Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Možná, že by mohl, ale na Dail se nezlobil. Ona byla ta, která mu pomáhala navzdory tomu, co Noir a Corrine měla v plánu. A díky tomu si získala přístup do jeho srdce. Proto také na ni nijak nevyjel, jak se dalo třeba předpokládat, místo toho řekl: "To je v pohodě, Dail." Možná za to mohla i jeho magie. Byl rozvážnější, než kdyby jím plál samotný oheň. I když byla pravda, že i on se uměl pořádně rozzuřit.
"Ano, je to tak. Tedy u něj si nejsem jistý, ale Corinne by nelhaa o tom, že mě nezná, když by mě znala. Byli jsme zkrátka malí." Jen oni dva a rodiče zmizeli dřív než Noir opustil jejich rodné doupě, ve snaze najít je venku, kde ale nikdo z nich nebyl. Naštěstí však narazil na tetičku Stray. Ta ryba, co mu tenkrát ulovila, byla sice hnusná, ale bylo to alespoň něco jídlu.
Naslouchal Scall a jejímu vysvětlení, jak se dostala do nějaké magické bubliny. "Zajímavé." Jak řekla Dail, magie a hrátky bohů mois grisských byly docela časté. "Jak však řekla Dail, typické pro Mois Gris. I mě ti Cizáci unesli někam jinam mimo ostrovy." Nebyla to sice bublina, spíš něco podobného portálu na červené louce, ale i tak. Jiný svět to byl. Nebo tak si to Noir myslel.
"No, záhada to je. Ale třeba si vzpomeneš." Pokud se snažila odvést pozornost, trochu se jí to dařilo, ale ne úplně. Nicméně právě díky tomu ho napadlo: "A ze Zeiranových vzpomínek jste se nedozvěděli, jak jsi k těm jizvám přišla?" Protože kdyby tam byl on, nejspíš by se snažil ji nabádat, aby to zjistila, pokud by měla tuhle možnost, kterou má.

