Příspěvky uživatele

< návrat zpět

× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy (ve čtyřech vlcích)

Podívala jsem se na Morpheuse a usmála jsem se. Láska v mém pohledu byla hmatatelná, krásná a čistá. Konečně to byl vlk, který mi rozuměl, a já neměla důvodu k tomu, abych na něj byla jakkoliv naštvaná. A abych si na něm vybíjela Zoharovo chování. Střelila jsem po něm pohledem. "Ne, Nito, některé věci se nezmění. On se nezmění. My ostatní se změnit můžeme, ale on? On nikoliv." Přejela jsem pohledem k Ushari. Chtěla změnit téma? Nezáleželo na tom? "Dáváš stranou mé pocity schválně, Ushari? Od Zohara jeho postoj chápu, stále mi nevěří, ale od tebe? Od tebe že nechceš vyslechnout svou sestru a její pocity, ale našeho drahého bratra bys poslouchala hodiny? Já bych vás poslouchal stále. Bez ohledu na to kdo je kým. Potřebovali byste si vylít srdce? Byl bych tu... proč tu ty nejsi pro mě?" Zeptala jsem se jí na plnou hubu. Rodina by se měla podporovat, tak proč sem se cítila, jako kdyby tomu nebylo? Možná skutečně tou jedinou rodinou měl být Morpheus. "Vážně, jestli jste se rozhodli, že pro mne ve smečce není místo, stačí to říct. Protože vyslechnout a odvrátit téma... není dobrý začátek pro zlepšování vztahů a rodina se takhle nemá chovat, to mi taky došlo.... ráda bych, aby naše rodina si byla blízká. Ne tak jak to nastavili rodiče... ale abychom si byli všichni rovni. Včetně našich budoucích partnerů." S posledními slovy se můj pohled stočil k Morpheusovi. A slova o rovnosti zároveň patřila i Zoharovi. Nyní v mých očích po tom probrání byl jako rovný člen naší rodiny. Ne ten lišák, kterým byl. Ale změna k počasí. Měli k tomu své a já se jim taky chystala říct, co si o tom myslím. "Nebude trvat dlouho, než se voda začne valit i do pouště. Hlavně z té louky... měli bychom se připravit. Sehnat zbytek členů. Sehnat skupinu lovců." Já sama byla spíše diplomatka a bojovnice, než abych se maskovala mezi lovci. Bavilo mne se rvát, budovat svou sílu. Ale to pro samice v naší rodině, a hlavně smečce, nebylo. "Možná bychom měli přesunout členy někam, kde nebude nebezpečí... ovšem když se voda bude valit z hor... nikde není bezpečno." Dodala jsem ještě a přitiskla se k Morpheovi.

Nitocris se trhaně nadechla a podívala se na Ushari. Semkla pysky do úzké linky. Poslouchala její slova. A přidal se k ní i Morpheus. Podívala se na něj překvapeně. "Morphe... tohle je území smečky, neměl bys zde být. Neměl jsem tě sem dovést... " Přesto pak věnovala pohled hlavně Zoharovi. Nadechla se a narovnala svá záda. Přitiskla se však při tom na Morpheuse. Byl to někdo s kým chtěla strávit zbytek dní tady. Někdo na kom ji záleželo stejně jako na rodině. A to, že se vydal za ní až do pouště už něco znamenalo. "Ushari... sestřičko, tohle je Morpheus. Ten o které jsem ti říkala. Morpheusi. Tohle je má sestra a poloviční bratr, Zohar. Chtěl bych, abys s nimi jednal s úctou. Jsou to dobří vlci, co ti neublíží. To samé prosím i od vás." Přejela pohledem po těch dvou a nakonec se znovu musela nadechnout. Potřebovala sebrat veškerou odvahu, kterou měla uvnitř sebe. "Zohare, pochopil jsem jak moc špatný byl názor naší matky až v moment, co jste vy zmizeli. V ten moment jsem viděl, jak celá smečka je zkorumpovaná. A vím, že má slova nikdy nemohou napravit roky, které... naše matka vyvolala. Ale chtěl jsem zbarvit oázy její krví... uvědomil jsem si ale taky v ten moment, že více reflektovat nechci. Chci být volný. Takový jaký skutečně jsem. Ne jen loutkou všech dalších. A toho se zde na ostrovech snažím držet. Konečně se nemusím skrývat před všemi. A byl bych rád, kdyby jsi na tom byl stejně. Vím, že bude trvat, než získáš ke mě důvěru, ale já... nenechám nikoho aby ti ublížil." Ta slova byla neuvěřitelně těžká. Ovšem během nich se v jejích očích lesklo tolik emocí. Které tomu dodávali na pravdě. Vždy předtím měla oči pouze ledové, jako odrazy druhého vlka, ale teď? Teď má několik emocí v nich.

