Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mokoš chvíli čekala, jestli náááhodou Thyra nevytáhne z nějaké skryté skrýše něco na zub prostě jen tak, ale brzy její prchlivou pozornost zaujalo cosi docela jiného. Totiž pár dlouhých uší hopkajících v trávě - uší, které by nepochybně měly být připojeny ke zbytku šťavnatého králíka. "Králík!" zašeptala velice důrazným šepotem a ještě důrazněji ukazovala směrem, kde se ušák nacházel, svou medvědí tlapou. "Králík, Thyro, králík, vidíš ho? Já ho chytnu!" A aniž by čekala na nějakou odpověď, reakci nebo cokoliv, vypálila ušákovým směrem. Ten pochopitelně nečekal, až ho tenhle hrom do police ve vlčí podobě chytí a sežere, dal se rovnou na útěk a Mokoš pádila za ním. V tu chvíli zapomněla na nějakou Althyru i na všechno ostatní, jediné, co ji zajímalo, byl prchající ušák, na kterého měla strašnou chuť. A tak neohrabanými skoky běžela dál a dál, ozlomkrk za králíkem.

//Severní hory

Mokoš a Sedna - 1, 11, 22

//Severní hory

Některá slova, co Thyra používala, se jí vážně nelíbila. Tahala ji za uši a dokonce i černobílá vlčice souhlasila, že to příliš pěkné není. "Vážně mě mrzí, že to u vás doma bylo takhle, ale je dobře, že se ti povedlo z toho vymotat a nechat to všechno za sebou a teď můžeš být volná jako pták!" vyskočila až příliš vysoko a tentokrát jí tlapy vážně podjely, až po zadku sklouzla o pár metrů níž. Na jejím výrazu však nebylo ani poznat, že se něco takového stalo, prostě se jen oklepala a mluvila dál, jako by nic: "O mém životě? Nó, co bych ti měla říct, co jsem ti ještě neřekla? Tak jo, mám tři sourozence, všechno jsou to sestry. Takže jsme byly čtyři vlčice. Táta prý hrozně chtěl syna, takže to je docela smůla, co?" zasmála se.
"Moje sestry se jmenujou Živa, Lada a Vesna. Živa je takový strašpytlík malinkej, odmalinka se mi schovávala za ocasem, když se někde šustlo něco, čeho se lekla. Ale je hrozně hodná! Stejně jako Lada a Vesna, s těmi si jsme asi víc podobné, ale celá naše čtveřice byla vždycky nerozdělitelná!" Jen to řekla, ucítila bodnutí smutku u srdce, které nečekala a vůbec se jí nelíbilo. Rychle se proto otřepala a dodala: "Už se vážně těším, až jim budu všechno vyprávět." Jasně, protože je samozřejmě brzy zase uvidí a naprosto neexistovala jiná možnost.
To už sešly dolů do údolí, kde panoval mír a klid a všechno působilo velice vyrovnaně a mírumilovně. "To teda jo, páni, je to tu takové tajuplné, že? Ale ne strašidelně tajuplné, dobře tajuplné." Evidentně ne dostatečně, aby to Mokoš donutilo zavřít tlamu, ale aspoň trochu ubrala volume. Hovořila teď jakýmsi důrazným šepotem.
"Hlad?" Jako by Althyra vyslovila nějaké zaklínadlo, uvědomila si strakatá vlčice tu prázdnou jámu zející v jejím břiše. Muselo jí v něm kručet už nějakou dobu, ale dosud byla příliš nadšená všemi novotami, než aby potřeby vlastního těla vnímala. No a teď měla pocit, že by dokázala sežrat buvola. "Jooo, hrozný hlad! Přímo umírám hladem," vykulila oči, jak ji to náhlé uvědomění překvapilo. Začenichala, byli tu cítit hlavně hlodavci, což bylo dobře, protože Mokoš nebyla moc přeborník v lovu ničeho jiného. Ale kolik by těch myší musela ulovit na zahnání hladu? Však to bude trvat věčnost! Nebyla úplně zvyklá starat se sama o sebe. Ještě jí to pořád celé nedošlo, že tady už ji nikdo obskakovat nebude. Otočila se na Thyru. "Nemáš někde něco schovanýho?" olízla si tlamu, ze které jí div netekly sliny.

