Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Možná bychom měli," pronesl jsem zamyšleně a trochu švihnul ocasem. Magie vlastně byly docela důležitá věc, protože s nimi vlk dokázal mnohem víc, než jsme mohli tušit. Sice se dal podle očí odhadnout element, ale pokud měl někdo víc magií než já, poznat se to nedalo.
Olíznul jsem Barn čumák a svalil se v jeskyňce na zem. Bylo to tu dost útulné, akorát na můj vkus dost tma. Sice jsem měl oči zatím docela dobré, ale i tak to nebylo nic příjemného. Proto jsem uprostřed místnůstky zapálil menší oheň, aby nám tu bylo zaprvé víc teplo a zadruhé, abychom na sebe viděli. A protože byla zatím zima, nic kolem nerostlo a bylo to tu takové... pochmurné, nechal jsem kolem nás vyrůst pár kytiček. Teda jen iluze, ale i tak to bylo pěkné. "Hele... nikdy jsem mou magii iluze moc nepoužíval, ale je pěkná, že?" řekl jsem a trochu se pousmál. Vážně to tu teď bylo o dost hezčí, ještě s hřejivým plamínkem, který nám to tu zpříjemňoval.

<< Zauberwald přes kvetoucí louku

Byl jsem rád, že s mou myšlenkou souhlasila. Jak měl jeden vlčata, bylo pak těžké žít bez těch malých pobíhajících koulí chlupů. Nebo alespoň dokud jsme byli mladí, měli bychom si je užít. "Nikdy jsem se na to nikoho neptal... ale já i ty máme jich víc než jen svůj element, tak proč ne," pokrčil jsem trochu rameny a mávnul ocasem. Z lesa jsem neměl vůbec dobré pocity, protože tu bylo velice možností, kam by se mohli případní nepřátelé schovat. Možná jsem byl trochu paranoidní, ale už se tak s věkem stává, ne?
"Když máš mě, nemusíš se bát vůbec ničeho," řekl jsem a hrdě vypnul hruď, abych jí názorně ukázal, že má vážně špičkového obránce, který se jen tak nedá. I když jsem doufal, že svoje schopnosti nebudu muset nikdy využít. Nebo alespoň ne v blízké době (//heh). "To zní jako velice dobrý nápad," broukl jsem spokojeně a trochu na ni mrkl.
Jakmile jsme přešli z lesa na louku a potom došli až k horám, spokojeně jsem nasál vzduch do nosu. Měl jsem rád vůni tohohle místa, byla taková svěží. "Hmmm... tak co támhle," pohodil jsem hlavou k tmavé skulině která se nacházela na trochu vyvýšeném bodě nějaké skály. Už byla docela tma, takže hledání se dost ztížilo. Nakonec jsem se vydrápal až k mému objevu a nakoukl dovnitř. I když byl vchod docela úzký, vevnitř to bylo relativně prostorné a suché, protože se sem moc sněhu vchodem nedostalo. "Co myslíš?" zeptal jsem se jí, když jsem se protáhl dovnitř.

<< Bull Maedow přes Mlžné pláně

"Neboj, dělala jsem si srandu.... kdyby mi někdo netrhal chlupy z kožichu a nehryzal do ocasu, asi bych si nepřipadal jako doma," ušklíbl jsem se a trochu zavrtěl ocáskem. "Hmm... to je fakt. Měli bychom se zeptat někoho kdo jich má víc, jak přesně je získal," napadlo mě. Vlastně jsem magie ale moc nepotřeboval. Oheň a vzduch byly teda docela praktické elementy, ale třeba iluze jsem nepoužil skoro ani jednou. A Barn světlo taky asi moc ne, protože jsem ani nepostřehl, že ho má... ale jeden nikdy neví.
Les do kterého jsme přišli jsem neměl rád. Nejen že to bylo jedno z prvních území, které jsem tu navštívil, dokonce jsem se tu potkal s Elricem se kterým jsem nebyl kámoš až doteď. Trochu jsem tedy přidal, abychom se z tohoto místa dostali rychleji pryč."Pfff... já mám plánů!" pohodil jsem hlavou. Pravda byla, že jsem si je většinou vymýšlel až když jsem je potřeboval použít, takhle dopředu mi to nikdy moc nešlo. "Samozřejmě, že bych jim nesvěřil naše vlčata. Ale bylo by hezké vědět, že máme za zadkem vlky, kteří by se za nás postavili," dodal jsem.

