Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Netrvalo dlouho a začalo jim hřmít nad hlavami. Dokonce se krátce na to spustilo několik kapek deště z oblohy. Ovšem, asi to bylo mnohem víc vody, ale skrze koruny stromů Temného lesa na ně dopadlo sotva pár kapek. Byly chráněni před vodou z černých mračen, které přes stromy ani neviděli. Vítr ustal a Noir si všiml drobného tvora, jak k němu běží s nadšenými zvuky. Kdyby neznal mazlíčky, pomyslel by si, že to je sebevražená lasice. Ale poznal jeho pach nasáklý vůní jeho kamarádky. Krátce na to se mu lasičák vyšplhal až na hlavu. Noir se zasmál.
"Nazdárek ty mrňavá čepičko." Pohlédl na vlka před sebou a pak už vyhlížel Scall. Dávala si na čas. Ale nakonec také dorazila k nim.
"Co tak sklesle?" Zeptal se ji, možná s trochou popíchnutí, když se zakoktala. "Já tě rád vidím. Omlouvat bych se měl..." udělal menší pauzu, "asi spíš já, že jsem za tebou nešel." Měl za ní předtím jít? Možná ano, možná ne. "Potřeboval jsem si to nějak srovnat, promiň, ale teď, máme v plánu najít smečku v poušti, přidáš se?" Zeptal se ji. Pak se otočil na vlka: "Jo, a já jsem Noir a ty?" ani se nestačili představit. Ale to nebylo tak podstatné, dokud se nerozhodli spolu někam jít.

Zasmál se. No jistě, uměl si to představit. "Jo, vím, ale neřekl bych, že je těžké někam jít. Spíš naopak, když nemáš cíl, můžeš jít kam chceš. Jen můžeš být někdy překvapený, kam ses to vlastně dostal." Opět se zasmál. Už toho tady nachodil dost, ale věřil, že nepoznal všechna místa. Ovšem volba vlka byla poněkud nevhodná. Proč? "V tomto nečase to není zrovna bezpečná volba. Vítr s mostem kymácí a můžeš lehce slítnout do vln moře, ale jestli na tom trváš, proč ne, nemám nic proti." Zazubil se na něj. Noir se nebál. Ta hrozba, že vlk slítne z mostu do vody byla vždycky. Ale hrůzostrašnější to bylo pro ty, kdož navštívili most poprvé a pokud ještě v čase, kdy byl nečas, tak tím víc bláznivější se most zdál. Ovšem Noir byl už celkem zkušený překračovatel mostu.
Jo, tohle? Ani vlastně nepostřehl, že se mu to na tváři objevilo. Bylo to pohodlné, že to nezaznamenal. "No jo, už od dětsví ho nemám. Nechal mi ho vydrápnout takovej nabubřelej šedookej bastard." Odpověděl mu.

Tiše se zasmál. Inu, rada to byla dobrá, ale jestli to již vlk praktikoval, to samozřejmě Noir vědět nemohl. Vždycky byl dobrý čas na to procvičit si magii a tak použil Auru, aby si prohlédl barvy, které vycházely ze světlejšího vlka. Vyzařovala z něj určitá nejistota, ale to nebylo divu, vždyť byl tak silný vítr, že na ně mohl kdykoliv spadnout nějaký ten podkotlaný strom. Nebo třeba se ulomit silnější ale křehká větev. Nebylo tady bezpečno. Kdo se zde pohyboval v takovém počasí, riskoval život.
Ale jinak mohl odhadovat, že by měl být vlk v pohodě. Neměl sice úplnou jistotu, ale proto také magii cvičil, aby měl zkušenosti. Když byl spokojený, tak nechal Auru zmizet a s hlavou mírně na stranu se vlka zeptal: "A kam máš namířeno. Od toho se odvíjí, ta rychlá cesta." Nechal mu prostor, aby si to promyslel, ale ještě před tím mu řekl: "Záleží jestli chceš k Mostu nebo k Nížině hojnosti nebo k horám. Ale třeba taky můžeš chtít jít do pouště, co já vím." Do pouště by asi i šel.

