Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Jo, moji a tvé maminky," vysvětlil jsem mu. "A já jsem tvůj táta, tak mi tak koukej říkat," uchechtl jsem se a polechtal ho čumákem na břichu, když tu byl tak pěkně vyvalený. Navíc jsem mu pravděpodobně pošimral i uši těmi pírky co se mi hýbala na uchu. Měl jsem pravdu, teď už jsem o nich skoro nevěděl a to mi dřív překážela. No nic, zpátky do přítomnosti. Trochu nechápavě jsem se na něj podíval, když se mi tlapkou dotkl čenichu. A pak se tomu zasmál... někdy jsem vlčatům fakt nerozuměl. Ale už rostli. Rostli dost rychle. Vůbec se mi to nelíbilo! Já chtěl ty malé roztomilé kuličky! Když se mě dotkl znovu, rychle jsem cukl a tlapkou si přejel po čumáku. "Au," poznamenal jsem si pro sebe. Naštěstí se však nic při dalším doteku nestalo, a tak jsem na něj vycenil zuby a zavrčel jsem. Hrozivě jsem se na něj podíval a pootevřel tlamu s tesáky velkými tak, že bych bez problémů rozkousl tomu prckovi hlavu. Nechal jsem ho na zemi a stále agresivně vrčící jsem se přikrčil a zvedl ocas. Možná jsem mu tím způsobil infarkt, trauma nebo tak něco, ale na druhou stranu to byla celkem sranda. Ledovýma očima jsem ho propaloval a čekal, co ten jedlík udělá.

Držel jsem si ho packou na hrudi a olizoval mu ty malé ranky, které nejvíc tekly. No takhle... ona netekla pořádně žádná, spíš to byly takové ty povrchové škrábance. Nad jeho otázkou jsem se uchechtl. Pravděpodobně by pro mě bylo o dost lehčí, kdybych je býval nechal na tom plášti v lese. Ale neudělal jsem to a tak jsem teď měl na krku tři vlčata. "Starám se o vás, protože jste moji synové a mám vás rád," pousmál jsem se a packou přisunul toho zajíce, po kterém se sápal. Jestli takhle bude jíst pořád, bude to pěknej cvalík. A i když jsem si to nepřiznával, to, že mi Risa tyhle tři přinesla bylo to nejlepší, co se mi zatím stalo. Protože nebýt Yaloru a té bláznivé vlčice, asi bych býval nikdy rodinu nezaložil. Popravdě mě to ani nikdy nenapadlo. Byl jsem pořád vlče. I teď, po té době jsem se necítil na to, být velký táta. Ale i tak jsem byl víceméně rád, že jsem je tu měl. No dobře... byl jsem moc rád. Tak nějak se mi ti prcci dostali pod kožich.

Sledoval jsem, jak si synek vede a musel uznat, že mu to celkem šlo. Tedy aspoň ze začátku. Jakmile vběhl i se zajícem do toho roští, vystartoval jsem taky a díky mé magii sledoval zajíce. Rychle jsem oběhl změť větviček a šlahounů, načež jsem se dostal do zajícovi blízkosti. Ten na chvíli zpomalil, myslíc, že svého lovce nechal za sebou. Já se ale vynořil ze strany a několika skoky se dostal blízko k němu. Když si zajíc uvědomil, že v bezpečí ještě rozhodně není, bylo pozdě. Větším skokem jsem ho přirazil k zemi a ostrými zuby mu rozkousl hrdlo. S mrtvým zajícem a krví na krku a na tlamě jsem se vydal ke kňučícímu Naxinovi. Může být to vlče chvíli bez problémů? Zajíce jsem položil před změtí šlahounů a sám se vydal do toho trnitého pekla. Packou jsem si rozhrnul šlahouny a přitom se nezapomněl pořezat o ostré trny na polštářcích. Vlezl jsem do té změti rostlin asi půlkou těla, přičemž jsem se natáhl co to dalo. Chytl jsem Naxe za kůži za krkem a prostě se ho pokusil vytáhnout. No co si budem, šlo to o dost hůř, když teď tak vyrostli. Ale stejně jsem ho nakonec dokázal dostat ven. Byl trochu podrápaný, ale nic smrtelného to nebylo. Přesto jsem si ho přitiskl k sobě a začal mu ty rány olizovat.

