Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// VALENTÝN: 1

Na moment ho napadlo, když si všiml jejího překvapeného výrazu, že by na něj mohla být třeba nepříjemná, protože se nechce bavit s cizáky. Nebo protože třeba na někoho čeká a on ji vyrušuje. Nebo chce být prostě sama a dívat se na tu velkou vodu? koutkem oka pohlédl na rozlehlou louži. Nevěděl, co to je - o moři se mu zatím nikdy nikdo nezmínil a on neměl tu čest ho vidět naživo. Tedy do této chvíle, samozřejmě. Snažil se však tyto obavy zahnat, přece jen, samota nebyla něco pro něj. Rád trávil chvilky s ostatními, chtěl si povídat a cítit přítomnost toho druhého.
Když zaslechl její příjemný hlásek, uvolnil se, a zatímco přikývl souhlasně hlavou, vydechl zatajený vzduch. Nervozita ho rázem přešla, takhle vlčice vypadala přívětivě. Nevadím jí? No, kdybych jí vadil, nebyla by na mě tak hodná, ne? naklonil hlavinku do strany a věnoval jí jemný úsměv. "Byl jsem dlouho sám. Jako malej jsem se někde zatoulal a nemohl jsem najít cestu domů," krátce se zamyslel. Teď vlastně taky nemůže najít cestu domů, nebylo tomu tak? "Vlastně, já se hodně toulám sám," krátce se odmlčel a u toho svěsil koutky tlamky. Už se neusmíval. "Ale ne proto, že bych chtěl, spíš proto, že jsem tak blbej a nedokážu najít cestu domů," vyplivl na vlčici zcela upřímně, bez jakýchkoliv servítek, přičemž jeho výraz posmutněl. Styděl se sám za sebe. Sklopil pohled ostýchavě k zemi a s hlasitým povzdechem natočil ouška do stran. "Takže pak jsem sám."
Tím, že měl sklopený pohled k zemi, si růžového obláčku, který tiše připlul po obloze, nevšiml. Dokonce i překvapené upozornění jeho nové známé přeslechl, v onen moment totiž přemýšlel nad svými záležitostmi. Nejspíš nad tím, jaký je to trouba, že vlčici řekl to, co řekl. Možná jí to říkat neměl, co si o něm teď jenom pomyslí? Nemůžeš říkat všem na potkání, jakej seš tragéd, jemně s sebou cuknul. Vlčice se rozkašlala, a když se na ni Nico podíval, rozkašlal se okamžitě taky. Něco ho zaštípalo v krku a zalechtalo v nose, takže hned po kašli následovalo i dvojí kýchnutí. Srdíčko se mu splašeně rozbušilo, ale vypadalo to, že náhlé nachlazeníčko bylo to tam. Vážně nemoci odcházej tak rychle? povytáhl zlehka obočí a na vlčici se zazubil. "Taky jsem v pohodě," ujistil ji, kdyby se třeba zajímala i o jeho osobu.
Celou si ji prohlédl. Mlčel, jen se na ni díval. Až nyní si uvědomil, že je vlastně docela rozkošná. Potěšeně se usmál, mírně ho zalechtalo v žaludku. Ve tmavé srsti vlčice prosvítaly jakési světlé tečky a modré oči dodávaly jejímu výrazu ten správný nádech, jaký by vlčice měla mít. Bezostyšně natáhl tlapku před sebe, a když už byl kousek od ní, zasekl se. "Ehm," Počkat, tohle možná není v pohodě, rozevřel prstíky na tlapičce a u toho se potutelně usmál. "Totiž já... Napadlo mě, no... Víš jak. Já jsem vlk a ty vlčice a... Máš hezkej kožich. Můžu se tě dotknout tlapkou?" Jo, to jsi jí řekl dobře, kecnul si prdkou na zem a tlapku vrátil zase zpět k té druhé. Rozhodl se počkat na její souhlas. Kdyby ji vyděsil, mohla by utéct! To by znamenalo, že zůstane zase sám, což rozhodně nechtěl. A tak tam seděl jako ňouma a čekal.

<< Luka (přes les u Mostu)

Prostředí kolem něj se čím dál tím víc měnilo. A bylo tu krásně - na moment zapomněl na strasti, se kterými se na tyto toulky vydával, teď měl dojem, že je mu fajn. Prostě jen bezmyšlenkovitě někam šel a mohl se kochat přírodou, kterou nikdy předtím neviděl. Teda viděl přírodu, samozřejmě, ale ne takovou, jako byla zde. Jsem asi pěkně daleko od smečky a od Mielei, že? napadlo ho, když se rozhlédl po okolí. Les, ve kterém se právě nacházel, byl velice schůdným místem v těchto zimních obdobích, a to zejména proto, že byl jehličnatý. Mohutné vysoké stromy dokázaly nějaký ten padající sníh zadržet, aby se vlci nemuseli brodit v úplných závějích. Něco málo na zemi bylo, to ano, ale většinu vloček opravdu zachytily větve těchto stromků. Nicovi to přišlo jako prima věc, neb ho zebaly tlapky a celkově mu byla pěkná kosa. Měl pocit, jakoby v těchto oblastech bylo chladněji oproti jeho domovu. Nevěděl, jestli to je možné, ale tělo mu jasně říkalo, že je. Srst měl zježenou a vypadal tak ještě víc mohutněji jak běžně, ale aspoň ho trochu zahřívala. Vlhký čumáček mu divoce rejdil ze strany na stranu, jak se snažil akčně nasávat každičký nový pach, který tu ucítil, a tlamičku měl navlhlou od sněhu, soplíku a vlastních slin. Ta vlhkost mu pak mírně zamrzala na srsti všude kolem, takže měl fousky i chloupky u tlamičky obalené bílou námrazou.
A jak tak šel, narazil na řeku. Trochu ho překvapilo, že je v těchto místech nějaká řeka, nečekal to. Kdyby bylo léto, asi by se musel otočit na tlapce a jít zpět, ale teď ho provázelo štěstí. Voda byla durch zamrzlá, takže vcelku rozlehlý tok řeky mohl bez problému přehopkat na druhou stranu. V průběhu přecházení mu trochu podjela tlapka, takže ho to pobavilo a na tváři se mu konečně za tu dobu, co smutnil, objevil úsměv.
Štrádoval si to vesele poklusem napříč lesíkem, přes zasněžené kopečky, až dokud nezaslechl šum vody. Zastavil se, našpicoval ouška a chvíli to poslouchal. Jednalo se o velice uklidňující zvuky, které nikdy předtím nezaslechl, takže se rozhodl tímto směrem pokračovat, že tam třeba uvidí něco pěkného. Nebo někoho? a najednou uviděl černý kožíšek. Tam kdesi v dálce před sebou. Svitla v něm naděje. Ocásek se mu rozkmital a na tváři se rozlil blažený úsměv. "Vlk!" hlesl šťastně a bez dalšího dumání se k němu rozběhl. Z dálky mohl vypadat jako velká sněhová koule, co se řítí rychlým tempem, ale naštěstí včas zabrzdil. "Ahoj! Ahoj! Ty jsi vlk!! Já jsem taky vlk! Jsme oba vlci!! Můžeme být spolu!!" křičel na vlčici, jakoby snad byla nahluchlá a nebo jakoby na tomto poklidném místečku byl hrozný hluk. Jenže Nico se prostě neudržel - byl teď jako malé štěně. Radostí se celý vrtěl, ocásek mu divoce mlátil ze strany na stranu a čuřil se na dotyčnou jako lečo. Občas mu utekl tichý kník, protože ta radost ho úplně pohltila. Nejsem sám!! A tak na vlčici zíral a čekal, co řekne.

