Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Její vyhaslé oči jsem sledoval, naslouchal tichému mluvení, které mi říkala s klidem… cítil jsem se jinak, cítil jsem jistou věc, kterou jsem dosud neznal. Zvládala překonat tu „bolest“, která mne popichovala popichovala dále. Její bolest pronikala dále, avšak mírné doteky jejího jazyku na mé srsti se mnou dělaly doslovně divy. Klidně jsem si užíval doteků, které projížděly mým tělem. Bolest jsem zvládal během chvíle ignorovat a za klidného přivírání očí s tím, kdy jsem málem příjemností usl… už jsem se podíval na vlčici, která během chvíle začala mluvit. „huh?“ dostalo se z mé tlamy z ničeho nic, když se matka zvednula a mé tělo se jen s naprostým klidem a za upozornění nás všech i mých… sourozenců? Jsem jen stáhnul uši, kdy jsem nakonec modro zelenýma očima hleděl na drobná vlčata, která byla v zajímavých barvách. Ten zvuk za sebou… ignoroval jsem jej.

Černá hlava s bílou lysinou byla nyní dobarvována krví. Někdo by si dovolil říci i modrou, ale… tj. moc sobecké. Noir cítil, jak jeho tělo je ještě slabší jak před tím. On sám vnímal vědomě bolest poprvé. Bylo to něco, co on sám nezvládl pojmenovat, ač už ji poznal nevědomě tolikrát; při ztrátě všeho, co vlci mají – smečka, rodina. Jeho tělo bylo usazeno, mírný hrb vedl k jeho hlavě, kterou měl o něco více sníženou, zatímco slova jeho „Matky“ poslouchal s naprostým oddáním. „Dobře, Matko.“ odpověděl jsem s očima zabodlýma bez emočně v zemi. Možná v nich bylo vidět něco, čemu by znalí říkali zoufalství. Cítil jsem se každou chvílí mnohem více a více bezradný. Chtěl jsem dělat něco, co z mého oka vytékalo samo. Něco chladného oproti tomu druhému. Něco, co když začalo slézat dolu a káplo na zem… zmizelo. Nebyl jsem si jistý, zda-li to bylo dobré rozhodnutí, zda se jednalo o něco, co nebylo ostatním nebezpečné. Sám jsem věděl jen to, že to kapající cosi lesknouc se chvilkově na zemi mi neskutečně ulevovalo. „Jsou tu berušky?“ zeptal jsem se hlasem, který se lámal a byl tenčí a tenčí. Přední tlapy začaly sjíždět po hlíně vpřed, až jsem se uklonil s uslzenýma očima před vlčicí. „Už nebudu sám?..“

Nebyl jsem připraven, byl jsem ztracen. „Teta Stray..“ opakoval jsem tiše pro sebe, zatímco vlčice naproti mně hovořila. Potřeboval jsem ji… cítil jsem jak potřebuji její teplo, její objetí. Kde byla? Skočila taky do díry jako já s tím velkým vlkem? Kde byl on? Kde byli ti, které jsem před tím viděl? Nyní už jen z poloviny. Rána se zacelila čímsi. Najednou jsem necítil, jak mě červená voda hřeje. Její stopy jak stéká, její příjemné teplo. Nyní jsem byl v místě, kde jsem se objevil a něco mi evokovalo pocit, který jsem znal. Samota, hřejivé teplo a kapající voda. Samota, hřejivé teplo a kapající voda. „Samota, hřejivé teplo a kapající voda.“ opakoval jsem jako ozvěnu, znělo to v mé hlavě zas a znovu. Neměli minulost? Měli jen něco, co je. Žili v tom, kde jsem žil nyní já. Neznal jsem název, neznal jsem to, jak to nazvat. To vše, co jsem (ne)prožil se nyní mělo zapomenout. Nyní jsem měl začít znovu. „Dobře.“ řekl jsem k vlčici se zavrtěním ocasu.
Mírné syknutí nad bolestí bylo na místě. To něco, co jsem nevěděl že nemám bolelo. „Děkuju… tohle jsem vždycky chtěl.“ špitnul jsem k ní o něco mileji prokazujíc respekt. Se stažením uší jsem se okem podíval na drobnější stvoření pod ní. „Kdo jsi?“

