Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// FREKI, NICO - čumilové

Černý vlk s nějakým divným cingrlátkem kolem krku začal mluvit. Nico by ho i rád vnímal a poslouchal, jenže ho zaujala ta zelená věcička. Omámeně a zaujatě na ni čuměl. Měl chuť natáhnout tlapku a dotknout se toho, protože se to tak pěkně ginglalo ze strany na stranu, kdykoliv se vlk pohnul. Vyjel očima do těch jeho a pak zase sjel na cingrlátko. Napadlo ho, jestli to je podobné, jako mámin šátek a Lissandřina šála? Ale kde to všichni berou? Já taky chci něco na krk! našpulil naštvaně rtíky a kecnul si zadkem na zem. Nechápal, proč taky nemůže mít něco, co ho bude zkrášlovat. Nebo že by si to koupili u pana Wu? Jak říkala Solari, ten přece zvládne všechno a má s sebou malinký vozíček, ne? V tom vozíčku určitě má spoustu takových věcí!! Musím ho najít! Ale jak poznám ten vozíček, jak to vlastně celý vypadá? Áááách jo! protřel si tlapkou vlhký čenich a pak i obě oči. Štvalo ho, že ještě pana Wu neviděl. Chtěl vědět, jak vypadá a kde přesně by ho vždycky našel. Štvalo ho, když nevěděl. A pak si uvědomil, že ten vlk domluvil. "Cože? Připomínky? Prosby?" nechápavě si zašeptal pod vousky sám pro sebe a chvíli nevěděl, co dělat. Už by málem zvedl tlapku, aby na sebe upozornil, a pak mohl říct, že si nepamatuje, co se tu řešilo a neví to, protože se mu děsně líbí ta zelená věcička na jeho krku. Třeba by mi ji mohl pujčit? Mohl bych mu ji hlídat, když bude lovit, aby se mu nezničila, hehe, ale měl štěstí. Freki dorazil právě v čas a zachránil ho před dalším trapasem v nové smečce.
"Freki!" vyhrkl a otočil se na něj. Zvedl zadek ze země, přičemž zavrtěl vesele oháňkou. "Myslel jsem si, že se ztratíme, když všichni už odešli!" pohodil hlavou směrem ke shromažďující se skupince vlků, jež se připravovala na společný lov. Nepamatuju si ale, co ten černej říkal. Vlastně jsem přemýšlel nad tou jeho zelenou věcí na krku, co je to? A kde se to dá sehnat? Taky bych to chtěl!" myšlenky na lov šly stranou. On chtěl... "ŽJOVA!" vřískl hlasitě a energicky nadskočil nad zem. Chtěl se dozvědět víc o cingrlátkách! Přihrnul se k Frekimu blíž a začal tlapkou šťouchat do přívěšku, který mu zdobil krk. "Ty máš taky tu věcičku na krku! Ale odkud?! Kde jsi to vzal? I když, víc se mi líbí ten od toho černýho vlka, je takový... zářivější. A co je to tvoje? To je... maso?" povytáhl překvapeně obočí. Připomínalo mu to stehno ze zvířete. Netušil, že pan Wu může prodávat na krk i věci ze zvířat. Ještě naposled do toho žduchl tlapkou a hloupě se zasmál, když se přívěšek zaginglal. "Moje máma má kolem krku modrý šátek. A Liss červenou šálu, líbí se ti její šála? Tu bych taky chtěl mít na krku!"
A pak se Freki rozpovídal, takže Nico sklapnul a vášnivě přikyvoval. Hltal každé jeho slovo, i když ho tedy trochu zklamalo, že se to netýkalo toho přívěsku. "Wau, fakt hustý!" obdivně hvízdl. "Pár let jo? Takže to už tady všechno a všechny znáš! To je vážně super! Taky bych to chtěl! Ale já tu nikoho neznám...," na moment se odmlčel. Mrzelo ho, že tu byl takový cizí oproti Frekimu. Záviděl mu. "A jak to myslíš, že je pijavice? co to znamená?" hodil po něm nechápavý pohled a zadní tlapou se podrbal za uchem. Pak si k tlapě čichnul, podrbal se ještě jednou a dal ji dolů. Oblízl si čenich a poslušně cupital tam, kam mířil Freki. "Aha, aha! Chápu, dobře! To si myslím, že zvládnu! A je to důležitý úkol, viď? Se dívat. protože... protože bez nás dvou by neměli obecenstvo, kterýmu by ten lov ukazovali!" Pyšně se mu nadmula hruď a s úsměvem se na něj podíval. Freki se mu opravdu líbil. Hned po pár prvních slovech, které mu šedý vlk řekl, ho začal obdivovat. Co řekne Freki, to tak je a hotovo! Přece, když už tu byl tolik roků, musel vše vědět nejlíp, ne? "A jak dlouho se vlastně budeme dívat?" udivilo ho, že měl zavřené oči a válel se v trávě, jakoby se snad připravoval ke spaní. "Freki, ty se umíš dívat přes zavřené oči?" šokovaně na něj zůstal hledět. "Taky chci umět koukat přes zavřený oči!! Kde ses to všechno naučil, Freki?! Seš fakt hustej bombardér! Chci bejt jako ty!" halekal. "A... aaa jinak já jsem zeee...no zeee... nevím, jak se to jmenuje. Ale mám mámu i tátu a dvě sestry, tady někde v lese. Jenže je nemůžu najít," mluvil rychle a sotva srozumitelně, zakoktával se. Snažil se to totiž Frekimu říct co nejrychleji to jen šlo. Byl rozdováděný a plný energie. Seděl, vrtěl ocasem a čekal, co bude dál.

<< Daén (přes Furijské hory)

A když mu lehký větřík zavál pod nos pachy ostatních, oddechl si. Začal mírně zpomalovat. I když je neviděl a zmizeli mu někde v dálce, cítil je. Nebyl to kdovíjaký stopař, ale od smečky to nebylo daleko, a když šel podle pachů, měl by to zvládnout. Jen mu trošku vadilo, že je noc a tak dohlédne do menší dálky. Ve tmě viděl hůř jako ve dne. “Freki?“ oslovil svého nového kámoše, přičemž ale dál pokračoval směrem, ze kterého cítil ostatní. “Jak dlouho vlastně jsi ve smečce? Přišel jsi sem úplně sám? A kde jsi žil předtím?“ ohlédl se na něj. Počkal, až ho Freki dojde a vyrazil pak dál po jeho boku. Cítil se příjemněji, když byl poblíž něj, než úplně sám někde v neznámé krajině.
Z dálky pak uviděl shromažďující se hlouček různých vlků. V mysli se zaradoval, na tváři se mu objevil pokojný, veselý úsměv a zamířil rovnou k nim. “Našli jsme je!“ měl skvělý pocit z toho, že jeho plán tak hezky vyšel. Snad poprvé za celou dobu, co je na tomto světě, ucítil zvláštní pocit hrdosti. Nevěděl však, že se jedná o hrdost, neb tento pocit nikdy předtím nepoznal. Jen mu prostě bylo příjemně. Hřálo ho cosi na hrudi. Usmíval se a vrtěl huňatým ocáskem sem a tam.
Zastavil se pak poblíž Lissandry, Cyry i Nuntis a pokojně čekal. Což bylo zvláštní, protože Nico byla aktivní střela, které bylo všude plno. Ale teď jen stál a koukal. Možná, že se v takovém velkém chumlu cizích vlků necítil úplně svůj?

