Příspěvky uživatele

"Taky jsem se probudila u moře, to je pravda," pokývala vlčice hlavou, ostatně pořád ještě měla v kožichu zbytky soli. "Ale jak by se to mohlo stát? Jak bych se dostala do moře? Vždyť jsme doma ani žádné moře nemělim" zavrtěla nechápavě hlavou. Moře znala dosud jen z vyprávění. Vlčice jí navíc tvrdila, že není doma, ve svém rodném kraji. Že je... někde jinde? "Musí s tím mít něco společného ten divný vír mihotavého vzduchu, co jsme našly. No, ale když tedy nejsem doma a dostala jsem se sem nějak nesmyslně, jak se tedy vrátím zase zpátky?" uvědomila si konečně ten hlavní problém a trochu v ní hrklo. Že by byla víc ztracená, než si prve myslela? Ne, tak to určitě není, uklidnila se rychle. Když jsem se dostala sem, musí to jít i zpátky.
"Haha, to vážně není," zasmála se pobaveně vtípku vlčice, protože byl dost pravdivý. "Asi jsem to jméno měla dostat já. Naši to nějak neodhadli," zazubila se. Že vlčice o Dolině neslyšela, to ji příliš nepřekvapilo a začínala si uvědomovat, že o ní možná ani slyšet nemohla... Pokud vážně byly někde úplně pryč. "Pokud vím, naše Dolina nebyla na žádném ostrově," řekla. "Takže tady asi vážně nebude. Leda by se sem nějak přenesla spolu se mnou?" nadchla se hned pro svou hloupou myšlenku, ale tak či tak, zatím nezahlédla ani jedno známé místo.
Tak se tedy seznámily, vyměnily si jména a Thyra dokonce měla i nějaké informace, které strakaté vlčici ochotně sdělila. "Mois Gris - o tom jsem v životě neslyšela. Páni, kam jsem se to jenom dostala?" zavrtěla hlavou, úplně žasla nad tím, co se jí to dělo. Jako by se sama octla v jednom z těch příběhů, které znala z domova. "Zní to zajímavě, určitě se tady toho dá spousta objevit a poznat. Už jsi tu viděla něco zajímavého?" I informaci o smečkách pochytila, i když pro ni v tu chvíli moc neznamenala. Pořád měla v plánu se vydat domů, co nejdřív to bude možné, tak jaképak smečky? "Vlků tu tedy musí být vážně spousta," usoudila. "To je bezva, nikdy jsem moc neměla šanci poznat nové tváře! Jen tomu zlému Společenstvu se asi radši vyhnu," zasmála se, neboť vpravdě netušila, že by tu na ní mohla číhat opravdová nebezpečí.

Neznámá se s lavinou slov, kterou na ni Mokoš strhla, vypořádala poměrně statečně. Dokonce s mírným pousmáním. Zdálo se bohužel, že se v okolí příliš nevyzná, což nicméně nemohlo vůbec nabourat optimismus hnědě strakaté vlčice. "Ach tak! To vůbec nevadí. Určitě jsem nemohla dojít nijak daleko, to by mě přece musely bolet nohy, a ty mě moc nebolí," usoudila zcela logicky. Informace, že jsou na ostrovech, jí prozatím prosvištěla jedním uchem tam a druhým ven.
"To jsem si myslela. Ona by se asi s nikým cizím do řeči nedala - ne, že bys vypadala nějak hrozivě, tak to nemyslím, ale... no, to je prostě Živa," máchla svou velkou tlapou, jako by to mělo být naprosto jasné. Naštěstí to vypadalo, že to neznámá vlčice chápe.
"Né, zdejší nejsem a stejně se ani nemůžu zdržet, musím se vrátit domů, do Doliny květin. Tohle jméno ti taky nic neříká? Musí to být někde tady poblíž," rozhlížela se, div jí oči nevypadly, ale prostě neviděla ani jediný povědomý záchytný bod. Nepanikařila ovšem, usmívala se a v očích jí jiskřilo, jako by právě prožívala největší dobrodružství svého života. Což také prožívala. Vytáhla konečně paty z domova a všechno bylo nové a vzrušující, dokonce i stát pár metrů od okraje srázu a povídat si s neznámou vlčicí - která měla, pochopitelně, i jméno. "Těší mě, Thyro!" zamávala nadšeně oháňkou, okamžitě se uchylujíc raději ke zkrácené verzi jejího jména. "Já jsem Mokoš. A-" Podstatná informace konečně doputovala do příslušného místa v jejím mozku a Mokoš se zarazila. Úsměv na její tváři rychle vystřídal nechápavý výraz: "Říkala jsi předtím, že jsme na ostrově?"

