Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Souhlasně jsem kývala hlavou při Sleepovo slovech. Měl naprostou pravdu! Přesně o tomhle jsem celou tu dobu mluvila. Ale Gaiel byl tvrdohlavý a nedokázal mě normálně vyslechnout. A to jsem jasně říkala, že nejsem zaujatá. Sice jsem stála radši při druhém bratrovi, ale kdyby se Gaiel ukázal v lepším světle, asi bych byla neutrál. Jak řekl Sleep a i já, každá smečka a způsob života má něco do sebe. Je hloupé to takhle dělit. Ještě když je tu tak málo vlků a prostoru. Jendou tohle celé skončí válkou, pokud se neudobří. A že to bude obrovská válka. Pozabíjí se navzájem a nakonec tu už nebudou vlci, kteří by tvořili smečku vůbec. Poslouchala jsem pak i Gaiela, který nakonec k mé radosti a jejich štěstí přistoupil na setkání. Doufala, že nebude hloupý a dojde mu kam má jít. Ale vzhledem k tomu, že se neptal, brala jsem jako že to ví. "I když jsme nezačali dobře, jsem ráda, že jsme se nakonec dohodli. Snad to tady dopadne dobře," řekla jsem ještě a naposledy se na oba dva podívala, než jsem se po chvíli obrátila a začala ťapat zpátky k Temmy. Ach bože, snad to opravdu dopadne dobře.

Sledovala jsem vývoj situace a dost mě překvapilo, že si ta nebohá slůvka vzali vlci tak moc k srdci. Vždyť jsem zase nic tak strašného neřekla proboha! Protočila jsem očima a podívala se na Sleepyho. "Jaký je Thorin? I přes to, že se nesnášejí tady s Gaielem, jsou si velmi podobní. Tvrdohlaví a neústupní. Thorin si prostě jde za tím, že jeho vedení smečky je to pravé a nejlepší, stejně jako tady Gaiel. Jenomže jeho vlci jsou na rozdíl od téhle smečky ve formě a dobře živení. Ale v něčem má Gaiel pravdu, lovení nenahradí žádný pitomý robot. Oboje má něco do sebe a proto říkám, udělejte kompromis," pronesla jsem a někdy v půlce proslovu koukla na Gaiela, na kterého jsem ke konci naléhavě civěla. "Jestli máte rád vlky pod sebou, udělejte kompromis," řekla jsem ještě a udělala kročík vpřed. "A pokud nebudou komprosmisy, bude válka. A jak oba víme, Thorinovi vlci pravděpodobně vyhrají," dodala jsem. Možná to mohlo znít zaujatě, ale opravdu nebylo. Brala jsem prostě fakty jako fakty. Sice jsem měla Thorina radši, ale nějak to mé názory vážně neměnilo. "Neplánuji tu zůstat do mé smrti, nemám proč stát slepě za Thorin, co bych z toho asi tak měla?" řekla jsem ještě. Snažila jsem se prostě dokázat, že tu nejde o žádnou lest.

"Také mě těší, Sleepy," pousmála jsem se na něj a zaměřila chvilku pozornost právě na tohoto vlčka. Jeho další otázky jsem sice nečekala, ale nijak moc mě z míry nevyvedly. Pokud byl z Mois Grisu, bylo velice pravděpodobné, že už jsme se setkali. Já si ovšem nepamatovala skoro nic. "Je možné, že už jsme se potkali, stejně jako ty totiž pocházím z Mois Grisu," řekla jsem a lehce zašvihala ocáskem. "Protože jsou oba tvrdohlaví jako mezci. Nebyl si jistý, že by Gaiel přistoupil na jednání s ním," trpělivě jsem zodpovídala otázky. "Jak jsem řekla, kdyby měli v palicích víc rozumu, vůbec bych tu nemusela stát," ušklíbla jsem se a hodila modrým pohledem po Gaielovi, který se nezdál o nic moc klidnější než před chvílí. Neměla jsem ho ráda, pokud šlo o rozumnost, Thorin v tomhle asi vítězil. No... vítězil asi tak nad vším. Takže pokud bych si měla vybrat stranu, moc bych neváhala a podpořila Thorina. Sice na technice možná lpěl až moc, ale i tak se jeho vlci měli lépe.
"No to jo, sotva jste se sem dobelhali," poznamenala jsem na jeho sebevědomou odpověď. Asi to byla blbost takhle veřejně útočit, ale já se prostě nemohla udržet. "Myslím, že by bylo dobré udělat jisté kompromisy. A to že promluvíte s bratrem vám nic neudělá a mohla by se tím vyřešit spousta věcí," pronesla jsem a udělala ještě několik krůčků směrem k němu. Z čím větší blízkosti si prohlédne mou krásu, tím rychleji to tu bude hotové.

