Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem ráda, že se Arrow chytil té víc fyzické části, která obsahovala zneškodnění potencionálního nebezpečí. Já sice zvládla s vlky manipulovat, ale krásou nikomu nevlepíš. Zato ty jeho šípy vypadaly dost drsně a také nebezpečně. Vlastně jsem se s ním cítila fajn, rozhodně líp, než kdybych tu byla sama. Švihla jsem ocasem přihopkala až vedle boku Arra a koukla na bílou věc. Na první pohled připomínala vlka. Až na to, že některé části se volně vznášely, že neměl srst a podivně mluvil. Ne sice nějak výrazně, ale nebyl to ten 'živý' tón hlasu. A když jsem nasála vzduch do nosu, necítila jsem ani žádný pach. Byl to podivné, možná víc než jen to. Když po vlkově-nevlkově vyzvání Arrow řekl naše jména, jen jsem se lehce zamračila a přiblížila hlavičku k té jeho. Nechtěla jsem úplně, aby nás ta věc slyšela.
"Možná bychom mu neměli říkat všechno, nevíme co to je a komu ty informace potom řekne," varovala jsem ho tichounkým šeptem, až jsem se bála, že to sám vlk neuslyší. Poté jsem se ale otočila k věci a zvědavě naklonila hlavu na stranu. "Kdo jsi? Patříš někomu?" zeptala jsem se prozměnu já. Arrowowo otázky byly také dobré, ale i to i ty mé. Řekla bych, že oba jsme měli hlavu plnou otázek a každá byla důležitá, šlo ale jen o priority.

Nad poznámkou Arrowa jsem se jen pousmála a odkopla od sebe menší kupku písku. který tu bůhví proč přistál s námi. "Toho jsem si teda nevšimla, ale asi máš pravdu," zhodnotila jsem a přiblížila čumák ke kopici, přičemž mi do nosíku vlétlo pár zrnek, která mě přinutila si kýchnout. Zamračila jsem se tedy na písek a obrátila se tedy na vlka, který tu byl se mnou. Abych pravdu řekla, dost mě zajímalo, jak předtím portálem vypadal. Jestli prodělal tak velkou změnu jako já. Musím ale přiznat, že mi to samičí tělo moc nevadí. Je takové lehčí, atletičtější a samozřejmě hezčí. To s tou krásou se mi hodně zamlouvalo. Jen vlčí sameček přeci ví, čeho je taková kráska schopná! A hodlala jsem toho využívat.
Zato Arrow zpočátku nevypadal noc sžitý se svou proměnou, což potvrdily i šípy. Díkybohu, že se nezasekly do mě. "Bacha!" vydechla jsem a švihla chundelatým ocáskem. "Co?! Co je za mnou? A jak to víš?" vychrlila jsem na něj otázky a otočila. Ať sem se koukala jak sem se koukala, neviděla jsem nic nebezpečného. A tak mi nezbývalo nic jiného, než kývnout krásnou hlavinkou a vydat se vlkem, který očividně věděl co dělá. A nebo tak alespoň vypadal a já doufala, že se mi to jen nezdá.

