Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Dobře, budu ti říkat Solari, když chceš," souhlasně přikývl a na její následnou nabídku radostně zavrtěl ocasem. "Chci přezdívku! Moc ji chci!" Natěšeně čuměl, co z ní vyjede. A když pak ztrápeně řekla, že neví, povzdechl si. "Nó, to nevadí, že nevíš. Já taky často nevím. Vlastně, hodně moc toho nevím. Spíš víc nevím, než vím. Tak můžeme nevědět spolu, jo?" mrkl na ni povzbudivě. Chtěl ji ukonejšit, aby nebyla smutná, že mu nevymyslela přezdívku. "Prozatím mi můžeš říkat třeba jen Nico. Solari a Nico, to zní dobře, že?" Hm, vyřešil jsem to dobře. Teda snad. No, nebo možná že jsem to mohl vyřešit i líp, ale.. Nevypadá smutná, tak asi je to dobrý.
Nico se od Solari dozvídal velkou spoustu nových informací, o kterých dřív neměl ani tušení. Třeba že za jejich zemí jsou ještě nějaké země. To mu připadalo fakt hustý. "A myslíš, že kromě nás dvou to někdo další taky ví? Že jsou za mořem další země? A v těch dalších zemích bydlí taky vlci? Nebo úplně něco jinýho, co myslíš?" sám nevěděl, co by si pod pojmem "něco jinýho" měl představit. Ale Solari mu připadala děsně chytrá, tak třeba ona bude vědět. "Já jsem zase bílohnědý, to je taky hezká barva, ne? Sice modrobílá zní víc wau, ale bílohnědá taky ujde," zapřemýšlel nahlas. Nebo ne? Já si myslím, že mám docela pěkný kožíšek. Teda mě se líbí. Ještě mi ho nikdy nikdo nepochválil. Nemám ho moc nudnej? Sestry měly barevnější. A vlastně i táta s mámou. Kňo, smutně svěsil hlavu. "A ten pan Wua... Teda vlastně Wu, zní fakt hustě! A vlastně proč jsi chtěla být hnědá? Černý kožíšek se ti nelíbil?" zajímal se. Že by se taky nechal přebarvit od pana Wu na něco zajímavějšího? "A kde pana Wu najdu? A jakej má kožich on? Myslíš, že se mám taky nechat přebarvit?" zeptal se. "Já jsem si myslel, že mám pěkný kožich. Líbí se mi. Ale nikdy mi ho nikdy nepochválil. Ale když mi ho pochválíš ty, budeš první za celý můj život!" s jiskřičkami v očích na ni zamrkal a dychtivě s nastraženými oušky čekal. Miloval, když ho někdo chválil. "A o magiích si pamatuju všechno! Ty jsi mě to naučila, pamatuješ?" vděčně se na ni doširoka usmál a tlapkou ji poklepal po hlavičce.
A když mu pak vysvětlila více o partnerství, chápavě přikývl. "Aháá, tomu rozumím!" hlesl. "Prostě musím mít hodně kamarádek, chovat se k nim dobře a jednou třeba nějaká řekne, že chce, abych se o ni staral. A já se o ni budu starat a tak budu její partner. Ale Solari, já budu ten úplně nejvíc nejlepší partner! Protože můj táta je ten nejskvělejší táta a tím pádem taky partner. A já budu jako on," pyšně vypjal hruď. Jenže pak mu najednou docvaklo, že vůbec neví, kde je hledat, takže tu hruď zase hodně rychle schoval. "Hmm," zakňoural. "A kde mám najít rodinu?" svěsil smutně koutky tlamy dolů.

Usmíval se na ni jako sluníčko, když mu jeho právě vymyšlenou lichotku pochválila. Pro tuhle chvíli díky Solari nemyslel na to, že ztratil rodinu i sám sebe. Byl šťastný, že Solari potkal a může si s ní, tedy vůbec s někým, popovídat. Zavrtěl ocasem a pohodil rozverně hlavou. "Ale kdyby ses moc najedla a zmizely by ti trčící kosti, místo kůstky bys musela mít přezdívku kulička," krátce obrátil oči k obloze a zamyslel se. Pak dodal: "Nebo možná ne, možná třeba jen hubeňour, protože by ses nenajedla tolik, aby ti ty kosti zmizely úplně. Ale kdyby ses náhodou přejedla k prasknutí, mohla bys být aji tukánek. Jakože máš tuky, chápeš. Protože když ti lezou kosti, máš málo tuků. A když ti nelezou, máš hodně tuků, chápeš?" zazubil se. Byl pyšný, jak skvěle to dokázal shrnout a vysvětlit. "Takže jaká přezdívka by se ti líbila nejvíc? Ať vím, jak ti mám říkat. Mě se líbí kůstka a nebo kulička. Nebo můžeš být prostě jen Solari, hihi." To, že by jí taky mohl říkat pouze jménem, ho málem vůbec nenapadlo.
Její táta ho opravdu zajímal. Posadil se na to a pozorně našpicoval ouška dopředu. "Taylor," zopakoval si šeptem sám pro sebe. "A co přesně znamená daleko odsud? Já taky byl hodně daleko odsud, tak jestli je to stejně daleko jako to daleko tvýho táty, víš. Mohl jsem tam taky třeba potkat nějaký vznešený rod? Většinou jsem potkával jenom nějaký tuláky a divný zvířata, třeba v lese nebo tak. To znamená, že jsem asi nebyl dost daleko, ale jen daleko, že?" naklonil hlavu nahlouple do strany. "A jakou barvu přesně má? Netradiční, jakože třeba... eeeh, já jsem bílej, tak on je třeba... co je netradiční? Třeba šedej?" nemohl si vzpomenout na názvy různých barev, které v životě poznal. Když ale sklopil na moment pohled k zemi, uviděl zelené trsy trávy, takže pohotově vyhrkl: "A nebo zelenej?" usmál se jak lečo. "Jo a kdo je to Wua? To je nějaký vlk, ten Wua?" Nica zajímalo prostě všechno na světě. Byl krapet otravný, ale jemu to tak nepřipadalo. Prostě se jen ptal... Ptal se tak, jako to dělal, když byl malé vlče. Jaksi pozapomněl, že už malým vlčetem dávno není.
A pak Solari odmítla jeho nabídku, že by mohl být jejím partnerem. "Hmm, dobře," pronesl trochu zdrženlivě. Schopnějšího? Takže já nejsem schopný, opravdu jsem spíš neschopný. Přesně tak, jak jsem si myslel, ztrápeně si povzdechl, jeho veselá nálada byla ta tam. "Jak nevíš, kdo seš. Seš Solari, to je přece naprosto jasný, né," našpulil ukřivděně rtíky. Hledá někoho schopnějšího, přitom ani sama neví, kým je. Co je na tom tak těžkýho? Přece mi před chvílí svoje jméno řekla, tak snad ví, kdo je. To, že její slova mají úplně jiný význam, než jaký on pochopil, bylo zřejmě vedlejší. Neměl na to mozkovou kapacitu, bohužel. "A jestli hledáš sen, tak jdi zase spát a třeba nějakej najdeš. Taky snadný," Nico byl se vším rychle hotový. Dávám jí hodně dobrý rady, spokojeně sám sebe ve své mysli pochválil. Ale stejně pro ni asi nejsem dost schopný a chytrý, možná bych se měl zkusit učit od táty a mámy a pak bych byl chytřejší. A nebo taky ne. Možná budu navždycky hloupý a k ničemu, rozmrzele sklonil hlavu dolů k zemi, až mu vystouply nahoru lopatky. Protáhl si krk a s hlasitým povzdechem se pak postavil zpět ze sedu do stoje. "Tak jestli chceš, můžeme jít společně do Zlaté smečky. Seznámíš mě s kamarádkou, já se stanu jejím partnerem a budu se o ni starat. A o tebe třeba taky. No a pak najdeme společně moji rodinu. Co myslíš?" navrhl jí.

