Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokynula hlavou znovu na to, že se jevila jako nedosažitelná. Chápal to až moc dobře. Jenže co se tak na ní tehdy dívala, tak jí přišlo že s ním je jen protože nechce být sama. Strach u toho, že skončí sama... mohlo za to nějaké trauma? Nebyla psychologem, aby to více mohla soudit. Byla ráda, že dokázala vyřešit v sobě ty své problémy. A že se z toho nezhroutila. Leč chvilkami byla velice blízko k tomu, aby se skutečně zhroutila. "Nemyslím si. Rozhodně by mohla být ale fajn kamarádka. Je rozumná a nemá morální zásady, takže věci řekne na plnou hubu." Zamýšlela se nad tím a teda to asi byla ta věc, co ji hlavně dostala ze smečky. Pak už říkala věci tak jak je cítila a to nebylo pohodlné. Ups no. Občas se to stane. "Já taky doufám... bez něj je svět najednou tak šedý... ale nemyslím si... " Bůh ví kde byl a kde byla ona. Možná se setkají, až jim osud bude přát, ale zatím? Zatím byla sama a bude sama.

Vnímala jak se podivně ošíval když se o tom zmínila. Láska. Byla skutečně podivným citem. Vybírala si nečekaně a udeřila skutečně silně. V jeden moment to bylo jako kdyby se jedinec mohl vznášet na obláčku a v ten druhý... to bylo jako kdyby se probudil dalšího rána s bolehlavem po snězení až moc kaktusových plodů. Chápala ho. Až moc dobře ho chápala. Ona momentálně měla taky na konci packy nedosažitelné. Morpheus nebyl nikde k nalezení. A ona čekala. Čekala jako Penelope na svého Odyssea. Protože neexistovalo to, že by na něj nečekala. Na to se jí až moc zaryl pod kůži. Na to až moc udělal cestičky a naplnil její srdce pocity, které nechtěla snad ani znát.
Jedna byla nedosažitelná a druhá byla sen. Nito zavrtěla hlavou, ostatně jako teď dělala neustále, když jí něco přišlo až moc složité na prvotní uchopení. "Předpokládám, že to první je Merlin. Ta vlčice... je až moc lehce dosažitelná. Je zlomená, rozdrcená. Jen si toho nikdo ještě nevšiml tak dokonale, protože to maskuje. Co se týče té, o které nevíš jestli byla skutečnost... sny se většinou jeví jako krásné, ale nikdy se do nich nezamiluješ. Takže spíše bych... soudil to, že bude ve světě, kam se momentálně nedostaneš. Když si teda odsud zmizel." Zmizel do jiného světa, ne? To se tady vlkům dělo, co aspoň tak slyšela. Proč to celé muselo být tak složité? Nemohli věci přijít s návodem?

Ticho, které by se dalo krájet nožem. Z jeho strany ovšem. Z jeho strany nebylo nic jiného než hmatatelné ticho, ale ona to chápala. Chápala to až moc dobře. Potřebovali si to pro začátek vyříkat a pak je možná ty dvě pochválí. Ushari bude ráda, že to mezi nimi bylo takové. Bude za to rád Morpheus? Nebo se bude děsit toho, co jsem zase provedl? Ale musel sem si to konečně urovnat. Proběhlo mu hlavou. Pohled stále neupírala na Zohara. Dávala mu stále prostor k tomu, aby si to všechno ve své hlavě srovnal. To byla potřeba. U nich dvou rozhodně velká.
Naklonila mírně hlavu na stranu, když položil tu otázku. Nakonec se na něj podívala řádně a olízla si pysky stejné barvy jako měl její čenich. "Že ti na tom vlku záleží a zároveň máš výčitky z toho, co se mezi vámi stalo. Máš tam city, které si nechceš přiznat. Že by láska? Láska často donutí vlka cítit pocity, které by nikdy předtím nechtěl cítit. Když se mě třeba zeptáš na Morpheuse, tak cítím v hrudi teplo. Hřejivý pocit a jako kdyby mi tam něco kvetlo. Protože si přiznávám svou lásku k němu. Vím, že ho miluji. Miluju ho tolik, že bych pro něj dělal šílené věci. Ale ty to nejspíše nemáš v sobě vyřešené. Akorát tě to bude brzdit v dalším rozvoji. Dřív jsem něco takové zažíval, když jsem se zamiloval do jedné vlčice u nás ve smečce. Byla nádherná, dokonalá, ale nemohla být má. Jinak bych letěl ze smečky a ona taky. To jsem ji udělat nemohl." Další prozrazení ohledně minulosti? Proč ne když k sobě s bratrem začínali být upřímní. Nito rozhodně neměla problém se mu s tímto svěřit a ukázat mu, jak moc mu důvěřuje. Možná až moc mluvila a měla by na chvilku zmírnit to, co si myslela.