//Ovocný lesík přes Les u Mostu

Vyrazila do lesa, který vůbec nepoznávala. Absolutně se nepodobal tomu jedinému hájku, který znala z domova. V životě nevytáhla paty z rodné doliny a tak teď docela žasla, jak daleko že se to asi dostala? Nebylo divu, že tu s ní sestra nebyla. Jak by ji asi našla, na tomhle místě? Mokoš se prodírala křovím tak trochu jako tank. Klacíky jí křupaly pod mamutími tlapami a kdyby se našlo něco, co ji chce sežrat, pravděpodobně by se tomu naservírovala přímo na zlatém podnose. Jenže na to vlčice, zvyklá být navzdory nevalné moudrosti na vrcholu potravního řetězce, vůbec nemyslela. Prostě si vesele klestila cestu lesem dál, až jí z kožichu trčely lístky a větvičky do všech stran.
Po nějaké době les skončil a trochu to vypadalo, že před ní končí i svět. Dál už byl jen sráz a další velká voda. Byl to ohromující pohled, i teď, pouze za svitu měsíce, ale ona se jím dlouho nekochala, protože před sebou spatřila něco mnohem důležitějšího. Něčí převážně bílý kožich ve stříbrném měsíčním svitu také zářil do dáli! Okamžitě a bez váhání si to k vlčici namířila. "Ahoj!" halekala na ni už z několika metrů a na chvíli zastavila, aby na ni zuřivě zamávala tlapou a upoutala pozornost. "Ahoj, ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím! Nejspíš jsem se trochu ztratila, myslíš, že bys mi mohla pomoct? A neviděla jsi tu někde Živu? Teda, to je moje sestra. Vypadá trochu jako já, akorát že vůbec ne. Je totiž o kus menší, a má obě uši nahoru, a taky obličej nemá na půlku, stejně jako oči má obě stejný," vyjmenovala zásadní rozdíly mezi nimi, "a nejspíš by se tě bála, takže jsi ji asi neviděla," usoudila nakonec a uťala slovní vodopád, kterým nebohou cizinku zavalila. Už si jen kecla na zadek a zvesela švihala oháňkou sem tam.

//odněkud

Mořské vlny odrážely stříbrnou záři měsíce, tiše a poklidně se natahovaly k pevnině a opět klouzaly zpět. Jedna zbloudilá se natáhla až k jakési zmuchlané kožešině, která se povalovala na břehu, důkladně do ní šťouchla a ohodila ji sprškou slané vody. To kožešinu přimělo zavrtět se, zamrkat různobarevnýma očima a zvednout hlavu, čímž dala iluzi, že se jedná o neživý předmět, definitivně sbohem. Kdepak, žádná kožešina, dokonce ani chcíplotina. Byla to vlčice, i když celá zmáčená a obalená kdejakým nepořádkem. Jako by se i ona před nějakou chvíli vyškrábala z moře. A nebylo tomu tak snad? Těžko říct. Ona si to rozhodně nepamatovala.
Překulila se na břicho, vytáhla se do sedu a poněkud chabě se oklepala. "Haló?" protáhla, ale zdálo se, že je sama. Zamžourala k měsíci, který zářil jako o život. "Halóóó, Živo?" zahalekala tentokrát mnohem hlasitěji, ale po její sestře nebylo ani stopy. Což nedávalo moc smysl. Byly přece spolu, když vyrazily prozkoumat tu divnou věc. A především byly úplně jinde. Zmuchlaná vlčice s obtížemi zapojila mozkové závity. Živa jí ukazovala ten divný vír jakoby zamlženého vlnícího se vzduchu a pak... pak... pak se probudila tady. "To je mi ale pěkná hloupost," zasmála se Mokoš a vyskočila na nohy, které pod ní trochu zakolísaly. "Že já jsem zase někde sežrala nějaké divné houby?" zeptala se velkého bílého balvanu, neb nikdo jiný, kdo by ji byl ochoten poslouchat, tu nebyl. "Nejspíš jsem Živě utekla. Musím ji najít, než si z nervů vytrhá všechny chlupy a ohryže si drápy až k tlapě," zasmála se znovu a vyrazila. Problémem bylo, že tady vůbec nic nepoznávala... už určitě nebyla v Dolině květin. Jak daleko že se zaběhla?

//Vyhlídka přes Les u Mostu