Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Začarovaný les (přes Mlžné pláně) >>>

Tentokráte se na Mlžných pláních nehodlal zdržovat. Hlad mu moc nenahrával a řeka na níž narazil, byla spíše zmrzlá než aby se z ní dalo napít nebo v ní dokonce ulovit ryba. Nelíbilo se mu, jak měl prázdné útroby. Potřeboval jídlo, ale tady mohl jenom žrát sníh. Už jenom pro toto zde nechtěl setrvávat delší dobu. V lese měl víc šancí něco najít, ale tady? Tady se mu spíš nelíbilo. Tyto pláně mu poskytly úkryt, když to potřeboval, ale nyní už nebylo moc moudré zde zůstávat, proto se po nějakém čase ocitl na úpatí hor.
Pokračoval dál. Začal stoupat do svahů a nevěda kam, prostě jenom šel. Hledal něco k jídlu. Cokoliv. A měl štěstí, přeci jenom na něco narazil. Maso bylo zmrzlé, ale hladový vlk se na zdechlinu vrhl, jako na tu největší delikatesu, kterou mu mohla zima přichystat. V oku mu zajiskřilo a vybělený vlk se zakousl do zmrzlého masa. Vrčel a žvýkal. Nešlo to hladce. Bylo to studené, ne, spíše to bylo ledové. Na jazyku ho to pálilo mrazem. Avšak on se nevzdával. Mršinu dál žvýkal, zahříval svou tlamou. Zuby pilovaly kousky tuhého masa. Mrtvého opeřence žvýkal i s peřím.
Sežral úplně všechno, co se dalo. Ve sněhu zůstalo jenom pár pírek. Noir si olízl tlamu a vydal se dál. Narazil na portál. "A heleďme se co tady je? Portál." Takový už viděl. Jenže blíže ho nestačil tenkrát prozkoumat. A teď mohl. Jenomže na něm nebylo nic tak překvapivého. Chvíli si prohlížel, jak pableskuje, pak do něj prostě nakráčel.

>>> Červená louka

Sledoval toho vlka, ale pak se rychle postavil na všechny čtyři. Co kdyby ho ten vlk chtěl ztrestat, za Noirovu drzou papulku, stejně jako to udělal šedooký vlk? Tohle riziko tu bylo a Noir byl momentálně v obrovské nevýhodě. Byl fyzicky vyčerpaný. Na nějaký boj by neměl sílu. To by se Noirovi nelíbilo. Vnitřní hlas mu najednou zavelel. Jsi moc drzý! A tenhle vlk je dospělý. Ty jsi jenom štěně, co vypadá jako velký vlk, ale nejsi. Zdrhej! Rychle a hned! Noir stáhl uši, vycenil zuby a zavrčel. "Neopovažuj se na mě sáhnout!" Při vrčení na vlka stále hleděl a pak, jako když udeří blesk, Noir se odrazil a rozběhl se od vlka pryč.
Vlk mu potravu dát nechtěl, určitě ne. Nebo ano? Ale tohle Noir vědět nemohl. V záplavě paniky běžel pryč z lesa a už mizel na pláních. Za pár okamžiků ho zahalila mlha a po černobílošedém vlčku nebylo ani vidu ani slechu.

>>> Sněžné Tesáky

Děkuji, byla to fajn akcička a poprosím 26 KŠM připsat na účet Noira.

Ležel pod stromem a jediné, co mohl dělat bylo to, že se díval, jak kolem padá sníh. Mohl si také prohlížet stromy, které rostly kolem něj, mohl studovat barvu a strukturu jejich kmenů a tvary a barvy listí, propletenost větví a kořenů a nakonec čekat, jestli jeho malému veličenstvu někdo příjde do cesty, aby ukojil jeho obrovský hlad.
Vlastně tak měl poprvé možnost obdivovat stromy jako takové. Dříve to nedělal, nějak se k tomu nedostal. Vzpomněl si na slova toho pruhovaného vlka. Měl magii země. Stromy by mu tedy měly sloužit, ale jak je k tomu mohl Noir přimět? Bohužel se k této problematice nestihli dostat, protože je unesli ti šedoocí vlci a zabránili tak možná důležitému studiu magie, takže Noir utřel tlamu a věděl o magii to, co předtím únosem, tudíž - kulový.
No, naštěstí nemusel na společnost čekat příliš dlouho, aby byl z toho vědomí, že nic o magii neví, deprimovaný ještě více. Vlk, jenž se zde zjevil však vychování pozbýval, neboť do mlaďocha skoro kopl. Tedy Noir netušíce proč, když kolem bylo toliko místa, jej druhý vlk odsouval. Přišlo mu to až legrační.
Nejspíše proto, že u něj momentálně převládla ta starší osobnost, zareagoval následovně: "Chceš říci vtip? Vlci kteří se dřou s odsunutím překážky, místo, aby ji obešli, zřejmě také nejsou moc chytří." Na to se Noir rozesmál.
Posadil se. "Máš něco k jídlu?" zeptal se vlček. Samozřejmě neopomenul říci prosím. Neřekl to záměrně. "Mám hlad." Pohlédl na druhého vlka se štěněčím výrazem. "Měl bys mi něco donést." pokýval hlavou. "Jo, to by bylo skvělé od tebe." pomlaskl si a zakručelo mu v břiše tak hlasitě, že to musel slyšet i druhý vlk.
Noir, zdánlivě mohl působit jako provokatér, ale ve skutečnosti to nebyla provokace. Jednoduše měl už takový hlad, že mu mysl nedovolila uvažovat racionálně. A pak, jak jinak by měl taky říci někomu, že se o Noira má postarat, že? Jinak to neuměl. Nikdo ho to jinak nenaučil.

