Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Jo," kývnul jsem dotčeně hlavinkou. "To bych tě chtěl vidět," uchechtnul jsem se nad jejím ujištěním, že mě má přečteného. Popravdě mě vlastně docela dost zajímalo, jestli je to pravda, protože já jsem se Barnatt taky vyznával spíš instinktivně, než že bych si byl jistý, co v dalších sekundách udělá. Jasně, už jsem jí nějaký ten pátek znal, ale pořád bylo co vylepšovat. "Když říkáš," odpověděl jsem a střihnul uchem. Rozhodl jsem se jí teda nechat nějaký ten prostor pro tajemství, i když jsem byl rozhodnutý to z ní dřív nebo později vytáhnout. "Ale znělo to malinko strašidelně," přiznal jsem a stáhnul ouška.
Když se mi zahryzla do packy, trochu jsem cuknul hlavou dozadu, protože jsem to popravdě nečekal. "Moc," zasmál jsem se nakonec. Nad větou, že má hezčí zuby jsem si odfrkl a zakousl se do mé packy taky. "O iych se há-al" odpověděl jsem jí s vlastní tlapou v tlamě a cenil na ni tesáky.

"Možná... a nebo není živé slunce, ale někdo, kdo ho řídí a nechává ho zapálené," kouknul jsem se na ní vědoucně. Popravdě jsem si moc těžkou hlavu okolo bohů nedělal. Nebyl jsem věřící a to se asi nikdy nezmění. "Ale jo, bolelo," zamumlal jsem si pro sebe. Nebolelo, ale přece jsem se tu nemohl přiznat k tomu, že jsem byl taková citlivka a všechno jsem to hrál. "Jo?" kouknul jsem na ní se zájmem, protože mě zajímalo, jestli taky trochu nekecá. Ale mít mě přečteného asi nebylo tak těžké, nebyl jsem zase tak složitá osobnost, to jsem musel přiznat.
"Ale můžeš!" řekl jsem jí a zase zavrtěl ocáskem, přičemž jsem si hlavu otřel o její krk. "Já moc hlad nemívám," zamyslel jsem se nahlas. A vážně, skoro jsem si ani nepamatoval, kdy mi naposled kručelo v břiše. Moje tělo si asi zvyklo na to, že moc často jídlo není, a tak neotravovalo. "Aleeee, mazlíšet má zoubeštyyyy. Ukáááž," šišlal jsem na ní a pak jí začal otlapkávat čumák, abych se na ty zoubky opravdu koukl z blízka.

"Neuhasí se, protože má magii ohně... jinak by přece nemohlo hořet donekonečna," řekl jsem jí a zatvářil se asi tak, jako se rodiče tváří na své mladé, když se jich zeptají na nějakou naprosto hloupou otázku, jako třeba proč máme čtyři nohy a ne jednu. Ale ani mi moc nevadilo, že Barn nebyl v astronomických kruzích moc vzdělaná, na to přece měla mě, žejo. "Já jsem to věděl!" řekl jsem a zatvářil se strašně překvapeně a dotčeně, že přede mnou skrývala svou zlou povahu. A její 'kousnutí' mě dost překvapilo, takže jsem jí rovnou zahrál menší divadýlko a nepříjemně nahlas zakňučel, jako by mi tu nohu snad utrhla.
Olíznutí čumáčku mě ale dostatečně uklidnilo a já se spokojeně uculil a zavrtěl ocáskem. Nebyl jsem náročný. "Vídíš... já jsem říkal, že tě mám přečtenou," dotknul jsem se packou hlavy, abych jí jako naznačil, že mi to vážně pálí. "Jo? Jak je to tedy doopravdy, hmmm?" naklonil jsem hlavu na stranu a propaloval ji modrýma očima. "Zatím mi nekručí.. asi," uchechtnul jsem se a zvednul čumák směrem k nebesům. "Neboooj, mazlíčku, dáme si mňamku a hned nám bude líp... ano? No, ano? Kdo je hodný vlček, no kdo?" pitvořil jsem se a tlapkou jí hladil opravdu jako nějaké domácí zvířátko.

