Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spokojeně jsem sledoval jak to do sebe cpou. A protože jsem před chvílí vydal takový obrovský výkon, svalil jsem se do sněhu a převrátil se na bok tak, abych na ně viděl. Nax se cpal mnohem víc než Atrox, což jsem vzhledem k jeho línější povaze nebral zrovna jako něco pozitivního. Jestli takhle bude pokračovat, stane se z něj pěknej tlusťoušek. Jestli toho zajíce sní ale sami, budu pak muset Rhaaxovi ulovit ještě jednoho... což by snad nemusel být takový problém. Přinejlepším bych mohl najít nějakou umrzlou zvěř a najíst se s ním. V tom mrazu se totiž maso nezkazí. Převrátil jsem se na záda a s tlapkami ve vzduchu přemýšlel, co dál. Vlčata teď po jídle určitě zase získají nějakou energii a tak bych měl využít toho, že jsme venku a utahat je před tím, než se vydáme do úkrytu. Nebyli jsme venku zase tak moc dlouho a kolem žádní vlci podle pachu nebyli. Tedy to mi alespoň říkala má magie. "Až to dojíte... chcete něco vidět?" zeptal jsem se jich po chvíli a stále zůstával na zádech. Bylo to pohodlné, musel jsem Naxovi přiznat, že to vymyslel dobře.

Atrox byl očividně šťastný, když jsem ho pochválil, což potěšilo i mě. Navíc so Nax pohl a za chvíli nás doběhl, což jsem opravdu nečekal. Vlastně jsem netušil, že dokáže vyvinout tak velkou rychlost. Jenomže hned na to se mi zase začal plést pod nohy. Co s tim to vlče má?! Musel jsem se ale uchechtnout, když oba zacítili pach zajíce. Šli jsme proti větru, co bylo dosti výhodné. Zanedlouho se dokonce objevily i stopy, dost podobné těm, co jsem Atroxovi kreslil ve sněhu. ”Teď musíte být potichu,” špitl jsem k nim začal opatrně našlapovat. Když jsem zahlédl zaječí uši u jednoho z keřů, obrátil jsem se na své ratolesti a sklonil se k nim. ”Počkáte tu na mě, ano?” řekl jsem k nim. Vlastně to nebyla ani tak otázka, jako příkaz. Důrazné doporučení. Jen co jsem jim zadal instrukce, začal jsem se k zajíci plížit. Má srst však měla dosti nešťastnou barvu, takže jsem spoléhal na to, že zajíc bude koukat jinam, protože by mě podle pachu neměl odhalit tak rychle. Dělal jsem droboulinké krůčky, které jsem se snažil co nejvíce ztišit.
Když jsem byl od zajíce tak čtyři metry, otočil na mě ouška a hned na to i čumák. Jen co mě spatřil, rozběhl se směrem pryč. Samozřejmě jsem na nic nečekal a rozběhl se taky. Zajíc pelášil jako o závod a já mu byl těsně v patách. Obratně jsem kličkoval mezi stromy a zákeřně se usmál, když zajíc klopítl o zasněženou větev, kterou v tom zmatku asi přehlédl. No každopádně jsem ho hned na to dohonil, odpíchl se zadníma nohama a skočil po něm. Vzpouzel se a chtěl mi pláchnout, což naštěstí nestihl, protože jsem ho zakousl. Se zajícem jsme všat trochu odběhli, takže jsem vzal ještě teplého zajíce do tlamy a spolu s ním se vydal k vlčatům. Stále jsem je ale trochu viděl, protože lov nebyl zase tak dlouhý. Jen co jsem k nim došel, položil jsem před ně maso a sedl si, čekajíc až si naplní bříška.

