Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ovocný lesík

Tvář se jí spokojeně rozzářila, když Sedna svolila, že by si tedy jednu tu mušli mohla nechat darovat. "Jó, tak jó! Určitě tě to nezabije. Pokud teda nemá zuby? Mají mušle zuby?" vyzvídala podstatná fakta, která měla možná zjistit předem. Pokud má mušle zuby, pak se bude asi bránit... ale třeba by si s tím dovedla poradit i tak.
Vyrazily tedy cestou necestou, větší vlčice se nechala vést tou menší směrem, kde s trochou štěstí leželo to tajemstvím opředené moře. "Nikdy!" potvrdila Mokoš podruhé a nevypadala přitom nikterak zdrceně. Existence věcí, které nikdy neviděla, akorát skýtala další šance něco nového poznat a zažít. Nové dobrodružství tak číhalo doslova za každým rohem.
"Písek jo, tak trošku, ale asi jsme ho doma neměli nikde tolik pohromadě, jak říkáš," přemítala. "Hůůů, vážně? Jakto? To je tedy nějaká divná voda! To musím zkusit!" Odradit Mokoš? To by se Sedna musela mnohem víc snažit. "Nebo... aha, nebo to bude škrábat i vevnitř, žejo? A tam se to nedá jen tak umýt. Brrr, tak to bych si asi odpustila," zasmála se, ale tlapku na srdce, kdo si reálně myslí, že dokáže odolat pokušení si aspoň trochu líznout?
"Proč problém? Hmyzu tam bylo hodně, ale nebyl to žádný problém," zasmála se. "Jen nesmíš strkat hlavu včelám do hnízda, to nemají rády, kdoví proč," zubila se dál, jen když Sedna zmínila stýskání, trošku se zarazila. Prozatím vůbec neměla čas si nějak stýskat, ba ani nad tím pořádně přemýšlet. "No... asi trošku jo," uznala nakonec s lehkým povzdechem při vzpomínce na známou rodnou noru, na květiny, na rodinu. Vzápětí se ale hned zase rozzářila: "Tady je ale zase spousta věcí, co jsme doma neměli a co jsem nikdy neviděla! A až se tam jednou vrátím, budu mít asi tak milion příběhů na vyprávění," rozmluvila se opět a bylo vidno, že v hloubi duše pořád počítá s tím, že jednou cestu zpět domů najde.

//Irisin ráj

Sedna nijak zvlášť neprojevovala zájem se stát místní princeznou, což Mokoš nicméně příliš netrápilo. Ona zrovna taky nebyla princeznovský typ. Brzy začala spíš přemítat nad tou záhadnou mušlí, ať už to bylo cokoliv. Jenže co to, že by ji Sedna taky nakonec nechtěla? "Ale ale ale já chci," zablekotala strakatá, jenže jí hned vzápětí došlo, že dárek, který ten druhý vůbec nechce, asi moc dárkem není. "No ale tak... když nechceš, tak teda ne! Ale kdyby sis to nááááhodou rozmyslela-" protáhla, nechala větu otevřenou a velice významně na Sednu pohlížela. Čekala, jestli si to vážně radši nerozmyslí.
"Já jsem nikdy v životě nebyla u moře," odpapouškovala po vlčici a kroutila hlavou. Neměla šajnu o mušlích, moři ani ničem podobném. Moře aspoň znala z vyprávění, ale to ostatní? "Á, tak jo! To je super nápad! Chci vidět moře, hrozně moc, a mušli taky, a všecko," blábolila a nenechala se dvakrát pobízet, vyrazila za Sednou, sotva ji vlčice lehce pošťouchla.
"Nó, bydlela jsem v Dolině květin, tak jsme moře neměli, jen moře květů," zasmála se. "Já jsem sice o moři slyšela a prý je tady všude kolem ostrovů, vlastně jsem ho asi už viděla z takové vyhlídky, ale nešla jsem se na něj ještě pořádně podívat, prostě jsem to zatím nějak nestihla, haha," smála se a s očekáváním natahovala krk, kdy se jí naskytne pohled na nekonečnou vodní hladinu.

