hulákala ještě pořád Mokoš, když se řítila kdoví kam, do tmy a do neznáma. Ještě štěstí, že nespadla na Sednu a neudělala z ní placičku. Rozplácla se na bok vedle ní a vyjelo z ní tlumené: "Huf!" To jak jí většina vzduchu vyletěla z plic. "Jóó," zaskřehotala skoro neslyšeně, jak se pár chvil marně snažila dech znovu popadnout. Naštěstí se to podařilo! Zhluboka se nadechla, vydechla, nadechla... Rozhlédla se. "Kam jsme to zapadly?" nechápala, ale hnedle už se čenichem skláněla k Sedně, která si chudák namlátila asi o něco víc, než ona. "Fakt jseš celá? To byla pěkná šlupka!" V šeru jeskyně zkoumala pohledem i šimrajícím čenichem končetiny své kamarádky, jestli náhodou některá není na dvě půlky, ale vypadalo to, že aspoň strukturální integrita vlčice zůstala neporušena.
Netrvalo dlouho a začala láteřit, což Mokoš více méně přesvědčilo, že je vážně v pořádku. "Nó, je to mrzutost, to jo, ale nás to přece na lopatky nepoloží," prohlásila Mokoš, vždy optimista. "Aspoň tu na nás neprší! Venku to vypadá na vážně, vážně nepěkných pár dní, však ty mraky jako by se ani nehýbaly," mlaskla. "Smečka přeci neuteče, můžem se tu usušit a chvíli počkat, jestli nepřestane lít. Bude to v pohodě," pokoušela se Sednu uklidnit, moc neměla ráda, když se vlci kolem čertí a rozčilují.

Jestli by jí bylo medvěda líto? "Asi trochu bylo," přiznala. "Jasně, že to je zvíře a navíc by asi mohl vlka sežrat a líto by mu to nebylo, ale je to takové- No, já asi celkově nemám moc zabíjení ráda," uzavřela, i když samozřejmě nebyla žádnou vegetariánkou. Lovit se muselo a jíst taky, ale nepouštěla se do toho nikdy zbytečně. "Asi to není přímo špatný," usoudila nad dalšími slovy své kamarádky, "jen to není pro mě. Snad teda žádného méďu nebudeme muset vraždit!"
Jen co je však obklopil sníh, mráz a vichr, vypadalo to nějakou dobu, že už si s podobnými věcmi nikdy nebudou muset dělat starosti, protože se jednoduše promění v rampouchy. "Támhle! Vepředu!" hulákala na Sednu před dunění bouře. Zdálo se jí, že tu skulinu mezi kamením pořád vidí, ale... bylo to tak skutečně? Vířící sníh všechno zkresloval. Sedně přišlo, že možná ztratily směr... a Mokoš vzápětí zase ztratila Sednu! "Sedno! Kde jsi?" zahulákala. Teď tu byla, teď, před vteřinkou! Udělala pár kratičkých kroků, ale bála se, že jak zajde dál, už se nikdy nenajdou. Ještě jeden krůček, a ještě jeden... Netušila vůbec, čemu se blíží, dokud se tam neřítila. "Sedno! SednoOOÓÓ-"