Byl jsem rád, že se Naxin smál, když jsem lochtal. I když o trochu méně, když do mě zase zaryl ty jeho drápky. Díkybohu se ale pak pustil, ne dobrovolně, ale pustil. Musel jsem hned poté trochu zatřepat hlavou, ale jinak jsem to bylo asi v pohodě. "S těmi drápky bys měl být opatrnější," řekl jsem směrem k Naxovia doufal, že na má slova nezapomene, až se na mě zase bude chtít vyšplhat. Udělal jsem asi čtyři kroky, než se přede mnou zjevil Atrox s klacíkem, který přede mě položil. Už jsem byl otcem dva dny, takže mi nějak došlo, proč mi tu věc přinesl. "Oh! To je ale velká větev! To jsi jí utrhl sám?!" dělal jsem překvapeného a strčil čenichem do 'obrovské' větve. "Určitě z tebe bude výborný lovec!" pochválil jsem ho a lehce do něj šťouchnul čenichem. A myslel jsem to vážně, Atrox by určitě mohl být dobrým lovcem z toho, jak to zatím vypadalo. Sice byl vlče, ale rozhodně byl průbojný. Průbojnější než Nax, který... který byl zase někde fuč. Rychle jsem se rozhlédl a spatřil ho nebezpečně daleko od nás. "Naxi, drže se u nás, nebo se ztratíš a budeš tu sám!" zakřičel jsem na něj a opět se rozešel za zajícem, s tím, že jsem se každou chvliku ohlížel, jestli se opravdu nevzdálil až moc. Ale nehodlal jsem ho přenášet. Zajíc nebyl už tak daleko... ještě chvíli a měli bychom ho spatřit. Nebo minimálně jeho čerstvé stopy.

Atrox se ke mě začal ihned tulit a přitom pořád trochu kňučet. No zvládal chodit, takže mu asi nic nebylo, tudíž se mi hned ulevilo. Nějak mi ty koule chlupů přirostly k srdci. I když byly sem tam otravný, pořád chtěli něco jíst a pořád mě šikanovaly, ale byly to moje koule chlupů, takže jsem pociťoval potřebu je udržovat v bezpečí a relativním pohodlí. Byly moje zodpovědnost, i když jsem si to sám nevybral. Pohladil jsem tlapkou malého Atroxe po zádech a s lehkým úsměvem sledoval, jak modruje peříčko. "No teď už si na tebe ti hloupí ptáci určitě nedovolí! Když jsi jim to takhle nandal," řekl jsem mu a vážně přitom pokýval hlavou, jakože je fakt borec, že to peříčko tak ulovil. No když jsem se otočil zpět na Naxe, jestli mezitím třeba nezdrhnul, což teda nebylo pravděpodobné, ale vlk nikdy neví, jsem zahlédl jak líně polehává ve studeném sněhu, což nebylo to nejlepší, co mohl udělat. Přešel jsem proto k němu a zastoupil mu výhled mým obličejem. Čumák jsem okamžitě zabořil do jeho bříška a začal přejíždět sem a tam. Nějakou chvíli jsem ho jen lochtal, ale nakonec jsem do něj trochu strčil. "Pojďe, ulovíme toho zajíce a pak si možná ještě chvíli v tom sněhu pohrajem," pobídl jsem je a dostatečně pomalým krokem jsem se vydal směrem, kde se měl nacházet zajíc.

Atrox se za ptáky teda nakonec vydal. Zaujatě jsem sledoval jak se k nim prohrabává sněhem a jak mezi nimi poskakuje. Samozřejmě, že mu uletěli, nic jiného jsme ani nepředpokládal. Ale i tak si vedl celkem dobře, na to že tu byl ještě sníh. Když pak při doskoku zakňučel, lekl jsem si, že si třeba něco udělal, i když v tom sněhu to bylo dost nepravděpodobné. No i tak mi poskočilo srdce a rychle jsem se za ním běžel podívat. Naxin ptáčky ani lovit nepokoušel, takže alespoň jedno vlčat bylo naživu. To bylo pozitivní. Jen co jsem se k němu dostal, lehl jsem si vedle něj a šťouchl do něj čumákem. Nelehl jsem si zrovna pohodlně, spíš jen proto, abych k němu byl co nejblíž, protože ze sedu ani ze stoje by se mi s ním špatně manipulovalo, kdyby náhodou něco. Navíc jsem takhle z blízka víc viděl, co mu je. Na první pohled vypadal jen otřeseně, tak snad nic vážného. "V pořádku Atroxi? Nestalo se ti nic?" zeptal jsem se ho pro jistotu a koukl na Naxe, jestli je poblíž. "To byli ptáci, lítají protože mají křídla, vlci je nemají, tak to nedokážou," řekl jsem mu ještě a mávnul ocasem ve sněhu.