Noir byl na tom podobně i když kdo ví. Možná byl na tom o něco lépe, než druhý vlk. To v první chvíli posoudit nedovedl, protože i druhý vlk mohl klamat svého protivníka. Mohl jednoduše nemluvit pravdu a tak byl Noir ve střehu pro případ, že by to byl klam. Vítr sílil a Noir mohl nyní slyšet, jak do sebe narážejí koruny stromů. Znamenalo to, že počasí mimo les bylo větrné. Ještě, že byl v lese. Nebo to nebylo tak bezpečné místo? Možná hrozilo, že na ně může spadnout strom.
Trochu nedůvěřivě se podíval nahoru, aby zhodnotil, nakolik je situace nebezpečná. Nebál se i když zvuky vydávané vichrem a stromy se mohly jevit poněkud děsivé. On se svou magií však mohl být relativně v klidu. Brzy vlka spatřil.
"Když nemáš dobrý zrak, měl by ses spolehnout na své zbylé smysly," poradil mu. On to tak dělal. Už od štěněcího věku si musel zvyknout, že má jen jedno oko a prostorové vidění bylo pryč. Ztratil ho ve chvíli, kdy i oko.

Tady v lese se cítil mnohem lépe. Temnota byla krásná, když vás nic neotravovalo a právě tady se mohl Noir ztratit ve stínech a utéci i myšlenkám na odtažitost, zatvrzelost a nepřístupnost jeho rodiny. Však on se s tím už dávno smířil a jen mu to bylo potvrzeno. Jeho sourozenec měl zkrátka štěstí, že si toho moc nepamatoval. Možná to jen jeho podvědomí ukrylo, ale na tom nezáleželo. Noir si pamatoval víc, patrně, ovšem k ničemu to nebylo. A tady měl konečně klid a nepotřeboval si to uvědomovat.
Procházel se mezi stromy a naslouchal okolí. Bylo ráno, ale v tomhle lese bylo pořád šero a přítmí. I zvěř zde byla o něco víc potichu, než jinde a tak bylo to co zaslechl jasnější a dokonce jeho sluch předčil i čich. Tedy první se k němu dostal zvuk kroků dříve, než-li pach onoho vlka. Rozhodl se, že jej omrkne. Alespoň jedním okem, které měl.

Z Lesa u Mostu přes Most >>>

Les u mostu byl plný nočního hmyzu. V létě to všude bzučelo i v noci. Noir se ušklíbl. Hmyz tedy moc nemusel. Od dotěrných komárů přes smradlavé brouky, ze kterých se mu ježila srst. Hmyz? Ne. Nebyl přece leguán aby si liboval v těch malých otravných tvorech. Střihl uchem. Kromě těchto věcí, které občas znepříjemňovaly život, jako byl hmyz, zde v lese bylo i pár vlčích pachů, které cítil zřetelně. No, momentálně nehodlal někoho přepadávat. Tedy ne tady, tak blízko Lukám.
Chtěl být dál. Ne, že by mu společnost vlků vadila, ale pořád byl dost blízko na to, aby na něj zaútočily otravné otázky k tématu, které se momentálně snažil zahrabat někam do ústraní. Už se cítil lépe. Čím dál byl těm pohledům, tím lépe se cítil. Proč se k němu bratr stavěl takto? Možná se tak stavěl ke každému. No, alespoň už věděl, že kromě netečného času, s tím nejde udělat nic.
Olízl si čumák a konečně dorazil na Most. Ten i teď byl zahalený v mlze. Tahle mlha tu byla vždycky. Jak se mu nyní zdála přitažlivá. Byla vstřícnější, než kterýkoliv jiný vlk. Držela hubu, neštvala ho a nemyslela si o něm vůbec nic. Báječná mlha.
Překonal Most a tentokráte mu to uběhlo tak rychle, že se až divil, když se před ním objevily stromy Temného lesa tak nečekaně rychle. Vstoupil do lesa a pocítil krásný pocit prázdnoty.