<< Ostříží zrak (přes Severní hory)

Okolí, kterým procházel, mu vůbec nic nepřipomínalo. Měl za to, že tu ještě nikdy nebyl. Pořád se však vytrvale rozhlížel kolem sebe, chtěl to tu poznat, aby věděl, kde se vlastně nachází a třeba pak mohl najít cestu zpět za sestrou nebo do smečky, ale bylo to marné. Přitiskl uši k hlavě, připadal si najednou tak osamocený a ztracený... Pohlcovaly ho obdobné pocity jako tehdy, když byl vlče a ztratil se. Ale teď už seš dospělej! Teď se neztratíš, snažil se dodat si kapku sebedůvěry, ale vlastně mu to moc nešlo. Potřeboval poblíž sebe někoho, kdo mu tu sebejistotu dodá, sám sobě si na něho prostě vůbec nefungovalo. Tiše si povzdechl, zatímco přehopsl jeden větší zasněžený kámen. Dech, který se mu v podobě bílé páry vzdaloval od tlamičky jasně značil, že je tu sakra veliká zima. Stáhl ocas mezi nohy, vůbec se mu to nelíbilo. Kožíšek sice měl huňatý a hezky ho hřál, ale tahle oblast v něm celkově vyvolávala nepříjemné pocity. A to nejen kvůli hromadám sněhu, které se zde vyskytovaly. Proto spěchal dál a dál přímo za nosem, nechtěl se tu příliš zdržovat.
Tempo zpomalil až tehdy, co se od pohoří vzdálil a uvědomil si, že se nachází na otevřeném prostranství. Hned mu bylo lépe. Pocity úzkosti ho rázem opustily a nahradila je trošku lepší nálada. Zároveň nevěděl proč, ale měl dojem, jakoby mu okolí konečně něco připomínalo. Nemohl však přijít na to, co. A nebo se pletu? Možná jsem tady nikdy nebyl a jenom blázním, přivřel oči, když se mu studený vítr snažil vehnat sněhové vločky do očí. Pak se oklepal a na moment se ohlédl kamsi za sebe. Určitě každou chvilku někoho potkám, ujišťoval sám sebe. Měl plán, že jakmile někoho potká, požádá ho, jestli ho doprovodí do Daénské smečky či do jejich nory v lese Alf. Těšil se, až zase nebude sám. Samota mu příliš neprospívala.

>> Tajné ostrovy (přes les u Mostu)

<< Úkryt v lese Alf (přes les Alf)

Radostně vyběhl ven do lesa, doufajíc, že přímo před sebou uvidí alespoň jednoho ze svých rodičů. Splašeně se rozhlížel na všechny strany a několikrát volal, jenže se nikdo neozýval. Tak co je?! Kde jsou?! Určitě jsem je někde tady slyšel, museli to být oni! jeho nadšený pohled se pomalu měnil v lítostivý. Ohlédl se na vchod nory, jestli by se neměl vrátit za sestrou a pohlídat ji, když se necítí dobře, ale přemohla ho zvědavost. Rozeběhl se hlouběji do lesa v domnění, že svoje rodiče určitě někde najde.
Jenže čím déle běžel, tím víc se vzdaloval od svého domova a tím spíš ho pohlcovala hluboká beznaděj, že se mu to všechno jenom zdálo a rodiče nikde nejsou. "Mami!" vřískl ještě jednou. Na tváři v tu samou chvíli, co vykřikl, ucítil stékat slzu. Rychle si ji tlapkou setřel, porozhlédl se zahanbeně kolem sebe, jestli ho nikdo neviděl plakat, a pak se smutně zastavil. Vzdal to. "Neměl jsem opouštět Mi, je to moje jediná rodina. Mámu, tátu a Scalliu už určitě nikdy nenajdu," žalostně upřel pohled na své tlapky, které byly zapadnuté v čisté bílé pokrývce. Studený vítr, který o sobě dával čím dál tím častěji vědět, jasně varoval všechny přítomné, že přijde další husté sněžení. A chudák Nico vyběhl z nory tak rychle, že teď nenajde cestu zpět. Ztratil jsem se? Znovu? Ohlédl se za sebe a němě zíral do prázdna. Byl tu sám...
Se skloněnou hlavu a smutným výrazem ve tváři se vydal někam pryč. Netušil kam a nevěděl, co by teď měl dělat. Cestu do Daénu a ani k noře zpět za sestrou neznal, a tak neměl jinou možnost, než se tu od ničeho k ničemu potloukat a u toho ve skrytu duše doufat, že najde vlka, který mu pomůže dostat se zpátky alespoň na jedno z těchto míst.