Atrox se kupodivu na můj 'výklad' celkem soustředil, což jsem jen přičítal k jeho dobru. Třeba je nakonec nenechám na prahu úkrytu a nezdrhnu... Mezitím se vzchopil i můj další syn a já se s hrdostí a nadšeností sklonil dolů a strčil do něj hravě čumákem. "No vidíš, já ti to říkal! Uvidíš jak ti to teď půjde líp," řekl jsem mu abych ho ještě trochu povzbudil a kývnul na Atroxe. "Jo, zajíc je to, co jste minule jedli," odpověděl jsem mu trocho ze zpožděním a pomocí magie vzduchu nějakého vyčenichal. Byl trochu dál, ale nebylo to nezvládnutelné. Stejně pomalým krokem, aby vlčata stíhala jsem se rozešel vpřed, dávajíc pozor na malého Naxina, nalepeného na mé zadní noze. Proč si vždycky musí najít takový blbý místo?! Neušli jsme toho moc a kousek před námi sletělo hejno vrabců na zem, asi pro nějaké jídlo nebo tak něco a přitom setřásli sníh z větví, který dopadl na nás. Odfrkl jsem si, protože mi sníh spadnul i do nosu a musel se otřást. Hned na to jsem podíval po děckách, jestli jsou v pohodě a poté jsem se k nim sklonil ještě víc."Hele, támhle máte sváču," pošeptal jsem jim a pohodil hlavou směrem k vrabcům. Jasně, asi je nechytí, ale bude sranda to sledovat.

Sledoval jsem vlčata, jak se vypořádávají se sněhem. Zase tak moc ho tu nebylo, aby se v tom nemohli pohybovat, ale nebyla to ani procházka růžovou zahradou. Ale já jsem byl za tuhle výzvu rád, čím víc houževnatější budou, tím lépe. Atrox si vedl dosti dobře, ale to on už takový byl, všude skákal, všude běhal a musel všechno vidět. Zato Naxin byl takový... lenoch a uplakánek, ale zato byl nejhodnější a roztomilý. Takže jsem je měl rád tak nějak stejně. Když už to byli teda ti synové. A já byl ten otec. Atrox byl co se týče stop hodně pohotový, nad čímž jsem se musel usmát. Ale než jsem mu odpověděl, koukl jsem na Naxina, jak plahočí ve sněhu. "Koukej přidat Naxi, jsem si jistý, že to zvládneš," zavolal jsem k němu a otočil se k Atroxovi. "To bílé," prohrábl jsem packou sníh, abych mu to ukázal opravdu názorně. "To je sníh. Je to v podstatě voda, i když to tak nemusí vypadat," vysvětloval jsem mu a trochu se pousmál. "A ty stopy jsou naše, takže nám k ničemu nebudou, ale i tak, dívej," broukl jsem a přešel k jedné stopě. "Vidíš jak vypadá? Ty drápky tady,... polštářky a troška obtisklých chlupů. Tak poznáš, že tudy šel vlk," řekl jsem mu a poté do sněhu packou nakreslil dvě dlouhé čáry a dvě tečky. "A takhle vypadají stopy zajíců. Mají dvě zadní nohy delší, protože se s nimi musí odpichovat, jak skákají," dořekl jsem a koukl k Naxovi, jak na tom je. Neměl jsem v plánu ho přenést do bezpečí, měl by to dojít sám.

<< Úkryt Zlaté smečky

Atrox vypadal podle jeho projevu venkem hodně zaskočený. Díkybohu pozitivně. Nebo to tak alespoň vypadalo. Musel jsem se nad tím pousmát a hned na to jsem se ale podíval pod sebe, protože se mi do cesty připletl další z mých synů. Pomalým krokem jsem se vydal mezi stromy a několikrát se ohlédl k úkrytu. Přecejen, bylo tam jedno z mých vlčat. Když jsme odcházeli, tak Rhaax tvrdě spal, ale těžko říct, na jak dlouho. Kdyby se ven vydal sám, asi by to nezvládl. To ve mě z podivným důvodů vyvolávalo opravdu obrovský strach. Kolem doupěte bychom bohužel nic nechytili, přesněji nechytil, takže jsme museli poodejít. Rozhodl jsem se, že venku dlouho nebudeme, aby kdyby se něco stalo, byli bychom doma dřív. Venku byla celkem zima, ale nic nepřežitelného, takže se to dalo. "Tákže. Budeme muset najít nějaké stopy nebo pachy, které nás zavedou k mňamce," mrkl jsem na ně a zastavil se, aby si to tu teda mohli prohlédnout. Já díky své magii ale už věděl, kde se zvěř nachází, ale chtěl jsem je nechat, aby se toho naučili co nejvíc. Koneckonců lov, je nejdůležitější činnost, kterou budou muset zvládat. Jen těžko najdou mrtvolu na procházce. Proto jsem si sedl a čekal, co teda kluci vymyslí.