Když mu řekla, aby lichotky raději nikomu neříkal, překvapeně na ni koukl. Chtěl se zeptat proč, ale ona ho předběhla a jala se vysvětlovat důvod. Hleděl na ni a u toho sem tam pokýval hlavou. Když to dořekla, chvíli jen tak mlčky stál, ale pak se zaradoval: "Oh, aha. Asi jsem to pochopil!" zavrtěl ocasem sem a tam. "Takže když mám rád.. No, třeba maso, tak řeknu jako lichotku nějaké vlčici "Ty seš ale pěkný maso!", že?" byl opravdu rád, že mu to Solari tak pěkně vysvětlila. Hned si připadal o chytřejší a ulevilo se mu, že lichotky bude moci i nadále používat. "A nebo jí řeknu "budeš masem po mém boku?" snažil se říct to samé, co řekla ona s tím drahokamem. Připadalo mu, že to zní docela dobře, už se těšil, až to někomu zkusí říct. Určitě to nějakou vlčici potěší, taková pěkná lichotka.
"Ba ne, zas tolik nejím!" vyhrkl na svoji obhajobu. "A navíc jsem to nemyslel špatně, Solari," všiml si, že se zamračila. Že by ji to urazilo? Zvláštní, jemu to připadalo v pohodě, však jí jen oznámil, že je tak vyzáblá, že jí trčí z těla kosti ven, ne? "Myslím si, že je moc pěkné, že ti ty kosti trčí, můžu ti říkat trčavá kůstka. Je to taky taková lichotka, mám kosti vlastně celkem rád. Občas je ožižlávám a okusuju. A nebo pokud se ti nebude líbit trčavá kůstka, můžeš být jen trčavka a nebo zase jen kůstka, je hodně možností," zcela vážně se zamyslel, co zní lépe. "Asi kůstka," spokojeně přikývl. Ještě že jsem jí vymyslel takovou krásnou přezdívku! A zatímco se on radoval, ona mu nezapomněla znovu připomenout, že ji v minulosti nezachránil a že je to divoké prase málem oba dva sežralo. Povzdechl si. Raději na to už nic neřekl, protože ho pohltila nejistota, jak to teda vlastně bylo. Měl za to, že si to pamatoval správně a že jí opravdu pomohl. Ale když ona si tolik stála za svým, tak třeba se on mýlil. Že bych na to zapomněl a popletl si to? našpulil smutně rtíky. Fakt teď nevěděl, zmátla ho.
"Jo takhlééé," zakýval divoce hlavou nahoru a dolů. "Máš pravdu! Můj táta se o nás všechny taky staral. Mám super tátu, je moc hodnej. A taky mi jako malému ukazoval, jak se loví, ale já jsem šel raději spát, protože jsem byl moc unavenej," zavzpomínal. Kdyby mohl vrátit čas, raději by otce poslouchal a naučil se lovit, protože pak by neměl při jeho toulkách takové problémy s obživou. Usmál se na ni. "Máš taky super tátu? Jak se jmenuje? A jak vypadá?" kdysi mu říkala otcovo jméno, ale na to už Nico dávno zapomněl. "Jo a jestli chceš, já klidně budu tvůj partner a budu se o tebe starat, budu hlava rodiny!" radostně na ni vyhrkl svoji suprózní nabídku. "Nemusela bys mít pak nikdy strach, postaral bych se o tebe úplně stejně, jako o mámu táta," pořádný význam slova "partnerství" mu trochu uniklo. Ani nechápal, co to vlastně vyjadřuje.
Povytáhl obočí a zaujatě se zeptal: "A proč jsi odešla? Není ti to líto? A co mamka s taťkou? Pustili tě? Ty se chceš sama dobrovolně toulat?!" nerozuměl tomu. On by svoji rodinu nikdy jen tak neopustil. Navíc trochu nedobrovolně ve svém životě zjistil, že toulat se sám někde v neznámých místech není nic snadného a není to nic pro něj. Proto nechápal, proč by to Solari sama od sebe chtěla podstoupit. "Ale jestli chceš, můžeš bydlet se mnou. Máme noru v lesíku přímo za námi," pohodil hlavou směrem na lesík. "Seznámil bych tě se svojí rodinou," nabídl jí pomocnou tlapku, aby nemusela zažít to, co zažil on.