Nevymlouvala jsem jí její názor. Od toho byl její. Jen její a jestli si myslela to a tohle, mohlo mi to být jedno. Každá jsme si myslela svoje a tak to bylo dobře. Jen jsem kývla a vydala se kamsi k lesu. Západ slunce vrhal moc hezké barvičky a i tráva příjemně lechtala. Nebýt té nepříjemnosti kolem vyjednávání, asi bych řekla, že je to krásná chvíle. Ale nebyla, protože mi tlouklo srdce, jako by mi mělo vyskočit z hrudi. Ještě před vteřinou jsem strach neměla, ale teď, v tomhle tichu jsem měla celkem nahnáno. I tak jsem to ale nedávala najevo. No přinejhorším zemřu. Doufám, že to bude alespoň rychlé. Sledovala jsem stromy a lehce sebou škubla, když se vynořili dva vlci. Jeden, bezpochyby Gaiel, a druhý... těžko říct. Oba jsem sledovala velice bystře tak, aby mi neunikl jediný detail. Za nimi sice bylo ještě několik vlků, ale těm jsem pozornosti zase moc nevěnovala. Nakonec jsem usoudila, že Thorin je přecejen o trošinku hezčí než tento divoch. A také... že tenhle vlk asi bude jeden z těch, co sem přišli z Mois Grisu. Měla až nepřirozeně načechranou srst a hlavně, pokud by tu Gaiel měl návštěvníky z jiné země, kteří měli sjednat mír, byl by hlupák, kdyby je nevzal s sebou.
Nenechala jsem se odradit jeho zlým tónem ani postavením. Místo toho jsem si klidně sedla a obtočila huňatý ocásek kolem tlapek. "Zdravím, také mě těší," mrkla jsem na něj a lehce se pousmála. "Já jsem Beauty a ty jistě Gaiel, tebe ale neznám," přejížděla jsem je modrýma očima a zvědavě nastražila uši. "No konkrétně mně by mohlo být jedno co se tu s vámi děje, ale není. Takže chci narovinu říct, že nejsem na ničí straně. Nejsem spoutaná žádnými přátelstvími na jedné ani na druhé straně," začala jsem prvně. Chtěla jsem aby věděl, že nebudu stát za Thorinovými názory stůj co stůj a podpořím toho, kdo se mi bude zdát svými názory a činy lepší. "Bohužel pro vás si stále myslím, že Thorinovi vlci jsou na tom lépe," řekla jsem po chvíli když jsem prozkoumala i ostatní. "Nejsem tu však, abych vám vyprávěla příběhy o mých názorech," pousmála jsem se a zvedla. Pomalými a řekněme, že miniaturními kroky jsem se k vlkům přibližovala. "Jsem tu abych sjednala Thorinovi schůzku s tebou. Kdybyste nebyli paličatí, vůbec bych tu nemusela být, to by ovšem, ale byla škoda," pronesla jsem a posledních pár slov jsem nechala na Gaielovi. Ať si je vyloží, jak chce.

"Jenom obojky, které se chrání blesky a liánami, jasně, takhle vypadají normální obojky," poznamenala jsem a na konci toho si přehraně odfrkla. A taky se samozřejmě neubránila úšklebku, aby si snad Temmy nemyslela, že jsem an ní hnusná. To bych tak potřebovala, aby mě nesnášel někdo kdo mi má bránit záda. Stačilo že už jeden mě nenávidí. "No, potom se na ně zeptám," nenechala jsem se odvést od myšlenky a poté opět poslouchala trochu delší promluvu těhotné vlčice. "No já nevím, radši bych se honila za kusem jídla, než přemýšlela nad smyslem života a řešila hádanky, nebo jak že to vypadají ty vše hry," řekla jsem jí prozměnu já. Ale nepodala jsem to nijak arogantně nebo tak, aby to Temmy mohlo urazit. Prostě jsem neutrálně řekla svůj názor. "No to je opravdu škoda..." řekla jsem upřímně a opět vykoukla z okýnka. Vlastně to tu byla taková klec. Vlci nemohli nikam protože nikde nic nebylo.