>> Pityas přes Kvetoucí louku.

"To jsem rád, že radši nedáváš přednost mrtvolám," uchechtl jsem se a také ji olízl. "Tady bych se hádal, jestli nebudou jako mrtví o něco milejší," nadhodil jsem, ale myslel jsem to samozřejmě ze srandy, protože jsem svým synům přál jen to nejlepší. "I tak se to dá nazvat," mrkl jsem na ni a zamával ocáskem. "Třeba to tak je... nějak se získávat přecejenom musí. I když já bych spíš věřil, že se to v tobě nějak objeví samo... ale těžko říct," pokrčil jsem rameny. Tak moc jsem zase na ty další magie nespěchal, takže mě to moc netrápilo. "Jo. mohli bysme zase kousek poodejít," souhlasil jsem a přitom se zvedl, načež jsem se oklepal a rozešel se nějakým náhodným směrem. "Měli bychom najít někoho do smečky," řekl jsem zamyšleně. "Aby nám měl kdo hlídat vlčata."

>> Zauberwald přes Mlžné pláně

"Abych ochránil svoje vlče," dodal jsem. "To bys měla brát jako pozitivní vlastnost, že se dokážu obětovat pro rodinu," šťouchl jsem do ní packou a významně se zašklebil. Pravda byla, že mi nic jiného nezbývalo, když si Atrox... - nebo nebyl to Nax..? Sakra pletli se mi... každopádně si jeden z nich dal procházku přímo doprostřed stáda, takže mi nic moc jiného nezbývalo. "Líbí se mi tvůj způsob uvažování," uculil jsem se na ni a olízl jí tvář. "Možná bysme si měli sehnat nějaký další magie... když už jsme ty bety, plánujem si pořídit malou ničivou armádu zakrslých vlků, a většina vlků ve smečce by spíš ochranu potřebovala, než že aby sami ochraňovali a bojovali," rozvedl jsem svou myšlenku. Nakonec tu jediní vlci, kterým bych něco svěřil, byli jen Barn, Athai a Aet. "No ty jsi můj milášek," usmál jsem se na ni a olízl jí několikrát čumák. "Fajn, ale jsou to tvoje slova, takže kdyby byli hyperaktivní, chtělas je ty," řekl jsem a galantně na ni hodil naši budoucí nevychovanou pakáž.

"Jestli sis ještě nevšimla, tak já mám jenom dobrý nápady," řekl jsem a významně na ni koukl. "To jo, ale je možný, že v zimě už budou tak velký, že je tím moc nezabavíme," vyřkl jsem své obavy a přimáčkl si Barn ještě víc. Byla takový hřející chlupatý polštářek. Kdyby mi někdo předtím řekl, jaké jsou výhody toho mít partnera, šel bych do toho určitě už dřív. "Ne, mám jen vzduch, oheň, iluze... ty?" zeptal jsem se jí. Věděl jsem sice, že měla vzduch, protože mi to kdysi řekla, ale to bylo tak všechno. "Jako... že by mi to neslušelo?" zeptal jsem se nebezpečně, teď by určitě měla promýšlet správnou odpověď. "No tak to doufej, abysme měli jenom holky..." řekla jsem a trochu se uchechtl. "Já měl dva bratry, ale neřekl bych, že bysme byli až tak zlobiví," dodal jsem zamyšleně.