"Ale drahokamy jsou tvrdý, ne? Jsou to takové lesklé barevné kamínky, že? Pár jsem viděl, když jsem byl na cestách... a na nich se určitě ležet nedá, to bys měla úplně otlačenou hlavičku od nich. Tak proč radši nechceš bejt měkkou podložkou? Hned bych si na tebe lehl, vypadala jsi hřejivě," usmál se a mrkl na ni pravým očkem. Probleskl mu tělem pocit, jaké to bylo, když se mazlil s mámou. Pamatoval si ten pocit jen matně, ale zalila ho touha to opět zažít. Klidně i tadyhle s podložkou. Jenže ona trvala na svém a vypadalo to, že podložkou být nechce. Musel to tedy respektovat.
Prohlédl si ji, jak tak naproti němu stála. Byla nižší jak on a poznání drobnější. Zatímco on stále měl nějaký ten sval a tuk, ona byla jen kostra. "Trčí ti z těla nějaké kosti," ukázal jí packou na kyčel, která vykukovala zpoza jejích boků, jakoby je snad oba dva chtěla pozdravit. "To tak má být? Já to tak asi nemám, je to špatně?" zeptal se a překvapeně si začal prohlížet své části těla, kam zvládl dohlédnout. Inu, když se tak dlouho toulal, byl přemýšlením i vyjadřování prostě někde jinde. Trochu, jak to říci... Zaseknutý. Predátor? Co to znamená? To jako myslí to velký prase, co nás chtělo sežrat? zapřemýšlel a u toho jemně pokyvoval, aby jí dal najevo, že ji celou dobu pozorně poslouchá. "No, asi jsem nás teda zachránil, když jsme oba tady," pobaveně se zazubil. Už si na jejich společnou minulost moc dobře nevzpomínal, bylo to dlouho. Pohlédl na ty její drápky, jestli nejsou náhodou trochu odřené už teď, a pak vzhlédl do jejích očí. "A kdo se postará o mě, když já se budu starat o tebe?" podotkl zamyšleně. "Když se kluci mají starat o... O dámy a dámy teda o koho? O nás kluky?" povytáhl obočí. Nerozuměl tomu. Přece i o něj by se někdo měl postarat, ne? "A ty jsi pořád v té tvojí smečce, Solari? Ukázala bys mi ji? Nikdy jsem smečku ještě neviděl," zažadonil blaženě. Konečně se nemusel cítit sám! juhů. "A neviděla jsi moji rodinu? Můj táta má hnědobílý kožíšek a máma šedý. A sestry... No... takový barevný," velice vlažně popsal členy své rodiny, a pak natěšeně čekal, jestli je náhodou někde nezahlédla. Poulil na ni ty své svítivě modré oči a vrtěl špičkou ocásku sem a tam.

Mlčky zavrtěl hlavou. Měl by... se teď stydět? Polekal ji a díval se, jak spí. Bylo to divný? "Já jsem už dlouho žádnýho jinýho vlka nepotkal," dodal, jakoby jí chtěl vysvětlit, že to z tohoto důvodu na ni koukal. "A vypadala jsi hezky, když jsi spala. Jako nějaká chlupatá podložka pod hlavu. Tak jsem se na tebe chtěl koukat," to nebylo moc lichotivé. Ale Nico to jako lichotku myslel - totiž, líbila se mu její barva kožíšku. Byl úplně jiný jaký jak ten jeho, a když byla schoulená v tom klubíčku, byla roztomilá.
Vypadalo to, že onu nepříjemnou situaci z minulosti si každý zapamatoval drobet jinak. Povytáhl obočí a snažil se vzpomenout si, co se tam vlastně stalo, aby jí to mohl připomenout. "Né, asi si to špatně pamatuješ," zaprotestoval a zamáchal před ní párkrát tlapkou ze strany na stranu. "Vzpomeň si - ty jsi mě tam nechala. Chtěli jsme jít společně do tvé smečky a najednou jsi zmizela. Já jsem tě hledal a pak.. a pak..," nejdřív mluvil poměrně energicky. Chtěl jí to všechno připomenout, ale pak hlas ztišil. Rozpačitě zatěkal očima sem a tam a sklopil stydlivě pohled k zemi. "A pak jsem se ztratil," dodal tichým šeptem jako myšička. Ale nevyčítal jí to. Neuměl se na nikoho zlobit a někomu něco dávat za vinu. Vlastně... Obviňoval leda tak sám sebe. Svoji osobu. Za to, jak hloupý a neschopný je. Vzhlédl na ni, když se jala vysvětlování, co je to duch. "Ahá, už to chápu," přikývl a jemně se pousmál. "Ale podívej, já stojím tlapkama na zemi, nenadnáším se," komunikoval s ní jako s blbečkem, aniž by si to uvědomoval. Pohledem ji vybídl, aby pohlédla na jeho nožky. To, že stál na zemi a cítil pevnou půdu, pro něj bylo příjemné ujištění, že duchem opravdu není. "A.. co je to bohatý? A lovit.. no, zas tolik lovit neumím. Naučil jsem se sám lovit jen myšky a drobná zvířátka. Třeba ty hopkající mrňousky s dlouhýma ušima. A nebo to rychlé s dlouhým tělem, co má hnědý kožíšek," trochu omluvně se zazubil. Pak ho ale napadl spásný nápad! "Ty něco umíš? Naučíš mě to? Chci umět lovit velká zvířata! Abych to mohl ukázat tátovi, až ho jednou zase potkám!" zavrtěl na ni ocasem.

