Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ještě chvilku jsem se rozhlížel, ale protože jsem prostě nemohl přijít na to, kde jsme, jen jsem se bezradně koukl na toho vlka před sebou. A koukal jsem na něj. Blbě, hloupě, záleží, jak si to on přebere, ale prostě jsem koukal jako tydýt, kterýmu hlavou místo myšlenek běhaj kolem dokolečka dvě malý štěkající vlčata. Nicméně když pronesl, že tu neměl ležet jako šutr, hlava mi to pobrala hodně rychle a já se hlasitě zasmál, až jsem u toho i párkrát zachrochtal. “Hehe, šutr,“ packou jsem si otřel čenich, “to je dobrý. Ale víš co, je to lepší, jak kdybys tu ležel nataženej jak to.. No,“ začal jsem se uculovat jako malý vlče, co jde tátovi říct něco velice intimního a trapného. “No to.. Víš co, ne?“ pohodil jsem na něj hlavou a zkoumal na jeho výraze, jestli mi rozumí, ale když jsem zhodnotil, že nerozumí, hlasitě jsem vyprskl: “Boban!!!“ a tomu jsem se začal tlemit ještě víc.
Uklidnil jsem se až ve chvíli, kdy ke mně promluvil a jal se mi popisovat, kde co leží, ale stejně jsem se jednou za čas, i přestože jsem s ním udržoval nahlouplý oční kontakt, pousmál. Sem tam se mi do hlavinky totiž místo soustředěnosti vloudil ten vtípek s tím hovňouskem, takže mi to přišlo prostě děsně srandovní, no. “Tvůj kožich je taky hnědej jako bobany,“ pronesl jsem právě ve chvíli, co dokončil popis okolí, a packou ukázal na jeho hnědé nohy. Pak jsem se zase rozesmál. “Ale né, neboj! Nemyslím to tak!“ chrochtl jsem a pak naprázdno zamlaskal. “Jo,“ s povzdechem jsem se na vlkouše usmál a tím i dokončil všechny vtípky týkající se kapitoly „bobek“. Zadní nožkou jsem se poškrábal za uchem na hlavě a konečně začal přemýšlet nad tím, že mi něco říkal, ale… Co to bylo? Mlčky jsem na něj zůstal zírat a doufal, že mi to znovu zopakuje, když nic neodpovím. A pak jsem se jen usmál. Znovu. Furt se usmívám, když něco nevím nebo nevím, jak reagovat. Úsměv je totiž ta nejjednodušší reakce!

Ležel jsem tam rozplácnutej a brečel. Všechno mi bylo v tuhle chvíli jedno, prostě jsem brečel a brečel, a nedokázal přestat, i přestože jsem slyšel, jak na mě ten cizí vlk, o kterýho jsem tak sprostě a nestydatě zakop, mluví. “Uh, uh.. Mmm, Uh,“ zavzlykal jsem ve snaze něco říct, ale jediný, co jsem zvládl, bylo se podepřít na tlapce a podívat se na něj. Tím jsem odkryl ožgryndanou tlamku a taky usoplený nos, ale koho to jako zajímalo? Mě určitě ne! Bezděky jsem si ty kemry packou otřel a pak se vyškrábal do schlíplého provinilého sedu. Tělo se mi stále v rytmu vzlyků otřásalo a já jen bezradně na vlka, který se mě snažil utěšit, koukal. “Pro-promiň,“ vysoukal jsem ze sebe se značně staženým hrdlem, a na krátký moment se zamyslel, jestli brečím, protože jsem o něj zakop, nebo protože nemůžu najít rodinu a Riccu? “Už mě t-ta nož-nožka to-tolik nebo-nebolí,“ nožičku, kterou jsem si přilehl, jsem zvedl do vzduchu a bezvládnou jsem jí šmrdlikal sem a tam jako smyčcem od houslí, přímo před vlkovým obličejem. “T-to j-je on-ona!“ kývl jsem na něj a packu pak položil, přičemž jsem se, celý rozechvělý, zvedl do stoje, abych mu ukázal, že zvednout se dokážu. A pak? Pak jsem se na něj usmál. “Nezlob se, ž-že js-jsem o tebe za-zakop,“ začínal jsem se trochu uklidňovat, a to především proto, že jeho hlas byl nesmírně uklidňující. Podle jeho slov se na mě nezlobil, ale co kdyby jo? Musel jsem se přece omluvit, a to radši víckrát než málokrát. Jo! “Já jsem za-zavřel o-oči, jo, abych ja-jako neviď-neviděl, jo… Jako na ces-cestu,“ naposledy jsem si nohou otřel čumák a hlasitě vzdychl, abych už konečně přestal vzlykat, “nechtěl jsem totiž vidět, kam jdu. Já jsem se ti asi ztratil. Kde jsme?“ nádech mi pomohl. Uklidnil jsem se. Namísto pláče jsem se teď však zmateně rozhlížel okolo sebe, vlastně stejně zmateně, jako jsem byl předtím, než jsem o toho vlka zakop.

// po delší pauze

Necítil jsem se dobře, fakt že ne. Byl jsem sám, neměl jsem kolem sebe ani Cyru, ani mamku s taťkou nebo sestry, a dokonce ani Riccu. Někde jsem se ocitl a nevěděl jsem jak, hlavička mě bolela, hlad jsem měl, no prostě všechno bylo špatně. Kníkl jsem do toho ticha, které mě obklopovalo, a bezradně se rozhlédl kolem sebe. Kníkl jsem znovu. Chtěl jsem od někoho nějakou odpověď, aby mě někdo cizí ujistil, že tu nejsem sám, jenže žádná odpověď nepřicházela. Jsem tu sám.
Smutně, možná až skoro zlomeně, jsem svěsil hlavu a pomalým krokem, co nožka nožku mine, se rozešel po zvuku šumu vody. Teda asi to byla voda, znělo to, jakoby tudy tekl nějaký potůček. Zastříhal jsem oušky, určitě to musela být voda. S tichým povzdechem jsem tedy zamířil k tomu potůčku, s alespoň malou nadějí, že tam někoho najdu. Někoho, kdo by mi vysvětlil, jak jsem se tu ocitl a co tu dělám. No a protože jsem se cítil mizerně a chtělo se mi brečet, zavřel jsem oči. Se zavřenýma očima jsem pak pokračoval v cestě, a to až do chvíle, co jsem zakopl o něčí tělo. Teplé měkké a především velké tělo. Klopýtl jsem, a dřív, než mi hlava stihla oči zase opětovně otevřít, jsem spadl přímo na tlamu. To už se mi slzy z očí spustily úplně. “Auva!! Auva jauvaaaaaa,“ nejdřív jsem jen natahoval a snažil se pláč zadržet, ale když mi bolest packy, kterou jsem si pádem přilehl, prostoupila celým tělem a mozek si uvědomil, co se stalo, vybouchl jsem. Z očí mi tekly potoky slz a můj hýkavá hlásek se roznesl celou loukou, z části zanikal jen díky zurčení vody v potoku, který se nacházel kus od nás. No, a tak jsem tam ležel rozkydnutej jako bahnivá kalužina, a žalostně plakal. Chtěl jsem mámu. Ségru. Riccu… Kohokoliv.

Moc děkuji za akci, byla vážně super :-)

u Nica poprosím 5% zapsat do síly.

Ještě jednou díky

Ahoj :-)

ráda bych poprosila o druhý charakter. Nahraných mám 80 příspěvků a půl roku na MG taktéž jsem :-)

Díky za zvážení mé žádosti.

Schváleno. Gratulujeme!