Mlžné pláně >>>

Z počátku to fungovalo. Když snědl trochu sněhu, hlad se mírně utišil, ale nevydrželo to na dlouho a za chvíli už mu zase kručelo v břiše. Už se ty zvuky ani nedaly poslouchat. Navíc, jak strašně to bolelo. Připadal si, jako by ho chtělo sníst vlastní tělo. Ubožáček jeden. Vždyť se na něj podívejte, kost a kůže. Mladé masíčko, ale jak hubené. No, jeden by se nad tím stvořením snad i rozplakal. Tak působil jednooký vlček, který se vynořil z mlhy a pomalými loudavými kroky se dovlekl do lesa. Jenom na okraj, protože dál se mu jít, zatím, nechtělo. Svalil se do sněhu pod jeden strom a díval se kolem sebe. "Už se někdo objeví, mami? Jsem hladový, tak moc hladový..." Zakňoural jako malé vlče. Svým způsobem jím pořád byl.
"Teto Stray, kdepak jsi? Proč tady nejsi, když tě potřebuji..." naříkal dál.

Bašta (přes Zubří pláň) >>>

Byl už dlouho pryč z místa, kterému by měl říkat domov. Měl by? Možná, ale cítil to tak? Zdaleka ne. Necítil vazbu k místu, ačkoliv by se tam asi i chtěl podívat. Možná, možná později. Tak dlouho byl pryč, od toho incidentu. Tak dlouho se ukrýval v pláních mlžných, že už se mu tam nelíbilo, protože začínal mít dojem, že oslepl úplně.
Kolem něj bylo bílo. Bílý sníh v němž se brodil, bílé vločky, které neustále dopadaly na jeho hřbet a vpíjely se mu do kožichu, bílá mlha před očima. Měl zase hlad. žízeň, tu zahnal sněhem, ale hlad, na ten sníh už nepomáhal. Je na čase odtud vypadnout. Tady nenajdeš nikoho, kdo by ti obstaral maso. Jdi, Noire, jdi! Už vylez ze stínů té běloty!
Odfrkl si a se zavřenýma očima šel plání. Bylo jedno, jestli měl oči otevřené, nebo zavřené, stejně neviděl skrze mlhu ani na krok. Dokud z plání neodešel. Teprve pak oko otevřel a rozhlédl se kolem sebe.

>>> Začarovaný les

<<< Mangrovy (cez Bažiny)

Ako dlho bežal? To nemohol povedať s určitosťou, ale jedno bolo jasné. Keď sa mu konečne podarilo dostať sa na otvorenú pláň, padol na zem a odpadol. Mohlo to byť z vyčerpania, mohlo to byť zo zranenia. Na tom teraz nezáležalo. Mal však šťastie. Mohol sa stať jednoduchým úlovkom hociktorého živočícha, ktorý cez baštu prechádzal, ale, našťastie, ho všetci nechali tak. Skoro akoby už bol priveľmi stará mŕtvola...predsa len, s tým chýbajúcim očkom a menším objemom svalstva nevyzeral ako chutné sústo. Vydýchol si. Ako dlho budem musieť ešte utekať? Kam mám ísť? "Pomôžte mi niekto." Posledné slová potichu zachraptel. Aj keď na tom bol na duchu veľmi zle, musel konať, cítil to. A tak ako prvé, než sa vôbec zdvihol na packy, pohľadom preskúmal celé okolie. Našiel kríčky. Jedlo. S využitím síl, ktoré jeho telo nabralo počas nedobrovoľného spánku, sa k nim presunul a začal prehĺtať všetko, čo vyzeralo byť jedlé. Jedol až do doby, kedy konečne cítil, že jeho bruško by teraz viac nezvládlo. "A teraz kam?" rozhliada sa. Do tých stromov sa už nevraciam a z ďalšej strany je les tiež. Ostáva mi teda len jedna cesta. Rozbehol sa.