Když vlk vykřikl, Nico s sebou leknutím škubnul. Vyletěl mu zadek nad zem a chtěl ucouvnout vzad, ale dostal ťafku přímo do pravé lícní kosti. Vykníkl, skrčil se a tlapičkami si tvář přikryl jako nějaké malé vlče. "Auu!!" vyjekl. Srdíčko chudáčkovi bušilo jako zvon. "Já nejsem duch! Jsem Nico! Jmenuju se Nico!" zavřískal naléhavě s tlamou stále schovanou mezi tlapkami. Své jméno si naštěstí ještě pamatoval. "Nejsem duch, prosím... Já nejsem duch," dodal už o poznání tišeji trochu ztrápeným tónem, spíše tak sám pro sebe. A pak, když dotyčný před ním řekl, že ho zná, zastříhal jemně oušky. Zvědavě, avšak opatrně a váhavě, pozvedl hlavu od země a na vlka pohlédl. Chvíli mu koukal do očí a pak mu došlo, že ten vlk je vlastně vlčice. A že ji viděl. A že je to ta, co ho nechala na té pláni úplně samotného. "Já tě taky znám!" opětovně jí vyhrkl nazpátek a koukl na její napřaženou tlapku, jak na něj ukazovala. Jakoby snad něco provedl. Neprovedl jsem nic, ne? ustoupil o krok vzad. "Ty jsi ta, co mě nechala samotného na té zasněžené pláni! Utekla jsi mi!" trochu vyčítavě na ni koukal, ale ne moc dlouho, protože mu výčitky moc nešly. Vlastně... Měl radost. Začal se usmívat a vrtět ocasem. "Konečně nejsem sám!" hlesl úlevně a zbožně pohlédl na noční poklidnou oblohu. "Za- zapomněl jsem tvoje jméno," řekl, když pohledem sjel zase zpět na ni. "A proč říkáš, že jsem duch? Co vlastně znamená slovo duch? Nikdy jsem ho neslyšel," přiznal tiše.

<< les Alf

Nevědomky se chudák od jeho domova posouval dál a dál, až si uvědomil, že zalesněnou část nahradily hory. Heee?! zmateně se rozhlédl kolem sebe, přičemž se zlehka zamračil. Kam se to, sakra, zase dostal? Ohlédl se za sebe, kde se rozprostíral les, a s hlasitým utrápeným povzdechem se vydal hlouběji do hor. Stejně jsem les prošel snad celej a nikoho jsem nenašel. Nejsou tady. Možná jsem byl pryč tak dlouho, že se všichni společně někam přesunuli. Možná už je nikdy neuvidím, žijou jinde! Nebo na mě zapomněli, s pohledem upřeným do země se pomalým krokem protloukal prašnými cestičkami, které vedly kdo ví kam. Neznal to tu, v těchto horách byl poprvé. Ve skrytu duše doufal, že konečně zase po delší době narazí na někoho, s kým by si mohl alespoň popovídat. Taky měl hlad, žízeň a byl unavený. Začínal kousek po kousku nesnášet svůj život a taky sám sebe. Pořád si vyčítal, že je takový mamlas, který si ani nedovede zapamatovat cestu domů. Štvalo ho to. Přál si, aby mohl být chytřejší bystřejší a lepší. Chtěl být někdo jiný.
A pak najednou pod sebou spatřil hnědé klubko chlupů. Lekl se. Uskočil vzad s tichým vykníknutím, srdce se mu rozbušilo a drápy se samovolně zaryly do hliněné horské zeminy. Mlčky zrychleně oddechoval, hrudník se pohyboval v rytmu jeho divokých nádechů a výdechů. Vypadalo to, že dotyčný se ponořil do říše snů, takže se trochu uklidnil. "Uf, uhm," pošeptal si sám pro sebe, rozhlédl se kolem sebe, jestli je nikdo nesleduje, a následně si vlka pod sebou pořádně prohlédl. Ta barva kožíšku mu někoho připomínala, ale nebyl schopný vzpomenout si, koho. Na rtech se mu bezděky objevil jemný, skoro neznatelný úsměv. Konečně někoho potkal! Nebyl sám! Po tak dlouhé době mohl s někým mluvit. A tak si prostě jen kecl na zadek a s pohledem upřeným na onoho vlka vyčkával. Ani ho nenapadlo, že by to mohlo být neslušné či by se vlk po probuzení mohl k smrti vylekat - však Nico žil po většinu svého života jako samotář. Byl duchem úplně mimo. Nikdo ho nevychovával a nic neučil, tak jak by mu to asi mohlo dojít? Naklonil hlavinku jemně do strany a blaženě dál hleděl na ten hnědý kožich.

// po dlouhé době

Uplynula už hodně dlouhá doba ode dne, kdy Nico naposledy spatřil svoji rodinu. Tak dlouho se snažil, tolik hledal cestu domů. A až už to skoro vzdal, vyčerpán a demotivován, nalezl ji. Velký měsíc, který se němě pohupoval po noční obloze plné zářících hvězd, mu laskavě posvítil na cestu a odkryl tak směr, kterým by se měl nebohý Nico vydat. Zatoulal se od svého domova, coby mladinký vlček, velmi velmi daleko. Z jižní části poloostrova, na kterém se narodil, se zatoulal až kamsi na sever. Prošel nekonečné lány lesů, luk a dokonce i velkých sněžných planin, jež nikdy předtím doma na jihu neviděl. Na jeho nezkušenou zmatenou mysl a neschopnost zapamatovat si, kde všude byl a co poznal, to bylo přespříliš. Nedokázal se zorientovat, byl úplně ztracený. Přežíval, trpěl hladem - neuměl dost dobře lovit, takže kdykoliv našel nějakou povalující se ohryzanou mršinu, zbytkové části od již nažraných tvorů či prostě jen nějakou malou myš, zaradoval se. Neměl se kde ukrýt, přespával jako prostý tulák bez domova v lesích a pod širým nebem, které často nebylo zrovna přátelské a moc mu nepomáhalo. Občas byl velký liják, jindy zase bodavý ledový vítr a někdy i úmorná horka. Nico měl za to, že je nadobro ztracen a už nikdy svoji rodinu nespatří. Jeho mysl prošla mnoha fázemi - od srdcervoucího pláče přes hluboký smutek až k depresím. Nakonec ale rezignoval. Jen si pořád dokolečka ve své nešťastné hlavince kladl otázku, jak se to vlastně stalo? Jak se sem dostal? Byl se svojí hnědou kámoškou, jejíž jméno už dávno zapomněl, a najednou bum. Byl sám. Vlčice zmizela a nechala ho na té zasněžené pláni úplně samotného. Nevěděl, kudy se vydat, a tak někam šel. A ztratil se. Ale proč ho nechala samotného?