//Jižní hory

Co se týkalo bohů a tak podobně, Mokoš neměla žádný pevný názor, v nic zrovna z hloubi duše nevěřila a vlastně to všechno měla spíše za pohádky, než něco, co se má brát vážně. Ale síla přírody? Ta byla přece nepopiratelná. Však ji mohly vidět všude kolem sebe! "Jo, jo, no právě, příroda má úplně tu největší sílu, však vytvořila všechno kolem, stromy, trávu, zvířata... a tolik toho umí," zubila se vlčice. "V tu jeden přímo věřit musí," dodala ještě a rozhlížela se kolem, jak se snažila najednou vstřebat to všechno, co tady díky síle přírody vzniklo.
Musela se trošku zasmát. Jako princezničku se opravdu nikdy nevnímala. Taková Althyra, to byla nepochybně princezna z ledové země, i když to sama popírala. Ale ony dvě - no, to asi vyžadovalo trochu víc fantazie. "Ha, ale nikdo jiný tu asi není, tak by nám nejspíš nebránil se prohlásit za místní princezny," zašvihala se smíchem ocasem.
Ráda by Sedně taky něco dala. Takový krásný dárek nemohla nechat bez oplátky! Ale co by to mělo být? "Aha, mušle! Bezva! To se dá snadno zařídit!" vyhrkla okamžitě. Těžko říct, jak si mohla být tak jistá, protože vzápětí jedním dechem dodala: "A co jsou to mušle?" To doma v Dolině vážně neměli.

Sedna přišla se zajímavou otázkou. "Ha, myslíš jako v bohy a tak, žejo? To asi zrovna né, nebo nevím, nemyslím si, že tam nahoře někdo sedí a kouká na nás a všecko řídí, ale na druhou stranu - nějaká síla nad námi určitě musí být! Třeba to je zrovna ten osud? Nikdy jsem tomu nedávala žádné jméno," podrbala se zamyšleně za uchem... ale ne zase moc zamyšleně. Tohle bylo prostě až trochu moc hlubokomyslné pro její hlavinku. "V sílu přírody věřím určitě," souhlasila bez zaváhání. "Ta má totiž té síly tolik! Až je to k neuvěření!" zubila se spokojeně. Příroda přece ovlivňovala všechno. To věděla i Mokoš.
Sedna svou kytici kvítí položila na zem, takže teď dvoubarevná očka těkala střídavě mězi květinami a vlčicí. "Jó? Tyjo, to bych taky chtěla umět, i když nevím, jak často to přijde k užitku... ale jeden nikdy neví," zasmála se a brzo se zubila tak široce, až ji rozbolely koutky. Ale nemohla si pomoct. Však jí právě Sedna složila kompliment. "Awww takže já jsem hezká vlčice?" chichotala se a Sednu nerozmáčkla v dalším drtivém objetí jen proto, protože ji rozptýlil bručivý odlet čmeláka, takže k ní jaksi ani nedorazila. "A nejsou to spíš hezké květiny od hezké vlčice?" tlemila se dál jako praštěná (což, ruku na srdce, asi trochu byla) a přitom se snažila rozluštit, co že se jí to Sedna snaží naznačit.
"Aha! Za toho králíka. Ne, počkej, toho jsem vlastně snědla já," plácla se do čela se smíchem. "No, ať to je za cokoliv, fakt ti hrozně děkuju. Měla bych ti taky najít něco pěkného! Ale-" Zběsile se rozhlížela, ale nic ji v tu chvíli neinspirovalo. "Co máš ráda?" chtěla vědět vzápětí.

Sedna mínila, že všechno má svou cenu. Nosit u sebe nechutnou vysušenou část králičího těla za věčné štěstí neznělo jako úplně ten nejhorší obchod, ale Mokoš se to nelíbilo ani tak. Ovšem ve stínu toho druhého, co Sedna řekla, králičí pracička najednou vyznívala mnohem líp. "Jóó? Vážně? Teda! To je teda děsivý! Ještě, že magii vůbec neumím používat! Nechci, aby se moje tělo vzdávalo," kulila překvapeně různobarevná očka, o tomhle nebezpečí magie ji nikdo nikdy nepoučil. Jak to bylo možné? Pro jistotu se ohlédla na svoje boky a zkontrolovala, jestli to nevypadá, že by to její tělo chtělo v dohledné době vzdát. Jeden nikdy neví, obzvlášť, když jsou ve hře kouzelné síly!
Její nazrzlá kámoška naštěstí nikam utíkat vůbec nechtěla. "Tak to jsem taky vážně ráda. Já bych tě vlastně ani násilím držet asi neuměla," zasmála se. "Ale když nechceš nikam utíkat, tak to je v pohodě." Byla šťastná, že se jejich cesty ještě nerozdělí. Sedna byla zkrátka bezva. "No jistě, osud! Co jiného by to bylo, když nás to tak pěkně přivedlo dohromady," zubila se a pak už poslušně vyčkávala, až se menší vlčice opět vynoří z lesa.
Nemohla se dočkat, zvědavostí přímo hořela. Tlapky jí i vsedě samy od sebe přešlapovaly, ocas švihal sem tam a ohýbal stébla trávy za ní, až byla skoro vyžehlená k zemi a přitom vyčuhovala, kdy už se Sedna objeví. Přišlo jí, že to trvá snad hodiny. Naštěstí kolem začala kroužit babočka, která ji trochu rozptýlila - naštěstí ne až tak, aby to přerostlé vlče za motýlem odskákalo kdoví kam. I když by se to možná mohlo stát, kdyby se za pár momentů už druhá vlčice neobjevila. A co to měla v tlamě? "Jéééé," zvolala Mokoš s nadšením a vyskočila na nohy. V očích jí zářily tisíce nadšených hvězdiček. "Pro mě? Sedno, to je krása. Jak jsou všechny barevné a krásné, a hele, dokonce i čmeláka jsi s nimi donesla, jak jsi věděla, že se mi líbí čmeláci? Jsou takoví krásně huňatí! A ty kytičky jsou úplně překrásné, jé," rozplývala se a s nesmírnou vděčností drkla do Sedny svou mamutí hlavou. "Moc děkuju, to je fakt skvělý dárek!"

