Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Červená louka portálem

Sedna se ke lhaní už nijak nevyjadřovala, čímž Mokoš utvrdila v tom, že jsou v tomhle ohledu na stejné vlně a to, co předtím navrhla, byl jen takový vtípek. Nikdo by přece nechtěl lhát o svých vlastních úspěších! Že se lhát nemá, to přece vědělo každé malé vlčátko.
Svým šťuchancem Sedně možná trochu rearanžovala kosti, ale ani si toho nevšimla. Jen jí opětovala zářivý úsměv. "Tyjo, medvěda? To by bylo hrdinství, ale teda! Ty jeho zuby a tak! Já jsem medvěda viděla zatím jen z dálky, ale byl obří. Zase ale na té jeho kožešince by se určitě krásně leželo... ale nebylo by ti ho i trochu, no, líto?" Jejímu srdéčku to líto najednou trochu přišlo. Lovit zajíce byla jedna věc, medvědi už byli trochu moc podobní vlkům, než aby ji to nechalo chladnou. Dlouho ale nad touto hypotetickou situací nesmutnila. Možnost výstupu na Nejvyšší horu všechny smutky zastínila. "Tím bychom teda jednoznačně dokázaly, jak jsme odhodlané a statečné! To je ve smečce určitě potřeba," pokyvovala hlavou a doufala, že nějakou smečku najdou už brzo a že to po nich vážně bude chtít, protože lepší výmluvu k tomu podniknout onen výlet už nenajde. Jako by nějakou potřebovala.
Sedna z vlčích máků nebyla zdaleka tak nadšená, což bylo možná dobře. Udržovala svou strakatou společnici v rozumném kurzu, při kterém se nepřerazila o žádný výmol nebo kámen, až se nakonec obě dostaly k mihotavému portálu.
"Neříkala? Jako že jsi uměla dělat tyhle portály? Sedno, ty jsi mnohem mocnější, než by se mohlo zdát? Jak se dělají, z čeho a-" To už ji portál vcucnul. Průchod ani tentokrát nebyl příliš příjemný, zatočila se jí hlava a trochu zavrávorala a tak jí vteřinku trvalo, než k ní pronikl Sedny jekot a ledové poryvy větru.
Když se tak stalo, vytřeštila oči. Sníh fučel kolem nich, vichr se o ně opíral a mával s nimi jako s větvemi ve větru, byl tu mráz a Sedna křičela. I huňatý kožich Mokoš rázem profoukl, ale odmítala si připustit, že by tohle mohl být konec. "Né, ne, neee, neumřeme, určitě neumřeme, byly jsme hodné, bohové se na nás nemají proč zlobit, je to jen... troška špatného počasí," zasmála se nervózně, zatímco jí troška špatného počasí rvala slova od tlamy, metla jí do očí ostré krystalky ledu a měnila tlapy v rampouchy. S námahou se přesunula po bok menší vlčice a pokusila se ji aspoň trochu zaštítit svým mohutnějším tělem před nejhoršími nárazy větru. Snaživě mžourala skrze bouři. Moc toho neviděla, ale... "Tam, vidíš? Mezi těmi skalami... je tam skulinka? Třeba se tam vmáčkneme!" Přitiskla se bokem k Sedně a začala bojovat s vichřicí o každý krok, aby se dostaly blíž možné skrýši a také záchraně. Ale byl to lítý boj. Ujít těch pár metrů bylo nejvíce vyčerpávající věcí, jakou podstoupila za hodně dlouhou dobu.