Z Křišťálového jezera přes Luka >>>

Na jednu stranu ho zajímalo, co dělají ty dvě - Scallia a Dail. Měl by se za nimi podívat. Jenomže běžet tam hned po té, co se ho na to zeptal Zeiran, proč nešel a místo toho zůstal s ním u jezera, to se mu nelíbilo. Nepotřeboval, aby mu kdokoliv říkal, co má dělat. To co potřeboval bylo něco jiného. Klid na to, aby si utřídil myšlenky. Sám nevěděl, jestli je zklamaný, naštvaný nebo smutný či zhnusený. Nechtěl být terčem otázek na toto téma. A nechtěl tady hnít. Potřeboval změnit prostředí. Nadechnout se.
Odešel klidným tempem, možná by se i zdálo, že loudavým, alespoň po tu chvíli, dokud se nevzdálil od jezera. Jakmile osaměl, rozklusal se a svižným tempem se hnal kupředu. Vítr mu běhal po těle a on se snažil vyhnat všechny myšlenky a pocity z hlavy.
Noc jej halila i když možná světlé plochy na jeho těle zářily ve svitu hvězd. Cítil narůstající teplo. Letní dny přinášely i teplé noci. Cítil, že tudy prošla i šedá, ale ta nebyla jeho cílem. V lese se zdržet nehodlal, mířil k Mostu.

>>> Temný les přes Most

Vlastně ani nevěděl, jestli to bratrovi vyčítal nebo ne. Možná částečně ano, ale neznamenalo to, že by fňukal. Ne, nefňukal a jestli si černý vlk s modrými znaky myslel něco jiného, nejspíš se mýlil, ale nikdo mu to nemůže vymluvit. Pořád měl na Noira patrně stejný pohled, pokud to chtělo čas, jak tvrdil, kdo ví, možná, Noir si ale byl jistý, že on s tím nemůže udělat nic, protože jediný, kdo může je Zeiran sám. Přesto, Zeiran něco na svoji 'obhajobu' řekl. Noir neměl potřebu říkat, že on na tom tak dobře nebyl. Proč by to taky říkal někomu, kdo se, alespoň pro zatím, nechtěl ani snažit se o změnu postoje vůči rodinnému příslušníku jenom proto, že měl přesvědčení, že to nic neznamená. Když to viděl takhle, znamenalo to jenom jediné, že si prostě nemají co říci jako rodina.
"Nic takového, že mě štve, žes mi nepadl kolem krku po prvním setkání po letech, jsem neřekl a ani to nečekal." Po pravdě? Mrzelo ho, že je Zei tak nedostupný, to ano, ale nikdy to neřekl a ani nedal najevo jemu, protože nebyl naivní idiot za kterého ho možná Zeiran považoval. Přinejmenším si to mohl Noir domyslet z jeho výrazů, nemohl to vědět jistě. Nějak to ale působilo. "Nevím tedy, z čeho tak usuzuješ, ale dobře. Rodina by měla něco znamenat i když ta naše se rozpadla. Už to není na naší matce ani otci. Ti tady nejsou." Jediní, kdo význam rodiny mohl změnit byli oni tři. Ale to už záleželo na nich, jestli s tím něco chtějí vůbec dělat. Zeiran v tom měl jasno. On zodpovědnost přenášel na čas. Budiž. Noir sice pochyboval, že navazování a budování vztahů ponecháním jen tak ladem, něco vyřeší. Tuto konverzaci prakticky vzato považoval za ukončenou. Nikam totiž nevedla. Zeiran se dál tvářil jako zraněné štěně, co se zatvrzele uzavřelo a nehodlalo ustoupit. To musel Noir respektovat, což tedy nejspíš udělá.
Na jeho otázku nevěděl co říci, protože co přesně tím myslel? Proč zůstal u jezera nebo v Chaosu? Nakonec zvolil možnost, že se asi Zeiran ptá, proč nešel s holkama: "Nejsem odborník na vztahy, ale měl jsem za to, že jít za nimi by to jen zhoršilo, to je celé. Já tady nejsem proto, abych žebral o bratrské objetí." Uchechtl se, protože Zei se rozhodně tvářil, jako by věřil tomu, že Noir přišel za ním žebrat o náklonnost. Rozhodně něco v tom smyslu i řekl nahlas. Pro jistotu: "Takže ještě jednou, já nečekám, že mi skočíš kolem krku a budeš mě mít rád, nejsem idiot. Ale kdyby ti to náhodou unikalo, tak kdybys měl zájem něco změnit, já tady pro tebe být mohu." Změní ho to? Kdo ví. Teď už se o tom bavit nechtěl.
Jestli před tím seděl nebo stál, no to bylo jedno, ale nyní se prostě dal do pohybu a s posledním pohledem věnovaným černému vlku, si to zamířil na vyhlídku.