// omlouvám se, přidávám se až teď. Čekala jsem na Frekiho, ale zároveň se mi i nepodařilo dříve napsat.

Všichni se začali pomalu přesouvat k místu, kde měl začít lov. Nica to trošku rozrušovalo, neb dokonce i Cyra s Nuntis už odešly. Jenže on s Frekim tu stále zůstávali. Připadalo mu to nějaké podivné a tato chvilka jaksi nepříjemně zdlouhavá. Byl netrpělivý. Podíval se na něho a se zavrtěním ocasu řekl: “Neměli bysme už jít? Ale nevím, kudy se tam jde.. Možná, když si pospíšíme, někoho dohoníme a budeme moct jít podle něho,“ zazubil se. Protentokrát se musel pochválit, jak to hezky vymyslel, i když se běžně spíše káral a měl pochybovačné myšlenky. Teď se mu však jeho řešení líbilo. “Tak pojď!“ vyzval hravě Frekiho a rozběhl se jako splašená tryska za ostatními. Snažil se alespoň někoho dohonit, zároveň se ale po očku sem tam koukl, jestli Freki jde s ním, neb si moc dobře pamatoval na slova Lissandry, že se má držet "toho šedého vlka". Nechtěl to tedy hned takhle po začátku jeho přijetí porušit, aby Liss nebyla naštvaná. Pak by mě mohla vyhodit ze smečky a neměl bych žádnou rodinu. A byl bych sám během zimy tak, jako jsem byl sám kdysi. To nechci!

>> Ostříží zrak (přes Furijské hory)

// Nuntis a Cyra

Když Nuntis začala mluvit a hájit svůj čenich, Nico natočil hlavu jemně do strany. Pak na druhou stranu a pak zase na tu původní. “Aha. Takže jedno oko máš po mámě a druhé po tátovi?“ zopakoval pomalu, jakoby si to musel nejdřív v hlavě celé představit, přičemž zastříhal ušima. Vzhlédl očima k obloze a zamyslel se. Pokud má Nuntis dvoubarevné oči, proč je nemám i já? Jaké oči vlastně mají máma s tátou? Máma má modré, to si pamatuju. Mají stejnou barvu jako ten její šátek. Ale co táta? zlehka se zamračil. Jakto, že si nedokázal vzpomenout, jaké oči má jeho táta? Naštvaně mrskl ocasem. Seš fakt úplně nemožnej! Zapomeneš i barvu očí svýho tatínka? Ostudo! rozmrzele svěsil hlavu k zemi. “A po kom pak teda máš ty růžový tváře a čumák?“ zamumlal potichu, spíše tak nějak sám pro sebe, přičemž na ni s tou svěšenou hlavou u země dál hleděl. “A vidíš na každé oko jinak, když maj obě jinou barvu?“ napadlo ho pak, hlavu zase narovnal a zvědavě čekal, co z Nuntis vypadne. Rozmrzelost ho rázem přešla.

// Freki a okrajově Liss

A když pak začala Lissandra mluvit víc a vlci se kolem ní začali shromažďovat, svoji celou pozornost přenesl na ni. Nico ani nepostřehl, že se zde objevil další šedý vlk, proto zpočátku nechápal, komu to celé povídá. Až po chvíli ho napadlo rozhlédnout se kolem sebe. Nakonec toho šedého přeci jen zahlédl. Mlčky si ho prohlédl, podíval se na Lissandru a vesele přikývl. “Jsem fakt silnej, mrtvolky odtáhnu úplně v pohodě!“ divoce zahalekal, zamáchal ocasem a zazubil se na Frekiho. “Prej se máme seznámit,“ hukl na něj tiše, když Liss poodešla o kousek dál. “Jsem Nico! A vy jste moje nová rodina, to znamená, že ty taky! Jsem tu teprve chvíli, přišel jsem s Cyrou, mojí kamarádkou,“ tlapkou ukázal na černou vlčici se zjizvenou tváří. “Je moc hodná,“ zkonstatoval. Celou dobu se na Frekiho usmíval jak měsíček na hnoji. Srdíčko mu plesalo nadšením, konečně to vzrůšo začíná! “A jak se jmenuješ ty? Máš tady nějaké kamarády? Představíš mi je pak?“ Lissandra už sice Frekiho jméno řekla, ale Nico si to vůbec neuvědomil. Nějak to nevědomky přešel. “Chceš, abych ti ukázal Cyru? Můžu tě představit, když jsi teď můj novej kamarád!“ navrhl akčně a už se jal Cyru volat, ale Liss začala znovu mluvit. Vypadalo to, že říká něco důležitého, proto Nico ztichnul. Celý netrpělivý se však koukl z Cyry na Frekiho a zase zpět a u toho přemýšlel, jestli je teda má seznámit i přesto, že Lissandra něco říká, nebo jestli počká a seznámí je až za chvíli. Úplně prahnul po možnosti pochlubit se svojí kámoškou a ukázat tak, že není úplně sám. Chtěl své nové rodině představit dalšího člena rodiny, jenže k tomu teď zřejmě nebyla úplně vhodná příležitost. A tak se musel spokojit s tím, že se to seznamování odsune do pozadí. Alespoň na chvíli. Nakonec si teda jen kecnul na zadek a tiše Liss sledoval. “Ukážu ti ji za chvíli!“ šeptnul na Frekiho.
Lissandra toho povídala hodně a chudák Nico se už v půlce začal ztrácet, kdo je kdo a kdo má co na starost. Vlastně kvůli tomu, že ho Liss přede všemi tak zmínila, zpanikařil a nedokázal pak dávat dost dobrý pozor, aby si všechny zapamatoval. Měl pocit, že se na něj pak všichni divně dívají, byl z toho nervózní a nesvůj. Stáhl uši k hlavě a nechal je po celou dobu připlesklé, byl dost nesvůj. “Co všechno vlastně říkala?“ nahnul se k Frekimu a zašeptal mu to, když Liss domluvila. “A kde je ta pláň? A co vlastně znamená pláň? Přijdu si zmatenej, vůbec nevím, co mám dělat!“ jo, panikařil. Zvedl zadek od země, zrychleně oddechoval. Podíval se přes rameno na Cyru, jestli tu je stále s ním, a pak nešťastně na Frekiho. Na moment ho zalil pocit vděčnosti, že tu není sám a Freki dostal za úkol se o něj postarat. Sám totiž moc dobře cítil, že neví ani ťuk.