Pokud šlo o pachy ve snu nebo vzpomínkách.... ty ve snech, to si ani neuměl představit, že by je dokázal vnímat. Vnímal je někdy? Ať přemýšlel nad tím nebo nemohl s jistotou říci, že to je možné. Možná v tom snu si uměl vlk uvědomit pach, ale jen jako že věděl, že by něco cítit měl, no popsat ten pach v bdělém stavu, to už byla věc druhá a spíše se nesetkal s tím, že by to kdy dokázal, ale ani to úmyslně nezkoušel. Pokud šlo o pachy ze vzpomínek, to byla jiná, daly se popsat tím, že si je jeden přiřadil k něčemu co znal, ale i tak to nemuselo být přesné. Spíše než-li je popsat, dokázal vlk poznat chvíli, kdy je skutečně cítí, než aby vyjádřil, jak voní. Takže chápal Scall, že je neuměla tak úplně popsat. Vlastně ani netušil, jestli ty obrazy vnímala stejně jako Noir.
Noir poslouchal bedlivě Scall a zdálo se, že příběh se pomaličku projasňuje s každou další novou informací a zapadá do sebe. Noir mlčel a naslouchal. Třídil si myšlenky a sumíroval je. Můj bratr je chaosan! Jasně, to dávalo smysl, pokud zůstal v Chaosu tak jako já, ale jestli ano, kam se poděl, když jsme byli malí? Kde byl? Proč mě opustil? Proč tedy, je-li chaosan, nestál po mém boku? A kam se poděla matka s otcem? Byl s nimi, když všichni zmizeli? A kde byla Thia? Otázky v jeho hlavě byla zásadní a jak se stávaly jasné, vyplouvaly na povrch další otázky, ty, které neměl rád. Ty které nenáviděl a celý život se s ním táhly, aby z něj dělaly vlka s příliš vysoce vypadajícím egem. Zároveň ho ale hodně bolely. Vědomí, že jeho rodina odešla a nechala Noira v jeskyni Chaosu na pospas, by bylo ještě snesitelné, s tím se již vyrovnal, ale nové poznání, že jeho bratr a sestra byli celou dobu někdy tady a prostě ho tam nechali, aby se teď vrátili, to jej nesmírně bolelo. Dost možná mu i stekla slza z oka, které ještě měl, ale nechtěl, aby ho holky viděli takhle, proto jen na sucho polkl a odvrátil pohled od nich, aby si toho ani nevšimly. Ať si třeba myslí, že přemýšlí.
Scallia zmínila schůzi a i Dail nad tím přemýšlela, ale nejspíš to měla podobně jako Noir, že nevěděla, že Zeiran je Havran. No, ano, potkali jsme ho, tedy, dle popisu Scall, to byl on, arogantní vlk, který si o sobě myslel, že je nejlepší. Takhle ho Noir bohužel viděl. Opovrhoval Dail a to se Noirovi nelíbilo. A pak se na schůzi snažil zbourat celou jeskyni,hm... nakonec si odvedl Scara bokem a znemožnil mi tak, abych si s ním mohl popovídat. Jo, to byl on. Tohle ho trochu tenkrát vytočilo.
Když se ale Scall zeptala, jestli mu to něco říká, zamručel: "Myslím, že teď už ano." Byl to šok v tom směru, že nevěděl, jak by se měl k němu teď chovat. Byl jeho pokrevním bratrem, ale choval se k Noirovi s Dail jako k odpadu. Věděl vůbec kdo Noir je? Možná to nevěděl, stejně jako to nevěděl Noir. Ale co se tím změní, když se tohle dozví? Kdysi Noir svou rodinu miloval a už jako mrňě by za ní bojoval. Ale co by měl dělat teď? Všechno co si myslel bylo jinak. I když to nebylo nutně dobré, možná ani špatné, fakt, že ho nechali v jeskyni byl neměnný. Jen se změnilo to, že možná nebyli spolu, ale každý zmizel jinam. Pořád tu byly otázky, kde jeho bratr a sestra byli, když se Noir probudil a doupě bylo prázdné. Uplynul den a nevrátili se, nevrátili se ani další den a dny po té.
"Tohle si budu muset promyslet. Nemám potuchy, jak se k těmto informacím stavět." Bylo by možná unáhlené dělat předčasné závěry.
Otočil se na Dail: "Ano, vzpomínám si. Tys tehdy říkala, že to tak vypadá, měli jsme spolu s Corinne dost společného. Nejspíš to tak skutečně bude. Patrně je naše sestra." S ní ale problém nebyl. K ní měl jiný vztah než první dojem po dlouholetém odloučení od bratra. Rozhodně začali s Thiou lépe než se Zeiranem.
"Možná... ale teď ne. Jak jsem řekl, v tuto chvíli nevím, co si o něm myslet." Možná se připravoval, nebo byl ochotná postoj k Havranovi změnit, ale co ten? Změni svůj pohled Zeiran na Noira? Pokud ne, pak asi nemá smysl se o nic snažit. Tohle zkrátka musí ještě dozrávat někde v chladu.
Pak svou pozornost přesměroval z Dail na Scall: "On byl při tom, když ses zranila? Nepamatujete si co se stalo? Jak to?" Když se na ty jizvy podíval, absolutně nechápal jak mohly vzniknout. Takové nikdy neviděl. "To jsou divné jizvy. Ani já netuším, jak mohly vzniknout."

Velmi ho zajímalo všechno, co mu Scallia řekne. Přeci jenom, možná ty odpovědi u sebe měl, jenom nějak zapadly, někam, kam na ně sám nedosáhl a možná opravdu stačilo jen málo, aby mu úplná pravda byla odhalena a tedy vytažena z nejhlubších zákoutí jeho vlastní mysli.
Naslouchal ji dobře a když zmínila jméno jeho otce, vybavilo se mu, že by to tak skutečně mohlo být. Možná mu dokonce vyplula na povrch vzdálená vzpomínka, kdy se mezi sebou bavila jeho matka a otec. Sice tehdy nerozuměl, o čem to vedli debatu a ani si to teď už nepamatoval, ale slyšel, jak se tenkrát oslovovali. Poslouchal jejich hlasy a to mu, jako malému vlčeti, přišlo strašně krásné a příjemné. Tato vzdálená vzpomínka se nyní zjevila a on si vybavil, jak jejich hlasy zněly. I jména dvou vlků, která v té vzpomínce padla. Angel a Samantha!
Překvapilo ho však, že ho zná ze snů vlka, jehož označila jako Zeirana. Ona se setkala s mým bratrem... Zeiranem... Dával si to dohromady. V tento okamžik ještě neměl tušení, že Zeiran je Havran. Snažil se vzpomenout si na jméno bratra. Mohlo by to jméno být Zeiran? Scall pokračovala s tím, že Zeirana viděla ve snu Noira. Takže Scall viděla Anglea ve snu mém i ve snu Zeirana? To nás tedy spojuje. A Zeiran je vlk, který se pohybuje po ostrovech, je černý a má modré znaky na těle. Ano, barevné znaky lze získat u Wua, to je pravda. Chtělo to další odpovědi: "Takže ty ses s mým bratrem setkala." Ne, tohle nebyla otázka, jenom řečnická, otázka následovala až teprve nyní: "Víš kde je? Má smečku?" To byly ty zásadní otázky, které mu snad odhalí pravou identitu jeho bratra.
Naslouchal dál, co povídala o jeho sestře a matce. Thia a Samantha. Zopakoval si v duchu jejich jména. "Corinne a Krvavá" Pronesl tichým hlasem. U nich neřekl pravá jména nahlas. Jednak, Thia si to nepřála a on respektoval její přání a u matky spíš hloubal, zdali je to ona. Musel by se zeptat někoho, kdo ji znal, aby si totožnost skutečně ověřil. Musel by se zeptat někoho, kdo ví jak se jmenovala i jak si říkala a také to jak vypadala.

