Příspěvky uživatele

< návrat zpět

11
Ne, vážně jsem neměl v plánu být s Marcosem přátelé. Možná jsem ho byl schopný ignorovat, ale to bylo tak všechno. O to víc mě rozčilovalo, že se o Rhaaxe staral zrovna on. "Slíbil jsem, že ho budu ignorovat," řekl jsem na to jen. A asi to bylo docela dostčující vysvětlení mého vztahu k němu. Nebyl jsem schopný k němu cítit něco jako vděk, to prostě nebylo v mých silách. Možná jem byl o něco dospěleší než tehdy, kdy nás spor začal, ale rozhodně jsem nevyrostl z paličatosti. "Tak e to pokus brát jako nový začátek. Zkus něco jinýho, třeba máš nějakej skrytej talent. Třeba budeš bez magie i lepším vlkem, možná si toho víc uvědomíš, přijdeš na spoustu věcí... a tak," pousmál jsem se. Chápal jsem, že to mohlo být těžké, ale nakonec byly překážky nejlepší způsob, jak poznat sama sebe. "Ale Yalor přece není jenom v tvojí magii. Máš ho ty i tvoji bratři v celém svém těle, krvi. Už na první pohled jste jiní a nepotřebuješ k tomu magii."

10
Nakrčil jsem nos nad jménem 'Marcos' a rozhodně zavrtěl hlavou. "Ne, to nejsme. Když jsme odcházeli z Yaloru, dal se dohromady s Risou a začal po nás házet šípy. Od toho mám po těle ty jizvy ve tvaru teček," řekl jsem a jen tak mimochodem jsem se podíval na hrudník a tlapu. "A pak, když jsme byli už tady ostrovech, trochu jsme se poprali... no a propíchl mi šípem asi plíci, málem jsem umřel. Na druhou stranu, já ho zase popálil, takže jsme na tom byli dost podobně," uchechtl jsem se trochu. Asi už jsem k Marcosovi nechoval takovou zášť jako předtím, přecejenom se to ve mě asi trochu rozleželo, ale i tak jsem ho neměl rád. "Možná to mají v tom světě jinak, ale tady se na to neumírá," řekl jsem znovu. "A nemyslíš, že je něco špatně, když si připadáš bez magie... tak blbě? Magie by přece neměla utvářet naši osobnost, jen je to takovej zajímavej doplněk k životu," střihl jsem uchem. Mně by asi upřímně bylo úplně jedno, jestli bych o magie přišel nebo ne. Stejně jsem je prakticky nevyužíval.

9
"Mám vás rád, protože nejste jenom její, ale i moji. A je jedno s kým vás mám, prostě jste moje synové," řekl jsem prostě. Jo, tak jednoduchý to bylo. Nikdy jsem moc nemyslel na to, s kým jsem je měl. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to těšilo, ale ani mě to vyloženě neštvalo. Řekl bych, že mi to většinu času bylo spíš jedno a rád jsem je měl i přesto to, že to byly Risiny zmenšeniny. Následně jsem se jal poslouchat Rhaaxinův příběh, který mi kupodivu dával docela smysl. Možná to bylo tím, že už jsem sám byl v jiném světě a cestoval portály. "Myslím, že kecal. Vlci tu normálně bez magie žít můžou... a ty taky asi nepociťuješ změny, ne? Zatím se tím nemusíš trápit, když je všechno jak má," střihnul jsem uchem. 'Jak má' bylo možná silné pojmenování jeho situace, ale viděl, slyšel a určitě i čich měl v pořádku. "Hmm, tak to tam asi bude o něco rychlejší čas," řekl jsem zamyšleně.

8
Lži mi byly vždycky proti srsti, navíc jsem je nikdy nedokázal tak podat, aby jim ostatní uvěřili... takže to abych klamal, vážně nehraozilo. "Ne, neměl jsem ji rád," přikývl jsem na jeho slova. Upřímně, vidět smutného Rhaaxe byl docela znepokojující pohled. Až jsem měl sto chutí zalhat, že byla vlastně fajn. Jenomže nebyla a Rhaaxin měl právo to vědět. "Některý věci asi prostě už napravit nejdou," pokrčil jsem lehce rameny. "Co?" nakonil jsem nechápavě hlavu při jeho dalších slovech. Asi to mělo co dělat to s tím zmizením, které jsme úspěšně zamluvili. "Kdes.. vůbec byl?" zeptal jsem se nakonec a naježil se, protože portály se mi už do Yaloru vůbec nelíbily.