// S velkou omluvou přeskakuji Tekii, neb mám hroznou chuť psát a nevím, jestli zítra budu moct.. nechci pak zdržovat :-)

Cyra, Nuntis a Tekii

Výjimečně zůstal zticha a Cyru zvědavě poslouchal. Vše okolo smečky ho moc zajímalo, neb jejím členem byl prvně. Od narození byl pouze se svojí rodinou a poté se dlouho toulal sám někde na neznámých místech. Zřídkakdy se mu podařilo potkat nějakého jiného tuláka, se kterým by se hodil na delší dobu do řeči. Ovšem i když už se mu poštěstilo a s někým chvíli putoval , stejně se od nich nikdy nedozvěděl tak moc informací, jako se dozvídal teď od Cyry. Takže cokoliv, co řekla, ho děsně bralo a fascinovalo. A navíc ten pocit, že konečně už nebude sám a má okolo sebe tak velikou rodinu, ho nenechával klidným. Srdíčko mu divoce bušilo radostí. Bude chvíli trvat, než si na ten pocit zvykne a nebude z toho tak celý paf. “Tak já se pak na všecko zeptám Lissandry a jak to budu vědět, hned ti to řeknu, jo?“ vyštěkl radostně. Už se nemohl dočkat! “Navíc Lissandra mi přece stejně říkala, že se od ní budu učit, ne? Takže se jí budu moct ptát na hodně moc věcí,“ podrbkal se zadní tlapkou za uchem a rošťácky si oblízl tlamu. “Ještě, že jsem se do té smečky přidal, protože tady budeš pořád se mnou ty, pak další vlci, aji Lissandra a navíc budu mít pořád co jíst. Už nikdy nebudu trpět hlady tak, jak jsem trpěl dřív!“ očka mu zářila. “Tohle bude ta nejlepší zima, jakou jsem kdy zažil!“ na moment se zasekl a s přihlouplým úsměvem dodal: “Teda, já jsem jich zas tolik nezažil, pravda… zažil jsem zatím jenom jednu jedinou zimu, ale prostě to bude určitě nejlepší zima všech zim, jaký teprve zažiju! Už se moc těším!“
Byl z toho všeho prostě totálně unešený. Jak pak dorazily ty dvě vlčice, byl ještě víc happy, že se může seznámit s někým novým. Počáteční obavy a nervozita opadly, protože Cyra byla klidná. A když Nico viděl, že Cyra je klidná, byl taky klidný.
Vrtíc energicky ocasem sem a tam, si s úsměvem ty dvě neznámé tváře prohlížel. Až teď, po důkladném prostudování jejich tělíček, si všiml, že jedna z nich má dvoubarevné oči. Chvíli ji mlčky študoval, nějak se mu celé zbarvení jejího obličeje nezamlouvalo. Kožich, ten měla hezký, ale co ta hlava? Proč má růžovej čenich a tvářičky? Možná, že jí to spálilo sluníčko? Nebo jí to snad takto zabarvil pan Wu? Ale proč chtěl, aby měla jedno oko hnědý a druhý modrý? ocas mu samovolně klesl k zemi. Vůbec mu to nedávalo smysl – kde k tomu sakra přišla?! Takový čenich ještě na nikom neviděl. A dvoubarevné oči?! Ty už vůbec ne. Zvedl pravou přední tlapku, jemně se dotkl toho svého, a u toho vzhlédl k obloze. Je noc, sluníčko jí ho spálit nemohlo! prstíkem od tlapky svůj čenich pořád prohmatával, jakoby snad takto mohl zjistit, zda je pořád tak černý, jak ho znal. “Mám pořád černej čumáček?“ zeptal se nakonec Ciry, neb ho to nenechávalo klidným, a krátce se na ni podíval. On by růžovej prostě nechtěl, podle jeho názoru to vypadalo divně. Podíval se zase zpět na Nuntis a znovu si ji prohlédl. No vůbec jí to ke zbytku srsti nesedlo! Ukázal tlapou na její čenich a řekl: “To máš od pana Wu? Nebo co se stalo s tvým čumákem a tvářemi?“ tlapu dal zase zpět dolů a udiveně na ni hleděl. “A proč máš každý oko jiný? Není to divný?“ naklonil hlavu mírně do strany. Vychrlil to na chudáka vlčici tak neempaticky, že by se za to každý jiný vlk styděl. Jenže Nico ne – Nico byl prostě trouba.

Lissandra

A v tom uslyšel někoho vyřknout své jméno. Chvíli byl zmatený, neb byl silně zabraný do rozhovoru s Nuntis ohledně jejího divného čenichu, ale pak si uvědomil význam zbytku věty a pochopil, že ho oslovila Lissandra. Přicházel čas lovu! “Aaa… ale Liss! jak se ten vlk jmenuje? Šedých vlků je spousta, třeba i tamten vedle tebe!“ ukázal tlapou na Zinka. Měl strach, že se přimotá k někomu cizímu. Potom by mě třeba neučil, vůbec by si mě nevšímal a já bych se zase ztratil!! Tak jako kdysi! to byla jeho noční můra. Nutně potřeboval mít pořád někoho za ocasem, aby se cítil bezpečně. “A co budeme lovit? Umím lovit jen tyhlencty.. no jak se to jmenuje. Maj dlouhý uši a hopkaj. Jo a taky umím lovit myši, to jsem se naučil jako malej!“ věnoval Lissandře svůj zvědavý pohled. Ani si neuvědomoval, že mluví víc nahlas, než bylo momentálně vhodné. Zastříhal oušky a natočil je na jeho novou alfu. Byl nadšený! Hodně se na lov těšil. Očima si prohlédl všechny přítomné, ani netušil, že je jich tu tolik. Tohle všechno je moje nová rodina! zalil ho pocit blaženosti...