Opravdu ho zajímalo, jestli se něco stalo, když spal, protože Scall, sedící na větvi jednoho ze stromů u křišťálového jezera vypadala hodně zahloubaně. Možná by dokonce řekl, že před ním je vlk, který vypadá jako Scallia, ale uvnitř je někým jiným, protože se chovala jinak. Očividně ji něco trápilo. Mohlo se stát hodně věcí, ale bylo mu divné, že by ho to neprobudilo. Kdyby se cokoliv dělo tady na břehu jezera, určitě by se vzbudil hned, ale to se nejspíš nestalo. Pokrčil zamyšleně obočí.
Potom Scall seskočila a šla k němu. Chtěla mu něco říci a tak se o to nejistě pokusila. Ale co by ji mohlo dělat takové starosti, že by ji to takhle vykolejilo? Jediné, co ho nakonec napadlo, bylo, že něco musela najít v jeho hlavě. Něco, co tam bylo ukryté, nebo zahrabané, aby to nenašel. "Aha... no jsem kdo jsem, ale našla jsi něco?" Zajímalo ho. "Viděla jsi kdo je moje rodina?" Jasně, že měl povědomí o tom, kdo to je, ale neměl jistotu. Jako vlče si to mohl klidně přepsat na cokoliv, co by jeho mozek byl ochotný přijmout. Však to také byla velká rána, kterou se celý svůj život snažil maskovat za odhodlání a iluzi, že rodinu nepotřebuje, protože je přece tak dokonalý, že mu nemůžou nijak pomoci. Všechno to ego však byl jen pouhý klam, aby sám sebe udržel silným a dokázal přežít. Navíc jak Zeiran, tak Noir se vzhledově změnili. Naposledy se viděli jako batolata. Jenom Thia, která se reprezentovala jako Corinne, vypadala vesměs stejně. A to, že jeho otec měl pravděpodobně křídla a byl tmavý se zelenými znaky, tak nějak tušil, ale už si nebyl jistý.
Střihl uchem k Dail, která také poznala na Scall, že jde o něco 'mimořádného' a promluvila k nám. Byla ohleduplná, ale Noir nechtěl aby někam šla, proto se k ní otočil a zcela pevným hlasem, ve kterém nebyla ani špetka pochybnosti řekl: "Jsi moje sestra, nemám před tebou tajemství, takže zůstaň." Nebylo nutné, aby někam odcházela.

Bylo hezké, že si to myslely, že by třeba mohl být dobrý Alfa. Nevěděl, jestli by skutečně dobrý byl. Ale věřil, že by se snažil postarat o to, aby každý člen znal každého dalšího bratra a sestru. Jak by totiž mohli si pomáhat, když by se mezi sebou neznali? Pokud tedy společenství je od toho, aby si vlci dokázali pomáhat. Aby mohli naplnit své ideály, ale zároveň měli krytá záda. Protože kdyby tomu tak nebylo, k čemu by pak bylo být členem společenství, když by každý byl jen prachobyčejný tulák?
Už teď mu připadalo, jako by Scallia do Chaosu patřila. Vlastně ji vnímal už teď jako kámošku i když si to třeba nepřipustil úplně, neuměl si představit, že by najednou tady nebyla. Zvláštní. Ale představa, že by Dail nebo Scallia odešly a on by tu zůstal sám by se mu nezamlouvala. Nepřemýšlel nad tím, ale kdyby ano, nejspíš by si to nechtěl připustit a bránil by se takovým myšlenkám.
Když usnul a zdál se mu ten propletený sen, nevěděl, že je Scall v jeho hlavě. Vlastně v tu chvíli ani nevěděl, že je to jenom sen. Tak jako si to většina bytostí neuvědomuje, když sní, že sní.
Probudilo ho šimravé hřejivé teplo slunečních paprsků. Očividně byl nový den. Zívl si a rozhlédl se. Ano, byl u jezera, kde včera usnul. Musel spát dlouho, protože obě vlčice už byly vzhůru. "Dobré ráno." Pronesl a zavětřil, aby zjistil, jestli jsou zde sami nebo jestli tady není některý člen Chaosu. Přeci jenom tady taky čekali na Scara, který si běhal zase neznámo kde.
Byl zvědavý, jestli Scallia něco s tím sněním zkusila, nebo ne. připadala mu trochu ospalá, ale víc než to, spíše zamyšlená. "Stalo se něco, když jsem spal?" Zeptal se a podíval se z jedné na druhou a zase zpátky. Nikde kromě nich nikdo jiný nebyl.