Tělo ležící na měkčím povrchu pokryvající se špínou, bahnem. „Prosím,“ zaskuhral jsem naposledy, když už jsem položil pravou tlapu opravdu na zem a s okušením obnažil zbývající oko, které se rozhlédlo kolem… něco bylo jinak. Něco mi bránilo vidět tolik jako dříve, stále jsem o „změně“ nevěděl. Teplo se prohnalo i mou srstí, která se jen klidně válela. „Teto Stray?“ otázal jsem se přeskakujícím hlasem. Byl jsem ze všeho v jisté temnotě, která se nehodlala jen tak vzdát. Dávala mi dál najevo, že už to nebude lepší. Možná jsem slaboch, ale tak silnou bolest jsem nikdy před tím nezažil. „Jen jsem měl hlad…“ zašeptal jsem k vlčici s plným hlasem smutku, který mi donášel již nepřekvapivou zprávu. Byl jsem bez oka. „Vypadá to tu jako tam, kde jsem se probudil sám.“ špitnul jsem dále k ní, pokusil se zoufalstvím nadzvednout koutky a se stáhnutím uší jen zavrtěl svou hlavou. Nechci víc. Nevím, co jsem, kdo jsem. Nemám oko, nemám nic. Upadajíc pomalu, ale jistě dalším neznámým už jsem k vlčici mírně natahoval bezmocně svou tlapu, za kterou jsem se začínal s opatrností zvedat. Pravá a levá… a další levá a pravá. „Děkuju.“ pokračoval jsem v zoufalství ve svých slovech, která jsem slyšel, nikdy však neužil a se snahou projevit respekt už jen stál proti vlčici ve své výšce. Vyzáblé tělo bez větší tukové zásoby či dokonce svalů bylo projevem toho, jak často jsem jako vlče nejedl, nesál. „Nevím proč tu jsem, teta mi říká Noir – je to má „matka“.“ špitnul jsem na její otázku a s rozklepáním zadních noh na ně spadl se zakňučením.

Prohánějící se atmosféra kempu se prohnala i kůží černo šedého vlčete, které nyní dýchalo těžce. Jeho dech byl otřesený, klepal se společně s jeho tělem, které bylo svázáno velikou křečí prolívající se každým svalem, každou tkání… každý orgán byl přenesen neznámým podmětem do jiné chvíle a ono vlče se drželo v silné křeči. Jeho bolesti vnímal stále. Jednotlivá scéna se v jeho hlavě snažila prolomit zvláštní spánek, který nikdy nepoznal – bezvědomí. Otřesený, ztracený. Jeho tělo se chvělo zimou a tvář se nenarovnávala pod stékajícími kapkami krve barvícími černou srst. Bílý obrazec na jeho čele byl pár místy obarven z toho, jak jej jiní přenášeli. Spousta krve, málo zábran.

Cítil jsem, jak se mé kosti dotknuly pod tenkou vrstvou kůže země. Zvláštně měkké, páchnoucí cosi mne dostalo z pocitu, který jsem neznal. Neznal jsem bolest, která mi stále projížděla drobným tělem, které bez mocně leželo na zemi, zatímco do uší vnikala tichá slova. Tiché šeptání okolí, vrčení. Tělo se s vrčením chvělo, oči neotevíraly. Netušil jsem popravdě, co se mi zatím stalo. Onu změnu jsem neslyšel více jak v němém mluvení jemuž jsem před tím nerozuměl. Otec? Matka? Tetičko? Nikdo se neozýval, nikdo se nevracel. Nikdo nereagoval na klepající se tělo žadonící o pomoc. Těžké dýchání se zhoršovalo a má tlama s nadějí za doprovodu cinkání bílých tesáků o sebe opatrně rozevírala jakoby jí někdo nabízel vhodné sousto. „P-ro-sím…“ zažadonil jsem tiše. Tělo se s tímto tichem sevřelo do kruhu, který byl pravidelný. Srst se barvila terénem, bahnem a rána s tímto začínala zachytávat nepříjemné kusy špíny, které mi odpovídaly. Dostal jsem odpověď a klepavým pokusem se postavit jen zapadl pravou přední do bahna. Nedostal jsem se dále jak k tomuto pohybu. „Prosím…“ prosil jsem dále, tiše. Hlas se podobal tomu, co jsem znal. Zněl jako ten den, když jsem otevřel oči a byl najednou v temnotě sám, najednou jsem neznal nic. Světlo. Úsměv. Rodinu. Splýval můj pocit v tom dni s tekoucí vodou, která mě vyvedla ven a se kterou jsem našel tetičku Stray. „Už,“ vykašlal jsem krev, která zbloudila tekouc po chlupech až do otevřené tlamy, „už to víckrát neudělám, jen prosím.“ pokusil jsem se znovu hnout za doprovodu nepříjemného štípání zbylých zlatých věcí.