>> Luka (přes Severní hory)

// 67

Naklonil hlavu lehoučce do strany a našpicoval ouška, když od své sestry sklidil pochvalu, a navíc v tak hezké formě. Tohle mu ještě nikdy nikdo neřekl. Kdyby mohl, jistojistě by se začervenal, ale bohužel (nebo dík?) měl huňatou srst na tvářičkách, takže na něm nebylo nic poznat. Pouze z jeho výrazu mohla vyčíst, že se krapet stydí a neví, jak na to zareagovat. Proto jen mlčky zamrkal těma svýma velkýma modrýma očima a pak se jemně usmál. Vzápětí ho napadlo, jestli se nesluší alespoň poděkovat, nicméně venku zaslechl nějaké zvuky, které přivábily jeho pozornost. Nicova soustředěnost se tedy roztříštila na několik kousků, a tak nakonec nebyl schopen dokončit ani jednu rozdělanou záležitost - péče o sestru, poděkování za pochvalu či prozkoumání úkrytu, zda je vše v pořádku a zda ji tu může nechat o samotě. "Myslíš, že je to máma?!" vyhrkl překvapeně a zároveň velice dychtivě, přičemž na Mie pohlédl. V tu ránu se z něj stalo roztěkané a neposedné vlče, které nemohlo chvilku posedět. Zvedl se do stoje, začal energicky přešlapovat na místě a u toho se gebit jako sluníčko. Tolik si přál ji spatřit, opravdu doufal, že je to ona. Že se každou chvíli objeví v průchodu a usměje se na něj tak, jak to uměla jen ona... Jenže se nic nedělo. Těkal očima z průchodu na sestru a zase zpět, přičemž uvažoval, jestli by se neměl jít podívat ven a zkontrolovat to. Možná si jenom nepamatujou vchod, možná stojí u jinýho stromu.. Oba dva. Táta i máma.
Nakonec mu to doopravdy nedalo a rozhodl se, že situaci zčekne. "Mi, jdu se podívat, jestli to nebyla mamka s taťkou, jo? Víš, ten zvuk venku zněl, jakoby někdo rozšlápl velkou větev... I když je všude kolem kopa sněhu, tak... No tak třeba může vlk rozšlápnout větev, aby nahlas zapraskala," pokrčil ramínky, zamáchal ocáskem a bez dalšího vyčkávání vyběhl ven. Okolím se rozneslo jeho hlasité zavolání, které bylo skrz naskrz protkané jedním jediným pocitem. Nicovou nadějí... "Mami!"

>> Ostříží zrak (přes les Alf)

// 66

<< Ostříží zrak (přes les Alf)

V průběhu cesty Mielei jistil svým tělem, nechtěl, aby někde upadla a nějak si ublížila. Nicméně dost dobře nechápal, co se tak najednou stalo - ještě před pár chvilkami mu připadala v pohodě a najednou, z ničeho nic, se jí přitížilo. On ještě nikdy nemocný nebyl, maximálně měl nějakou rýmičku kvůli prochlazení, když se potuloval v chladných obdobích sám na severu. Právě z toho důvodu nerozuměl tomu, co se s jeho sestrou děje. Vnímal, že se necítí dobře, ale nedokázal nalézt odpověď na otázku "proč?".
Od Daénské smečky jejich rodná nora naštěstí nebyla až tak daleko, jak si Nico myslel, že bude. Obával se, že nenajde cestu, ale nakonec ho tlapky vedly tak nějak samovolně. Ani nemusel příliš přemýšlet nad tím, kudy jít. Šel přímo za nosem a sestru bezpečně dovedl až k jejich domovu. "Jsme tady," hlesl tlumeným polohlasem a klidným pohledem sestru zkontroloval. Zastříhal oušky, koutkem oka pohlédl na zasněžený vchod a krátce u toho zapřemýšlel, jestli by ten sníh náhodou neměl odhrabat, aby Mie uvolnil cestu. Nakonec usoudil, že jako správný bratr by se o to měl postarat a že je to věc, kterou by snad mohl zvládnout. "Zk-Zkusím odhrabat ten snížek, Mi," oznámil jí a tlapkou trochu ostýchavě ukázal na hromadu čerstvě napadeného ztěžklého sněhu, který jim bránil v průchodu. Přece jen, jejich nora byla schovaná pod stromem a poslední dobou nebyla natolik využívaná, aby se sníh průběžně ušlapával a odhrabával. Tak to teď musel udělat on. "Hezky si tady sedni a počkej," usmál se, přiskočil ke vchodu a začal usilovně hrabat.
Chvilku to zabralo, ale nakonec díky své mohutné postavě, silným tlapkám a taky jisté vytrvalosti vchod moc hezky odkryl. "Je to," zadýchaně se uculil a pak se postavil bokem, aby sestra mohla projít jako první. Těžko říct, jestli jí dal přednost jakožto gentleman a nebo proto, že měl strach, co tam na něho vybafne za bubáky a radši by nechal napospas ji než sebe. Když ale šla Mielei, on šel taky... Nic na něj nevybaflo, takže si oddechl a spokojeně zavrtěl ocasem, "je to tu pořád stejné!" Podle jeho uvážení se úkryt skoro nezměnil. Jen byl jakýsi "chladný", ale to bylo asi proto, že ho nikdo nepoužíval. Kecnul si na měkký mech a prdkou se na něm uvelebil. "Jak ti je?" zeptal se s lehce povytaženým obočím. V žaludku mezitím pociťoval lehké šimrání, nejspíš ve skrytu duše doufal, že se tu objeví máma...

"Domů?" hlesl tiše, zatímco se k ní stále tulil, aby ji svým kožichem a mohutným tělem zahřál. Krátce zavzpomínal na domov a jeho rodný les. Bylo to už dlouho, kdy jejich noru naposledy viděl, jak asi teď vypadala? Byla pořád tak útulná a opečovaná jako kdysi? Nebo byla naopak holá, studená a prorostlá kořeny? Třeba tam bude máma s tátou! Myšlenka na rodiče přinutila jeho ocásek párkrát zamávat ze strany na stranu. "Půjdu s tebou, je to.. Je to odsud kousek," matně si vybavoval, že jejich les byl od Daénské smečky jenom pár chvilek. Když totiž hledal svoji rodinu, procházel lesem Alf a až potom narazil na Daén. Asi nebude vadit, když na chvíli půjdu s ní. Freki všem když tak vyřídí, že jsme byli spolu a že jsem pak potkal Mie, snažil se ujistit sám sebe, přičemž od sestry poodstoupil o pár krůčků vzad a jemně se pousmál. Pak zastříhal oušky a ohlédl se směrem, ve kterém by měl Freki čekat. "Hned se vrátím," zašeptal, jakoby ho snad ten šedivý kámoš v dálce mohl zaslechnout.
Pohledem sestru zkontroloval, cítil za ni zodpovědnost. Chtěl, aby byla v pořádku. Totiž, co by mu pak rodiče řekli, kdyby se o ni jako správný bratr nepostaral? Porozhlédl se kolem sebe, snažil se vybavit si, ze kterého směru to tehdá vlastně přišel. Kudy by teď měli jít? Jeho orientační smysl byl stále velice tristní, snažil se však na tváři mít neutrální výraz, jakože je vše v pohodě a on přesně ví, co teď mají dělat. Nechtěl vypadat nerozhodně či ještě hůř - že vůbec neví, kde jejich rodná nora je! Ještě jednou, než směr finálně udal, zatěkal očima kolem sebe. "Tak tudy," hlesl s tlapkou nataženou před sebou. Jeho hlas byl však protkaný silnou nejistotu, popravdě plácl směr tak nějak od oka. Vůbec nevěděl, jestli se touto cestou dostanou domů, ale aby celé této situaci dodal jakýsi nádech spolehlivosti a svému názoru pevné přesvědčení, rozešel se. "Pojďme," vybídl ji a špičkou ocásku neznatelně pošimral její bok. "Myslíš si, že tam bude mamka?" natočil na ni ucho, ale pohled nechal upřený kamsi do daleka. Měl strach, že dostane negativní odpověď. On si totiž hrozně moc přál mámu znovu spatřit...

