Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Díky moc a KŠM k Navinovi, jak jinak :D

přidáno

"To jo, řekl bych že patříš k tý menšině, které vyhovuje," ušklíbl jsem se a mávl ocáskem. "Ale ani zimu moc vlků nemusí," naklonil jsem hlavu na stranu v hlubokém přemýšlení o tom, které období je oblíbenější. Nakonec jsem došel k názoru, že to asi bude tak nějak na stejně. Protože třeba na jaře byl všude pyl a na podzim bláto a deště. Nad její otázkou co měla za uchem jsem se jen pobaveně usmál. Tlapkou jsem jí poplácal po hlavince a ukázal zoubky v úsměvu. "Ále, nech to být," brouknul jsem. V podstatě ta samá odpověď jako ta na slovo 'sexy'.
Když jsem byl ve vodě, ohlédl jsem se na ní ze svého místečka uprostřed jezírka. Voda se kolem mě trochu barvila do růžova, ale nic strašného nebo smrtelného to nebylo, ... snad. "Vidíš! Nepotřebuju škvaření!" hulákal jsem na ní a potom připlaval o něco blíž. Pohybování ve vodě kupodivu nebylo tak složité a namáhavé jako na souši. To bylo určitě tou chvilkovou přeměnou na rybu! Pak se mi ale dostala voda do uší, což se mi vůbec nelíbilo. Použil jsem proto svou magii a větříček si vodu vysušil. "Jsem úplně kouzelný! Nebýt to monstrum pod vodou, určitě bych ho sejmul sovu magií," řekl jsem hrdě. To, že jsem se jí naučil používat až přednedávnem jsem ale tak nějak vypustil.

Kývl jsem na její odpověď a zamyslel se nad tím jak taková nekonečná a horká poušť vlastně vypadá. "Na poušti bych asi žít nemohl, nemusím horko," vyplázl jsem jazyk a zašklebil se. Radši bych se brodil ve sněhu než se pekl na sluníčku. "Nějak to snad přežiju, a když ne, stejně už jsem jednou umřel," pokrčil jsem rameny a poměrně vesele se zazubil. Možná mě má chvilková smrt zbavila strachu z věčného konce a nebo jsem jen věděl jak nějak to neznámo vypadá a kdybych zemřel, věděl jsem do čeho jdu. Co mě ale štvalo bylo to, že mi nevěřila. Při jejích poznámkách o tom, že určitě lžu jsem se zamračil ještě víc než předtím. Vlk tady riskuje život a nikdo to neocení! "Tss, tak mi nevěř, mě stačí vědět že jsem zachránil tenhle ostrov," řekl jsem dotčeně.
"Jsem opatrný," odpověděl jsem jí a lehce třepl s ouškem, když jsem zjistil že mi olizuje mou ránu. A protože aby to nebylo jednostranné, olízl jsem já její ouško. Jasně, ona mě olizovala protože mě očišťovala, já však neměl zrovna tenhle důvod. "Voda bude super," odvětil jsem a vlezl za ní do vody, přičemž jsem se ze začátku nijak nekrotil a prostě hned vlezl doprostřed jezírka.