>>> Les u Mostu přes Luka

Zaslechl, jak Zeiran promluvil, ale očividně to říkal tomu svému opeřenci a ne Noirovi, takže se zase hodil do pohody. Tedy jak se to vezme, že jo. Byl klidný, tedy alespoň tak vypadal. Uvnitř moc klidný nebyl. Byl nervózní a neměl nervozitu rád. Nepřinášela vůbec nic dobrého a ani teď nebylo zřejmé, jestli něco dobrého přinese nebo ne. Byl už dávno zvyklý na to, že rodinu nemá. Ta pravá ho nechala přeci v jeskyni, takže co by jako měl čekat, že jo? Prostě ho zradili už jako vlče, co se sotva vybatolilo z doupěte. Nemohl od nich čekat nic vřelého, takže ani nic takového nečekal.
Zeiran začal mluvit, což Noira trochu překvapilo, ale nepřerušoval ho. Spíš poslouchal a jen si tak přemýšlel. Další střípky skládačky do sebe zapadaly. Vlastně ho ani moc nezajímalo, jaká byla jeho matka. Ale podle toho, jak o ní mluvil Zeiran, byla to mrcha, co do Chaosu patřila a jeho bratr měl k ní zcela zřetelný odpor. Aha, tak tady se bere ta nenávist k vlčicím. Třeba jako k Dail. To dávalo smysl. No, Noir o svých rodičích tak moc nevěděl, na to, aby posoudil, že je to jen matka, kdo byla mrcha. Pro něj to byli všichni. Nebyl tam nikdo, kdo by zůstal. Všichni ho opustili do jednoho, takže on sám by neřekl, že mrcha byla pouze matka. Ale i otec, který se na malá vlčata, co neuměla ani lovit vykašlal. I když, kdo ví. Jeho sourozenci tam nebyly, takže jak mohl vědět, že se někde pachtili sami stejně jako Noir? Třeba si někde žili vesele bez něj, kterému ani nevěděli, jaké dát jméno. Ale alespoň se dozvěděl, že matka zdrhla. Takže tedy jak to bylo? Zdrhli všichni, nebo otec zdechl a proto se matka zdejchla? Hm... jo, zajímavé. "Takže, když jsme byli mrňaví, otec umřel a ona nás opustila? To nás tedy musela někde poztrácet cestou, protože vás jsem už taky neviděl." Pronesl Noir otráveně. Kam se jinak poděli? "Ale ani já jsem na ni nenarazil, takže jo, nejspíš je mrtvá a i kdyby nebyla, nikdy to nebude moje matka." Zhnuseně si odfrkl. Nenáviděl ji ale i otce. Pokud tedy zemřel v době, kdy se o ně měl postarat a nemohl, no, budiž, možná mu to mohl odpustit, ale jestli to tak nebylo, bude na něj pohlížet, jako na matku bez rozdílu.
Cože? Byl v říši mrtvých? Ale tak věděl, že místní božstvo má spousty vrtochů, takže by se nedivil, kdyby tohle byl jeden z nich. "Pozdravuje? Tomu se mi moc nechce věřit." Měl by k tomu tolik co říci, ale nehodlal zatěžovat bratra svými problémy, které už byly stejně tak nějak zavrhnuty a zameteny kamsi do hlubin pod vědomím.
Noir taky nikomu úplně nevěřil. Tohle moudro už znal. "V tom máš pravdu. Spolehnout se stejně musíš vždycky jenom sám na sebe. To není nic, co bych doposud nezjistil, sám." Jasně, pár vlků mu pomáhalo. Dokud byl blbé vlče, nakonec se stejně musel změnit, protože jinak by už tady nebyl. Jednoduše by chcípl, kdyby se změnit nechtěl. "Proto je mi jasné, že ty mi nikdy neuvěříš a ani bych se o to nesnažil, protože, abych byl upřímný, ani já nevěřím tobě. I ty jsi byl v prdeli, když jsem se jednoho dne vzbudil v našem doupěti. To byla asi největší zrada pro malé vlče, ale to je už teď jedno. Byla to také moje velká první proměna, ale nebyla jediná." Byl by ochotný mu i zkusit věřit, ale nebylo by to hned. A dost možná by mu nevěřil nikdy. "Důvěra je křehká věc. Stačí na ni šlápnout a je rozbitá. Je krásná, ale nebezpečná a upřímně, oba si jistě myslíme, že je lepší ji ani nepoznat." Důvěru. I když, po pravdě, Noir by ji poznal rád. Teď se jednu takovou učil znát, ale ani ta nebyla čistá a stoprocentní. On by sice pro ni udělal všechno, nejspíš, ale nevěřil, že by ona udělal všechno pro něj. Prostě i když chtěl, nemohl věřit.
Ne, neprožili. Ovšem Noir nebyl ten, kdo by to zavrhnul, jen prostě je osud rozdělil a nedovolil jim se setkat, to je celé. Noir jen přikývl.
"Naše sestra si říká Corinne. Možná ji znáš. Možná ne, ale je to jedno. Stejně jako všechno." Nakonec řekl alespoň něco, co Zeiran nezmínil. Věděl, jak se jejich setra jmenuje. Tedy předpokládal to. Ale možná byl Zeiran tak zběhlý v informacích, že ani tohle pro něj novinka nebyla, však co na tom záleželo, jemu to stejně, podle toho, co řekl, bylo úplně jedno. Noir netušil, co by měl udělat, jinak. Nebylo nic, co by udělat mohl. Nebo ano? Pochyboval a i kdyby něco bylo, on na to nejspíš náturu neměl. Nebyl tak v pohodě, aby se bratrovi vrhl kolem krku a radostně vrtěl ocáskem. Byl dospělý. Byl sám i když se ukázalo, že má v Chaosu sestru i bratra. Jenže dokud to nebudou oni, kdo by o rodinu stál, on s tím nebude stejně moci udělat vůbec nic.