Jestli ji informace o králičích tlapkách pro štěstí překvapila, pak vědomosti o tom, jak se vlastně zpracovávají, ji přiměly vykulit různobarevný očka, div jí nevylezla z důlků. "Co? No fuj," zasmála se napůl znechuceně, napůl pobaveně. "To bych asi vážně nechtěla, scvrklou králičí nožičku, zase kdyby mi to mělo přinést věčné štěstí... ale i tak! Zní to pekelně divně, že?" porád se smála a kroutila hlavou, div že si ji nevyšroubovala.
"To určitě jsou," začala pro změnu horlivě přikyvovat. "Je to vidět na první pohled. Nechtěla jsem naznačit, že je na nich něco špatného! Ale určitě ti budou líp sloužit, když zůstanou připojené k tobě," zamávala ocasem se širokým úsměvem. "Takže neexistuje jiná možnost, než že si nechám i tebe, i tvoje tlapky," křenila se spokojeně. "Ale jen když budeš chtít! Násilím tě držet nebudu!" dodala ještě, aby se snad Sedna necítila jako nějaký vězeň nebo co.
Že žádný úkryt není ji ani tak moc nezklamalo. K čemu ho teď tak nutně potřebovaly? Absolutně k ničemu. "Aww, já jsem zas nikdy neměla takovou super kámošku, jako tebe! To je teda v tom případě fakt štěstí, že jsme na sebe narazily, co?" Mokoš zářila jako sluníčko, spokojená nade vše, očima bloudila po rozkvetlých korunách krásných stromů všude kolem. Sedna ji z toho ale vytrhla. Měla nějaký tajemný plán, který strakatou okamžitě zajímal, i když netušila, o co jde. "Jediný zajíc ve mně je ten, kterého jsem snědla," odpřísáhla a kecla si na zadek jako vzorný psík. "Čekám tady!" zahalekala za mizící vlčicí, i když přitom nedočkavě posedávala a oháňka jí kmitala nesmírnou rychlostí. Co má asi ta Sedna za lubem? Jen, aby šla rychle, jinak samou nedočkavostí snad začne ohlodávat kůru na stromech.

//Jižní hory

Sedna nakonec nebyla třemi králíky převlečenými za vlka, což byla svým způsobem úleva. Aspoň před ní Mokoš nevypadala jako chladnokrevný vrahoun. "Králičí tlapičky jsou pro štěstí? Vážně? Ó, to jsem ani netušila," zakroutila hlavou a spokojeně se zazubila, že se zase dozvěděla něco nového. Úsměv vzápětí přešel ve smích: "Svoje pacičky si můžeš klidně nechat! I kdybys byla králík, nechala bych ti je. Já si myslím, že mám dost štěstí i tak! Však co bych dělala s králičí tlapkou? Za chvíli by určitě smrděla a... nejspíš bych se zapomněla a snědla ji ještě dlouho předtím," dobrala se nakonec se smíchem nejpravděpodobnějšího scénáře, jak by se to asi odehrálo.
Skoro až zapomněla, že se jí Sedna chtěla s něčím svěřit, ale vlčice se vzápětí ozvala, což ji přimělo natočit tam ušiska a poslouchat. Někdo jiný by se možná naštval, kdyby se dozvěděl, že mu bylo takhle bezostyšně kecáno, ale Mokoš to ani nenapadlo. "Jéje! Tak to jsme dva bezďáci vandráci," zasmála se a dloubla Sednu čenichem povzbudivě do ramene: "To nevadí, nepotřebuješ úkryt, abys byla zajímavá, mě přijdeš zajímavá i bez něj! A pobývat spolu můžem taky i bez něj! Možná nemáš ségru, ale máš aspoň kámošku, žejo?" křenila se kolem dokola, hotové ztělesnění dobrosrdečné naivity, a očkama přitom bloudila po rozkvetlých korunách ovocných stromů.
Byl to ten samý lesík, ve kterém ji moře vyplivlo, ale to strakaté vlčici vůbec nedošlo. Posledně to tu ještě takhle krásně nekvetlo. "Koukej na všechny ty krásné kvítky! Uprostřed takové krásy se vůbec nedá trápit nějakým neexistujícím úkrytem, ne?" ukázala tlapou ke korunám stromů a doufala, že to Sednu rozveselí.