<< Křišťálové jezero

Když ustala bolest, otvřela jsem dokonce oči. Nic už nemohlo být tak strašné. Padala jsem. Přivřela jsem očka, tentokrát ale pod náporem vzduchu. Čekala jsem tvrdý náraz a křupání kostí, ale nic takového se nestalo. Dopadla jsem do poměrně měkké věci. Byl to vlk. A dokonce měl nějaký směšný kostým a aby toho nebylo málo, divně čuměl. ”Co je?!” zeptala jsem se otřeseně, když jsem se z něj dostala. Oklepala jsem se a přitom zavadila očkem na kousku mého těla. Možná jsem začínala bláznit, ale něco se mi nezdálo. Následně se na nasme hlavy sesypala asi tuna písku. Okamžitě jsem se začala oklepávat, protože jsem rozhodně nesnesla tolik špíny na mém kožíšku. Nakonec jsem se z kopice písku ale bemhsk vyhrabala. ”To je dobrý, měla jsem měkkou přistávací plochu,” řekla jsem a svůdně na něj mrkla. Počkat! Co?! Jak jako mělA?! ”Minutku!” vypískla jsme a odběhla do nebližšího křoví. Tam jsem si nevkusně sedla a koukla mezi nohy. A bylo to jistý! Stala se ze mě vlčice! Přejela jsem si packou po čumáku a bazradně si oddechla. Nejsem připravená na to, být vlčicí. Jenomže mi bylo blbý nechávat Arowa samotného, tak jsem ladně vyskočila z větviček keříku a dopadla na písek. “Jsem... Beauty,” představila jsem se. Sice mi chcilku trvalo, než jsem si vzpomněla na své jméno, ale za to určitě mohla ta prasklina. Musela jsem se určitě praštit do hlavy. ”Nevíš, proč je tady ten písek?” zeptala jsem se ještě a štouchla do hroudy nohou.

Přiznávám, že jsem pocítil jakési uspokojení, když se vlčice bála. Vlastně jsem málokdy na někoho vyjel a ještě je všemu takhle drsně. Musel jsem ale říct, že mi to celkem vyhovovalo. Asi jsem tedy neměl ty správné proporce těla, které byly víc atletické, než svalnaté a odstrašující. Pomalu jsem začal zvedat tlapu z Anhakina krku a pokusil se trohu zmírnit svou magii. Jaké bylo mé překvapení, když to nešlo?! Vítr se dokonce ještě zvedl a já netušil, jak to zastavit. Vlastně jsem ani nepomyslel na to, že jsem hurikán nevytvořil já. Když v tom se do mého zorného pole dostala prasklina. Zamračil jsem se a udělal k ní krok. Že bych zesílil až takhle moc? Přiznám se, že v tuhle dobu mi to už bylo divné.
Instinktivně jsem tedy trochu poodstoupil a zvědavě nastražil uši. Prasklina se zdála být celkem stabilní, tedy až do té doby, kdy se ohromě roztáhla a vcucla mě dovnitř. Radši jsem zavřel oči, kdyby náhodou v prasklině něco poletovalo a mohlo mi to vypíchnout oko. Nic jsem tedy neviděl s jen cítil proudění vzduchu kolem mého těla. Poté jsem ale pocítil tu nejhorší bolest v mém životě. Stáhnul jsem ouška a zmučeně zakňučel. Mé nadobíčko mě ohromě pálilo a celé mé tělo bylo jako v jednom ohni. Až po dlouhých bolestných chvílích mučení přestalo.

>> Yalor

"Tse," odsekl jsem na ní její poznámku a plánoval, že se teda přestanu mračit a nějak ty její poznámky hodím za hlavu. Jenomže ona si to prostě musela znova pokazit. Nestihl jsem včas uhnout a tak mě Anakhi chytila za čumák, což byla samo sebou dost nepříjemné. S nepříčetným výrazem jsem sledoval jak vrčí a zvedá ocas v dominantním gestu. Ne! Tak to teda ne, už dost! pomyslel jsem si rozčíleně. Ta malá pouští vlčice prostě překročila čáru toho, co jsem byl schopný snést. Tiché nesouhlasné vrčení se mi dralo z hrdla přes zavřenou tlamu a oči jsem stále upíral na růžovou. Když mě konečně pustila a změnila své chování zase v jedené vteřině, rozzuřilo mě to ještě víc.
Tak ona si ze mě bude po tom všem stále dělat srandu?! Vzduch kolem nás se zastavil a hned na to zase strašně rychle rozproudil kolem mého těla. Pod nožkami mi poletovaly kousky kamínků a samozřejmě hodně prachu. V tom všem skoro až zářily naštvané tyrkysové oči. Přišel jsem pomalu až k ležící Anakhi a položil jí tlapu na krk. Čumák jsem přiblížil až k ní a hrozivě zavrčel. Tentokrát jsem to byl já, kdo měl ocas sebevědomě nahoře. Kolem Anakhiny hlavy zběsile poletoval prach a kamínky, což jí mohlo štípat do očí, pokud by je nezavřela. "Tak stačí," pronesl jsem zcela vážně, přičemž jsem ještě trochu přitlačil svou packu k jejímu krku. Byla to jasná výhružka. Jedna z prvních, kterou jsem v životě použil.