7
Sledoval jsem ho a tak nějak litovat toho, že tu nebyli i jeho sourozenci, protože si ho určitě přáli vidět taky. Ale teď jsem pro ně utíkat do Zlaté nechtěl. Však oni se pak snad setkají sami. "Tvoje máma tu není, protože udělala spoustu zlých věcí, které se jí nakonec vrátily. A Marcos taky, akorát ten alespoň přiznal, že udělal chybu," pronesl jsem hořce. "Risa, tvoje matka, mě.. nás využila k tomu, aby získala moc, po které tak prahla. Nakonec se jí nepodařilo dostala to, co, jí patřilo," zamračil jsem se trochu. Nikdy jsem k Rise nepociťoval lítost nebo empatii, byla to prostě jen vypočítavá mrcha. Jeho další věta mě trochu zaskočila. "Náhodou, znal jsem vlčici, co ji neměla celý život a bylo jí dobře," pousmál jsem se. Nevěděl jsem, jak přišel k tomu, že by tím měl končit život, ale trochu mě to pobavilo. To takhle všichni puberťáci všechno zveličovali? Jasně, byla to rána, přijít o magii, ale dalo se s tím dost dobře žít. "Rhaaxine, ty neumíráš," zdůraznil jsem ještě.

6
Sledoval jsem Rhaaxina předsebou a neviděl ho jinak, než jako to malé vlče, které mi Risa přinesla. I když byl už možná větší než já a někdo by možná ani poznal, že ještě není dospělý, stále byl moje vlče, které potřebovalo ochranu, i když si to nepřiznávalo. "Nevěděl jsem, že potřebuješ pomoct. Kdybys přišel, řekl, co tě trápí a co potřebuješ, nikdy bych tě neposlal pryč," řekl jsem mu a trochu se zamračil. Ale viděl jsem, že o tom všem alespoň přemýšlel, což mě docela potěšilo, že jsem si tu nemluvil jen tak pro sebe. Bylo mi líto, že jsme neměli příležitost si to takhle vyříkat už dřív, ale to bych musel asi Rhaaxina něčím přetáhnout a odtáhnout, jako teď, abych si s ním mohl promluvit. "Nemůžu ti říkat, proč bys mi měl věřit, to bys měl vědět sám, konec konců, nikdy jsem tě nepodvedl nebo ti nelhal... a čas už nikdo nevrátí, ale budoucnost je pořád před námi," pokrčil jsem lehce rameny. "Máma ke všemu přistupovala jinak, to je taky důvod, proč jsi tady a ne tam."

5
Povzdechl jsem si. Rhaaxin očividně pochopila ani jedno moje slovo, což byla asi z části i moje vina, že ho to nikdo nenaučil. "To nikdo neřekl, chyba bude... u obou. Možná jsem tě měl prostě někde chytnout a donutit tě se se mnou bavit," pokrčil jsem lehce rameny. Vážně jsem nevěděl, co bych s Rhaaxem měl v té situaci dělat. Nutit ho do kontaktu se mnou, když nechtěl, bylo snad ještě horší než něchat si ho dělat, co chtěl, ne? "Možná mě nepotřebuješ, co se síly a magie týče, ale nikdo ti tátu nenahradí. Můžeš si nalhávat, že ti Marcos jako otec stačil, ale pravda je a bude, že jsme rodina a navždycky budeme," dodal jsem ještě. "A rodina tu není od toho, abychom ti chodili za ocasem kam se hneš. My jsme tu od toho, že když se cítíš sám nebo něco potřebuješ, jsme tu a vždycky ti pomůžeme. Myslím, že si rodiče pleteš s podřadnými otroky, kteří by za tebou meli stále dolézat," nakrčil jsem lehce nos. "A i přesto, že si myslíš, že jsi mi jedno, což mimochodem není pravda, pomohl bych a ti a pomůži tu vždycky."

4
"Rhaaxine... ať řeknu co řeknu, stále budeš tvrdohlavě trvat na své pravdě. Kdyby ses na to chvilku zkusil dívat z jiného pohledu než jen z toho svého, možná bys byl o hodně šťastnější," dodal jsem. Myslím, že Rhaaxim moc nechápal, že já se na otcovství nijak nepřipravoval a stal se ze mě rodič ze dne na den. A neměl jsem o moc víc zkušeností, než teď on. Nechtěl jsem si mu tu ale stěžovat, jak jsem to měl těžké, takže jsem prostě jenom doufal, že bude na tolik inteligentní, aby mu to došlo. "Několikrát jsi kolem mě prošel ve Zlatém lese a ani ses pomalu neotočil. Měl jsem na tebe skočit a donutit tě se se mnou bavit?" pronesl jsem a takřka jsem zopakoval svou první větu. "Štěstí? Nemyslíš, že bych byl víc šťastný, kdyby se všichni mí synové bavili mezi sebou? Kdybysme konečně mohli být rodina všichni dohromady?" natočil jsem hlavou na stranu a přehodil si tlapky přes sebe. Jo, to byla definice štěstí. Kdybychom tu teď byli všichni a byli spolu rádi. Jenomže to prozatím kazil Rhaaxin a Atrox se taky poděl kdoví kam. Jenomže na rozdíl od Rhaaxe, jeho jsem ani necítil.