"Ahá, tak to gratuluju. Doufám že tomu prckovi jednou řekneš, jak jsme jeli vyjednávat s Gaielem a sjednotili smečky," pousmála jsem se. Byl to poněkud pozitivní pohled na věc. Klidně se mi to nemuselo povést a smečky by šli regulérně proti sobě. A nakonec by zbylo tak málo vlků, že by vymřeli. No na tohle jsem ale myslet nechtěla. "Dobře," kývla jsem hlavou za informací, že mě v tom nechají. Vlastně se mi to celkem zamlouvalo. Nebyl tak nikdo, kdo by mě při tom rozptyloval a znervózňoval. A to jestli zemřu, to bylo v rukách bohů. A Gaiela samozřejmě. Stroj se tedy ale nakonec zastavil, takže jsme vylezli ven a konečně mohli začít něco dělat. Respektive já. "Tak kam?" zeptala jsem se a rozhlédla se po okolí.

Klidně jsem seděla, poslouchala Temmymo vyprávění a civěla přitom z okýnka. Nevím no, ale zdejší zem se mi zdála poměrně malá. Když se ale vlčice opět zmínila o obojku, otočila jsem na ní hlavu a nastražila uši. Žeby měl ten hlupák s šípy pravdu?! "Hele nevíš něco konkrétnějšího kolem těch obojků? Třeba jak přesně fungují nebo jestli je někdy sundávají?" vyptávala jsem se a přitom do ní očima snad vypalovala díru. Když by šlo do tuhého, možná bych mu ten obojek zvládla rozepnout. Co by se tak mohlo stát?! Maximálně prostě spadne na zem a Gaiel si poté zase nandá. "Chápu, ale tak... nepřemýšlela jsi někdy, že i Gaiel má něco do sebe. Vždyť víš... to když běžíš za vysokou nebo jakoukoli jinou zvěří a srdce ti skáče v hrudi, protože ty máš hlad a bojíš se, že když to teď nezvládneš, zemřeš hlady? Ale potom to zvíře nějak chytíš, protože si nedovolíš neuspět a zaplaví tě ten krásný pocit štěstí a uspokojení? zamyslela jsem se a trochu se usmívala. "Nebo když chodíš po neznámém území a potkáváš nové a nové vlky, ukládáš si do hlavy nová místa a poté když se na ně vracíš, tak..." nedopověděla jsem to a jen zavřela oči. Jo, měla jsem ráda žití v divočině, kdy nevíš, jestli přežiješ a co se stane v další minutě. "Ale vy tu... vy tu sice neznáte pocit hladu, ale nikdy nezažijete pravý život," dodala jsem potichu a opět se otočila k oknu. Jenomže to Temmy řekla něco, co mě naprosto vykolejilo. "Ty jsi... ty jsi těhotná!? Jak tě sem ten blbec mohl poslat, vždyť... vždyť je to nebezpečné!" hysterčila jsem a zírala na ní z né moc pohodlné blíkosti.

Následovala jsem Temmy kamsi chodbou a přitom si jí pořádně prohlédla. Vypadala... fajn. Mile, až moc mile. To se mi zrovna dvakrát nelíbilo. Nechtěla jsem si z ní dělat kámošky, kdybych zjistila, že být na straně Gaiela je přece jen lepší. Lepší pro smečku tady. Jak jsem doufala, nezůstanu tu navždy, protože tu už pár vlků z Mois Grisu bylo. Takže jsem dělala věci výhradně pro dobro téhle země. A jestli bude lepší Gaiel nebo Thorin, to se budu muset rozhodnout. Koukla jsem na vlčku, která se mě shodou okolností ptala na totéž na co jsem myslela. "Nom, on tomu věří. To jestli má pravdu nebo lže sám sobě zjistím až si popovídám s Gaielem. Každopádně ale zatím působí spravedlivě a dokonce to vypadá, že je i dobrým alfou," rozpovídala jsem se a povzdechla si. Kdyby se tak bratři shodli na společném panování. Jeden by dával pozor na tu přírodnější část smečky a ten druhý by zase dával pozor na tu technickou. V podstatě tak, jako je to teď. Jenom... jenom by se tolik nehádali a vlci by si mohli vybrat kam půjdou a svobodně mezi částmi přecházet. Ach ach, proč je všechno tak složité.
Nakonec jsme došli až jakému si stroji, do kterého jsme společně nastoupili. Sedla jsem si na jedenu ze sedaček a vykoukla z okýnka. "A co ty? Jak tu situaci vidíš ty?" zeptala jsem se prozměnu. Pravděpodobně svou alfu měla ráda a chovala k ní respekt, už podle toho jak jsem viděla před chvíli. Ale zdání může klamat a tak se pro jistotu ptám.