Sedna naštěstí skutečně vypadala živě. Ať se stalo cokoliv, smrt ji pustila ze svého náručí a Mokoš se snad už ani nemohlo víc ulevit. "Néé, já se tě přece nechtěla zbavit, já jsem tě chtěla zachránit," připomněla Sedně, která na to možná v tom shonu s umíráním zapomněla. Nevadilo to, Mokoš si moc dobře pamatovala, co se všechno stalo! Nevěděla, co zapříčinilo návrat Sedny k životu, třeba to i byly její slzy, nebo se jen nějaká vyšší moc nad vlčicemi slitovala, ale nakonec souhlasila s postojem svojí kamarádky. Nechme to plavat! Hlavně, že je všechno zase dobré!
Sedně se moc nelíbilo být mačkaná a nechávat si přearanžovat kosti v těle, kdoví proč, jenže pro velkou hromotlučku bylo dost náročné tlumit svoje nadšené emoce - což dokázala i tím bezmyšlenkovitým polibkem, který malé vlčici rázem ze samé radosti věnovala. Sedna na ni zůstala zírat, i když strakaté příliš nedocházelo, že ji mohla uvést do nějakých rozpaků. Sama se nijak rozpačitě necítila, měla ve zvyku zkrátka jednat podle toho, co jí zrovna přišlo na mysl. Jen jí oplácela svůj neviňátkovský úsměv a když nakonec přistála pusa i na jejím čenichu, zvonivě se zasmála. Všechno bylo dobré. Skvělé, přímo. Věřila, že v Sedně našla nejlepší kámošku pod sluncem!
"Nojo vlastně, tak pojďme!" vyskočila na nohy, když si vzpomněla, že vlastně měly někam namířeno. Otočila k Sedně zvědavě hlavu: "Jo? A s čímpak? Nejsi náhodou tři králíci ve vlčím převleku, že ne? Protože by mi to nevadilo, ale asi by tě dost vyděsilo, že jsem sežrala tvého příbuzného... i když by to vysvětlovalo, proč jsi ho ty nechtěla," rozběhly se jí myšlenky úplně náhodným směrem a spolu s nimi i její tlama. Klusala za Sednou a oháňka se jí spokojeně pohupovala sem tam.