Nemluvil a tedy když tedy skončila svůj rozhovor, nebo spíše momentální monolog, tak nemluvil ani jeden z nich. Každý mlčel. Ona se dívala na nebe a cítila ve svém srdci, jak to bolí. Možná proto chtěla na Morpheuse čekat klidně až do konce dnů. Protože on chtěl rozbitou vlčici, co vždy spíše toužila být vlkem a ne dcerou nějakých pochybných vůdců smečky. Milovala své sourozence, Ushari, Zohar, Cami... každý byl vlastní osobnost v momentální době. "Díky." Odpověděla mu jen na to a sledovala dál nebe. Nemohla to říct jinak. Ani kdyby chtěla. Prosté díky to vyjadřovalo dokonale.
Nakonec přece jen na něj sklopila pohled. "Koukni ale na sebe... jak si to dotáhl. Peisia, Ushari, Merlin tě brání jako kdyby neexistovalo nic jiného na světě. Věřím, že se k nim brzy přidají další a jsem za to rád. Konečně máš místo kam patříš... a kam... patřím i já." Bylo to uvolnění. Už nemusela být ta vlčice, co si hrála na někoho jiného. Už mohla říct hrdě své jméno a mluvit otevřeně. "Celý život u nás doma jsem se navíc bál, že mne někdo pozná. Že neuslyším na mnou vymyšlené jméno. Že mi přeskočí hlas zpět... ale tady? Je to jako ráj. Nemusím si hrát na nic. A ty taky ne... máme tu vlky co nás chápou... co jsou v tom s námi." Myšlenkami zase sklouzla k šedému vlkovi. Co by dělala bez Morpheuse? Nejspíše by se cítila dále jako defektní tvor. Jako někdo, kdo ani neměl existovat.

Pohledem sledovala stébla trávy, která se najednou zdála tak moc zajímavá. Zajímavější než Zohar samotný. Přesto stáhla delší uši znovu k hlavě a trhaně se nadechla. "Bál jsem se. Popravdě jsem se bál. Bál jsem se, že když promluvím, tak to praskne i na mě. A stanu se rovněž terčem posměchu. A to já... tehdy jsem si myslel, že to je to nejhorší. Strach mne svazoval kdykoliv zasáhnout. Bál jsem se, že když promluvím tak to na mne praskne a já budu nucen být jen a pouze samice. To by mne zničilo. Ale to mne neomlouvá. Teď vím, že to byla kravina. Jen... promiň, že mi trvalo tak dlouho skutečně otevřít oči." Trhaně se nadechl. Šlo to až moc lehce ven. Proč to najednou šlo tak lehce a předtím to nešlo? Co to teď bylo za magii? Proč ta magie tak bolela uprostřed hrudníku?
Odvrátila pohled, když říkal o těch zlomených vlcích. "Je nás tu víc, Zohare... je nás tu mnohem víc. Ne vždy to je... pod tím vším ale vidět. Někdy jsou to ti co nečekáš a jindy právě ti, kteří jsou na ostatní špatní jsou ve svém nitru zlomení. Docela ironie, že to říkám." Uchechtla se a podívala se na nebe. "Ovšem tady je jen na tobě, jak tvůj život dál půjde. Můžeš tu být kdokoliv..." Což si taky ověřila.