“Ano, máš pravdu, taky je vidím,“ přikývl souhlasně a zaostřil zrak na malé ostrůvky vystupující z moře na povrch. Odsud však nedokázal poznat, jak daleko od břehu jsou a jakou hloubku a dálku by museli ve vodě překonat, aby se na ostrůvky dostali, ale nápad prozkoumat je, se mu opravdu líbil. Zajímalo ho, co všechno na ostrůvcích může najít – je tam jen písek a nic jiného? Nežijí tam třeba nějaké mořské potvory? A nebo jsou ostrovy domovem různých zpěvavých ptáčků, hlodavců a jiných potulných mrňousů? Možná, že se tam jiným zvířatům daří dobře a vážně na tom místě nějaký žijou... A dobře se jim beztak daří právě proto, že je náročnější se tam dostat a tak na ty ostrůvky moc vlčích tlapek nepáchlo. Zvládneme to vůbec my s Riccou? Co když voda, která ostrovy odděluje od břehu, je moc hluboká a její tok moc širokej? A vlny moc divoký a nebezpečný? Co když se tam třeba... Utopíme? stáhl uši k hlavě a koutkem oka pohlédl na zasněnou Riccu, jejíž pohled byl na ostrůvcích stále zaláskovaně přilepený. Jemně se pousmál, Ricca byla opravdu pěknou vlčicí, a když se tak zaujatě na něco koukala, Nicovi se podlamovala kolena a srdce mu zamilovaně plesalo. Tahle vlčice mu přinášela klid na duši. No, a ač jeho jednoduchou, avšak velice milou osobnost začaly znepokojovat obavy o bezpečných možnostech se na ostrovy dostat, stejně to chtěl zkusit. Tedy, samozřejmě ne jen kvůli sobě, ale také kvůli Ricce. Nedovedl si představit, jak ostrovy vypadají zblízka a velmi ho to zajímalo, byl od malička poměrně zkoumavým a zvídavým vlkem, takže jeho zájem a chtíč ostrovy vidět byl jednoduše silnější jak obavy. “V létě se sem vrátíme,“ hlesl s rychlým mrknutím jednoho oka.
Zaposlouchal se do jejího melodického hlasu o vlčím bůžkovi Nerovi, přičemž hleděl očima někam pryč. Do dálky. Určitě nepozoroval nic určitého, spíše právě teď byl duchem nepřítomný, ale její hlas vnímal. Sice nikdo neví, kolik informací se mu z povídání dostalo do hlavičky a tam utkvělo, ale tak či tak jeho pozornost zaručeně měla. A to plnou, jak předvedl svojí následující reakcí. Pohled zpřítomnil, přenesl jej na ni a zářivě se zazubil. “A kde budeme mít my dva náš společný pelíšek, Ricco?“ zavrtěl ocáskem. Někdy z něj padaly vážně zvláštní dotazy... “Chci spinkat s tebou, naposledy jsem u nás v noře spinkal s mámou a... A trochu se mi stýská. Pořád teď odpočívám sám,“ hlesl, avšak jeho hlas byl u tohoto sdělení takový opatrnější a pomalejší. Ouška natočená do stran Ricce mohla napovědět, že se právě teď cítí nejistý. Něžnýma očima na ni hleděl a usmíval se jako máslíčko na krupičné kaši, zatímco se od ní nechal láskyplně olíznout. Když se její jazyk dotkl jeho čumáčku, slastně přivřel oči. “Budeme spolu spát, Ricco?“ zamumlal sotva srozumitelně.
Po jejím vybídnutí se pomalu rozešel. Začali se společně vzdalovat od těch supráckých ostrůvků a mířili hlouběji do lesa. Až teď mu začínalo pomalu docházet, co to vlastně o tom Nerovi říkala. Sice si nepamatoval všechny souvislosti, ale dovedl si alespoň většinu z jejího monologu zpětně přehrát v hlavě. Na jednu stranu si ulevil, že se nejedná o jejího nejlepšákovatějšího kamaráda, ale na tu druhou ho to trochu vyděsilo. Neměl páru, co takový Nero zvládne, ale když Ricca říkala, že bude silný, tak to asi fakt musel bejt někdo. Někdo s velkým N. Mírně se ušklíbl, “radši bych, abys mi ukázala náš pelíšek, ne ten jeho.“

Příležitost dne

Podíval se, jak nadšeně pozoruje květiny, které pomalu začínaly vystrkovat růžky. Musel uznat, že to byl pěkný pohled. Takový uklidňující. Když ustupovala zima a přicházelo jaro, vše ožívalo. To, co přes zimu spinkalo, se probouzelo a nabývalo nových sil. Jako když se narodí malinkaté vlčátko, které postupně roste a stává se větším a silnějším. To samé bylo u kytiček, stromků a keříků. Tento cyklus už Nico jednou za svůj život zažil a moc se mu to líbilo. Obecně to byl vlk preferující spíše jaro a léto, než zimu s podzimem. Takže cokoliv s motivy jara si ho prostě dovedlo získat. “Moc krásné,“ hlesl a natáhl opatrně tlapku před sebe, aby si mohl Sněženky ohmatat. “Myslím, že jaro nám za chvilinku zaklepe na zádečka,“ zazubil se a hlavou pokynul k jarní, azurově modré obloze bez mráčků. “Ty bílé kytičky vyrostly díky tomu sluníčku,“ podotkl, zatímco se pomalu rozešel dál, vstříc jejich domovu.

>> Mlžná džungle

Zatímco se tulil k Ricce, očima němě bloudil po okolí. Užíval si její přítomnosti a rozhodně nechtěl tyto drahocenné chvilky kazit svým ne příliš elegantním hlasem. Spíše přemýšlel nad tím, že se poslední střípky zimy pomaličku vytrácí a přichází jím tolik očekávané jaro. Když zaostřil svůj poklidný zrak na jehličnany, jež se tyčily vysoko k obloze, došlo mu, že sníh z nich dočista zmizel. Rozpustil se. Uvnitř sebe Nico zadoufal, že už se znovu tato bílá čvachta letos neobjeví. Ještě krátký moment pozoroval stromy, které oddělovaly tuto klidnou a příjemnou část země od jejího zbytku, a pak pohled přenesl zase zpět na Riccu. “Ricco, tady se mi moc líbí. Měli bysme tohle místo znovu navštívit. Rád bych ho prozkoumal podrobněji, až bude léto,“ usmál se. Něco mu říkalo, že v létě, až na azurové obloze vysvitne sluníčko v doprovodu svých silně hřejivých paprsků, bude tohle místo naprosto okouzlující a romantické. Tichý šum moře vyvolával v jeho duši pocity klidu a vyrovnanosti.
Líbilo se mu, jak byla dlouhoocaska ze všeho tak nadšená. Vkládala do každé naplánované aktivity už teď velkou spoustu chuti a energie! Pozoroval ji pohledem, který jasně naznačoval, že se do ní zakoukává každou vteřinou víc a víc. Dostala se mu pod kůži a nehodlala ho pustit, nicméně i kdyby ho pustit chtěla, on by ji nenechal. Snad poprvé v životě cítil tyto pocity zaláskovanosti a absolutního opojení, a moc se mu to líbilo. Nedokázal by je popsat a netušil, o co vlastně jde, ale přál si, aby to nikdy nepřestalo. Souhlasně přikývl a zabouchal ocáskem do země. “Budeme báječní modří kamarádi! Navždycky!“ pronesl radostně, zatímco si ve své hlavince zasněně představoval, jak jednoho dne opravdu najdou nějaké modroučké přívěsky na krk, pro každého jeden, a budou je společně nosit až na věky věků. Jako to bývalo v pohádkách, které mu vyprávěla máma. Chtěl, aby Ricca zůstala jeho kamarádkou napořád. Z toho důvodu uvnitř něj žhnul ten silný pocit chuti, najít dvě stejná cingrlata, která by jejich „přátelství na věky“ utvrzovala. Vlastně nechápal, jak mohl dosud fungovat tak sám? Po této zkušenosti naplněné absolutním blahem, by se k tomu už nikdy znovu nechtěl vrátit.
Pomalu se začal zvedat na tlapky a oklepávat ze své sněhově bílé srsti nachytaný bordel, přičemž poslouchal Riccino povídání o tom, jak se to vlastně doopravdy má s tím vlkem Nerem. Zastříhal oušky, netušil, že jsou tu nějací vlčí bohové. Myslel si, že Nero je nějaký vlk z její minulosti. Z té části minulosti, kterou dosud nestihl poznat. Naklonil hlavinku nechápavě do strany a zasekl se ve svém momentálním počínání. Dlouze se zamyslel, tak nějak netušil, co si pod tím slovem bůh vlastně představit. “No a...,“ tupě koukal skrze ni, až nakonec zrak upnul na ten její. “A co takový bůh vlastně dělá? Já, nikdy jsem o něm neslyšel,“ ouška natočil zahanbeně do stran a u toho se potutelně usmál. Zašoural pacinkou rozpačitě o zem, někdy si připadal vážně dutý. Měl takové veliké nedostatky z různých oblastí, až ho to vnitřně úplně deprimovalo. V takových chvílích ho potom sužovaly pocity méněcennosti. Proč mi o bozích nikdy neřekli rodiče? Nebo... Nebo třeba sestry?! letmo se podíval na Riccu, svoji milou, a pak pohled odvrátil někam pryč. Styděl se. Chtěl v jejích očích být hrdina a všeználek, ne nějaký neznaboh. Položil hlavu opatrně do jejího kožíšku na zádech a nasál do čeníšku tu božskou vůni, která mu v tuto nepříjemnou chvíli dopřála alespoň mírně uklidnění. “Půjdeme společně domů?“ pípl, čumákem stále zabořeným v ní.