Byl jsem stále v bezmoci se hýbat. Mé tělo leželo bezmocně na zemi hledíc k tomu, kdo mě do tohoto stavu uvrhl. „Ti co moc mluví.“ opakoval jsem si v hlavě zatímco jsem cítil jak v mém těle pozůstávají zbytky žlutých paprsků, které se mého těla dotknuly ve vteřině. „H?!“ vydal jsem tiché citoslovce z otvírající se tlamy, jež se s křečí začala hýbat pod ukrutnou bolestí. Začal jsem kňourat, div jsem ze sevření bolestí již nevylítl. Vytekající krev z prázdné jamky byla tím jediným, co jsem cítil. Kňučel jsem. Zas a znovu. Tentokrát jsem již ten „statečný“ vlk nebyl. Nyní jsem opravdu poznal, co je to dostat za své činy potřebné potrestání. Nemohl jsem nic víc dělat, jak s marností sledovat zbylou částí toho, kdo to učinil… Bolest projížděla celým mým tělem, až jsem s klidným výdechem pocítil nepříjemnou tmu, která zatměla i druhé oko. Ležel jsem v tmavém místě.

Hleděl jsem vpřed na vlka, jehož vzhled mi přišel až moc pod mou úroveň. Sotva se zajisté dotýkal svou úrovní mně samotnému, Noirovi. Tetička Stray, matka, by na mě byla zajisté hrdá. Vedl jsem si určitě skvěle, zvládal přežívat se svou vlastní hlavou a pomocí mého „rozumu“ se dostal až sem. Génius. „Nějak mě-,“ ustoupil jsem slovy a nechal svou další ne zrovna příliš příjemnou věc pro uši stranou. Ten vlk, jehož jsem ještě před chvílí hodlal nazvat bídákem či jiným synonymem tohoto slova… už jsem jej jen na zemi sledoval, svírajíc se v křeči. Své tlapy jsem tisknul k sobě, cítil jak se chlupy samy od sebe postavily a mé tělo náhle jakoby nežilo. Jen jsem ležel a jako přikovaný sledoval modro zelenýma očima vlka. Očima jsem tikal z místa na místo, sem tam jej upřel i na Skrčka, jehož jméno jsem zjistil. Vlkova slova mi byla nepříjemná, proti srsti. Výchova. Slovo, které jsem v tehdejší době nikterak nepoznal, neměl ani jak. Jediný, kdo se o mou výchovu tehdá pokusil byl právě Balrog… zbytek? Sloužil. Otroci.
Na čele mi vyskočila vráska, měl jsem chuť říct ještě něco bez naprostého respektu vůči tomu, kdo mi udělal to, co udělal. Stáhnul jsem následně uši, nehodlaje odpovědět už jen s umíněným úšklebkem pohlédl k Faustovi. Skrček mrňavá.

Černé vlče s šedým tělem a lehce flekatými zády mělo na své tváři stále ten optimistický a naprosto… vymetený výraz. Noir si tímto nebyl vůbec jist. Proč ten veliký vlk – Balrog – neucpal portál? Jeho teorie byla tak promyšlená a propracovaná, že si samotná, vysoká vychtrlinka myslela, že se jedná o opravdový názor. Jeden velký vlk a nebo spousta vlků. Je to přeci úplně jedno. Obnažil bílé zuby, kůže na hřbetě čumáku se mu hrbila a on se začínal naštváním ze svého neúspěchu vztekat. Vlk jej kamsi vedl, neměl pojem o realitě. Zajímal ho ten velký portál, proč se neucpal? Noir byl zdrcen až náhle.. „Čus.“ podíval se zeleno modrýma očima na druhé vlče, které si s naštvaným, hrdě zvednutým čumáčkem prohlédnul. Odfrkl. „Ten skrček je nějakej drzej ne?“ ozval se hlásek, který svou intonací stoupal a klesal. Dříve černé vlče působilo jako naprostá nedokonalost přírody, něco, co se sotva dnes postavilo na nohy. On sám neměl zrovna pojem o čase a se stažením uší se podíval vpřed. Prázdnota a cizí pach. Ten ukecaný trpaslík už teď černému lezl na nervy jeho dlouhými slovy. Proč? Netušil. Neznal jej, ale jeho sebevědomí, ego bylo mnohokrát silnější. Pod jeho úroveň… avšak mohl by mu jednou…?