Jméno vlka: Mokoš
Pohlaví partnera: Nejlépe vlčice, vlk může být taky
Věkové rozmezí: 3+
Preferovaná povaha: Dobrá duše, která vydrží s hyperaktivním mamlasem - takže buď někdo trpělivý a shovívavý, nebo taky trochu (i hodně) praštěný
Čísla: 9, 11, 22

Mokoš, která neznala nic jiného, než obyčejný život, pokyvovala hlavou. "Zní to strašně moc únavně a zamotaně, to tedy ano. Já bych ani nevěděla, co to všechno znamená, kdybych takhle žila," chytala se za hlavu, nedocházelo jí, že kdyby takhle vyrostla, jistě by to chápala mnohem lépe.
Tak s těmi liniemi to tedy bylo trochu jinak... Mokoš lehce zacukala uchem pokaždé, když padlo slovo "bastard". "To je přece ošklivé slovo, b-bastard," zakoktala se na něm trošku, jako by jí ani nešlo přes tlamu a pak se zasmála, protože z toho, co se jí Thyra tak usilovně snažila vysvětlit, prostě nechápala skoro nic. "Myslím, že vůbec nevím, o čem mluvíš," zaculila se jako sluníčko, evidentně ji to netrápilo. "Rodokmen, linie, spodina... Nic mi to vůbec neříká. Ale to je fuk, konec konců tady už se tím přece trápit nemusíš, viď?" zastřihala ušima a mrkla na Thyru. "Noo, ale dovedla bych si tě jako princeznu představit!" zubila se vlčice dál. Opravdu ano!
Možností volby, kam jít, co dělat, co poznat tu bylo prostě příliš, než aby se dokázala rozhodnout. Byla tedy ráda, když tohle břemeno volby její společnice vzala na sebe. "Tak jo! To zní skvěle!" odsouhlasila její plán nadšeně (jako by asi odsouhlasila každý plán) a vydala se za ní z hor zase dolů.

//Němé údolí

"To teda jo," přitakala Mokoš. Přišlo jí to hloupé a nepochopitelné, v jejím světě plném duhy, kytiček a motýlků podobné věci vůbec neměly místo. Čest ani absolutní moc jí nic moc neříkaly. Vlastně to sotva chápala. Ostatně ani Althyra v tom dle vlastních slov neměla úplně jasno. Snažila se to sice Mokoš trochu objasnit, ale popravdě to strakaté vlčici povětšinou šlo jedním uchem tam a druhým ven. Ne, že by se to pochopit nesnažila, ale - přiznejme si to - prostě nebyla z těch úplně nejbystřejších. "Páni, to je teda pěkně složité! Nikdy by mě nenapadlo, že vlčí rodiny jsou někdy až tak děsně moc komplikované. A bojovat kvůli území? Cožpak není na světě dost místa pro všechny?" podivovala se. Však byl svět tak hrozně obrovský, nemohl si každý hrát na svém písečku a nechat ostatní na pokoji?
Thyra jí vypověděla svůj příběh, alespoň ve zkratce. Všechno to ale pro ni bylo tak cizí, neuchopitelné. "Linie? To jako... štíhlá linie?" nechápala, hlavu nakloněnou ke straně. "Páni, nechtěla bych být s někým, koho nemám ráda. To je dobře, že jsi utekla - úplně jako nějaká princezna z pohádky," chytila se aspoň tohohle, protože z příběhů, které slýchala doma, si podobnou situaci dokázala aspoň trošku představit. Přimhouřila oči. "No, nejsi třeba tajně nějaká princezna? Já bych to nikomu nevyzvonila, neboj," naklonila se spiklenecky k Thyře a napjatě očekávala odpověď.
Že by na hoře nad nimi mohla ležet zmrzlá vlčí těla byla skutečnost, které se Mokoš věnovat vskutku nechtěla. "Určitě neee, kdyby mu začla být zima, tak by přece slezl dolů," mínila a zastavila se u okraje srázu, aby se mohla podívat z vyhlídky na kraj, který měly pod sebou. Byla to vážně nádhera! I když tu fučelo a když se podívala přímo dolů, trochu se jí z toho motala hlava. Trochu couvla od kraje a koukla směrem, který jí Thyra ukázala. "Ó, nojo! Tam dál je těch lesů víc, a té vody a luk a všeho... je toho tady tolik!" byla z toho úplně paf. "Ani nevím, co bych chtěla vidět nejdřív. Možná všechno? Ale všechno naráz určitě nejde, jé... Kam by ses chtěla podívat ty?"