"Aha, aha," zamumlal nahlouple, přičemž na ni bez mrknutí oka nehybně zíral. Na jeho výraze bylo vidět, že moc nechápe, co to sigma a omega je. Naštěstí však Cyra byla dostatečně inteligentní na to, aby mu vše detailně vysvětlila. "Jo tááákhlé!" vypoulil na ni oči. "Už tomu rozumím," tiše si zamlaskal a pokýval u toho spokojeně hlavou, kterou však vzápětí natočil zlehka do strany. Nejdříve měl totiž radost a dobrý pocit, jak to krásně pochopil, ale za okamžik poté mu naběhly v hlavě další a další otázky, na které si sám opět nedokázal odpovědět. "Ale proč je Lissandra alfa a já nejsem? Kdo jí řekl, že bude alfa? A kdo to postavení řekne mě, když ho zatím nevím? Ani ty ho nevíš," švihl ocasem a dál po krátkém nádechu dál pokračoval v chrlení tsunami v podobě nových otázek. "Jak se tahle smečka vlastně jmenuje? Asi jsem to zapomněl, hehe. Jo a já nechci žrát jako poslední, mám děsnej hlad! Totiž... to na mě zbudou jenom nějaký ohryzaný kůstky, né?" zklamaně nafoukl tvářičky. Když byl s rodiči, žral naopak úplně jako první, protože táta vždycky něco ulovil a nechal to jim. "A je ještě někdo sigmou nebo omegou? Nebo jsem sám? Protože kdyby nás bylo na sigmě a omeze víc, nemusel bych mít strach, že mi nenechají jídlo."
Lehký větřík ho zalechtal v čumáčku. Zavál k němu velkou spoustu různých pachů, které neznal. Tiše kýchl, tlapkou si nosánek otřel a na Cyru se zazubil. "Cyro a můžu být taky někdy alfa? Chtěl bych žrát jako první," očividně mu smečková postavení i to, kdo kdy bude žrát, leželo v hlavě. I když si nedokázal úplně tak představit, co vše post alfy a dalších výše postavených jedinců obnáší. Bral to jen jako "bránu k žrádlu".
Zanedlouho se ocitli u jezera, kde měli sraz na ten lov. Nico se na něj těšil, ale zároveň byl i trošku nervózní. Nechtěl totiž nic pokazit, chtěl se předvést jen v tom nejlepším světle. Jestli ten lov vůbec zvládnu, zapochyboval. Na další myšlenky však neměl čas, neb se k nim přidali dva další vlci. Nico hned začal kamarádsky vrtět ocasem a pohodil na obě dvě vlčice hlavou. "A-Ahoj!" vyhrkl bezmyšlenkovitě. Sice se styděl, ale zároveň si byl vědom toho, že je tu nový a potřebuje utužit rodinné vztahy! Už nikdy nebudu sám, všichni tady jsou moje rodina! "Jsem Nico, patřím teď do téhle rodiny," rozpačitě se zazubil, přičemž koukl na Cyru, aby se ujistil, že je tu pořád s ním. "Lissandra mě i Cyru, moji kamarádku, přijala na tohle super místo teprve před pár hodinami!" jemně tlapičkou pohladil Cyru po přední tlapce. Byl rád, že tu není sám. A tak s očekáváním hleděl na ty dvě vlčice a čekal, co z nich vypadne a co se tady u jezera teda vlastně bude dít. Byl však krapet neklidný, proto pořád nějak přešlapoval, ošíval se a mrskal ocasem. "A jak se jmenujete vy? Máte hezký kožichy," nedokázal moc dlouho mlčet.

Během toho, co tak akčně pobíhal, hopsal a zrychleně hovořil, se zadýchal a taky zapotil. Díky tomu si uvědomil, jak velké horko vlastně je. Zlehka se zamračil a vzhlédl k obloze, na které se horké sálající slunce jalo velice pomalu, vlastně až skoro líně, zapadat za obzor. “Je teplo, že? Daleko větší teplo jak ráno, to byla docela zima. A já zimu nemám moc rád, protože je mi pak zima, že jo, to je logický… v létě je to lepší, to je mi příjemně. Mám rád sluníčko, ale zase když moc hřeje, je mi zase moc horko,“ zavrtěl ocasem a se spokojeným úsměvem na tváři dodal: “A co máš ráda ty?“ naklonil hlavinku zlehka do strany. “Ještě se mi líbí, když se začne barvit listí na stromech. Viděl jsem to zatím jen jednou, ale bylo to fakt pěkný. A to ti pak není ani moc horko a ani moc zima. Takže v létě je mně moc horko, v zimě zase zima. No, a když se barví listí, je to tak akorát. Ale to zase hodně prší a při dešti jsem zmoklej, to taky nemám moc rád,“ Nico dál a dál únavně mluvil o nesmyslech, které s největší pravděpodobností nikoho nezajímaly, ale jeho to bavilo. Chtěl Cyře sdělit naprosto všechno, co se mu honilo hlavou. Připadalo mu totiž důležité, aby věděla, nad čím přemýšlí.
Souhlasně přikývl, zatímco mu připomněla, že alfa svolávala vlky na lov. “A co vlastně přesně znamená to slovo alfa? Zní docela vtipně, hehe. Alfička – alfácká alfa!“ podrbkal se zadní tlapkou za uchem. “A jaký jsou různý postavení ve smečce? A kdo jsem já? Já jsem taky alfa? Nebo jak teda? A kdo žere jako první? Už mám docela hlad. Těším se, až něco ulovíme, protože jsem docela dlouho nic pořádnýho, teda kromě těch roztomilých hopkajících ušoplesků a malých rybek nebo myší s olezlým nechlupatým ocasem, nejedl,“ ztrápeně si povzdechl. V žaludku mu kručelo a on z toho byl poněkud neklidný. Mlsně se oblízl. “A ty seš taky alfa, Cyro? Budeme takhle jako tři alfáci společně? A nebo kdo je ještě alfa, znáš tady nějaký vlky?“ pomalu se vydal směrem, kterým se rozprostíralo velké klidné jezero. Všechno ho zajímalo – nic neznal a byl mírně nahlouplý, takže si nedovedl moc věcí odvodit. A chudák Cyra ho prostě schytala a byla tak odsouzena k tomu odpovídat na jeho nikdy nekončící přívaly tupých otázek, na které by se běžný vlk ani nemusel ptát, protože na ně znal odpověď už od malička. Jenže Nico byl prostě jiný.
Vesele si ťapal vedle Cyry. Byl nadmíru spokojen. Ten pocit nového domova byl k nezaplacení. Veškeré obavy o tom, že skončí někde sám, opadly a nahradily je pocity štěstí a blaženosti. “Cyro, budeš tady pořád se mnou? Totiž já bych chtěl být s tebou, je mi takhle moc dobře. A nikoho jiného neznám a… a nechci být znovu sám,“ podíval se na ni a rychle vyhrkl dovětek: “Nesnáším být sám. Jsem totiž pak až moc sám, když jsem sám,“ rázně přikývl hlavou. Tohle jsi vysvětlil moc pěkně!