// VALENTÝN: 9 - konec

"Vážně jsem?" hlesl rozněžněle, nespouštějíc z dlouhoocasé princezny pohled svých studánkově modrých výrazných očí. Chvíli vypadal zaraženě, ač jeho hlas říkal něco jiného. Nakonec se ale usmál, láskyplně jí prohrábl čenichem kožich a zašeptal: "To jsem opravdu moc rád." To, že mezi sebou právě stvrdili nejlepšákovatější přátelství pro něj bylo velmi důležité. Kromě své rodiny jako malé vlče nikoho dalšího nepoznal, v tulácké fázi života zase neměl štěstí, a i když by mohl někoho poznat, nepodařilo se mu to a teprve až teď, co se přidal do Daénské smečky, se mu naskytla možnost najít si nové přátele. A také nejlepšího přítele - tím se nyní stala Ricca. Srdíčko mu blahem zaplesalo, o nikom lepším snad ani nesnil! Ricca byla tak krásná, něžná a roztomilá vlčice. Vážil si toho, že měl tu čest být jejím prvním nej kámošem. Když jsme teď nejkoši, budeme všechno dělat spolu? zavrtěl ocasem. Moc se těšil, až s Riccou podniknou všemožná dobrodružství, o několika svých plánech se už i zmínil. Chtěl poznat její rodinu, její další přátele. Přál si zjistit, na jakém místečku se narodila, které je její nejoblíbenější a které naopak nemá vůbec ráda. Rád by o ní zjistil naprosto vše! Tahle vlčice mu, kdo ví proč a kdo ví jak, přirostla k srdci. Něco nevysvětlitelného ho k ní táhlo. "Přesně tak," souhlasně přikývl. Pořád se na ni usmíval jako blbánek, jenže nedokázal přestat. "Ale ty se můžeš vždycky obrátit na mě a já zas na tebe. My dva si budeme pořád pomáhat, takže ani jeden nebudeme mít nikdy problémy. Nebudeme sami," vše si kreslil tak pohádkově. Očividně byl stále tím maličkatým snílkem jako kdysi.
Oblízl si čenich a pootevřenou tlamičku s vyplazeným jazykem až na hrudi zavřel. Naklonil hlavinku jemně do strany, nastražil na Riccu ouška a poslouchal, co mu vypráví o přívěscích. Její jemný hlásek ho velmi uklidňoval, navíc se mu tohle téma vážně líbilo. On by si nějaké cingrlátko moc přál, a když Ricca navíc zmínila, že jemu by slušela modrá barva, byl od této chvíle plně rozhodnutý, že jednou něco modrého bude mít. Horlivě několikrát přikývl a položil svoji tlapku na tu její. "Slibuju, že budu mít něco modrýho a ne červenýho!" chtěl se jí líbit nejvíc, jak jen to šlo. A pokud by mu k tomu dopomohla modrá hračička na krk, určitě ji někde sežene. "Prochodíme spolu celej svět, abysme našli modrou věcičku pro nás oba! Budeme oba dva modráci, tím pádem každej pochopí, že patříme k sobě," chtěl k ní patřit navždy. "A zeptáme se pak pana Vina, kde on našel to svoje cingrle, třeba mu taky jen tak přistálo na krku, nu," pokrčil rameny a snažil se představit si, jaký je to asi pocit, když se vzbudíš a najednou máš na krku přívěsek. Jen tak, z ničeho nic. Z přemýšlení ho však vytrhlo neznámé jméno, které Ricca vyřkla. Jemně se zamračil a zavrtěl hlavou, "Nero? A kdo to je, ten Nero? To je..," na moment zmlkl, naprázdno polkl a zahleděl se na ni. Hluboce, jakoby se jí díval až do srdce. Určitě to není tak, jak to vypadá, že je! Je to jinak, ty jsi její jediný nejlepšákovatější nejlepšák! Nikoho jiného nejlepšího nemá! snažil se ukonejšit sám sebe, jenže se mu to moc nedařilo. Nervozita ho polapila, takže jen suše dodal: "To je tvůj nej kámoš?" jindy pevný a čistý hlas jakoby se mu na konci slova zlehka nalomil. Nastražil ouška jejím směrem, byl zvědavý, co na to Ricca odpoví. Měl strach. On chtěl být její jediný! Chtěl být její všechno... Větičku o bohovi jaksi přešel. Nejspíš mu tím jménem "Nero" Ricca ucpala uši. Ty prostě nemůžeš mít nejlepší kámošku, jsi bídák! A bídákům není nejlepší kámoška hodna, a už vůbec ne ta nejlepšíkovatější! Nero je určitě lepší, jak ty. Silný, vysoký a ramenatý. S lesklým cingrlem na krku, možná i nějakým modrým šátkem okolo tlapky. Pořádný ochranář dlouhoocasé princezny. Voní do daleka a jeho hlas nepřeslechne nikdo v celé smečce, jo! Kdežto o tebe každej jen zakopává, jak překážíš! najednou začal být nešťastný. Zrychleně oddechoval, ouška tiskl na krk a tiše, skoro neznatelně, pokňourával. Jenže v tom mu na čumák přiletěla pusinka, která ho tak vyšokovala, že na veškeré své minutkové trable zapomněl. Vystřelil hlavou až do nebes, celý se napjal a zavrtěl bezděky ocasem. Pořád se ho dotýkala a huhňala mu tak pěkné řečičky, až z toho celý znovu roztál. Ricca na něj působila jakýmsi nevysvětlitelný uklidňujícím dojmem. S ní se cítil... Skvěle. Přivřel oči, tichounce si pod vousy cosi zamrmlal a přitiskl svůj čenich do její srsti na krčku. "Budeš napořád se mnou, Ricco?" stále přitulený vyřkl otázku do její srsti, přičemž na ni svýma velkýma modrýma očima vzhlédl. Pak je ale zavřel a nechával se unášet těmi slastnými pocity někam hluboko do své mysli, jakoby to snad mělo být naposled... Nechci konec.