3
Rhaaxin v podstatě řekl to, co jsem tušil, že řekne. "A co jsem podle tebe měl dělat, když jsi byl stále pryč? Několikrát jsem pro tebe šel, ale ty jsi očividně nejevil zájem se mnou trávit čas. Měl jsem tě snad nutit?" zeptal jsem se ho dost klidně. Vlastně jsem jsem nevěděl, co jsem momentálně cítil, jestli spíš vztek, zklamání, smutek... ale spíš jsem se s tím asi stihl za tu dobu vyrovnat. "S tvými bratry jsem trávil čas jak jsem jen mohl a s tebou by to nebylo jiné, kdybys prokázal trochu snahy se se mnou sblížit," řekl jsem ještě. Já jsem toho podle mě udělala dost. Několikrát jsem se ho pokusil vyhledat, ale nikdy mi nepřišlo, že by si Rhaaxin mou přítomnost přál. Nakonec jsem si lehl kus od něj, protože co si budeme, vláčet ho přes celý les bylo dost náročné.

2
Sledoval jsem prázdný prostor a doufal, že se něco stane, že se... já nevím, prostě znovu objeví? Nebylo to moc pravděpodobné, ale co jsem v téhle chvíli mohl dělat. Bezradně jsem koukl po Barn a potom překvapeně trhl hlavou, když se s dalším zábleskem Rhaax znovu objevil. To bylo přinejmenším dost zvláštní. Kupodivu ale nevypadal tak unaveně jako předtím. Nechápavě jsem střihl uchem a natočil hlavu na stranu nad jeho brbláním. "Co bych tu asi tak dělal? Pořád seš můj syn, přece tě tu nenechám umřít. To, že ty jsi zabedněný hlupák ještě neznamená, že já jsem taky a nemám tě rád," zamračil jsem se na něj. Možná to bylo trochu drsnější vyjádření otcovské lásky, ale i přes to všechno jsem měl Rhaaxe samo sebou rád. A bylo jen málo věcí, co to mohlo změnit. Ani jsem nevěděl, jestli na něj být naštvaný nebo ne. Protože si za to všechno mohl sám, ale vlastně to pořád bylo nezkušené vlče.

<< Spáleniště přes Temný les

Spolu s Barnatt a s Rhaaxem jsme se nějak dostali přes Temný les, který jsem už měl naštěstí trochu prozkoumaný, a tak cesta skrz něj nebyla takové bludiště, jako pro většinu ostatních vlků. Měl jsem pocit, že s námi chvilku šla ta béžovo-šedá vlčice s ocasem kolem krku, ale pak jsem ji už neviděl, takže jsem se rozhodl to... ignorovat? Co jiného jsem taky měl dělat, když jsem tu táhnul svého syna jen aby ho znovu nedostali ti cizáci a ještě se stále otáčel za Barnatt, jak je na tom ona. Co si budeme, nervy jsem měl docela v kýblu. Když jsem se dobelhali na poušť, musel jsem si na chvilku aspoň sednout, protože mě tohle celé dost zmohlo. Na chvilku jsem ale zavřel oči a asi usnul, protože mě vyrušilo teprve až bliknutí světla s kterým Rhaaxin na chvilku zmizel. "Rhaaxi!" sykl jsem a sledoval místo, kde ještě před chvílí ležel.

<< Pityas přes Temný les

Potichu jsem šel vedle Barn, protože jsem stejně jako ona neměl potřebu moc mluvit, stále jsem byl tak nějak příjemně unavený a užíval jsem si okolí. Bylo to prostě takové uklidňující, jen tak sledovat přírodu a nemuset se o nic starat, na nic myslet, prostě si provětrat hlavu. Aby všechno ale nebylo tak růžové, došli jsme do Temného lesa, který jsem ráda vážně neměl. "Eww, je to tu hnusný," nakrčil jsem nos a doufal, že pak narazíme na most na druhý ostrov. Místo toho jsme ale došli na stejně odporné místo, když v tom jsme zaslechli ránu...

