Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zavrčel jsem pod náporem bolesti, která přicházela z obojku na krku. Co to sakra je? Je to něco jako obojek co má Thorin? Ten taký pouští nějakou elektriku... počkat! "Tys vyrobila ty jejich obojky! Udělala jsi to tak, aby si mysleli, že je mají po rodičích. Kvůli tobě se hádají!" zavrčel jsem na ní zuřivě, ale po chvíli jsem přestal, protože se pořád na mém těle nacházely funkční nervy, kterým dost vadily ty bolestivé výboje. "Ty nikdy nebudeš dobrá alfa," odsekl jsem jí a trochu zakňučel, protože obojek pořád fungoval dobře. Stáhl jsem uši a jen sledoval, co vlčice dělá. Bohužel tak dozadu jsem nedohlédl, ale podle slabého píchnutí jsem poznal, co asi tak dělá. Zamračeně jsem ji propaloval pohledem a přivřel oči, když si jehlu vrazila do břicha. Asi byla sadomasochista nebo tak něco. Risa spadla kousek ode mě, nic jsem jí ale udělat nemohl, protože kdyby zemřela, už bych se ven nedostal. Ale mou pozornost zaujala lesknoucí se jehla kousek ode mne. Natáhl jsem tlapu v okovech jak jen jsem mohl, ale na jehlu jsem přecijen nedosáhl. Nakonec jsem se trochu natočil a pokusil se do ní strčit ocasem, což se mi povedlo. Jehla se tak odkutálela blíž k mým tlapám, kterýma jsem ji mohl vzít. Prvně jsem se rozhodně chtěl zbavit toho obojku, ale nechtěl jsem se v něm šťourat se zavázanýma tlapama, takže jsem se se pomocí jehly začal vrtat v jednom z pout.

Sledoval jsem tu šílenkyni a radši bedlivě poslouchal její slova, kdyby snad byla důležitá. A nakonec opravdu byla. Podle jejího vyprávění jsem nakonec usoudil, že to vlastně aké neměla moc lehké. To jí ale samozřejmě nedávalo právo mě tu zapíchnout! Vlčice pořád něco míchala, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Alespoň do té doby, než vzala do packy další jehlu a přilevitovala s ní ke mně. Zamračeně jsem ji sledoval a snažil se zjistit, o co té megeře jde. "Jako že bych ti třeba nastavil krk pro další bodnutí?" zeptal jsem se a naklonil hlavu. "Nečekej, že ti to byť jen trochu ulehčím," zavrčel jsem na ní a švihnul ocasem. Jo. jasně, bál jsem se, ale moje ego bylo asi trochu větší než strach z toho, co mi udělá. Vlastně... přinejhorším mě zabije. Což, když se to řekne takhle, nezní až tak moc strašidelně.

"Ah, to nestojí za řeš," pronesl jsem a jemně se usmál. Bylo mi opravdu líto, že se k ní bratři zachovali tak hnusně a podrazácky. Přitom si to vůbec nezasloužila! Byla tak milá, určitě by byla dobrou alfou. Už jsem měl v očích skoro jiskřičky radosti, když vyhrkla, že mám pravdu. Avšak ty hned vystřídalo překvapení nad změnou hlasu a hned na to se jsem se na ní nechápavě kouknul. Co.. co to bylo? Zamračil jsem se na ni a vykolejeně si sáhl na místo, kam vlčice vrazila jehlu. A poté jsem spadl na zem. Nevcítil jsem bolest po dopadu nebo tak něco, protože to už tělo nebylo skoro moje. Jen jsem zahlédl červenou šmouhu, ke které jsem pociťoval nenávist. Ta mrcha!
Pomalu jsem otevřel modré oči a chvíli se jen zmateně rozhlížel. Očividně už jsme nebyli v jeskyni, ale v nějaké pracovně. Vypadala podobně jako ta Thorinova, ale pár rozdílů se přecejen našlo. Poté jsem oči sklopil i ke svému tělu. Zjistil jsem, že každou tlapu mám přivázanou řetězem a také jsem pociťoval, že mi něco dala kolem krku. Asi nějaký obojek nebo něco tomu podobného. "Možná bych měl tip, proč tě rodiče neměli rádi," pronesl jsem a poté se na ni ušklíbl.