"Pff," odfrknul jsem si uraženě a pozvedl hlavu trochu výš. "Hodil bych jim kus masa v ledu... vlastně, proč jsem to neudělala i s trojčaty? Musí to být docela sranda sledovat," usmál jsem se nad představou, jak malá vlčata olizují kus ledu. Možná by od nich byl dokonce pokoj na delší dobu. "I když pokud by se narodila v létě, asi by mi ten plán moc nefungoval," ušklíbl jsem se na ni. "Doufám, že o dost. Nerad bych zase běhal od ostrovu k ostrovu a naháněl několika měsíční vlče," svěřil jsem se jí a trochu nerad zavzpomínal na to, jak se Rhaax jednou vytratil. Vlastně to bylo dost nebezpečné... zajímalo by mě, jestli tu ten vlk, co tam s ním stál, stále byl. Bylo to dost možné, krom Zlatého lesa jsem nikde moc nebyl. "Náhodou, by mi o slušelo... ale spíš by je zaplétaly tobě, máš delší srst na krku," rýpnul jsem jí do krku. "Ty toho nějak víš," přivřel jsem oči obviňujíc ji z tajných vlčat.

"A kde bych jako spal? Přece po mě nechceš, abych byl společně s ostatními ve smečkovém úkrytu! Taková potupa," přehrával jsem a hřbet tlapy si přiložil k čelu. "Vlk si tu vybuduje z krve a potu úkryt, a ona ho potom dovnitř vlastní rodina nepustí! Kam jsem se to dopracoval?!" dále jsem hrál menší divadlo, šlo mi to ale dobře, kdyby Barn chtěla, zvládl bych i menší pláč. "Jak je libo," uculil jsem se na ni. Ještě víc jsem se na ni namáčkl a přehodil přes ní tlapky, jako tehdy na pláži. "Chtěl bych konečně holku," vyřkl jsem své tajné přání a položil si hlavu na její hrudník, přičemž jsem si olízl čumák. "S klukama je moc práce," uchechtl jsem se. Tedy, s holkama byla jistě taky práce, ale tak nějak jsem doufal, že by nebyly tolik akční.

"Na to, jaká byla výchozí situace, se nám to vážně docela povedlo..." musel jsem uznat. Nikdo z těch třech snad neměl trvalé následky, že jsme je vychovávali my. "Kdyby se jich narodilo deset, tak bych se zakopal v úkrytu a nepustil tě s nima dovnitř, dokud by nevyrostli," uchechtl jsem se a svalil se do sněhu za Barn. "I když možná, že kdybys udělala psí oči, nějak bych tě k sobě propašoval a hodili bychom je na krk někomu jinému," zazubil jsem se a položil na ni hlavu. "Právě," nadnesl jsem krátké trvání letošní zimy a nad její další větou se zasmál. Od srdce. "Klidně hned, ale jestli se necítíš, můžeme počkat... jak jen dlouho budeš chtít," řekl jsem a olízl ji na tváři. Rád bych je měl co nejdřív, ale nebylo to jen na mě. Kdyby chtěla Barnice počkat třeba pět let, klidně bych to odsouhlasil, protože to ona nakonec měla odvést nejvíc práce, co se těhotenství a porodu týče.

"Taky že jsem neměl nejmenší ponětí co s nima," uchechtl jsem se. Jo, byla to pravda, kterou jsem nemusel nikomu dlouho vysvětlovat. Na mou obranu se ale nebylo čemu divit. Nikdy jsem s vlčaty nějaký extra vztah neměl, takže moje péče o ně byla zcela pudová záležitost, což ovšem nestačilo. "Přežili, to je fakt," usmál jsem se a kouknul na ní. "Zvládli jsme tři vlčata z jinýho světa, který nás neměli rádi... myslím, že další várka bude hračka," ušklíbl jsem se a otřel se o ní. "Samozřejmě, že vím," uculil jsem se a olízl jí tvář a čumák.
"Navíc.... kdybychom si pohli, narodí se pěkně v létě nebo na jaře a nemuseli bychom je vychovávat v závějích," ušklíbl jsem se a opět se na ní trochu namáčkl. Doba, kdy Risa přivedla vlčata byla dost blbá, protože když trochu povyrostli, chtěli si jít hrát ven... jenomže nemohli, protože by umrzli. To bylo na nic, jelikož vymyslet pro tři vlčata zábavný program v prostoru pro pár vlků nebylo nic lehkého ani pro zkušené rodiče.