Cíl. Zamyslel nad tím. "Já jich mám víc. Nějaký obrovský cíl asi nemám, nebo zrovna netuším, co by to mělo být. Ale chci být silný, to je můj hlavní cíl pro teď. Chtěl bych být jednou Alfou, páč se mi nelíbí, jak členové ani neví, co všechno se děje a kdo je vlastně členem Chaosu." No, to byla věc, která ho dost štvala, asi to bylo způsobené absencí výchovy rodičů, možná kdyby je měl, tak by takové základní věci věděl, ale to se nestalo. Informace si musel, doslova, cucat z palců u noh. No, zkrátka nebylo lehké se dozvědět víc. V Chaosu vládl chaos a tak to bylo. Ale jestli by tím, že by se stal Alfou, něco změnil, tak o tom neměl ani páru. Rozhodně by ale chtěl vědět o všech členech.
Noir se zasmál. "Jsou a nejsou. Někteří si o sobě myslí, že jsou víc a lepší, takže zase tak růžovou rovnost nečekej. Ale jo, takhle si to Chaosané představují, že by to mělo být. Všichni sobě rovni, všichni bratři."
Na její otázku přikývl. Zřejmě ano. "Měl by ukázat, že je Chaosu věrný a že je hoden být jedním z nás." Patrně by měl být prospěšný, protože jinak by byl společenství k ničemu a stejně tak by ono bylo k ničemu jemu. "Když budeš spoléhat především sama na sebe a na pár jedinců, kteří jsou ti blízcí, tak se neztratíš." Na společenství jako takové by zřejmě nespoléhal. Kdyby se dostal do úzkých, hádal, že by mu společenství nepomohlo. Tak jako mu nepomohlo ani když jej unesli cizáci.
Dail žila přítomností a to mělo své výhody. Nemusela být zklamaná, jak řekla, ale zároveň mohla být překvapena tím, co přišlo. Takže přikývl na její slova. "Jo, spontánní nápady jsou fajn. Překvapení taky není k zahození. Někdy." Samozřejmě myslel ta dobrá překvapení.
"Je to tak. Jsme Sigmy, takže nemůžeme říci, že jsi člen, ale určitě tě můžeme podpořit, aby tě přijali." Mrkl na Scallii.
No, pak si položil hlavu na tlapy a zívl si. Hodlal se odebrat do říše snů a tam načerpat sílu a energii na další zážitky.
Brzy se mu podařilo usnout.
Zdálo se mu, že letí. Ano, ten pocit a zážitek z pádu byl natolik silný, že se mu promítl do snu. Noir letěl, ale těsně nad hladinou vody to vybral a vzlétl. Najednou zjistil, že je v jeskyni. Byla velká, temná, ale místy mohl zahlédnou paprsky denního světla, které se prodíraly otvory ve stěnách jeskyně. I tak bylo světlo v jeskyni zvláštního odstínu, než normálně, což bylo asi způsobeno tím, že se jednalo o sen. Kličkoval mezi paprsky světla a z dálky slyšel hlasy. Ty hlasy znal, ale nemohl si vzpomenout odkud.

Nerovy vodopády >>>

"To každopádně! Máme se na co těšit a to je vlastně super. Lepší se na něco těšit, než netušit, co ti zítřek přinese a jestli budeš žít." Tak nějak si zvykl přemýšlet i takto, po tom, co se konečně dostal od Cizáků. Ano, to ho změnilo a stal se z něj někdo trochu jiný. Ale také ho to udělalo silnějším a to byla jediná výhoda, za kterou mohl být vděčný těm šedookým bestiím. "Já se těším, už teď."
Konečně se dostali od vodopádů dál a tak už je jejich hukot nemusel rozčilovat, ale naopak uklidňovat, jen jako krásný šum v nedaleko.
"Ano, je to tak. Do smečky tě může přivést i Beta, to je vlastně další postavení po Sigmě, moc stupínků ve společenství není. Mělo by to totiž být tak, že si mají být všichni tak nějak rovni, ale asi to znáš, prostě to tak není." Zkrátka k některým členům společenství nebudete cítit nikdy to, co by jste měli cítit k bratrům a sestrám. Tedy to, co by jste měli cítit i když si už nepamatujete, jaké to bylo, když jste to cítit mohli, protože to je už tak dávno, že se vám to vytrousilo z vědomí.
"Jo, hned jak usnu, to můžeš zkusit." Mrkl na Scall, že může zkusit tu magii Snění. Lehl si na břeh k jezeru a díval se na holky. Kousek od nich byl ještě ten kamzík. Tak tady ho nechal.