Spokojeně jsem sledoval mého prcka, jak se dere za mňaminou. No samozřejmě, že mi to dělalo radost, když jsem viděl, jak se pouští do lovu a to jsem ho ani nemusel tak nutit. Nechal jsem ho, aby mě předešel a několik kroků za ním se plížil taky. Netrvalo to dlouho, a už jsme kořist jen necítili, ale i viděli. Čumákem jsem Naxe zastavil, kdyby se snad chtěl plížit dál a přešlápl si. "Prostě po něm vyběhni a skoč," špitl jsem mu tiše do ucha. Neměl jsem co k tomu víc říct, snad zafungují instinkty a on budě vědět jak na to. Trochu jsem se tedy stáhnul a nechal Naxovi prostor. Zajíc nebyl nijak velký, ale ani žádný prcek. Pravděpodobně se to tedy vlčeti nepodaří, ale co, hlavně že to zkusí. Trochu jsem nakrčil nos a ukryl se za keřík, abych nebyl vidět, přičemž jsem stále bedlivě sledoval, jak se synkovi daří.

Měl jsem pravdu, Nax byl prostě taťánek ťapal za mnou jakmile jsem se trochu vzdálil. Však kňučel jen co jsem byl pár metrů od něj, já ale vytrval a hele jak to neslo ovoce! Prostě otec roku! Pfff kam se hrabe úžasná rodinka na mě! Sice jsem na to zbyl sám, vlčata jsou neplánovaná a mám je s bláznivou vlčicí, která byla, je a bude mojí největší nepřítelkyní, ale jako táta jsem fakt válel. Však hned na to se ale Nax zase začal cpát pod moje nohy a tvářit se jako když bych ho tahal běhat maraton. Vlastně byl lov docela fajn a ta odměna stála za to, ale to samozřejmě nemohol vědět, když to nikdy nezkusil. "Kecáš," poznamenal jsem a zakřenil se, když vypustil dvě slovíčka, které bych od něj nikdy nečekal. "Tiše, bude tě to bavit," špitl jsem k němu o něco tišeji, protože jsme se blížili tam, kam jsem celou dobu šel. Někde před námi měli být asi dva zajíci. Což vzápětí potvrdila změť stop, a jak bylo vidět, i Nax si všiml... tedy asi ne zrovna těch stop, ale zajíci voněli až sem.

Trochu jsem se zatvářil překvapeně, když na mi to ještě před chvílí milé vlče odseklo a navíc si ještě k tomu sedlo na zadek a rozhodlo se trucovat. Avšak to mě zase tak z míry nevyvedlo. "Dělej jak myslíš," pokrčil jsem rameny a rozešel se pomalým krokem směrem od něho, bylo jen na něm, jestli se vydá za mnou. Pořád jsem věděl kde je, díky mé magii vzduchu, ale to on přece nemohl vědět, když ho magie nezajímaly. Zrovna magie byly něco, co by měli ovládnout aspoň trochu. Není lepší usnadnění života. Ale jeho volba. Nehodlal jsem ho tu přemlouvat a prosit. Nakonec sám zjistí, že jsem měl pravdu. A také jsem se zajmem očekával jak dlouho to tam sám vydrží a jestli se za mnou nakonec vydá, protože já nehodlala ustoupit ani o metr. Lovit prostě musel umět a magie byla také důležitá, tečka. Spokojeně jsem si vykračoval kamsi do lesa, kde jsem to teda ještě neznal, protože zase tak moc jsem to tady nezběhal.