"Jo, máš pravdu," souhlasil jsem s ní a také se k ní přitulil. Byla jako obláček, hebounká a roztomilá. Olízl jsem si čenich a oklepal se. Vlastně mi byla docela zima. Nikdy jsem neměl zrovna teplý kožich. Možná nadýchaný, ale jinak to moc netěsnilo a mě mrzly tlapky ve sněhu. Nic jsem ale neříkal, protože jsem nechtěl vypadat jako padavka. "Víš... s trojčaty to bylo jiné, těžší. Přinesla mi je vlčice z jiného světa, kterou jsem nesnášel a z minuty na minuty ze mě byl otec, a měl jsem se postarat o tři vlčata. Neměl jsem absolutní ponětí co dělat, a nikdo tam nebyl se mnou, aby mi pomohl. Jasně, pak jsi mi dost pomohla ty, ale první hodiny, dny, byly na mě. Měl jsem strašný strach, že něco pokazím. A vlastně asi i jo, protože mi zůstal jen Nax a i ten je... svůj. Prostě jsem si je neužil. Stal jsem se otcem nedobrovolně a to sakra rychle a nečekaně," domluvil jsem a koukl na ni.
"Tentokrát bych si je chtěl užít. A mít je s někým, s kým jsem mít chci a koho miluju," sledoval jsem ji stále a občas koukl kolem, jestli třeba nenarazíme na něco k snědku. A taky to bylo docela vážné téma, což mě znervózňovalo. Tak nějak jsem ale v hloubi duše cítil, že jsem tu musel Barnatt říct. Neužil jsem si první vlčata a jejich výchovu pěkně podělal. Teď by to chtělo další pokus, tentokrát už s přípravou a někým, komu jsem plně důvěřoval.

>> Zlatý les

Přikývl jsem. Nelíbilo se mi, jak dlouho jsme zůstali na jednom místě. Vlastně mě to trochu děsilo, protože já objevoval rád. Vadil mi život na jednom místě. Ale s tím už nešlo nic moc dělat, když jsem se usadil. A taky jsem si to vybral sám, bylo pozdě na změnu názoru. Ale... stejně bych ho asi nezměnil, protože s Barnatt se mi líbilo víc než v kdejaké neprozkoumané zemi. "Hmm, to už taky asi bývá... ale nemuseli bychom být. To, že patříme do smečky neznamená, že tam musíme strávit celý život, no ne?" koukl jsem na ni a potom se nadechla čerstvého vduchu. Vonělo to tu jinak než ve Zlatém lese, což byla příjemná změna. Ne, že by to tam vyloženě smrdělo, ale změna bodla.
"Když jsem se viděl naposledy s Aetasem, nikdo jiný tam nebyl, co si tak pamatuju. Navíc, kdyby byla smečka velká, asi bychom na někoho narazili, nemyslíš?" zeptal jsem se jí a trochu naklonil hlavu na stranu. "A nebo bychom mohli konečně přemýšlet o těch vlčatech, které jsme nakousli tehdy v tom lesíku..." dodal jsem a naklonil hlavu na stranu. Rád bych s ní měl další vlčata, jen jestli ona nezměnila názor.