//Nejvyšší hora

"Vymyslet? Ale ale- Já bych radši nelhala," vybreptla Mokoš a zavrtěla odmítavě hlavou. "To dělám nerada! Není to hezký," osvětlila s vlčecí prostostí, i když Sedny ospravedlnění jistě mělo něco do sebe. "To je vlastně asi taky pravda, ale stejně bych radši udělala nějaké opravdové hrdinství!" Oháňka se jí míhala sem tam, ale když Sedna přišla s dalším nápadem, nabrala téměř nebezpečné rychlosti. "No jistě, to je aspoň nápad! Ty jsi vážně geniální," zasmála se a srdečně do menší vlčice drkla ramenem - určitě větší silou, než zamýšlela, ale Sedna to určitě ustojí, že ano?
"Ty ho znáš nejlíp, jestli to je veliký dobrodruh - jako my - tak by tam určitě být mohl," zubila se. "Ale jestli tam je, tak tam asi nebude dlouho, fí, nevypadá to, že by tam bylo třeba co jíst a asi tam bude i pěkně fučet, ne?" uvažovala a vykrucovala si hlavu za horou, i když už ji pomalu nechávaly za sebou. "Zvládla! A kdybychom šly spolu? To už by nebylo nejmenších pochyb." Připisovala to na seznam svých přání a věcí, které musí za každou cenu zkusit.
Dál je tlapy nesly na louku plnou rudých máků. "Ty jsou tak krásné, podívej na ně," rozplývala se, očichávala ty jemné kvítky a div že se neroztékala blahem. Že se tu Sedna cítí nesvá si ani nevšimla. Jak by se někomu mohlo nelíbit na tak nádherném místě? To byla přece zcela absurdní myšlenka. Až zvolání nazrzlé kamarádky ji přivedlo zpět do reality. Skutečně, před nimi se vzduch zvláštně tetelil. "To je ta věc," vypískla napůl nadšeně, napůl vylekaně, "ta věc, co mě vcucla a donesla sem!" Sedna už se k portálu hnala a Mokoš se rozcválala za ní, protože nemohla dopustit, aby to Sednu vcuclo a ona zůstala sama. Ne, ne, ne, ještě nebyla připravená jejich duo rozdělit. Proto se odrazila hned za menší vlčicí- A zmizela.

//Sněžné tesáky > portál

//Rokle

Když si byla jistá, že po nich nikdo nebude chtít otročení, zářila strakatá vlčice jako sluníčko nad myšlenkou, že by mohla žít se Sednou v jedné smečce a najít si tam zároveň i spoustu dalších kamarádů. "To zní jako úplně dočista splněný sen!" Ještě před chvílí ani nevěděla, že nějaký takový sen má, ale to nevadilo. Uměla se přizpůsobit rychle, obzvlášť novým snům.
"Jo jo, babča má pravdu vždycky," smála se spokojeně a hlavou jí letěly myšlenky na nějaký velkolepý čin, který by jí i jejím sestrám zaručil nesmrtelnoust - aspoň v tom smyslu, že by jejich vzpomínka byla navěky naživu. "Vidíš, kdybychom se do toho daly, určitě bychom něco takového dokázaly. Mohly bychom... vybudovat nějakou obří, obrovskou sochu! Takovou, jakou ještě nikdy nikdo nepostavil! A zůstala by tam už navěky! Ale nejdřív by to chtělo udělat nějaké hrdinství, které by ta socha mohla třeba oslavovat," uvažovala dál, á, však ona už na něco přijde.
"Je to super, když jsme byly malé, babča nás často hlídala a vždycky nám dovolovala všechno, co naši ne," střihla ušima. "Taky nám podstrojovala vždycky jenom samé dobroty. Jako by si nás chtěla vykrmit, jako malá prasátka - ale nic takového to nebylo," dodala rychle, aby snad Sedna nenabyla doopravdy dojmu, že babča byla nějakou zákeřnou kanibalkou.
Škoda, že tu nebyl Sedny synek. Mokoš by ho ráda poznala. Rezavá vlčice se však tvářila optimisticky. "Jestli je po tobě, pak se určitě ve světě neztratí," mínila zvesela. "Snad se to všechno stane tak, jak říkáš! To by bylo krásné, ještě nikdy jsem tetka nebyla," tetelila se tou představou, která se jí ihned zalíbila.
Kroky je vedly dál a dál kupředu, kolem rokliny a potom okolo obrovské špičaté hory. Ta Mokoš vážně brala dech. "Uíí, no páni, ta musí trčet až do nebe," zakláněla hlavu, div že si neulomila krk, pohledem sledovala osamělého orla, který kroužil poblíž hory, ale ani zdaleka ne u jejího vrcholku. "Myslíš, že tam nějaký vlk už vylezl?" Kdyby neměly důležité poslání se smečkou, určitě by to chtěla hned zkusit. Takhle ale ťapala dál za Sednou a po hoře vrhla jen poslední toužebý pohled. Jednou...