V jakém šíleném kraji to Althyra dříve žila? Vlčice, jež dosud poznala jen mír a klid, se nestačila divit. "To je tedy hrozné!" zvolala rozrušeně. "Nebylo by lepší, kdyby spolu vlci vycházeli už od začátku? Takhle jich musela spousta umřít," škubla sklopeným uchem, kdepak, tohle se jí nezamlouvalo. Thyra se rozpovídala o tom, jak to chodilo v její rodině a zcela upřímně, Mokoš to moc nepobírala. "Možná i zajímala, ale myslím, že jí moc nerozumím," zasmála se, protože se v tom ztrácela hned na začátku. Hned se ale zase trošku zachmuřila, když vlčice potvrdila, že ty boje a spory byly vlastně zbytečné. "Muselo tedy být asi těžké tam žít, když se vlci mezi sebou takhle zbytečně hašteřili? Jen nechápu, proč to tedy vlastně dělali? Jen kvůli té síni slávy?" Bylo vidno, že si to strakatá moc neumí představit.
"Né, nikdy. Jen někdy se sestrami, ale to byla jen hra. Neměla jsem důvod se s někým prát, a vlastně ani nebylo s kým, u nás byl poklid a mír, nebylo třeba se s nikým bít," zamávala ocasem.
"Pokud se mezi sebou tak mlátili, tak máš asi pravdu," usoudila Mokoš, že vlci by se jí tam opravdu nezamlouvali. "Dávám pozor," uklidňovala ji a našlapovala opravdu pro onu chvíli i celkem klidně, protože stoupání do nezvyklého kopce ji začínalo unavovat. Nebyla na takové šplhání zvyklá. "Škoda, zajímalo by mě to, určitě to musí mít nějaký důvod! Přece se to neděje jen tak pro nic za nic," drmolila, ale sama na nic nepřicházela. Že jí Thyra tvrdila, že na vrcholu nic zajímavého není, to jí šlo jedním uchem tam a druhým ven. "Nojo, ale to přece nemůže nikdo vědět, když tam nebyl, že?" naklopila hlavu ke straně. "Ještě malý kousek, jooo?" zaprosila, i když už funěla a jazyk jí visel z tlamy. Před sebou ale viděla místo, kam se chtěla dostat - rovnou římsu, takovou vyhlídku. S hlubokým funěním došplhala až tam a tam se zastavila. Krajina byla pod nimi jako na dlani a Mokoš výjimečně došla slova. Alespoň na chvíli. To byla taková krása!

"Jo. Dávalo by to perfektní smysl," pokyvovala Mokoš, spokojená, že s ní vlčice souhlasí a že její možná dosti naivní představa o tom, že se ještě setká s rodinou, není narušována. Ne, že by se případně dala přesvědčit o opaku. Ve svém optimismu dokázala být tvrdohlavější nežli beran.
Thyra tedy vyrostla v dosti jiných poměrech, než ona. Vykulila na ni svá různobarevná očka. "Umírali? Dobrovolně? Proč by to někdo chtěl? Tedy, chápu, že kvůli síni slávy, ale... wau, to mi připadá trochu extrémní, ne?" blekotala ještě překotněji, než jindy, protože myšlenkami na smrt se obvykle moc nezaobírala a poněkud ji to rozrušovalo. "Já bych tedy v boji asi umřít nechtěla. To zní děsivě. I když, kdybych se od nějakého vážně dostala, asi by se mi to stalo," zasmála se zlehka, jako by mluvila o počasí. "Nikdy jsem se totiž neprala!" Cesta výš do hor jim mezitím ubíhala. Mokoš by byla ráda slyšela nějaké ty příběhy, ale protože Althyra si je nepamatovala a žádný její bratr tu nebyl, měla asi smůlu.
"To vážně zní docela podobně, jako u nás doma. Určitě by se mi tam líbilo," mávala Mokoš spokojeně ocasem. "Akorát že u nás jsme neměli žádné hory, ve kterých by žili další vlci. Byla tam jen naše rodina a cizinci tam zavítali jen málokdy," upřesnila. Hrdý a bojovný u nich snad nebyl nikdo. Možná táta, kdysi - jenže to už si samozřejmě nepamatovala.
Že Althyru svým poskakováním znervózňuje, to si ani neuvědomovala. "Sráz? Já z něj přece neskočím, nejsem hloupá," zazubila se velice hloupě, pod tlapkami se jí zrovna udrolilo pár kamínků z okraje skály, ale nezdálo se, že by si toho vůbec všimla. "Mám to pod kontrolou, můžeš být v klidu," ujistila ji a poskočila zpátky na pevnou stezku, aniž by se jí něco stalo. Že by platilo, že vlčat a bláznů se drží štěstí? Mokoš nebyla úplně ani jedno, ani druhé, ale zároveň možná od každého trochu.
"Huh? Tlak?" naklopila hlavu ke straně, nechápala, co se jí vlčice snaží sdělit. "Jaký tlak? Proč klesá?" Podobné věci šly naprosto mimo ni. Věci v jejím světě prostě byly, ale proč - na to nikdy mnoho odpovědí nedostala. "No, jestli je tam zima a nedá se tam dýchat, tak tam asi zas až tak moc nechci," povzdechla si zklamaně. "Ale je to škoda. Třeba bysme byly první, komu se to povede."