Nax nevypadal nijak zaujatý mými magiemi, což mi lehce skoplo ego. Lehce hodně. Vždyť... vždyť jsem měl tři magie! Tři! Kdo tu ještě měl tolik magií, hmm?! Ale než jsem stačil cokoli říct nebo udělat, rozešlo se vlče kamsi do pryč, s dost znepokojivým pohledem a větou. "Ne, ne, ne, nemůžu ti lovit do konce života," řekl jsem rychle a stoupl si mu do cesty. "Sice jsem se předtím ptal... ale je to spíš oznámení," dodal jsem ještě a švihnul ocasem. Teď jsem se křenil já. "Dokud se nepokusíš lovit, nepůjdem domů," zkusil jsem i trochu toho vyhrožování a ušklíbl se. "Navíc to bude sranda... a možná že objevíš svoji magii, já ji objevil ne o moc starší. Ale podle tvých očí to nevypadá na žádný známý element," řekl jsem zamyšleně a rozešel se pomalým krokem, směrem, kde se nacházel menší zajíc. Ještě tu bylo hodně veverek, ale ty se lovily špatně i mě. Vysokou jsem zavrhl a lovit ptáky nebo myši bylo pro idioty. Takže jsme šli pro zajíce!

Nax se nakonec k mému štěstí rozhodl neshodit mě ze skály a místo toho na mě začal šplhat, což se mi zase tak nelíbilo, protože drápky už měl obstojné a nebýt dlouhé, husté srsti, pravděpodobně by se mi na kůži objevili růžové čárky. Proto jsem ho radši packou přizvedl a přitiskl si ho ke krku/hrudi tak, aby mě nemusel škrábat. Položil jsem mu na záda hlavu a usmál se nad jeho větou. "Neboj, jen tak někdo mě nedostane," uchechtl jsem se ocas mi vzplál, takže se pod ním začal roztápět sníh. Docela by mě zajímalo, jakou magii budou mít vlčata- Co jsem věděl, vlci se rodili buď s vodou, vzduchem, zemí nebo ohněm. Ale to by už měla mít zbarvená očka, ne? Možná by mohli mít nějakou magii z Yaloru... Opět jsem ale svůj ocas uhasil a nakonec i Naxe opatrně sundal z mého těla. "Ještě umím pár věcí... i vy to určitě budete umět až budete starší," mrkl jsem na něj a rozhlédl se kolem sebe. "Nechtěl by sis zkusit něco ulovit? Zajíce třeba?" zeptal jsem se ho a střihl uchem.

Cítil jsem, jak se Naxinovi rozbušilo srdce a vážně jsem začal pochybovat o tom, jestli jsem to neměl zapřít. Ale pak by se to stejně někdy musel dozvědět, a jenom by si myslel, že jsem mu lhal... což by byla vlastně pravda. Přesto jsem se trochu podivil, že nebrečel víc, nebo tak něco, protože Nax byl takový závisláček. Nakonec promluvil znovu, což mě taky trochu zaskočilo. Celý život mlčel a najednou tolik slovíček? "Neumím to," odpověděl jsem mu a koukl na něj, jak se trochu vzdálil. Bude na mě naštvaný? Tak jak jsem to předpokládal... "Možná se uzdravit zvládla, ale myslím, že se jí to spíš nepovedlo... bylo jí opravdu hodně špatně," dodal jsem smutně a lehl si k němu, abych mu viděl do obličeje bez toho, abych se musel sklánět. "Ale já tu jsem, a postarám se o vás, jak nejlíp mi to půjde, slibuju," řekl jsem mu ještě a myšlenkami se vrátil k tomu úkrytu. Měl bych ho zařídit. Přece nebudeme všichni s vlčaty v jednom úkrytu společně s další rodinou. To by bylo na nic.