//Ovocný lesík

Ať prosila a snažila se jak chtěla, nemohla zastavit postup Sednina umírání. Život menší vlčice jí prostě prokluzoval mezi tlapkami. Sice se snažila to vidět optimisticky, ale to kňourání a nářek její nové kamarádky ji bodalo až u srdce. Světlo na konci tunelu možná tvrdilo něco jiného, ale ona věděla, že to je její chyba. "Ale já jsem vymyslela ten hloupý závod," křivila tlamku... a za chvíli už bylo po všem, Sedna v sobě už měla jen poslední záchvěvy.
Jediné, co v tu chvíli mohla dělat, bylo rozbrečet se jako želva, rozvzlykala se náhle a pěkně nahlas. Svým objetím vlčici zcela určitě pořádně prokřupla žebra, a taky - co to? Že by jí vnukla zpátky i dar života? Uvědomila si, že ji tlapky opatrně hladí po zádech, že k ní kdosi konejšivě promlouvá, kdosi, kdo je nepochybně vlčicí, kterou už by pomalu pohřbívala.
Odtáhla obličej z hnědého kožíšku, do kterého si ještě před vteřinou utírala slzy a rozmazaným zrakem viděla, že se Sedna hýbe, mluví, a už vůbec nevypadá mrtvě. Možná jen zněla tak trochu přiškrceně. "H-huh?" popotáhla a zamrkala, ale slzičky se jí pořád ještě tlačily do očí. Mokoš mírně povolila sevření svých tlap, protože si matně uvědomila, že možná svou kámošku mírně drtí. O něco se odtáhla, aby se mohla na vlčici pořádně podívat. "Sedno? Ty... ty seš živá?" Konečně jí to docvaklo plnou měrou. Tvář se jí rozzářila jako lampion. "Sedno!" vyjekla. "Sedno, ty seš živá! Já jsem myslela že- měla jsem strach, že- Já jsem věděla, že to přežiješ!" rozesmála se a ze samé radosti sevření svých tlap znovu zesílila, jak ji přitáhla zpátky k sobě. Oháňka se jí nadšeně rozkmitala a slzy, co jí tekly z očí, se rázem staly slzami radosti. "To už nikdy nedělej, já jsem vážně myslela, že u-u-umřeš," zajíkla se ještě, ale jinak už se zase smála. Kdyby něco takového dovedla, snad by se Sednou v náručí tančila vítězný tanec - ale to by nezvládla, takže svému nadšení dala průchod tím, že vlčici impulsivně věnovala olíznutí na čenich. A že bylo skutečně důkladné! Srdce se jí tetelilo štěstím a úlevou. "Jsem tak ráda, že nejsi mrtvá! Jsi určitě v pořádku? Vážně se ti nic nestalo?"

Navzdory pošťuchování pihovatým čenichem Sedna zůstávala na zemi v podobě jakési beztvaré hroudy a vůbec, vůbec se nezvedala. Dokonce ani dost dlouho nic neříkala a vypadala vážně smutně... a Mokoš netušila, co by mohla dělat. Nikdy jí nenapadlo, že běhání může vlka i zabít! Vlastně se s vlčí smrtí ještě nikdy nesetkala a opravdu z hloubi duše doufala, že každou chvíli Sedna vyskočí zpět k životu, ale to se nestalo, místo toho umírala ještě víc, než předtím. "Ale to nemůže být tvoje poslední tažení," ujišťovala ji Mokoš. "Není, já vím, že není, to bude dobrý, určitě," statečně se snažila dál usmívat. V koutku mysli ji cosi potahovalo - možná se nějaká osamělá mozková buňka snažila podotknout, že na tom umírání něco hodně nehraje, že se umírající vlci asi málokdy tváří, jako že se každou chvíli roztrhnou potlačovaným smíchem - ale zatím se jí nedařilo tu zprávu předat. Věřila všemu, co jí kdo řekne, a teď se moc bála o menší vlčici, než aby si uvědomila, že to je z větší části jen pokračování hry.
"Né, já nechci tvoje oči ani ocas, nech si ho, ještě ho budeš potřebovat, protože neumřeš, čím bys pak vrtěla, kdybys mi ho dala!" přemlouvala Sednu a snažila se na tváři udržet optimistický úsměv, i když se jí tlama různě vlnila a kroutila... jako by měla každou chvíli propuknout v pláč - což taky hrozilo. "Sedno, to je moji vina, kdybych věděla, že může závod vlka zabít, nikdy bych to nenavrhla. Musí se dát něco udělat, na," nacpala Sedně před čenich několik stébel trávy, co chvatně uškubla ze země, "třeba to je léčivá tráva? Co? Nevíš?" Ale měnší vlčice už byla na cestě do věčných lovišť! Mokoš vytryskly slzy právě ve chvíli, kdy se k ní otočila s velikým úsměvem, který tak byl najednou rozmazaný a mohl klidně být křečovitým smrtelným šklebem. Její poslední slova už skoro ani neslyšela, protože chňapla nazrzlé tělo svými velikými tlapami v medvědím objetí, div že ze Sedny vážně nevymáčkla duši. "To debůžeee-eeš," rozvzlykala se jí do kožichu, oblbnutá nejokatějším divadlem na světě.