"Nojo! Když jsem se sem dostala já, tak oni můžou taky, žejó? Třeba přes ten divnej vejr jako já!" poskočila si Mokoš nadšeně. "Jo, jo, jo, to by bylo super. Mně je vlastně jednou, jestli se vrátím za nima nebo oni přijdou za mnou, ale nedokážu si představit, že bych svou rodinu už nikdy neviděla. Ještě, že to tak nedopadne," pronesla s absolutní jistotou, neboť opačný výsledek si zkrátka nemohla připustit. Buď najde tu cestu ven, nebo její rodina cestu dovnitř. Aby zůstala sama? Nepřipadalo v úvahu.
Thyra se rozpovídala o bozích její domoviny, čímž Mokoš na chvíli umlčela, protože pozorně poslouchala. "Tyjo, boží! Doslova," zasmála se. "Síň slávy, to zní skvěle, Ódin musí bejt bezva vlk, když si tam každého pozve. A boha hromů a blesků jsme měli taky! Ale taky na ně moc nevěřím. Ale je zajímavý o nich poslouchat," rozbrebentila se vlčice, jakmile Thyra domluvila. Její pozornost však rychle upoutaly zase hory.
Pro Althyru to nebylo nic nového, protože z podobného prostředí pocházela. "Jé, Kvítkov, to zní hezky," zahihňala se strakatá, která zase vyrostla v obklopení květin. "Trochu jako u nás doma!" Hopsala po kamenité stezce jako dost nemotorná horská koza, párkrát se nebezpečně zakymácela, ale jako zázrakem si nerozbila čenich. Zatím. "Já nespadnu, žádný strach," ujišťovala Thyru sebejistě a těkala pohledem mezi ní a krajinou okolo. "Fakt? To jako že tam je míň vzduchu? Jeden by si řekl, že ho tam bude víc, když tam je málo zvířat, co ho ubírají," podivovala se nad tou záhadou. "Aha, aha, takže vylézt až na vrch není jen tak. Škoda, že se ti to nikdy nepovedlo, odtamtud by na to nebe třeba dosáhnout šlo. Jenže když tam nevylítnou ani ti ptáci, tak už nevím, kdo by to dokázal," povzdechla si a toužebně natáhla přední tlapu tak vysoko, jak jen dokázala. Tak ráda by to zkusila!

