Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Severní hory (přes: Dračí průsmyk) >>>

Chvíli Corinne sledoval, po očku, když se zdálo, že nad tím že by mohli být sourozenci také přemýšlí. Mohli by? Jistě mohli, stejně jako by nemuseli být. Bylo možné obojí. To, že se narodili oba v zimě, ještě neznamelano, že jsou brácha a ségra i když se narodili na stejném místě. Jistí si tím být nemohli. Ale ani to nemohli vyvrátit na sto procent. Byla to prostě záhada, kterou si ani nebyl jistý, že se jim někdy podaří rozlousknout. Mohli skládat střípky ze své paměti, ale kdo jim to potvrdí, že jo?
Corinne pak zmínila nějakou Thiu. To znělo dost podobně. "Tak nějak to taky mohlo být. Jistotu nemám, byl jsem moc malej. Vím, jen, že ségra byla černá s bílými fleky, asi jako máš ty, tak nějak. A brácha byl černej celej." Přičemž on sám, byl jako malej také více méně černej. Jen znak na hlavě mu zůstal stejný, jaký měl i teď.
Nemít hranice bylo skvělé, dokud vám někdo nerozbil tlamu. Nebo nevydrápl oko a nenechal ho sežrat jinému. Tohle byla určitě jedna z těch hranic. A Noir ji mohl poznat dokonale. Ale i tak si i on chtěl dělat jen to, co se mu zlíbí.
"Taky nechci hranice. Ale někdy se jim jeden nevyhne. No i tak je mnohem zábavnější, když si můžeš dělat, co se ti zlíbí. Když chceš jít pryč, jdeš pryč. Když chceš někde být, tak tam prostě jseš. Vlastně to je fajn." Zatím ani po něm nikdo nic moc nechtěl, to až ti cizáci. A ti byli až moc hrubí. Vlastně na to šli až příliš hloupě. Mnohdy spíš o své věrné vlky přišli jenom tím, jak unáhlení byli. Zavrtěl hlavou, aby se zbavil vzpomínky na šedookého vlka. Nenáviděl ho a bál se ho. Cizáka. Ale kdyby ho někdy potkal znovu, až zesílí, nejspíš by mu udělal to samé. Chtěl by se mu pomstít.
"To, co dělali vlčatům, bylo to nechutné. Dovedeš si představit doupě, kde se přes sebe plazí fakt hodně vlčat a jakmile se u některého projeví magie, tak ho dospělí odvlečou a už ho nikdy nikdo nespatří?" A ty tunely v nichž by se jeden ztratil raz dva.
Střihl uchem. No jo, pozadí měla fakticky pěkné a ten malej měl na ně hezký výhled. Skoro by mu ho Noir mohl závidět. Ale on tu vedl, takže si až tak jejího pozadí neužíval, no zase se mu věnovala slovy a svou pozorností a to se mu líbilo, asi víc, než kdyby jenom tiše sledoval její pozadí. Mimochodem, moc hezké pozadí. A nejenom to měla hezké. Byla to celkově sliční vlčice. Kdyby byla jeho kamarádkou, tak by vůbec, ale vůbec nebyl proti. Na její slova se musel zasmát. Bylo to vtipné a dokonalé. Její reakce se mu líbila. I on si o sobě mylel, že je hezký. Sice mu chybělo oko, ale zase to dodávalo drsňáckej vzhled. Možná by to mohl začít využívat. Když už nemůže využít svou štěněcí tvářičku, mohl by alespoň vypadat jako drsňák. Jenomže na to potřeboval nutně zesílit a naučit se ovládat druhé, aby tím drsňákem skutečně byl.
Návrh od Corinne se mu líbil. A Dail s tím dokonce souhlasila, to bylo dobré pro všechny. Noir si v duchu zapamatoval, jakým zajímavým způsobem docílila Corinne svého. To bylo pozoruhodné a velice chytré. Ta vlčice mu byla čím dál tím více sympatická. Začínal mít zajímavý pocit vůči ní. Byla by fakt skvělou kamarádkou a možná i něco víc. Rozhodně by se měl něco od ní naučit.
A pro Dail to je též výhodné, pokud se smečka dozví, že budovala dobré vztahy s členy a něco je i přiučila, určitě ji to přijde k dobru. Takže vlastně to pro ní nebyl vůbec špatný obchod. Krom toho si možná získá ochránce. Pokud se jim podaří ještě více se spřátelit.
"Tady v horách se lovit dobře nebude. Je tu moc zima a moc sněhu, ale na louce to určitě bude lepší." Poznamenal, docela i na něj, chytrou poznámku. Nebyl sice zkušený, ale hloupý taky ne a určitě by se teď nepouštěl na lov do hor. V průsmyku by mohli na něco narazit, to už byla větší šance.
Ani teď od Dail nezjistil, proč se rozhodla přidat k chaosu. Ani nyní mu totiž neodpověděla. Asi o tom nechtěla prostě mluvit. Nechal to tedy být.
Alespoň magie se uchytila. Obdivně poslouchal co říkala černá vlčice. "Hustý! To muselo být pěkné pozdvižení," zasmál se a snažil si to představit. "Škoda, že jsem u toho nebyl, to muselo být zábavné." Taky by se mu to líbilo, ovládat tolik magií. Ale, když ovládala, znamenalo to, že už ne? "To už ty další magie neovládáš?" Zajímal se.
Dail měla vzduch. "Ne, nevadí. Stejně vzduch nemám. Moje magie je země. Je skvělá..." nic o ní nevěděl, to ho štvalo. Chtěl se něco dozvědět, ale Dail o ní určitě nic neví a Corinne též ne. Wyian byl ještě vlče a pochyboval, že ten by o zemi věděl víc, než on sám. Měl by znovu potkat toho vlka, který o zemi něco věděl. Ale kde by ho měl hledat?
"Důležitější je, aby něco bylo k jídlu a asi by bylo dobré získat víc zkušeností s lovem jako normálně, že jo. Je to pravda, že ty budeš mít asi nejvíc zkušeností, takže je od tebe skvělé, že nám něco ukážeš. To se cení." Snažil se trochu si ozkoušet svou taktiku, kterou vykoukal od Corinne. Ale ve výsledku jim to bude prospěšné určitě i po té stránce, že se opravdu něco naučí.
Pak z ničeho nic, položil otázku k Dail: "Cítíš něco ke své rodině? Jaké to?" Zeptal se zvědavě.

