Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Temný les

Cupital jsem dál a blížil se již ze svých sil k únavě. Bylo toho hodně, co jsem v posledním dni viděl. Kolik pachů jsem cítil, chutí ochutnal. Zkrátka zvláštní a zajímavé informace, které se mi budou určitě hodit. Spokojeně jsem zavrtěl svým ocáskem a rozhlédnul se kolem, nakonec se rozhodnul, že nejsnadnější bude, když to tady a teď zalomím. Byl jsem unavený, nohy mne bolely od neustálého chození a očíčka od koukání. Tušil jsem, že tohle bude to nejsnadnější a nejlogičtější řešení, které vlče v mém věku mohlo napadnout, a tak jsem usnul. Spal a doufal, že schován po tímto urostlým stromem budu schopný přežít do dalšího dne. Zdálo se mi o všem možném. Bílá vlčice, ti dva vlci v lese... a Loki, ten, který mi donesl jako první kus žrádla. Nojo, zajímavý to den.

>>> Long (přes Zauberwald)

Leknul jsem se, nestačil reagovat. Pamatuji si, že něco velkého tu chytalo něco menšího. Netuším, co přesně se událo, ale vzdal jsem to. S klidným otočením se na zadní tlapce už má hlava smířila směrem zpět odkud jsem přišel. Nezajímalo mne, že ty vlky znám. Pachem. Nechápal jsem to a bylo jednoduše snažší odejít jak se s nimi dát normálně do řeči. Potřeboval jsem jistě najít vhodnější místo, jak to, které jsem nyní navštívil.. Ti šílení vlci, těch se tu vlče nezbaví.

Černé tělíčko se posouvalo s pomalejším tempem dále, ignorovalo fakt, že vlci se s ním snažili navázat i sebemenší kontakt. Zkrátka, šlo si podle sebe tam kam chtělo.

>>> Kvetoucí louka (přes Pityas)

<<< Kvetoucí louka

Slunce jako kdyby zahalil velký, bílý chumláček na modré obloze. Byl jsem zmatený, byla tma, ale byl den. Nerozuměl jsem ničemu, co se zde odehrávalo. Vlastně... měl jsem docela klidný den dokud bylo Slunce na obloze a nyní? Nic. Temnota. Pokračoval jsem nejistě dál. Kroky byly každým dalším vstupem do lesa mnohem pomalejší. Křup. Odskočil jsem během chvíle metr od větvičky, na kterou jsem stoupnul a svou váhou ji rozdělil na dva díly. Klepal jsem se. Byl jsem tu kdysi s tetou Stray, když mě nesla k tomu místu, kde jsem sežral hodně hlíny a bylo mi vážně zle. Švihnutí černým ocáskem bylo z jistého stresu, který ovládnul celé mé tělo. Zmatenost a nejistota uvnitř mého já byla mnohonásobně větší. „Teta Stray to taky prošla, zvládneš to i ty!“ povzbudil jsem se v myšlence a s klidným vyběhnutím jsem se porozhlédnul kolem. Vlk... a další!

<<< Mlžné pláně

Černé vlče nemělo tušení prakticky o ničem. Ač se snažilo jak chtělo, neznalo nic. Pouze pár slov, která užívalo v kruzích. Neuměl lovit, najít něco. Neznal základní instinkty, které se bohužel neprobouzely. Netušil. Musel se postavit na vlastní nohy, přestat se v tomto mořit. Šel dál, byl unavený z delší trasy, kterou šel. Nechtěl se jen tak vzdát. Možná byl malý, ale potřeboval pochopení a trochu ctižádosti. Hlavně matku. Povzdechnutí jedno za druhým. Přemýšlel o sobě, vnímal, jak to vše zvláštně utíká. Pamatoval si matně jeho rodiče, kteří jej opustili. Žijí? Kde je ten velký, statný vlk? Zapomněl na něj on nebo spíš Noir? Všechny honící se otázky v jeho hlavě mizely. Každým dnem mu rodina byla víc a víc neznámá. Nebylo divu. Teta Stray. To byla jeho jediná naděje.

>>>> Temný les (přes Pityas.)

<<< Červená louka

Byl jsem si jistý jednou věcí. Umím ničit portály! A teď jen sehnat hodně vlků a zacpat ho. Vždycky by se uvolnil, když bych šel já. To dává smysl. Klidné nakračování, občasné nemotorné klopýtnutí vedle... mé nevyváženě vyvážené tělo se neslo s klidem dále. Neměl jsem tušení, kde jsem a jak jsem se sem dostal, ale bylo to super. Neznal jsem v podstatě nic a o to to bylo lepší. Záhadným způsobem jsem se dostal z té kamenné louky, kde jsem potkal portál a s úšklebkem se zastavil. Neviděl jsem. Nechápal jsem, proč jsou najednou ty bílé chumláče srsti tady, proč mi zakazují jít dál. Budu odhodlané vlče, které se nikoho a ničeho nebojí. Pozdě. Beruška! Během chvíle jsem tu malou mrchu měl v hubě, rozkousnul její červené krovky a pocítil to nepříjemné žluté cosi... A byla venku. Otřepal jsem se, ušklíbal se nad nepříjemnou pachutí z toho něčeho, co se mi rozteklo v tlamičce... musel jsem jít dál, ale kam? Netušil jsem a tak jsem pokračoval.