<-- Hraniční pohoří (Přes Kvetoucí louku)
MANIPULACE S MORPHEUSEM JE POVOLENA HRÁČKOU

A tak dostala Morpheuse na jejich území. "Počkej tady... u hranic. Pak si tě vyzvednu zase." Zašeptala směrem k němu a olízla mu tvář. Zaváhala a nevěděla jestli skutečně jít dál. Tahle smečka nepůsobila jako domov. Jediný Morpheus působil jako domov. Přesto stáhla ocas mezi nohy a vydala se směrem hlouběji do území. Možná to byl omyl sem chodit. Všimla si Ushari a Zohara. Zastavila se a odvrátila pohled. Byla to chyba. "Ushari... vím, že jsi chtěla, aby rodina byla pospolu.... ale... nebudu Zoharovi vadit... nejspíše je pro mě čas odejít z pouště... být jen s Morpheusem... protože on mne chápe... nechce abych dál reflektovala... chce abych byla svá..." Ta slova šla hrozně špatně z její tlamy. Cítila jak se dusí tím vším. Sakra, jak by se teď hodila ta čokoláda. Odprostit se od toho. Nebyla jako zbytek rodiny. Ona se probrala a nechtěla už dál být zlatavým zrcadlem.

MANIPULACE S MORPHEUSEM JE POVOLENA HRÁČKOU

<-- Most (Přes Temný les)
Morpheus jí stále následoval. A ona potřebovala mluvit. Čím víc se blížil návrat ke smečce, tím se cítila více nejistá. "Docela se... bojím toho, co na to řekne rodina... vím, že tím vším neodčiním, to co jsem dělala, ale já... nechci být ta špatná... jenže co když nic jiného nezbývá?" Věnovala mu pohled a cítila jak se jí plní oči slzami. "Budou se takto chovat pořád? Nebudu stále ve smečce vítaná kvůli chybám z minulosti?" Možná mluvila pro sebe. Jak se zdálo, tak Morpheus byl myšlenkami jinde. Povzdechla si a podívala se na Wua. Měla chuť si koupit čokoládu... jen aby to všechno skončilo. "Čokoládu či něco jiného jedovatého asi nemáte, co? Tak to si asi vezmu to vylepšení magie..." Podotkla Nitocris a přejela pohledem po zboží, které ten vlk nabízel.

Nákup:
Na účtu mám:
109||5||0
Nakupuji:
2 levely magie = 130
Převádím rubíny na penízky takže + 30 kšm
Zůstatek:
9||2||0

Schváleno

A tak měla nakoupena a vypito ten lektvar, který jí starouš dal. Zastřihala delšíma ušima. Cítila menší změnu. S tím se vydala zase směrem k poušti. Na území její smečky... s ní šel i Morpheus, kterého musela pak nechat někde na bezpečném místě.
--> Území Namarey (Přes Kvetoucí louku)

× Zlepši své dovednosti (nákupem u Wua či návštěvou mistra - včetně obchůdků a svatyně z první fáze)