Amorka si téměř ani nevšiml. Jediné, co zaznamenal, byl hlásek, který však zmizel stejně rychle, jako jej mohl zachytit. Slyšel, co řekl, ale nic mu to neříkalo. Navíc, na to, aby se mu líbila Corinne, na to šíp nepotřeboval.

Hodně štěstí ostatním hvězdám!
Poprosím si tlapku do země a 2% do rychlosti, zbytek do kasičky děkuji.

Zapsáno

Jméno, postavení: Noir, Sigma
Počet postů za celý předchozí měsíc: 14
krátké shrnutí všech postů: Z Bašty se vydal na Mlžné pláně, odtud do Začarovaného lesa, kde o něj zakopl vlk Vintorez, ale moc se neseznámili, Noir od něj utekl (když dlouho hra nepokračovala). Vrátil se přes teleport na Červenou louku, kde potkal Wyiana, kterého poznal při akci cizáků. Také se k nim připojili dvě vlčice, Thia o níž netuší, že je jeho sestra a Dail, která tvrdí, že je Chaosanka, ale neví, kde má chaos sídlo, a tak je tam Noir vede.

Rokle (přes: Ostříží zrak) >>>

Stříhl uchem ke Corinne. Vyslovila jeho první domněnku nahlas. Mohla by to být sestra. Když se nad tím znovu zamyslel, vlastně by i mohla. Jediné, co mu nesedělo, bylo jméno. Sice si už přesně nepamatoval, jak se jeho sestra jmenovala, ale věděl, že Corinne to určitě nebylo. "No, vlastně by to bylo i možné. Moje sestra dostala jméno Teria,..." Zarazil se a rychle doplnil další dohady: "nebo možná Tahia, či Tebia... Ne, nevím to přesně, ale určitě to nebylo na 'K'"(C) Popravdě, i své jméno málem zapomněl, kdyby mu ho teta Stray nepřipomenula. Někdy si spíš myslel, že dostal jméno od ní, než od rodičů.
Přikývl hlavou "Hm, to jo, většinou na ně ani nemyslím. Jak říkáš, co bych z toho taky měl. A stejně nevěřím, že by se všichni jednou vrátili. Ani by mě nepoznali." Pohlédl na krátko na Wyiana a Dail. Ta mluvila o nějakých hranicích. Uměl si představit, co to je, ale asi žádný Chaosan ty hranice nijak zásadně neřeší. "Myslím, že Chaos hranice taky nebere." podotkl nahlas, aby se nezdálo, že neposlouchá, o čem Dail mluví. "Ale nějaké hranice si asi nakonec opravdu každý vytvoří." V duchu se vrátil k tomu, co ho zásadně změnilo. Ano, už by patrně neudělal některá rozhodnutí, čili určité hranice i když ne fyzické, tu byly.
Jo, jídlo, to je bezva věc. Jsem zvědavej, kdo ho najde a uloví. Pochybuju, že to s jedním okem dám. A navíc, musím to odkoukat. Dny kdy byl roztomilej jako Wyian, byly v nenávratnu pryč. Nakonec Wyian vyslovil Noirovy myšlenky nahlas. Noir se zamračil. Nejdříve chtěl na malého vyjet, ale vlastně nebylo proč, vždyť to bylo jasné. Prostorové vidění měl navždycky v háji. To mu sežral ten malej béžovej skrček. Jenom při té vzpomínce se naježil. Toho dostat do tlap... Tiše zavrčel, ale pak se hned rychle ohlédl po ostatních, jestli si toho nevšimli. Asi by jim nedošlo, že se zlobí kvůli své vzpomínce a ne na toho malého strakáče. Ale zaujala ho další slova, která pronášela teorii o tom, že vlčice si nechávají rády lovit. To jako vážně?
Dail mu na jeho otázku vůbec neodpověděla? Nechtěla snad? Zkusil to tedy znovu: "Ještě jsi neodpověděla, jak ses rozhodla přidat k Chaosu ty, Dail? Je to snad nějak tajné, že to nechceš říct?"
Objevili se na Ostříží a tady mohli určitě narazit na něco k jídlu. Alespoň za to měl. Jenomže on rozhodně ostříží zrak neměl. Mohl tedy využívat pouze nos a sluch, ale ty neměl vůbec vytrénované. Mezitím, co se snažil alespoň něco zaznamenat, zkusil jim položit další otázku: "Co vy a magie? Jak jste na tom?" To ho opravdu zajímalo. Moc o tom nevěděl a tak by se hodilo, kdyby se konečně dozvěděl víc.
Na ostříži však štěstí neměli, tedy kořist nenašli a už se objevili hory. Třeba budou mít štěstí na druhé straně.