// VALENTÝN: 8

Ricca s přátelstvím souhlasila, což byla vážně paráda. Nico od svého narození žádnou nejlepšákovatější kámošku neměl, až teprve teď! Měl z toho vážně dobrý pocit, už si představoval, co spolu všechno budou podnikat. Přemýšlel nad tím, jakou velkou část světa ještě poznají, jaké nové vlky potkají a hlavně! Co všechno společně zjistí o Daénu, který ani jeden z nich moc neznal, i když tam oba žili. Je ostuda, že neznáme vlastní domov? No.. Asi jo. Jak by vypadalo, kdybych já řekl, že neznám naši vlastní noru, ve které jsem vyrostl. Že nevím, kde lehává máma, kde zas táta a kde schováváme masino. Kdyby to někdo zjistil, že jsme s Riccou tak dutí, tak by se nám mohl vysmát, očima se porozhlédl po okolí. "Ricco, hned jak dorazíme domů, musíme o Daénu zjistit každičkou věc a informaci, jo? Já.. Já sice většinu asi stejnak zapomenu, heh," rozpačitě se pousmál, natočil uši do stran a trochu neklidně se podrbal zadní tlapou na krku, "ale i tak chci všechno vědět. Víš jak, chci o Daénu vědět, aby nikdo nemohl říct, že neznáme vlastní domeček, víš? Musíme poznat všecky vlky a tak. Už se fakt těším, bude to senzační společně zkoumat a poznávat Daén.. A vlastně celý svět!" očka mu zářila radostí. Konečně se skoro poprvé za celý svůj život cítil spokojeně a uvolněně. "A seznámíš mě s tvojí rodinou?" koukl na ni. Měl by přece znát, jakožto její novej nejlepší kámoš, její bratry i rodiče, ne? "Já tě pak zase na oplátku seznámím s tou svoji, můj táta je fakt kabrňák a mamka má takovej supráckej šátek kolem krku. Třeba, víš jak má paní Lissandra tu šálu? Fakt se mi ta červená barva líbila, taky jsem takovou chtěl, ale jak jsem zjistil, že paní El využívá ostatní a taky pana Vina, rozhodl jsem se, že radši budu mít šátek, jakej má moje mamka," pokýval zamyšleně hlavou. "Ale nevím, kde takovej šáteček sehnat. Ty to víš?" Matně si vybavil, co říkal o přívěscích Freki. "Freki mi říkal, že se jeho hračka na krku jen tak objevila, když spal, ale proč se teda neobjeví na krku aji mě? Taky bych nějakou chtěl. Ale třeba pan Vino má hezčí hračku jak Freki, Freki má jakejsi ... No, nějakej kus kýty. To mi přijde divný, že mu kolem krku visí salám. Pan Vino má zelený cingrlátko, to by se mi fakt líbilo. Ale k mým očím by ladilo asi spíš modrý cingrle, co myslíš ty?" naklonil hlavinku do strany a zahleděl se Ricce do očí, aby mohla jeho úvahu pořádně posoudit. Nakonec ale hlasitě vzdychl, vůbec netušil, kde by měl šáteček nebo hračku na krk sehnat, a to ho trochu štvalo. Očima sjel na své tlapy a pak vyjel zase zpět do jejích očí. Blaženě se usmál, "víš, kdybych věděl, kde se to dá sehnat, pořídil bych ti ten nejhezčejší přívěšek na celým vlčím světě. Každej by ti ho záviděl!" rozhodil tlapou po okolí, když řekl to slovo "každej". "Rozhodně by to bylo něco, co by celému okolí prozradilo, že seš nejlepší vlčice a taky moje nejlepší kámoška," v tom momentě se zasekl, najednou ho totiž něco napadlo - "Mohla bys mít na přívěsku třeba mý jméno! A já to tvý. To by pak znamenalo, že společně budeme navždycky!" vypoulil na ni kukadla a zavrtěl ocasem. Tenhle nápad se mu fakt líbil. Jemu by viselo na krku jméno Ricca a jí Nico. "Určitě by si nikdo nemyslel, že se jmenuješ Nico a já Ricca, protože... No... protože, to je přece jasný, že já vypadám víc jako Nico a ty zas jako Ricca. Určitě by si nás nespletli," nakonec se andělsky zazubil a zastříhal oušky. Tuhle problematiku se jmény vyřešil jak nic!
Jeho nadměrnou upovídanost nakonec Ricca přerušila krásným povídáním o tom, jak je šťastná, že se společně potkali. Mlčky zamrkal a zatímco se na ni usmíval, pomalinku (kousek po kousku) nad jejími slovy roztával. Blahem se zachvěl, přece jen, taková slova vlk neslyší každý den! Sice moc nechápal, jak to myslela s tím, že je modrá modrá a bílá bílá, když to bylo přece naprosto jasný - sníh nemůže bejt modrej a obloha zase naopak bílá - ale nekomentoval to. Jen pyšně pokyvoval hlavou, a pak, když se řečnicky zeptala, jestli se jí to celé nezdá, s ní naopak prudce zavrtěl. "Nene, Ricco!" vyhrkl. "Fakticky to není sen, jsem tady s tebou a ty se mnou. Ležíme, mluvíme a kolem nás je bílej sníh a modrá obloha!" vzhlédl na noční oblohu, která se pomalinku začínala rozednívat. Leželi společně celou dlouhou noc. "Teda, teď je ještě černá, ale brzo bude modrá, je to tak!" ujistil ji a tlapičkou v průběhu jejího pusinkování poklepal mazlivě její čelíčko. V tom doteku bylo cítit tolik něhy. "A já bych s tebou chtěl vidět dalších hodně moc bílých sněhů a modrých obloh, víš?" zapředl, přičemž u svého úsměvu s vyplazeným jazykem přivřel oči, až z nich zbyla jen malinkatá škvírečka. Byl tak moc spokojený!