MANIPULACE S MORPHEUSEM JE POVOLENA HRÁČKOU

<-- Ovocný lesík (Přes Les u Mostu)
Počasí skutečně nebylo příjemné. Voda se jí dostávala do kožichu a ona se cítila snad promočená až na kost. "Fajn, musíme být opatrní. Ten most bude v tomhle počasí docela vratkej..." Upozornila Morpheuse poté co na něj vkročili společně. Potřebovali se dostat rychle na druhou stranu. A to dost rychle na to, aby je smečka nezačala postrádat. Respektive jí. Proč život byl tak komplikovaný? Morpheus kráčel klidně a i ona ho následovala klidným krokem. Nebo on následoval ji? Šel za ní jako gentleman, kdyby se něco stalo, tak aby ji pomohl. Což docela byla vítaná změna. "Fajn... uvidíš Zohara a budeš řešit své věci... uvidíš Zohara a všechno zas bude špatně." Povzdechla si. Proč rovna ona? Co dělala ona tak špatně, že byl celý svět proti ní? Byli proti ní i její sestry? Stáhla uši k hlavě a dále kráčela kupředu. K těm horám.
--> Hraniční pohoří (Přes Temný les)

MANIPULACE S MORPHEUSEM JE POVOLENA HRÁČKOU

A tak se probrala do toho nejhoršího. Oklepala se a rozhlédla se všude okolo. Morpheus spal, ale voda se tu začínala plnit. Šťouchla do něj a on otevřel své oči. Oddechla si. Pokynula hlavou směrem odkud přišli. Bylo načase se odsud dostat. Ještě by se mohlo stát, že by se utopili. "Měli bychom do hor se kouknout jak to všude vypadá a pak jít ke smečce... pokud bys teda šel rád se mnou... uvidím tě tam ráda." Pousmála se na něj Nito a otřela se o něj. Její stavba těla prozrazovala nic moc. Takže pro cizince mohla vypadat všeljak, ale ona věděla, že pro něj byla ta nejvíc krásná vlčice pod sluncem. S tím se ho jala vést směrem k tomu mostu. Přes ten les co před nimi byl. S tím se na něj usmívala pokaždé co se otočila a on se usmíval na ni.
--> Most (Přes Les u Mostu)

Potvrdil její slova a ona se zahihňala. Tohle celé bylo až moc kouzelné na to, aby to mohla jen tak zahodit jako "nezávaznou" známost. To si až moc dobře uvědomovala. Měl to ale tak i on? Konečně se cítila jako kdyby jí někdo chápal. Vyrušila jí jeho slova o úkrytu. Následovala ho. Opatrně našlapovala a hledala místo, kde by se skutečně mohli usadit. On ho ale našel jako první. Nitocris ho tedy dohnala a podívala se na něj. Překvapeně zastřihala uchem. "Oh, Morphe. líbí se mi. Tady bych se usadil. Jen my dva... a časem možná i někdo... maličký, roztomilý z nás dvou." Otřela se o něj. Doufala že jí tímto neodmítne, ale spíše s tím bude souhlasit. Jenže ta nejistota jí zabíjela. Cítila jak se jí srdce zběsile v hrudníku rozeznělo. Konečně někdo, kdo by jí naslouchal? Konečně někdo, kdo by si s ní rozuměl? Kdo by jí neodsuzoval kvůli tomu jak se cítila? To všechno bylo ve hvězdách.