Musel jsem se protáhnout dost, když už jsem měl být tím hlavním lovcem dne, že? Takže jsem určitě nic nepodcenil a protahoval se opravdu pečlivě. Vlčata byla ale dost nedočkavá a plná energie. Jakmile jsem se normálně postavil, chvíli jsem sledoval jak Nax skočil po Atroxovi. Nějak jsem nečekal, že zrovna pan strašpytel si bude hrát na rváče, ale tak... zase jsem je znal takovou dobu, abych mohl říct, že je znám na sto procent. Vlčata se také začala ptát na Barn, což mě moc nepřekvapovalo. "Barnatt určitě uvidíte, ale teď šla za ostatními, kteří zrovna loví," odpověděl jsem jim. Snad pak zase neodmítne si s nimi hrát, protože další uražená vlčata jsem rozhodně nechtěl absolvovat. Když se vlčata rozešla k východu, rychle jsem je předběhl a skočil před vchod. Vážně jsem se na ně potom zadíval a švihnul ocasem. "Kluci, až budeme venku, budete tak daleko, abyste na mě vždycky viděli a když vám řeknu ať něco uděláte nebo neděláte, tak poslechnete, jinak vás odvedu zpět sem a budete tu na mě muset počkat," oznámil jsem jim a oba překontroloval pohledem. Hned poté jsem se obrátil k východu a nasál studený vzduch. No snad to zvládnou. Pomalu jsem se vydrápal nahoru a stanul v bělostném sněhu.

>> Území Zlaté smečky

Můj spánek byl pln zvláštních, smysl nedávajících snů. Většinu jsem hned zapomněl jen co se mi dozdály a zbyteček co jsem si pamatoval stejně nedával smysl, takže by se dalo říci, že jsem měl poměrně poklidný spánek s náhodnými sny. Spokojeně jsem ležel, v podstatě bez hnutí a i když jsem byl mimo, užíval jsem si klidu, který byl teď momentálně tou nejvzácnější věcí. Můj klidný spánek však přerušil čísi šišlavý hlas a tahání za pírka, což celkem bolelo. Nedalo se říci, že jsem byl nevyspalý... to rozhodně ne. Spal jsem tak akorát, takže když jsem otevřel oči, doslova jsem překypoval energií. Stále jsem však byl celkem malátný, jak už po tak dlouhém a tvrdém spánku bývá. "Naxine nebo Atroxi přestaňte s tím taháním, nebo z vás udělám svačinu pro příšery," řekl jsem ještě trošku ve spánku. Bylo dost těžké je rozeznávat plně při smyslech, takže takhle v polospánku to šlo celkem těžko. Nakonec jsem však stejně zívl a pomalu se zvedl. Řádně jsem se protáhl a trochu zamával ocasem. "Takže máte hlad, jo?" zeptal jsem se jich, abych je trochu popíchl a mimoděk otočil hlavu ke vchodu. Vypadalo, že už je celkem hezky a taky už netáhlo tolik, jako předtím. Žeby se začínalo to počasí lepšit?

Atrox se zdál být stále uraženým, s čímž jsem nemohl skoro nic dělat. Když chtěl být uražený, mohl být. I Nax poté co slezl vypadal poměrně naštvaně. Sakra to snad neni možný, jak jsou ty děcka náročný! I když se zdál Atrox naštvaný, stejně se ale přisunul ke mě. Trochu jsem se o něj otřel čumákem a koukl i na Naxe, abych viděl, jak na tom je. No ten se nezdál, že by měl začít spát. Pořád se převaloval a převaloval. Nakonec jsem se pro něj nahnul a v tlamě ho přemístil za Atroxem, mezi mé tlapky a na můj hrudník. I o něj jsem otřel modrý čumák a položil si hlavu vedle pacek. Pomalu jsem zavřel oči, ale přesto si na několik minut dovolil jen takový lehký spánek, kdyby se některé z vlčat rozhodlo začít dělat cokoli jiného, než měli. No každopádně jsem se neudržel a usnul tak za půl hodiny odolávání úplně natvrdo. Trochu jsem si přisunul ještě zadek, a ocas položil kolem sebe, takže vlčata na packách ani Rhaaxe u boku nebyl vidět. No a protože mi tahle poloha vyhovovala, nebylo divu, že jsem byl za takovou chvíli tuhý.