>>> Mlžné pláně (cez Bull Meadow)

Všetko by bolo v naprostom poriadku, kebyže k nim zrazu nepríde nejaký čierny vlk s pruhovanou srsťou ako zebra. Malému strach z jeho príchodu stačí na to, aby sa postavil aj na zadné a mohol sa tak otočiť vlkovi tvárou, aby ho náhodou nemohol napadnúť zozadu. "Kto ste?" spýta sa s jasnou nedôverou vo vlka pred ním a len čo zaregistruje, že sa neznámy viac zameral na vlčivu pri sebe, pohľadom zamieri za seba. Veď toto som celú tú dobu chcel! Musím utiecť! Už nechcem padnúť pod tlapky niekomu ďalšiemu! Rozhodne sa bez toho, aby si zistil, že vlk pred ním nie je nebezpečný a zrejme by mal väčšiu šancu na prežitie po jeho boku, a rozbehne sa, čo mu to len jeho packy povolia. Beží, akoby sa pretekal so samotným svetlom a neprestáva naberať na rýchlosti ani potom, čo sa jeho telíčko schová za stromy a už ho viac nie je vidno. Predsa len by ho mohli ľahko vystopovať a to si on teraz dovoliť nemohol. Chcem ísť domov! Tieto slová mu hučali v hlave po celú dobu, čo utekal pred neexistujúcim nepriateľom. Chcel nájsť bezpečie.

>>> Bašta (cez Bažiny)

Ďakujem za akciu!

Tak, mám 26 bodov, a ak som to správne pochopila:

25 bodov = 5 mincí
1 bod = 2 kšm

Predom opäť ďakujem <3

Zapsáno

<<<Camp

Ellie & Balrog

Noir zahliadol prichádzajúcu vlny vody priveľmi neskoro. Nie, že by mohol pred ňou utiecť, aj kebyže má na to čas, ale pohľad na ňu ho vystrašil. Vĺča sa vo vode začalo okamžite metať, aspoň tak bolo, dokým mu nedošli sily. Mal jediné šťastie, že ho zachytila nejaká vlčica, ktorá bola blízko neho, inak by bolo po ňom. Snažil sa jej držať čo najpevnejšie mu to išlo a aj potom, čo sa z vody vďaka vlčicy dostali, sa jej nedokázal pustiť. Bol vystrašený, predsa len mohol teraz umrieť. "Ja...dobre." Dole sa mu veľmi nechcelo, ale teraz musel vlčici, aj keď ju nepoznal, ďakovať za život. Zliezol z nej a sadol si hneď vedľa, odkiaľ jej ležiace telo sledoval svojím osamoteným očkom. "Čo sa tam stalo?" Ďakovanie nebola jeho najsilnejšia stránka, ale bol za svoj život rád. Nerozumel však, odkiaľ sa vlna k nim dostala, nechápal ničomu, čo sa na tom mieste stalo.

NIRAN - Faust, Wyian

Už mu začínali slová vĺčat liezť na huňatú hlavičku. Faust mu už pod pohľadu vyzeral ako niekto, kto sa len hrá na veľkého a silného, aj keď taky jasne nebol, kým Wyian...prišiel mu zvláštny, tá jeho flegmatickosť k svojmu okoliu. Teda, aspoň tak sa navonok Noirovi zdal. Ach, títo mi nepomôžu. Musím nejako odísť, ale ako? Skoro ako na zavolanie odíde Niran preč. Noir prekvapene zdvihne hlavičku a ušká natočí smerom, ktorým odišiel, než sa mu spokojne zabliští v očku. To je... Áno, presne na toto som čakal. Teraz už len zistiť, kto by mi pomohol. Počkať, čo ten, čo prišiel a chcel nás zachrániť? Možno predsa len prežil, keď som už aj ja zvládol nejaký ten blesk. Pomyslí si s nadšením, načo sa s ťažkosťami vyhrabe na packy, aj keď stále do sedu. Vyzerá to, že vlk, ktorý tu s nimi ostal, si ich nevšíma. Opatrne sa presunie k svojmu cieľu (Balrog) a sotva je pri ňom, štuchne doňho opatrne nosom. Šepká. Prosím, potrebujem vašu pomoc. Prosím, chcem ísť preč, pomôžte mi. Zakňučí vĺča do jeho kožúšku.