// PS: otevři odkaz ve slově škvírečka :D

// VALENTÝN: 7

"Když jsou nejlepší kamarádky naše mámy, neměli bysme být i my dva nejlepší kamarádi?" hravě do ní drcl čenichem. Stydlivost a ostýchavost ho po boku Riccy pomalu opouštěla. Sice pořádně netušil, co "nejlepší kamarádství" vůbec obnáší, ale připadalo mu, že když jejich mámy spolu nejlépe kamarádí, on by měl s Riccou taky. "Nebo máš jiného nejlepšího kamaráda? Vlk může mít jen jednoho?" povytáhl obočí, zatímco přemýšlel, jestli by ho Ricca za nejlepšáka vůbec chtěla.
Natiskla se na něj, takže jí to opětoval a rozechvěle při tom vydechl. Těžko říci, jestli to bylo vzrušením z Ricciné přítomnosti a nebo nočním chladným počasím, které je sužovalo. Na moment se zahleděl kamsi do prázdna, bylo zvláštní že se k sobě tak měli. Nedokázal si to vysvětlit, přece jen - sotva ji potkal. Potkal ji a hned jim spolu bylo dobře, teď tu leží a tulí se k sobě a vzájemně se opěvují milými slovíčky. Nebylo to trochu zvláštní? Koutkem oka se na Riccu podíval. Nikdy předtím se takhle s žádnou vlčicí necítil. Na druhou stranu, bylo to potřeba vůbec řešit? Jo, vrtalo mu to hlavou, ale jemu vrtá hlavou hodně věcí. Nakonec se stejně nedopracuje ve většině případech k nějakému závěru. Zastříhal oušky, pak se stáhl k hlavě a oblízl si studený čeníšek. Těšil se, až se vrátí společně domů a budou se moci zeptat Frekiho. Co jim na tohle asi tak řekne? Ale je nám spolu prostě dobře, ne? Je hezký, když spolu můžeme takhle ležet a hladit se ocasama.. a.. a říkat si hezký věci, obhajoval si sám sebe, jakoby snad dělali s Riccou něco špatného.
Co se týkalo magie, zcela uvěřil tomu, že déšť zastavil on. Ještě ke všemu, když tomu věřila i Ricca. Kdyby byl sám, pochyboval by o sobě, ale Ricca mu věřila, takže sám sobě uvěřil v tuto chvíli i on. Byl opravdu nadšený, neb neměl s magiemi žádné zkušenosti a bál se, že je jiný jak většina vlků. Měl obavu, že žádnou magii nemá a nebo že je tak neschopný, že ji má, ale neprojeví se mu. Teď si připadal daleko lépe, po těle se mu rozlil pocit úlevy. "Ovládat déšť je super věc, to se určitě jen tak někomu nepodařilo a nepodaří, že?" uculil se, přičemž párkrát zamlátil vesele ocasem do země. V tu chvíli se napadený sníh rozprskl všude kolem, kousky dopadly i na kožíšek tmavé vlčice, která ležela schoulená u jeho těla. "Juj," kníkl, když si všiml, že Riccu zasvinil. Starostlivě zvedl zadní tlapku a sníh z kožíšku se snažil oprášit dolů, aby ji příliš nezebal. "Dobrý?" usmál se.
Bylo fajn poslouchat, že oba mají identické názory a shodnou se, co se jejich společného potkání týká. Spokojeně se usmíval. Radost v něm rostla tak moc, že se samovolně chvěl, aniž by chtěl. A tentokrát to doopravdy ze zimy nebylo. Zvedl tlapku a Riccu něžně pohladil po pleci. "Mě.. Mě Ricco taky nic nemrzí, vážně. Dřív mrzelo, ale teď už ne. Zatoulal jsem se od sestry, ale potkal jsem tebe a jsem fakt rád, že se to takhle stalo. Kdybych tě měl znova potkat, zatoulal bych se znova, ale jinak už se znovu zatoulat nechci, jestli tě znovu nepotkám, protože pak bych tě mohl ztratit a to by mi bylo moc líto," na moment sklopil pohled na své tlapy. Pravděpodobně se k Ricce fixoval nevědomky čím dál tím více. Nico byl navíc docela nesamostatný jedinec, potřeboval mít kolem sebe pořád nějakou společnost, v osamění trpěl. Ricca tedy byla úplně ideální parťák do jeho skromného jednoduchého života! Vzhlédl na ni a šťastně se usmál. V jeho očích mohla zahlédnout okouzlené jiskřičky zamilovanosti. No, třešinkou na celé této zaláskované chvilce pro něj bylo olíznutí, které mu Ricca dopřála. Zavřel omámeně oči, nastavil k ní hlavu blíž a tlapkou do ní bezděky šťouchl, aby nepřestávala. Touto pozicí, kdy jí nastavoval svůj krk, hlavu a vlastně všechno, vyloženě vyžadoval, aby to udělala znovu. Kdykoliv se ho dotkla, zaškubala mu zadní nožka. Srdíčko mu bušilo o dost rychleji, jak běžně, a v žaludku ho šimralo. Proč je to tak příjemný? Blahem nevěděl, co si počít. Přál si, aby to nikdy neskončilo. Chtěl být s Riccou napořád!

// VALENTÝN: 6

Při cvrnknutí do nosánku se pobaveně zazubil, přičemž souhlasně přikývl, a řekl: "Máš pravdu, možná to bylo od mamky." Sám si opravdu nevzpomínal, od koho tu informaci dostal, ale Ricca vypadala, že jí to doopravdy nevadí a nezlobí se, že si to on nepamatuje. Sice mu to trochu vrtalo hlavou, neměl rád, když si nemůže na něco vzpomenout, ale díky tomu, že Ricca byla tak vlídná vlčice, si s tím nemusel dělat hlavu. Kdyby se zlobila, snažil by se vzpomenout si, ale měl za to, že by to stejně nesvedl. Už to bylo dlouho, co mu jména jejích rodičů někdo řekl.
Vzhlédl znovu na oblohu, když o ní Ricca začala mluvit. Zatímco ji poslouchal, vnímal její tělesné teplo a uvědomoval si, že kolem nich fouká studený vítr, ale jemu zima není. Společně se zahřívali a bylo jim dobře. Tedy, minimálně jemu určitě. Přitiskl k ní hlavu, přitulil se a v duchu poděkoval náhodě (nebo snad osudu?) za to, že se s Riccou setkal. Její společnost mu byla více než příjemná, byl opravdu spokojený. Zapomněl na všechna svá trápení, nepotřeboval nad ničím přemýšlet. Plně si tyto chvilky vychutnával. A navíc byl moc rád, že patří do stejné smečky a budou moci být i nadále spolu. Nebudu už nikdy sám, při té myšlence se neznatelně, ale přece jen, zachvěl. "Moc se mi tady líbí... Teda, s tebou. Líbí se mi tady, protože tu jsi ty, bez tebe by se mi tady nelíbilo. Teda možná jako líbilo, ale spíš tak nějak normálně, protože by to byl obyčejnej kus země tak, jako jsou ostatní kusy. A ty to tady děláš výjimečným, dlouhoocasá princezno, hihi," zazubil se, zadní tlapkou jí šťouchl laškovně do ocasu a následně zavrtěl hlavou. "To si nemyslím, moje magie je voda přece. Nebo ty si myslíš, že vlk, co ovládá magii vody, může zastavit déšť?" povytáhl obočí. Vlastně, když se nad tím zamyslel, něco na tom bylo. A čím déle si to představoval, tím víc se mu to líbilo. Déšť byla voda a on ovládal vodu. "Takže, možná jsem to byl vážně já?" koutky tlamy se mu zvedaly do malého potěšeného úsměvu. Takže nejsem takovej kmotr pipla? Jestli jsem dokázal zastavit to pršeňové sněžení, zvládnu toho na tuty aji víc!! Teď se mu nálada vyhoupla až do platinové fáze. Předtím byla zlatá, ale nyní už je platinová. "Trochu jsem se styděl, že ještě se svojí magií nic neumím, ale ty jsi na to kápla, Riccuš. To já jsem zastavil ten déšť, jsem dešťovej král!" hrdě pozvedl hlavu k noční obloze a celou ji přejel očima. "To až řeknu Frekimu, ten se bude divit," zašeptal si pod vousy zahleděný na hvězdy. Měl z toho upřímnou radost. "Myslíš, že je ještě nějakej jinej dešťovej král, nebo jsem jedinej?" napadlo ho a zrak přesunul zase zpět na ni.
Po protažení svého jména se zazubil. Napadlo ho, že se jejich jména rýmují - "Riccoooo," protáhl zase na oplátku to její. "Dobrý, co? Rýmuje se to. Nico a Ricco," oblízl si čenich. "My se k sobě vážně hodíme. Řekl bych, že jsme si souzení, co myslíš ty? Máme oba dva stejnou smečku, naše maminky se znají, máme podobná jména. Oba dva hezky voníme, máme pěkné teplé kožíšky, no.. No a.. A jsme oba dva vlci! Určitě by se ještě něco dalšího našlo, ale to bych mohl pokračovat do nekonečna," uculoval se. Nevěděl, proč se mu Ricca tak líbí, ale cítil se v její přítomnosti spokojeně, takže nad tím nehodlal dumat. Tak či tak, domluvili se přece společně, že se na to zeptají Frekiho, až se vrátí domů, ne? "Všem budu všude vykládat, že mám tu nejvíc nejbožejší kámošku," ujistil ji. Totiž, on si vždycky přál mít dobrou kamarádku, ale Ricca byla jeho úplně první opravdická kámoška. Věřil, že spolu budou napořád. Je to jako z máminých pohádek, které mi říkala na dobrou noc.
Když ho začala ujišťovat, že ona hodlá se svým postem budižkničemu něco dělat, položil jí tlapičku na čumáček, aby přerušil její mluvení. "Počkej," zastavil ji a zavrtěl hlavou. Copak jsem jí teď neříkal, co mi říkal Freki? tlapku si schoval zase pod sebe a natočil hlavinku jemně do strany. "Nemusíš tolik spěchat. Vlci, co spěchaj a chcou se moc zlepšit, se nakonec unaví a doženou je ti, co tolik nespěchaj. A navíc, když se budeš snažit toho moc dělat a budeš se hodně ukazovat, paní Lissandra tě bude využívat. Prý využívá i Vina, jejího kamaráda. Takovýho černýho, má zelenou hračku na krku," vážně se na ni podíval. "To mi říkal Freki, je to vážně pravda!" snažil se Riccu varovat, nechtěl, aby byla paní Lissandrou (nebo snad ještě i někým dalším) využívaná. "Kdybys spěchala, musel bych spěchat s tebou. A to není dobrej nápad," usmál se a nakonec se na ni pevně přitiskl. Chtěl jí dát najevo, že je tu s ní a vždycky bude. V tu chvíli ho napadlo, jestli ji jen tak náhodou nemá rád? Tak jako mám rád Solari nebo Cyru? Ne, to je divný. Solari ani Cyra mi tolik nevoněj, to nebude ono. Nemám Riccu rád. Teda mám, ale ne takhle. U Solari i Cyry je to něco jinýho, to jsou takový jiný kámošky, vážně. Je to celý jinak! Snažil se uspořádat si vlastní myšlenky, chudák si na to neuměl odpovědět a tak plácal v hlavě nesmysly. Kterým ale věřil...
Z myšlenek ho vytrhl až její roztátý spokojený hlásek. Zastříhal oušky, natočil je na ni a pak se usmál. "Fakt?" znovu jazykem olízl její čenich. Tentokrát ale velice jemně a jenom špičkou, ne celý jazourem tak, jak to udělal předtím. Spíš jen tak hravě a škádlivě. "A co třeba... Tohle?" z čumáčku se jí přesunul za krk (někde kolem lopatek) a začal ji laskat zoubky, jakoby jí chtěl snad vykousat nějaké breberky. Byl něžný, jemnůstky mu šly. Na ty on byl profík. Očividně. Nakonec zavrtal svůj čumáček mezi její ouška, položil si ze shora bradu na její hlavu (mezi ty uši) a spokojeně si pomlaskal. Kdyby to šlo, zůstal by takhle s Riccou na věky. "Nechápu, že jsme se nepotkali už dřív," zašeptal do nočního ticha, které se vznášelo všude kolem nich.