Naxinovi se očividně moc nechtělo na procházku. Nepřekvapovalo mě to, protože i jeho tělesná stavba naznačovala, že to nebude úplně sportovec. Na jednu stranu bylo možná dobře, že se nehnal do každé aktivity a riskoval krk, jako třeba Rhaaxin, kterého jsem neviděl dost dlouho... ale kdyby chtěl přijít, věděl by, kde mě najde. Atrox byl také bůhví kde, takže mi z poměrně velké rodiny zbylo zase jen pár vlků. Sice jsem to neříkal nahlas, ale dost mě to mrzlo. Chtěl jsem kolem sebe velkou rodinu, přičemž se to zatím moc nedařilo. Za tu dobu, co mi je Risa přinesla, jsem si asi nějak přenastavil priority.
Otřel jsem se o Barn a olízl jí tvář. "Hmm, dlouho jsme nevytáhli nožky, co? Možná bychom mohli najít i někoho do smečky... zdá se mi, že to tu celkem prořídlo. Navíc jako bety asi musíme něco dělat, aby se neřeklo..." usmál jsem se na ni spiklenecky a poté se rozešel po jejím boku směrem ven z lesa. Popravdě jsem se moc nerozhlížel, jestli jde Nax taky, ale byl už dost velký, mohl se rozhodnout podle sebe. Navíc jsem stále počítal s tím, že se plíží pomalu za námi.

>> Bull Meadow

Protočil jsem oči nad Naxinem a zakroutil hlavou. "Ne, Naxine, nebojím se, ty nemusíš taky," řekl jsem mu klidně. Zároveň jsem souhlasně kýval na Barnattina slova, že se třeba někde jen sesypala skála nebo tak něco. Prostě nic, co by nás mělo nějak ovlivnit. Alespoň zatím jsem tedy neviděl nic, co by nás mělo znepokojovat. Zároveň jsem se celou dobu snažil nespadnout pod Naxinovou vahou. Kde byly ty časy, kdy jsem ho nosil v tlamě... bylo to náhodou velice praktické, teď jsem nad nimi neměl skoro žádnou kontrolu. I když nad Naxem to asi ani nebyla třeba, protože většinou poslechl... no a i když ne, přišel o oko, takže tím jsem doufal, že nějaká puberta skončila.
"Nechcete se jít projí někam ven? Mimo Zlatý les...?" zeptal jsem se obou a sedl si. Dlouho jsem neopustil území smečky a abych pravdu řekl, docela mě děsilo, že to takhle teď bude. Že už jen málokdy vytáhnu paty ze Zlatého lesa. Na druhou stranu jsem tu ale našel rodinu, takže se to zdálo jako docela fér obchod. Každopádně jsem neplánoval skysnout tady až do mého stáří. Zároveň jsem také cítil, že je někdo poblíž, no nikam jsem zatím nešel... kdyby s námi dotyčný chtěl mluvit, ať přijde sám.

"To víš dobře,"uculil jsem se. Spokojeně jsem si to odpočíval, když v tom jsem vyděšeně otočil hlavu za zlatou, chlupatou koulí. Vyvalil jsem modré oči a doufal, že mu dojde, že jsem tak o půlku menší než on, a tak by bylo fajn, kdyby se ne mě jen tak neplácl. Naštěstí mi teda zlomil jenom končetiny. Rezignovaně jsem vydechl a přehodil přes něj tlapku. "Neboj, taky jsme to slyšeli, všechno bude dobrý," chlácholil jsem ho a koukl po Barnatt, jakože se jí omlouvám, za moje vlče, které nám zkazilo atmošku. Ta ale vypadala, že Naxinovu přítomnost ještě vítá. Pustil jsem ji tedy z mého sevření, i když dost neochotně.
"Hele nemáš ty mít náhodou někde kamarády? Co kdybys je šel zkontrolovat, jestli jim nic není, hmm?" natočil jsem hlavu na stranu a trochu se pousmál. Nechtěl jsem ho vyhánět, měl jsem ho rád, ale kdo ví kdy budeme mít s Barn tak pěknou chvilku! Bohužel to ale vypadalo, že se situace nezlepší a budeme tu křenit ve třech.