>>> Kvetoucí louka (přes Zauberwald.)

Převrátil jsem očima a zavrtěl svou hlavou. Tohle nešlo. Byl jsem z tohoto setkání poměrně dost zaražen, ale dobře. S klidným vydechnutím a nadechnutím jsem se porozhlédnul kolem a uznal, že ten portál jednoduše otestuji. „Myslel jsem to tak, že kdyby jich tam hodně skočilo…“ objasnil jsem jí to a zívnul. Je to marné, je to marné. „No nic, tak se měj. Tu srnu už nepotřebuju.“ řekl jsem k ní tak z ničeho. Zvednul své drobné, havraní tělo a rozcupital se směrem k té obrovské věci. Portálu. Byl opravdu zvláštní, že jsem se musel zastavit, chvilkově jej očichávat a nakonec s jedním krůčkem vpřed vlítnul dovnitř. Co se dělo? Nepopsatelný zážitek! Tuším, že všechna srna půjde z bříška ven a tak snaha bílé vlčice mě nasytit byla nejspíš úplně, ale úplně marná. Šílenství. Avšak, konečně jsem byl… kde jsem to byl? Hrozně moc pichlavých podmětů, které jsem viděl a neznal. Se stažením uší jsem jen nejistě stáhnul ocásek mezi nohy a zakňoural, když tu se objevilo cosi… co mne zaujalo.

>>> Mlžné pláně (přes Sněžné tesáky.)

Kousky masa se odtrhovaly, mé špičaté jehličky se do jednotlivých částí zakusovaly s poměrně velkým odporem, vrčel jsem. Občas se mé tlapy zapíraly o ležící tělo, aby se mi kusy masa lépe odtrhávaly, nakonec jsem jen s otřepáním sám sebe s hlubokým vydechnutím usedl. Byl jsem konečně nasycen, konečně pořádný flák masa, ač jsem zrovna netušil, zda pro těch pár kousanců… kýtu? Musela padnout ta veliká věc. „Nebudeš jíst? Jo a jsem Noir, měl jsem až moc velký hlad na normální konverzaci. Víš, slyšel jsem takový žertík.“ řekl jsem s mírným zavrcením ocásku, kdy jsem na vlčici hleděl svýma skleněnkama. „Bílí vlci častěji umírají!“ řekl jsem a během chvíle se začal šíleně smát, div jsem se nezakuckal tím, jak moc vtipné to bylo. Bavilo mě to a věřil jsem, že je to vážně povedený vtípek, který se vlčici určitě bude líbit. Určitě jí pointa nedošla, doufal jsem… nevypadala nijak neškodně. Dobrá. Budu k ní milý. „Máš zvláštní pach.“ řekl jsem neznalým tónem hlásku a více zavětřil, abych jej pořádně nasál… neznal jsem jej a se stažením uší se chvilkově pozastavoval nad tím, jak její tělo bylo cítit. „Když do toho portálu skočí hodně vlků... tak ho určitě ucpe a tím se zničí!“

Prazvláštně barevné oči sledovaly počínání vlčice, která se už teď plížila k nějakému obřímu vlkovi se zvláštním tvarem. Asi byl taky sotva narozen. Sledujíc jednotlivé pohyby vlčice mě uchvacovalo. Vedla se velmi lehce, nenápadně ač její bílá srst mezi červenými květy poměrně dost křičela. Občas jsem svýma očima jen mírně zamrkal, bolestí. Seděl jsem vedle jezírka a čekal, kdy již tu obludu donese. Neznal jsem ji. Obyčejný pojem „srna“ mi zkrátka nic neříkal. Společně s ním i spousta jiných slov, která se mi jen tak objevila v hlavě. Zaslechl jsem je jinde? Netuším. „Dá se ten ‚portál' nějak zničit? Třeba… kdyby do něj naběhlo hodně vlků, třeba hodněkrát ty?“ zeptal jsem se, když se vlčice vracela s tím, mně, neznámým stvořením, kterému tekla z krku červená. Krev. Taky jsem netušil k čemu ta tekutina je. „Jak se to jmenuje?“ zeptal jsem se neobeznámeně vlčice, když jsem s opatrným přičichnutím přiblížil svou hlavu k tělu srny. Mělo jiný pach jak před tím. Bez mocně leželo, nic neříkalo. Spalo. Tak jako to, co mi donesl ten dvoubarevný vlk! „Zvládnu to sám, jsem dost velký na to, abych ty věci zvládal sám. Vlčice.“ ozval se dotčený, mutující tón z mé tlamy. Div se, že mě tu někdo již dávno nesejmul za onen přístup, který jsem k vlkům či jiným druhům vedl. Nezaujatost v nich. Byli mi všichni cizí a ukradení. Zlouni! Jen teta ne… a možná taky ne Sasanka a tahle jiná vlčice, na kterou jsem jen s „nadzvednutím obočí“ pohlédnul. Zkoumavý. Nečitelný. Můj pohled o jejím neznání mluvil za vše. Byla mi cizí a o tom, že se vlci mají seznamovat? Čert to vem, kde bylo slušné vychování, když jej vlk potřebuje?