Atrox se zdál být dosti vykolejený z toho, že se jejich matka s největší pravděpodobností nevrátí. A pak se urazil! Jako bych snad mohl za to, že jejich matka pravděpodobně pošla pár dní zpátky. Navíc já nemohl ani za ně, a teď z minuty na minutu jsem musel získat rodičovské pudy a všechny ty zkušenosti, co maj vlčice, když se maj o ty prcky postarat. Já na to byl sám! Většinou vlci měli vlčata v párek... ale já ne, já bych se mohl přestěhovat na konec světa a bylo by to tam s pomocí stejné. Prostě štěstí.
Zajímalo by mě, jestli někdo řídí můj osud. Jestli jako nějaký vlk nahoře mezi mráčky sedí a říká si "Jo, to je dobrej nápad! Dám mu tři vlčata, který si 'udělá' s nejhorší vlčicí na světě, pak ho nechám samotnýho na jejich výchovu a nakonec ho nechám těma ďáblama sežrat." Byl jsem si naprosto jistý, že to tak musí být, jelikož jsem si nedovedl představit, že by tohle byla jen náhoda. A aby toho nebylo málo, s pořádnými bolestivými odpichy se mi další vlče dostalo až za krk. "Když neslezeš, bude mě bolet za krkem. A s bolestí za krkem vám neseženu jídlo. Takže koukej slézt a jít spát," řekl jsem neutrálně. Nebylo to řečeno mile, ani zle, prostě jsem mu to oznámil. A byla to pravda, s bolestí za krkem by byl lov s největší pravděpodobností neúspěšný.

Vlčata byla momentálně celkem fajn. Byl jsem rád, že se mě... Atrox (?) nesnažil sežrat, když jsem ho olízl a místo toho se o mě mile otřel hlavičkou. Akorát to přenášení nebylo nejpříjemnější no. Ale tak co se dá dělat, ani má vlčata nemohou být dokonalá. Když už se ale konečně všechno zdálo být relativně v pořádku, vzhledem k situaci, Barn se rozhodla mě v tom nechat. Jen jsem protočil očima nad tou urážlivou vlčicí a mávl jí packou na pozdrav. Stejně se pravděpodobně uvidíme dost brzo. Malý Atrox se mezitím přesunul mezi mé přední packy a opět se začal vyptávat na mámu. Popravdě se ve mě sváděl celkem boj. Nevěděl jsem, jestli jim lhát o o tom, že zase jednou přijde, aby nebyli smutní, a nebo říct poměrně drsnou pravdu rovnou. Starostlivě jsem k Atroxovi sklonil čumák a trochu se o něj otřel. "Hele zlato, maminka se už asi neobjeví," řekl jsem k němu celkem tichým hlasem. Samozřejmě že jsem nechtěl, aby se trápili... ale nakonec bych jim to stejně říct musel. Jak jsem byla zabraný do rozhovoru s jedním vlčetem, druhé mezitím zdrhlo. Jen hned co Barn odešla, rozhodl se Nax následovat její stopy. Už jsem se zvedal, že mu to půjdu zatrhnout, ale hned na to se vrátil sám. Asi byla venku opravdu zima, že se rozhodl zase vrátit. "Naxi sám ven nechoď... pak ven půjdem, ale všichni," řekl jsem k němu, když byl dost blízko. Byl jsem rád, že se rozhodl ke mě přijít a naivně doufal, že se třeba uloží k spánku. Místo toho mě začal okusovat. "Naxine, já mlíko nemám," pronesl jsem rezignovaně, když mi asi došlo, proč dělá tuhle pofidérní činnost. Vzal jsem ho proto od tlamy a položil ho kousek dál od mého břicha, aby ho zase nenapadlo ze mě vyškubat chlupy, což zrovna dvakrát příjemné nebylo. "Až si odpočinete, ulovíme jídlo. Ale prvně si musíte aspoň trochu zdřímnout," navrhl jsem jim a doufal, že za vidinu masa se nakonec uklidní.