Váha se rozkládala na všechny čtyři tlapy, zatímco mé pohublé, dlouhonohé tělo stálo čelem k neznámému samci. Přemýšlel jsem, stažené uši dávaly najevo jistou nejistotu, která v mém těle proudila jako proud oceánů. „Kde je ten velkej vlk?“ zeptal jsem se bez jakéhokoliv představení, jako kdyby onen vlk přede mnou neměl žádnou hodnotu a králem jsem tu byl já. Jeho přívěsek Sluneční barvy se mírně hýbal ze strany na stranu jak jeho tělo přicházelo blíže k nám. Zeleno modrýma očima jsem zaznamenával každý jeho pohyb a s mírným pozvednutím koutku se postavil co nejhrději to šlo. Nohy v jedné rovině a ocásek klidně položen na levé zadní. „Zajímá mě, co tu vlastně dělám? Mám hlad.“ zamručel jsem nespokojeně, usadil se a ušklíbl.

Rád bych tomu vlkovi řekl, že se vrátím. Bohužel. Líbila se mi mnohonásobně víc cesta s tím, který měl barevnou věcičku na srsti „Čau!“ vyjekl jsem milým hláskem, který vzal silnější, podzimní vítr sebou, a tak nebylo jisté zda ten vlk vůbec něco slyšel. Nebylo to zrovna moc příjemné… měl jsem řídkou srst, která pouhým fouknutím byla hned pryč a mou kůži nic nekrylo. Zajímavé, že? Ten velký nepříjemný vlk, který mi nechtěl dát najíst… kde asi byl? Neuvědomoval jsem si to. „Hele, ulovíš mi něco k jídlu, že?“ mile jsem zavrtěl ocáskem zprava doleva, očička nechal zvětšit a s pokušením o roztomilý kukuč se na vlka díval. Ten však mým slovům nedával žádnou pozornost. Zapeklité. Mírně zasekaný hlásek v podobě zamručení se ozval, když jsem náhle nestál na všech čtyřech. „Hele, takže mám teď i druhý nohy?!“ řekl jsem s pokusem o „vtip“, kterému jsem se během chvíle začal šíleně smát, až…. Byl jsem pryč?

Drobné vlče chvíli strávenou s neznámým vlkem nepobíralo, Noirova mysl se ubírala v myšlence toho, že nyní zjistí, zda ten velký vlk – Balrog – ucpe portál či nikoliv. Nevěděl však, že se vydal za ním. Neměl žádné tušení.

>>> Portál

Nepříjemně jsem zkřivil svou tvář. Nevymlouval jsem se, ty vlčice jen byly víc chytré. Nic víc. Tenhle byl velkej, vypadal, že by mi mohl říct něco užitečného, a tak jsem svůj zadeček přišpendlil k zemi, ocásek měl položený na trávě, ignorujíc dění za námi. Nic jsem zkrátka nehodlal vnímat, ten vlk mluvil o jakési „magii“ neznal jsem ten pojem, ale prý jsem byl zelený. Země. Víčka spadla ve vteřině několikrát dolu a nahoru, zeleno modré oči hleděly k velkému vlkovi, který mi měl říct spoustu zajímavých informací, když tu se má hlava otočila. Periferní vidění, vnímání podnětů. Vlk. Nastražil jsem radostně ouška a ohlédnul se k bojující dvojici, které jsem stále nepřicházel na kloub. „Ten hnědý vlk je legrační co?“ nadhodil jsem do vzduchu k žíhanému, zatímco jsem svou hlavu měl již čelem k dění za námi. Mírně jsem ji pootočil vlevo, když jsem si všimnul vlka, který se blížil k nám. Zvednul jsem se a s hrdým zvednutím hlavy se napřímil. „Víš ty co? Tenhle mi určitě něco uloví!“ zavrčel jsem nevychovaně k velkému, žíhanému a už si to mířil k vlkovi, který si hrál s tím hnědým.