//Severní hory přes Dračí průsmyk

Koho by si měla vzít, na to Mokoš během té chvíle nepřišla a králíka se jí do Sedny taky našťouchat nepovedlo, ale nebyly to neúspěchy, které by ji nějak zvlášť deptaly. "No, já vlastně nevím? Nějak to musí vznikat, ne?" Upřímně na nějaké hluboké úvahy o vzniku života a různých druhů nebyla její hlavinka stavěná. "Ze vzduchu by to klidně šlo!" chytila se ochotně první věci, co Sedna vypustila z tlamy a dál jen nadšeně pokyvovala hlavou: "To jo, dokonce i věci, které si nevymyslíme! Já bych třeba nedokázala vymyslet kytky a králíky a potoky, kdybych je nikdy dřív neviděla," zubila se a rovnou se láskyplně rozhlédla po veškeré kráse přírody, kterou ze své pozice mohly vlčice vidět. Možná nevěděla, jak to příroda všechno stvořila, ale byla ráda, že to dokázala.
Povedlo se jí Sednu pěkně vylekat. Trochu svěsila své jinak vzpřímené ucho - to sklopené zůstávalo sklopeným. "Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit, vážně ne," sklopila omluvně oči a zamrskala špičkou oháňky. "Žádné barevné ptáky za tebou nepřivedu, neboj!" I když... to se snadno slibovalo, když žádný páv nebyl v dohledu.
Nechala by si na čenich navěsit tolik bulíků, kolik by jen unesla a nejspíš by si toho ani nevšimla. Vůbec jí nepřišlo, že na tom, co jí Sedna povídá o úkrytu nebo na její reakci něco nehraje. Držela se své pozitivní představy, jak pomáhá své nové kamarádce hledat schovanou noru. "To nic není, já vždycky ráda pomůžu, kámoškám obzvlášť," zářila jako sluníčko, že byla označena tímto slovem - doteď měla jen rodinu, sestry, mámu, tátu, babičku, a samozřejmě je měla všechny ráda... ale kámošku? Kámošku ještě neměla a taky jí nikdy nikomu nebyla. Jak vzrušující!
Pak už ale zahájily svůj závod. Sedna se hnala kupředu, Mokoš se valila za ní, dokonce po dobu trvání jejich sprintu zmlkla, aby neplýtvala dechem. Už už vlčici doháněla, dělala si naděje, že ji i předežene, ale vtom se jí přímo před čenichem rezavá zastavila a skácela se k zemi, kde z ní vycházel jenom tenoučký hlásek. Mokoš jen tak tak uskočila stranou, aby do ní nenabourala, ale hned se zase otáčela zpět. Teď byla řada na ní, aby se vyděsila. "Né, né, Sedno, neumírej!" vyhrkla a rozplácla se těsně vedle ní, div že ji přitom nezalehla. Taky funěla jako lokomotiva, ale na umírání to ještě nebylo. Jenže co Sedna? Vždyť z ní najednou byla úplná placička. Nějaké vítězství v závodě bylo rázem zapomenuto. "Neumřeš, že ne? Seš moje první kámoška na světě a nemohla bych si to odpustit, kdybys umřela," dloubala ji opatrně čenichem do ramene.