Střihl uchem k Zeiranovi, ale nic neříkal. Co by na to řekl? On se v minulosti už taky netopil, i když ho dokázala stále ještě rozezlit. Byl nyní už někým jiným. Už to nebyl ten vlk, co uměl jen fňukat ať mu někdo něco uloví. Ne, postavil se na vlastní tlapy a zesílil. Spoléhal se už teď výhradně na sebe. A minulost byla jen minulostí ze které se mohl poučit, což dle svého vlastního přesvědčení také udělal. Stejně z těch slov nebylo nijak jasné, jestli by měl zájem o rodinu, takže pořád se mohl Noir domnívat, že na tom nic měnit černý nechce.
Na světě je tolik rozvrácených rodin! Tolik! Samozřejmě, že je a obzvlášť v Chaosu. Kdo ví, jak to bylo jinde, fakt byl, že Noir se tedy zrovna moc nepohyboval ve společnosti vlčat. Jo, s tím souhlasím, ego ego a ego, je to naprosto na hov... Ušklíbl se nad tím. Ale ať už to myslela Scall na Noira, na Zeie nebo na oba dva, nechával ji mluvit, protože sám neměl chuť nic říkat někomu kdo nechce poslouchat a i kdyby, pochopil by ta slova vůbec správně?
Kdysi je měl všechny rád, když ještě neznal krutost světa. Potom, co by asi bylo, kdyby je teď potkal? Kdyby bezpečně věděl, že jsou to jeho rodiče? Chtěl by vůbec poslouchat, co by se mu snažili říci? Nebyl si jistý.
Kdyby ho ale chtěli, dali by mu jméno a neopustili ho. To byla další hořká vzpomínka, jak mu nevěděli jaké mají dát jméno. Mohl takové rodiče bezmezně milovat? Možná když si to ještě neuvědomoval, ale teď?
Na poslední věty jen koukal na Scall a když se sebrala a odcházela, i by šel za ní, ale tušil, že by to tím asi jenom zhoršil. Vlastně totiž moc vztahům nerozuměl a kdo by mu to mohl vyčítat?
Dail to vyřešila za něj a šla za Scall. Zdálo se, že teď budou muset sobě čelit se Zeiranem nebo jeden z nich zvedne prdel a odejde. Pohlédl na svého bratra, ale neupíral na něj pohled příliš dlouho. Pořád byl přesvědčený, že on není ten, kdo by měl začít hovor.