Barn stejně jako já se hned zvedla a k mé nelibosti pořád byla naštvaná. I když už asi ne tolik. No stejně, neměla na to právo! "A já tě měl radši jako hromadu písku!" řekl jsem jí ještě, než jsem zaslechl - a taky uviděl - lehce otřesená vlčata. Tak nějak jsem si myslel, že ten vítr nebyl zase tak silný, aby jim něco udělal. Spíš jsem doufal že se pustí jakmile se ten vítr objeví, ale ono ne, museli se pustit, když byli ve vzduchu. Hned jsem chtěl jít za tím fňukajícím, ale Barnatt byla rychlejší. Už jsem se rozcházel abych si pro něj došel, protože to bylo !moje! vlče, ale do cesty se mi postavil další z mých synů, který vypadal stejně strašně. Sehnul jsem se proto k němu a packou si ho přitáhl k čumáku, načež jsem ho olízl. "To bude dobrý," brouknul jsem a ještě jednou jsem ho olízl, načež jsem ho vzal do tlamy a odnesl na 'deku' po jejich matce. Jen co jsem ho položil, obrátil jsem a došel si i pro další vlče, které bylo u Barnatt. "Jestli dovolíš," řekl jsem a odnesl druhé vlče zpátky k tomu prvnímu.
Jen co jsem ho pustil, olízl jsem i jeho a začal se shánět po třetím. Nikde nikdo. Zamračil jsem se a pohledem několikrát zkontroloval úkryt pohledem. Až asi po minutě mě napadlo kouknout se i pod sebe a kousek vedle mě uviděl pod pláštěm bouli. Opatrně jsem plášť odhrnul a uviděl vyklepaného Naxina. Jo, toho jsem poznával. "Co ty drobku? Hele co bys řekl na menšího šlofíka, hmm? Potom se můžem třeba kouknout na chvilinku ven, když se tam udělá hezky,"pokusil jsem se ho trochu uklidnit a hned na to jsem si lehl kousek za vlčata, tak abych je měl u předních pacek - boku. "Což platí pro všechny..." řekl jsem a mávnul ocasem. Měli by si aspoň na chvíli zdřímnout. To dělaj vlčata často ne? Že spí. Ještě jsem si je všechny tlapkou trochu přisunul, každýho ještě jednou olíz, abych s nima sdílel tu otcovskou lásku, víte co. Chvíli potom jsem stočil pohled k Barn a zívl si. "Jako nechci ti rozkazovat, ale mam pocit že bys měla využít každý vteřiny, co seděj, jí nebo ležej."

Má výhodná pozice netrvala moc dlouho, protože ačkoli byla Barn vlčice, byla silnější než já. Nevraživě jsem nakrčil nos, když mi po něm dala packou a musel se pousmát nad třemi stejnými béžovými kuličkami, co jí dávaly zabrat. Dobře jí tak! Naxin se nakonec rozhodl pro tu nejnepříjemnější šplhací techniku a já si pomalu začínal na tu bolest zvykat. Navíc mi Barn ležela na propíchlém hrudníku, což taky nebylo zrovna moc bezva. Trochu jsem kníknul, když mě to opravdu hodně zabolelo a rozhodl se jí sundat z mého těla. A protože jsem na to neměl moc síly, použil jsem magii větru a z boku do ni pustil pořádný proud větru, takže musela přepadnout a já si na ni lehl podobně, jako ona předtím na mě. "Tak zaprvé, přestaň na mě bejt hnusná, ja za tohle nemůžu. Risa do mě něco píchla, když jsem byl napůl v bezvědomí. Já si je neudělal dobrovolně," řekl jsem jí překvapivě klidně a položil jí tlapky na hrudník, jakoby to byla nějaká podložka. "A přece by ses nezlobila kvůli nevinné hře?! Zajímalo by mě, jak by se ti prcci tvářili, kdybychom tu seděli a povídali si," dodal jsem a máchnul jsem ocasem. "A koukej jací jsou to bojovníci! Určitě po mně!" řekl jsem ještě a zazubil se na ně. Hned poté jsem z Barn slezl a skočil kousek vedle ní, aby si mohla stoupnout a nenapadl jí zase snad nějaký bojovný manévr.