>> Úkryt v lese Alf (přes les Alf)

Neznatelně se pousmál a natočil ouška do stran. "Jo, tak snad ji fakt mám, no," pípl, přičemž se pod její tlapkou bezděky prohnul v zádech. Nebyl na doteky zvyklý, občas nevěděl, jak se zachovat. Navíc v něm stále dřímala vzpomínka na ten pocit samoty a opuštěnosti z dětství - přece jen, už jako malý se batolil v jeskyni víceméně sám, a pak i na těch dlouhých, životu nebezpečných toulkách. Příliš mnoho kontaktů s okolím dosud neměl.
Po jejím vybídnutí, aby společně šli k jezeru, se na ni plaše pousmál. Chtěla mu pomoci magii najít, ale on nevěděl, jestli to sám chce. Co když selže, nepovede se mu to a ujistí se v tom, že magii nemá? Že je doopravdy jiný, jak zbytek jeho rodiny? Že je neschopný. Srst na zátylku se mu při té myšlence mírně naježila, popadl ho strach a obavy. Nechtěl se před Mi ukázat v tomto světle. Chtěl, aby ho měla za velkého silného bratra, co se o ni (i o zbytek rodiny) postará. Když ukážeš, že nic neumíš, budeš za ještě většího lůzra! Ohlédl se za sebe, pohledem hledal Frekiho. Rozpačitě máchl ocasem, nevěděl, co by měl teď udělat. Nejistě přešlápnul z tlapky na tlapku a na Mielei se zahleděl. "Mmm," zamumlal neurčitě, přemýšlejíc, jak zareagovat. "Když já ani nevím, jestli můžu odejít," vypadlo z něj nakonec. A vlastně měl pravdu - smí opustit smečku, která ho teprve nedávno přijala? A co Freki, může cestovat bez něj? Pokud ano, má nějaký termín, do kterého se musí vrátit? Ztěžkle si povzdechl, v mysli se mu vznášelo tolik nezodpovězených otázek. Neznal zdejší smečková pravidla a nechtěl je kvůli své neznalosti porušit. V krku ho začalo štípat, nervozita stoupala. "Jaký pravidla ta smečka vlastně má?" vyhrkl. Jakožto neprůbojný jedinec měl problém učinit nějaké finální rozhodnutí, a to i když se jednalo pouze o jeho maličkost.
Když si sedla, zpozorněl. Nahlas oddechovala a vypadala trochu jinak, jak před chvílí. Nějak unaveněji. "Co - co se ti děje?" vykoktal a starostlivě k ní přiskočil. Na moment zapomněl na své obavy z magie a ze smečky, přemohl ho totiž pocit odpovědnosti a jakýsi pečovatelský pud. "Je ti blbě?" s tímto dotazem vzhlédl na tmavou noční oblohu, ze které divoce padaly veliké sněhové vločky. Silný vítr šlehal kolem sebe a jeho v tu chvíli napadlo, jestli jí není prostě jenom zima. On byl obdařen hustým měkkým kožíškem, který ho docela dobře zahříval, ale co ona? Byla taková drobná a něžná. Bez dalšího přemýšlení k ní přicupital a svým tělem ji zakryl, aby na ni aspoň z jedné strany nesněžilo. A pak, když byl přímo před ní, ji svoji hlavou lehce požďuchnul, aby se u něj schovala. Beze slov.
A tak tam mlčky stál a doufal, že se k němu sestra přitulí, aby ji mohl zahřát. Zima byla krutá, neměl tohle roční období příliš rád. Větší sněhové vánice měl spojeny se svým dětstvím, jak se krčil pod jehličnany a s křečovitě zavřenýma očima si přál, aby se objevil u mámy v náruči... V jejich teplé jeskyni. Nikdy se to však nestalo. Vždycky, když je pak otevřel, byl sám. Zas a znovu. Pořád dokola. Hladový, zmrzlý a opuštěný. Při té vzpomínce zavřel smutně oči a svoji hlavu položil do její srsti. Zjistil, že potřebuje ukonejšit. Takže jsem to nakonec zase já, kdo potřebuje pomoct? Ty jeden nekňubo, tiše vzdychl, nicméně to přes hlasitý fučák nemohlo jít slyšet.