//Na Vyhlídce

"Určitě se nám to vyjeví, až přijde ten správný čas," mínila Mokoš a do toho nadšeně přikyvovala, aby svému přesvědčení dodala patřičný důraz. Dosud vždy všechno dopadlo dobře a věci se prostě vždy nějak samy vyřešily - proč by to teď mělo být jinak? Ovšem to, co Thyra říkala o rodinách, to se jí vůbec nelíbilo. "No, to asi můžeme, ale já vážně nevěřím tomu, že je moje rodina ztracená navždy! Jako že bych je už nikdy neviděla? To si neumím představit. Né, kdepak. Určitě to je jen dočasný výlet a nakonec se za nimi vrátím," mlela, odmítala si připustit, že by snad svoje sestry už nikdy neměla vidět či že by už nikdy nestanula ve své milované Dolině.
"To by bylo super, kdybysme potkaly ještě někoho," radovala se Mokoš, už teď se těšila, jak si nadělá nové kamarády. To byla jedna z nejvíc vzrušujících věcí ohledně tohoto dobrodružství. Co se týkalo bohů, na ty sice Mokoš moc nevěřila, ale poslechla by si klidně i jiné zkazky a pověsti. "No třeba jo! Kdoví, o jakých bozích se asi mluví tady? A ti vaši bohové, jací to byli? Měli nějaká jména? A tak?" zajímala se, když se jí teď otevřel celý nový svět, chtěla toho slyšet a vidět co nejvíc, než se vrátí domů.
Pak už spěšně zamířila k těm velikým kopečkům, které jí připadaly mnohem víc fascinující, než Althyře. "Uuuu, takže tys taky dřív žila v takových obřích kopcích? Tyjo! Musíš mít pěkně namakaný nohy, teda," zastavila se a naklonila se velice blízko k tlapám vlčice, aby zjistila, jestli náhodou zblízka nevypadá jako kulturistka. Neshledala ale nic extra zajímavého, takže hned vyrazila zas dál. Zem pod tlapkami byla kamenitější a kamenitější a zvedala se do svahu. Bylo to nezvyklé, jiné. "Tady to je samé kamení. Tyjo! Koukej třeba na tenhle balvan," poplácala nadšeně obrovský valoun. "A jak to je vysokó!" zakláněla hlavu k vrškům hor. "Lezla jsi někdy doma až úplně nahoru? Nesrazíme se tam s nějakým ptákem? Dá se odtamtud dosáhnout na oblohu?" Nepřetržitý proud nesmyslů z Mokošiny tlamy nebral konce. Byla prostě příliš nadšená, než aby se dokázala udržet.

Althyra se zdála být si nejistá ohledně poslání, ale Mokoš se už na tu myšlenku upjala. "Jo, jo, musí v tom být nějaké poslání! Něco, co musíme vykonat a potom se budeme moct vrátit domů!" Nadšeně máchala ocasem, nadšená sama ze sebe a z toho, jak krásně na to přišla. "To je osud, který klidně přijmu. Plakat přece nemá cenu, všechno nakonec dobře dopadne," prohlásila s optimismem, který svědčil o tom, jak málo toho vlastně o životě ví. "To jo, určitě toho budou vědět víc. Jen kdyby tu někde byli," rozhlédla se, dokonce se celá otočila kolem své osy, jako by čekala uvítací výbor, ale žel - nikde nikdo.
Thyra mínila, že pokud se někomu povedlo z ostrovů dostat, určitě se o tom dozví. "Ale určitě ne od něj," zasmála se. "Protože už bude dávno pryč, žejo." Další vskutku geniální úvaha. "Zajímavé to je, ale nevím, já na bohy úplně moc nevěřím. Možná, že nějací jsou? Ale připadá mi to spíš jako pohádky, na čemž není nic špatného, mám pohádky ráda a někdy je legrace si představovat, že to je všechno doopravdy, ale ve skutečnosti si nemyslím, že to všechno doopravdy je," vychrlila na Thyru vskutku závratnou rychlostí a olízla si čenich.
No a potom vlčice pronesla kouzelná slova. Prozkoumat to tady? To chtěla, to vážně chtěla. "Ano, ano, pojďme, umírám zvědavostí, co se tu dá objevit," vyskočila Mokoš a poskakovala kolem jako rozjívené kůzle a ne jako vlčice poměrně mamutí postavy. "Co třeba támhleto?" bodla tlapou ve směru, kde se rýsovaly siluety hor. "Největší kopce, co jsem kdy viděla. Tyjó. Tam určitě něco zajímavého bude." Ani nečekala, co Thyra řekne. Prostě vyrazila rovnou za čenichem.