Nyní stanul před jeho rodným lesem, který jako jediný byl schopný tak nějak rozpoznat. Cítil se hrozně - srdce i hrdlo měl sevřené strachy. Tolik doufal, že tady najde někoho z rodiny - kohokoliv! Samota ho sžírala víc, než si vůbec uvědomoval. Byl pohublý, jeho srst byla špinavá a celá jaksi slepená. Ne chundelatá a hlaďoučká jako kdysi. Žaludek mu hlady požíral sám sebe a v jeho očích se zračila nejistota, strach a bolest. Jeho toulky těžce nesl. Někdo jiný byl měl radost, že se může osamostatnit a přiučit novým věcem, ale on ne. Prahnul po tom, být s rodinou. Už zapomněl, jak vlastně všichni vypadají a jak voní. Zapomněl, jaké byly dotyky od jeho otce a jaké měl pocity, když ho matka konejšila. Chtěl to vše zpátky. Kolik času jsem vlastně promarnil? zavřel oči, do kterých se mu draly slzy, a snažil se je přitom vymrkat pryč.
Dodal si odvahy a s hlubokým vzdechem pak vstoupil do lesa, přičemž celý nervózní doufal, že najde někoho, koho zná. Svit měsíce byl dnešní noc opravdu silný, a tak, k Nicovu štěstí, pronikl i skrze husté vysoké jehličnany a při hledání rodiny mu mírně napomáhal. Ve tmě totiž Nico trochu hůř viděl. Rozhlížel se roztěkaně okolo sebe a dychtivě čenichal. Když však nikoho nespatřil, roztřeseným polohlasem bez jakékoliv špetky sebedůvěry zavolal: "ma-mámo? Táto? Jste tu někdo?" srdce mu zaplesalo. Ten pocit říkat ta slova "máma a táta", ho zahřál u srdce. Oblízl si několikrát čenich, u toho roztomile zamlaskal a pokračoval v pátrání po své rodině dál. Rád by se koukl po tak dlouhé době do jejich společné nory, jenže to by nesměl zapomenout, kde přesně se nacházela...

>> Furijské hory

<< Němé údolí

Solari byla akční a energická, to se Nicovi zamlouvalo. Zřejmě by nedokázal trávit čas s někým až moc tichým a nudným. Pousmál se na svoji novou vlčí známou a souhlasně přikývl, “je to zajímavé… Ty magie. Nikdy jsem o nich neslyšel. Nenapadlo by mě, že tohle je svět kouzel! Myslel jsem, že kouzla jsou jen v pohádkách, které mi vypráví máma s tátou,“ rozpačitě přitáhl uši k hlavě a koukl na Solari. Nebyl si jistý, jestli se mu teď nevysměje, že už je na pohádky moc velký. “Povídala nám je dřív, když jsme byli malincí,“ upřesnil rychle pro jistotu, neb chtěl i nadále zůstat jejím zachráncem a hrdinou!
Sol nadšeně přijala jeho nabídku „nejlepší kámoši na život a na smrt“, Nicovi se vykouzlil široký úsměv na tváři. Začal vrtět ocáskem a pohazovat hlavou, přičemž připlácl hrudník na zem. Zadek vystrčil k nebi a zaujal veselý „hrací postoj“. Poskakoval jásavě kolem Solari, dokud nezvedla tlapku nahoru, aby své přátelství navždy utvrdili. Nico se zvedl ze země, oklepal ze sebe sníh, ktetý se mu nalepil na chlupy, a pak došel k Sol. Koukal jí do očí, usmíval se. Tohle byla výjimečná chvíle, která se za život už zřejmě nikdy opakovat nebude! Moc dobře rozuměl všemu okolo přátelství. “Navždy!“ hlesl a položil svoji studenou pacičku na tu její. “Budu vždycky s tebou, abych tě mohl chránit!“
Měl dobrou náladu. Tyhle chvilky se Solari, jeho novopečenou nejlepší kamarádkou, se mu fakt líbily. Ani se mu nechtělo vracet domů, tam byl sám a neměl tam kamarády. Rozběhl se vstříc domovu téhle mladé princezny. Byl zvědavý – co je tam asi čeká? Tedy spíše jeho. Cizí vlček v neznámé smečce, nebude to vadit? Jsem se svojí nejlepější kámoškou, nebude to vadit nikomu! “A jaká je vlastně tvoje smečka? My nemáme smečku. Žijeme jen s tátou a mámou. Nevím moc přesně, jak smečka vypadá. A na co je dobrá? A co se tam dělá?“ vyzvídal, přičemž zpomalil do klusu, aby si mohli více povídat. Když uháněl, dost dobře mu to nešlo.