Při jejích slovech jsem překvapení doslova otevřel tlamu. "Cože?!" vyhrkl jsem a hned na to se zamračil. Tak to nebyli jen tupci a paličáci, ale také pěkní hajzlové. "Jen počkej až se odtud dostanu," řekl jsem po chvíli a už si představoval jak tuhle novinu říkám úplně všem. Aby každý, na tomhle zatraceným světě věděl, co jsou jejich alfy zač. Že pro vládnutí obětovali rodinu. "Samozřejmě, že jsi krásná," brouknul jsem a zadíval se na její nohu. Byla sice trochu větší, ale to jí na krásne rozhodně neubíralo! Já to měl zase naopak. Nebyl jsem moc mohutný, spíš atletický. Však při vyslovení mého jména jsem nastražil uši a kouknul na ní. "Jsou to idioti," řekl jsem a když se dala znovu do pláče, obejmul jsem ji jednou tlapou a položil jí hlavu na rameno. "Nestojí za ty slzy," špitnul jsem ještě a cuknul ocasem ze strany na stranu. Na jednu stranu se ve mě mísil vztek a na druhou stranu lítost.

"Ty jsi tam byla s nimi? Byli u tebe když tě unesli?" vyhrkl jsem překvapeně a nastražil zvědavě uši. Okolnosti jejího zmizení byly více než zvláštní a mě to zajímalo. "Proč? Provedla jsi něco?" zeptal jsem se ještě a mávnul ocasem. "Heh, no o mě taky moc nestojí, lezu Gaielovi na nervy," ušklíbl jsem se a vzpomněl si na jeho nepříjemný tón hlasu. Zajímalo by mě, jak to tam zvládají. Povedlo se jim se navzájem pozabíjet? Sundali si nakonec ty obojky a nebo si stále paličatě trvají na svém. Zamyšleně jsem naklonil hlavu a oddechl si. Už abych byl zpátky doma. Taky je to moc 'dobrodružství' najednou. Už by to chtělo klid. "Ale jdi, určitě jsi taky krásná," usmál jsem se a dloubnul do ní packou. Potom jsem se ale uprostřed pohybu zarazil. "Počkej, vy jste příbuzní?!" vyhrkl jsem když jsem si větu řekl ještě jednou v hlavě. Možná jsem ji jen blbě pochopil, ale pochyboval jsem o tom. Navíc jsem zahlédl, že vlčice nemá drápy. "Nemáš drápy?" pozvedl jsem tázavě obočí.

"Puberťáci?" pozvedl jsem obočí a zaraženě se na ni zahleděl. No já bych ty dva nazval asi o dost jinak než puberťáky, i když se tak chovali. Jako nevychovaná malá vlčata. Zamyšleně jsem se zahleděl jejím směrem a cuknul ocasem. Musí tu být už dlouho. Možná déle, než jsem čekal. Pomyslel jsem si a naklonil hlavu na stranu. "Ale neboj, já tě tu nenechám, jestli odejdeme tak jedině spolu," mrkl jsem na ni a zastříhal ušima. Asi bych ji tu nedokázal jen tak nechat. Asi by mi to celý život připomínalo podvědomí, že jsem tu někoho nechal napospas té samotě a nicotě, která tu vládla. Strašidelná a studená. Následně se rozešla po obvodu jeskyně a já ji celou dobu propaloval očima. Snad kdyby chtěla sundat ten kabát a já si ji mohl celou prohlédnout. Měla moc hezkou barvu, hlas a dokonce i oči, které jsem měl tu čest jen letmo zahlédnout. Skoro jsem až toužil uvidět celé její tělo. Povedlo se mi však postřehnout jen pár kousků, jako třeba ucho nebo čumák.
"Proč mi to říkáš?" zeptal jsem se na její poznámku ohledně dobra a zla. Narážela snad na mě? Nebo na sebe? Nastražil jsou proto zvědavě uši a sledoval její počínání. A i přes to, že jsem ji technicky vzato neviděl, mě podivným způsobem okouzlila. Ten zvláštní způsob mluvení, ta vůně... "Nechtěla by sis sundat tu věc, rád bych věděl s kým se to bavím," pronesl jsem s lehkým úsměvem a packou ukázal na plášť.