>>> Luka (přes: Dračí průsmyk)

Červená louka (přes: Nejvyšší hora) >>>

To popichování Dail se mu zdálo zábavné a Corinne při tom dostávala úplně jiný vzhled. Jako by byla ozářená jiným světlem, které z ní dělalo doslova krásku. Byla to zajímavá osobnost a měla rozhodně dost společného s ním a to mu přišlo fascinující. Dokázal by si představit sám sebe vedle ní, jak sedí na skále a shlížejí na své poddané. U nohou jim leží Wyian a někde po jejich levici sedí Dail s řetízkem omotaným ke svému krásnému krčku a vedoucím k tlapám Corinne. Že by tady zafungovala ta fantazie o níž Wyian mluvil? Jestli ano, pak se mu ta fantazie začínala líbit. Spokojeně mlaskl a na tvíři se mu rozlil jakýsi blažený úšklebek.
"O mámě toho taky moc nevím. To máme společné. Pamatuji si jen malé záblesky. Nic souvislého. To jak mí sourozenci dostali jména, ale já? Pořád se nemohli dohodnout, jak bych se měl jmenovat. Ts... Ale dost o rodičích. Stejně za to nestáli, když se na nás vyprdli." Zamručel naštvaně. To ho dopálilo asi nejvíc, že cítil tu atmosféru jako malý, vnímal to, že rodiče neví, jak by mu měli říkat, že v něm nic nevidí. Zasáhlo ho to a možná, že to bylo i větší trauma, než když přišel o oko, ale to se asi nedá takhle srovnávat. "Měl jsem sestru a bratra. Jednoho dne však byli všichni pryč. Všichni!"
To už se před nimi objevilo úpatí velké hory a oni museli začít stoupat. Wyian je následoval nějak zamlkle a snad i otráveně, přišlo Noirovi.
"Co jsi tak zamklý?! Pověz nám něco o té fantazii." Vybídl malého. Ale pochyboval, že by chtěl černobílý mluvit. Ale třeba se plete a něco jim poví. "Nebo něco jiného, zajímavého." On toho jako malej taky zrovna moc neprožil, takže na tom byl možná podobně jako Wyian. Zvláště když se na něj dívali už jako na dospělého, přičemž on se cítil jak puberťák. Jako malej se necítil, to zase ne, ale jako dospělý, to taky ještě ne.
"A jak ses rozhodla přidat k Chaosu ty, Dail?" Zeptal se pak, protože proč to nevědět, že?

>>> Severní hory (přes: Ostříží zrak)