//Červená louka

//Ostříž

Že by to všechno pochopila špatně? Určitě ne! Přece to tak jasně vyznělo ze Sedny slov. "Já jsem nic nepřebarvovala, to jen... no, měla jsem pocit, že přesně to se snažíš naznačit!" vysvětlovala, ale smála se přitom. "Né, to né, to bych teda nechtěla," brebentila vzápětí, o nic takového samozřejmě zájem neměla. "Ale smečku bych možná zkusila! Mohlo by to být super! Obzvlášť, jestli tam budeš ty," nadchla se - obávala se, že se její cesta bude muset se Sedninou každou chvíli rozdělit, ale kdyby se přidaly ke stejné smečce? Pak by aspoň vždycky věděla, kde ji hledat. A kolik dalších kamarádů by si ve smečce mohla najít! Možnosti byly nekonečné. Jakmile se jednou rozhodla, už v tom měla jasno. "Páni, páááni, ze mě bude smečkový vlk," poskočila si radostně.
Potom se rozpovídala o svých sestrách. Stýskalo se jí po nich, ale neměla nejmenší pochybnost o tom, že je ještě někdy uvidí - jen, co objeví co nejvíc tajemství ostrovů, vydá se zase hezky pěkně domů. "Jo jo, to jsme přesně my, trefená banda!" souhlasila s hurónským smíchem, aniž by si povšimla Sedny zmatkování a blekotání. "Prej že naše narození bylo koncem klidu v Dolině, jak nám rád říkala babča, věřila bys tomu? Ukončily jsme celou jednu éru," smála se.
I Sedna měla sestru - Verenu, ale Mokoš se o ní moc nedozvěděla, jen to, že je maková, což mohlo znamenat prakticky cokoliv. "Jóó, aha... Jako že toho má hodně v makovici, nebo je spíš jako... vysypaná makovice?" bojovala statečně s oním přirovnáním, ale tápala. Ovšem rozzářila se při zmínce o tom, že má Sedna syna. "Jé, to je super! Teda to, že máš synka, ne, že už ho nemáš u sebe - to musí být hrozně blbý," uvědomila si rázem. "Nemůžem ho nějak získat zpátky? Proč by to ten druhej rodič vůbec dělal!" Žel, Mokoš vážně mnoho životních zkušeností neměla a tak často viděla věci dost černobíle a nedovedla si představit, jak komplikované někdy rodiny vlastně dokážou být.

//Nejvyšší hora

//Irisin ráj přes Severní hory

Smečky makaly? "Jooo?" To byly novinky! Mokoš si nepamatovala, že by u nich doma někdo makal. Tedy samozřejmě se vždycky někdo staral o jídlo nebo o čisté kožešiny a tak dále, a tak dále, i mladé vlčice vypomáhaly, ale nikdy neměla pocit, že by se snad předřela. "Že bych si to ještě rozmyslela? Já nechci, aby ze mě někdo prací sdíral kožich! Ty jo? Sedno, neblbni, kdybych tušila, že to tak je, asi bych s tím vůbec nesouhlasila! A ty bys taky neměla! Však nejsme otrokyně," brebentila polekaně, neb si tu smečkovou práci nepochybně v hlavě hned pořádně nadsadila, ale dál klusala po boku své kamarádky. Nehodlala ji opustit. Dokonce ani když měla takové bláznivé nápady.
Možná to v těch smečkách tak zlé nebylo, když Sedna v jedné dosud žila a teď chtěla do další. Otroctví, nebo smrt během zimy? To byla na pihovatou trochu těžká rozhodnutí. "A nebylo to tam tak špatný, jo? Nemusela jsi pracovat, dokud jsi nebyla úplně placatá?" ujišťovala se.
"Jsem si docela jistá, že jsem ti to říkala - né, počkej, to jsem vlastně říkala Thyře," plácla se tlapkou pobaveně do čela. "Ale i kdybych to říkala tobě, tak to klidně řeknu znova. Takže - ségry mám tři. Všechny jsou to veselé kopy, nikdy jsem se s nimi nenudila! Lada je hooodně upovídaná, Vesna je takový snílek a smíšek a Živa se trošku bojí vlastního stínu, ale je taky moc hodná," zasmála se, ale ne na účet své nejplašší ze sester - byl to smích plný lásky k nim všem. "A jsou to ty nejlepšejší ségry, co bych si mohla přát. Ty nějaké sourozence máš?" vyzvídala, zatímco je tlapky nesly dál a dál. Vstříc smečce nebo čemukoliv jinému.