// VALENTÝN: 5

Když zmínila svoji magii, mírně zatuhnul. Nevěděl, jak by měl zareagovat - styděl se a přišel si méněcenný kvůli tomu, že svoji magii nezná a neumí ji ani trochu ovládat. Třeba žádnou magii ani nemáš, připomněl si. Situace si však nějakou reakci žádala, takže jen mrskl ocasem, a tak jako vždy, když nevěděl coby, se mírně pousmál. Nakonec ho napadlo, že o magii se možná zmiňovat vůbec nemusí a může jí říct jen o tom sněhu, ale co když se zeptá? trošku mu takové obavy svíraly žaludek. Naprázdno polkl a tlumeným, možná až jemně přiškrceným tónem řekl: "Mě se tohle vodové sněžení moc nelíbí, mám z toho mokrej kožíšek." Vlčice to však naštěstí dál nijak nerozebírala, takže Nico konečně mohl úlevně vydechnout svůj zatajený dech, kterým se za tu chvíli už málem zadusil, přičemž ji sledoval, jak si udupává pěkné pohodlné místečko k ležení. Kleště z jeho žaludku a srdíčka odpadly a hned mu bylo lépe. Obzvlášť pak, když se přesunuli zase na jiné téma. "Solfa-Solfatara? A Taylor?" zopakoval překvapeně. Připadalo mu, že tato jméno už kdysi od někoho slyšel, jenže si nemohl ani za nic vzpomenout, kdo mu o nich říkal. Chvíli mlčky zíral do blba a snažil se na to přijít, ale nakonec to vzdal. "Ach jo," vydechl. "Myslím, že jsem ta jména už někdy slyšel, ale nemůžu si vůbec vzpomenout kdy, kde a proč," nevinně se zazubil a pokrčil u toho rameny.
A zatímco společně byli schovaní před nepřízní počasí, měl Nico čas Riccu sledovat a prohlížet si její dokonalé rysy. Na obloze zatím vykoukl měsíc, který v doprovodu svých svítících služebnic překrásně osvětloval celý tento vlčí svět. Byla to pěkná podívaná. A hlavně romantická. "Podívej, Ricco," pozvedl pacičku k obloze a ukázal na ni. "Je to moc hezký, že? Přestalo sněžit i pršet. Možná proto, že jsem si to přál," zamrkal, tlapku položil zpět a dychtivě na Riccu koukl. Rád by se k ní přitulil... Sice chvíli váhal, ale nakonec si dodal odvahy, zvedl se a pomalým opatrným krokem se k Ricce přiblížil. Lehl si zezadu do klubíčka tak, aby obmotal své tělo kolem toho jejího. Jak byl větší, šlo to docela dobře. "Ať ti není zima," zašeptal jí do ouška, nasál tu božskou vůni, která ho naprosto pokaždé dostala do kolen a pak jemně opřel bradu o její záda. Když si uvědomil, že je to poprvé, co leží s vlčicí takhle blízko u sebe a celé její tělo může cítit na tom svém, zalechtal ho žaludek tak silně, že musel na moment zavřít oči, aby ten zvláštní pocit zahnal. "Já jí to sdělím s tebou," hlesl roztřeseně. Pomalu kukadla otevřel a otřel se čenichem o její kožich. Cítil se jako v sedmém nebi. "Budu u tebe, abych ti mohl se vším pomoct. Taky už nikdy nechci být sám, tak... Buďme pořád společně v jedné smečce. Ty a já... Jsme teď kamarádi," zapředl spokojeně. Na moment měl dojem, jakoby ho tohle pohodlí a teplo jejího těla uspávalo.
Jenže pak přišla ta zmínka o magii, která ho zase vrátila zpět na zem. Vypoulil oči, zvedl hlavu z jejího tělíčko do vzduchu a přitiskl uši křečovitě k hlavě. "No, ehm," zakuckal si, aby získal více času na vymyšlení odpovědi. Vzpomněl si na Solari i Mielei, obě dvě zmiňovaly, že Nico bude mít magii vody, protože má modré oči. "Mám vodu," pronesl suše. Pak mu to ale přišlo trapné, odpovídat takhle dvěma slovy, takže se doplnil: "Ještě s ní moc neumím, tak se těším, až budeme cvičit," usmál se, a aby ji v tom utvrdil, přitiskl zezadu, jak ležel, svoji hlavu k té její. Ve skutečnosti se ale netěšil - magie pro něj byly zbytečně stresující záležitostí.
Vnitřně ho však potěšilo, že si Ricca připadá neužitečná, protože on si připadal úplně stejně. Měl v ní podporu! "Vážně?!" vypískl, přičemž v tom tónu nedokázal ukrýt radost. "Teda vlastně, chci říct... Já si taky přijdu neužitečnej ťulpas, jsem rád, že se tak necítím jenom já. Můžeme být neužiteční spolu, hehe," zasmál se, ale pak hned pokračoval, "Freki, můj kamarád, mi říkal, že je zbytečný se moc snažit. Že každej pořád jenom někam spěchá a že nemám tolik spěchat, že je to tak lepší. Takže nespěchám. Víš, Freki je hodně moudrej vlk, je ve smečce už fakt dlouho," spokojeně si zamlaskal a při vzpomínce na svého kamaráda se usmál. Těšil se, až se s ním znovu setká a ukáže mu rovnou i Riccu. "Viděla jsi ho někdy?" natočil na ni ouška, aby se ujistil, že ho nezná. Byl by trapásek představovat mu vlčici, se kterou se už předtím viděl a kterou zná déle jak on sám.
Když k němu Ricca schoulila svůj čumáček a složila mu kompliment, zachvěl se. "Je mi moc příjemný, když se mě dotýkáš," zašeptal, přičemž na ni své tělo ještě více natiskl. Tohle bylo ideální romantické místečko k večernímu společnému ležení a mazlení. A také ideální chvilka. "Zeptáme se Frekiho, ten bude vědět, co to vlastně je za pocity," hlesl. Nechtěl svým hlasem příliš kazit tohle noční nerušené ticho. Pouze ležel, nasával její vůni a teplo a pořád si v hlavě opakoval, jak je to celý úplně nejvíc boží. A pak si řekl, že jí olízne ucho... Jazykem jí začal ouško obmlaskávat a postupoval zboku dál až na její čumáček, který párkrát také olízl. Pak se oddálil, "jaké to bylo?!" zvědavě na ni zůstal koukat. Jemu se to moc líbilo, olizovat čumáček bylo jiné jak olizovat ouško...