>> se Solari do Daénu

Solari byla opravdu velice příjemná společnost. Pořád Nica jen chválila a skládala mu komplimenty, z toho byl mladinký vlček trošku nesvůj. Pořád se na střídačku usmíval, sklápěl uši a nakláněl hlavu do strany, když zrovna neporozuměl úplně přesně tomu, co právě řekla. Ohledně jejího jména jen pokrčil rameny, “mě se ale moc líbí.“ Řekl jsem to špatně? Byla to taky pochvala, ne? Byl to kompliment ode mě pro ni, nepochopila ho? Nebo jsem to pokazil já? uši nechal rozpačitě stažené u hlavy. Nevěděl, co dál by na to měl říct, proto raději neřekl nic.
Solari očividně byla velice kontaktní a akční slečna, její následující čin Nica úplně vyvedl z míry. Ač tento vlk má rád společnost a je taktéž velmi hravý, tohle nečekal. Zůstal stát jako opařený s jemně pootevřenou tlamkou, přičemž na Solari zaraženě zíral. Ona mě olízla? znovu si v hlavě přebral to, co se před momentem stalo. “Hehe,“ zasmál se, aby zakryl to, že je tak rozrušený. Ve skutečnosti se mu ale rozbušilo srdce a zalil ho podivný pocit nervozity. Dostal jsem první pusu. A objala mě. Znamená to něco?! Měl bych… Měl bych něco udělat? Taky bych ji měl obejmout? Co to znamená?! v hlavě začínal mít maglajz, nevěděl, jak by mě zareagovat. Nechtěl nic pokazit!
Solari naštěstí nejspíš úplně tak nezavnímala, jak moc ho rozhodila, a mlela dál. Nico si ve své mysli hlasitě oddechl, navenek však nedal nic znát. Jen se hloupě usmíval a pokyvoval hlavou. Pořád se mu ale vybavoval ten okamžik, jak na něj skočila a olízla ho. Byl to zvláštní pocit. Ještě od nikoho nedostal takovou pusu a objetí, jako teď od ní. A rozhodně ne od nějaké vlčice, vždy jen od rodičů nebo sester. Nervozitu zanedlouho nahradil pocit zvědavosti a netrpělivosti, rád by věděl, jestli teda bude jeho kamarádka nebo ne. Ona se k tomu ale nijak nevyjádřila a úplně to přešla. Měl by se jí zeptat znovu? Začala mu říkat o svých rodičích a pak mu vysvětlovat, že bratři nejsou nic moc. To vše ho velice zajímalo, jenže pozornost pořád nedokázal udržet u toho, u čeho vlastně měl. Přemýšlel nad tím, jestli bude jeho kamarádkou. A navíc se ze svých pocitů teď taky cítil trochu zmatený – chtěl, aby zopakovala to, co před chvílí udělala. Rád by znovu cítil ten její teplý, měkký a mokrý jazyk na svém obličeji. A objetí kolem svého krku. Byl z toho tak podivně rozrušený. Navíc se ho dotkla mokrým studeným čenichem přímo na tom jeho, zřejmě omylem, ale jeho u toho zvláštně zalechtalo v žaludku. Takové pocity neznal...
Koukal na ni, usmíval se a vrtěl ocasem. V hlavě přemýšlel o něčem a navenek vypadal úplně jinak. “Jméno Taylor ve tvém jméně nemůžu najít,“ hlesl nakonec tiše, když sám sebe trošku uklidnil. “Matku máš od S, takže Solari sedí,“ usmál se. "Ale jména tvých brášků jsou úplně jiná. No, ale to nevadí. Moji rodiče taky mají jiná jména oproti těm našim," zazubil se a mrskl ocasem. Znovu ucítil šílené nutkání se jí dotknout. Mohl bych? Chci se dotknout jejího těla tak, jako to udělala ona…, chvíli otálel, ale pak zvedl tlapku od země a pohladil ji přes krk. Zachvěl se. Takové doteky se mu hodně líbily!

Rozešel se po jejím vybídnutí dál a u toho se snažil propojit si v hlavě, co vlastně říkala o těch magiích. Podíval se na její oči. “Takže já mám modré oči a to znamená, že můžu čarovat s vodou? A co s ní můžu dělat? Asi to… Asi to moc nechápu,“ podotkl zmateně. “Ale jsem rád, že jdeme k tobě domů. Vůbec nic tady neznám a… a tvůj domov mě hodně zajímá,“ zazubil se a hravě poskočil kupředu. Pocity chtivosti se Solari dotknout zase pomalu přecházely. Koukal na ni, u toho pomalu klusal vstříc novému dobrodružství a odhodlaně pronesl: “Budeme teda kamarádi? My dva? Spolu?“ s očekáváním na ni nepřestával upírat svůj nedočkavý pohled. Když mu neodpověděla, musel se přece ještě jednou zeptat, ne? Potřeboval vědět, co a jak!