"Já si nikdy nevymýšlím!" řekl jsem a trochu vypnul hruď, jakože já jsem tady ten alfa samec, který je vždy čestný! "Pffff, to je přece jednoduchý... jde tam, kde končí zem a pak nás podpluje... proto vychází na opačný straně!" vysvětlil jsem jí to, chudince nevzdělané. "Ne, vůbec to neomlouvej, jsem uražený!" zabručel jsem a packou si překryl čumák, abych na tu zlou Barnattici vůbec neviděl. Samozřejmě, že jsem doopravdy naštvaný nebyl... i když možná trochu. Na chvilku jsem zacítil jakési zemětřesení, no nebylo to nic velkého, tak jsem se rozhodl to ignorovat.
"Nedělej, že ti to vadí!" uculil jsem se."Ne, to já si nechávám tebe, víš? Protože jsi takový malý roztomilý mazlíček, kterého si hezky vykrmím, aby mě nenutil sportovat," vysvětlovat jsem jí můj pohled na věc a položil si na ní hlavu. Teď už ale bylo zemětřesení dost viditelné. "Hele... nezdá se mi to?" zeptal jsem se Barnatt a natočil jedno ucho směrem k lesu.

"jistěže mám! Já mám vždycky pravdu... tos neslyšela, že rodiče a modří vlci s pírkama v ucho mají vždy pravdu?!" zeptal jsem se jí nechápavě. Jak nemohla vědět takovou zásadní informaci? "To je logický," zabručel jsem zamyšleně na její teorii o jedu. Když mi začala žužlat ucho, spokojeně jsem se uculil. Bylo to příjemné, taková masáž nejednoho potěšila! "Hm, jsi zlá," zabručel jsem zklamaně a trochu si na ní posunul položenou hlavu. Ale nabručenost mě rychle přišla, když se dostavila záplava pusinek. Jako malé štnátko jsem jí je oplácel, ačkoli jsem se párkrát netrefil. Ne každý den je posvícení. "Protože jsem hodný, milý ňuník!" zavrtěl jsem ocáskem a začal jí olizovat ještě znovu celý obličej. Oči, čumák, čelo, tváře.... prostě celej. Když jsem byl se svým dílem spokojen, celou jsem ji zavalil svým chlupatým těle a sledoval, jak bude postupovat. Bude mě chtít přemoct lechtáním? Podhrabe se? Kdo ví...

"Já jsem celý roztomilý!" řekl jsem a zatvářil se tak roztomile, jak jen to šlo. "Dovoluje se," oznámil jsem jí a olízl jí nastavený čumáček. "Jestli mám jed, tak funguje určitě jen na moje nepřítele!" rozhodl jsem a vůbec jsem mému jedu nepřipouštěl námitky. Bude to tak, jak jsem řekl, jede! "Ale co by mě chtělo sežrat?! Jedině tak možná ty, příšerko," popíchl jsem jí opět a zároveň se neudržel a začal se při jejím lechtání smát. Tak jsem byl lechtivý, no. Nebylo zase tak těžké mě tím mučit, jelikož jsem byl lechtivý téměř všude. "Tyyy!" řekl jsem naoko naštvaně a položil jí tlapku na hrudník, aby se ke mě nemohla víc naklánět a dál mě lechtat.
"Někde lechtivá bejt prostě musíš, nevěřím tomu, že ne!" řekl jsem rozhodně a pak se pustil do pátrání. Čumákem jsem jí přejížděl sem a tam všude na těle, jestli snad někde neexistuje malý kousek, který lechtivý je. Nakonec jsem se tím docela unavil a po akci jsem přes ní přehodil tlapu a naklonil se nad ní. "A jestli fakt nejsi lechtivá, tak chci odškodnění. Třeba masáž, nebo tak něco," rozhodl jsem a olízl jí prostor mezi očima. A čumák, a tvář, a ucho... prostě celej obličej.