Zaujatě jsem nastražila uši, když se začali bavit o jeho obojku potichu. Když se šeptalo, vždycky bylo něco špatně. A navíc bety vypadaly stejně dost vystrašeně aby je jejich alfa neslyšela. Žeby fakt bylo něco špatně s tou věcí kolem krku?! Možná měl ten pitomec opravdu pravdu. Samozřejmě bych mu to ale nikdy neřekla. Takže Gaiel ho má taky, jo? No vážně, začíná to být každou sekundou divnější a divnější. Stejně by bylo nejlepší, kdyby si ten blbej portál vybral někoho jinýho. Po tomhle všem budu mít pravděpodobně dost velkou psychickou újmu. "Bojové jednotky?!" vykulila jsem překvapeně oči. Jako že by mohl být boj? No, co jsem asi tak teď měla ale dělat. Jen jsem kývla, protože jsem svou nabídku už vzít nemohla. Prostě ho přesvědčím, mě přece nikdo neodolá. Ať bude chtít nebo ne, bude dělat co řeknu já!
"Samozřejmě, přivedu ho na hvězdičku," mrkla jsem na něj sebevědomě a poté se podívala na Temmy, která měla jít se mnou. Hodila jsem po ní jeden z úsměvů a otočila se opět k namodalému vlku. Zatajila jsem dech, když mi cosi dával za květinu u ucha. "Takže teď už nemůžu utéct?" popíchla jsem ho s úsměvem. Když mi poté položil hlavu na můj krk v objetí, pravděpodobně jsem zčervenala pod tou lesklou srstí. Přivádět ostatní do rozpaků byla přece moje práce! "Samozřejmě, že nezklamu... má nádherná alfo," špitla jsem mu do ucha a při posledním slově vydechla zadržovaný dech. Jo, jasně že byl pěkný, ale i tak jsem to trochu přikrášlila. Přecejen, bylo dobré mít alfu na své straně. "Hlavně ať vás ten idiot nezabije cestou," dodala jsem ještě a odtáhla se. Poté jsem se otočila k betě, která měla jít se mnou. "Vyrazíme? Chci to mít za sebou," ušklíbla se a zašvihala ocáskem.

Přiskočila jsem k Snady hned po její větě a modrýma očima jsem ji propalovala snad skrz na skrz. Možná to pro ni nebylo moc příjemné, ale to přijde. Sklopila jsem ouška a zamávala ocáskem. "Vůbec nevím, o čem to mluvíš," zašeptala jsem jí do pískového ucha slaďounce a přitom se jí otřela hlavou o tu její. Sice jsem dávala přednost vlkům, ale tak ani vlčici bych neodmítla. Tedy... já si tu nehledám partnera. Každý můj krok tady je čistě taktický. Což by někoho možná mohlo urazit, ale to mi bylo vcelku jedno. Hlavně tady lukostřelec si pravděpodobně myslel, že mu chci omámit mysl a odejít s ním někam na konec světa vychovat naše rozkošná vlčata. Prober se hňupe! Já ti z hlavy tu tvojí vlčici vymazat nechci! Nechci z tebou mít po tomhle všem cokoli společného. Křičela jsem na něj v mysli, zatímco on na mě křičel doopravdy.
Sledovala jsem 'menší' Arrovův výbuch a musela se ještě víc usmát. Ten hlupák se ani nedokázal trefit nebo co?! "Naštval jsi se?" zazubila jsem se na něj provokativně."Tvé velice moudré poznámky nás všechny velice zajímají, řekni nám víc, mysliteli," pověděla jsem mu. Začátek věty jsem pronesla sladce, jen s lehkým nádechem sarkasmu, ale poslední slovo jsem doslova vyplivla. "Na to, že jsi byl zatím naprosto k ničemu se nějak moc naparuješ," ukázala jsem mu zuby v lehkém zavrčení. Jasně, mohl mě zabít jedním šípem, ale to by snad Thorin nedovolil. Úplně jsem cítila, že mé kouzlo na něj funguje. Sice ještě né úplně tak jak bych chtěla a potřebovala, ale fungovalo. Když přišli bety, jen jsem kývla hlavou na pozdrav, nebylo jsem si jistá, jakým tónem bych mluvila, tak jsem radši byla zticha.