//Rokle

Na otázku nesmírné mimozemšťanovy síly měla Mokoš vlastní teorii. "To bude tím, že byl z kamení, nebo něčeho takovýho! Byl úplně tuhej! Skoro jako ty mušle!" To málo alespoň zjistila během té hysterické chvíle, kdy se s tvorem setkávala. A raději by se s ním už nikdy znovu nesetkávala... ale Sedna se tvářila hrozně drsně a tak pro ni bylo jednoduché se k ní přidat. "Jo, nepřej si nás," zahalekala směrem k moři a pohrozila mu tlapkou. Oceán si na ně nepřijde, mimozemšťani si na ně nepřijdou... nikdo, prostě vůbec nikdo na ně nemá.
Nějak nedovedla rozluštit, jestli Sedna o smečkách ví nebo neví, ale netrápilo ji to. I když se o ni pokoušela únava, nemohla nechat Sednu jít jen tak samotnou někam do háje. Popravdě se jí ještě nechtělo loučit. Doširoka se zazubila: "Né, jasně že né! Vždyť podívej, s čím vším už jsme si poradily, ať najdeme cokoliv, zvládnem to," prohlásila sebevědomě a upřímně se podivila, když jí Sedna stačila pripomenout, že tu vlastně taky nic a nikoho pořádně nezná. "Nojo, vlastně! Na to jsem asi trochu zapomněla, hehe, ale aspoň to můžeme objevovat spolu," zamrskala oháňkou a byla připravená taky jako oháňka vyrazit za Sednou. Smůla, nabyla dojmu, že menší vlčice je mnohem zkušenější a pomalu geniální, takže se jí nechávala vodit za tlapku jako malé vlče.
A ať se to Sedně líbilo nebo ne, vykročila kupředu s takovou vervou, že to Mokoš jen dávalo za pravdu. Ano! Takhle najdou smečku levou zadní! "Tak jo! A já ten svůj!" přisadila si hned, jen si oháňku na moment přitáhla ochranitelsky k tělu, když se rozhlížela po mimozemšťanech, než nechaly pláž za sebou.
"Noo, já tak úplně nevím? Myslím, že doma to nebyla smečka. Tam jsme byli spíš všichni rodina, víš co. Ségry, rodiče, tetičky, strejčci... Neměli jsme žádnýho toho šéfa nebo tak. Ale třeba to tak ve smečce být může? Takže pak bych žila celý život ve smečce a nevěděla to," uvažovala.

//Ostříží zrak přes Severní hory

"Mně to teda nepřišlo, že by se chtěl pustit. Držel se tím... tím... tím pařátem fakt hrozně pevně! Chtěl můj čumáček už napořád, fakt." Kdepak, kdyby ji Sedna nezachránila, určitě by přišla o čenich. Mohla si tvrdit, co chtěla, Mokoš moc dobře věděla, jak to bylo. "Třeba jo, ale i tak si myslím, že ten klacek byl účinnější. Asi jsme to nakonec dokázaly společnými silami, obě jsme ho tak vyděsily, že to nakonec vzdal!" napadlo ji možné řešení a to jí vykouzlilo na tváři široký úsměv (který z ní tak či tak nikdy nemizel na dlouho). "Hlavně, že už je pryč," otřásla se nakonec. Už měla pro dnešek divných stvoření plné zuby.
Vlastně začínala být taková nějaká... utlumená. Unavená. Momentálně byla na tom největším dobrodružství, jaké kdy zažila, a to s vlkem chtě nechtě trošku zamává. "Já vím, je to k nevíře, viď? Ale už to tak bude. Všechno je mnohem větší a šílenější a zajímavější, než bych si kdy myslela," zasmála se a doufala, že si chvíli dají poklid, jenže Sedna měla plány, které nesnesou odkladu.
"Smečku? Ó. Ty víš, jak se hledá smečka?" opáčila strakatá trochu zadumaně, protože si uvědomila, že teď je vlastně tulačka. Ne, nejsem tulačka, jsem dobrodružka! Ale- Ale ať už byla cokoliv, došlo jí také, že jestli teď Sedna odejde, zůstane dočista sama a pak už ani nebude vědět, kde má svoji kamarádku hledat. "Já jdu! Nemusíš mě nutit, půjdu dobrovolně, taky chci vědět, jak se hledá smečka a jestli tady nějaká je a jestli by mě třeba nějaká nechtěla, teda aspoň jako dočasně, než zjistím, jak se mám vrátit domů, ale i kdybych to zjistila, tak bych určitě nešla hned-" Vodopád slov přerušil hluboký nádech, protože tím překotným drmolením vypustila veškerý vzduch z plic. "Takže je to jasný, jdu s tebou! Jednu cestu ještě zvládnu," dokončila a zamáchala rozhodně oháňkou sem-tam, než se s jazykem vypadávajícím jí po boku tlamy ven rozhlédla kolem: "A kudy že jdem?"