"Ale samozřejmě, že nejsi obluda, ty příšerkoo," usmál jsem se, když jsem viděl, že se jí to úplně nelíbilo. A já s tím samozřejmě počítal, když jsem to říkal. Co bych to byl za milujícího partnera, kdybych jí občas nepopíchl. "Jsi největší krasavice v celý smečce! Pfff, co ve smečce, na celých ostrovech!" udobřoval jsem si jí. "Kam se na tebe hrabe nějaká Athai nebo béžová vlčice ze smečky," uculil jsem se roztomile a olízl jí tvář. "Myslíš, že jsem jedovatý? Jako takové ty pralesní barevné žabky..." řekl jsem zamyšleně. Ale asi jsem nebyl, to by totiž pak Barnatt už byla dávno tuhá.
Stáhnul jsem sklíčeně ouška a stále na ni smutně hleděl, že mi to jako celý zkazila. Avšak když mě začala lechtat, jen tak tak. "Trochu," hrál jsem si na uraženého a stále se pokoušel udržet si kamennou tvář. Trochu mi cukaly koutky, ale to jsem samozřejmě skrýval. Sice nevím jak moc dobře mi to šlo, ale určitě jsem byl přesvědčivý!

"Dobře, uznávám, máš pravdu. Jsi děsivá obluda," přikývl jsem na její slova a ušklíbl se. Samozřejmě jsem to myslel ze srandy, žádná obluda nebyla. A i kdyby jo, stejně bych ji měl rád. "No přesně!" souhlasil jsem. Vlastně jsem se bál dost věcí. Většina z nich nebyla hmotná, třeba to, že stratím Barn, že se stane něco vlčatům, že zůstanu navždycky sám.... A pojilo se s tím veliké rozhořčení nad Rhaaxinovým osudem. Kde jen mu byl konec. Přesto jsem nemohl říct, že bych něco kdy udělal jinak. Dal jsem mu příležitosti za mnou přijít... přece jsem ho nemohl držet u sebe, když chtěl jinam. "Chudinky, co by si počli?" kouknul jsem na ní a uculil se.
Mezitím, co jsem dostával pusinku, jsem i já Barn olízl čumáček. "Čtu, že mě hroozně miluješ aaa.... podívej! Máme stejnou barvu znaků!" změnil jsem pohotově táma a narval jí hlavu k tlapce, aby jako viděla, jak moc stejná modrá to je."Jsme si souzený už vodajkživa, tady máš důkaz," kouknul jsem na ní modrýma očima a roztomile se usmál. Když se mě ale pak zeptala, o co se jako snažím, jen jsem jí poraženecky položil hlavu na břicho. "Když ty nejsi lechtivá..." protáhl jsem jako malé vlče a skoro by až šlo najít slzičky v očích. Díval jsem se na ní psím pohledem a položil si na ni i packy, přičemž jednu jsem si lehce přehodil přes čumák, jakože je na mě vážně zlá!

"Tohle už nikdy nedělej! Nebo mě trefí!" zatvářil jsem se naoko vyděšeně a ťápl jí packou na čelo. "Já?! Pffff, já se nebojím ničeho!" řekl jsem a trochu vypnul hrdinně hruď, jakože fakt nekecám. Ale nebyl jsem dobrý lhář, pokud nebyla Barnatt hluchá, slepá a postižená, musela vidět, že lžu jako když tiskne. Výšek jsem se bál odjakživa. Akorát jsem to dlouho nevěděl, protože se málokdy vlk ocitne několik desítek metrů nad zemí. "Ale naštěstí jsem si žádných kopců taky nevšiml... víš, pro ty co se těch výšek bojí," mrknul jsem na ní, protože jsem si nedělala naděje, že bych před ní můj strach nějak skryl. A vlastně jsem ani nechtěl, k čemu.
"To bylo jiný, tehdá," zazubil jsem a vyšel jí vstříc v onom objetí. Takhle se muchlovat za podzimního večera, na pláži u moře s ohníčkem vedle vážně nebylo vůbec špatné, kdo by to byl řekl! Trochu jsem se nad ní nahl, abych byl víc nad ní, než kdekoli jinde a podsunul si ji pod sebe, takže jsem měl přední packy položeny vedle její hlavy z obou stran. "Teď jsi v pasti," pousmál jsem se uličnicky a začal ji lochtat na hrudníku, přičemž jsem vzápětí sjel až k břichu, kde jsem jí spíš čistil kožich. Na kterém byl samozřejmě písek, tudíž nic moc príma. No i tak jsem si nestěžoval. Vůbec.