// VALENTÝN: 4

Očima zatěkal po okolí. Uvědomil si, že už je večer. Připadalo mu, že ten den strašně rychle utekl, aniž by si toho všiml. "Schováme se někam pod strom? Mám z toho pršového sněhu úplně mokrej kožíšek," s lehkým úsměvem pohodil hlavou k nejbližšímu jehličnatému stromku, který by jim mohl poskytnout alespoň mírný úkryt, aby nebyli celí promočení. Jako správný zakoukaný gentleman samozřejmě počkal, že se Ricca rozejde a teprve pak ji následoval. Co kdyby se rozešel on, ona ne a pak by tam někde zůstala a ztratila se? Měl by to a svědomí! To ne. Hezky si počkal a pak vyrazil po jejím boku, tedy přesněji řečeno nalepený na její bok. Chtěl ji cítit na sobě, u sebe, kolem sebe... Její vůni a doteky. "A jak se jmenujou tvoji rodiče?" zajímal se.
Dozvídal se od Riccy velkou spoustu nových informací, o kterých předtím neměl ani šajna. Třeba vůbec nevěděl, že se Mielei s mámou potkali s Riccou a její rodinkou u jezera. Proč jsem tam nebyl taky? Měli mě vzít s sebou! Sice to už byla pěkná doba, ale i tak se najednou cítil trochu ukřivděně. On strávil většinu svého dětství v jeskyni a kolem nor, zatímco ségra s mámou chodily na výletíky k jezeru. To je nefér. "Nechceš jít k tomu jezeru někdy se mnou? Jako.. My dva? Spolu?" čumáčkem se letmo dotkl toho jejího. "Nikdy jsem tam nebyl," přiznal se s rozpačitým úsměvem na tváři. "Když půjdeme spolu, nebudeme... Totiž víš co," krátce se odmlčel. Taková slova se mu neříkala zrovna lehce, styděl se. "Nebudeme ani jeden sami. Budeme pořád dohromady a už nikdy se nebudeme muset trápit samotou," hlesl tiše. Jemu by se takový výlet moc líbil. Okolí svého domova zatím příliš neprošmejdil a období, kdy byl jako vlče ztracený kdesi na severu, do výletů rozhodně nepočítá.
O nemoci nic neslyšel, proto překvapeně zamrkal a nastražil ouška. "Nemoc? jaká nemoc?" teď ho přepadly mírné výčitky svědomí. Pokud byla Mielei vážně nemocná a nebylo jí dobře, neměl by sedět u ní a starat se o její bezpečí a pohodlí? Místo toho se tady babouňal někde v neznámém prostředí - ztracenej, hladovej a žíznivej. A taky čím dál tím častěji myslel na Daén. Už delší čas se tam neobjevil, měl strach, jak bude paní Lissandra reagovat? A co Freki? Pořád tam na něj čeká a nebo už šel zpátky domů? Co když tím, že je pryč, způsobí někomu nějaké nepříjemnosti a pak tam na něj budou naštvaní? To by nechtěl. Přitáhl ouška k hlavě a podíval se na Riccu, napadlo ho, že ona je vlastně taktéž mimo smečku. Když se vrátí společně, neměl by z toho být nějaký problém, ne? "Co se stane, když ve smečce nějakou dobu nejsme? Myslíš, že z toho bude nějakej problém? Budou naštvaní?" nedalo mu to, prostě se musel zeptat. Neměl rád, když si na něco nedokázal sám odpovědět a nebo nezískal odpověď od někoho. Potřeboval zjistit, co a jak.
Byl z té informace o nemoci a následné představy sestry zavrtané v noře krapet rozhozený. Neklid se mu rozlil po celé mysli a tak nebyl schopný dost dobře vnímat její další slova, jen se usmíval, přikyvoval a tupě zíral do prázdna. Probral ho z "transu" až její dotyk. Procitl, zornice se mu zúžily a zastříhal oušky. "To já taky," šeptl. Čím blíž u něj Ricca byla, tím rychleji zapomínal na okolní svět a tím pádem i na problémy s ním spojené. Stále zůstával v její blízkosti, mazlil se a užíval si, že je nikdo neruší. "Ještě mi nikdy nikdo tolik nevoněl," přiznal se. Mluvil s ní šeptem, protože kolem nich bylo ticho, byli přímo vedle sebe a on nechtěl tuhle příjemnou chvíli kazit hlasitou mluvou.
Když si ji tak prohlížel, napadlo ho, jestli už někdy takto s nějakým vlkem byla? Není divný se na tohle zeptat? chvíli váhal, ale nakonec si dodal odvahy. "Ricco," oslovil ji. "Už jsi někdy s někým takhle byla?" hlesl jí do ouška. Mohla slyšet jeho rozvášněný chtivý dech. "Já totiž ne. Jsi první, která mi tak voní. Moc se mi líbíš, ale... Popravdě to moc nechápu, heh," pousmál se, aby skryl svoji stydlivost. Byl zvědavý, co na to odpoví.

// VALENTÝN: 3

Byl touto vlčicí, která se mu zanedlouho představila jako Ricca, dočista okouzlen. Koukal na ni jako na obrázek, usmíval se a máchal ocáskem ze strany na stranu. "Máš moc hezké jméno, Ricco," hlesl sotva slyšitelně. Trochu obtížněji se mu mluvilo, byl celý jakýsi zkoprnělý a nedokázal čistě myslet. Navíc, kdykoliv Ricca mluvila, zaposlouchal se do jejího líbezného hlásku, který se moc hezky poslouchal. Měl z něj husí kůži, ale přitom si přál, aby nepřestávala mluvit. Napadlo ho, že by bylo skvělé, kdyby si lehl k ní, ona mu prohrabávala pacičkou srst a u toho povídala příběhy ze svého života. To by pro něj momentálně bylo to největší blaho, jaké si vůbec mohl představit. Navíc ty pocity šimrání v bříšku mu byly moc příjemné. Na moment zavřel oči a nasál do nosíku její vůni.
Když Ricca ztichla, uvědomil si, že povídání o své minulosti zřejmě ukončila a bylo by dobré na to nějak zareagovat. Očka otevřel a párkrát pokýval hlavou. Byl celý jakýsi zpomalený, těžko se mu přemýšlelo, natož mluvilo. "Na mě nikdo moc nekřičel, když jsem byl malej," zkonstatoval lehce přidušeným hlasem. Musel se přemáhat - nejraději by se na ni jen celým svým tělem nalepil, očichával ji a nechával se laskat. "Mám moc hodné rodiče. Asi hodnější, než máš ty," zazubil se na ni. "A nebo jsem byl tak hrozně moc hodný syn," laškovně zvedl tlapku a jemně dloubl do její hrudi. "Já zimu přetrpěl všude možně - v horách, v lesích nebo schovanej pod stromama. Vůbec se mi to nelíbilo, už to nikdy nechci znovu zažít. Právě proto jsem se přidal do Daénské smečky, nechtěl jsem být znovu sám. Navíc přes zimu, víš. Děsí mě to."
Byla celá překvapená a nadšená, že má za sestru Mie. Ta je teda nějaká slavná. Možná, že ji zná dokonce celý svět! rozmrzele natočil uši do stran, to jeho neznal nikdo. Tohle mi zatajila, že je tak oblíbená. To se jí na to musím zeptat, jak to dokázala. Taky chci bejt oblíbenej a mít všude plno kamarádů, kteří budou nadšení tak, jako je teď ona, "ano, je to má sestra," zopakoval souhlasně. "A kde jste se s Mie potkali? A jak se jmenují tvoji sourozenci? Třeba taky jednoho z nich znám," napadlo ho. Ale to by pak znamenalo, že i oni jsou oblíbení. To jen já bych zas byl největší lemroň. Pozoroval ji, zahleděl se do jejích modrých očí. Byly tmavší než ty jeho, přesto ale měly určité kouzlo. "Mi zůstala v noře, kde jsme žili jako malí. Nebylo jí nějak dobře," zkonstatoval neurčitě, kdyby to Riccu náhodou zajímalo, kde svoji kámošku teď najde. Potěšilo ho však, že přijala jeho pozvánku na společnou cestu do Daénské smečky, takže zavrtěl ocáskem a děkovně kníkl: "To jsem moc rád!" vyhrkl to docela rychle, až to i jeho samotného překvapilo. "Nechtěl bych jít sám. A navíc, víš, co je super? Že teď budeme ve smečce spolu... Dva kamarádi. Můžeme... Můžeme spolu být hodně často, když budeš chtít," schválně nezmínil svoji osobu, protože bylo jasné, že on chce. A to moc.
Její dotek ho znovu ochromil. Oněměl a ztratil schopnost samostatného myšlení. Zvládl na ni jen zírat. Veliká spousta různých, jemu dosud neznámých pocitů, se mu proháněla všemi možnými částmi těla. "Ještě," vydechl a krátce u toho zamrkal. A ne, nepřipadalo mu to divné. Jen mu došlo, že ona možná neví, co tím myslel. "Ještě se mě dotkni," dodal, přičemž se k ní přiblížil tak, až se dotkl svojí hrudí té její. Znovu se zachvěl. Možná byl moc hrr, ale on za to nemohl. Nechtěl ji děsit, ale neodkázal ovládat své tělo. Touha, která ho celého pohltila, byla silnější a mocnější, než byla jeho vůle. "Hrozně krásně voníš," vzdychl a čenichem přehrábl její kožíšek na hlavince. Byl vyšší a mohutnější jak ona, takže laskat její čelíčko pro něj bylo ideální. "Je mi příjemný, když se mě dotýkáš," zamumlal a nasál znovu její vůni, zatímco čenichem rejdil v její srsti. Celá tahle situace byla tak náhlá a zvláštní, že kdyby neměl Riccou ochromený mozek, jistojistě by se nad tím sám pozastavil.
Že by se v něm poprvé za život probral divoký samčí duch?