Měl jsem na tu malou mršku pořádný vztek! Vždyť ona mě normálně urazila! Přišlo to někomu normální?! Třeba bych ještě pochopil, kdyby to řekla nějak normálně, ale ona ne! Ona prostě musela být ošklivá na mé nádobíčko. Mrsknul jsem ocasem a máčel tlapy do vlhké půdy kolem jezera. Pomalu ale jistě jsem chladl. Sice jsem na ni byl pořád dost naježený, ale už ne tolik. A k tomu všemu ještě ty kecy o bozích. Sice mě také jedna bohyně zachránila, ale to bylo něco jiného. Ať už bohové dělali v dlouhých chvílích cokoli, určitě to nebylo dělání dětí cizím náhodným vlkům. To tak.
Jak jsem tak šel, najednou se podemou opět objevila růžová vlčice, která si mě pravděpodobně tímto gestem chtěla usmířit. Ale já se rozhodně takhle lehce nedal. Uraženě jsem sklopil ouška a švihl ocáskem. "Tak už ti to nepřipadá ohyzdný?" štěkl jsem naštvaně a vyprostil se z jejího dosahu. Ne, že bych byl pořád tak hodně naštvaný, ale chtěl jsem jí to taky trochu vrátit. Naježeně jsem přešel kus od Anakhi a švihl ocáskem.

Mračil jsem se na růžovou vlčici a sledoval její další počínání. Zajímalo by mě ve které jeskyni vyrůstala, že jí jsou tyhle základní věci naprosto cizí. Jak ona sledovala pohoršeně mě, já sledoval pohoršeně ji. Ještě mě tu takhle urážela! Mě a moje nádobíčko, které zajistí další generaci malých úžasných vlčků! "Víš co?! Je mi jedno co myslíš, ale ujišťuju tě, že jestli chceš mít někdy potomky, budeš se muset s tímhle vším smířit," řekl jsem a při posledních slovech jsem tlapkou ukázal k mému rozmnožovacímu ústrojí. Avšak Anakhi se zdála tupější a tupější každou chvílí. "Božeee! Já nic do tvý mámy nestrkal, to tvůj táta! Myslíš si snad, že jsem jedinej samec co to má?!" vyštěkl jsem zoufale a packou si přejel po čumáku. Ne. Dost. "Na tohle já nemám." odfrkl jsem si a rozešel se na druhou stranu od Anakhi.
Tak ona mě bude urážet, pche! Jak jsem tak šel, rána trochu štípala, což mě přivedlo ke vzpomínce o vypalování. "Mělo mi dojít už tehdy, že není normální. Prej vypalovat, to jo," bručel jsem si pod nos a obcházel jezero, ve kterém jsem ještě před chvílí plaval. "Ta voda jí snad vytopila mozek," zakroutil jsem nevěřícně hlavou a švihnul ocasem. Z téhle situace jsem byl dost silně rozhozený, to vám teda povím.