Noirovi se na čele vytvořila vráska ze zamyšlení. Minulou zimu! Narodila se tam minulou zimu, stejně jako já. Ale jak to, že jsem ji tedy nikdy nepotkal? Narodila se snad dříve a odešla ještě než začal Noir vnímat okolí? Jedině tak by to dávalo smyl. Protože jinak by bylo zvláštní, že by o ní nevěděl. Musel by ji na ni přeci narazit, dříve či později. Sice rád chodil na vandry, ale... on přeci byl v chaosu i v době, kdy už jeho rodina zmizela.
"Tak, možná, že si zmizela dříve než jsem vylezl z nory." Pohodil hlavou. "Moje rodina taky zmizela, nebylo by to tedy vůbec divné, kdyby se to přihodilo více vlkům." Mlaskl. "Chm, chaos no..." zabrblal si a podíval se na svého, možná, kamaráda Wyiana. Zajímalo ho, jestli půjde taky.
"Můžeš jít s námi, jenom to tam očíhneme a pak můžeme třeba trénovat tu fantazii." nadhodil k menšímu. "Nebo hledat způsob jak být dokonalejší." nechtěl říkat před dámami, že silnější, protože byl nyní tak slabý, až se mu z toho zvedal žaludek. Jo, bylo mu samotnému ze sebe špatně. Ale už to hodlal změnit. Chtěl za tím vším udělat tlustou čáru a zamést to ocasem někam do rokle, shodit ty zlé věci ze srázu a být hrdým silným vlkem.
Jo, byl to skvělý nápad, protože byl, mimo jiné, jeho, že ano. Takže byl teď fakt odhodlaný jít se tam podívat, ať už tam najde cokoliv. Však stejně neměl nic, co by nutně musel udělat, kromě toho si nacpat pupek a k tomu potřeboval, jaksi, pomoc druhých, ale moc nerad si o ni říkal jiným způsobem, než-li, prostým a neslušným, příkazem?
Zazubil se na černou a vypjal hruď, aby působil důstojně a hrdě. Líbil se jí, to se mu taky líbilo. Komu by se to nelíbilo, že jo? "Ty se taky zdáš, jako velmi zajímavá vlčice." Tím chtěl říci, že je pěkná, a líbí se mu a prostě všechny ty řečičky, které nikdy nikomu neříkal, protože nikdy k tomu nebyla příležitost. Však byl děcko a navíc ještě unesené děcko. No, ještě bylo třeba zareagovat na tu další větu: "No jo, kdysi jsem býval. Jako mimino," synem Alfy, bohužel z toho neměl žádné výhody. Nebo si je ani nepřipouštěl, vždyť nebýt tety, nikdo by se o něj stejnak nepostaral. "Ale nic moc si z tý doby nepamatuji. Rodina mě nepotřebovala, takže mě nechali tam a zmizeli." Odfrkl si. "Byl jsem pro ně asi moc dobrý..." tu druhou variantu si vůbec nepřipouštěl, že byl pro ně možná naprostá nula.
"Taky? Páni, to je fakt chaotický." I její otec zdrhl. Možná, kdyby zůstala, mohli se stát dobrými kamarády, napadlo ho. "To je škoda, že jsme se minuli. Mohli jsme být dobrý tým." Zauvažoval tedy nahlas. "Takhle jsem si musel vystačit jenom se Sasankou. A ta byla ještě mladší. Nebyla s ní taková sranda. Byla prostě mimino." Zavzpomínal, ale teď mu třeba chyběla. I když si to nepřipouštěl. "Kde tý je konec teď?"
"Taky nejsem starej a podívej, kolik jich mám." Zareagoval na ty šedé chlupy. "Kdysi jsem býval černý a podívej teď?" Zasmál se. "Nicméně si myslím, že je to super." Být jenom černý, to by se mu nelíbilo, ale mít na sobě ozdoby, to už byla jiná. A ta Corinne je měla, proto jí to tak seklo.
"To je řeč! Co bylo, to bylo. Mě taky nic oko nevrátí. Takže proč bych se nad tím měl pořád pozastavovat?" To, že se nezeptala, to už nezmění. Tedy ne to, co do teď musela zažívat. Může se zeptat v budoucnu. Ale minulost tím nenapraví.
Znovu se podíval na flekáčka. Jestli teda jde taky. Když ten mu odpověděl otázkou, jestli by měl. "No jasně, že jo. Alespoň se dozvíš něco nového, a to za to stojí, ne?" Odpověděl mu stříbrný vlk. "A odejít můžeš vždycky." Však ani Noir nemá v plánu tam zkejsnout, ledaže by se tam dělo něco zajímavého. A to se teprve uvidí.
Na reakci menšího se zasmál i Noir. "Jo, to je pravda, tyhle holky zrovna narazily na dva traumatizované vlky, ale co, alespoň je sranda." Pohlédl na vlčice i vlčka a pak s odhodlaným výrazem řekl: "Jdem?" Spíš než otázka, to však byla pobídka, protože hned na to, nebo možná současně s tím, vykročil Noir směrem k velké hoře.
"A cestou bychom mohli něco sežrat, co vy na to?" Snažil se je přimět k tomu, aby se něco k jídlu ulovilo. Měl hlad.

>>> Rokle (přes: Nejvyšší hora)

Na její 'těší mě' řekl jenom "Hm..." Nic tak okázalého, co se normálně říká z něj nevypadlo. Možná byl ještě trochu pod vlivem zklamání. Tak tedy poslouchal dál slova vlčice. Střihl uchem a pohlédl na Corinne pořádně. "Taky ses tam narodila? To je zajímavé. Že jsem tě tam nikdy neviděl?" Pokud tedy nebyla jeho sestrou. Ale on tam na vlčata jiné než na Sasanku nenarazil. Pochyboval o tom, že tam v tu dobu kromě nich nějaká další vlčata byla. "Pak tedy víš, kde je území Chaosu, ne?" Natočil hlavu mírně na stranu. "A ano, existuje. Tedy když jsem tam naposledy byl, tak ještě existoval." Docela by ho to zajímalo, jestli ještě pořád existuje. Vlastně by nebylo vůbec na škodu, se tam jít podívat. "Mohli bychom tam zajít." Nadhodil. I on by rád věděl, jak to s tím Chaosem je nebo není
Na slova té barevné, zabodl oko do ní a ušklíbl se. "Ano, je to celkem bravůrní vtip. Jsi fakt dobrá, to musím uznat. Máš totiž naprostou pravdu. Měla ses ho zeptat. Bylo to od tebe hloupé, lézt někam a nezjistit si vůbec nic." Zasmál se Noir, asi jako blázen. Ale pak zvážněl a v oku se mu zablýsklo rozhořčením a zlobou: "Například já se tam narodil, jak jsem řekl. Neměl jsem volbu, tak jako ty!" ušklíbl se a švihl otráveně ocasem, pak pokračoval: "A v tý době byl Alfa někdo jiný, jenomže pak si zmizel." Protočil skoro až nafrněně, ale spíš znechuceně očkem. "Neobtěžoval se ani nic svému synovi objasnit. Tak jsem odešel." a pak ho unesli cizáci a dál to je známé.
"Možná, že Chaos je zkrátka chaos, nebylo by to vtipné?" Zase se zasmál. Byl snad šílený? Ne, ale vtipné mu to přišlo. Chaos rovná se chaos. Proč ne?
"Pojďme zjistit, jestli je Chaos chaosem, hm?" Vyzíval vlčice k činu. Nejlepší totiž bylo si to očíhnout zblízka. Konec konců, prospělo by to všem.
"Co ty, Wyiane? Půjdeš taky?" Zeptal se černobílého.