Uši, které měl doteď připlesklé na krku, natočil na Lissandru. Zatímco mluvila na Cyru, Nico na svoji novou kamarádku potěšeně koukl. Byl rád, že ji vlčice s červeným šálem takto pochválila. Několikrát přikývl divoce hlavou, že se slovy této vlčice, jejíž jméno či postavení dosud neznal a tak nevěděl, jak ji nazývat, souhlasí. “Jo, Cyro,“ kuňkl tiše s úsměvem na tváři. Cyru sice taky vůbec neznal, ale byla na něj tak milá a hezky si s ním povídala, že si ji okamžitě oblíbil. Neměl společnost už hodně dlouho. Jako tulák sem tam na někoho narazil, ale jinak se protloukal světem o samotě. A Nico není na samotu stavěný, je to velice společenský a mazlivý tvor. A pak zaslechl to slovo „oba vás příjmu na dobu určitou“. Srdíčko mu zaplesalo a ocas se okamžitě vesele rozvrtěl ze strany na stranu. Rozvrtěl se ale tak divoce, že skoro házel zprava doleva i celým zadkem. Aby vyjádřil svůj vděk a potěšení, tiše kníkl a začal nepokojně přešlapovat z tlapky na tlapku. Culil se na Lissandru a souhlasně na vše přikyvoval. “Ano!“ vyhrkl nedočkavě a přicupital blíž k ní. “Děkuju, děkuju!“ zapištěl, zazubil se a zatěkal očima z alfy na Cyru a zase zpět. Měl sto chutí alfu obejmout a přitulit se, aby jí dokázal, jak moc vděčný je, nicméně ona pořád něco říkala směrem k Cyře a on je nechtěl přerušovat. “Já taky doufám, že budu nápomocnej při lovu!“ zopakoval přesně to, co před vteřinkou řekla Cyra. Ovšem úplně jiným tónem hlasu – Cyra mluvila tak dospěle a rozvážně. Ale Nico byl jako veliká bílá sněhová koule, které je všude plno. Mluvil nahlas a rozverně u toho pořád jaksi podivně cupital. Nedokázal stát na místě.
Inu, zlatá vlčice s červeným šálem, který Nica nepřestával fascinovat, se jim konečně představila a taky řekla své postavení, které však Nicovi nic moc neprozradilo. Hierarchii příliš nerozuměl. Ale její jméno se mu moc líbilo. “Uuuuh! Krásné jméno! Ale je dost dlouhé, skoro na zamotání jazyka, hehe,“ zazubil se. A zatímco na Lissandru s přihlouplým roztátým úsměvem na tváři čuměl, poslouchal její řeč. Byl to zvláštní pocit být členem smečky, pořád ho to nenechávalo klidným. Měl neutuchající pocit radosti. Už nikdy nebudu sám, budu mít kolem sebe pořád spoustu vlků! Jednu velikananánskou rodinu! A pak najdu tu svoji a všichni tady budem společně žít! Ta představa se mu moc líbila a ani na minutku si nepřipustil, že by třeba svoji rodinu už najít nemusel, a nebo pokud by ji našel, tak by třeba do této smečky vstoupit nechtěla. Nenapadlo ho to – takhle on nepřemýšlel.
Všechno to znělo tak krásně – ta jeskyně, les a jezero. Těšil se, až to tady všechno prozkoumá a pozná. A na jeho úplně první společný lov se moc těšil. Naposledy lovil s tátou, ale z toho si nic moc nepamatoval. Nojo, to se mi chtělo spinkat, tak jsem šel spát. Snad se mi nebude chtít spinkat i tady při tom lovu, to by byla ostuda, napadlo ho. “Dobře, paní alfo všech alf!“ souhlasně štěkl a u toho se zazubil. Byl trapnej, ale… jemu to přišlo prostě všecko skvělý, růžový a sluníčkový. Právě teď hrozně miloval svůj nový život.

A když alfa odešla, koukl na Cyru. Jako měsíček na hnoji se na ni culil, a když se ho zeptala, pohodil radostně hlavou. “Je to fakt skvělý! Boží! Ještě nikdy jsem nebyl členem smečky, Cyro! Je to zvláštní pocit, najednou mám rodinu a už nikdy nebudu sám!“ halekal hlasitě a u toho se pořád nějak podivně ošíval. A když domluvil, nemohl se udržet a radostně se k Cyře, jako velká voda, přivalil. Zachumlal hlavu do její srsti na krku (přímo pod hrdlo) a začal se s ní mazlit. Nutně potřeboval kontakt s jiným vlkem, byl hrozně nedomazlený, když se jako mládě ztratil od rodiny. “Mám hroznou radost!“ zaštěbetal tiše do její srsti. Bylo to docela vtipné, protože byl veliký, mohutný a Cyra byla menší a drobnější. A on se k ní tulil jako nějaké malé děcko. Jenže jemu to divné nepřipadalo. On cítil, že se potřebuje přitulit, tak to prostě udělal. Jinak nad tím neuvažoval. Byl spontánní. A jediný jemu blízký vlk, který tu byl, byla Cyra. Takže se přitulil k ní a nic jiného neřešil.
O kus od Cyry pak poodstoupil a porozhlédl se po okolí. “Kam půjdem? Co budem dělat? Poznáme někoho nového? Podíváme se do toho úkrytu? Ale nesmíme prošvihnout ten lov večer! Máme být u jezera, nezapomeň!“ zakdákal, u toho se otočil kolem své osy o 360 stupňů a pak zůstal s vrtícím ocasem a vyplazeným jazykem koukat na Cyru, jeho náhradní mámu.

Cyra Nicovi vše tak krásně vysvětlovala, že zvládl většinu z toho pochopit a vstřebat. Kdyby měl po svém boku takového trpělivého vlka, kterým ona byla, jistojistě by se toho hodně naučil a možná by díky ní i trochu dospěl. Ale jeho natvrdlý charakter prostě nic a nikdo nezapře. Avšak to, co mu pověděla o vlcích a o tom, jak zákeřní umí být, ho trošku zaskočilo. Nikdy si nemyslel, že existují opravdu zlí vlci, kteří by rádi ubližovali jiným kolem sebe. Jasně, byl si vědom toho, že jsou protivní a nabubřelí jedinci, ale on zas tolik vlků za svůj život nepotkal, ač toho dost procestoval. Většina z těch, které potkal, byli hodní. Proto ho to, co Cyra řekla, nemile překvapilo. Nadechl se, že k tomu něco řekne, ale pak už dorazila ta vlčice s červeným šálem, a tak neměl možnost se k tématu předtím vyjádřit. A nakonec to vypustil z hlavy...
Trošku ho mrzelo, že cizí vlčice přecházela každou jeho otázku bez reakce, ale viděl a taky cítil, že Cyře na přijetí do této smečky opravdu záleží. Proto si sedl a pokojně vyčkával, až na něj přijde řada. A pak, když se na něj ta krásná, ale trochu chladná vlčí dáma otočila, zpozorněl. Zastříhal oušky a začal se usmívat jako lečo. A zatímco se zaposlouchal do jejího povídání, zabouchal párkrát ocasem radostně o zem. Podobné věci o smečce mi říkala i Cyra! Taky říkala, že smečka je rodina. A jestli tu Cyra zůstane, mohla by mi pomoct najít mámu s tátou! A pak bysme všichni mohli být tady a měl bych dvě rodiny. Netušil, jak to ve smečkách chodilo. Neznal hierarchii, nějaké respektování výše postavených jedinců a žraní dle zásluh a postavení. Vše tohle šlo mimo něj, nikdy se s chodem smečky nesetkal. Odjakživa byl tulákem - nejdříve s rodiči, pak sám. Takže tohle vše pro něj bylo absolutně neznáme. "Já ale rád pomáhám! Vždycky jsem svým rodičům pomáhal! Budu tady taky pomáhat," vyhrkl a zvedl pravou přední tlapku do vzduchu na důkaz svého upřímného příslibu. "Slibuju," dodal tiše. Zároveň u toho dodatku trochu nejistě zakoulel těma svýma nevinnýma modrýma očima z alfy na Cyru a zase zpět. "Já bych moc rád měl zase nějakou rodinu a kamarády. Opravdu," špitl a oblízl si párkrát po sobě čenich. Zamlaskal u toho jako malé vlče. "A nechci být na zimu úplně sám. Budu se moc snažit, tak... Pěkně prosím," sklopil pohled k zemi. Trošku se zachvěl. Najednou, když si v hlavě představil, že by Cyra odešla a on zůstal zase sám (ač ji teprve poznal), zalil ho chladný a nepříjemný pocit. Už nechtěl znovu cestovat úplně o samotě, toho měl opravdu dost. "Jako malej jsem zabloudil a už nenašel cestu domů, i když jsem se moc snažil. Jestli zase někam půjdu úplně sám, ztratím se," zvedl smutné oči na Lissandru a naprázdno polkl. Věděl to o sobě. Věděl, že nemá absolutně žádný orientační smysl a že je neschopný. Jistojistě by tuto zimu někde v hlubokém sněhu, bez přátel a rodiny, pošel. Ale on chtěl žít. "Budu se ve všem zlepšovat a taky budu hodně pracovat," ostýchavě se pousmál a očima plnýma naděje a chtíče koukl na Cyru. Jakoby němě žadonil, aby mu pomohla. Nic však neřekl a zrak přenesl zase zpět na Lissandru. Jak se tak soustředil, ani nezaregistroval, že Arakan odešel...