//Severní hory

Otázky, otázky, otázky - ze strakaté vlčice se jenom sypaly, ale jakpak by na ně Althyra mohla odpovědět? Kdoví, jestli tyhle odpovědi znal vůbec někdo. "Ó, myslíš jako, že tady máme nějaké záhadné poslání nebo tak?" rozzářila se jí očka. "To zní napínavě! Jestli to má nějaký důvod, pak to musím zjistit," rozhodla se okamžitě. Určitě za tím muselo být něco víc, než pouhá náhoda. Na to to bylo až příliš podivné!
Ani její společnice doma moře neměla, a přesto se nějak octla na jeho břehu tady u ostrovů. "Vážně zvláštní, tohleto. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela ani v žádném příběhu, ani nikde." Neříkala to ani v nejmenším ustaraně, nadšený výraz jí pořád zářil v tváři. Bylo to prostě hrozně velké dobrodružství! Jen když vlčice řekla, že vrátit zpět už se nejde, zase v ní trošku hrklo. Někde v hloubi duše se toho bála, ale nechtěla si to připustit. "Musí to nějak jít. Když jsme se dostaly sem, jistě se jde vrátit i zpátky. Třeba kdyby se objevil ten další divný vír?" No jistě, a bylo to vyřešené. Veškeré obavy z ní tím nápadem spadly. Prostě si počká na další vír a ten ji odnese zase domů! Snad to tu do té doby stihne trochu prozkoumat.
"Prý je to jméno nějaké staré bohyně," podrbala se Mokoš za sklopeným uchem. Mohla se po bohyni jmenovat, ale bohy vnímala jen jako další pohádky. "Bohyně, ehm... hojnosti a plodnosti? Nebo něčeho takového? Ah, moje sestry se po nich taky jmenují a jaksi se mi pletou dohromady," zasmála se, muselo být jasné, že o tom neví skoro nic. "Škoda. Mohl se se mnou teleportovat aspoň malý kousek. Třeba aspoň pár pěkných kvítků! Kdybych věděla, že se to stane, vyrýpla bych si kus země a držela se ho a mohla jsem tu založit vlastní Dolinu," fantazírovala.
Ostrovy zněly z Thyřina vyprávění zatím docela hezky, i když i ona tu byla nová. Mokoš její svěděctví ale bohatě stačilo. "Ó! To všechno zní skvěle! Je to spousta věcí, jaké jsem ještě nikdy neviděla. Ovoce jsme tedy doma měli, ale moře a pláže a vyhlídky a takové lesy, jako ten, ze kterého jsem teď přišla?" mávala zuřivě tlapou směrem, ze kterého se tu předtím vyloupla. "To vůbec ne! A vlci tam byli pořád jen ti stejní, jen málokdy se objevil někdo cizí." Už ji svrběly tlapky touhou tu všechno poznat.

"Taky jsem se probudila u moře, to je pravda," pokývala vlčice hlavou, ostatně pořád ještě měla v kožichu zbytky soli. "Ale jak by se to mohlo stát? Jak bych se dostala do moře? Vždyť jsme doma ani žádné moře nemělim" zavrtěla nechápavě hlavou. Moře znala dosud jen z vyprávění. Vlčice jí navíc tvrdila, že není doma, ve svém rodném kraji. Že je... někde jinde? "Musí s tím mít něco společného ten divný vír mihotavého vzduchu, co jsme našly. No, ale když tedy nejsem doma a dostala jsem se sem nějak nesmyslně, jak se tedy vrátím zase zpátky?" uvědomila si konečně ten hlavní problém a trochu v ní hrklo. Že by byla víc ztracená, než si prve myslela? Ne, tak to určitě není, uklidnila se rychle. Když jsem se dostala sem, musí to jít i zpátky.
"Haha, to vážně není," zasmála se pobaveně vtípku vlčice, protože byl dost pravdivý. "Asi jsem to jméno měla dostat já. Naši to nějak neodhadli," zazubila se. Že vlčice o Dolině neslyšela, to ji příliš nepřekvapilo a začínala si uvědomovat, že o ní možná ani slyšet nemohla... Pokud vážně byly někde úplně pryč. "Pokud vím, naše Dolina nebyla na žádném ostrově," řekla. "Takže tady asi vážně nebude. Leda by se sem nějak přenesla spolu se mnou?" nadchla se hned pro svou hloupou myšlenku, ale tak či tak, zatím nezahlédla ani jedno známé místo.
Tak se tedy seznámily, vyměnily si jména a Thyra dokonce měla i nějaké informace, které strakaté vlčici ochotně sdělila. "Mois Gris - o tom jsem v životě neslyšela. Páni, kam jsem se to jenom dostala?" zavrtěla hlavou, úplně žasla nad tím, co se jí to dělo. Jako by se sama octla v jednom z těch příběhů, které znala z domova. "Zní to zajímavě, určitě se tady toho dá spousta objevit a poznat. Už jsi tu viděla něco zajímavého?" I informaci o smečkách pochytila, i když pro ni v tu chvíli moc neznamenala. Pořád měla v plánu se vydat domů, co nejdřív to bude možné, tak jaképak smečky? "Vlků tu tedy musí být vážně spousta," usoudila. "To je bezva, nikdy jsem moc neměla šanci poznat nové tváře! Jen tomu zlému Společenstvu se asi radši vyhnu," zasmála se, neboť vpravdě netušila, že by tu na ní mohla číhat opravdová nebezpečí.