ZÁPIS AKCE
Všechno se událo rychle. Prvně jsme se setkali s další skupino vlků, v které se naneštěstí nacházel i můj syn. Ne, že bych ho nerad viděla, ale co se stalo pak, nebylo pro tak mladého a nezkušeného vlka. Po boji a divných slovech jsme se rozdělili na dvě skupiny, ne však dobrovolně. Naštěstí se však vše 'vyřešilo', až na Raaxe, který skončil v bezvědomí.

***

"Já ho vemu, kdyžtak se někde na chvilku zastavíme a zkusíme ho probudit," řekl jsem Barn a pokusil se Rhaxe nějak přehodit přes záda, přičemž jsem si pomáhala magií vzduchu. Teď by se mi vážně hodila země. No každopádně jsem ho přes sebe nějak přehodil, i když byl těžký. Tady jsme prostě zůstat nemohli.

>> Duny přes Temný les

Chvilka to byla opravdu pěkná, takže jsem doufal, že si to někdy zopakujem. A nemusela by být důvodem ani vlčata. Nakonec jsem energii nabral překvapivě rychle, takže i mě dlouhé ležení v jeskyni nebavilo. Byl jsem proto rád, že Barn navrhla, abychom se posunuli v našem putování dál. Měl jsem teď ale takovou potřebu... Barn víc ochraňovat? Ne, že by to bylo předtím jinak, ale myšlenka, že by mohla nosit moje potomky byla strašně děsivá. Děsivá byla hlavně proto, že jsem viděl víc zodpovědnosti za celou situací... o dost víc teď, než předtím, když jsme o tom jenom mluvili. Předtím mi vlčata někdo hodil před práh, a tak nikdo nemohl očekávat, že budu hned otcem roku. Ale teď jsme si je udělali schválně, takže se od nás asi očekávalo, že budeme na všechno připraveni a vše budeme zvládat.
Nakonec jsem se teda taky zvedl, oklepal a kývl. "Jo, můžeme," pousmál jsem se a olízl jí tvář. Pak jsem se vytáhl z našeho útočiště a prostě se rozešel směrem, kterým jsme měli předtím namířeno.

>> Spáleniště přes Temný les

Otázky tohohle typu nikdy nebyly úplně tím pravým, co by zpříjemnilo už tak dost napnutou atmosféru kolem. A nebylo se čemu divit, když ani jeden z nás neměl s tímhle druhem aktivity zkušenosti. Ale já jako samec jsem to asi prostě věděl nějak víc než ona. Asi stejně jako když vlčice věděly, co dělat při porodu. Ale musel jsem uznat, že tohle bylo určitě to nejhezčí poprvé, co kdokoli z nás dvou měl kdy šanci zažít. Když si jeden odmyslel to lehké trapno, které se tu tak nějak všude vznášelo, vlastně to tu bylo pěkné. A milovali jsme se, takže nebylo co zkazit, ne?
Na její větu jsem reagoval pouze olíznutím jejího ucha a tak nějak... se to prostě stalo. Ani jsem nad tím moc nijak nepřemýšlel a udělal to, co mi velely instinkty. Když bylo po všem, trochu zadýchaně jsem si opět lehl vedle ní a olízl jí čumák. Možná jsem měl něco říct, ale jako nejlepší slova mi teď připadalo ticho.

"Žejo!" řekl jsem nadšeně, když pochválila mou výzdobu. Sice mi přišlo trochu škoda, že nejsou pravé, ale magii země jsem neměl a květiny ještě nerostly, takže tohle bylo to nejlepší, co jsem mohl v tuhle chvíli udělat. Ale jak to tak vypadalo, i tohle stačilo. Její další otázka mě ale zarazila. Čekal jsem asi všechno... vážně všechno, ale tohle ne. Nakonec jsem se nad tím musel trochu zamyslet, abych neřekl úplnou blbost. I když to tak nevypadalo a jedna vlčata jsem měl, nikdy jsem tu činnost neprovozoval.
"Uhm... myslím, že to přijde prostě samo. To, že víš jak se to dělá, když je na to ta správná chvíle," řekl jsem nakonec. A přeci jenom, kdy by měla být ta správná chvíle, když ne teď na jaře, kdy jsme oba plni hormonů. A nemohla lhát, že to taky necítila, protože to tak prostě bylo. Takový nepsaný zákon. Nebylo divu, že nejvíc vlčat se rodilo v létě nebo na podzim. A abych svá slova podtrhl, olízl ji jsem ji na tváři a přehodil přes ni tlapku