Jméno vlka: Noir
Počet postů: 36
Postavení: Sigma
Krátké shrnutí (i rychlohry): Rozloučil se se Solfatarou a vydal se zpátky na Luka, kde potkal opět Dail a poznal mladou vlčici Scallii, která se svěřila, že se chce přidat k Chaosu. Společně se vydali na lov kamzíků(nebo muflonů?). Potkal Wua kde si něco koupil, vylepšil magii a získal mírnou úpravu vzhledu. Pak se vydali ke Křišťálovému jezeru a k Nerovým vodopádům, odkud se Scallia a Noir rozhodli skočit dolů, přičemž málem přivodili infarkt Dail, ale nakonec se jim nic nestalo. Znovu u jezera potkali Riveneth a Zeirana.

Samozřejmě, že Noir mohl zachytit Zeiranův pohled na něj. Viděl to šílené opovržení a na to mu dokonce stačilo pouze jedno oko. Viděl, jak se na něj jeho vlastní krev dívá s odporem. Přesně to od něj také čekal a stalo se. Zeiranova nenávist, která neměla opodstatnění, nebo snad ano? Měl to snad stejně jako Noir? Probudil se sám v jeskyni a rodina byla fuč tak jako se to stalo Noirovi? Kde by tenkrát ale byl, kdyby tomu tak bylo? Noir nikoho v doupěti nenašel a nenašel je nikde ani venku. A tahle bratrova nenávist probouzela v Noirovi stejné zhnusení. Při pohledu na svého bratra totiž už necítil nic z toho, co prožíval kdysi, když svého bratra ještě chránil a když byla celá rodina pohromadě, byť byli tenkrát oba batolaty. Ne, tenhle vlk před ním byl úplně někdo jiný a pouto bylo nejspíše nenávratně pryč. Nebyl si tím jistý, ale viděl ty barvy a cítil to opovržení, které k němu bratr vysílal. Jak si vůbec Dail mohla myslet, že setkání s ním někomu prospěje. Nechápal, kde se bere v bratrovi všechno to zhnusení a nenávist, když to byl právě Zeiran a zbytek jejich rodiny, kdo opustil Noira a zanechali ho v jeskyni na pospas osudu? To oni odešli. Oni. Nebo to snad bylo jinak? Ještě, že Noir neuměl číst myšlenky, protože zcela jasně si je černý interpretoval jinak, než jak se odehrály. Ale viděl to opovržení, to ego které černému našeptávalo, jaký je to inteligent. Jenomže přes to své ego neviděl nic z toho kdo je Noir, dokázal jen odsuzovat a sebe považovat za nadřazeného. Stačilo by možná málo, ale i to ten černý egoista rozdupal. Nemůže čekat, že mu Noir poleze do zadnice.
Jasně, může za to Nero, může za to někdo jiný, jistě. Typické. Vyskytuje se tam, kde Scall získá jizvy a může za to někdo jiný. Neřekl na to nic. Jen si myslel své, stejně jako si své myslel i jeho bratr. Na to měli oba právo. Zabije boha, no jasně. zase to ego.
Úvahy a nenávistná atmosféra, která přeskakovala z černého na stříbrného jako pinpongový míček, byly náhle přerušeny slovy Scallie. Noir sebou trhl a postavil se. Zaznamenal mrknutí Scallie, ale co by mu tak měl říci? Ne, nebude mu lézt do zadku. Stejně je Zeiranovi ukradenej, tak jako byl doposud a nikdo a nic to nezmění, dokud to nebude chtít Zeiran sám. Třeba to ani nebyla novinka. Možná to dávno věděl a nechával si to pro sebe, aby si mohl dál honit ego. A i kdyby ano, kdyby skutečně znal Zeiran pravdu s naprostou jistotou, Noir silně pochyboval, že o takové dílky skládačky jeho bratr stojí. Spíš si myslel, že to s jeho srdcem nepohne.
Navíc Noir ani neměl chuť někoho měnit, někoho, kdo se měnit nechce a rodina je mu u chvostu. A Noir nestál o to, aby měl jeho bratr špatnou náladu zjištěním, že objekt jeho zhnusení, ač si tohle od něj nezasloužil, je jeho bratr, kterého nechal v jeskyni.
"Nestojí o to, řekl bych." Zamručel, ani ne nahlas, spíše to patřilo jen Scallii, jako odpověď na její pohled, zda se toho chce Noir ujmout. Stejně jako potvrdil slova Dail. Noir jednoduše nikdy nelezl nikomu do zadnice, pokud to nebylo jen součástí lsti, aby dosáhl svého, což v tomhle případě ani nebylo možné a on nebyl idiot, aby se o to vůbec pokoušel. Jestli Zeiran nemá zájem, nebylo by to pro Noira nic nového. Konec konců, na to, že ho nechali v jeskyni si už tak nějak zvykl. Neměl o něj zájem tehdy, nemá ho, nejspíš - tím si tedy nemohl být jistý, ale předpokládal to, ani teď a jestli ho kdy bude mít, to nezáléží na nikom jiném, než-li jen a pouze na Zeiranovi. Ale ten zájem mu Noir vnucovat nebude.
Zkazilo by mu to asi image, protože jak se to tak zdá, jen a pouze o tu mu jde. Chce být dokonalý, silný, chytrý a magický zdatný, aby všichni věděli, že božský Zeiran je ten nejlepší vlk na ostrovech. Přinejmenším se tak chová. Všichni ostatní jsou pro něj póvl. Zadíval se na hladinu jezera. Ne, on nebude ten, kdo mu zkazí den informací, že vlk, na kterého se dívá se zhnusením je jeho bratr, který by o něj i stál, ale nikdy to neřekne, protože je stejně zatvrzelý jako on.