K Wyianovu dotazu odpověděl: "Spíš ani moc ne, ale myslím, že to byla ona, kdo mě dostal z tý vody." Myslel když utíkali od těch únosců. Ale byl v tom takový zmatek, že nakonec už ani nevěděl, jak se dostal do mangrovového háje. Jenom prostě věděl, kdo to ta Shine asi je. Na jeho další větu udělal skoro ještě vlčecí: "Pfff, to by sis zkusil. Vždyť by ti nevěřili." Vyhrožoval Noir, ale nemyslel to nijak zle. Prostě šlo jen o to špičkování.
Černá vlčice se představila jako Corinne, to mu povědomě tedy neznělo. Jiskřička v jeho oku, jako by pohasla. Takže to není sestra? Ah... Trochu ho to píchlo u srdíčka. Ten pocit neznal. Nelíbil se mu. Bolelo to. Sevřel čelisti k sobě, až cítil odpor. Posléze je tedy zase povolil. Vždyť já sestru nepotřebuji! Blesklo se mu v očku pobouření nad jeho předchozí bolestí, jež ho dopálila. Ale... bylo by hezké ji mít. přiznal si v duchu. To by se mu zřejmě líbilo. Jenomže on byl přeci sám, opuštěný, zanechaný v rodné noře. Proč by se jeho rodina teď tak najednou objevila? Chtěli by se vůbec vrátit? Přišli by si pro něj? Jen jestli by ho poznali. Vždyť jako malej byl černý a měl dvě oči. A teď? Byl stříbrný a o jedno oko přišel. To navíc, kromě původní zelené, mělo i příměs modré.
"Jsem Noir." On neměl důvod tajit své jméno. Stejně nemělo žádný prazvláštní význam. Celá tahle situace mu přišla zvláštní. Už se chtěl zeptat, jak je možné, že toho víc neví někdo, kdo je - údajně - členem, ale záhy se to dozvěděl. Takže vůdce ji přijal, aniž by ji objasnil, jak to funguje? Zajímavé, alespoň se dozvěděl něco, nového. Tedy zřejmě. On sám se moc o politiku nezajímal, zvláště, když byl unesen, tak ho to moc, logicky, nezajímalo. Ale kdo ví, třeba by se mu to mohlo teď hodit. Ani on sám toho nevěděl příliš. Teda jako něco ano, ale samotnému mu to přišlo, jako naprosté nic.
Nechtělo se mu moc přiznávat, že toho zrovna taky moc neví. Nikdo se mu takto důkladně po této stránce nevěnoval. Nezamlouvalo se mu, že se musel jevit jako hlupák, nicméně, neříct nic by bylo ještě hloupější. "Narodil jsem se tam, ale dlouho už jsem tam nebyl." přiznal. "Jaski jsme byli uneseni, jako vlčata a od té doby jsem tam ještě nezavítal." No, alespoň něco prozradil. Sám netušil, jak to vlastně ve smečce má.