Neznámá se s lavinou slov, kterou na ni Mokoš strhla, vypořádala poměrně statečně. Dokonce s mírným pousmáním. Zdálo se bohužel, že se v okolí příliš nevyzná, což nicméně nemohlo vůbec nabourat optimismus hnědě strakaté vlčice. "Ach tak! To vůbec nevadí. Určitě jsem nemohla dojít nijak daleko, to by mě přece musely bolet nohy, a ty mě moc nebolí," usoudila zcela logicky. Informace, že jsou na ostrovech, jí prozatím prosvištěla jedním uchem tam a druhým ven.
"To jsem si myslela. Ona by se asi s nikým cizím do řeči nedala - ne, že bys vypadala nějak hrozivě, tak to nemyslím, ale... no, to je prostě Živa," máchla svou velkou tlapou, jako by to mělo být naprosto jasné. Naštěstí to vypadalo, že to neznámá vlčice chápe.
"Né, zdejší nejsem a stejně se ani nemůžu zdržet, musím se vrátit domů, do Doliny květin. Tohle jméno ti taky nic neříká? Musí to být někde tady poblíž," rozhlížela se, div jí oči nevypadly, ale prostě neviděla ani jediný povědomý záchytný bod. Nepanikařila ovšem, usmívala se a v očích jí jiskřilo, jako by právě prožívala největší dobrodružství svého života. Což také prožívala. Vytáhla konečně paty z domova a všechno bylo nové a vzrušující, dokonce i stát pár metrů od okraje srázu a povídat si s neznámou vlčicí - která měla, pochopitelně, i jméno. "Těší mě, Thyro!" zamávala nadšeně oháňkou, okamžitě se uchylujíc raději ke zkrácené verzi jejího jména. "Já jsem Mokoš. A-" Podstatná informace konečně doputovala do příslušného místa v jejím mozku a Mokoš se zarazila. Úsměv na její tváři rychle vystřídal nechápavý výraz: "Říkala jsi předtím, že jsme na ostrově?"

//Ovocný lesík přes Les u Mostu

Vyrazila do lesa, který vůbec nepoznávala. Absolutně se nepodobal tomu jedinému hájku, který znala z domova. V životě nevytáhla paty z rodné doliny a tak teď docela žasla, jak daleko že se to asi dostala? Nebylo divu, že tu s ní sestra nebyla. Jak by ji asi našla, na tomhle místě? Mokoš se prodírala křovím tak trochu jako tank. Klacíky jí křupaly pod mamutími tlapami a kdyby se našlo něco, co ji chce sežrat, pravděpodobně by se tomu naservírovala přímo na zlatém podnose. Jenže na to vlčice, zvyklá být navzdory nevalné moudrosti na vrcholu potravního řetězce, vůbec nemyslela. Prostě si vesele klestila cestu lesem dál, až jí z kožichu trčely lístky a větvičky do všech stran.
Po nějaké době les skončil a trochu to vypadalo, že před ní končí i svět. Dál už byl jen sráz a další velká voda. Byl to ohromující pohled, i teď, pouze za svitu měsíce, ale ona se jím dlouho nekochala, protože před sebou spatřila něco mnohem důležitějšího. Něčí převážně bílý kožich ve stříbrném měsíčním svitu také zářil do dáli! Okamžitě a bez váhání si to k vlčici namířila. "Ahoj!" halekala na ni už z několika metrů a na chvíli zastavila, aby na ni zuřivě zamávala tlapou a upoutala pozornost. "Ahoj, ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím! Nejspíš jsem se trochu ztratila, myslíš, že bys mi mohla pomoct? A neviděla jsi tu někde Živu? Teda, to je moje sestra. Vypadá trochu jako já, akorát že vůbec ne. Je totiž o kus menší, a má obě uši nahoru, a taky obličej nemá na půlku, stejně jako oči má obě stejný," vyjmenovala zásadní rozdíly mezi nimi, "a nejspíš by se tě bála, takže jsi ji asi neviděla," usoudila nakonec a uťala slovní vodopád, kterým nebohou cizinku zavalila. Už si jen kecla na zadek a zvesela švihala oháňkou sem tam.