Sedna ji mlátila hlava nehlava. Možná to vážně mohlo někomu nezasvěcenému připadat jako pokus o vraždu, až na to, že Mokoš tohle zacházení až podezřele ochotně snášela. Našstěstí se to vyplatilo! Divný mimozemšťan skončil v písku pláže. Strakatá vlčice se vůbec nestarala, jestli to přežil, nebo ne. "To teda byl! Ještě, že jsi mě zachránila! Minimálně můj čumák chtěl sežrat, a málem se mu to povedlo. Kdybys ho nepraštila... No jak bych asi čuchala, bez čumáku? A jak bych vypadala?" kroutila hlavou a pohled, který směřovala k Sedně, přetékal vděkem, bez ohledu na ty utrpěné rány. "Nevim vůbec, mělo to takový pařátky a... a bylo to placatý a nohatý, to byl asi nějakej mořskej brouk nebo co," zvažovala Mokoš předtím, než se málem vyvrátila do písku.
Naštěstí k tomu nedošlo a jak si sedla, začala se docela rychle vracet zase do normálu. Obzvlášť, když ji Sedna poplácávala soucitně po rameni. Hned ji čenich bolel o něco méně a cítila se líp. "Áw, ale ty sis taky vedla skvěle! Na nás si žádní mimozemšťani troufat nebudou! Snad poví ostatním, jak jsme mu to nandaly, a potom budem šéfkyně týhle pláže," zazubila se, ale popravdě cítila, že už jí trochu dochází šťáva. "Nevěřila bych, že to řeknu, ale mám pocit, že mi zatím to dobrodružství docela stačilo? Možná bysme to měly vzít někam jinam. Víš co, nabrat síly na poznávání dalších divností!" Jó, to jí znělo lákavě. Nejradši by se někam svalila a spala. Bojovat s mořskými obludami bylo skutečně vyčerpávající.

Že by mohla mít ještěrka nějakou hroznou nemoc bezstarostné Mokoš nikdy ani nepřišla na mysl. "Myslíš? Ó ne, já jsem si tu tlamu nikdy neumyla! Ale už to bude nějaký ten pátek a zatím mi nic neupadlo, tak jsem snad tu ještěrčí nemoc nechytila," zadoufala a raději se zběžně ohledala, jestli jí třeba nějaká končetina nevisí na posledním vlásku. Nic znepokojivého neobjevila a Sedna nejspíš také ne. Ještě že tak, oddechla si zhluboka.
Na pláži to kypělo podivným životem (nejen tím vlčím). Bohužel někteří z těch živočichů neměli žádnou trpělivost s jejich zvědavými čenichy. "Aaaa!" zaječela Mokoš pro jistotu ještě jednou, když už se do toho řevu tak pustila i Sedna. Vlastně bylo zázrakem, že tu ještě něco živého k objevení zůstávalo, když tyhle dvě natropily tolik povyku, že by se ani hejno racků nemuselo stydět. "Žere mě to, kouše mě to, chce mi to urvat FRŇÁK!" vysvětlovala překotně Sedně situaci, zatímco se marně fackovala tlapami. "Oddělej ho, prosímtě!"
Zdálo se, že menší vlčice si oddělání kraba vyložila trošku jinak a chtěla ho prostě zprovodit ze světa. A to pořádným klackem. Jen aby přitom neoddělala i samotnou Mokoš! Ta hned schytala pár dloubanců a šťouchanců a pak: "AU!" vykvikla, když schytala pořádnou šlehu větví přes čumák. Najednou nevěděla, jestli se má víc bát divného tvora, nebo své nápomocné kamarádky. "Prosím, nevyraž mi zuby, Sedno, dávej ba-" Fííí, prosvištěla jí větev nad hlavou a Mokoš pevně zavřela oči, protože odevzdat se do tlap osudu bylo asi jediné, co mohla dělat. Andělíčku, můj strážníčku-
Ucítila v čenichu škubnutí a i když štiplavá bolest pokračovala, tíha té divné věci z něj zmizela. Že by ho Sedna sundala? Strakatá opatrně otevřela zelené oko. "Je pryč! Je dole, úúú, Sedno, dokázalas to, jsi šampionka v likvidaci mimozemšťanů!" zaradovala se a otřela si tlapou čenich. Na bílé srsti spatřila krvavou šmouhu a svět s ní mírně zešedl. "Fuj, teče mi krev," zamumlala a stačila si naštěstí kecnout na zadek, jinak by to s ní jistojistě seklo. Krev jiných zvířat jí až tak nevadila, ale ta vlastní? Ta jí občas dokázala kdovíproč trochu rozklepat tlapy. Nebo to bylo tím, že právě přežila útok podivného monstra?