"Myslíš?" přitiskl uši zdrženlivě k hlavě a poté je na ni zase našpicoval. "Já ti nevím, nikdy jsem v sobě necítil nic, co by nasvědčovalo, že nějakou magii mám. Možná jsem jinej než vy," pokrčil bezradně rameny. Možná jsem opravdu bez magie. Ale kdybych byl, mohl by mi pan Wu pomoct a nějakou mi darovat, abych nebyl o tolik jinej, jak ostatní vlci? "Myslíš, že všichni vlci mají svoji vlastní magii? Existuje i vlk, co žádnou magii nemá?" nikdy nad magiemi neuvažoval. Protože se jako malý oddělil od své rodiny dost brzy, neměl šanci si o nich s kýmkoliv popovídat, a tak Mielei byla teď vlastně první, která mu o vrozených elementech a různých magiích vůbec něco pověděla. I když, popravdě tomu moc nerozuměl, trochu si nad tím lámal hlavu. Naklonil ji zlehka do strany a nahlouple na Mie koukal. A když mu navrhla, že to mohou jít vyzkoušet někam k vodě, jen tupě mlčky zamrkal očima. Co vyzkoušet? Jako jestli mám nějakou magii? A proč Scallia pak měla růžový a Mie dvoubarevný, teď je má zas modrý, to má jako tolik magií? má červenou magii, modrou magii a magii světla? A Scallia má růžovou magii, proto má růžový oči? To jsem nějak... nepochopil, usmál se a radostně přikývl, i když si dost dobře neuvědomoval, na co vlastně přikyvuje. "Jasně! Půjdeme někam k vodě," zažblekotal rychle. Ještě krátký moment nad tím, co Mie říkala, přemýšlel. Koukl na své bílé tlapy, pak si tiše povzdechl a řekl: "Takže když mám modré oči, mám taky modrou magii?" vzhlédl na ni s otázkou v očích, jestli to všechno správně pochopil. To, že "modrá magie" je vlastně magie vody, už zase tolik nepobral. Jasně, něco mu říkalo, že modrá barva značí vodu a třeba červená oheň, ale... Jeho hlavička to celé dohromady pořád nějak nezpracovala.
Ohledně Scallie se nijak zvlášť nevyjádřil, jen s polo úsměvem na tváři lehce přikývl hlavou. "Hm, to je dobře, že se jí daří," hlesl. Rád by ji někdy potkal osobně, přece jen - neviděl svoji rodinu pořádně dlouho. Díky Mielei a tomuto setkání však mohl mít klid na duši, že na tomto chladném světě opravdu není sám a alespoň nějakého člena z rodiny ještě pořád má. Bylo to velice příjemné zjištění. Co ho však zarazilo byla sestřina další odpověď na jeho otázku, všichni se tak zatoulali? nerozuměl tomu. Proč rodiče odešli z pohodlí domova a někde se zatoulali? Taky nemohli najít cestu domů tak, jako ji nemohl najít on? Nebo jak to bylo? "A proč nejsou doma? Kdyby byli, našel... Našel bych je tam," uprostřed věty se mu trochu zlomil hlas. Sklopil oči k zemi. "Myslíš, že se zatoulali, protože mě šli hledat? A pak už taky nenašli cestu domů?" Můžu za to já?
Vzhlédl, když se rozpovídala o svém životě, přičemž se pokojně posadil. Nico obvykle nebyl moc klidným vlkem, ale teď, když se konečně uskutečnilo tohle setkání, které si tak dlouho přál a ve které tolik doufal, si ho chtěl plně vychutnat. Nechtěl tu skotačit a Mie poslouchat jenom na půl ucha, chtěl jí teď věnovat celou svoji pozornost. "Tulák?" zopakoval po ní šeptem. "A nebojíš se, že se ztratíš?" zeptal se pak, když Mielei na chvíli ztichla. Nechtěl jí skákat do řeči. "A jak se ten vlk jmenuje? A jak vypadá? Jakou má barvu kožíšku?" začal hned vyzvídat, protože zrovna tahle část ho zaujala ze všeho nejvíce. "A on je z té Zlaté smečky? A kde je Zlatá smečka, nechtěla bys mě tam někdy vzít? Chtěl bych se tam podívat," navrhl s prosebným pohledem malého vlčete. Rád by věděl, kde ji v budoucnu bude moct hledat. "A když se budeš chtít jednou usadit, můžeš jít klidně místo Zlaté smečky sem do Daénu, za mnou...," usmál se od ucha k uchu a zvedl zadek ze země. Co bude teď? Půjdou někam? Zatěkáním očima do stran zkontroloval okolí. Freki tam na něho snad ještě někde čeká..

Překvapen novými informacemi o panu Wu na ni s úsměvem koukal. "Vážně?" hlesl užasle. "On umí i magie? Takže mi taky může pomoct? A vlastně... jaké všechny magie existují? Je jich hodně moc, Mi? Nevěděl jsem, že je nějaká magie na vyčarování světla. Já... Já popravdě ani nevím, jakou magii ovládám. Myslíš, že nějakou vůbec ovládám? Možná... Že," zastříhal oušky, které následně i spolu s hlavou posmutněle svěsil. "No, možná že já ani žádnou vlastní magii nemám, co myslíš? Možná jsem tak zpomalenej, že ke mě ještě žádná nepronikla," dodal. Ani by se tomu nedivil. Moc dobře věděl, že je tak trochu rozdílný od ostatních vlků. A hlavně od ostatních členů své rodiny.
Další sestřina slova ho příjemně ukonejšila. Přitulil se k ní a na moment zavřel oči. Bylo mu se sestrou příjemně. Tak dlouho se bá, že na světě zbyl sám a nebo že t, co zůstali, jsou na něj naštvaní. Tohle bylo doopravdy velice příjemné a uvolňující zjištění. Otevřel oči a krapet se od ní oddálil, aby na ni mohl koukat. "A kde je Scallia, kde ji najdu? A co je to společenstvo, to je jako nějaká smečka?" vyzvídal hned, přičemž natočil ouška dopředu. "Má stejný kožíšek, jako měla vždycky? Nebo taky byla u pana Wua?" pousmál se. "A co máma? A táta? Jsou všichni zdraví a v pořádku? Kde je najdu? Nejsou někde blízko?" zajímalo ho, kde jeho rodina je. Rád by je měl všechny pohromadě. Tak jako kdysi. S letmým úsměvem na tváři přikývl. "Ano, jsem teď členem Daénské rodiny," přitakal souhlasně. Pak si před sestru spořádaně sedl a oblízl si čenich, než začal znovu mluvit. "Jsem tam jenom chvilku. Víš, nemohl jsem opravdu dlouho najít cestu domů. Pak jsem ale jednoho dne měl štěstí a našel jsem Solari, svoji kamarádku z dětství. A nějakou náhodou pak taky Daén. Zůstal jsem tam, nechtěl jsem být zase sám," ke konci hlas stydlivě ztišil. Cítil se trochu trapně za to, že se zatoulal a že nezvládl najít cestu zpět domů. A taky za to, že nechtěl být sám... Nebylo to od něj trochu... Dětinské? "Měl jsem strach ze zimy," přiznal. Svůj rozpačitý zrak na moment upřel kamsi do dálky. A jak ho vrátil zase zpět na sestru, usmál se. "A ty? Kde bydlíš? Můžu tě někde navštívit a poznat tvoji novou smečkovou rodinu?" naklonil hlavinku zlehka do strany. Nepředpokládal, že by žila sama...