Smál se a občas do toho zakašlal. Přeci jenom ho ta voda v plicích štípala a bylo to trochu nepříjemné, ale co by taky čekal od toho, když se snažil utopit. Tedy, ne, že by to byl zrovna cílový plán, utopit se, ale měl k tomu asi opravdu dost malým krůčkem našlápnuto nebo přesněji od smrti jej dělil jenom malý krůček. Byl fakt rád, že to všichni přežili ve zdraví. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby tady nebyla Dail. Ale dopadlo to dobře, takže si mohli plácat ega a tvářit se jako hrdinové ostrovů. "To je dobře. Nerad bych přišel o kámošku." V chaosu jich bylo fakt málo. Kamarádů. Vlastně skoro nikoho neznal. Měli to být jeho 'bratři', ale pro něj to byli cizí, neznámí vlci, většinou. Sasanka zmizela už jako malá, Stray viděl naposled jen letmo na schůzi a ani se mu s ní nepodařilo prohodit slovo. Thia se tam také mihla jen letmo. Přítele, aby jeden pohledal!
Když si mladá vlčka k němu sedla, nijak mu to nevadilo. Byla mu zima a tak teplo z jejího mokrého těla mu poskytovalo alespoň minimum příjemného zahřátí.
Scall se zajímala o to, jestli ten její skok do hlubin vodopádu vypadal dobře. Upřímně? Ani si nebyl jistý, jak to vypadalo, ale pokud šlo o kuráž, tak ta tímto rozhodně stoupla a určitě tak udělala dojem. Musel by si to promyslet a projít krok po kroku. Napadla ho jen jediná věc: Obklopila ji nějaká vodní clona, to si vybavuji. Moc toho ale nevěděl. "Můžeš se podívat, jak to vypadalo mýma očima. Jestli chceš." Samozřejmě myslel tím, že až usne, tak to může probádat, stejně jako ty vzpomínky na rodinu z hlubin jeho mysli.
"I já jsem rád, že jsme to přežili. Ale hádám, že nás něco bláznivého ještě napadne." Mrkl na Scall a na Dail se zubil od ucha k uchu a snažil se vypadat jako nevinné vlčátko. Dail pochopitelně chtěla, aby další aktivita nebyla nebezpečná. Docela ji i chápal. Teď si všichni tři hověli na zemi pod vodopádem. Noirovi ten hluk z tekoucí vody docela už lezl na nervy, takže se zvedl. I fakt, že museli zvyšovat hlas, aby se slyšeli mu nepřidával na komfortu. "Což takhle se, pro začátek, přesunout jinam? Tady aby se jeden ukřičel. Ani spát se tu nedá," postěžoval si. V takovém kraválu by se divil, kdyby někdo usnul.
"Nevím. Můžeme jít třeba do té Svatyně, nebo někam jinam, kde jsme ještě nebili. Navštívit smečku v poušti, nebo tu v horách." Švihl ocasem a pohlédl na ně, jestli také půjdou. Hukot vodopádu byl už moc hlasitý, proto tady nechtěl být už ani minutu.