Ulevilo se jí, že většina částí Sedny nebyla oddělávací. Až na zub, který jí trčel z tlamy. Zatím se zdálo, že i ten docela pevně drží, ale stejně se s ním muselo opatrně a nenabízet ho jako snadnou kořist nějakým frackům, kteří by po něm zatoužili! "Hehe, snad ne, to by byla vážně podivnost! Ale jednou jsem chytla ještěrku a on jí normálně upadl ocásek, věřila bys tomu? Sotva jsem ho vzala do zubů, přísahám, že jsem vůbec nekousla, jako by ho úplně zahodila a utekla! Jen ten ocásek mi nechala!" vyprávěla napůl nadšeně, napůl zcela nechápavě, protože tato příhoda jí byla záhadou dodnes. "Třeba jsou i vlci, co to taky umí," uzavřela a šla se věnovat hledání mušlí.
"Hm, to je asi pravda? Že bych si to pamatovala špatně?" přemítala, vyloučené to nebylo ani náhodou. Sama věděla, že její paměť je trošku nespolehlivá. "Asi jo, nejspíš to jsou jen opuštěné domky, žádné... zbytky mrtvol, brr," zasmála se, než si tlamu zacpala pěknou schránkou mořského tvora.
Netrvalo dlouho a už viděla v písku něco dalšího. Obě se k tomu zvědavě vrhly, oháňky rozevláté, čenichy natažené k tomu, co mohlo být vážně pořádně velikou a krásnou mušlí... kdyby se to ovšem nepohnulo. A to celkem svižně a rovnou k Mokoš, která svůj čenich strkala div že ne do písku. Tohle nebyla žádná mušle! Tohle musel být nějaký bratranec toho, co našli předtím zalezlé v ulitě, ovšem pořádně nabušený bratranec. Rozhodně měl mnohem větší klepeto a šmik, chytl se příliš zvědavé vlčici přímo za čenich. "ÁÁÁÁ!" zaječela Mokoš (mušle jí přitom naštěstí vylítla z tlamy, což bylo stokrát lepší, než kdyby ji vdechla), couvla, přerazila se o vlastní tlapy a neohrabaně se převalila do písku. "Sednóóó, ono mě to ŽERE!" kvílela a plácala sebou jako ryba na suchu. Tenhle výlet, kde číhalo nebezpečí na každém kroku, už se jí zdaleka tolik nelíbil a popravdě začínala pochybovat, jestli ty mušličky za to stojí.

Mokoš chtěla hrozně moc vědět, co se vlastně stalo, neb tak trochu netušila, před čím vlastně prchaly. Byla si jistá jen tím, že právě o chloupek unikla strašlivému osudu ve spárech tajemného fracka. Musela však trochu otestovat svou trpělivost, protože Sedně se dlouhou dobu nedařilo pořádně popadnout dech. Naštěstí byla během téhle doby dost zaměstnaná snahou rozdýchat vlastní plíce, takže se ani moc nenudila. "Tyjo, ještě, že sis ho všimla a včas nás zachránila! I když... ty máš něco, co ti pevně nedrží? Juj, nemáš třeba upadávací nohu nebo ocásek nebo tak něco?" pohlédla starostlivě na svou kamarádku, ze které v tu chvíli nic neodpadávalo, ale jeden nikdy neví.
Sedna mezitím valila starostlivý pohled zase na ni. "Né, né, na umření to asi snad doufám ještě nebude! Ono to určitě za chvíli přejde, za to může ten fracek frackovatá, fuj, potvora," blábolila, aniž by vůbec věděla, co za zvíře že to Sednu vůbec tak vyděsilo. Představovala si zkrátka nějaké neurčité monstrum. Pravda by ji možná trochu překvapila.
Objev mušle ovšem jejich pozornost odvedl rychle zase jinam. Neměly šanci příliš dlouho lpět na onom děsivém úprku - kdo by to vůbec chtěl, když mohly objevovat dál? "Ano, ano! Tohle bude určitě jejich naleziště, tady mají někde určitě hnízdo, nebo... hřbitov, možná, protože když je prázdná ulita, tak ten šnek z ní umřel, takže s mušlí to bude asi stejně, takže - á, Sedno, jsme vykradačky mušlích hrobů? Řekni?" zděsila se tak trošku, čapla mušli do tlamy a pár skoky dohnala kamarádku, která jí už začínala trošku utíkat. Tentokrát ji ale nehodlala spustit z očí, jako předtím. Co kdyby ji fracek tentokrát unesl? A i když nechtěla být znesvětitelkou hrobů mořských šneků (a tak podobně), stejně očkama rejdila v písku a hledala další mušličky, protože byly zkrátka tak pěkné. "Hhhhmh!" zahuhňala s tlamou stále zacpanou mušlí a tlapkou obalenou pískem ukázala na místo, kde se jí zdálo, že něco vykukuje z písku. Vypadalo to slibně.