"Shine." Měl dojem, že mu to něco říká, ale tu vlčici víceméně neznal. Měl za to, že ho možná tato vlčice zachránila, ale moc si to nevybavoval. A určitě ji nepoznal blíže. Něco s rodinou, to je hezké. "Takže je ta Shine něco jako moje tetička Stray, asi." Konstatoval. Patrně tak nějak to totiž bylo. Tu už ale taky pěkně dlouho neviděl. Naposledy před tím únosem.
"To zní dobře. Asi je fajn někomu věřit." Zároveň to nebylo snadné. Tedy, ono bylo, ale pak taky mohl jeden naletět a pěkně to pak schytat. Jediný, komu věřil, byla Stray. Ale teď už si nebyl tak jistý, jestli jí ještě pořád věří stejně, jako když byl malej. Asi ano, chtěl by, ale kdo ví jestli ji ještě někdy potká. Vždyť známí vlci kolem něj mizeli a on zůstával tady - sám.
Střihl uchem, protože zaslechl nějaké zvuky, které se k nim blížily. Ihned na to otočil i svou hlavu tím směrem. Díky tomu, že měl jenom jedno oko, musel se častokrát otáčet mnohem víc a hlavně tou stranou, kde oko ještě měl, pokud chtěl vidět. A tak mohl spatřit dvě vlčice, které se k nim blížily. Že by služebné? napadlo ho ihned. Ta myšlenka se mu líbila, ale nebyl si jistý, že se rozvine tak, jak by se to jemu zamlouvalo. Tak rád by si nacpal břicho, žel srnu si ulovit nedokázal. Zatím. Hodlal to změnit, ale věděl, že to nemůže být ze dne na den, i když to by se mu asi líbilo ze všeho nejvíc. Chtěl být takovým, jakého si sám sebe představoval. Silným, hrdým, nezávislým, dokonalým a aby k němu vzhlíželi. Jo, to by bylo perfektní. Smůla, že to bylo jenom v jeho hlavě a ve skutečnosti byl kost a kůže, zohavená na tváři, možná i na duši a leckdo by řekl, že je to chodící mrtvola.
"Támhle ty? No, já ti nevím. Bylo by to fajn, ale... Ale sloužit ti nebudu. To ty bys měl lovit mě." Ušklíbl se pobaveně a možná i trochu veseleji. Takové špičkování nebylo marné. Pak se ale podíval na přicházející vlčice.
Černá vlčice se zdála být v pohodě. Dokonce by Noir řekl, že přátelská. Měla, musel uznat, že docela i zajímavé zbarvení. Ta kombinace mu připadala atraktivní a zvláštní skrny působily jako roztomilé cákance. Možná by spíš bylo pesnější - mramorování, leč o mramoru toho Noir pramálo věděl. V čem však jistotu měl, že mu ten její kožich připadal krásný.
Jak si jí tak prohlížel, něco mu na ni začalo být zvláštní. Jako by mu po zádech přeběhl mráz. Něco na ni rozhodně bylo! V tu chvíli však Noir netušil, co přesně to bylo. Ale ty oči. Ty její oči, znal je. Ale kde je jenom viděl?! Rozhodně nabyl dojmu, že tuhle vlčici musel někdy dříve potkat. Jenomže on tolik vlků ve svém životě zase tak moc nepotkal, aby měl důvod přemýšlet nad tím, kde ji viděl. Měl by to vědět. Jenomže tuhle vlčici viděl, když byla ještě malinká, sotva se batolila. Začínalo se mu to vybavovat. Mohla to být... To není možné... nebo... ano? V jeho tváři se problesklo mnoho emocí. Od prvotního zamyšlení, až po konečný údiv, možná překvapení z poznání. Nicméně ale ani v tu chvíli si nebyl stoprocentně jist, že před ním stojí jeho sestra. Vždyť, když ji naposled viděl, byl naprostý prtě a ona taky. A pak zmizeli. Celá jeho rodina se vytratila a nechala ho v jeskyni. Vůbec nevěděl, jak by se k ní měl chovat. Se vztekem, že ho opustila? S nadšením, že se objevila? S netečnou tváří, že je mu fuk? A vůbec, byla to ona? Mohla být skutečně jeho sestra?
Wyian promluvil jako první. Noir si vlčice přeměřil. Tedy i tu druhou, která pozdravila. "O Chaosu? Možná..." po nějaké té chvíli zírání promluvil i tento stříbrný vlček. Stále přemýšlející, jestli před ním stojí sestra nebo jenom někdo, z koho má falešný pocit toho, že k němu nějakým způsobem patří.

Tak si konečně dokázal představit, co to taková fantazie je. Byla to vlastně něco, jako hra. Hra mysli. Sice se to nevyrovnalo fyzické hře, ale asi to nemuselo být špatné, pomyslil si stříbrný. Chápavě tedy pokýval hlavou a dál to už nerozmazával. Možná to v budoucnu vyzkouší. Třeba s tím bude alespoň zábava, když už nic.
Noir povytáhl obočí nad slovy flekáče. "Tebe už si nechal někdo jinej? Co to je za pořádek." Zabrblal. "Abych si tě neukradl." Uchechtl se. Ale na druhou část by možná přistoupit mohl. "Můj kamarád? To zní zajímavě. Jak to funguje?" Noir kamarády neměl. Až na to škvrně Anemon, si nepamatoval, že by kdy měl někoho s kým by si hrál. Noir byl takový nucený asociál, ale jako každý vlk, nebo alespoň většina vlků a to drtivá většina, potřeboval společnost.
Koukl na něj, jak tajtrlíkuje. I Noir se zavrtěl a poskočil si. "No jo, vím, že to zabírá. Problém je, že já už tak roztomilý kukuč nemám." Uchetl se a cvakl zuby. Napřímil uši. "Ty mě? To by nefungovalo." Nerad to připouštěl, ale takhle podané to mohlo vyznít mnoha způsoby, pravdou bylo, že to byl hlavní důvod všech Noirových problémů, že neuměl lovit.
"To máš štěstí, já bych něco ještě zakousl." ANo, on by si dal. Taková srna by byla nejlepší, ale k tomu potřeboval sluhu, který by mu ji naservíroval.