Sandy se nakonec zeptala na to samé, jen asi vteřinu po mně, takže jsme přemýšlely přinejmenším podobně. Zato Arrow jako by byl duchem nepřítomný. Díkybohu, neměla jsem náladu na jeho pitomé kecy. "A jak bys ho tam asi chtěl dostat chytráku? Jedině, že byste mě tam poslali, abych ho přesvědčila," navrhla jsem, ale moc se mi do toho teda nechtělo. S sebou jsem Thorinovy vlky mít nemohla, protože neměli ty ocasy a vypadalo by to, že jsem s nimi. Takhle bych se alespoň mohla tvářit neutrálně. A možná bych přemluvila Sandy aby šla se mnou. Toho idiota bychom ale nechali doma. "Další skupinka? Tak je pravda asi někde mezi, ne?" řekla jsem jemněji. Jenomže to stejně pohřbil Arrow a jeho nevymáchaná tlama.
Další skupinka by nemusel být nutně problém. Kdybychom se setkali někde v soukromí, mohli bychom pořešit to, jak bratry usmířit. Tedy jestli nejsou paličatí a nebudou chtít Gaielovi za každou cenu pomoci. Jen jsem protočila oči nad jeho poznámce o tom obojku. Podle mě to Arrow jen moc řešil. Byl to prostě normální obojek, který při jeho vzteku nebo nějakém jiném rozrušení blikal. "Nemáme plán," řekla jsem Arrowovi klidně a sledovala Thorina. Bože ať nás všechny nezabije! Při vlkově prosbě jsem vykulila oči. "Tak ty nám to takhle pokazíš, jsi na mě hnusej a ještě po mě něco chceš, jak si to proboha můžeš vůbec dovolit?!" vyštěkla jsem na něj a očima zabloudila k namodralému vlku. Ale měl pravdu. Někdo by ho měl uklidnit. "Nedělám to kvůli tobě," odsekla jsem a přiblížila se alfě. Přešla jsem až k jeho boku, o který jsem se otřela. Poté jsem přišla až k jeho krku o který jsem si otřela líci. Hlavu jsem následně posunula o něco výš a očima se zakoukala do těch jeho. "Nevšímej si ho, je to blbec, nějak to vymyslíme, jsme na tvojí straně," špitla jsem.

A chvíli to opravdu vypadalo, že to vyjde. Thorin jakoby vzpomínal na svého bratra, ještě než se nenáviděli. Nebo jsem to alespoň předpokládala. Ony se vám slzy v očkách neobjeví jen tak. Nebo si taky mohl vzpomenout na něco jiného, co já vím. Ale přecejen, byli to bratři a museli se mít alespoň trochu rádi. "Boj je samozřejmě ta nejhorší možná situace, protože se beze ztrát neobejde. To už ale nesou na bedrech vlci, kteří to krveprolití způsobí," řekla jsem a jemně přitom narazila na bratry. Navíc jsem také nebyla zrovna stavě na bitevní pole. Jenom při představě, že bych do někoho měla zarazit drápy, se mi dělalo zle.
Na jeho 'kompliment', ohledně toho, že mám kuráž jsem se jen ušklíbla. Samozřejmě že jsem nebyla vystrašená ovce. "Spíš mi řekni, kdo ji tady nemá," mrkla jsem na něj a přejela pohledem celý svůj tým. Na chvíli jsem se zasekla na Sandy a švihla ocáskem. Něco mi říkalo, že bude ještě užitečná. Když je jenom písek, nemůže zemřít nebo mít zranění ne? To bylo samo sebou velice užitečné. U Arrowe jsem trochu poustoupila stranou a naklonila hlavu na stranu s úsměvem, který by si přál každý vlk dostat zrovna od takhle nádherné vlčice. "Ale ale, to že by jsi udělal?" pozvedla jsem obočí a přešla k mapě taktéž. "Já jsem velice týmová," dodala jsem po chvíli a mrkla na oba členy té naší skupinky.
Sledovala jsem mapu a pohledem těkala z ní na Thorina a zpátky. "Co je ta hvězda?" vyhrkla jsem po chvíli a zamračila se. "Boji se asi bude lepší se vyhnout," poznamenala jsem zatím k našemu neexistujícímu plánu. "Nejprve se pokusíme mu domluvit," řekla jsem a pozvedla hlavičku. Tím pokusíme, jsem myslela hlavně sebe. Šípy sice přesvědčovaly taky, ale tak nechceme přeci hned dělat rozbroje. Když půjde do tuhého, vždy tu bude Sandy, která snad nezemře a nějak to dořeší, když mi dva skapem. "Wolfboti možná nebudou moc dobrý nápad. Nejlepší by bylo, kdyby je tvůj bratr neviděl. Přeci si říkal, že nechce techniku, vyjednávat s naštvaným vlkem bude ještě o něco těžší," řekla jsem zamyšleně a podívala se po Thorinovi. "Doufám, že ty vaše bety budou co k čemu," poznamenala jsem a šťouchla namodralého vlka hravě do boku.