>> Ostříží zrak

“Myslíš, že je to hezký jméno?“ rozpačitě se pousmál. On si to myslel taky, ale ještě nikdy mu to nikdo z očí do očí neřekl, takže si nebyl úplně jistý, jestli to jméno opravdu pěkné je. Neměl bych teď pochválit na oplátku to její? napadlo ho, přičemž na ni koukal a poslouchal, proč je jejím hrdinou. “Tvoje jméno je taky super, Solari zní hodně jakoby… vznešeně, nebo jak se to slovo říká. Jako to, když jsi nějaká hodně hodně výjimečná a teče ti tělem vážená krev, kterou nemá jen tak někdo. A ostatní vlci si tě váží. Znamená to vznešený, ne?“ zamyslel se, přičemž pak trochu bezradně pokrčil rameny. Neřekl jsem to špatně? nevěřil si. Pochybnosti o své osobě měl v mysli 24 hodin denně. Trable… Hodně trablů. To toho musela hodně zažít, když už nějaký trable zažila, napadlo ho, že by se jí měl držet. Možná by chvíli měl cestovat s ní. Pak by něco prožil, získal nové zkušenosti a taky vzpomínky. “Myslíš, že jsem hrdina? Jako ten z pohádek?“ slovní zásobu neměl zas tak rozvinutou, ale co znamená slovo „hrdina“, to naštěstí věděl. Usmíval se od ucha k uchu a vrtěl ocáskem. “Ještě nikdy jsem nebyl ničí hrdina,“ podotknul, zatímco zkontroloval nejistě okolí, neb zafoukal lehký vánek a jemu to způsobilo nepříjemný pocit. Jakoby tu někdo byl s nimi. Potřeboval si to očíhnout, nikoho však nenašel. Poklidně tedy přenesl pohled zpět na ni. To až řeknu sestrám. Mám novou kámošku se vznešeným jménem, Solari! Jsem pro ni hrdina! Zachránil jsem ji od divokého kance!
“A jak se jmenují tvoji rodiče?“ nahnul zvědavě hlavu na stranu a přešlápl z tlapky na tlapku. “Táta je Sol a máma Ari? Nebo jak?“ nechápal, jak to myslí. Když si pak ale začala na tlapce počítat sourozence a ponořila se tak hluboce do přemýšlení, musel se pousmát nad tím, jak roztomilé to bylo. Líbila se mu! A voněla mu. Usmíval se na ni a čekal, co z ní vypadne. “Tolik?!!“ vyštěkl šokovaně. Zavrtěl ocasem a radostně poskočil. “Já mám jen dvě sestry, taky bych chtěl bráchu! A je hodnej? Tvůj brácha? Máš ho ráda? A líbí se ti? Hrajete si spolu?“ Nico měl stále duši vlčete, jaksi nestihl vyspět. Sice se vytáhl a už to byl mladý teenager, ale duší nikoliv. Jak byl dlouho zalezlý v jeskyni, tak nějak vše teprve doháněl.
Ohlédl se směrem, kterým Solari ukazovala. “Ahaa,“ hlesl fascinovaně. Její vyprávění, no a celkově asi i celý její život, mu připadalo jako jedno veliké dobrodružství. Záviděl jí. On tohle nikdy neprožil, byl jen doma. Pocítil silné nutkání držet se jí a neztratit ji. Ona byla klíčem k novým zážitkům! “A ukážeš mi to u vás doma?“ požádal ji chtivě. “A potom, až se zastavíme u vás, můžeme najít tu druhou smečku, kde ej tvá kamarádka. Nevím, jak je to daleko, ale… Určitě ne tak moc daleko, ne?“ zazubil se a ostýchavě se podrbal zadní tlapkou za uchem. Neměl zdání, kde se nachází jaká smečka, jaký les a jaké hory. Nic neznal. “Víš, co mě napadlo?“ pověděl pomalinku, jakoby nad tím hrozně přemýšlel. Ale možná byl jen tak zdrženlivý a měl obavu to vyslovit. Co když se jí to nebude líbit? stáhl uši k hlavě a tiše si sám pro sebe kníkl. Ale už to nakousl, měl by to přece doříct. No tak, nezdržuj! Řekni tooo! hleděl na ni a mlčel. Pak se ale nadechl, chtěl to říct, ale v tom začala mluvit ona, takže zase vzduch vydechl a ztichl.
Pod huňatou srstí na tvářičkách se začervenal. To, co řekla, ho rozhodilo. “Ehm,“ zatěkal očima do stran. Uši nechával stažené. Ocáskem však máchal ze strany na stranu, ale ne moc rychle, spíše pomalu a zadumaně, jakoby nevěděl, jestli jím vrtět zrovna teď chce. “Já,“ zakoktal se. Teď se cítil neuvěřitelně trapně! Ani nevěděl, jak by měl pokračovat. “Já jsem pěknej?“ vypadlo z něho nakonec. Jak prosťoučkým vlkem byl. Nakonec se však usmál. “Děkuju,“ šeptl a sklopil stydlivě pohled k zemi. Krásný mladý vlk… zopakoval si v hlavě a pak se na ni znovu podíval. “Ty seš náhodou taky moc krásná! Líbí se mi, jak ti oči ladí k srsti. Ještě jsem nikoho takového, jako jsi ty, nepotkal,“ usmál se. “Ale co jsou magie, to fakt nevím. Ještě nikdo mi o nich nic neříkal. Co je magie? To slovo nechápu. Jakej to má význam?“ lehce se zamračil. Nerozuměl tomu.
Pak si vzpomněl, že by mohl dokončit to, co nakousl. “Eh, hele, víš co?!“ zahalekal divoce. Rozhodl se, že to teď prostě vypálí! “Můžeme být kamarádi spolu!“ štěkl s úsměvem na tváři. “Když nemáš moc kamarádů, tak… Tak bysme mohli,“ hlas mu pomalu utichal a slova docházela. Nakonec ztichl úplně a jen na ni koukal. Tiše jako myška.

Zastříhal ušima, když vlčice promluvila, a pak tiše vzdychl. Měl strach se podívat ven, proto byl rád, že se jako první vydala ona. Natáhl zvědavě krk jako žirafa k východu a čekal. Nastražil uši a poslouchal, jestli se něco stane, ale nakonec jeho nová společnice odsouhlasila, že je vše v pořádku a začala se sápat akčně ven. Nico byl zdrženlivější a opatrnější, trvalo mu to trošku déle. Potřeboval se rozkoukat. Šel pomalým plazivým krokem a koukal vyplašeně očima sem a tam. Nakonec se však ze sněhové nory vyškrábal ven taky a rozhlédl se kolem sebe.
Kde nic, tu nic. Bylo všude prázdno, byli tu jen ona a on. Poprvé se konečně usmál a zavrtěl ocasem. Zastříhal ušisky, pak je nechal nastražené dopředu k vlčici a celou si ji prohlédl. Měla pěkný kožíšek, takový ještě u nikoho neviděl. Dokonce i oči měla takové nahnědlé, ladilo jí to k sobě. Začenichal, aby se mohl nadechnout její vůně a tak si ji i lépe zapamatovat. “Já jsem Nico,“ představil se. Pak se ale ostýchavě pousmál, “však já jsem nic neudělal.“ Nechápal, za co mu jako děkuje, když on se jen zbaběle zašil uvnitř nory a nevystrčil ani kousek čumák či tlapku. Ty jsi ale slaboch, holka tě musela zachraňovat, co by tomu řekl táta? Nebo Scallia! Ta by se určitě nikým zachraňovat nenechala, ta by toho divočáka ještě sama zahnala, smutně sklopil zrak na své tlapky. Už trochu vyrostl – byl sice o poznání hubenější (možná až kostnatější, když tak rychle vyrostl) oproti dřívějšku, nicméně jeho srst byla pořád jako u medvídka. Nadýchaná a měkoučká. Podíval se zpět na vlčici a s úsměvem na ni pohodil vesele hlavou. “Co znamená tvoje jméno?“ napadlo ho. “Zní to jako… Sluníčko. Solari a sluníčko, to zní hodně podobně,“ zažvatlal. Moc podobné si to navzájem nebylo, ale co už. “Já mám dvě sestry, a ty? Kde máš rodinu? A kde bydlíš? Někde poblíž? Já to tady moc neznám, asi jsem se trochu ztratil, hihi,“ rošťácky se zasmál a energicky poskočil předníma tlapkama kousek nad zem. Byl společenský a hodně zvědavý, vyptával se na osobní info a nemohl se dočkat odpovědi.