”Bohužel... a ještě ke všemu to s nima musíme řešit,” odfrknul jsem si a protočil očima. Abych pravdu řekl, už jsem z toho začínal být dost vyčerpaný. Bratři neposlouchali, náš tým je nebyl schopný přesvědčit a k tomu všemu jsem teď zase ve svém těle a nemám tak moc možností jak pomoci. ”To je hrozné... určite musí existovat způsob jak se dostat ven,” poznamenal jsem zamyšleně. Třeba až mě budou hledat, vysvobodí i ji. Avšak nedokázal jsě si tu představit strávit ani dva dny, natož měsíce... Další věta sice začala naprosto nevinně, ale pokračovalo to tou podivnou poznámkou o vlčích tělech. Na chvilku jsem se zarazil a snažil se vymyslet něco normálního, co bych mohl říct. ”Heh, no... “ začal jsem, ale už jsem myšlenku nedokončil.

Sledoval jsem její počínání a trochu se uvlonil. Asi mi to opravdu nic nehrozilo, ještě ke všemu od ní. Se zatajeným dechem jsem spatřil její zlaté oči a chvilku jen civěl, než jsem byl schopen opět normálního provozu. A protože sedět půl světa od toho s kým se bavíte není zrovna nejlepší, udělal jsem několik kroků směrem k ní. ”Jsou to tupci. Radši dají přednost svému egu než smečce. Hlavně že se ohánějí úctou k rodičům,” odfrkl jsem si a švihnul ocasem. ”Já nás odsud dostanu. Taloví krásní mladí vlci přeci nemůžou uhnít tady v jeskyni,” uchechtl jsem se opět se trochu porozhlédl kolem. Snad by se tu našla nějaká skulina. ”Jak si se sem vůbec dostala ty?” zeptal jsem se a natočil zvědavě hlavu.

No nebudu lhát, nechtěl jsem aby brečela. Nebo aby vůbec byla smutná. Asi jsem prostě možná trochu moc... zvlčel za těch pár dnů s bratry. V jiném těle. S divnými vlky. S divnými schopnostmi. Když si přitáhla plášť víc k tělu, až teprve v ten moment jsem si uvědomil, že tu byla docela dost zima. "Promiň, já..." vzdechl jsem a přejel si packou po čumáku. Nevěděl jsem co říct, když tu přede mnou seděla ubrečená a ustrašená. "Nemyslela jsem to tak... zle. Jenom prostě, je toho na mě už prostě moc," svěřil jsem se jí a popošel kousek ní, protože mluvit na ni na takovou dálku nebylo zrovna příjemné. A praktické samo sebou. "Omlouvám se, nechtěl jsem se chovat jako idiot," řekl jsem pořádnou omluvu a trochu se pousmál. Snad... že by se pak usmála taky?
"Eh no... bratři se hádají," zkonstatoval jsem a spatřil kus jejího ucha. Natočil jsem hlavu na stranu a prohlížel si tu zvláštní barvu. Avšak Risa ucho zase schovala. "Mimochodem, jsem Navin," dodal jsem poté a sedl si. Ocas jsem si obtočil kolem nohou a lehce se zatřásl. Fakt tu byla zima.