Láska že umí spadnout z nebes? To byla představa, která Mokoš pobavila. "Haha, jako nějaký anděl třeba? Nebo ptáko-vlk s křídly? Teda, někoho takového bych určitě potkala ráda, ale nevím, jestli bych si je chtěla zrovna brát," zasmála se. Smích ji na chvilku (ale vážně jen na krátkou) přešel, když se s hnědou přetlačovaly o ušáka, kterého ta menší ne a ne přijmout. "Ale já se nepotřebuju vykrmovat," protestovala Mokoš, kterou by určitě za hubenou nikdo neoznačil, i když se to mohlo rychle změnit, když se teď bude muset starat sama o sebe mimo pohodlí rodné Doliny. Vypadalo to však, že se jí do vlčice nepovede králíka nacpat, leda by jí ho do chřtánu začala rvát násilím, což bylo dost barbarské. A vlastně sama hlad pořád měla, takže zatímco druhá vlčice mluvila o svalnatých opeřencích, Mokoš zbytek svačiny mezi řečí spořádala, skoro aniž by si to uvědomila.
Ten opeřenec zněl vážně zajímavě, mimochodem. "No páni, to musela být krása! Tady je tolik zajímavých věcí, třpytiví práci? Kdo to vůbec všechno vymýšlí? Jak to vznikne?" pronášela víceméně řečnické otázky a kulila očiska, div jí nevypadla, už taky hrozně moc chtěla vidět něco z místních zvláštností. "Škoda," posteskla si nad pírkem, ale moc zdrceně nevyhlížela, "ale to nevadí, mně stačí i ta myšlenka. A kdo ví, třeba ho taky někdy najdu a nějaké peří od něj získám," střihla ušima. "Ale až někdy jindy," dodala bleskově, protože jí přišlo, že se vlčice příchodu opeřenců docela obává. Už byla tak třemi tlapkami na odchodu někam jinam a Mokoš si nestěžovala. Byla s tím v pohodě, nadšená do průzkumu nových míst, která určitě skrývala spoustu tajemství.
Svou noru někde v lesíku vlčice sdílela ještě se sestrou, nad čímž se strakatá vlčice ani nepozastavila, ale nad tím, že úkryt ukrývá? Že ho snad i přemisťuje, aby se nedal najít? Jak by to vůbec fungovalo? Prostě nějak. "No to musí být těžké, nevědět, jestli najdeš noru tam, kde jsi ji nechala," pokývala velice moudře hlavou. "Ona za to tvoje ségra určitě nemůže, když má mozek na kaši, to taky nemůže být úplně jednoduché," zastala se rovnou jedním dechem vlčice, kterou vůbec neznala. "Ale když ti pomůžu hledat, tak to určitě zvládneme najít levou zadní, ani se přitom nezadýcháme!" zubila se optimisticky a máchala ocasem, až by se jeden bál, že s jeho pomocí vzlétne do vzduchu nebo přivolá vichřici.
"He, nejspíš ano, nikdy mi to tak nepřišlo, ale jsi už druhá, co mi to říká," zasmála se zvonivě nad označením svého jména za exotické, ale už tu dlouho postávat a tlemit se nemohla - menší vlčice sebou totiž najednou mrskla a přijala její výzvu k závodu rovnou tím, že se pustila bleskově do běhu. "Sedno!" mohla si Mokoš rovnou vyzkoušet její jméno, které se právě dozvěděla. "Jen počkej!" smála se a vyběhla za ní. Její mohutné tělo nabíralo na rychlosti s každým skokem, jak se snažila zkrátit vzdálenost mezi nimi. Možná nebyla žádný závodník, ale zase nehodlala Sedně darovat vítězství úplně zadarmo.

//Jižní hory přes Dračí průsmyk

"Nekousl? Né, proč by mě měl- ááá," rozzářilo se jí v očkách pochopení, když jí došlo, o čem to hnědá vlčice mluví a hned poté se rozesmála. Olízla si čenich a ještě trochu si ho otřela packou, takže z něj většinu červených šmouh dostala dolů: "Kdepak, to neby ten králík, to byl támhleten šutrák tamhle," ukazovala horlivě tlapou právě na ten balvan, co za to byl zodpovědný. "Jó, já myslím, že už se to zahojilo, však o tom skoro ani nevím," zubila se, ale trochu ji natlučený čenich přece jenom pobolíval. "A na svatbu se stejně ještě dloooouho nechystám," zatřásla hlavou, až jí ušiska zaplácaly, to rovné i to sklopené. Koho by si asi tak brala?
Začala vlčici podstrkovat svou kořist, kterou však ona odmítala a odstrkovala ji zpátky se slovy, že před chvílí jedla obřího ptáka. "Ale, ale však-" blekotala Mokoš a všemožně se snažila zabránit tomu, aby ušák skončil zpátky u ní, jenže se jí to moc nepovedlo. "Ale jedním obřím ptákem se určitě nevykrmíš!" dostala ze sebe nakonec souvislou větu a celkem smutně koukla na odmítnutého ožužlaného králíka u svých tlap. Druhá vlčice ale vypadala odhodlaně ten dar nepřijmout. Však se ještě uvidí.
Zatím poslouchala o tom podivném opeřenci, což ji poněkud rozptýlilo. "Fakt?" vykulila oči. "O takových nabušených ptácích, co zmlátí vlka, jsem tedy ještě neslyšela! Možná proto kolem něj bylo tolik obdivovatelek? Fů, a ty jsi ho doopravdy ulovila?" Teď to skoro vypadalo, že je obdivovatelka z Mokoš - že by ta drobná vlčice byla mnohem silnější, než vypadala, když si podala nejsvalnatějšího opeřence na celých ostrovech?
"Jasně, proč ne, můžem se jít projít," neměla vlčice sebemenších námitek, i když očkem házela kolem, jestli ty ptáky neuvidí. Zajímalo ji, jak vypadají, ale hnědá už se s nimi utkat znovu nejspíš nechtěla. Jeden souboj nejspíš stačí. "Tyjo, máš vlastní noru a všechno? To je skvělý. Po boji s obřím opeřencem si určitě taky musíš odpočnout! Kde ten lesík je? Je to daleko? Můžem jít hnedka?" spustil se kolovrátek otázek, zatímco strakatá vlčice přešlapovala téměr na místě a točila se kolem té menší. "Můžem závodit?" skákaly jí v očích nadšené jiskřičky, i když před chvílí závodila se zajícem. "Nojo, vlastně - já jsem Mokoš," představila se někde mezi tím přešlapováním a kanonádou otázek. "Ať na mě nemusíš volat 'hej, počkej,'" zasmála se.