Nico stál jako přišpendlený, měl hrozný strach. Jeho svaly byly úplně zatuhlé a celé tělo odmítalo cokoliv udělat. Vykuleně zíral na přibližujícího se divočáka, který běžel tak rychle a agresivně, že nohama rozhazoval zledovatělý sníh všude okolo sebe. Probral ho až varovný výkřik vlčice, na kterou se na moment podíval svýma modrýma očima. Jak ji spatřil a uvědomil si, co se vlastně děje, odrazil se ze zadních tlapek a rozběhl se nejrychleji, jak jen mohl. Mířil k vlčici, netušil totiž, kam jinam by měl utéct. Sám být nechtěl, přeci jen, ve dvou je vlkům vždy lépe. Navíc v celém širém okolí nikdo nebyl a on samotu prostě nesnášel. Určitě by se ztratil a takhle... Takhle měl možnost, že ona bude znát cestu do jeho rodného lesa. Třeba byla zkušená a znala hodně míst.
Doběhl k ní, na moment prudce zabrzdil a hlasitě začal dýchat. Ohlédl se za sebe, divočák mířil stále k nim, ale naštěstí nebyl tak rychlý jako Nico. Malé vlče bylo přece jen hbitější a energičtější, než starší zavalitý divočák. "Co budem dělat, co budem dělat!" naléhavě opakoval vyděšená tázavá slova, přičemž přešlapoval nervně z tlapky na tlapku. Když pak vlčice vymyslela, kam se ukryjí, ani minutu neváhal a zaběhl dovnitř. Zašil se až úplně do hloubky oné nory a ani nedutal. Skrčil se na konci tak, aby ho nebylo vidět při pohledu na vchod, a modlil se, aby je divočák nenašel. Třeba neměl tak dobrý čich, jako ho měli vlci?
Po chvíli, kdy se nic nedělo a bylo ticho, zastříhal ušima a pozvedl hlavičku. Natáhl ji blíže k východu z nory a začenichal. "Myslíš, že je pryč? Třeba to vzdal," zašeptal tichounce, ale neodvažoval se udělal kroky vstříc východu. Jen se zase skrčil a zíral na vlčici. Doufal, že ona bude sebevědomější jak on.

<< Furijské hory

Čím blíže byl údolí, přes které s Mielei i otcem už několikrát procházeli, tím více slyšel jakési podivné zvuky, které ho nenechávali klidným. Zpomalil svůj krok a nastražil ouška. Uklouzla mu tlapka na zledovatělém sněhu, málem s sebou třískl o zem, ale ustál to. Pak se zastavil, hlasitě oddechl a pozoroval okolí. Znělo to jako skřeky nějakého zvířete, možná prasete? Zaslechl i hlasy, co se asi mohlo dít? Dostal strach.
Rozešel se opatrnými krůčky dál, až dokud nespatřil mladou vlčici s hnědým kožíškem, jak utíká před divočákem. Nico divočáky neznal, nesetkal se s nimi. Nic o prasatech nevěděl. Byl nevzdělaný a lov či divoká zvěř mu nic moc neříkaly. Netušil, zda je takový divočák nebezpečný, ale usoudil dle pohybů a zmatku dané vlčice, že asi je. Jenže, co by měl dělat? Co by si měl asi tak počít? Nervózně přešlápl z tlapky na tlapku a zahleděl se na bílý kouř, který mu šel od tlamy, kdykoliv vydechl.
Rozběhl se, tedy spíše se začal klouzat po ledu blíže k vlčici. Měl stažené půlky, neměl odvahu cokoliv udělat! A čím blíže jim byl, tím spíš zpomaloval krok, začal se třást. Měl opravdu strach. “H-Hej!“ vyplodil ze sebe. Snažil se to zakřičet nahlas, ale vítr jeho hlas unesl někam pryč. “Haló! Poběž sem!“ zakřičel na vlčici a zamával na ni tlapkou. Mohli by utéct spolu, možná by je divočák nedohnal! Bohužel stál zarytě na místě a jeho tělo se odmítalo pohnout. Navíc netušil, jak by vlčici měl pomoci, nic neuměl! A hrdina rozhodně nebyl… Jen na ni zíral a čekal, co se stane.

Tiše si povzdechl. Vlci se bavili mezi sebou a Nicovi se skoro nevěnovali, jeho to přestávalo bavit. Byl velice společenský vlk, nesnesl, když se cítil jakkoliv odstrčený. “Mie,“ oslovil ji a lehce do ní dloubnul tlapkou. Vyčkal, až se na něj podívá a pak spustil: “Já se asi vrátím domů, je mi zima a mám hlad.“ Zahleděl se jí do očí, jeho pohled byl trošku smutný.
Ostatním však vesele sdělil: “Rád jsem vás poznal, třeba se ještě někdy uvidíme!“ zavrtěl na ně ocasem, otočil se na tlapce a rozešel se pomalým klusem někam pryč. Cestu domů si samozřejmě nepamatoval, zapomněl ji. Spoléhal na to, že si ji pamatuje sestra, ale s tou teď nešel. Šel sám, musel se spolehnout jen na svoji maličkost. Byl z toho trošku nervózní. Žaludek měl sevřený. Ale možná se ani nechci vrátit domů. Mohl bych být jako Scallia a cestovat sám. Poznávat svět! Sice na to neměl povahu. Jeho sestra byla daleko průbojnější a akčnější, on byl vystrašenější a neměl takovou sebedůvěru. Ale rozhodl se, že to zkusí překonat a domů se nevrátí. Možná najde nějaké vlky po cestě a něco konečně zažije! Doma seděl dost dlouho.

>> Němé údolí