Z mého vrčení jsem neměl dobrý pocit ani já, což bylo víc než dobře! Ať ví s jakým tvrďákem má tu čest. Avšak vlčice nevypadala nijak moc otřeseně a tak jsem vrčet po chvíli přestal. Letmo jsem vzhlédl vzhůru a potom jsem zase pohled sklopil. Světlo bylo dosti nepříjemné a celkem nepřirozené. Celkem hodně. Srst jsem měl naježenou a i když jsem se neklepal, vůbec se mi to tady nelíbilo. A slova neznámé naproti mně to jenom zhoršila. "Cože?! Jak jako já? Jakože tady zůstanu navěky?!" vyšiloval jsem dost nahlas a skoro uskakoval před ozvěnou mého vlastního hlasu. "Vypadám snad, že jsem zdejší?!" řekl jsem a začal chodit. Tam zpátky tam a zpátky. Prostě něco jenom abych se uklidnil. "Super, fakt bezva," poznamenal jsem ironicky s lehkou bezradností v hlase.
"Počkat..." zastavil jsem se v půli kroku a koukl směrem k ní. Přimhouřil jsem oči a švihnul ocasem. "Když jsem první, koho za tak dlouhou dobu vidíš, jak si tady jako sháníš potravu?! A vodu? A kam prosím tebe chodíš na záchod?" vyptával jsem s dost velkým podezřením, že mě tu chce zase někdo převést. Ale na druhou stranu... zase vypadala dost smutně. Což mě trochu vyvedlo z míry. A tak jsem trochu stáhnul ten výhružný a podezřívavý pohled. Ovšem jinak jsem nic najevo nedával.

Za mnou se ozval prapodivný hlas, který ale nebyl vůbec nepříjemný, spíš naopak. Až jsem se skoro bála otočit. Nikdo normální takový hlas přece nemůže mít. Lehce jsem se zamračila a stáhla ouška ke krku. Lehký závan jistoty, který vzešel ze zjištění, kde se to vlastně nacházím (alespoň přibližně) mi zase sebral ten hlas. "Kdo jsi?!" vyhrkla jsem po dalších slovech. Udělala jsem několik kroků dopředu, přičemž jsem se otočila a sklonila hlavu, abych se mohla na postavu kouknout pořádně, ale i tak jsem chtěla mít stále řádný odstup. Zněla sice mile, ale kdo ví? Udělala jsem ještě pár kroků směrem dozadu a trochu se narovnala. Hned na to jsem však vyjeveně koukla jak se mi mění tělo.
Zavřel jsem oči a držel jsem pevně semknutá víčka. Do hlavy se mi začínaly připlétat vzpomínky na Mois Gris a na můj předchozí život. Prudce jsem otevřel modré oči, které však už nebyly tak krásné, jako ty v mém samičím těle. Počkat.... já byl vlčice! Byl jsem holka, začal jsem zrychleně dýchat a přehrávat si poslední události. Bože to je divný... jsem divnej! Byl jsem vlčice! běhalo mi hlavou a já sotva udýchal tolik emocí najednou. Nevraživě jsem hodil pohledem po vlku přede mnou a zamával ocasem. "Kdo sakra jsi! Co jsi se mnou udělala?" zavrčel jsem na ní a udělal k ní rozvážný krok.