Naxinovi fakt něco bylo, a čím déle jsem ho sledoval, tím víc jsem si byl jistý, že tu něco není dobře. Rozhodně tu něco nebylo dobře. Když však vypadal, že konečně promluví, radostně jsem zastříhal ušima, nedočkavý, co z něj vypadne. Ale nakonec to nebylo nic. Nax se poté schoval ke mě, takže jsem ho packou objal a přejel mu po zádech v něžném pohlazení. "Nakonec to není tak těžký, určitě to zvládneš, stejně jako všichni," pokusil jsem se ho povzbudit. Přecejen, mluvení zvládl každý. Nebo minimálně každý, koho jsem kdy potkal, takže byla jen malinká pravděpodobnost, že by mluvit nedokázal. Navíc jeho bratrům to celkem šlo, i když v takovém věku bych čekal, že už budou upovídanější. Nakonec z Naxe něco vypadlo. To slovo se mi nelíbilo, doslova mi poskočilo srdce. Žeby byl Rhaaxin opravdu rychlejší než já? To mě mrzlo, opravdu hodně. Nechtěl jsem jim to říkat nikdy, ale vědět to museli, a možná že čím dřív, tím lépe. Ale... ale co když jim takhle akorát způsobím trauma? Co když mě pak za to budou nesnášet? Ale když něco tuší a Rhaax už to ví, asi nemá cenu to zapírat nebo okecávat.
"No... víš Naxi, maminka už se nevrátí, protože byla hodně nemocná když vás ke mně přinesla... takže už pravděpodobně zemřela," odpověděl jsem mu tiše. Taky trochu ustrašeně. Co když ho to vezme opravdu hodně? Co pak budu dělat? Navíc... byla Risa opravdu mrtvá? Sice jsem jí zemřít neviděl, ale to že mi přinesla vlčata a to, v jakém stavu byla se neslučovalo s tím, že by měla teď někde běhat zdravá a živá. Ale přesto... co když jim teď řeknu, že je mrtvá, ale pak se objeví. Budou si myslet, že jsem lhal, ale když jim řeknu, že nevím jistě, že je mrtvá, budou se za ní pokoušet vydávat a hledat jí, nikdy nebude tomuhle konec. A je to sobecké? Ano... i přes to, že jsem je neměl zase tak dlouho, chtěl jsem, aby mě měli rádi stejně jako Risu, a tím že už NEBUDE, budu já ten jediný rodič. Je to špatné, o tomhle vůbec přemýšlet, ale je to tak. Za tohle jsem se styděl, ale nemohl jsem popřít, že bych byl radši, aby byla Risa mrtvá.

<< Úkryt

Šel jsem pomalým krokem, ale stejně jsem si všiml, jak se Naxin pomalinku táhne. Když jsem se otočil, abych ho skontroloval, přišel mi podivně skleslý. Šel jsem proto k němu a sedl si kousek před něj. "Copak?" zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu v nechápavém výrazu. Opravdu jsem netušil, co se s vlčetem děje, když mi nemohl nic říct. Nebo mohl, ale nechtěl, což by bylo ještě horší. "Když se mnou nebudeš mluvit, nikdy ti nebudu moci odpovědět nebo porozumět..." řekl jsem mu klidně a trochu se starostlivě zamračil. Tlapkou jsem si ho k sobě trochu přitáhl a otřel si o něj čumák, takže ho mohly polechtat peříčka. Zároveň mě ale stále žrala myšlenka toho, že Rhaax ví pravdu o jejich matce. Co kdyby jim to řekl dřív než já?! Neměli by se to dozvědět od někoho jiného. Jenomže copak k tomu byla teď někdy příležitost? Kdybych mohl, řekl bych to Naxovi teď, ale už takhle vypadal z nějakého důvodu dost smutně.

Sledoval jsem malé vlče, které zprvu nemělo moc radost, že jsem přišel. Nebo to minimálně tak vypadalo. To mě celkem zmátlo, protože Nax byl vždycky ten vítací, radostný typ. Ale nakonec se mu ocásek rozhýbal. Sice ne tak moc jako obvykle, ale aspoň něco. "Tak jdem," brouknul jsem k němu a šťouchnul do něj hravě čumákem. Na to, že jsem teda moc nespal ani nejedl, jsem měl podezřele hodně energie. "Buďte hodní, pak se vrátím," řekl jsem ještě k ostatním dvěma vlčatům. Chtěl jsem vzít všechny ven jednotlivě. Protože kdybych vzal všechny tři, pravděpodobně bych je neuhlídal. Rychle jsem se vyškrábal ven a pocítil blížící se vánici. Domníval jsem se, že už se snad počasí uklidnilo, ale ono nic. Stanul jsem proto ve sněhu před úkrytem a čekal na synka, abychom se mohli vydat někam ven. "Kouknem se trochu za les, co říkáš?" řekl jsem k němu a pomalým krokem se rozešel směrem do lesa.