Nitocris se zase s cuknutím probrala z tranzu. Podívala se na svůj doprovod a drkla do něj čenichem. Jejich kožíšek zase zcela čistý. Krásné hnědé barvy zase hráli v její srsti. Nebo jeho? Nitocris tohle nikdy nevnímala jako potřebnou věc. Kašlat na pohlaví. Přeci jen když tu byla magie, co by se jeden nezměnil ve statného vlka? "Je vidět. že jsme stále spolu... co zkusit hledat ten úkryt?" Zeptala se ho s mírným úsměvem. S tím udělala pár kroků vpřed a podívala se na něj než se rozhodla zastavit. Počká na něj až se rozhýbe i on. Žaludek měla stále plný z jejich posledního jídla. I když momentálně se v háji zdálo, že zde roste různé ovoce. Přikradla se proto k malinám a začala uzobávat zatím co čekala na to, až ji Morpheus dojde. "Morphe, jsou tu maliny! Pojď se podívat na to, co jsem objevil!" Volala ho k sobě.

A skutečně se okolo něj jeho synovci a sestřenice začali příběhu doprošovat. Prosili a žadonili o příběh z úst moudrého Rufuse. Ten se na nenasytné posluchače díval s vítězným úsměvem. Věděl moc dobře, že tento moment nastane. Proto byl řádně připraven. Pokynul jim, aby si sedli a už ani nedutali, neboť by jeho příběh rušili až moc svým neustálým štěbetáním, že na všechny jejich dotazy odpoví poté, co si příběh vyslechnou neboť i v něm by mohli najít nemálo odpovědí. A k jeho překvapení skutečně se jeho okolí zahalilo tichem, které dlouho Rufus nezažil z jejich strany. Vždy si o něčem štěbetali a dohadovali se. Však to hezky ukázali před chvílí, jak to uměli.
Odkašlal si a konečně jim začal vyprávět ten příběh, který se za jeho mládí stal. Poskytoval jim detaily, které by si jen tak nemohl vymyslet. "Tož, byl jsem ještě mladé štramák, kedy se to vodehrálo. Ale památuju si to ako by to byló včérajšého dne. Slunkó žhnulo na naše kožuchy a my jsme stavali bláťulákóv. Vtipkovali jsme vo tóm, že by k nám ten vlčéšek mohl taky vícekráto než jednou za uherák. Vóna Áňa tehdy dostala taký blbý nápad, že budeme prostě ty Vénoce slavit dvakrát...."

Hlásím Enigmu, Karu a Nitocris proč prostě neprokrastinovat, heh

Pořadí Enigma: 8
Pořadí Kara: 9
Pořadí Nitocris: 2

Nitocris:
Splněné všechny tři úkoly:
30 kšm|| 5 rubímů|| 3 mince
Procenta prosím do síly tudíž:
Síla 3 % /80 % -> Síla 14 % /80 %
A tlapku do země, tudíž bude mít dvě tlapky v elementu.

Enigma:
Splněné všechny tři úkoly:
271 KŠM || 14 rubínů || 7 mincí
Procenta prosím do síly tudíž:
Síla 8 % / 65 % -> Síla 19 % / 65 %
a tlapku prosím do ohně tudíž budu mít 4 tlapičky!

<- Most (Les u mostu)
Chtěl ji zachytit. On ji chtěl zachytit. Jak sladké to bylo. Přesto se zvládla zachytit ona sama. Zvládla se dokonce i vyšplhat. Její srdce zběsile tlouklo o stěnu hrudníku po tom zážitku. Nechtěla na to myslet. Nemohla na to myslet. Když se o ni otřel, tak konečně trochu procitla. "Jo... to je to hlavní." Přitakala mu na ta slova takovým velice slaboulinkým hláskem. V něm bylo slyšet to otřesení tím vším. Netušila proč ji to tak moc zasáhlo. Ale přesto se moc nevyjadřovala. Spíše vůbec. Krom toho hlesnutí předtím.
Došli do Ovocného lesíku, kde bylo více rozkvetlých stromů. Lístky ladně poletovali směrem k zemi ze stromů. Začala se stahovat mračna. Podívala se na nebe v moment, co ji do čumáku trefila první kapka. Jarní déšť. Přišel tak rychle, že nestihla ani vyhledat úkryt. Odkapávali z její srsti černé kapičky, jak se voda míchala s popelem.