Ahoj!

Ač vím, že na 95% nemám na další charakter prozatím nárok, říkala jsem si, že si sem napíšu a třeba tu bude nějaká možnost získání v budoucnu (po bedlivém pozorování mé hry? :D).

Vrátila jsem se do hry teprve před nedávnem, ale od té doby mě dost chytla :-D a Nico jako charakter je skvělej. Ráda bych si ale vzala i nějakou vlšištu, abych mohla nabalovat nějaký pěkný vlčky, neb Nico není zrovna párovací typ :-D

Mám však pouze 48 postů, avšak plánuji to v brzké době hodně rychle zvednout nahoru :-D o víkendech ve většině případech nepíšu, neb nejsem na PC. Zřídka kdy se stává, že jsem přes víkend doma. Ale během pracovní doby od pondělí do pátku mám PC plně k dispozici :D

Díky za případné zvážení, ale vím, že nejsem zrovna nyní vhodným adeptem. Když tak se budu těšit na příští konkurz :D :-)

Zamítnuto

Vůbec ho nenapadlo, že by jí jeho doteky mohly být nějak nepříjemné. Prostě ho jen zaujaly ty škrábance na čenichu, takže se jich chtěl dotknout. Byl velice spontánní. Když ucukla, samovolně bez přemýšlení o krok poodstoupil. Zůstával na ni však zvědavě koukat a čekal, co mu na to řekne. A když začala mluvit, užasle s pootevřenou tlamkou přikyvoval. "Aha, aha! Takže škrábance na čenichu se jmenují jizvy? A kdo ti ty jizvy udělal? S kým jsi bojovala?" vyptával se zaujatě. Zastříhal jemně oušky a s koutky vytaženými do úsměvu přikývl. "Já k cizím většinou nechodím takhle blízko, doopravdy! Ale když jsi se mnou tak hezky mluvila, řekl jsem si, že jsi hodná. Navíc mě zajímalo, co to máš na nose. Nikdy dřív jsem to neviděl, takže jsem přišel blíž k tobě!" nevinně se uculil. "A teď už vím, co to je. Ale já bych jizvy asi nechtěl. Myslím, že by se to do bílé srsti tolik nehodilo. Ty máš černou, takže tě ta růžová tak rozzáří," zauvažoval nahlas, přičemž poté dodal: "Ale stejnak se mi to moc nelíbí.
Jakmile Cyra začala mluvit o smečce, po pár prvních slovech se mu to zalíbilo. "Vážně?" zamrkal. Tolik by chtěl mít zase domov... Porozhlédl se po okolí. Ani netušil, že se tu nachází smečka. A navíc - bylo to poblíž jeho domova. Nebylo to trochu zvláštní? Povytáhl obočí. "Poblíž tohoto lesa jsem bydlel s mámou a tátou. Myslíš, že bydleli v téhle smečce?" nechápavě naklonil hlavu na bok. "Ale jestli oni jsou součástí smečky, jaktože já nejsem? Může to být třeba proto, že mě mají míň rádi?" posmutněle svěsil hlavu blíže k zemi. Ocas nechal spadnout mezi nohy a uši se mu samovolně připleskly na hlavu. "Ani nevím, jestli sestry byly součástí a jestli pořád jsou. A mámu s tátou jsem už dlouho neviděl. Všichni mají domov, jenom já nemám!" politoval sám sebe, jakoby byl nějaké malé vlče. Bohužel, Nico o samotě nedospěl tak, jak by měl. Zřejmě mu rodina chyběla natolik, že mu to bránilo ve správném mozkovém vývoji. Koutkem oka se podíval na toho černého vlka, jehož jméno tak trochu pozapomněl. "Proč nikdy nic neříkáš? Neumíš dost dobře mluvit?" napadlo ho. Soucitným pohledem na něm chvíli setrval, ale pak jej přesunul zpět na Cyru. "No a..." chtěl pokračovat v jejich super rozhovůrku dál, ale překvapil ho příchod cizí vlčice.
Křoviska se z ničeho nic sama od sebe rozestoupila a to Nicovi připadalo děsně cool. "Waaau!" vyprskl fascinovaně na příchozí vlčici. "Jak jsi to udělala?! To bylo fakt skvělý!" zamrkal. Pak si všiml, že jí něco vlaje kolem krku. Zkoumavě si tu věc prohlédl, bylo to něco podobného, co měla jeho máma na krku? "Kde jsi to vzala? Možná od pana Wua? Moje máma má taky šátek na krku, ale nevím, odkud ho má. Má takový modrý a krátký. Jen kolem krku. Ten tvůj fakt vypadá hezky, ale není to moc dlouhý?" tlapkou máchl po šále, aby se jí mohl dotknout, nicméně zafoukal vítr a šálu odvál o kus dál. Nico minul. "Ta červená barva je krásná," s jiskřičkami v očích na to pořád chtivě hleděl. I jemu by se něco takového líbilo! Jenže jak vlčice začala mluvit, Nicovi moc sympatická nepřipadala. Cítil z ní jakýsi chlad a nepřívětivost. Možná se mu to jen zdálo? Natočil uši do stran, ňufákem zaňufal ve vzduchu a kecnul si zadkem na zem. Podíval se na Cyru, Arakana a pak zase na tu cizí vlčici s tou pěknou šálou na krku. "Cyra mi říkala, že je tady smečka," vyhrkl ještě dřív, než kdokoliv stihl zareagovat. A když se pak slov chopila Cyra, zmlkl. Vždycky se nadechl, že chce něco říct, ale nakonec to vydržel a jejich rozhovor nepřerušoval. "Ty se chceš přidat do smečky, Cyro?" překvapeně na ni vyštěkl ihned poté, co domluvila, aniž by nechal zareagovat paní alfu (mimochodem ani netušil, že je to alfa smečky). Nicméně Nicovi to nepřipadalo divné - chudák neměl žádné základy slušného chování, vždyť se přes půlku svého života toulal sám někde po lesích. "A já bych se taky mohl přidat?" napadlo ho. Zvedl zadek od země, přikročil k cizí vlčici a zavrtěl na ni ocasem. "Nebydlí tady moje máma s tátou? Nemůžu je nikde najít," nevinně se usmál. "Chci mít zase domov, jsem sám.." dodal o něco smutnějším tónem. "Chtěl bych tady bydlet s mámou." Choval se jako mládě.