”Že bys mě vyplašila? Ty mě?!” řekl jsem překvapeně. “Dovol, abych se zasmál,” střihl jsem uchem a opravdu se pobaveně uchechtnul. Jestli se mohl někdo vyplašit, nebyl jsem to já ani v alternativních vesmírech. To já spíš plašil ostatní! Vlastně bylo docela zajímavé, že Barnatt nevzala nohy ma ramena. Možná bych to v její situaci udělal... ale byl jsem sakra rád, že ona ne. “Už se nemůžu dočkat teď! Jenom... nemuselo by to být někde vysoko,” dodal jsem a trochu povytáhl koutek v úsměv. ”Vidíš? Dokážu v tobě číst jako v otevřený knize!“ zasmál jsem se a trochu jí polechtal čumákem v srsti.
“Jestli si se ještě někdy chtěla dotknout někoho jinýho než mě, máš smůlu,” zabručel jsem jí do ucha. Ne, vážné, zvedal se mi tlak jen co jsem pomyslel na to, že by se jí snad dotýkal někdo jiný. Možná to ode mě nebylo moc fér, být takhle sobecký, ale nedovedl jsem si pomoci. Ne, že bych snad Barnatt nevěřil, ale nebyl jsem si jistý nikým okolo. Vždyť co kdyby! “už budeš navždycky jenom moje, moje, moje,” uculil jsem se a olízl jí čumák. Spokojeně jsem se zavrtěl a víc si ji k sobě přitiskl. Voněla. Vlastně mě její vůně uklidňovala a zároveň naplňovala energií. Nedovedl jsem si ji představit, kdyby voněla jenom malinko jinak.

"Ujdou, ale nikdy jsem se na žádnou z nich nepodíval tak, jako se dívám na tebe," střihl jsem uchem a trochu se zazubil. Samozřejmě, že jsem okamžitě nestratil schopnost vidět krásu ostatních vlčic. A jo, Ath i ta druhá byly docela... fajn. Ale i tak jsem o nich nikdy nemyslel jinak, než jako o alfě a... a vlčici ze smečky. A abych pravdu řekl, o Barn jsem vždycky smýšlel trochu jinak. Tedy v Yaloru ještě ne, ale tehdy v tom úkrytu, když mi Risa přinesla vlčata, se mezi námi asi něco změnilo. Nedokázal jsem specifikovat přesně co, ale lhal bych, kdybych řekl, že jsem se na ní koukal jen jako na kamarádku nebo jen vlčici ze smečky, co se prostě slitovala, a rozhodla se mi pomoct.
"Pfff! Prej práci! Nevím, kdo si tady mohl tlapky utrhnout, aby ses mě aspoň dotkla!" zasmál jsem se. Ale tahle slova mě opravdu zahřála u srdce. Bylo uklidňující vědět, že Barn opětuje mé city. Nevím co bych dělal, kdyby ne. Asi bych ji ale stejně přinutil. “Jo to víš, jsem velmi bystrý vlk a rád poznávám taje našeho lesa... a vůbec jsem to tu nenašel náhodou,” zasmál jsem se a stejně jako Barn, jsem se i já na ni namáčkl. Přehodil jsem přes ni majetnicky tlapu a začal jí olizovat všude možně. “Mám vzduch, oheň a trochu iluzi... u tebe vím, že máš vzduch. Vsadím se, že to ale nebude jediná tvá magie,” pousmál jsem se mezi tím, jak jsem ji myl.