Ani si neuvědomil, že světýlko, které se tu objevilo mimochodem, kdo ví, odkud (nenapadlo ho, že jej vyčarovala Mi), pomalu mizelo. Světla však už bylo dostatek, mlha začínala opadávat. To vše ale bylo nyní vedlejší, nepřemýšlel nad tím. Zaujala ho totiž to, co Mielei řekla. “U pana Wua?!!“ vyhrkl nadšeně. Uši nastražil, pak je přitiskl k hlavě a s pohozením hlavičky je zase znovu natočil na Mi. “Já ho hrozně chci najít! Chci vidět, jak ten pan Wu vypadá. Říkala mi o něm Solari, moje kamarádka. Prý s sebou má vždycky takový pěkný vozíček, ale já nevím, jak vypadá vozíček a co to vlastně znamená. Ale fakt mě to všecko zajímá. Solari mi říkala, že právě dokáže měnit kožíšky, on jí ho taky změnil. Předtím měla jinou barvu, teď má kožíšek hnědý. Pan Wu prý umí velkou spoustu věcí,“ akčně se rozpovídal. Když to bylo téma, které ho zajímalo, očividně se rozpovídat uměl. Usmíval se od ucha k uchu a vrtěl ocáskem. “Vypadáš hezky,“ dodal nakonec. Modrá očka mu zářila, obavy byly ty tam. Opravdu to byla jeho sestřička. Znovu ji mohl vidět, znovu mohl být s ní.
Zavrtěl hlavou. “Ne, to já jsem se ztratil, to já jsem nedokázal najít cestu domů. Můžu za to, že jste zůstali sami,“ smutně pohled sklopil a vrtící ocásek se začal pomalu zklidňovat, až se úplně svěsil. Mrzelo ho to. Všechno. Vyčítal si, že je tak neschopný. Štvalo ho, že nedokázal najít cestu domů. “Máma s tátou, teda vlastně vy všichni jste měli určitě starosti. To jsem nechtěl,“ s tichým povzdechem na ni vyjel pohledem. Jemně mu cukly koutky v náznaku úsměvu. “Jsem rád, že se na mě nezlobíš. Měl jsem strach,“ špitl.

Najednou bylo světlo. Trochu oslňující světlo na to, že v husté mlze mohl sotva vidět. Přivřel oči a snažil se zaostřit na vlčici před sebou. Přikryl si pravou tlapkou oči tak, aby ho světélko neoslepovalo a zastříhal ušima, když zaslechl své jméno. “Mi, jsi to ty?“ hlesl tiše. Když si pak jeho oči přivykly, tlapku sundal. A naskytl se mu zajímavý pohled – co si vzpomínal a co svoji sestru viděl naposledy, vypadal její kožíšek jinak. Trochu podiveně jí pohlédl do očí. “Mi, vypadáš.. Vypadáš jinak,“ pořád kuňkal. Šlo mu sotva rozumět. Chudák sám nevěděl, jak by se měl chovat. Byl nervózní, celý sevřenu, ale zároveň ho hřálo u srdíčka, že je jeho sestra naživu. Díky pachu i díky jejímu hlasu si byl nyní jistý, že je to opravdu ona. Ráda mě vidí? překvapeně zamrskal ocáskem. “No, takže,“ váhavě začal mluvit, “ty na mě nejsi naštvaná?“ jak to řekl, pohltila ho hrozná nervozita. Přece jen, Mie by mohla ještě otočit a říct mu, že to, co udělal... že odešel... nebylo pěkné a že se zlobí. Stáhl uši k hlavě, ta představa ho hrozně stresovala. Potutelně se pousmál a sklonil hlavu blíže k zemi. Srdíčko mu tlouklo o sto šest...

Zastavil se a našpicoval ouška, když odněkud zaslechl hlas své sestry. Lechtalo ho z nedočkavosti v žaludku a koutky mu samovolně vyjížděly do menšího, možná však trochu stydlivého, úsměvu. Snažil se mířit tím směrem, ze kterého měl pocit, že ten hlas jde, přičemž přemýšlel, jaké to jejich setkání asi bude? Po takové době... Bude Mielei furt stejná? Pozná ji? A ona jeho? Bude mít radost, že ho vidí a nebo na něj bude naopak naštvaná, že se ztratil a už se nevrátil domů? Pohltily ho obavy a strach, zastavil se. A zatímco koukal sklopeným zrakem na své tlapky, nervózně oddechoval. Přemýšlel, jestli to raději nemá otočit a vrátit se do Daénu? Ohlédl se za sebe, jestli tam Freki pořád je. Jestli na něj čeká, jak ho Nico prosil. Jenže mlha byla tak hustá, že neviděl zhola nic. Tiše si povzdechl a ztrápeně si kecl zadkem na zem. Co mám dělat? Co když Mie bude hrozně naštvaná a vlastně mě ani nechce vidět? Ztratil jsem se, byla to moje chyba.. Nechal jsem celou svoji rodinu samotnou. Nechal jsem je bát se o mně. Jsem špatnej? Špatnej bratr i syn? očička mu zaslzela. Začal zmatkovat - nejen ve své mysli, ale i fyzicky. Zvedl zadek od země, otřel si uplakaná studánkově modrá kukadla a přešlapujíc nervně z tlapy na tlapu se rozhodoval, kterým směrem by se měl vydat, aby se své sestře vyhnul.
Nakonec se rozhodl jít někam doleva v domnění, že se Mie vyhne. Cítil, že je jeho srdce i žaludek jako v kleštích. Byl opravdu nervózní. Z jedné části se s ní vidět nechtěl, protože uplynula už tak dlouhá doba od toho, co se viděli naposledy. Měl strach, že mu to bude vyčítat a že si bude myslet, že se je ani nepokoušel najít. A já se přitom snažil. Moc jsem se snažil vás všechny najít, tichounce kníkl, spíše tak sám pro sebe. Potřeboval ze sebe nějak ten stres a smutek dostat. Jenže z té druhé části se na ni hrozně těšil a vidět ji chtěl. Nejlépe celou rodinu. Potřeboval se přesvědčit, že pořád žijí a jsou v pořádku. Že na něj nejsou naštvaní a že ho rádi vidí. Jenže se to v něm přelo, a protože byl zbabělec, rozhodl se, že to radši vzdá.
A pak na ni narazil. Zatuhl na místě a zahleděl na tmavou postavu zahalenou mlhou, která se objevila přímo před ním. Srdce mu leknutím vynechalo dva údery. Nečekal to. Chtěl se jí přece vyhnout, ne? A ona se tu najednou z ničeho nic zjevila. Je to snad duch?! Takový duch, o kterých mluvila Solari? Celé se mi to jenom zdá a žádná Mielei už není? napadlo ho a přitom se snažil rozpoznat, jestli se ten tmavý obrazec jen tak náhodou nevznáší ve vzduchu. Jenže to nedokázal odhadnout, stál totiž ještě trochu dál, než na takový odhad bylo třeba. Ale napadlo ho, že to možná ani není Mie. I když ten pach byl více než její... "Ha-haló?" nakonec promluvil. Jeho hlas nicméně zněl přiškrceně a vystrašeně. Stál tam jako hromádka neštěstí a čekal. Už se nepřiblížil ani o píď.