Chvíli měl sice nahnáno, ale jakmile spatřil na té zjizvené tváři úsměv, nějak se mu ulevilo. Tichým výdechem ze sebe konečně vypustil zatajený dech, kterým se už pomalu začínal dusit, a zavrtěl oháňkou. Zprvu měl strach, že narazil na dvojici, která na něho bude zlá a škaredá, a to on neměl rád, takový škarěďáky, ale nyní usoudil, že to všechno bude oukej a může bejt v klidu. Takže se potutelně pousmál a oba dva si prohlédl. "Hmm, máte krásná jména!" vyštěkl pochvalně a pak se rozpovídal: "Úplně taková pekelná. Víte, chvilku jsem si myslel, že budete nějací vlčorti, protože jste takoví tmaví a máte trochu divný pohledy. Ale ty máš příjemnej hlas, Cyro!" ukázal na vlčici tlapkou, kterou ale dal zanedlouho dolů a zůstal tiše tak nějak divně hledět na její obličej. Po chvilce přicupital kraťunkými krůčky o kousek blíž, přiblížil k ní čenich a očichal její hlavu. Hezky od čenichu až k uším (byl vyšší jak ona, takže to šlo lehce). A pak se dotkl drápkem jedné z jejích jizev na čumáku a vážným hlasem pronesl: "Co to máš? To je na ozdobu od pana Wua?" dal tlapu dolů, naklonil hlavu tupě do strany a zůstal na ni civět. "To se mi moc nelíbí," zahuhlal. "No a jinak já nepatřím k žádné smečce, vlastně jsem tulák. A ztratil jsem se jako malej od rodičů, který už dlouho hledám," sklopil pohled posmutněle k zemi a ocas svěsil mezi nohy. "Mají hezkou srst. Mamka je šedobílá a táta zase hnědobílej. Žijou tady nedaleko v lese, jenže jsem je tam neviděl. A mám taky dvě sestry," mluvil o poznání tišeji. Bylo vidět, že ho to mrzí. S nadějí v očích na ně pak vzhlédl. "Neviděli jste je?" rád by řekl jména rodičů, ale zapomněl je... Ty jsi fakt hloupej, jak můžeš zapomenout, jak se jmenuje tvá rodina?! byl na sebe naštvaný. Solari měla pravdu, seš neschopnej!
Ještě chvíli smutnil. Pak to ale nechal být, vesele na ně chrochtl a zavrtěl ocasem. "Ale věděli jste, že existuje čarovlk, který vám může změnit kožichy? Máte je oba dva moc černý, on by vám do nich mohl přimíchat nějakou světlou barvu. Třeba bílou," nadšeně těkal očima z jednoho na druhého. "Takže by z vás byly míchačky. Bílo-černé míchačky. Jo a ten vlk se právě jmenuje pan Wu, chtěl bych ho najít. Nevíte, kde bydlí? Má nějakou noru nebo žije v jeskyni? Kamarádka říkala, že prej s sebou má i vozíček. Jak ale vypadá takový vozíček? A ten vozíček si schovává někde v té noře, jako jsem si třeba já schovával kamínky, když jsem byl malej?" chrlil na ně otázku za otázkou. Vypadal celej happy, že to těmto dvěma vlkům může říct. Doufal, že mu třeba poradí. A vůbec ho nenapadlo, že by je tolika otázkami mohl zaskočit a nebo třeba i trochu prudit. A proto radši dodal ještě jednu: "Jo a jak přesně vypadá smečka?" nikdy smečku neviděl. Nevěděl, co si má pod slovem "smečka" představit. Kecnul si tedy na zadek a zvědavě na ně s našpicovanými oušky koukal.

<< Furijské hory

Na popud své kamarádky Solari se vydal hledat pana Wu. Netušil sice, kde by ho měl hledat ani jak vypadá, ale byl z toho nadšený. Úplně si to jejich společné setkání představoval. Říkal si, jestli ho pan Wu bude chtít taky přebarvit? Solari sice říkala, že se jí Nicův kožich líbí, ale on měl za to, že by změna neuškodila. Třeba bych byl pak zajímavější a měl bych hodně partnerek. Pak by mi vlčice neříkaly, že hledají někoho schopnějšího, protože kdybych měl hustej kožich, nenapadlo by je to! Na chvíli zase zapomněl, že se ztratil od svojí rodiny a měl by tak hledat primárně ji. Jenže ten vlk Wu mu připadal děsně zajímavý, a tím, že ho Solari tak vychvalovala, ho prostě chtěl za každou cenu najít. A nejlépe teď hned!
Nevědomky tak mířil k Daénské smečce, o které neměl ani tušení. Teda ten název si pamatoval od Solari, nicméně netušil, že je to právě tahle smečka a ani nevěděl, že se tady vůbec nějaká nachází. Jediné, co mu připadalo divné, bylo to, že v tomto místě začal cítit mnoho různých, společně se mísících, pachů. Některé silnější, jiné zase slabší. Ale nějaké postavení nebo něco podobného z nich neměl šanci rozeznat, neb na to neměl cvičený nosík. Takže si spokojeně ťapal a ťapal, dokud nenarazil na dva tmavé vlky. Uviděl je už v dálce, takže neotálel a zamířil přímo k nim. "Ahooooj!" zahulákal, aby na sebe upozornil. Jindy by se styděl a byl zaprcnutý, ovšem teď chtěl získat nějaké nové informace o tom, kde by měl hledat pana Wua! Přidal na tempu, aby byl u těch dvou vlkoušů co nejrychleji. Co kdyby mu to trvalo moc dlouho a oni by někam odešli? A nebo by se k nim přidal někdo jiný a už by ho mezi sebe nechtěli. To nesměl dopustit!
"Fuf," zafuněl a pohlédl na ně. Zamáchal ocasem a zvedl tlapku na přivítanou. "Jsem Nico!" zamával jim, ještě pořád se u toho vesele usmíval. A pak, když si je pomalinku od hlavy až po ocas prohlédl, jeho akčnost ustala a nahradila ji nejistota. Tmavé zbarvení jejich kožichů ho nenechávalo nadále klidným. Vypadali oba dva docela děsivě. A ty oči, no fuj. Vypadaj jak vlčorti z pekelných pohádek od mámy! Stáhl uši k hlavě a rozpačitě přešlápl z tlapky na tlapku. "No, viděl jsem vás z dálky a... Říkal si, že je... Že je dobrý nápad sem přijít a... A přivítat vás," vytlačil ze sebe velice zdrženlivým a sekaným tónem hlasu. Pak se jen zazubil, aby naznačil, že je v pohodě, i když doopravdy fakt nebyl, a zůstal na ně hloupě civět.