<- Spáleniště (přes Temný les)
Měl náušnici. Všimla si jí až teď. Že by něco, co mu pomáhalo se vším? Překvapeně zastřihala uchem. Nemluvil. Řekla něco špatně? Udělala něco špatně? Bylo to snad všechno jen chybou? Nevěděla. Hrozně se bála, že něco pokazila. Ale pak ta slova, když se dostali k mostu přes ten nechutně temný les. Měl být opatrný. Usmála se na něj. "Neboj, doma jsem byla ladnou." Snažila se znít hrdě, ale byl to velice minulý čas. Její dovednosti zmizeli. Nebylo zde nic. Nic na co by mohla být pyšná. A proto se rozhodla raději dělat, že nic nezná. Že neví o ničem, co se dělo předtím s jejími dovednostmi. Raději, aby si tím nepřipomínala bolestivou minulost. Nebyla už tou, kterou byla dřív. Ne, když tu byl on.
Prvních pár kroků udělala na mostě. Než jí packa zapadla mezi prkna. Zasyčela. Bolestivě se začala drápat zase na všechny čtyři. Chyběl kousíček. Kousíček a letěla by do té mlžné propasti. Vyškrábala se na všechny čtyři a rozešla se mnohem více opatrně dál. Raději než aby tam skutečně zahučela. Raději se nevyjadřovala ani když kráčeli skrz přilehlý lesík. Byla stále otřesená z toho skoro pádu.
-> Ovocný lesík(přes Les u Mostu)

Brali jeden druhého jako surový fakt. Jako něco, co ten druhý byl. Jako jeho. Chtěla jej následovat až do konce časů, ale nevěděla jestli to skutečně bylo žádoucí. Znali se takovou chvilku. Stáhla uši k hlavě. Avšak poznámka, sranda kterou si udělal na svůj účet ji rozesmála. "Jo, rozhodně. Nelam si s tím hlavu. Každá voda je dobrá voda." Podívala se na ten maličký zázrak před nimi. Než se podívala zase na něj. Rodinu. Při těch slovech se musela k němu lehce tváří natočit. Tak aby ji neviděl. Cítila v sobě jistou nejistotu. Co když ji jen využíval? Aby se pomstil samicí? A pak. Ztuhnula, když ji očistil tvář. Srdce ji snad na pár momentů vynechalo pár úderů. Než zběsile začalo tlouct do stěny hrudního koše. Tohle ještě necítila s nikým. Ano, s jednou samicí. Ale jinak to nebylo zase tak... běžné. "Díky." Zašeptala tichým hlasem. Bylo to roztomilé. Ta gesta mezi nima. Pokynula mu, aby ji následoval.
-> Most (přes Temný les)

Nitocris se tiše tomu zasmála. Jak ironické to bylo. Omluvně se na něj pak podívala. Ovšem jak odhadovala měl jen a pouze špatné vzpomínky z toho, co se mu stalo. Přešla k něm. Otřela se o něj. "Uvidíme, beztak ti budu brzy lézt na nervy jako každému. Pak mě opustíš a bude." Usmála se na něj. Její srst v místech, kde se o něj otřela zase byla světlejší. Povzdechla si na jeho otázku. "Nevím. Je to... no... myslel jsem si, že to bude fungovat. Nikdy jsem s větrem do kontaktu nepřišla popravdě." Dívala se na vodu. Překvapeně pak ucouvla. Bylo to ale něco. Podívala se na květinu. "Můj nejlepší zážitek jsi ty. Rozhodně. Jsi první po dlouhé době, kdo mě rozumí." Zašeptala. "Našel by si ten úkryt spolu se mnou? Byl by to náš úkryt? Nechci aby tenhle šťastný okamžik zmizel." Zašeptala tichým hlasem. Její tváře spolu se špičkami uší byli rudé. A ona koktala.