Z pohodové procházky po pláži a obdivování mnohých jejích kouzel se náhle stal úprk o život. Nebo to tak Mokoš alespoň připadalo - kdyby nešlo o život, proč by jinak Sedna tak strašlivě zavřeštěla? "CO?" hulákala, zatímco se hnala pryč, co jí nohy stačily. "Jaký fracek? Sedno- íík," vypískla, protože zaměřila pohled opět dopředu a jen tak tak se stačila vyhnout dvojici vlků, kteří se tu také procházeli a nejspíš vůbec netušili, že jim hrozí smrtelné nebezpečí. Ještě, že je Sedna varovala a Mokoš to v poslední chvíli stihla vytočit. Možná je trochu ohodila pískem, ale nikdo nebyl převálcován tímto pihovatým buldozerem.
Nakonec jejich divoký úprk zpomalil. S jazykem až skoro na zemi a zhluboka funící se Mokoš s vytřeštěnýma očima otočila ke své kamarádce: "Co to bylo? Co se stalo? Já všechny končetiny mám, nic jsem ani neviděla, ale... a tobě se nic nestalo? Škoda té mušle, ale hlavně, že jsme vyvázly!" blekotala poněkud nesouvisle mezi jednotlivými nádechy a potom si kecla na zadek do mokrého písku. "Uuuf, fuu, pěkně mě bodá v boku," postěžovala si a ztěžka lapala po dechu. Hlavu držela nízko, a možná právě proto to spatřila. "JÉ, hele, mušle!" zavýskla a vydloubla drobounkou schránku z písku. "Ááá, koukni na ni, to je super, konečně nějakou máme! On nám ten fracek nakonec byl ještě ku pomoci!" zasmála se zvesela a zavrtěla oháňkou, která se jí pomalu, ale jistě, obalovala vlhkým plážovým pískem.

Jistě. Strach z medvědů byl určitě neoprávněný. Sedna to přece musela vědět nejlépe! "Tak jo, to zní jako plán. Prostě bych mu řekla, ať se pakuje... ale mně by vlastně nevadilo tam s ním bydlet, kdyby mě nechtěl sežrat! Třeba bychom se mohli nějak domluvit?" uvažovala a představovala si, jak krásně by asi v noci takový medvědí kámoš hřál. Vzhledem k tomu, že nějakého medvěda viděla jen z dálky, úplně si neuvědomovala, jaké by tenhle kámoš měl tesáky a drápy.
Slíbily si, že případnou cestu do hlubin mořských podniknou společně a potom už je upoutal ten podivný tvoreček v ulitě. "Nó, vidím. Pracičky to má. Takové... zobáčky," nakláněla hlavu chvíli na jednu stranu, chvíli na druhou. Sedna ji sice odstrkovala, ale i když o kousek couvla, krk pořád vytahovala směrem k zvířátku, jako by ji dočista zhypnotizovalo. "Ale však je to prťous. Určitě by ani kůžičku nepro...kousnul?" protestovala lehce, ale nechala se přesměrovat zase na hledání mušlí. "Ha, no, teď když už aspoň vím, jak vypadají, určitě se budou hledat mnohem líp," pochvalovala si a začala čmuchat v písku.
Se Sednou se od sebe vzdálily, ani si to pořádně neuvědomily. Mokoš byla zabraná v prohlížení nejrůznějších věcí, které moře vyvrhlo - nadšeně hlaholila nad chaluhami, kamínky i nad jakousi troskou čehosi, co dřív nejspíš bývala ryba. Mušli sice nenašla, ale moc jí to nevadilo. I tak viděla spoustu zajímavých věcí. A Sedna-
Kde že zůstala Sedna? Otočila se a spatřila ji pěkně daleko od sebe. "Jéje," zasmála se a poklusem zamířila za ní, jenže z menší vlčice se náhle vydral příšerný řev a dala se na útěk, jako by jí za patami hořelo. Mokoš neváhala ani vteřinu, obrátila se a začala prchat zpátky, odkud přišla. "CO JE? CO SE STALO?" vřeštěla za běhu. "TO TA VĚC V TÉ MUŠLI?" bylo jediné, co ji v tu chvíli napadlo.