Thorin se zdál poměrně klidný, na to jak Arrow veřejně nesouhlasil s jeho názory. I když pravda, poté se omluvil. Mě samotné připadala představa, že by za mě vše dělali roboti celkem nudná. A ostatní z toho nebyli také moc na větvi. "Myslím, že pokud se budete chtít dohodnout, budete muset oba dva udělat nějaké ústupky," nadhodila jsem a seskočila ze židle. Nebavilo mě jen sedět a tak jsem začala pomalu přecházet po místnosti. Někoho to sice mohlo rozptylovat, ale to už nebyl můj problém. Pochybovala jsem, že by oba bratři mohli vládnout spolu. Dřív by se zabili, než by se schodli. Nebo tak jsem si to alespoň představovala. Švihla jsem ocasem a zvedla hlavu. Vytrhla jsem se u přemýšlení a pomalým krokem došla až za Thorinova záda.
Otřela jsem svou hlavu o jeho bok a poté ji zvedla až těsně k jeho hlavě. S lehkým úsměvem jsem se mu dívala do očí a věděla, že nemůže tímhle stylem odolávat dlouho. Teď jsem se usmála ještě víc. Z tlamičky mi vykoukly bílé zoubky a kolem namodralé alfy se obtočil i můj huňatý ocas. "Pokud potřebujete někoho přesvědčivého," začala jsem svůdným hlasem. Snad bych teď dostala do své náruče i vlčice! Hodila jsem pohledem po Arrowovi a opět se zadívala na Thorina. Byla jsem tak blízko, že mi jeho dech vířil srst. "Tak byste mě rozhodně měli vzít sebou," řekla jsem a opět se usmála, tentokrát však lišácky.
Velice pomalu a se stálým očním kontaktem jsem se odtáhla od Thorina a přešla k mapě též. Oři cestě k ní jsem se ale nezapomněla o Arrowa lehce otřít. Nakonec jsem přiblížila svůj nádherný obličejík i k němu. "Možná, že mě nemusíš, ale věř, že mi stačí jen pár
chvil na to, abys skákal jak já pískám," řekla jsem tuto lehce výstražnou větu s úsměvem, aby snad nebyla až moc agresivní. No nechtěla jsem schytat šíp do hlavy. Zároveň jsem větu skoro šeptala, takže jsme jí mohli slyšet jen mi dva. "Takže! Kdy vyrazíme?" zvolala jsem energicky a samozřejmě s dobrou náladou. Ostatně tak jako vždycky.

Samozřejmě že mi neušlo, jak se na mě Arrow díval. Očividně mě nemusel, což mě zase tak netrápilo. Nebyl jediný vlk na světě a tak jsem zoufale nepotřebovala jeho přízeň. Zato Sandy byla velice sympatická. "Ále, děkuji, ty jsi také moc hezká. Zajímavě se třpytíš," mrkla jsem na ni a pousmála se. Ano, já byla pravděpodobně hezčí, ale i tak jsem musela uznat, že měla tahle vlčice něco do sebe. A určitě s ní půjde lépe pracovat než s tím studeným čumákem. Dále jsem se tedy do jejich rozhovoru nevměšovala. Stejně mi připadalo, že o můj názor v tuhle chvíli nejde.
Thorin se sice zprvu věnoval hlavě Sandy, která si všimla mé nelibosti a poté udělala něco podobného, co předtím já. No a tak mi došlo, že je to nejen hloupé, ale z mojí strany také zbytečné. Neměla jsem proč žárlit. Navíc jsem si tu nehledala partnera na konec života. Tudíž bych jí ho klidně mohla přenechat, až to tu skončíme. Ale zatím ne, je dobré mít vlky blízko sobě. Přesto jsem ale chtěla, aby vlčice věděla, že jsem hlavně na její straně. Na naší straně. Na mojí straně. Bylo to sice trochu sobecké, ale kdybych se celý život měla ohlížet za ostatními, žila bych jejich život a ne svůj.