Poprvé snad za celou dobu viděla nějaké emoce z jeho strany. Nevěřil jí ovšem tu nenávist k vlastní dárkyni života. Což velice dobře chápala. Pokynula hlavou jakože slyšela jeho otázku a zamyslela se. Kdy to bylo? Přemýšlela jako kdyby mu chtěla dát skutečně pravdivou odpověď, Což taky měla v plánu. "Nějak celý život? Ale byl jsem naučený k tomu, abych odrážel ostatní. Abych... ignoroval svůj vlastní názor a já tak dělal. Ale poté co jste odešli jsem se jim vzepřel. Cami si hrála na princeznu, co držela smečku pohromadě a já... byl ten rebel, kterého možná kvůli tomu neměla a stále nemá ráda. Často jsem byl na rodiče nepříjemný po vašem odchodu. A než sem odešel i já, tak sem se s nimi porval." Přiznával se k tomu postupně. Nebylo to tak příjemné jak si myslela že bude konečně si s bratrem ujasnit věci, ale bylo to těžší než cokoliv jiného.
Ptal se na to jaké bylo být v jeho kůži. Zavrtěla mírně hlavou a zadívala se do země. "Uhm. Já s sebou nenechal tolik vytírat podlahu a urážet se. Postavil jsem se jim. Jako někdo do tajně chodil na výcvik boje to bylo... prokousl bych jim oběma hrdlo, kdyby mne nezastavili." Přiznala se k tomu nakonec a mírně stáhla uši k hlavě.
Převalovala v hlavě slova, která jí bratr řekl o flekaté vlčici. "Takže jste spolu měli chvilkový románek? Proč... s ní nejsi pokud se mohu zeptat?" Netušila co se mezi nimi odehrálo. Naopak by bratrovi přála nějakou tu romanci, ale chápala že to pro něj nejspíše muselo být až moc brzy po úprku od rodiny.

Poslouchala jeho slova a přebírala je ve své hlavě. Mít tu zbytek rodiny bylo na houby. Kord když se Peisia chovala jako matka a chránila si ty dva. Odmítala poslechnout její verzi. Přesto ona toho změnila více než dost. Pokynula hlavou. "Cami se možná nikdy nezmění a bude chtít ject dál ve starých kolejích. Sivu skoro neznáme... vypadá to na zcela jiný typ povahově než byla ma... ona." Leč se snažila mluvit bez dávání nějakého většího názoru na rodinnou situaci, tak prostě slovo matka jí přes pysky už nešlo. Proto místo toho skutečně od srdce znechuceně řekla ona. Jako kdyby se jí do tlamy dostala žluč. Bylo vidět, že Nito si za tu dobu uvědomovala věci, které nikdo nechtěl snad ani slyšet. Nenáviděla vlastní rodiče snad víc jak nemoci.
Nakonec se přeci jen skutečně přiblížila k němu a posadila se. Ne natolik blízko, aby mu narušovala osobní prostor, ale natolik aby případný šepot slyšel. "Hah, pořád respektuji to jak jsem se narodil. Ale je to složité. Sám se ještě hledám. Od té chvíle, co jsme se viděli jsem... lehce převrátil rodnou smečku naruby. Odmítal jsem léčit, odmítal jsem dál hrát jejich špinavou hru a místo toho se rval. V tu dobu mne každý snažil vrátit zpět. Že jsem přece samice... jenže mne nikdy nebavilo hrát si na princeznu. Radši jsem se uměl bránit. A využíval svůj jazyk, abych se vymluvil z věcí... co... jsem neměl rád. Ushari mne bere stále jako tu Nitocris. Ale... já se možná tak trochu vidím více jako samec. Však... tak i vypadám. Jsem mohutnější než samice." Podotkla a šlehla ocasem. Podívala se na své packy. Mluvil o o Morpheusovi. Jak to vidí on. "Neměl zrovna dobré zkušenosti se samicemi. Takže mne spíše bere jako samce co mu jednoho dne bude moci dát... více? Potomky? Hah... ani jsem o tom nepřemýšlel popravdě." Kdyby byla člověkem nejspíše by si projela prsty vlasy v gestu, které by znamenalo jistou frustraci. Jenže byla vlkem takže místo toho se podívala ke korunám smrků. "Všiml jsem si toho pohledu, co ti dávala ta flekatá... Merlin? Myslím že tak se jmenovala. Co se mezi vámi stalo? Sic mi to asi nebudeš chtít říct, ale... jestli jí mám od tebe taky držet dál jak Cami..." Podotkla ona a zadívala se na bratra upřeným pohledem. Zajímalo jí upřímně o jeho minulosti více.