Sedna měla mnohem víc zkušeností, než Mokoš, což si také strakatá vlčice už dobře uvědomovala a tak dávala pozor, když se Sedna rozmluvila o jeskyních. "Fjů, to bych se teda nechtěla někde zaseknout!" otočila se po očku na své pozadí, jako by se snad už její zadek chystal zašprajcnout v nejbližší úžině mezi kameny. "Ale místečko na poklady... hm, hmm! To by chtělo nějakou prostornou jeskyni, kde bych se nemohla zašprajcovat- ale co kdyby se tam ubydlel nějaký medvěd nebo něco?" Slova jí plynula z tlamy tak náhodně, jako přicházely jednotlivé myšlenky. Vypadalo to, že vyhlídka na bydlení s medvědem ji neděsí tolik, jak by nejspíš měla.
"Úúú, to zní skvěle! Kdybys přišla na to, jak to udělat, musíš mi to hned dát vědět," zamávala oháňkou. "Kdybych na to náhodou přišla první, poběžím tě hnedka hledat," slibovala vzápětí.
Hledání mušlí Mokoš vydržela jen chvíli, než její pozornost upoutalo cosi jiného. "Je krásnej, takovej prďolík malej," rozplývala se nad ním, ale co že to vlastně bylo...? S nadějí koukala na Sednu, která se jí zdála být hotovou studnicí vědomostí, avšak tentokrát i ona byla nejspíš v koncích. "Jedovatý? No, jíst ho nebudu a nevypadá to, že by měl nějaké zuby, kterými by nás mohl kousat," mžourala na ulitu před svým čenichem, ve které se ráček schovával a neplánoval patrně vykouknout, dokud na něj bude někdo čučet. "A to co má na sobě, to je ta mušle?" napadla jí další věc.

Měla spoustu nápadů ohledně toho, co všechno by se na ostrovech mohlo skrývat a Sedna její fantazii jen přiživovala. "Ó! To by bylo krásné! Taková krásná třpytivá jeskyně... Já jsem vlastně ještě nikdy nebyla ani v docela obyčejné jeskyni, nanejvýš tak v noře, ale to se nejspíš nepočítá," uvažovala - určitě se to nepočítalo, jeskyně si představovala jako něco mnohem většího a honosnějšího, než její noru v Dolině.
Spokojeně přikyvovala, ano ano, důkazy byly to nejdůležitější. "No právě, budu si muset najít nějaké místo, kde je shromažďovat, hehe. Jinak je všechny rychle poztrácím." Bohužel kapsy neměla, aby mohla všechny zajímavé věci nosit stále s sebou. "To si právě myslím. Určitě se nějaká náhoda zase vyskytne. Třeba to bude chvíli trvat, ale když jsem se dostala sem, určitě to nakonec půjde i zpátky," střihla ušima, plně tomu věřila. Její domov pro ni jistě nebyl ztracený navěky. A mezitím? Mezitím měla ještě spoustu práce!
Potom už zapluly do moře, které se neukázalo být příliš chutným. Sedna ale tvrdila, že existují tvorové, kterým to vůbec nevadí. "Na tom asi něco bude," musela souhlasit, ale Sedniny popisy podivných tvorů ji vzápětí donutily na chvíli zmlknout. "No ne, teda, to bych chtěla vidět! Ani jsem netušila, že taková zvířata vůbec můžou existovat? Vznášející se šutr, no tedy," zasmála se a rozhlížela se, jestli nějakého toho mutanta náhodou třeba nezahlédne. "Škoda, že tu teď žádní nejsou, ale v tak obrovském moři se asi lehko ztratí, to by muselo být štěstí, aby se zrovna ukázali," posteskla si, ovšem když Sedna zavelela k hledání mušlí, hned se zase rozzářila. "Tak jo! Jdeme na to!" Vrhla se do toho s vervou. Poklusávala po mokrém písku na břehu, oháňka jí vlála jako vítězný prapor a čenich držela jen kousek nad zemí, aby jí žádná mušle neutekla. Předpokládala, že mušle bude vypadat trochu jako šnečí ulita a něco takového opravdu vzápětí spatřila. "Hele, tady něco je," poskočila, ale... z ulity cosi vyčuhovalo? Cosi nohatého s maličkýma očkama? Nadšeně vypískla nad svým objevem. "Jéé, Sedno, v téhle ještě něco bydlí, takovej... ráček nebo co to je!" plácla sebou celá do písku a natahovala čumák k poustevníčkovi, který se ovšem před její zubící se tlamou raději schoval.