„Hele, ty tomu vůbec nerozumíš.“ řekl jsem tak náhle, když jsem si to nemotorným cvalem mířil na špejličkách pryč. Nyní jsem se blížil k tomu hnědému srandovnímu vlkovi s tím velikým černým, ignorujíc, že jsem ještě před chvílí chtěl jít za někým jiným, ale mozeček rozhodl jinak.

Na mém obličeji se uronila jakási vráska na čele. Nechápal jsem jeho odpověď. Měl jsem hlad, přeci mi musí něco ulovit, když mám hlad ne? Proč bych mu měl pomáhat? Nechápal jsem ho, jaksi můj mozeček nepobíral. Vlk byl proti mně o něco vyšší, netušil jsem, že nějaké měřící parametry jsou, a tak jsem k němu hleděl. Zamlkle. Horní a spodní šelist se tisknula k sobě, zatímco modro zelené oči jezdily po jeho těle. Bylo to velmi zvláštní a já netušil, co mu již říct nebo tak. Na chvíli jsem svou hlavu otočil vpřed, ignoroval jeho přítomnost a hrdě pozvednul hlavu k nebi. „Kdyby tady byla teta Stray nebo bílá vlčice, tak by ti to vysvětlili.“ odseknul jsem přidrzle, zatímco mé bílé zoubky se obnažily v nepříjemné vycenění zubů na ohromného vlka. „Už hodně vlků mi ulovilo, neumím lovit. Nikdo mě nic nena- Magie?“ zbystřil jsem a z nepříjemného vlčete se stal zvídavý sameček, který se s vrcením ocásku a ignorováním děje před ním začal starat o to, co mu ohromný vlk řekl.

Sledoval jsem ty vlky, kteří si tak divně pobíhali po louce. Má tvář se barvila bílými zoubky, které byly odhaleny od pysků, sem tam se s prazvláštním smíchem ozvalo jakési: „hehehe“ které nekončilo jen tak. Zmatenost vlků na louce vlčeti připadala víc, než jen trochu humorná. Jejich pravý důvod boje nechápal, ale bavit se na tom, jak je někdo ve strachu, nejspíš, nervozitě a dalších zvláštních emočních změň bylo pro něj potěšením. On sám tohle nikdy nepoznal. Problém. Žádný vlk jeho chování nebral jako negativní, vždy se našla skulinka, do které vlče vklouzlo jako nic. Hrdě se naprsil, aby se jeho zbarvení dostala plná pozornost a s hrdostí zavrtěl svým ocáskem zprava doleva, když se začalo dít ještě něco většího! Tolik pachů, vylekal jej však hluboký hlas, který přišel společně ohromným vlkem, na kterého se černo šedý otočil s mírným vykulením svých modro zelených očí. „Ty taky smrdíš jak tetička Stray! Čau!“ řekl jsem s naprostým klidem, zlomyslně se na vlka ušklíbnul, své uši stáhnul a našponoval vlčí tvář, která se začínala podobat již dospělým vlkům. „Tyjo, mám hlad! Ulov mi něco, díky.“ řekl jsem k němu zcela nezaujatě. Zda to vlk splní? Jasně, že to splní. „Chceš říct vtípek? Jsi podobný jako támhleto!“ kývnul jsem černou hlavičkou směrem k Nejvyšší hore, kdy jsem se převalil ze sezení na bok a začal se smát. Ten se povedl!

<<< Nejvyšší hora

Docupital jsem na louku, černé tlapičky, ze kterých vedla světlejší barva se mi už docela zamlouvaly. Přijemně jsem svítil a v kožíšku mi bylo o něco více komfortně jak kdy jindy. Zavrtěl jsem s ocáskem, rozhlédnul se kolem a s usednutím se jen rozhlížel. Cítil jsem ve svém čumáčku točit se více, než jeden pach, za kterými jsem otočil zvědavě hlavu a se stažením uší i ignoroval poměrně teplé počasí. Žlutý chumláček chlupů na modrém nebi byl společně s bílými chumláčky. Měl někoho a já vlastně taky. „Je! Ten vlk vypadá jako teta Stray!“ sledoval jsem s vrcením ocásku neznámého samce, kterému se právě do krku chystal zachytnout chrup toho velkého. Hráli si, naklonil jsem nad tím hlavu a s ušklíbnutím se uchechtl. Byli hloupí, jeden se krčil, druhého jsem nevnímal a tenhle si asi na dlouho odpočine. Byl v obličeji trochu šedý, nějak mu to neladilo. „Měl by navštívit šedého vlka!“ přemýšlel jsem s nelogickými úsudky, zatímco jsem stále nevinně seděl. Sledoval.