>> Zlatá smečka

<< Zlatá smečka

Pomalu jsem klusal k úkrytu a když jsem viděl, že vypadal stejně, jako když jsem odcházel, trochu jsem si oddechl. Tak možná opravdu nic nepodpálili! Pomalu jsem vlezl dovnitř a pohledem vyhledal své ratolesti. Jedno bylo uražené někde vzadu na dece a ostatní dva kdesi postávali/pobíhali. Čeho jsem si hned všiml bylo, že Athai s Aetasem tu nejsou. Přesto jsem však cítil jejich přítomnost, stejně tak i krev. Takže jsem si dal dohromady dvě a dvě a bylo mi jasné, že tu bude zase o něco víc vlčat. Měli bychom najít nějaký úkryt. Napadlo mě. Přešel jsem k Naxinovi, který z vlčat nesl můj odchod, jak to vypadalo, nejhůř. Samozřejmě jsem se zastavil i u Rhaaxe s Atroxem, kterým jsem olízl hlavy. "No vidíte, jsem zpátky," řekl jsem ke všem a dloubnul packou do Naxe. "Hej, nechceš ven?" zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu. "Nebojte, vás dva pak taky vezmu," dodal jsem k ostatním dvě vlčatům, ale pak se zase obrátil k Naxovi.

"Jasně," mrkl jsem na ni a přistoupil teda na to, že jsem ji první balil já, i když takovým způsobem, že musela vědět, že to nemyslím vážně a pořád si myslím svoje. Och, to mi lichotí," zazubil jsem se a zatvářil se opravdu roztomile. Naneštěstí to Barnatt myslela jen ze srandy, což na jednu stranu byla sranda a na tu druhou trochu smůla, protože já to nějak v hloubi duše zase tak ze srandy nebral. "Přijímáš platby v čase se mnou? Třebaaa, že když mi je na hodinu pohlídáš, můžeš být pak hodinu a půl se mnou!" navrhl jsem jí strašně nadšeně, protože to byl opravdu výhodný obchod! Hlavně tedy pro mě, ale ona by taky neodešla s holým zadkem, hihi. "Nooo, to ne no," připustil jsem a mávnul ocasem. Přemýšlel jsem jak co nejrychleji něco ulovit, ale v tom se Barn nabídla, že něco uloví sama. "To by bylo super, Barnííí!" výskl jsem a trochu přešlápl. "Ale dávej na sebe pozor!" upozornil jsem jí ještě, s naprosto vážnou tváří a rychlejším klusem jsem se vydal k úkrytu.

>> Úkryt

"Když myslííííš," kouknul jsme na ní prozíravě a švihnul ocasem. Nakonec však přiznala pravdu a já se lišácky zazubil. "Ááá, jí to věděl! Věděl jsem to!" uculil jsem se a přešlápl z nožky na nožku. Brrr... byla zima. "Kdo jinej to má vědět, než ty?" kouknul jsem na ní trošičku provokativně. "Jestli si to pamatuješ tak si tě najmu jako mýho osobního pamatovače, protože já si nepamatuju skoro nic," uchechtl jsem se. Zajímalo by mě, jestli nekecela. Že by si opravdu pamatovala všechna má slova? I po takové době? Jestli jo tak měla nějakou superschopnost, ne? "Jo, nakonec jsem si na ně zvykl," ušklíbl jsem se na ní. "Tssse, jak neutíkám, to je moc namáhavé," řekl jsem a vzápětí na to se rozběhl od Barnatt pryč. Ovšem i ona měla ten samý nápad jako předtím já... nebo se mstila... nebo byla kopírka a prostě mi ten nápad ukradla! Spadl jsem do sněhu přímo po čumáku. "Hee... me-li byc..."mumlal jsem přidušeně a nakonec vyndal čumák z bělostných vloček. "Měli bychom se vrátit za vlčaty... nebo já bych měl jít... jestli nechceš. Asi bych vzal jednoho z nich ven... asi Naxe a pokusil se ho trochu rozmluvit," přemýšlel jsem nahlas a dělal, jako by na mě Barnatt vůbec neležela. "Všimla sis, že vůbec nemluví?"