Když nás tedy vlk vedl chodbou, přiskočila jsem k vlčici, že jsem se svou srstí dotkla té její (respektive písku). Otřela se jí jemně o bok a spiklenecky mrkla, takovým tím stylem. 'Nech to na mě.' A poté jsem se opět přemístila k boku namodralého vlka a poslouchala jeho slova. Odpověděl mi vlastně na většinu mých otázek. "Takže, pokud to správně chápu, ten portál jste vyvolal vy?" zeptala se ho a mrkla. Přičemž se ho ještě lehce dotkla huňatým ocáskem. Ale jen tak, aby to vypadalo jako 'nehoda'. Následně nám nechal přinést občerstvení, což jsme všichni dost ocenili. Ale víc než jídlo mě zajímalo, proč jsme teda tady.
Odpověď se mi dostala hned co jsme vešli do Trůnního sálu. Sedli jsme si na židle a doposlouchali si Thorinův výklad. "Chápu, určitě musí být těžké takhle se dohadovat s vlastním bratrem," řekla jsem soucitně a povzbudivě se usmála. "Nějak se to vyřeší, uvidít...." nedokončila jsem myšlenku, protože začal mluvit Arrow. Tedy ten vlk mi lezl pěkně na nervy. "Arrowe on přeci neříká, že chce vykácet stromy a nahradit je betonem. Bereš to za špatný konec," zastala jsem se Thorina a stále si držela klidný, vyrovnaná tón. Omluvně jsem koukla po Tjorinovi a hodila lehký výstražný pohled na Arrowa. Sice jsem si také myslela, že by si každý měl žít jak chce, ale bylo naprosto vedlejší, co jsem si v téhle situaci myslela. Byli jsme tu se supersexy alfou a já chtěla rozhodně stát po jeho boku. A když by se to ukázalo jaký špatný nápad, zvládla bych z toho vybruslit. Ale... možná že kdyby každý z bratrů udělal nějaké ústupky, našla by se ona rovnováha. Jenomže to budu muset mezitím přijít jak na to.

Sledovala jsem pískovou vlčici s nemalým zaujetím. Nic podobného jsem nikdy neviděla a samozřejmě, že mi to přišlo zvláštní a svým způsobem fakt super! Nebyla náhodou ta vlčice tedy nesmrtelná, když se mohla rozsypávat jak chtěla? Přesto však zprvu nevypadala moc dobře, to až po té podivné věci, co se jí rozpustila v těle. Její otázka byla dost zajímavá a také mě zajímala odpověď na ni. Co když bude pršet?! Nervózně jsem se podívala na nebe a tak nějak se přesvědčovat, že v dohledné době pršet nebude. Když jsem vrátila svůj pohled opět k zemi, uviděla jsem jak na mě vlčice civí. Pousmála jsem se a švihla sametovým ocasem. "Copak?" usmála jsem se ještě víc a ukázala tak bílé zoubky v okouzlujícím úsměvu. (// když jí teda Arrow ignoruje, někoho balit musí :D) "Beauty, těším mě," mrkla na ni modrým očkem a otočila se taktéž k odchodu.
"Ano, taky jsem odtud. Myslím, že to Thorin vyvolal ten portál nebo alespoň bude vědět víc než my. Proto jsem k němu chtěla vyrazit co nejdřív," odpověděla jsem mu a švihla ocáskem. Konec konců, ten podivný stroj už sám řekl, že jsme očekáváni, takže nás prostě musel zavolat on. Cesta nebyla nějak strašná. Šli jsme a šli, až jsem došli kamsi, kde jsem to samo sebou neuměla pojmenovat. Roboti nás pustili dovnitř, takže hladký průchod mi vykouzlil drobný úsměv. Bylo to tu obrovské a zaplněné všelijakými věcmi. Čas od času jsem se u něčeho zastavila, prohlídla si to a až pak se vrátila za naší pidi skupinkou.
Po spatření toho vlka, jsem málem otevřela tlamu. Byl naprosto dokonalý! Takový vlčí bůh! A ještě byl nadšený, že nás vidí. Lepší to být ani nemohlo. Tedy mohlo. Kdyby se víc zajímal o mě, než o tu pískovou vlčici. Vždyť já byla hezčí! Měl nabídnout vodu mně! Najevo jsem ale svou lehkou žárlivost nedala. Vlastně jsem si vzpomněla, že ten robo-vlk jí říkal ať pije. A on to samo sebou věděl. Dobrý, poplach zažehnán. "Zdravím, mám stejné otázky jako tady Arrow. To vy jste nás sem zavolal? A jestli ano, tak proč?" řekla jsem a okouzleně se usmála. Zamrkala jsem modrýma očima a ladně si sedla, přičemž jsem si přehodila hebký ocásek přes nohy. "Mimochodem, to nahoře je vaše?" zeptala jsem se ještě a lehce čumákem pohodila ke stropu. No pravděpodobně to jeho bylo, ještě když jsme ho tu našli takhle, ale stejně. Jistota je jistota.