Z jejího vyprávění mu připadal pan Wu jako nadvlčí bůh. Moc si přál ho brzy spatřit. Chtěl ho najít a podívat se, jak vypadá, co vše umí a co nabízí. A taky si s ním popovídat. "Děkuju," usmál se na ni, když mu pochválila srst. On sám si nebyl jistý, jestli není moc obyčejná nebo nudná. Ale když Solari řekla, že mám pěknou srst, tak asi mám! spokojeně máchal ocáskem sem a tam. "Ale ty máš taky pěkný chlupy, Sol. Neboj se. Ta hnědá je právě moc hezky hnědá, je taková akorát, víš. Ne moc hnědá a ani málo hnědá. A oživuje ji ta světlá, takže ani není nudná. Kdybys byla jen hnědá, bylo by to asi nic moc. No, ale ten pruh přes čumák je trochu divnej. Bez něj by to asi bylo lepší," ukázal tlapkou na její čumáček a pak dodal: "Ale jinak fakt dobrý chlupy!"
Stáhl uši k hlavě a tiše zamlaskal. Jsem hloupej! Sol to říká dobře, je to pravda! Za ty roky, když je tak starej a má tady obchůdek už děsně děsně dlouho, ho určo navštívilo hodně vlků, takže si mohl dááávno vybrat někoho daleko lepšího, než je ona. A nebo si teprve vybere.. A nebo taky nikoho nechce. No a nebo to Solari říká proto, že je smutná, že jí přebarvil srst a přitom ji nechce. Ale to ne, spíš jsem to řekl špatně, Solari má pravdu, rozpačitě přešlápl z tlapky na tlapku. "Nó," hlesl, nějak nevěděl, co na to říct. A tak pro jistotu neřekl nic. Jen se hloupě pousmál a přikývl. A navíc, jak se právě dozvěděl, s rodinkou se taky spletl. Vypadalo to, že pan Wu možná nakonec není až takový mega vlčí bůh, jak si Nico myslel. Je asi jen polo bůh, když neumí zařídit všechno. "Jo dobře, tak já ho půjdu hledat a ty tady zatím hezky odpočívej. A já se pak vrátím a vše ti řeknu," zopakoval to, co řekla ona. "A nezapomeň se občas najíst, aby ti ty kosti netrčely ještě víc. Jo a kdybys potkala mýho tátu, řekni mu, že jsem šel hledat pana Wua, protože chci být stejně super, jako je on. Nebo jako myslel jsem svýho tátu, ale kdybych byl jako pan Wu, taky by se mi to líbilo," zazubil se a pak pokračoval: "A kdybych byl tak super, našel bych si partnerku a pak i vlčátka. No, tak já půjdu a pak tě najdu, ale musíš zůstat tady. Protože všechno je tak veliký, že jinak nevím, kde bych tě pak našel," zavrtěl na ni ocáskem. Pak se k ní přivalil, přitiskl svoji velkou hlavu k té její a rozloučil se. "Tak ahoj, Solari! A dávej na sebe pozor, protože kdyby se ochladilo, mohla bys umrznout, protože nemáš moc tuků, ale jen kosti, víš?" poplácal ji tlapičkou po hlavičce, pak se otočil a vesele odklusal kamsi pryč.

>> Daén

"Hmm, dobře. Vždycky, když někoho potkám, zeptám se, jestli se narodili tady nebo jsou z jiných světů. Z těch daleko za mořem, jako je tvůj táta," sdělil jí svůj nový plán a v nitru duše se těšil, až ho zrealizuje. Nikdy předtím netušil, že existuje i více světů jak tento. Jaké to někde jinde asi bylo? Vypadalo to jako tady, nebo to bylo něco úplně jiného? Rád by se o nich dozvěděl víc. "Velký prsa?" hlesl z části pobaveně a z části rozpačitě. Sklonil hlavu, aby se na svoji hnědou náprsenku mohl podívat a u toho zapřemýšlel, jestli to byla lichotka a nebo jestli to myslela tak, že je moc velkej a tlustej a že se jí nelíbí. Očima vyjel zase zpět do těch jejích a snažil se z nich vyčíst, jestli jí má poděkovat a nebo se potutelně zasmát. Inu, odezírat z tváře zrovna 2x moc neuměl a jen na ni koukal jako nějaký blbeček, takže to vyřešil tak, že se jen zlehka pousmál a doufal, že se teď neztrapnil.
Pana Wu by rád potkal. "Aha, takže on může přebarvovat vlčí srst jen tak, protože si zrovna řekne, že ten a ten ji nemá pěknou?" podivil se a Solari si ještě jednou do hlavy až po špičku ocásku prohlédl. Jak asi vypadala předtím, když byla černá? "Když si to řekne u mě, třeba mě přebarví na něco speciálního a pak o mě každý bude mluvit tak, jak ty mluvíš o svém tátovi. Jakože mám zajímavou netradiční barvu," zopakoval frázi, kterou před chvílí použila ona. Jak rád by Nico byl opěvovaný a vychvalovaný, nicméně měl dojem, že to se mu stát nikdy nemůže. A to z jednoho prostého důvodu - připadal si jako budiž k ničemu. Vždyť ani nedokázal najít cestu zpátky domů! Však i Solari řekla, že hledá někoho schopnějšího. Takže s ní budu moct být jenom kamarád a partneři se z nás nikdy nestanou. Takhle to bude určitě se všema, který potkám! Vždycky mi řeknou, že hledají někoho schopnějšího, sám nad sebou zlehka protočil očima. Kéž by mohl být někým jiným. Pak se mu ale z ničeho nic v hlavě rozsvítila žárovička, takže šokován, že ho něco napadlo, vypoulil na Solari oči a divoce nadskočil kousek nad zem. "Solari!" vyštěkl. "Ale možná tě obdaroval, protože chtěl být tvůj partner! Tohle přece partneři dělají, ne? Táta nosil mámě dárky!!" teď na to určitě kápl. "A ty chceš někoho schopného, to pan Wu určitě je, protože umí čarovat. Musíš ho honem rychle najít, než si vybere zase jinou s černým kožichem, kterou přebarví!" zahalekal naléhavě. Zvládl to vychrlit vše zaráz z jednoho nádechu. Vrtěl na ni nadšeně ocasem, co na to Solari asi tak řekne?!
"Myslíš, jakože budu mít jednou taky vlčata?" povytáhl zlehka obočí. Jakože by byl jako jeho táta, kterému se narodili oni? Nemyslitelné. "Ale já ani nevím, jak se taková rodina zakládá. Myslíš, že o vlčata a partnerku můžu taky požádat pana Wu? Třeba by mi nějakou rodinu vyčaroval, hehe, široce se zazubil. Ne, opravdu ho nenapadlo, jak by k vlčatům mohl přijít. Však měl za to, že si ani tu partnerku nedovede najít, natož aby měl svá vlastní vlčátka. Nesmysl!