Vše se seběhlo tak rychle. Nebýt toho, že dali Noir s Dail Scallii trochu osobního prostoru a nechali ji jít samotnou k vodě, nejspíš by se ji teď snažil pomoci právě Noir a ne jeho bratr, který se tu zjevil z čista jasna, jako by se teleportoval odněkud jinud. Noir ale i tak zareagoval, jakmile mohl. Zavrčel a přiběhl ke břehu, kde na zemi ležela Scallia a dotazovala se, co se to právě stalo. Ano, viděl to všechno. Ty podivné jizvy na jejích tlapách se otevřely a začaly krvácet, jako by se jí tam roztrhla kůže.
Sekl naštvaným pohledem po Zeiranovi, jak ji tohle mohl dělat! "Přestaň!" štěkl na něj. V ten moment si neuvědomil, že to dělá Scalliina magie. Nenáviděl, tu hru na všemocného silného hrdinu, kterou jeho bratr předváděl. A teď tohle. Nedávalo mu to smysl. V oku se mu zablýsklo a už byl rozhodnutý, že na černého vlka sešle magii, když tu ho zarazily barvy, které se kolem vlků blýskaly. Rudá, temná, zelená, kolem tlap Scallie se dokonce, začala její aura trhat, když její magie nasávala ty puchýře. A potom se aura zase zacelila a to už se její tlapy začaly nějakým podivným způsobem hojit.
Přiskočil ke Scallii a podepřel ji, musel si tedy lehnout k ní, aby ji mohl dělat oporu, když ona ležela. "Budeš v pořádku." Řekl to tiše. Nijak nekřičel, až se sám divil, protože měl chuť se vrhnout na černého, který tohle, podle něj, způsobil. Zatím mu nemohl nikdo vymluvit nic jiného i když tu hrála roli jenom jeho vzpůrnost vůči rodině, která se na něj vykašlala.
"Netuším, ale ty jizvy," jo, přesně ty divné jizvy, začaly krvácet a pak se objevily ty puchýře, které praskly a zmizely. Uvědomil si, že Scall to dost bolelo. "určitě s tím mají co do činění." Ale co přesně? Takovou magii nikdy neviděl, pokud to byla magie. Možná začínal přijímat fakt, že to nebyl černý, kdo Scall způsobil krvácení. Už si zvykl označovat magií hodně věcí, které nebyly přirozené. Jizvy Scallie se projevily. Nejspíš. Začaly krvácet a pak přestaly. Co jiného by to bylo, než-li magie? Konec konců i Dail byla přesvědčena, že se jednalo o magii, kterou nějak vyvolala přímo Scallia.