"Nepocházíš odtud?" pozvedl jsem obočí a zvědavě nastražil ouška. Sice jsem si tak nějak myslel, že takhle drobná vlčka nebude jen tak odtud."Jóó, to léčení jde mimo mě," pohodil jsem ocáskem a zazubil se. Léčení byla jedna z těch věcí, o které jsem neměl ani tušení. Rozeznání kytek pro mě bylo absolutní tabu. I když jsem se musel pochválit, protože jsem rozeznal ty jedovaté od relativně jedlých. No nic jiného mi nezbývalo, protože lovení má silná stránka taky moc nebyla, takže jsem se v nejhorších chvílích musel živit rostlinami. Což mi teda moc nevyhovovalo, ale co se dalo dělat. "To je dobrý," řekl jsem rychle a pohnula tlapkou. Prý 'jen štípe'. Jen! Doufal jsem že od svého nápadu na mé uzdravení pomocí ohně za chvílí upustí. Jestli ne tak uteču. I když to v tomhle stavu bude asi o něco těžší.
Sledoval jsme jak si taky lehla a zalitoval, že jsem se nemohl pohybovat. Protože mě ležení nebavilo a teď jsem nemohl dělat nic jiného. Ale to nic nedělání mi prostě lezlo na mozek. Zatnul jsem čelisti a pomocí všech svalů v těle se posadil. Nebudu lhát, bolelo to jako prase, protože rána vedla přesně přes svaly, které jsem používal celkem často. Zamračil jsem se, když se mi začala smát. "Abys věděla tak já a ještě několik vlků jsme zneškodnili nestvůru, která způsobovala otřesy celého ostrova. Ta rána byla o hodně větší a dokonce jsem na chvíli zemřel, ale Iris mi dala polibek života," vysvětloval jsem a dotčený tón se pomalu začínal vytrácet a opět se tam našel ten hrdý. Přecejen, kdo mohl říct, že mu dala bohyně pusu. A ještě mu ke všemu dala život a vrátila sluch.

"To že se to bude hojit špatně jsem si odvodil taky, ale co se dá dělat," usmál jsem se a zastříhal ušima. Nějak jsem se smířil s tím že budu mít před bok ránu jako kráva, která je všechno ale rozhodně ne sexy. Nad jejím nápadem o seškvaření jsem stáhunl uši ke krku a zamračil se. "Škvařit?! To ani náhodou, nějak to přežiju," vyjekl jsem. Popravdě mě její slova o škvaření a samotná představa toho dost vyděsila. Boha ještě že tu nikdo není s magií ohně. Nad jejím tázavým výrazem u slova sexy jsem se musel pobaveně zazubit. Pohnul jsem packou v lehkém gestu a přivřel očka. "To máš jedno," řekl jsem. Asi by nebylo nejvhodnější tu teď vysvětlovat co to slovo znamená. Respektive na to možná časem přijde sama. "Kdyby to tak byli krokodýli a piraně," pohnul jsem hlavu. "Byla to obrovská zrůda hluboko pod vodou, kterou jsme spolu s dalšíma vlčicicema zneškodnili," vysvětlil jsem hrdě. Byl jsem sice mrzák, ale naše vítězství nám nikdo nevezme.

"Taky tě rád poznávám," řekl jsem a obrátil zrak k vlčici jež se objevila. A byla to pravda, nikdy jsem nepohrdl společností, ještě když byla milá. A jak to tak vypadalo, i vlčice byla ráda že někoho potkala. Když mi olízala rány, jen jsem se pousmál a ouška spolu s hlavou lehce natočil jejím směrem. "Už to skoro zahojený je. Když to byla čerstvá rána, málem jsem zemřel," poznamenal jsem jejím směrem a vzpomněl si na mé setkání se smrtí. Možná mě to trochu změnilo, kdo ví? Já to takhle sám o sobě říct nemohl. Ale pravděpodobně tu nějaká změna byla. Jen ještě musím přijít na to, jaká. "Navíc jizvy jsou sexy," zazubil jsem se a pohnul ocáskem. No nebyl jsem z nich nadšený, ale musím brát věci pozitivně, no ne? Když se přesunula tam, kde jsem viděl, hned se mi s ní povídalo lépe, než když jsem musel kroutit se svou hlavou na všechny světové strany. "Áále, jedna podvodní obluda," uchechtl jsem se a vzpomněl si na tu hnusnou potvoru. Ble.

Nastražil jsem uši, když jsem zaslechl další cákání vody. Došlo mi, že tu bude další vlk i podle pachu, který se ke mě po větru dostal. Přesto jsem dělal jakoby nic a ležel jsem v trávě na svém zdravém boku, aby ten nemocný mohl odpočívat a hojit se. Díkybohu jsem ale měl alespoň zpátky sluch, který bych asi postrádal mnohem víc. Oddechnul jsem si a zavřel oči. Ne, nechtěl jsem spát, ale odpočívání je nejlepší se zavřenýma očima. Nic vás totiž neruší. Mě ale rušilo. Přítomnost dalšího vlka mě nenechala v klidu ležet. "Vím o tobě," brouknul jsem do tich a pohnul ocáskem. "Ale neboj, nemám v plánu ti nic udělat," dodal jsem a trochu se usmál. Být ve své kondici, asi bych na návštěvníka vesele skočil.