Vlče nechápalo, že na pláni se rozléhá boj, místo, kde magie je zapomenutým článkem. Panovalo zde velké nebezpečí, které se týkalo hlavně jeho a jeho mladších kolegů u jedné z vlčic. Netušil, že možná právě jeho přítomnost tuto situaci postaví do jiného směru, byl si jist, že jeho maličkost nyní sleduje tu nejlepší hrátku vlků jaká by mohla být. Neznal jiné, naivní.

<<< Long

Byl jsem ve viditelném, novém kabátku. Mé tělo bylo světlejší a srst na jistých místech mírně flekatá. Nemohu tedy říct, že by se jednalo o nepříjemnou změnu. Naopak. Byl jsem rád, možná až moc. Něco mi říkalo, že tento kožíšech je teprve začátkem, musel jsem být jistě velmi pěkný. Hrdosti jsem přidával s tím, jak jsem se elegantně nesl, hlava mírně pozvednutá společně s ocasem k nebi. Vrtil se jako kočičí zprava doleva, špičkou. Nečekal jsem od svého těla takový výkon, který vydávalo nyní. Trvalá chůze skrz několik míst a pro mou zajímavost, navštívil jsem opět portál! Tentokrát jsem však neměl svou armádu, abych jej mohl ucpat. Tudíž bude třeba najít způsob či možnost, jak to udělat. Neměl jsem k tomu nejspíš žádný pořádný způsob.

>>> Ostříží zrak (přes Rokly)

<<< Kvetoucí louka

Probudil jsem se, když mi to velké z kubko z nebe začalo pořádně vyhřívat černý kožíšek. Byl jsem již pár dní zde. Potkal jsem nejspíš pár vlků, kteří mi dali jídlo a nějaký nový pojem do mého života. Nemohu říct, že by to pro mě byla nějaká extra pecka, ale byl jsem s tím spokojený a věřil, že tetičce Stray udělám radost mým pokrokem, co se života a samostatnosti týče. Kdo ví, třeba by mi poradila víc. Nebyl jsem schopný v lovu, čehož jsem si byl víc než jen trochu vědom. Potřeboval jsem se tento nedostatek naučit, dát svému životu o pár zkušeností víc. Kdo ví, třeba jej jednou budu ovládat s přehledem? Kdo ví. Netušil jsem pro zatím sám, co jednoho dne hodlám dělat. Jak žít, jak dýchat… počkat, to jsem vlastně věděl! S klidným vyhoupnutím se ze stereotypního chození jsem poskočil a zas… a po druhé a třetí… spokojeně jsem se u toho zasmál, od srdíčka jsem se usmíval a s vrcením u toho ocáskem zaznamenal zvláštní zvuk. Postavení se na všechny čtyři a otáčející se hlava na stranu, čichal jsem. Nakonec své drobné tělíčko přichlípnul k zemi a plazíc se s ocáskem vystrčeným nahoru už následovat v tichosti ten zvláštní zvuk. Další vlk. Ozval se však hlas se smíchem, bylo pozdě. Našel mě a já už hodlal svůj směr znovu otočit, když mi došlo, kdo to je. Ten, který mým očím dal prý novou barvu? Neviděl jsem ji, podvodník! Okamžitě jsem si to k němu namířil s vyceněnými zuby, avšak… jeho slova mi tlamičku zavřela.

Nákup

Stav účtu před nákupem

KŠM: 264||Rubíny: 0||Mince: 1

- Naceněný vzhled od Barnatt 200kšm.

Noirův stav účtu po nákupu (i s převodem)

KŠM: 64||Rubíny: 0||Mince: 1


SCHVÁLENO

>>> Nejvyšší hora (přes Mlžné pláně, Sněžné tesáky, Červenou louku.)