Pokud naše slova bratry naštvala, mě ta jejich přímo rozzuřila. Opravdu hodně jsem se zamračila a přiskočila k nim blíž, tak aby mě nemohli přeslechnout. "Ne! To vy k nim nemáte úctu, když se takhle chováte. Proboha co vám tu udělá, když si je na chvíli sundáte, nikdo neříká, že je máte spálit," vrčela jsem na ně a nevrle švihala ocasem ze strany na stranu. Oba bratři byli však opravdu oslové a začali se rvát. Chtěla jsem něco udělat, ale nějak jsem nic nestihla a popravdě jsem ani nevěděla, co bych dělat měla. Stejně bych je od sebe neodtrhla. Bohužel pro mně jsem ale byla jejich rvačkou silně vyvedená z míry. Prach mi nalétával do očí a já si tlapkou jemně mnula obličej a čumák, aby štípání způsobeno prachem přestalo. Oči jsem měla přirozeně pevně semknuté, takže když jsem je otevřela a do očí mě praštila tma, skoro jsem vyjekla.
Nějakou tu chvíli jsem slušně vyšilovala.... teda hlavně v mé hlavě. Mé tělo strnule stálo uprostřed ničeho a můj mozek doslova bláznil. Neustále mi vymýšlel scénáře těch nejhorším smrtí. Když mé oči ale začaly tmu tak nějak vstřebávat, objevila jsem lehké obrysy... asi stěn? Ne však moc opracovaných, takže to musela být nějaká jeskyně nebo hora.

Gaiel byl očividně dost rozhořčený z mé otázky ohledně jejich obojků. Snad jako by to bylo nad slunce jasné. Radši jsem to přešla. Popravdě toho na mě začínalo být dost. Cítila jsem jakousi psychickou únavu z toho všeho handrkování. Takže jsem pouze rezignovaně následovala ostatní až k místu setkání. Bylo to tu pěkné. Opravdu ano, ale nejvíc mě stejně zaujal onen náhrobek, který s jistotou patřil jejich rodičům. Přešla jsem až k němu a prohlédla si ho. Až poté jsem zvedla zrak a koukla se i na příchozího Thorina. Za ním byl v závěsu samozřejmě i Arrow, kterého jsem přešla neutrálním pohledem, ostatně tak, jako všechny ostatní. Sedla jsem si o kus dál od ostatních a poslouchala vznešené proslovy obou vlků. Zatímco se bratři handrkovali jako vlčata. "Tak už stačí. Nejste malí, musíte se naučit konečně chovat zodpovědně. Je úplně jedno jestli se máte rádi nebo ne, důležité je abyste udrželi smečku pohromadě. A jestli se nechystáte spolupracovat, klidně se na vás můžeme vybodnout," promluvila jsem nakonec, protože už mě začínali oba opravdu štvát. "A přesně tak, obojky dolů..." dodala jsem a propálila pohledem oba bratry a poté se koukla i na Sleepa, který na to měl pravděpodobně dost podobný názor.

Tlapku prosím do vzduchu a magii bych poprosila iluze. A penízky samozřejmě na Navina :D

Děkuji

PŘIDÁNO

Udělala jsem sotva jeden krok a musela se zase obrátit k vlkům, protože se stále bavili o důležitých věcech a já se v tomhle ohledu nechtěla stát stranou. I když bych teoreticky mohla odejít, protože svého už jsem dosáhla. Sleep měl samo sebou pravdu. Když se zdálo, že se Gaiel uklidnil a začal mluvit trochu rozumně, přešla jsem k nim ještě blíž. Prostě tak blízko, jako se baví normální vlci a ne nepřátelé, kteří se jenom snáší. A po jeho proslovu mi začaly ty obojky připadat ještě divnější. Koukla jsem proto na ně a potom na Sleepa a doufala, že pochopí, co tím myslím. S těmi obojky je tady něco prostě špatně. Lehce jsem se zamračila a naléhavě na jednoho z bratrů koukla. "Hele tady nám všem jde jen o to, aby tahle země prosperovala. A nehledě na spory mezi vámi, oba chcete to samé. Copak je tak těžké se domluvit?" řekla jsem dosti mile. Nebylo to vůbec jakkoli útočné. Prostě jen rada. "A když si to sám nakousl, nevíš... nevíš víc o těch vašich obojcích?" zeptala jsem se ještě nakonec, protože mě tohle téma opravdu zajímalo.