Freki mu dával tolik rad, Nico byl v sedmém nebi. Od doby, co se zatoulal, se mu nikdo tolik nevěnoval. Užíval si to. S nahlouplým úsměvem na něj civěl jako na boha, přičemž na každičkou větu několikrát přikývl. "Máš pravdu, Freki. To je prostě... Ty jsi tak chytrej! Doufám, že taky jednou budu umět věci tak do hloubky promýšlet!" zavrtěl chundelatým ocasem. Cokoliv Freki řekl, dávalo Nicovi absolutní smysl. "Až se oni vyčerpaj, přijdem na řadu my! A vytřem jim zrak!" zopakoval po něm, přičemž si kousek i sám doplnil na znamení, že všemu důkladně rozumí. V hlavě si pak představoval, jak bude jednou u nějakého lovu Lissandra zmožená a unavená, Nico přiběhne plný sil a energie a pomůže jí dokončit tu předem domluvenou vraždu mohutného soba, na kterého by paní alfa sama nestačila. A to jen z jednoho prostého důvodu - byla moc rychlá a spěchala. Zlehka se pousmál, nad tou představou, že přijde za Lissandrou jako veliký zachránce a pán tvorstva, ho zalechtal žaludek. Jenže jeho představu o ukázání svých sil a vytažení se v jejích alfáckých očích Freki zkazil svojí další řečí. Nico povytáhl zlehka obočí a pohlédl na něj. A zatímco natočenýma ušima se snažil vnímat okolí a průběh lovu, hleděl na Frekiho a přemýšlel nad tím, co říká. "Takže já vlastně... Nemůžu se plést kolem Lissandry, aby neviděla, jak dobrý vlastně jsem, že?" pronesl zamyšleně. "Protože kdyby po mě pořád něco chtěla a někam mě posílala, musel bych pořád někam spěchat, což by bylo blbý. Vyčerpal bych se a neměl dost sil. A když budu s tebou a budeme se Lissandře vyhýbat, budu hodně silnej. Je to tak?" zamrkal. Snad to správně pochopil, ale měl pocit, že jo. Freki byl totiž opravdu super učitel, vše dovedl krásně vysvětlit a podat tak, aby to bylo na pochopení co nejvíc jednoduché..
Z dalšího tématu byl ale mírně zmaten. S vlčicemi moc zkušeností neměl, vlastně sotva věděl, jak přišel na svět. Byl moc malý, když se od svých rodičů oddělil, takže něml nikoho, s kým by tohle téma mohl probrat. "Paní domina?" zopakoval pomalu. "Jakože ta vlčice Phoenix byla paní domina? Že jako, když jsi přišel a něco jí chtěl říct, řekl jsi jí celým tímhle jménem? To je hodně dlouhý ale... říkal jsi "paní domino Phoenix? Nebo snad.. Phoenix, paní domino?" nechápal to. Takovou širokou slovní zásobou, jakou měl Freki, rozhodně neoplýval. "A co je to zvonek? Mám taky zvonek?" zazubil se pak. Zřejmě tohle všechno moc nepobral. Nicméně ta věta "vlčice jsou prolhaný, jen ti ublíží", mu zůstala ležet v hlavě. Popravdě, zbytek rozhovoru díky tomuto už vnímal daleko míň. Moc si z něj nezapamatoval, jen tupě a bezděky přikyvoval. Přemýšlel totiž nad tím, jestli jeho sestry jsou ulhaný a Solari, jestli mu jednou ublíží. Měl tu smůlu (nebo snad štěstí?), že se znal především s vlčicemi. Na moc vlků ve svém životě zatím nenarazil. "Freki," zabrzdil jeho téma "symbolika přívěšku", přičemž čekal, až ztichne a podívá se na něj. A až se tak stalo, zeptal se: "Myslíš, že jsou všechny vlčice zlý?" Nechtěl věřit tomu, že i jeho sestry by byly takové... A máma. Co máma? "I moje máma třeba?" naklonil hlavinku zlehka do strany.

A pak, zrovna když se okolím rozneslo táhlé zavytí té "ulhané proradné alfy, která všechny jen vykořisťovala", lehký větřík přivál Nicovi shodou náhod do nosánku pach jedné z jeho sester. Zkoprněl. Nejdřív jeho mozeček ten pach nedokázal rozpoznat, protože ho hodně dlouho necítil, jenže pak, když si uvědomil, komu vlastně patří, se mu divoce rozkmital ocásek. Zatěkal očima ze stále mluvícího a vysvětlující Frekiho na místo, kde probíhal lov a pak zase zpět na Frekiho. Rozmýšlel se, co by měl udělat. Byl přijat nově do smečky - neměl by jít pomoct tahat tu zvěř, když alfa dávala vědět, že je lov u konce? Ale Freki říkal, abych se moc nezapojoval, připomenul si. Rád by šel za sestrou, ale smí se vzdálit od Frekiho a své smečky? Ještě neznal zdejší pravidla a harmonogram. Netušil, co smí a co ne. Tiše zakňučel a přešlápl z tlapky na tlapku. Šlo z toho vyčíst, jak nervózní je - netušil, jak se rozhodnout. Avšak ta touha potkat opětovně nekoho ze své rodiny, po tak hrozně dlouhé době, byla hrozně silná. "Freki!" vyhrkl. Nedokázal tu touhu potlačit. "Cítím tady svoji sestru! Mu-musím se po ní podívat! mus-musuuu-eee---musím ji najít!!" byl tak rozrušený, že se zakoktával. Ťapkal tlapkama sem a tam, přičemž na Frekiho hleděl a čekal. Ale na co že to čekal? Na Frekiho svolení snad? Sám netušil. Ohlédl se směrem, ze kterého sestřin pach cítil. "Freki, počkáš tady na mě? Nebudu pryč dlouho, vážně ne! No fakt že jo! Ale moje sestra, hrozně dlouho jsem ji neviděl! Nevím, kde moje rodina je, a... hrozně... no víš hrozně ji chci vidět! Počkáš tady? Bez tebe se nemůžu vrátit do smečky, nemůžu být sám!" naléhavě na něj chrlil jednu větu za druhou a prosebným zrakem ho propichoval skrz na skrz. A pak se otočil a šel... Spíše teda běžel.

Byla mlha. Dost silná mlha. Chladný vzduch ho zebal na těle i skrze huňatý kožíšek, který měl. Oklepal se a rozhlížel se kolem sebe, kudy by se měl vydat? "Mie-Mielei!!" zahulákal. Jeho hlas se roznesl celým širým okolím. Ve skrytu duše krátce zadoufal, že si ten pach nespletl - že to byla opravdu Mielei a ne Scallia, byl by trapas, kdyby volal jméno jedné sestry a stála tam ta druhá. "Kde jsi!" zavolal znovu a trochu nejistým krokem se rozešel kamsi za nosem. Doufal, že se jeho sestra ozve. V té husté mlze sotva viděl na své tlapky...