Abych pravdu řekl, určitě jsem se v celém svém životě nezamiloval jen jednou. Mé puberťácké roky byly 'překvapivě' plné všelijakých románků a platonických lásek, no žádná z nich nebyla jako ta k Barn. Ne, Barnatt nebyla první, kterou jsem kdy miloval, ale určitě byla ta poslední. "Já? Vždycky!" zazubil jsem se na ni a silácky vypnul hruď, jakože já bych jí ochránil před čímkoli. Vlastně to byla pravda, byl jsem rozhodnut jí bránit celým svým já, kdyby na to přišlo. A proto i teď jsem nad námi držel takovou menší vzduchovou bariéru, kdyby se náhodou nějaká větev uráčila spadnout. Před stromem by nás to sice asi neochránilo, ale alespoň nám nehrozil otřes mozku na každém kroku.
"Vždyť tam právě jdeme," mrkl jsem na ni a střihl uchem. "Já bych tě vždycky nějak složil!" ujišťoval jsem ji a otřel si o ní tvář. Nad jejími dalšími slovy jsem se upřímně zasmál. "No to doufám, že nejsi!" vyhrkl jsem naoko vystrašeně. "Víš jakou mi dalo práci si tě získat? Teď ještě abych tě přesvědčoval, že jsem lepší než kdejaká vlčice!" zasmál jsem se. Aaa, už jsem byli na místě. "Moc vlků jsem nechodí, málokoho napadne, že by se kousek za lesem mohla nacházet pláž... akorát to tu asi není tak pěkné jako přes léto. Ale aspoň jsme chytli západ slunce!" řekl jsem, když jsme vyšli zpoza stromů a ocitli se na pláži. Zabořil jsem packy do písku, poodešel kousek blíž k vodě a tam se svalil na zem. Písek byl náhodou příjemná postel. Zády jsem si lehl směrem odkud foukal vítr a pak před sebou udělal malý ohníček, aby nám nebyla zima.

—> Zlatá smečka

Popravdě jsem byl od Naxe a problémů s vlčaty docela oproštěn, když jsme se s Barn ocitli v lese sami. Cupital jsem vedle ní jak poslušný pejsek. Vůbec jsem neměl šanci si předtím užít tu možnost s ní být... tedy až po našem vyznání citů. A protože jsem byl odjakživa kontaktní, stále jsem se na ní mačká, otíral se o ni a vždycky se u toho tvářil strašně spokojeně. “Půjdeme na jedno moc hezké místo... teda bylo hezké v létě, nevím jak teď na podzim. Hlavně bacha ať na tebe nespadne větev, docela fouká,” řekl jsem starostlivě a koukl nahoru. Větve se opravdu dost nebezpečně houpaly.
“Já nic nechci... vlastně mám teď úplně všechno, když jsi tady,” zamrkal jsem na ni. Po jejích dalších slovech jsem vesele zavrtěl ocasem a lehce přivřel oči, když mi olízla čenich. Já naoplátku olízl její ucho a otřel si o ni tvář. “A stejně ses mi líbila už tenkrát v Yaloru. Ten písek byl děsně sexy,” uculil jsem se a ve vzduchu ucítil vůni soli. Už jsme bylo blízko. Akorát nějaké tou koupání už teď asi nehrozilo. To byla ale škoda, protože mokrá Barnatt byla moc hezká představa...

Popravdě jsem neměl moc co k této situaci říct. Ten největší vztek mě už přešel, no i tak mi nepřišlo správné, je za jejich hloupé jednání chválit. “Až zas někam půjdete, tak to aspoň někomu řekněte. Mohlo to dopadnout o dost hůř,” řekl jsem ještě. Bylo mi jasné, že budou chtít objevovat svět kolem a ne jen tvrdnout na jednom místě, ale měli být aspoň trochu rozumní, někomu říct, že odcházejí a nebo si s sebou vzít někoho dospělého. Vzdychl jsem. Nax už byl velký a mě to bylo popravdě celkem líto. Mrzelo mě, že už není ta malá roztomilá, nemluvná koule chlupů, jakého jsem ho viděl poprvé. Dost mě zajímalo, jak se má třeba Rhaaxin, který tu stále někde poletoval, ale podívat se domů, to ne. No a pak Atrox, který bohužel někde usnul. Bylo mi dost líto, jak to celé dopadlo. Ze tří vlčat mi zbylo jen jedno... a už ani to mě nepotřebovalo. Proto jsem víc než kdy jindy ocenil Barnatt. Po jejích slovech jsem na ni laškovně mrkl a nalepil se na ní. “Zatím do úkrytu nepůjdem,” špitl jsem k ní. Následně jsem se naposled otočil na ostatní a švohl ocasem. “Kdyby něco, budem poblíž,” zvolal jsem a poté vedl Barnatt na jedno moc pěkné místečko a zároveň se jí stále lepil na bok. ”Víš, že tě miluju?”

>> Zlatý les

Všechno zapsáno