Niran, Faust, Wyian

Vĺčaťu sa nepáčilo, ako sa o ňom ďalšie, rovnako mladé vlky rozprávali. "Nie som korisť!" povie im, aj keď je pravda, že kebyže naňho zaútočia, nebude im môcť odporovať, aký slabý stále bol. Sotva sa mu podarí zdvihnúť hlavičku, aby sa obzrel naokolo seba, lenže možno by bol aj radšej, kebyže tak neurobí. Ha, ten čmuda si myslí, že ma vystraší. Nedám mu to, nemienim ukázať, že som slabší, s okom či bez oka! Jeho uši zachytia, ako sa blíži nejaký ďalší vlk, takže sa pozrie smerom, odkiaľ buchot tlapiek prichádza, lenže sotva mu na vlka padne smaragdové oko, vlk doslova stratí hlavu. Možno by aj on uskočil rovnako ako Faust, ktorý sa zaňho schoval, ale sotva dokázal držať hore hlavičku, nie to celé telo. To, že sa do vlka najprv vsali tiene, samozrejme, nezachytil, no obraz tela bez hlavy na krvácajúcom krku mu určite spôsobí na pár nocí niekoľko pekných nočných môr. Hlavičku opäť položí radšej na zem, načo zachytí, ako naňho Faust pozerá. Nemusí však aj odpovedať, všetko je v písané v jeho samostatnom oku. Incident s vlkom videl a určite ho nikdy nezabudne. Fausta už nechá panikariť samého bez pomoci, predsa len mu nešlo o to pomáhať vlkovi, ktorý ho porazil. Namiesto toho premýšľa nad tým, že držať jazyk za zubami bude pre teraz asi najlepšia možnosť s čím osamotené oko zavrie a mlčí. Nebude sa ospravedlňovať, no zároveň ostane ticho, dokým búrka neprejde, naberie silu, a až potom skúsi utiecť. Najviac sa teraz nevedel dočkať poslednej časti plánu.

Čo sa deje? Zaklipkal ušami, načo sa niekde blízko neho ozval silný úder. Spoza viečok jediného očka následne zaregistroval aj jasne biele silné svetlo, ale všetko k nemu dochádzalo v šume, nezreteľne, akoby sa to dialo dakde v diaľke, síce jeho fúziky položené na zemi zachytili chvenie zeme, akoby sa svetlo rvalo do zeme niekde v jeho blízkosti. Stále bol slabý, rana na mäkkej tváričke niesla svoje následky. Moje oko? Viečko otvorí, aby sa obzrel naokolo seba. Bol pri packách nejakého väčšieho vlka, ale inštinkt, ktorý mu vravel, aby použil svoje zuby a zakusol sa do mäsa pred sebou zlyhal. „Pustite ma! Pustite ma, inak kusnem!“ snažil sa vlka nad sebou postrašiť. Avšak, aj keď by slová mali znieť odstrašujúco, z neho sotva vyšli v podobe piskotu. Začne sebou metať, čím sa mierne otočí a očko spočinie na Faustovi. V tú sekundu sa zastaví. To on...on ma oslepil! On zjedol moje oko, nechuťák!

Matka byla pryč. Šedé tělo s černě barvenými konci se jen válelo v klidu na zemi. On sám cítil, jak jím bolest dále proudí, doznívá… klidně vydechoval, zatímco zeleno modrýma skleněnkama sledoval cosi před ním. Neznal ta stvoření, nechápal jejich fungování, co byli? Neznal tak malá stvoření; vlčata. Viděl kdysi jen Sasanku, která mu chyběla víc než dost, kdo ví. „Hm?“ zbloudil očima blíže k vlčeti, které se k němu jako malá housenka soukalo. Nemotorně, ne zrovna schopně. Jeho pohyby Noirovi něco připomínaly, něco co už letmo někdy viděl a usoudil, že drobná bobulka s nožičkami bude potřebovat něco, co mu určitě může dát i on. Zvedl se. Mírně svou hlavu sklonil k drobnému tvorečkovi, kterého chytl za srst, kterou měl na krku s neznalostí jeho křehkosti. „Pžijde.“ řekl překlápějícím se hlasem, který neměl stálý tón. Hodlal vlče uložit zpět ke zbytku. Proto, pokud se nevyvléklo, jej následně položil k ostatním. Svým ocáskem s klidem máchl a následně pocítil příjemný pocit – radosti. Dlouhý krok přes drobné ruličky jej dostal za ně. Hodlal si lehnout k nim. Jsou nyní jeho rodina, ve kterou věřil. „Bude tu brzy..“ zamručel k nim a s pozvednutím hlavy si všechny drobné prohlížel, ač jeho pohled setrvával nejdéle na hnědém s nicotnýma očima. Netušil, co má dělat, když únava a bolest byla tím jediným, co jeho tělem procházelo. Během pár minut už jeho hlava ležela vedle ruliček. Se zavřením očí, klidným vydechováním v jeho těle vše ustalo; pokoušeje se usnout.

Jméno, postavení: Noir, sigma
Počet postů za celý předchozí měsíc: 17
krátké shrnutí všech postů (počítají se i rychlohry, které v tomto období zapíšete): Noir poznal pár členů ze své rodné smečky o které vlastně stále neví. Nyní je v Campu, přišel o oko.

10 KŠM