Prvně stáhnula uši. Podívala se pryč. Dál od něj. Nikdy předtím nemluvila tak moc ze svého srdce jako na těchto ostrovech. "Protože jste tu s Ushari byli první. Já... netušil jsem, že se tu objevíme všichni a do toho ještě Sivatag. Musí to být fakt... na nic." Nevěděla co říct. Poprvé nevěděla co by měla říct na něčí slova. "A i když ti tento les nepatří, tak stále nemusíme spolu trávit tolik času." Dodala nakonec. Nedívala se na něj přesně. Spíše měla hlavu a pohled sklopený. Nevyjadřovala tím svou nadřazenost. Na tu neměla právo. Neměla právo na to být vůči němu nepříjemná. Ani nechtěla. Neměla důvod. Tady nedostane za každé milé slovo k němu vyhubováno. Jediné komu to procházelo byla Ushari. Nikdo jiný. Nejspíše nedotknutelná dcera.
Ptal se jak by jí měl oslovovat. Překvapeně se na něj podívala. Zmatení se v jejích očích lesklo. Přesto se slabě usmála. "Stále jsem Nitocris. Pro některé samice a pro jiné zase samec. Je mi jedno jestli budeš tížit k tomu... starému zvyku. Ale díky za zeptání, bratře." Slabě se na něj pousmála a uvolnila napětí ve svém těle. "Hledám toho šedého vlka, který se mnou trávil tolik času a který se kvůli mne přidal do smečky... neviděl jsi ho? Je mi... drahý." Nitocris by se předtím nejspíše ani s někým tahovým nezahazovala. Rodiče by jej neschvalovali, ale teď? Vyjadřovala k němu náklonnost i slovně.

Uhnula zeleným pohledem v moment, co cítila ten, který nejspíše poslední dobou cítit ani nechtěla. Proč museli být problémy tam, kde chtěla utéct před rodinou? Nemohla tu být jen ona sama? Kord když tu ještě nebyl ani Morpheus o kterého by se mohla opřít. Semkla pysky do úzké linky a chvilku přemýšlela, jestli by se měla ozvat. "Pokud bys chtěl, mohu... odejít. Nechci problémy." Promluvila nakonec. Proč to tak moc... bolelo v jejím krku? Proč nedokázala na něj... upírat pohled? Ano, reflektovala, ale když se konečně snažila být individuální osoba, tak musela přijít rodina a pokazit to.
Znovu se nadechla a podívala se na něj. "Abys věděl... pokud se pokusí Cami něco udělat, tak ji zakousnu. Hah.. jsou to silná slova? Možná bych je neměl říkat. Ale... sakra. Neřekl bych už něco, co bych nemyslel... vážně. Možná bych ale měl mlčet." Proč se najednou zadrhávala? Proč slova nešla z jejích úst? Nechtěla jen na něj civět a očekávat, že jí odpustí.

<--- Luka
A tak se konečně dostala až na místo, kam jí srdce táhnulo. Jenže v moment, co tam došla si uvědomila, že pach svého milovaného necítila. Sakra, kde jen Morpheus byl? Co se mu mohlo stát? Nitocris jen stáhla uši ke své hlavě a zalitovala toho, že si nedala pozor na něj. Měla být neustále po jeho boku. Měla... měla být lepší partnerka. Ale co se dalo dělat. Cítila jak se jí stáhlo hrdlo v moment, co cítila ten pach hodně v dálce. Zohar. Sakra... on tu byl? Jasně, byl zpět zase na ostrovech, ale nečekala že bude s ním takto brzo sama. Ushari nikde nebyla, ale naštěstí tu nebyla ani Cami. Ta by to všechno mohla tak akorát pokazit. Zaskřípala zuby.
Jala se praktikovat hluboký nádech a výdech, tak aby uklidnila svůj divoký srdeční tep. Měla pocit jako kdyby jí mělo srdce vyskočit z hrudníku. Nemohla ho nikterak uklidnit. Ale tak... byl čas mu čelit. Vyříkat si to. Nechá na sebe řvát, nechá ho... klidně si kousnout. Jen aby s ním byla v pořádku.