>>> Křišťálové jezero

Zvláštní pocit, takový ještě nezažil, to musel uznat. I když mu hlasy v hlavě křičeli jeden přes druhý: Teď chcípneš! Zachoval jsi se jako úplný idiot! zatímco druhý hlas mu našeptával: To je hukot, co?! Cítíš tu nespoutanou sílu svobody? není nic lepšího, že ano? Sám nevěděl, ke kterému hlasu se přidat. Cítil chlad vody, hukot vody, cítil, jak se mu z tlamy řinou bubliny vzduchu, vypadaly jako stříbrné perly. Perly života! napadlo jej.
Co se dělo na břehu, o tom neměl ani ponětí, pro něj teď existoval jenom svět pod hladinou a to navíc jenom blízké okolí, neboť pořádně ani nebylo vidět daleko. Začal máchat tlapami, jako by chtěl vodu zahrabat. Jestli to mělo efekt netušil. Pořád měl pocit, že se mu za chvíli protočí svět.
V tom se ale kolem něj rozzářily barvy. Všechno, jako by bylo ostřejší. Jasnější, jiné než na souši. Neznamenalo to, že by si snad vodu oblíbil, byl to zkrátka jiný svět. Pomalu mu ale začal docházet vzduch souběžně s tím, kolik překrásných třpytivých bublin mu z tlamy uniklo.
Kromě proudu ucítil i něco jiného. Zaznamenal dotyk a také krásnou zářivou auru. Spíš než tělo vlčice totiž rozpoznal právě její auru, jež byla viditelnější než bezzářné tělo v mase vody, která je obklopovala. Fascinovaně si prohlížel ony barvy, než jej chytily kořeny, aby jej vytáhli z tohoto jiného světa. Právě včas, než by se začal dusit natolik, že by třeba nemuselo být cesty zpět. Tak blízko byl smrti a ani si to neuvědomoval, ale ten zážitek se mu vryl do paměti. Zasáhl ho hluboce a ještě několik vteřin po té, co už byl na břehu, mu před očima pableskovala ta krásná zářivá aura. Dokonce by i mohl říci, že ji vidí oběma očima, ačkoliv měl pouze jedno. Ale tak znáte ten pocit, když zavřete oči stejně vidíte obrazy, že ano? Samozřejmě nejde o sny.
Noir začal kašlat vodu a pomalu se vzpamatovávat z onoho zážitku. Záře byla pryč. Mohl spatřit jenom Dail a Scallii. "Já jsem v poho, co Scall?" Zeptal se chraplavě a prohlížel si obě holky. Byl by nerad, aby se jim něco stalo. Obě byly mokré, ale nepamatoval si, že by Dail také skočila. Tedy spíše si pamatoval, že běžela dolů po svahu. Jak to, že je také mokrá? napadla ho tato myšlenka. Nejspíš byla ve vodě také, aby někomu z nich pomohla. Postavil se a otřepal ze sebe vodu. Kromě přidušení mu nic nebylo, takže byl skutečně v pořádku.
Pak si sedl na zadek a začal se smát jako blázen. "To byla ale prča, hehehe..." Ovšem opakovat by to asi nechtěl. Tedy ne teď hned.

Čekal. Stál na místě a nechával ji prostor na rozmyšlenou nebo na bláznivý skok bez rozmyslu, to už si musí posoudit každý sám! Ale jestli si to dobře promyslela nebo naopak ne, to bude vědět pouze ona sama. To nikdo jiný neposoudí. Může se dohadovat a myslet si, že ví, ale vědět bude skutečně pouze ona. On sám zvažoval, ale bily se v něm dva protichůdné pocity. Jeden mu říkal: Skoč! Skoč a nemysli na to, co se stane, protože jinak budeš vypadat jako slaboch. A ty přece slabý nejsi. Ty přijímáš výzvy! Ty jsi svobodný a i když tě to dovede ku smrti, ty svobodný zůstaneš. A druhý, který na něj kříčel: Dobře si to promysli. Jestli chceš žít, měl bys vážit své kroky. Nejsi přeci hlupák! Hlupácí pojdou nejdříve. A tak měl nad čím dumat. Nakonec si z toho vybral od každého něco a spojil to ve třetí možnost. Nejsem slaboch a vím, že se na sebe spolehnout můžu. Už nejsem ten slabý vlk! Jsem chaosan a ti se nebojí!
Tyto úvahy mu přetnula Scallia slovy, že to musí udělat a pak se vrhla z vodopádu dolů. Noir polkl. Jediný vteřinový pohled věnoval Dail a jeho svaly se napjaly. Ještě slyšel jak Dail křičí a ptá se ho, co budou dělat. Ale nad tou otázkou už Noir nepřemýšlel. Rozběhl se také, ale ne po svahu dolů, jako Dail, ale opačným směrem. Mohutně se odrazil, aby se dostal do vzduchu a podrobil se následně pádu. Jestli to byl dobrý nápad nebo ne, to se mělo v následujících vteřinách ukázat. Ale Noir si to přeci jenom trochu promyslel. Už před pár minutami pomýšlel nad tím, jak by mohl využít své magie k tomu, aby si mohl vyzkoušet vyvolání lián. Neměl ponětí, jestli se mu to vůbec může podařit, ale když si kdysi zkoušel vyvolat drobnou rostlinu jakou byla jahoda, podařilo se mu to. Proč by nemohl vyvolat liánu? Nebyl čas nad dumáním, ale nyní byla právě ta správná chvíle pro činy. A tak se začal soustředit.
Nakrátko stačil zahlédnout, jak se kolem Scallie semkla voda. Byla pár metrů pod ním a on si netroufal hádat, jak velká vzdálenost to byla. Kolem něj vyrazily ze skály jakési šlahouny. Těžko soudit, zda šlo o liány, jako byly ty v Mlžné džungli nebo to byly kořeny, tak či tak, obepnuly Noira kolem hrudi a on za krátký okamžik ucítil, jak jeho pád brzdí právě ony rostliny. Neudržely ho. Ale podařilo se jeho pád zpomalit a nakonec když už vnímal hladinu vody, bylo to, jako by skočil jen z pouhých tří metrů a ne bůh ví z kolika.
Dopadl do vody a nevnímal nic jiného než lomoz vodní masy, který byl tak blízko jeho tělu, že mohl cítit i proud táhnoucí jej do hlubin Křišťálového jezera. Náhlý chlad ledové vody jej obklopil.