Čekala na Thyru, ale ta nikde a větší a větší část králíka se po malých soustech přesouvala Mokoš do žaludku. Nechtěla ho sežrat sama, chtěla se s Althyrou rozdělit, ale copak si mohla pomoci? Sváděla vnitřní boj, ale hlad vítězil. Alespoň do chvíle, než se před ní, kde se vzala tu se vzala, vynořila vlčice. Ne Althyra, to by si nespletla dokonce ani Mokoš - tahle byla menší, hubenější a hlavně celá hnědá. Z hrdla se jí vydral jakýsi podivný skřek a potom zase hluboký povzdech, nebo pokřik, nebo co to vlastně bylo.
Mokoš na ni pohlédla různobarevnýma očkama, čenich ještě trochu ušmudlaný vlastní krví stejně jako tou králičí a na tlamě se jí rychle roztáhl široký úsměv. Co znamenají ty pazvuky sice nechápala, ale měla zase novou společnost a Thyra se jí rázem vypařila z hlavy. "Je dobrý, moc dobrý! Měla jsi vidět, jak jsem ho ulovila!" rozkmitala vesele oháňku, nadšená, že se konečně někomu může pochlubit se svým nemalým úspěchem. Že si při tom rozbila čenich? No a co. "To bylo - králík hop a já za ním hop a chňap a bylo to!" Zatímco vysvětlovala, zároveň lov i předváděla - odběhla nejdřív o pár kroků od napůl sežrané mrtvoly králíka, pak předvedla svoje "hop a hop" a vzápětí králíka ulovila znovu. Triumfálně ho zvedla do výše, až z něj vyklouzla část vnitřností.
Nezdálo se, že by si toho všimla - hned totiž ušáka upustila znovu na zem, protože došla jistého uvědomění. "Ale počkej! Však ty jsi úplně kost a kůže!" poukázala na dosti droboučkou stavbu těla druhé vlčice. Copak nevěděla, že má jíst? Nebo neměla co? "Nemáš hlad? Určitě máš," a už jí cpala zbytek králíka pod čenich. Byl to hodně oslintaný a ožužlaný zbytek, ale i to patřilo mezi skutečnosti, které pro Mokoš neznamenaly vůbec nic.

//Němé údolí

Mokoš měla víc štěstí, než rozumu. O hodně víc štěstí, než rozumu. Toho byl dostatečný důkaz už jen to, že se dožila dospělosti, i když - pravda - ve velice bezpečném a hlídaném prostředí. Teď pádila za králíkem bez ladu a skladu, natožpak bez nějakého plánu, a kdyby na světě existovala spravedlnost, měl by jí prchnout a ona už by ho v životě neviděla. Jenže tak se to nestalo. Jak se přiblížili opět k horám, chudák ušák vběhl do slepé uličky, najednou mu v cestě stála strmá skála, po které se jen tak vyškrábat nedokázal a z druhé strany už se k němu hnala Mokoš. Než panikařící králík přišel na to, co dál, už po něm vlčice skočila. Břinkla se přitom o onen balvan do čenichu, možná aby byla alespoň nějaká ta spravedlnost, avšak skoro si toho ani nevšimla, protože jí přitom králík skončil v tlamě. Chvíli ho jen tak žužlala, zatímco zvíře kvílelo a snažilo se vysmeknout, ale nakonec tomu učinila pár kousanci přítrž. Králík tak neměl ten úplně nejrychlejší konec, ale dočkal se ho.
Mokoš si hodila oslintané králičí tělo k nohám. "Tyhro! Mám ho, mám ho, vidělas, jak jsem lovila, vidělas to?" rozbrebentila se, ale kde vlastně Thyra byla? Nepřítomně si tlapou otřela čenich, ze kterého jí po setkání s balvanem tekla trošku červená. "Tyhró?" Nic. No co. Však ona se ukáže! A pak zase jí Mokoš ukáže, jak krásně toho králíka pro ně ulovila. Lehla si k němu a i když ho nechtěla žrát bez Althyry, měla strašný hlad a tak ho začala aspoň tak trošku oždibovat... a tím způsobem zanedlouho v její obří tlamě zmizela bezmála polovina králíka.