<< Irisin ráj

Objevil jsem se u jakého si jezera. Chvilku jsem se jen zmateně rozhlížel a snažil si vzpomenout proč jsem vlastně tady. Až když mi zrak ulpěl na kapičkách krve na mé srst, došlo mi co že jsem tu chtěl vlastně dělat. Pomalu a bolestně jsem se sunul k čisté vodní hladině. Sehnul jsem a napil se, přičemž do vody spadlo pár kapek krve z mých šrámů na čumáku. Zamračil jsem se nad tím a poté pomalu do vody vlezl. Bylo velice příjemné cítit jak se ode mně odlepují nánosy písku a soli. V ráně na boku mi sice štípalo, ale já to bral jako pozitivní věc. Protože se rána čistila. Kolem mě se zanedlouho vytvořil krvavý růžový flek, který se postupně vytrácel. Když jsem se rozhodl, že už jsem čistý dost, vylezl jsem zase na břeh, kde jsem se položil na zdravý bok. Už nikdy žádný příšery!

Byl jsem rád, jak to všechno hezky skončilo. I když... dalo by se o tom polemizovat. Přesto jsme byli ale všichni živí, o zdraví se toho teda moc říct nedá, ale alespoň jsme byli živí. Pomalu a nejistě jsem se postavil na tlapky a musel přitom vydat bolestný zvuk, jak mě kvůli tomu píchlo v ráně. Navíc jsem si po chvilce všiml, že přes bolest v boku jsem ignoroval ostatní malá zraněníčka v oblasti čumáku.Naštěstí z nich ale moc krve neteklo. Vypadal jsem asi strašně a už dopředu jsem litoval každého koho potkám. Když nám Iris řekla, že nás přenese kam budeme chtít, nemusel jsem dlouho přemýšlet. Nejradši bych se totiž napil a umyl ve sladké vodě. Sůl jsem měl snad všude a pravděpodobně jsem smrděl rybinou. Křišťálové jezero, prosím, pomyslel jsem si a lehce pohnul ocasem.

>> Křišťálové jezero

Moc děkuji za akci, byla super :3 všechny odměny prosím na Navina (jak jinak :D) a jestli se něčím malým na ozdobu myslí třeba náušnice, tak bych poprosila zlatou malou náušnici ve tvaru kruhu (jestli jsem to špatně pochopila nebo mám napsat ohledně náušnice na ten 'dotazník', dej prosím vědět :D)

PŘIDÁNO

A pak přišla smrt. Sice jsem ještě nebyl na druhé straně úplně, ale smrt to svým způsobem byla. A teprve až teď jsem si pořádně uvědomoval, že mám život rád a nerad bych skončil takhle. Ale můj osud už za mě pravděpodobně rozhodl. A nebo že by ne? Pomalu ale jistě jsem začínal cítit bolest v boku. Byla menší, ale přecejen tam byla. Mrtví ale nemají cítit bolest, ne? A potom, když jsem něco zacítil na svém čele, jsem prudce otevřel oči. Jako by mi energie a život proudily v žilách. I tak jsem ale neměl sílu než jen na zírání na bílou vlčici a malé přikývnutí. Kouknul jsem se na svůj bok a zjistil, že mé zranění není zahojené. To mi nevadilo. Stačilo mi, že jsem byl na živu. A hned na to jsem si uvědomil, že slyším. Nastražil jsem ouška a opravdu! Vlnky a jemný větřík v korunách palem, zpívání ptáků a v neposlední řadě řeč bílé vlčice. Všechno jsem slyšel jako dřív. "Děkuji," vydechl jsem a sledoval jak zase zmizela. Obejmutí jsem Darkey samozřejmě oplatil. Ale otázka byla, co dál? Iris říkala, že není konec, ovšem já se na další souboj moc necítil a navíc mě tady holky stále nemohly slyšet.