// Freki

Freki Nicouška obdarovával spoustou cenných rad do života, kterými se sněhově bílý mladík jistojistě bude řídit. Zaujatě přikyvoval a soustředěně na Frekiho čuměl. Nesmělo mu přece nic uniknout, ne? Sice měl sledovat spíš lov, jak Frekiho, ale zřejmě to pojal trochu po svém. Ostatně tak jako vše ve svém krátkém skromném životě. "Takže na všechno je spousta času," zopakoval nahlouple, zatímco pomalu přikyvoval hlavou nahoru a dolů. "Vlastně teda nemusím nikdy nikam spěchat, že? Měl bych být pomalý a do ničeho se moc nehrnout, je to tak?" naklonil hlavu do strany a u toho dodal: "Abych nevypadal, že si myslím, že jsem moc rychlej, že?". Doufal, že to všechno pochopil správně, neboť to pro něj byly zcela neznámé informace. "Ale co když se ostatní budou hrnout a budou chtít, abych se taky hrnul? Co pak? Mám jim říct, že na všechno je spousta času a nebo se začít hrnout, protože se oni hrnou? Ale to by si pak mysleli, že si myslím, že jsem taky děsně rychlej. Tak jako oni." Bylo to složité. Zadumaně si nad tím povzdechl, že by nad těmi věcmi až moc přemýšlel? Ale chtěl začít všecko od samého začátku dělat správně. Nechtěl v této smečce dělat chyby, když ho Lissandra přijala. Vážil si toho, že má přes zimu kde zůstat. Kdykoliv si vzpomněl, jak byl v minulosti sám, přejel mu mráz přes záda. Rozhodně nesmím Lissandru zklamat!
Natočil ucho k Frekimu a povytáhl překvapeně obočí. To, co vlk pronesl, rozhodně nečekal. Liss že zneužívá toho černýho se zelenou cetkou? "Počkej počkej, proč ho zneužívá? A co vlastně znamená zneužívat?" jeho slovní zásoba nebyla příliš široká. Nicméně tak nějak z toho pochopil, že to slovo neznamená nic dobrého. Takže Liss není tak dobrá, jak se tvářila na začátku? To je nesmysl! Nebo možná... není? zmateně čuměl na Frekiho, nějak nevěděl, co by si o tom teda měl vlastně myslet. O Lissandře si udělal obrázek hned, jakmile ji uviděl při jeho přijímání. Přišla mu trochu nabručená, ale že by zneužívala Vina? Jenže když to říká Freki, možná, že to byla pravda. Přeci jen tu Freki byl už pořádně dlouhou dobu, takže se tu vyznal. "Aha, takt o Lissandra teda není moc dobrá," zkonstatoval nakonec. "A v čem je ten Vino vlastně tak čupr vlk? Je hodnej? Pujčil by mi ten jeho přívěšek?" zavrtěl ocáskem. Myšlenka na tu zelenou blbůstku, která visela Vinovi kolem krku, mu opět vykouzlila, ač krapet nepřítomný, úsměv na tváři. Zaostřil zornice na tu kýtu, která visela na krku pro změnu zase Frekimu a o které on začal básnit, přičemž se zlehka ušklíbl. "Vinův řetízek je hezčí, tvůj se mi tolik nelíbí. Maso se má žrát, ne nosit na krku přece," zazubil se a poklepal se tlapkou do čela jakože "jejda Freki, ty jeden ťunťo!". Byl příliš upřímný. Jenže Freki z toho náhrdelníku byl tak happy, že nakonec byl i Nico happy. A když mu ho začal dávat na krk, vesele ho přijal. Nechal si ho nasunout, blaženě při tom na Frekiho hleděl a vrtěl ocasem. "To je poprvé, co mám i já nějakej řetízek," zahuhňal a sklopil na tu kejtičku zrak. Tlapkou se jí dotkl a nechal ji se zaginglat sem a tam. Taky by jeden takový řetízek chtěl. Jenže kde by ho měl sehnat?! "A kde jsi ho našel? Půjdeme se na to místo spolu podívat, jestli ho tam taky nenajdu? Stačil by mi i takový, jako máš ty. I když ten Vinův je hezčí," usmál se. Přívěšek mu pak opatrně vrátil. "Taky chci mít něco, co nosí pořádní chlapi!"
Konečně mu bylo vysvětleno slovo pijavice, které Freki před chvílí použil. Hned tomu Nico lépe rozuměl. "Ahá!" pozvedl hlavu k obloze a přikývl s ní. Byl rád, že to pochopil. "Takže Lissandra je vlastně taková malá pijavice, která využívá toho Vina k práci, že? A to není v pořádku... protože... no protože... Na všechno má každý hodně času, že? Takže i Vino by měl mít na všechno hodně času. Nic mu nikam neuteče," zarozumoval si. Ale úspěch hlavně byl, že si vše propojil dohromady. teď už chápal, jaká Lissandra teda je. Přijímá vlky, aby je mohla zneužívat k práci, protože to je pijavice... "A nezkoušel jsi to někdy Vinovi říct?" napadlo ho. A pak si uvědomil, že i jeho možná Liss bude zneužívat, což nechtěl. "A jak to děláš, že nezneužívá i tebe? Já taky nechci být jako Vino, chci být jako ty! Chci mít na všechno hodně moc času!" Když Freki mluvil, Nicouškovi připadalo, že mu rozumí a chápe, co myslí. Občas měl s chápáním věcí problém, ale Freki mu vše tak krásně vysvětloval, že byl mladinký vlček ze všeho nadšený. A hlavně spokojený. Měl nový dommov, novou rodinu, Frekiho pozornost jen a jen pro sebe a ten ho ještě k tomu všemu vzdělával. Paráda! Snad skoro zamilovaně na Frekiho hleděl, vrtěl ocasem a usmíval se jako měsíček na hnoji. Lov šel absolutně mimo něj. Takže i když Freki řekl, že má zkusit poslouchat ušima, vůbec neposlouchal. "Ale já nemusím lov sledovat," hlesl. "Vždyť já tady budu s tebou. A ty se lovů neúčastníš ne? Jen se na ně koukáš. Protože kdyby ses jich účastnil, neměl by na všechno pak hodn času, protože tam se běhá a spěchá a ti, co spěchaj, si přijdou hrozně rychlí," zopakoval vesměs vše, co se za tuhle chvíli naučil. "Takže já taky budu jenom koukat... dodal nakonec. Byl plně rozhodnutý dělat vše tak, jak to dělá Freki. Věřil, že to je ta správná cesta k úspěchu!