"Tse, kolik vlčic by dalo za to aby to mohly vidět!" obhajoval jsem svůj penis a dotčeně zvednul tlapku. Vždyť byl pěkný! A taky nebyl zrovna malý, znal jsem spousty vlků, kteří mi ho záviděli. No tak dobře... ne spousty, ale určitě jich bylo i tak hodně. "No tak mi nevěř! Ale vlčata bohové rozhodně nenosí," řekl jsem s naprostou jistotou a potom se naklonil k oušku růžové vlčice. "A chceš vědět ještě něco?" pousmál jsem se a švihnul ocasem. "Tvůj otec, strčil tu věc co mám já, do toho co má tvoje máma mezi nohama," dodal jsem a potom se s úšklebkem zase odtáhnul. Nebýt toho že byla mým přirozením tak zhnusená, bavilo by mě to ještě o trochu víc. Ale i tak jsem tenhle rozhovor bral jako jednu z těch vtipnějších příhod. Až tohle budu jednou vyprávět svým dětem...
"Jestli chceš, můžu ti ukázat jak se to dělá," mrknul jsem na ní a lišácky se zazubil. Přecejen to byla celkem doba co jsem si naposled užil a tohle mohla být dobrá příležitost. Pche, ještě by na to změnila svůj názor! "Každej to někdy dělá, ať už kvůli vlčatům nebo jenom tak," pohodil jsem znalecky packou a sedl si, načež jsem si kolem pacek přehodil ocas.

Sledoval jsem Anakhi a střídavě i toho podivného hlodavce, který už měl sakra tak osmkrát umřít a nic se nestalo! Krev všude kolem, ale to pitomý morče, nebo co to bylo, si dál vesele pískalo a běhalo. Byl jsem z toho tak vykolejený, že jsem si nevšiml kam se Anakhi poděla. Byla taková malá a drobná, že bylo lehké jí přehlédnout. Chtěl jsem se otočit za sebe, ale v tom jako by se mi někdo mezi nohy nalil kyselinu. Jaké to překvapení, když jsem se doopravdy otočila a spatřil Anakhi jak tam dole něco dělá. Popravdě jsem byl mimo tak moc, že jsem se nezmohl na nic jiného, než na trapné odkašlání.
"An, při jiných okolnostech by mi to asi nevadilo, ale mohla bys to přestat zkoumat?" řekl jsem trošku podrážděně a trošku bezmocně. Fakt jsem netušil jak jí to vysvětlit. A taky mě to urazilo! Prej hnus, pche. Zamračil jsem a packou si přejel po tlamě. Bože kam jsi mě to zase přivedl. "Anakhi, to dole nejsou žádná vajíčka, housenka nebo hnus," začal jsem klidně a snažil se dostat její hlavu pryč z mých choulostivých míst. "Maj to všichni vlčí samci! A dělají se s tím vlčata, jak to proboha nemůžeš vědět?!" cuknul jsem sebou a dostal se z Anakhiného dosahu. Pořád mě moje nádobíčko dost bolelo, takže bych byl radši, kdyby se její zuby a vůbec celá její hlava držela od mé kůže dál.

"Žejo! Akorát nevím jestli to bude možné," řekl jsem a vesele zamával ocasem, takže se vzduchem proletělo pár křišťálových kapek. Přivřel jsem očka, když se na mě vyřítila další sprška vody, tentokrát směrem od narůžovělé vlčice. "Byl bych ti za tohle vyhrožoval, že tě do té vody shodím, ale ty už jsi to zvládla sama," uchechtl jsem se a stejně jako ona vylezla na břeh, kde jsem se oklepal, takže v určitém okruhu kolem mého těla se všechno namočilo. Anakhi bohužel stála zrovna v nebezpečné zóně, ale pochyboval jsem, že by jí to nějak vadilo, vzhledem k tomu že už mokrá byla.
Zaujatě jsem sledoval jak číhá na rybky a pokusil se udělat to samé. Ne. Nebyl jsem trpělivý a po nějaké době, kdy jsem žádnou rybu ani neviděl, jsem rozmrzele máchnul tlapkou do vody. Chtěl jsem poznamenat, že tu stejně nic k jídlu neulovíme, ale v tom už přede mě An házela sviště. "Dáme si ho na půl!" rozhodl jsem a chystal se oddělit přední část od té zadní, když v tom jsem si všiml jak se ta malá potvora pohla. Nechápavě jsem k svišti přiblížil čumák a nevěřícně sledoval, jak se jako by nic zvedl chystal se utéct pryč. To jsem ale nechtěl dovolit, protože každé jídlo bylo cenné. Chytil jsem tedy hlodavce do zubu a začal s ním škubat sem a tam. Naše jídlo ale stále žilo. Zoufale jsem se podíval na An a s pohybujícím se tvorečkem v tlamě jsem začal šišlat směrem k ní. "Ak e to moný?"