Bohužel pro mně byla ta bestie ještě pořád dost rychlá na to, aby mi udělal pořádnou ránu do boku. Popravdě to bylo nejhorší zranění, jaký jsem za celý život měl. Rána strašně bolela a samozřejmě jsem měl omezené množství krve, které se zmenšovalo a zmenšovalo. Což moc nepřispělo mému stavu, který se nelíbil ani mě samotnému. Proti mé vůli jsem se snesl na zem. Nemohl jsem plavat kvůli bolesti i kvůli vyčerpání. Jen co jsem se zdravým bokem otřel o zem, zavřel jsem oči. Unavovalo mě se dívat. Přál jsem si jen spát do té doby, než se probudím někde v lese živý a zdravý. Něco mi ale říkalo, že tohle se jen tak nestane. Otevřel jsem oko, když jsem kolem sebe zacítil pohyb. Darkey něco říkala, ale neslyšel jsem jí. Takže jsem jen kývnul hlavou ze strany na stranu aby věděla, že ji neslyším kdyby byla slova mířena mně. "Nechci zemřít," špitl jsem do prázdna a lítostivě si uvědomoval, že neslyším svá poslední slova. Zpětně jsem si ale uvědomoval vibrace, které znamenaly že něco velkého spadlo na dno. Na tváři se mi tak objevil malý úsměv. Alespoň že tohle jsme zvládli.

I já Návina přihlašuji :3

Vyjekl jsem, když se ta potvora zahryzla do mého hřbetu. Okamžitě jsem odlítl stranou a aby toho nebylo málo, začalo to monstrum strašně kvílet. A to mělo k našemu neštěstí za následek to, že jsme ohluchli. Tedy alespoň minimálně já. Kromě monotónního pískání v uších jsem neslyšel vůbec nic. Ležel jsem na zemi pod příšerou, která si možná myslela, že jsem mrtvý. A já si to myslel chvíli také. S námahou jsem otevřel oči a viděl, jak se obě vlčice-teď ryby snaží zneškodnit příšeru. Darkey se vrhla na můj úkol, tedy prosekat si cestu dovnitř té mrchy a Dail začala tvořit rány nové. Bohužel tu byla ještě jedna hlava. Nemohli jsme dopustit, aby se zase něco nevyvedlo. Opět jsem vyplul do výše hlavy toho monstra a vydal se jí vstříc. Ani jedna hlava nesměla mít dost času, aby nás zlikvidovala. Podobně jako světlá vlčice jsem se jí pustil do krku. Těsně pod čelistí tak, že mě nemohla hryznout. "Pospěš si," sykl jsem. Darkey má slova sice neslyšela, ale stejně mi to trochu pomohlo.

Sledoval jsem pár následujících chvil pomalu s otevřenou pusou. Všechno se dělo rychle a nebyl moc čas na to, vymýšlet nějaké brilantní bezpečné plány. Ale i tak jsme nějakou tu možnost na výhru měli. Kývl jsem na Darkeyin plán. No, moc se mi k té příšeře nechtělo, ale tak co jsem měl dělat, že? Očka jsem přišpendlil k ráně na krku a zhluboka se nadechl (jestli se to tak v té vodě tedy dalo nazvat ). Když už jsem plaval směrem k ráně, ohlédl jsem se na váhající vlčici, u které jsem stále neznal jméno. Bylo mi to jedno, chtěl jsem se odsud dostat minimálně živý. A když už ne to, alespoň by kvůli mě kvůli zemětřesením nebyl zničen ostrov. Darkey si vedla dobře, ale obluda jistě za chvíli zjistí, že to je jen za účelem odlákání její pozornosti. Nebylo času nazbyt. "Hele, jestli nechceš, zůstaň tady," mrkl jsem na tu světlou a s nožem se vydal k té obludě. "No... sranda začíná," povzdychl jsem si a vrazil šavli do jejího krku. Ne moc, nepotřeboval jsem zase tak moc místa na to, abych se tam protáhl.