//Krápníková jeskyně

//Červená louka portálem

Sedna se ke lhaní už nijak nevyjadřovala, čímž Mokoš utvrdila v tom, že jsou v tomhle ohledu na stejné vlně a to, co předtím navrhla, byl jen takový vtípek. Nikdo by přece nechtěl lhát o svých vlastních úspěších! Že se lhát nemá, to přece vědělo každé malé vlčátko.
Svým šťuchancem Sedně možná trochu rearanžovala kosti, ale ani si toho nevšimla. Jen jí opětovala zářivý úsměv. "Tyjo, medvěda? To by bylo hrdinství, ale teda! Ty jeho zuby a tak! Já jsem medvěda viděla zatím jen z dálky, ale byl obří. Zase ale na té jeho kožešince by se určitě krásně leželo... ale nebylo by ti ho i trochu, no, líto?" Jejímu srdéčku to líto najednou trochu přišlo. Lovit zajíce byla jedna věc, medvědi už byli trochu moc podobní vlkům, než aby ji to nechalo chladnou. Dlouho ale nad touto hypotetickou situací nesmutnila. Možnost výstupu na Nejvyšší horu všechny smutky zastínila. "Tím bychom teda jednoznačně dokázaly, jak jsme odhodlané a statečné! To je ve smečce určitě potřeba," pokyvovala hlavou a doufala, že nějakou smečku najdou už brzo a že to po nich vážně bude chtít, protože lepší výmluvu k tomu podniknout onen výlet už nenajde. Jako by nějakou potřebovala.
Sedna z vlčích máků nebyla zdaleka tak nadšená, což bylo možná dobře. Udržovala svou strakatou společnici v rozumném kurzu, při kterém se nepřerazila o žádný výmol nebo kámen, až se nakonec obě dostaly k mihotavému portálu.
"Neříkala? Jako že jsi uměla dělat tyhle portály? Sedno, ty jsi mnohem mocnější, než by se mohlo zdát? Jak se dělají, z čeho a-" To už ji portál vcucnul. Průchod ani tentokrát nebyl příliš příjemný, zatočila se jí hlava a trochu zavrávorala a tak jí vteřinku trvalo, než k ní pronikl Sedny jekot a ledové poryvy větru.
Když se tak stalo, vytřeštila oči. Sníh fučel kolem nich, vichr se o ně opíral a mával s nimi jako s větvemi ve větru, byl tu mráz a Sedna křičela. I huňatý kožich Mokoš rázem profoukl, ale odmítala si připustit, že by tohle mohl být konec. "Né, ne, neee, neumřeme, určitě neumřeme, byly jsme hodné, bohové se na nás nemají proč zlobit, je to jen... troška špatného počasí," zasmála se nervózně, zatímco jí troška špatného počasí rvala slova od tlamy, metla jí do očí ostré krystalky ledu a měnila tlapy v rampouchy. S námahou se přesunula po bok menší vlčice a pokusila se ji aspoň trochu zaštítit svým mohutnějším tělem před nejhoršími nárazy větru. Snaživě mžourala skrze bouři. Moc toho neviděla, ale... "Tam, vidíš? Mezi těmi skalami... je tam skulinka? Třeba se tam vmáčkneme!" Přitiskla se bokem k Sedně a začala bojovat s vichřicí o každý krok, aby se dostaly blíž možné skrýši a také záchraně. Ale byl to lítý boj. Ujít těch pár metrů bylo nejvíce vyčerpávající věcí, jakou podstoupila za hodně dlouhou dobu.