všechno k Návovi a děkuji :3

PŘIDÁNO

Moc děkuji za akci a samozřejmě i za odměny :3 všechny odměny na Navina a tlapky do vzduchu, prosím :)

PŘIDÁNO

Já přihlašuji Navinka :3 a ještě nikdy jsem v týmované nebyla.

Takhle, měl jsem vodu rád, o tom žádná, Rozhodně bych si nenechal ujít jakoukoli možnost vycachtat se od hlavy až k patě. Ale byl tu přecijen problém. Tak nějak jsem nemusel ty potvůrky co pod vodou žijí. Ty jejich blány, ploutve a zoubky nebyly vůbec nic příjemného. A ještě když k tomu připočteme mé nedávné dobrodružství a tu pitomou ránu přes bok, nebyl jsem z života pod vodou moc nadšený. Přesto jsem se tvářil že se ničeho nebojím, i když toho bylo teda požehnaně. Třeba takový let vysoko nad zemí nebo naopak stísněné prostory hluboko pod zemí mi nemalou husinu dělalo. Mrsknul jsem sebou jako rybka a pustil Anakhi hned jak vypustila ze své tlamy nebezpečně moc bublinek. Nepřipadalo mi zrovna chytré smát se pod vodou, ale zrovna asi já nemám právo někoho soudit kvůli dělání hloupých věcí. Jen co jsem se dostal nad vodu, vyslechl jsem si její myšlenku. "Hmmm, možná že až toho budu umět se svou magií víc, dokázal bych pod vodou udělat nějakou vzduchovou bublinu, ale těžko říct," pokrčil jsem zamyšleně rameny. Se svou magií jsem toho sice dokázal víc než ještě před chvílí, ale stále to nebylo dost a já netušil kam až budu moci zajít. Přesto byla hezká představa plavání pod vodou na libovolnou dobu. Nebo minimálně do té doby, než by se ve vzduchové bublině vydýchal kyslík. Zaslechl jsem jak Anakhi zakručelo v břiše. Ach jo, budeme muset jít lovit. Napadlo mě okamžitě. Bohužel pro mě i pro drobnou vlčku jsem nebyl v lovu moc dobrý i když mi z boku nevytékaly litry krve.

"Jo, to mi taky nějak došlo," zazubil jsem se nad její odpovědí. Vždyť vlk co většinu života žije na nějakém místě, ho musí mít rád. Nebo jsem si minimálně nedokázal představit, jaké by bylo žít někde kde to nesnáším. Třeba právě na poušti. Ble, představa věčného vedra a nekonečného písku zalezlého všude v srsti mi připadala docela škaredý sen. Na kamenech pod vodou jsem sem tam uklouzl, což způsobilo, že jsem šel jako opilý. Ale díky bohu čím blíž jsem byl ke středu, tím hlubší voda byla. Tlapkou jsem rozvířil vodu obarvenou od krve a ohlédl se po drobné společnici, která se mi za chvíli vynořila za ocasem, do kterého se mi zakousla. Hravě jsem nastražil uši a otočil se, když v tom Anakhi zmizela opět pod vodou. "Já tě dostanu, určitě mi neutečeš!" zvolal jsem a také se pod vodu ponořil, kde jsem proti své vůli nakonec i otevřel očka, abych spatřil, kde se vlčice nachází. A jen co jsem jí našel, jemně jsem jí sevřel v tlamě kůži na krku. Tak, jak to dělávají vlčí matky.