Příspěvky uživatele

//odněkud

Mořské vlny odrážely stříbrnou záři měsíce, tiše a poklidně se natahovaly k pevnině a opět klouzaly zpět. Jedna zbloudilá se natáhla až k jakési zmuchlané kožešině, která se povalovala na břehu, důkladně do ní šťouchla a ohodila ji sprškou slané vody. To kožešinu přimělo zavrtět se, zamrkat různobarevnýma očima a zvednout hlavu, čímž dala iluzi, že se jedná o neživý předmět, definitivně sbohem. Kdepak, žádná kožešina, dokonce ani chcíplotina. Byla to vlčice, i když celá zmáčená a obalená kdejakým nepořádkem. Jako by se i ona před nějakou chvíli vyškrábala z moře. A nebylo tomu tak snad? Těžko říct. Ona si to rozhodně nepamatovala.
Překulila se na břicho, vytáhla se do sedu a poněkud chabě se oklepala. "Haló?" protáhla, ale zdálo se, že je sama. Zamžourala k měsíci, který zářil jako o život. "Halóóó, Živo?" zahalekala tentokrát mnohem hlasitěji, ale po její sestře nebylo ani stopy. Což nedávalo moc smysl. Byly přece spolu, když vyrazily prozkoumat tu divnou věc. A především byly úplně jinde. Zmuchlaná vlčice s obtížemi zapojila mozkové závity. Živa jí ukazovala ten divný vír jakoby zamlženého vlnícího se vzduchu a pak... pak... pak se probudila tady. "To je mi ale pěkná hloupost," zasmála se Mokoš a vyskočila na nohy, které pod ní trochu zakolísaly. "Že já jsem zase někde sežrala nějaké divné houby?" zeptala se velkého bílého balvanu, neb nikdo jiný, kdo by ji byl ochoten poslouchat, tu nebyl. "Nejspíš jsem Živě utekla. Musím ji najít, než si z nervů vytrhá všechny chlupy a ohryže si drápy až k tlapě," zasmála se znovu a vyrazila. Problémem bylo, že tady vůbec nic nepoznávala... už určitě nebyla v Dolině květin. Jak daleko že se zaběhla?

//Vyhlídka přes Les u Mostu