//Nejvyšší hora

"Vymyslet? Ale ale- Já bych radši nelhala," vybreptla Mokoš a zavrtěla odmítavě hlavou. "To dělám nerada! Není to hezký," osvětlila s vlčecí prostostí, i když Sedny ospravedlnění jistě mělo něco do sebe. "To je vlastně asi taky pravda, ale stejně bych radši udělala nějaké opravdové hrdinství!" Oháňka se jí míhala sem tam, ale když Sedna přišla s dalším nápadem, nabrala téměř nebezpečné rychlosti. "No jistě, to je aspoň nápad! Ty jsi vážně geniální," zasmála se a srdečně do menší vlčice drkla ramenem - určitě větší silou, než zamýšlela, ale Sedna to určitě ustojí, že ano?
"Ty ho znáš nejlíp, jestli to je veliký dobrodruh - jako my - tak by tam určitě být mohl," zubila se. "Ale jestli tam je, tak tam asi nebude dlouho, fí, nevypadá to, že by tam bylo třeba co jíst a asi tam bude i pěkně fučet, ne?" uvažovala a vykrucovala si hlavu za horou, i když už ji pomalu nechávaly za sebou. "Zvládla! A kdybychom šly spolu? To už by nebylo nejmenších pochyb." Připisovala to na seznam svých přání a věcí, které musí za každou cenu zkusit.
Dál je tlapy nesly na louku plnou rudých máků. "Ty jsou tak krásné, podívej na ně," rozplývala se, očichávala ty jemné kvítky a div že se neroztékala blahem. Že se tu Sedna cítí nesvá si ani nevšimla. Jak by se někomu mohlo nelíbit na tak nádherném místě? To byla přece zcela absurdní myšlenka. Až zvolání nazrzlé kamarádky ji přivedlo zpět do reality. Skutečně, před nimi se vzduch zvláštně tetelil. "To je ta věc," vypískla napůl nadšeně, napůl vylekaně, "ta věc, co mě vcucla a donesla sem!" Sedna už se k portálu hnala a Mokoš se rozcválala za ní, protože nemohla dopustit, aby to Sednu vcuclo a ona zůstala sama. Ne, ne, ne, ještě nebyla připravená jejich duo rozdělit. Proto se odrazila hned za menší vlčicí- A zmizela.

//Sněžné tesáky > portál

//Rokle

Když si byla jistá, že po nich nikdo nebude chtít otročení, zářila strakatá vlčice jako sluníčko nad myšlenkou, že by mohla žít se Sednou v jedné smečce a najít si tam zároveň i spoustu dalších kamarádů. "To zní jako úplně dočista splněný sen!" Ještě před chvílí ani nevěděla, že nějaký takový sen má, ale to nevadilo. Uměla se přizpůsobit rychle, obzvlášť novým snům.
"Jo jo, babča má pravdu vždycky," smála se spokojeně a hlavou jí letěly myšlenky na nějaký velkolepý čin, který by jí i jejím sestrám zaručil nesmrtelnoust - aspoň v tom smyslu, že by jejich vzpomínka byla navěky naživu. "Vidíš, kdybychom se do toho daly, určitě bychom něco takového dokázaly. Mohly bychom... vybudovat nějakou obří, obrovskou sochu! Takovou, jakou ještě nikdy nikdo nepostavil! A zůstala by tam už navěky! Ale nejdřív by to chtělo udělat nějaké hrdinství, které by ta socha mohla třeba oslavovat," uvažovala dál, á, však ona už na něco přijde.
"Je to super, když jsme byly malé, babča nás často hlídala a vždycky nám dovolovala všechno, co naši ne," střihla ušima. "Taky nám podstrojovala vždycky jenom samé dobroty. Jako by si nás chtěla vykrmit, jako malá prasátka - ale nic takového to nebylo," dodala rychle, aby snad Sedna nenabyla doopravdy dojmu, že babča byla nějakou zákeřnou kanibalkou.
Škoda, že tu nebyl Sedny synek. Mokoš by ho ráda poznala. Rezavá vlčice se však tvářila optimisticky. "Jestli je po tobě, pak se určitě ve světě neztratí," mínila zvesela. "Snad se to všechno stane tak, jak říkáš! To by bylo krásné, ještě nikdy jsem tetka nebyla," tetelila se tou představou, která se jí ihned zalíbila.
Kroky je vedly dál a dál kupředu, kolem rokliny a potom okolo obrovské špičaté hory. Ta Mokoš vážně brala dech. "Uíí, no páni, ta musí trčet až do nebe," zakláněla hlavu, div že si neulomila krk, pohledem sledovala osamělého orla, který kroužil poblíž hory, ale ani zdaleka ne u jejího vrcholku. "Myslíš, že tam nějaký vlk už vylezl?" Kdyby neměly důležité poslání se smečkou, určitě by to chtěla hned zkusit. Takhle ale ťapala dál za Sednou a po hoře vrhla jen poslední toužebý pohled. Jednou...

//Červená louka