Noir dostal vysvětlení, co to vlastně má být ta fantazie. Znělo to... zajímavě? "Áha, takže si třeba řeknu, že tenhle sníh, co mi tu taje pod tlapama je horký..." musel dlouho přemýšlet, co by sníh mohl představovat. Asi měl tu fantazii nějak pokaženou. Nebo možná ji nepotřeboval. "...nektar nějakého obra, co mu vytéká z tlamy?" zkusil si vymyslet prapodivnou hloupost. Chtěl vědět, jestli to chápe správně. Jako malý si neměl moc šancí hrát, takže fantazii nejspíš proto ani moc nerozvýjel. Maximálně tak, když přemýšlel nad tím, jak ucpat teleport.
Netušil, jak to s tou barevností světa malej myslí, ale tak pokýval hlavou. "Určitě jo. A až se tak stane, pochytáme je a sníme." To byla hezká představa. Taková fantazie se mu líbila. Dokonce se mu na ksichtě rozlil jakýsi blažený úsměv.
Nad jeho dalšími slovy se zamyslel. "Hm, možná, že máš pravdu, asi nebudeš tak marnej. Asi si tě fakt nechám." Spokojeně pokýval hlavou a švihl ocasem. "Pravda je, že když jsem utekl, zachránil jsem se. Na tom něco bude. Myslím, že dokud je jeden slabej, je lepší utíkat. Tedy než zesílí." Jo tato myšlenka se mu zamlouvala. Ano, šedoocí cizáci mu způsobili trauma a možná otevřeli oko.
"Jenomže dospělí nejsou vždycky úslužní. Jsou to dobří sluhové, dokud jsi malej. Pak už je to komplikovanější. Musím přijít na to, jak je přimět, aby byli úslužnější i teď." Uvažoval nahlas. Musí být mazaný, aby se pořádně nažral. "Co takhle nějakého dospěláka vyhledat. Ty se mu pak předvedeš a on ti uloví srnu. Pak se zjevím já a nažereme se všichni." To neznělo jako špatný plán. Vůbec ne. Líbilo se mu, jak byl tenhle plán geniální.
Zmínil kouzelného strýčka. Patrně myslel toho s tím vozýčkem, který mu změnil kožich na stříbrnou. "Jo, toho znám!" zajásal. Ale nevěděl, jestli by mu ten strejda pomohl v tom, aby byl silnější.

"Fantazii?" Zopakoval po něm zamyšleně. Co to vlastně bylo? Měl on někdy nějakou fantazii? Nevybavoval si, ale znělo to zajímavě.
"No jo, měj si fantazii a k čemu je taková fantazie dobrá?" Sedl si na zadek a podrbal se zadní tlapou za uchem. Ne, že by měl snad blechy, to tedy neměl, ale to přemýšlení nějak svědilo.
"Já v nich byl. Jako malý. žijí tam chutné krysy." Olízl si čumák při té představě, jak se mu v čelistech kroutí chlupaté tělo krysy. Ale menší mu ihned sdělil, že ho do tunelu nikdo nedostane ani párem volů. "Hm, škoda."
Na slova o tom, že v zápalu strachu řekne jeden cokoliv. Se na něj Noir ušklíbl. "Máš pravdu, kdybych tenkrát neměl strach, ukousl bych ti ucho... Ale když se na to dívám zpětně, měl jsi pravdu. Jo, je to sice vtipné, ale měl. Už nechci být takový trouba, co má strach." Cvakl zuby jenom tak, aby zazněl zvuk, který by mu dodal pohodu. Kdo ví, jak by se zachoval, kdyby potkal cizáka s šedýma očima.
Znovu na něj pohlédl. "To já nemůžu vědět, ale přežils tak jsem hádal, že bys to mohl vědět ty." Takže on se držel dospělých? Asi jako Noir tety. Jenomže Noir byl už velký. "Pochybuju, že by mi pobyt v blízkosti dospělých nějak prospěl." Kývl na něj. "Ty seš ještě malej, ale na mě se dívaj jak na dospělého." Procedil skrze zuby. "Nikoho nemám." Pak se zase postavil na všechny čtyři. Spíš vyskočil, jako by ho bodla vosa. "Potřebuji být silnější! Chci to! A ty mi k tomu pomůžeš!" Odhodlaně prohlašoval, aniž by vlastně tušil, jak by mu Wyian mohl být prospěšný, ale určitě bylo lepší nebýt sám.

Pouhé vlhké chodby bez konce... Zopakoval si v duchu. Ale asi ano. On se jimy nepotuloval. Byl rád, že žije a krčil se v hnízdě 'Matky' mezi hromadou dalších malých vlčat. Přišel o oko a prožíval si chvíle bolesti a strachu a tak se nepokoušel o únik chodbami, kde by se bez prostorového vidění, nejspíš ještě tak akorát, ztratil nebo padl rovnou do chřtánu děsivých šedookých vlků. To bylo to, co si pamatoval. Dokonce by se mu tam možná i začalo líbit, nebýt toho incidentu předtím. Nebýt těch záhadných okolností a divných dospělých vlků, ze kterých mu šla hrůza kolem. Mít rodinu by bylo fajn, ale tamti vlci byli divní. Mrzačili vlčata. Neocenili Noirovu drzou tlamu.
"Jeskyně jsou jenom díry do země. Nemůžou tě sežrat." Odvětil na to Noir. On sám jim tedy žádnou speciální vlastnost nebo dokonce životnost nepřisuzoval. "A tunely? Už jsi někdy byl v tunelech v Rokli?" zeptal se jenom tak. On tam byl. S tetou a Sasankou. Bylo to už tak dávno. Sasanka, kde té je konec?
I on se otřepal. "Ah, ano, 'Matka' byla zvláštní, možná i trochu jiná, než ti ostatní šedoocí." Souhlasil, tedy tak napůl. Když o tom přemýšlel, raději by byl s tetou, než s tamtou vlčicí, ale kdyby tety nebylo, byl by snad i vděčný za tamtu. Ale to bylo pořád co by kdyby. Zatřepal hlavou. "Mizela? Ano, mizela. Kdo ví, co se jim potom stalo." Byli to divní vlci. "Už je to pryč. A jsme zase zpátky."
Noir přešlápl. "Wyian," zopakoval po něm jeho jméno. Ne, nevzpomínal si, že by jméno slyšel, i když tohohle vlčka už si trochu vybavoval. Neměli však tolik šasncí se poznat. Uchechtl se do zubatého úsměvu "Vyhrožoval jsi mi, že mi vezmeš i druhé oko, že?" Sklonil se k němu níž, aby měl hlavu ve stejné úrovni jako Wyian. Pohlédl vlčkovi do jeho očí. Chvíli tak udržoval tuto zvláštní chvíli a vychutnával si každičké reakce mladého vlčka. Pak se prudce narovnal. "Noir." řekl hrdě. Neměl na co být hrdý, ale proč nezačít nový život a ten starý nachat za sebou? On nechtěl být to ustrašené vlče, které se málem podělalo z toho, že mu vzali oko. Chtěl být silný. "Potřebuji být silnější. Víš jak na to?" Zeptal se Wyiana. Sám věděl, že musí zesílit. Musí více žrát, aby nabral ztracená kila a měl vůbec sílu být silnějším.