I když řekla, že skočit chce a nerozmyslela si to, vypadala jako by se snažila přesvědčit sama sebe. Byl to boj. Když do něj narazila, div, že neuklouzli, bylo to tady docela vlhké, ale nespadli ani jeden. Noir se podíval dolů a přišlo mu to jako pěkná výška. Největší výhodu měla asi Dail, protože při nejhorším by se mohla změnit na vítr a nic by se ji nestalo. Noir přemýšlel, jak by si mohl pomoci, kdyby skočil a nastalo by něco nečekaného.
Jako první ho napadly liány. Když byli v Mlžné džungli, napadlo ho, že by se daly použít. Byly docela pružné a snad i dost pevné. Ale nikdy to nevyzkoušel. A stihl by je vyvolat ze země? Těžko říci. Možná ano, možná ne. "Je to docela výška." No, ale mohli si vyzkoušet, jaké to je když letí. Tedy v jejich případě by to byl let dolů, takže normální pád. Kdo ví, jestli by si stačili uvědomit jaký to je vlastně pocit, než by jejich těla dopadla na hladinu vody. A neskončili by skutečně až někde na dně?
"Jestli to nechceš udělat tak skákat nemusíme." Ani jemu se do toho moc nechtělo. Ne že by se bál, to ne. Ale... ale netušil, co se může stát. "No a nebo nad tím nepřemýšlejme a skočme." Možná se zabijí, ale zemřít se mu nechtělo.

Na obě vlčice přikývl, protože k tomu, jak někteří vlci žijí v poušti se už vyjádřili všichni dostatečně. Tedy alespoň co si on myslel. Nikdo z nich tam nechtěl žít, takže se nad tím nemuseli pozastavovat. Jediné, co ho ale zajímalo, bylo, aby zjistil, kde ta smečka je, aby měl svůj osobní přehled. Lepší vědět, kde má území než jenom tušit, že existuje, takže určitě se tam chtěl vydat, aby to zjistil. Čistě jen pro účelnou podstatu věci. Proto tuto debatu uzavřel už jen větou: "Jak to bude možné, tu smečku v poušti najdeme. Musíme mít přehled, kde se ukrývají. Ale žít tam nebudu." Z taktických důvodů však bylo dobré vědět, kde jsou. A jedině o to šlo.
Mezi tím ale Scall zmizela. Noir byl překvapený, protože ji neslyšel. No, nebylo divu. Vodopád byl hlučný a on s tím jedním okem měl větší šanci přehlédnout, že jim člen jejich výpravy zmizel. Rozhlédl se a uviděl, jak Scall někam šplhá. "Támhle je." To už ale i Dail byla na pochodu a tak se vydal za nimi.
Vaškrábal se na vrchol ve chvíli, kdy už Scall sledovala slunce vycházející nad obzor.
"Ještě pořád chceš skočit?" Zeptal se Scall a podíval se na Dail, jestli i ta má to odhodlání skočit z vodopádu. Kamzíka nechal někde dole u jezera. Cestou k vodopádům mu skutečně v žaludku trochu slehlo, takže už se necítil přecpaný. Ovšem jestli chtěl skákat, tak to si jistý nebyl. Vypadá to dost vysoko.