A tak se dostala na tuto planinu plné zeleně. Příroda se probudila k životu a ona netušila jestli to oslavovat nebo být nešťastná. Morpheusovi by se to nejspíše líbilo, na jaře se poznali, ale i ona ho začínala mít ráda. I když během jara asi nejvíce pršelo. Brrr, jak ona neměla ráda déšť. Což byla ráda, že asi většinu deštivé sezóny prospala.
Podívala se okolo sebe. Podařilo se jí najít menší tůňku a mršinu srny. Nejspíše jí ulovil nějaký jiný dravec. A ona z toho momentálně profitovala. Sklonila svou hlavu a urvala si kus masa. Chutnalo to... no chutnalo to jako klasické maso. Nemohla si vybírat. Nebyla už dávno tou princeznou, co by nosila čenich až moc vysoko. Prostě... jedla. Jedla tak, aby ji to chutnalo. A musela se dostat ještě směrem k lesu u mostu. Tam možná bude Morpheus, když... když to bylo blízko Namarey.
---> Les u Mostu

A tak byl Lapis pryč. Ani se tomu nedivila, když se probrala. Unaveně zívnula a protáhla své tělo. Kde byl Morpheus? Byl někde vůbec v tomto okolí? Nebo snad se mu něco stalo? Její žaludek se nepříjemně stáhl ještě více, když si vzpomněla na to, že se Zohar vrátil. Sakra, to... ne. Ne že by se nesnažila jejího bratra přesvědčit k tomu, aby jí měl rád, ale nedokázala myslet na to, že by mu měla říkat snad všechno, co s Morpheusem dělá. "Ach, dobře. Měl bych se prvně najíst a pak jít hledat Morpheuse... co když se mu něco stalo? Ne, ne... bez něj bych tu ani nebyl. Sorry ségra." Zamručela si Nitocris pod vousy a vydala se do pohybu. Potřebovala hlavně teda najít něco k snědku. Což by bylo fajn najít i zdroj pitné vody.
--> Luka (Přes Dračí průsmyk)

Rozplýval se nad tím tvorem, což donutilo Nitocris, aby se jí zacukaly koutky. Neviděla nikdy takovou náklonnost. Jediné co zažila byla podobná náklonnost s Morpheusem, ale to nebylo takové. Podívala se na něj a pokynula hlavou. "Jistě, znám toho šedého vlka, co tu putuje s obchodem. Ovšem nikdy jsem u něj nebrala nic jiného než magické schopnosti... abych byla silnější." Osvětlila mu. Tohle ukázání, že existovalo něco tak roztomilého, ale proč to ona nedostala? Proč nemohla? Zacukala uchem. "Nitocris, žiju v poušti. V džungli je nějaká smečka? Jak zajímavé..." Zamyslela se nad tím Nito. Něco teda bylo i v džungli. Jak neuvěřitelné. Někdo by jí to mohl vysvětlit. Tohle všechno. Jak ostrovy vůbec fungovali. Nechápala to ještě všechno. A zdálo se, že vlk před ní byl skutečně v tomto... více zkušený. "Jsi tu delší dobu? Na ostrovech?" Ptala se ho nakonec. Dle toho určí, zdali se ho dále bude ptát na otázky ohledně ostrovů.

<--- Luka (Přes Severní hory)
Podívala se na poklidnou plážičku, která se jí zde objevila před zrakem. Jaká to krásná podívaná. Zavrtěla ocasem, leč to moc neměla ve zvyku. Jediné kdy to dělala byla reakce na jejího milovaného. Sakra, když už k němu vedla myšlenky, tak jí došlo, že ji vlastně ještě nenašel. Bála se o něj. Cítila jak se jí úzkostně sevřel žaludek. Bolelo to. Hrozně ji to bolelo. Dokonce i cítila jak její srdce vynechalo pár úderů. Ach ne, její milovaný se prostě vytratil. Co když si nacházel jinou? Ne, nemůžeš myslet na toto Nito. Ne, on by to neudělal. Vzdal všechno se samicemi a ty si změnila jeho srdce, protože jsi jiná. Ale co když... co když přeci jen... pochybnost v jejím srdci byla. A byla asi oprávněná. A pak si všimla toho pěkného vlčka. Mladičký. "Ach, dobrý den. nevšimla jsem si vás. Máte to ale pěkného tvorečka." Okomentovala Placha, kterého si koupil od prodejce hnědý vlk.