Slídil dál po louce na níž se ocitl. Alespoň byl rád tomu, že je na místě, které je mu známé, než aby bloudil cizími lokalitami. Ne, že by mu putování vadilo. Vlastně, kam až jeho paměť sahala, rád utíkal do neznáma. Jenomže, čeho je moc, toho je až příliš a jak se teď ukázalo, byl vážně rád, že poznává místo po nemž se pohyboval.
Kladl tlapu za tlapou a snažil se najít něco užitečného po čuchu. Ne, že by to uměl, že jo. Nikdy dřív to nedělal. Jak rád by si dal toho vypaseného potkana. Olízl se při vzpomínce na krysu z tunelů. Zaslechl kroky. Ano, zaslechl. Musel se otočit, aby viděl, kdo to přichází a odkud vlastně.
Byl tak zabrán do pátrání po něčem k jídlu, že si toho nevšiml za včas. Že přeslechl už z dálky se blížícího vlka. Když se otočil, bylo to akorát ve chvíli, kdy do jeho zadních tlap narazil. Cuklo to s ním.
V první moment si myslel, že na něj někdo zaútočil. Fackoval se v duchu, že nebyl opatrnější, ale naštěstí to tak nebylo. Bylo to jenom vlče. Odrostlé vlče, ale pořád ještě menší než Noir.
Uklidnil se a zadíval se na něj svým jediným okem. Noir nemohl skrýt překvapení. To vlče ho znalo. "Ty... tys tam byl taky? U šedookých vlků..." Noirovi, jako by, vyschlo v krku. Pro něj to bylo, jako by se to stalo před pár dny. Bylo to dlouho, ale od té doby nic nového Noir nezažil. Marně si snažil vybavit, jestli vlče zná. Ale patrně tam bylo, stejně jako on a pamatovalo si ho.
Noir se zamračil "Jo, asi je to zajímavý vtip, ale jsem to já." Uchechtl se a natočil hlavu na stranu. "A co provedli tobě?" Zajímal se. Popravdě, moc si toho z té doby nepamatoval. Jen 'Matku' šedookého, toho skrčka béžového a další hromadu vlčat, které si teď už vybavoval jenom jako hromadu krys. Nepamatoval si ani jejich tváře. Byly nepodstatné.
Musel si ho lépe prohlédnout. Patrně byl předtím o dost menší, než teď, ale to byl i Noir. Možná, možná matně si ho vybavil. Ale jak se jmenoval? Řekli si to tenkrát?
Záblesk vzpomínky, jako by jenom problikl. Neviděl ho jasně tehdy, ale ano, teď si ho začal vybavovat. Zdálo se mu však, že vypadal jinak tehdy a jinak teď. Nebo měl možná jenom zakalené vzpomínky. Tenhle mu sliboval, že mu vezme i druhé oko, bylo to při tom masakru. Ale, měl na něj zlost? Ne, spíše ho tenhle vlk chtěl probrat, řekl by. Proč však si ho nevybavil dříve? Měl to celé zastřené.

Sněžné Tesáky >>>

Jaké překvapení, když se ocitl na místě, kde už kdysi byl. A dokonce to bylo místo, kde se nacházel už známý portál! "Ha! Tady jsi." Ušklíbl se. Ano, byl to onen portál, nad kterým kdisi dumal, jestli by se dal nějak zničit. Otřepal se a rozhlédl se kolem sebe. Nezdálo se, že by kdokoliv byl příliš blízko.
Tak jo. Dáš mi ještě něco k jídlu? Huh? Zeptal se v duchu okolí a pohlédl vzhůru k obloze. Slunce svítilo a tady na louce začal sníh břednout. Byl mokrý a těžký, ale rozhodně ho nebylo tolik, jako za portálem v horách. A rozhodně se ještě neopovážil roztát tak, aby vykukovala nízká tráva.
Noir se rozešel od portálu pryč a pátral po něčem dalším k sežrání. To co snědl mu sice zachránilo život, ale aby mohl klidně fungovat, potřeboval toho mnohem víc.