Křišťálové jezero >>>

Dail pověděla, že Noir je klasický puberťák. Nemohl s tím nesouhlasit. Scall potvrdila, že je jedno, jestli je dospělý nebo ne, že i tak je fajn, což ho tedy nakonec přivedlo k názoru, že to nejspíš bude opravdu jedno, jestli se cítí tak či tak. "Díky, holky, máte pravdu. Nejspíš to fakt jedno." Nakonec byl stejně rád hlavně za to, že tady mohl být s nimi a ne aby nikoho neměl. Kdo ví, co by z něj už teď bylo. Nějaký morous? Případně psychopat?
"Díky, Dail. Ale jak ti to oplatím já, hm? Máš ráda, když ti nekdo dluží, viď?" Zasmál se Noir. Jistě, že mu to nevadilo. Už dávno věděl, že si s Dail budou pomáhat.
"No, představit bych si to i dokázal. Ale jestli bych tam chtěl žít? To asi ne. Stejně jak bych nechtěl žít na ledových pláních, jako ta Tissa. Vlastně jsou si ty oblasti dost podobné, jen mají opačné teploty." Tam byl zase oproti písku jen sníh a led a zima a ledový vítr.
"Dávám přednost raději střídavým teplotám." I potrava se sháněla lépe na území mimo tyto dva protipóly.
Pohlédl na vodopády, když se u nich zastavili. "Ani já tady ještě pořádně nebyl. Jen jsem tudy procházel. Zastávka zde je až nyní, heh." Znovu se podíval na holky a pak vrátil pohled na vodopád. Byl hlučný. "A doufám, že to nebude moje poslední místo, které uvidím, hehe."

Jen co se také napil, pozvedl hlavu a pak se na Dail usmál. Měl svoji adoptivní sestru moc rád. "Ano. Od dob, kdy jsem se stal velkým. Nebudu říkat dospělý, protože si tak ani moc nepřipadám i když ani nevím, jak si připadat mám, protože jako vlče si taky nepřipadám," jo, bylo to divné, ale skutečně nevěděl, jak by si připadat měl. Byl dospělý, ale co to pro něj znamenalo. Mělo to něco znamenat? Pokud ano, jak se měl cítit? To byla otázka, kterou si pravděpodobně ještě dlouho nezodpoví. "Nevím, co bych a jak bych se měl cítit jako dospělý." To prostě netušil. "No, ale od té doby, co jsem se stal velkým, jsem si také neužil tolik zábavy, jako s tebou sestřičko. Ani s tou málomluvnou vlčicí to nebyla nijaký extra zábava. Nuda to nebyla, ale zábavou bych to též nenazval." Ta vlčice moc smysl pro zábavu neměla, tedy alespoň podle Noira.
Zasmál se se nahlas tomu nápadu. "Vím, že jsi silná dost. O tom nepochybuji, ale nejsem si jistý, že ten modrý strom půjde jen tak shodit." Byl dost velký a vysoký, takže na to, aby spadl, by museli vynaložit magických sil tolik, co snad všichni vlci na ostrovech dohromady. Nejspíš. Možná to bylo jako s pokusem o ucpání teleportu, tedy s úvahami, jak ho ucpat. Nedospěl k žádnému závěru.
"To jo, asi to budou pěkní blázni. A nebo možná mají nějaké tajemství. Třeba žijí v oáze." Všechno bylo možné a anebo jen milovali horko a písek a spokojili se se štíry a ještěrkami.

>>> Nerovy vodopády

Jižní hory (přes: Luka) >>>

Nebylo to špatné, takže: "No jo, není to nejhorší. Poznávat nové je celkem zábava. Můžeš najít třeba skluzavku v ledové jeskyni, nebo se klouzat na zamrzlém jezeře, nebo sundávat ovoce z modrého stromu, jo, zábava." Zasmál se Noir. Byla to legrace. Ale celkem ho i štvalo, že se jim nepodařilo to sundat. Střihl uchem k Dail. "No jasně, že to musíme zkusit znovu. Však jednou to ovoce spadnout musí, no ne? Co by tam dělalo na věky?" To si představit moc nedokázal. Muselo by být přece zkažené a smradlavé, nebo vysušené či tvrdé.
"Nevím, jaká smečka to je ale měl jsem možnost pokecat s dvěma vlčicemi, co tam žijí a oběma přišla jako dobrá smečka. No mi to je fuk, já mám svoje místo a nehodlám to měnit." Zazubil se mrkl na holky. Ne, neměl v plánu stát se zrádcem. Neviděl v tom žádný přínos pro sebe. Dail se navíc o Daénu bavit nechtěla, což chápal. "Tady si můžu dělat co chci. Tam, přišlo mi, že jsou nuceni držet se na území smečky nebo v blízkém okolí, ale co já vím," dodal ještě k Daénu, víc se o něm ale bavit nehodlal. Každopádně ani jedna ani druhá vlčice z Daénu s ním na průzkum pouštní smečky nešla.
"No jo, víte, že je smečka v poušti?" Nadhodil najednou zdánlivě z ničeho nic, ale ve skutečnosti to bylo právě díky jeho myšlenkovým pochodům při vzpomínání na rozhovory s vlčicemi, které potkal.
Když dorazili k jezeru i on se rozhodl uhasit žízeň, což také učinil. Proč se šli? Tak to netušil. Tedy asi se podívat, jestli tu už Scar není nebo chtěla skákat z Nerových vodopádů?