Odpověď robota mě moc nepřekvapila. Tak nějak jsem čakala, že někde bude sedět vlk a bude tohle celé poslouchat. Ostatně já bych to udělala taky. Kývla jsem hlavou a střihla uchem. Už jem chtěla odpovědět, že ano, ale poté mi došlo, že bych se nechtěla odstřihnout od jeho stvořitele nebo si ho případně nazlobit. Podle všeho zatím vypadal docela fajn, tak jsem nám to u něj nechtěla zkazit. Proto mi odpověď zabrala trochu déle, než by bylo běžné. "Můžeš odesílat," řekla jsem ne moc nadšeně z toho, že jeho šéf o nás ví skoro všechno. Následně mi ale došlo, že řekl něco o tom, že jsme očekáváni. Nechtěla jsem ale zdržovat naši cestu k Thorinovi dalšími otázky. Zeptám se poté přímo. A určitě mi odpoví rád, vzhledem k mému novému tělíčku. "Tak vyrazíme, ne?..." zarazila jsem se, když jsem se podívala vedle sebe a nikdo tam nestál.
Kam se ten vlk proboha poděl?! Sama to tu nezvládnu. Začínala jsem pomalinku panikařit. Ale ještě než ve mně panika propukla úplně, otočila jsem se za sebe a spatřila vlčici z písku. Počkat počkat.... z písku?! Ne, zrak mě opravdu nešálil. Arrow už u ní stál, takže já jsem udělala pár kroků a byla jsem u ní taky. "Kdo jsi?" zeptala jsem se a švihla ocasem. Vlčice ale nevypadala, že by měla své tělo moc pod kontrolou, což mě přivedlo k myšlence, že byla také z Mois Grisu. "Musíme jít, už tak jsme tady strávili zbytečně moc času. Čím dřív budem u Thorina a dozvíme se víc, tím líp," popostrkávala jsem je. Zatím pouze slovně.

Krajina se zdála být vlků prostá. Nebo se tu tedy alespoň žádný nějakou dobu, i když se mi trochu zdálo, že nějaké ty vlčí pachy tu jsou. Ale jestli opravdu ano, tak velmi slabé. Za každou cenu tedy budeme muset jít a narazit na ostatní vlky, protože tenhle bílý cosi vlk nám toho sice řekne hodně, ale že by nám to nějak výrazně pomohlo, to se tedy říct nedá. Na Arrowovu odpověď jen kývnu hlavou, i když si nemyslím, že je dobrý nápad to střílet. Přecejen, ten komu patří by se mohl naštvat a nebo budeme potřebovat zjistit ještě pár informací. Ale tohle všechno jsem si nechala jen v hlavě, protože jsem chtěla, aby ten co to poslouchá, jestli to někdo poslouchá, nebo možná dokonce i ten robot měli trošku strach. Trochu jsem se zakřenila, když mé jméno pochopil špatně. Chtěla jsem ho nějak opravit, ale v tom se věc rozpovídala. Sice mě potěšilo, že zodpověděl mou otázku jako první, ale taky dost znechutilo, když začal s historií téhle země nebo co to vlastně bylo.
"Myslím, že je to výhoda do té doby, než se tu trochu zorientujeme a najdeme ostatní vlky," odpověděla jsem a přejela pohledem bílou věc. "58, řekneš Thorinovi informace které se od nás dozvíš nebo už ses dozvěděl?" zeptala jsem se a doufala, že ta věc nebude lhát. Takhle si alespoň budeme dávat přinejmenším pozor na něco, co by nám mohlo v budoucnu uškodit. Bůhví proč jsem z toho tady měla divný pocit. Protože jsme se sem dostali z nějakého důvodu. Silně jsem pochybovala, že se prostě jen tak z ničeho nic objevil portál a jen tak nás sem teleportoval. Určitě za tím měli prsty bohové nebo velmi mocní vlci. Už tahle informace mě trochu mrazila. Další otázka byla, proč sakra? Chtějí si hledat kámoše? Pochybuji. Určitě se tu něco děje nebo stalo. A my tu jsme... abychom pomohli? Těžko říct. Na Mois Gris se bez dalšího portálu nedostanem a ani jeden z nás to pravděpodobně neumí. Kývla jsem nad otázkou, kterou Arrow položil. Nebo to byl spíš příkaz. Souhlasila jsem s tím, protože jsem setkat se s ním bylo asi dost k věci.