// VALENTÝN: 2

Překvapeně ty své překrásné oči vypoulil, když ho obdarovala lichotkou. Nějak nevěděl, jak by na to měl zareagovat, protože dosud od nikoho žádnou nedostal. Nikdy neslyšel, že by měl něco pěkného, takže na to nebyl připravený a netušil, co se v takovou chvíli říká. Bezděky si vzpomněl na Solari, svoji kamarádku z dětství, od které už možná kdysi něco podobného slyšel. Jenže to už dávno zapomněl, takže... Smůla. Nakonec se tedy jen tupě pousmál a mávl na ni laškovně tlapkou. "Určitě ne tak, jako ty svůj ocas!" mrkl na ni. Jojo, to se ti povedlo. Podobnou lichotku jsi řekl i Solari, té se to líbilo. Teda, myslím. Jemně se vyklonil do strany, aby se na její ocas mohl mrknout. Byl dlouhý. Vlastně nejdelší, jaký dosud u vlčice viděl. "Máš tak dlouhej ocas, že se skoro dotýká země. Divím se, že neposbíral cestou sem jehličí z toho lesa za námi! To jen tak nějaká vlčice nemá, víš? Seš obdařená pořádným ocasem, je to velkej bonus. A navíc můžeš bejt dlouhoocasá... No... Jak se vlastně jmenuješ?" povytáhl obočí. "Já jsem Nico! A ty jsi dlouhoocasá kráska! To je tvoje nová přezdívka, hihi," vyhrkl dodatek a následně se zazubil.
I když měl nutkání skákat ostatním do řeči, vynasnažil se vydržet až do doby, co jeho nová známá domluví. Mezitím si ji prohlížel, jaksi z ní nedokázal spustit oči. A navíc, kdykoliv se nadechl, cítil tu její příjemně přitažlivou vůni. Vždycky ho z toho zalechtalo v bříšku (a možná i na jiných místech). Chápavě přikývl. Nebylo snadné být někde sám, na vlastní kůži si to už párkrát ve svém životě zkusil. "A proč ses zatoulala do hor? Utekla jsi? A nebo jsi šla na výlet a tam jsi zapomněla cestu domů, tak jako já?" Přesně nerozuměl té definici "uvíznout v horách". Když se na ni podíval, uvědomil si, že stojí hrozně blízko u sebe. Byl to mžik a ona se k němu najednou o tolik přiblížila. Mírně zatuhnul, přemýšlel, jestli uskočit vzad a nebo zůstat, ale... Ona tak krásně voní, zůstal na ni zírat. Prozatím nikdo, koho potkal, nevoněl tolik jako ona. Podlamovaly se mu z toho nožky. "Já... Narodil jsem se taky tady, ano. Můj táta s mámou žili v lese v jedné noře pod stromem. Je to pěkná nora, taková pohodlná," začal jí povídat na oplátku svůj příběh, ale ze začátku byl jeho hlas velmi nesoustředěný a rozhozený. To bylo asi tím, jak u něj byla blízko. Sem tam se zakoktal a měl ve větách odmlky. "Mám dvě sestry, Mielei a Scalliu. Jenže když jsem byl malej, šel jsem z lovu sám domů, táta zůstal se sestrou. Já jsem byl unavenej, chtěl jsem jít spát. Jenže jsem šel špatnou cestou a pak se ztratil. Trvalo docela dlouho, než jsem se vrátil do lesa, který jsem znal jako vlče. Ale teď mám novou rodinu, žiju v Daénské smečce. Paní Lissandra mě nedávno přijala, nechtěl jsem být na zimu sám, víš," zavrtěl špičkou ocasu a usmál se. "Znáš tu smečku? Já bych... Nechtěla bys mi dělat doprovod?" dychtivě na ni hleděl. Doufal, že jeho nabídku/žádost přijme.
A když zase zmlkli, rozhodl se, že se jí teda konečně dotkne. Byl zvědavý, jestli má opravdu tak měkký kožíšek, jak vypadá na pohled. Zatajil dech, zvedl tlapičku od země a jemně, velmi opatrně, jakoby snad Ricca byla porcelánová panenka, se dotkl její drobné hrudi. Zatřásl se. Jeho tělem projela zvláštní vlna nepopsatelného pocitu, který dosud nezažil. Díval se na ni, cítil velkou touhu přiblížit se k ní a dotýkat se jejího těla tím svým. Zkusit, jaké to je, když se dotknou jejich čenichy... A zkusit, jak by chutnalo, kdyby olízl její tlamičku. Jenže na to byl zatím až příliš stydlivý. Naklonil hlavu lehoučce do strany, tlapkou šmatlal neohrabaně po její srsti a hladil ji. "Máš jemnou srst," očima zatěkal z jejích očí na svoji tlapu a zase zpět, přičemž se na ni usmál. Pak tlapku přesunul na její hlavu, pohladil ji na tváři a nakonec ji sundal na zem. Na moment se mu zastavil čas, přál si, aby tahle situace nikdy neskončila. O pár krůčků se k ní přiblížil a zastavil se tak, aby mohl cítit její dech na svém čenichu. Byli kousek od sebe. Byl trochu zbavený smyslů, nechápal, co to vlastně dělá a proč se mu ta vlčice tak hrozně líbí. Tyto pocity mu byly cizí, neznal je. "Zkusíš, jestli mám taky jemnou srst? Tak, jako máš ty?" hlesl šeptem. Jedno ouško natočil na moře, které bylo v tom tichu mezi dvojicí hezky slyšet, a druhé nechával natočené na Riccu.