Prostě souhlasil se Scallií. Bylo to důležité pro její rozvoj. Když si uvědomí, kde a jak udělala chybu, poučí se z ní a příště se ji vyvaruje. Je to lepší, než se dívat na jizvu o které nevíš vůbec nic. Tak jako bylo lepší vědět, kdo je tvoje rodina i když ty vztahy byly různé, než netušit nic a jenom bloumat v nevědomí, které akorát přinášelo nejistoty do života a oslabovalo i když někdy jenom nepatrně, potenciál a sebevědomí jedince.
Na ochranku se zasmál. "Ne, ochranku si nevybírej, ta může selhat vždycky ať je jaká koliv." Když spoléháš na sebe, víš do čeho jdeš a můžeš jednat podle toho a hrát s kartami, které máš ty a ne které má v tlapách někdo jiný.
"Hmm, možná, kdo ví. My jsme ale odtud, takže nač si lámat hlavu s tím, jaké to je jinde." Vlastně tady byla spousta krás a zajímavých míst a bylo jich dost. Noir tak neměl potřebu hledat nebo přemýšlet o jiných světech. Nebo alespoň ne teď.
Noir si samozřejmě povšiml pohybu blížícího se k vodě. Stín s rody. Tuhle vlčici neznal, ale mohla to být klidně ta, která nebyla na shromáždění. Díval se na ni a tak mohl zaznamenat, jak upřeně pozoruje Scallii. Co má asi za lubem, hm? pomyslel si a a tak jako šedá, sledovala Scall, tak on pozoroval šedou.
Střelil pohledem k Dail: "Možná." Celkem rázně odvětil na její nabádání, aby se setkal s rodinou. "Teď vím víc, a to mě dělá silnějším. Neboj se, Dail." Byl rád, že se stará, věděl jaká je. Momentálně však vztahy nehodlal řešit a zaměřil se zase na břeh jezera.
Konečně i Dail pochopila, jak to oba myslíme.

Ano, Corinne to nevěděla. Nevěděla to, nepamatovala si možná ani tolik. Ale kdo ví. Třeba si přece jen něco také pamatovala, ale nemohla mít jistotu o nic větší, než měl Noir či Zeiran. Kdo ví, jestli by tu jistotu měli jejich rodiče. Pokud tomu bylo skutečně tak, že ani oni nebyli spolu s rodiči, což takhle každý z nich nejspíš říkal, pak bylo možné, že by je nepoznali ani vlastní matka a otec. Ale kdo ví. Fakt byl také ten, že dospělí si jistě pamatovali mnohem lépe, kdo jsou jejich děcka, než vlčata ve věku, kdy sotva rozlišují svět kolem sebe a nemají ještě dobře vyvinuté všechny aspekty, které je činí celými hotovými vlky.
Ano, pořád to byly jen spekulace, ale už ne tak docela. Noir zavrtěl hlavou: "Spekulace jsou, jestli to ti dva ví nebo ne, ale ne to, co se mi vybavilo." Noir si teď připadal jistější v tom, kým je a i když některé informace byly nepříjemné, stejně byl rád, že je má. Dělaly ho tím kým je. A možná ho dělaly i silnějším.
Noir se uchetl. Ta představa, jak se Scall hrabe v hlavě Zeirana se mu zdála zajímavá. Rád by to viděl. Ale kdo ví, jaké přesné představy toho měl. "Je důležité, že se vrátila v pořádku, ale kdyby věděla, jak k nim přišla, dalo by ji to větší sílu to pochopit a nejenom to. Mohla by se třeba příště vyvarovat chybám." Ano, jizvy byly od toho, aby si jeden pamatoval, na co si má dávat pozor.
No, aby byl upřímný, poslední větě Dail tedy moc nerozuměl. Vzal to jako vtip. Protože proč by to ostrovy dělaly? Mazali vlkům paměť. To spíš čas, než ostrovy. Ale pravda byla, že rozmary místních bohů byly znát téměř na každém kroku.