Jméno, postavení: Noir, sigma
Počet postů za celý předchozí měsíc: 13
krátké shrnutí všech postů (počítají se i rychlohry, které v tomto období zapíšete): Vydal se na Červenou louku, kde poznal Lokiho a v jeho prospěch jej zneužil. Nyní zneužívá po 2. jiného vlka a to Sisi.
Bobříci:
2x Otrokář - Loki, když od něj chtěl jídlo a Loki jeho chtíč splnil. Po druhé, když od Sisi začal žebrat též jídlo.

10 KŠM + 20 kšm za bobříky = 30

ZAPSÁNO

Zvláštně barvené oči sledovaly vlčici, která stála naproti mně. Byla mohutnějšího růstu. Podobně vysoká jako já, kdy jsem ji sledoval s lehce nadzvednutými koutky. Čipera. „Odkud si?“ zeptal jsem se bílé vlčice tak jednoduše, bez starostí a s klidem švihnul svým ocáskem. Byl jsem spokojený. Měl jsem pozornost, o kterou jsem si tak dlouho říkal. Zas si mě někdo pořádně všímal a tahle vlčice nevypadala zrovna tak, že by měla problém udělat cokoliv, co jí má tlamička řekne. Měl jsem navrch. Byla zajisté hloupá sic hezká. Můj ocásek se hnul, švihnul ze strany na stranu a očíčka vyjela, když jsem si všimnul čehosi za ní. Portál. „Co to je? Co to je?“ ptal jsem se s pootevřenou tlamičkou, když jsem se začínal zvedat na všechny čtyři.

Byl jsem si nyní vědom toho, že mohu jít pryč. Ten vlk mi nechtěl nijak pomoct, nesnažil se. Dal mi jen něco, co pošimralo můj prázdný žaludek. A proto jsem se nakonec z jezírka napil sám. Vyhoupnul se do své výšky a rozhlédnul se kolem. Vlčice? Bílá... Hned jsem se k ní vydal, nehodlal jsem už s tím dvoubarevným setrvat déle! „Nazdárek.“ řekl jsem milým hláskem k ní, ignorujíc, že jsem se ani neobtěžoval rozloučit s Lokim. „Mám hlad a žízeň.“ řekl jsem k ní bez zájmu, kdyby to byl člověk, asi bych si právě kontroloval hrdě nehty. „Že bys mi něco chytila?“ zamrkal jsem kukadly a zazubil se na ní. Potřeboval jsem něco víc jak jen pouhou drobnou věc na jezení..

Sledoval jsem zajímavě zbarveného vlka, který se svými proporcemi moc mně nepodobal. Byl proti mě vyspělý. Celkem jsem koukal, když jsem tak seděl a on se po samém rozkazu dal do pohybu. Utkvělo mi to v paměti a na chvíli i vnuklo myšlenku. Pokud vlkovi řeknu bez slova „prosím“ něco, on učiní mou žádost mnohem rychleji? Pokud ano, jakože ano! tak jsem právě přišel na naprosto geniální věc, kterou bude dobré v mém životě praktikovat mnohem víc jak jen jednou. Pootevřel jsem tlamu, horní a dolní čelist od sebe odlepil a nechal vyklouznout můj dokonale růžový jazýček s jedním černým flekem. Přejel jsem jím přes čumák, kus tlamy a následně jej se zívnutím vrátil zpět. Mé oči jej sledovaly, jak se snaží a jak nakonec do své tlamy uchytil cosi. Představa toho, že už mi bylo tolik, kolik mi bylo a neuměl jsem ulovit prakticky nic sám... zajímavé.
Vlče, dospívající... nazývejme jej všichni jak chceme, začalo přicházet na jednotlivé postupy ve svém životě. To, že se nejednalo o úplně správné fráze, možné chování se. Toť otázkou.
Když dvoubarevný přišel, natočil jsem sedíc hlavu doprava, naklonil ji a podezíravýma očima jej sledoval. Opravdu mi donesl něco tak malého? Cosi se zuby ven, co mi ani napůl žaludek nenasytí a ještě poví, že nic lepšího nebylo? No, dobrá. „Znám vlky, co od narození nejsou moc dobrými lovci. Je zábavné, že vrození lovci nejsou schopní ulovit pomalu ani nic většího, že?“ řekl jsem k němu rýpavě mířenou narážku na jeho osobu. Nedocházejíc mi, že jsem do té skupiny spadal též, že jsem byl jeden z těch, který prakticky neuměl nic. „Viděl jsi někdy sám sebe?“ tykal jsem mu jako kdyby se jednalo o přítele z dávných časů. U toho jemně odsekával svými zoubky jednotlivé části těla hlodavce, jehož chuť byla poměrně výtečná. Na to, že masa bylo tak málo, užíval jsem si pojídání jeho těla, ale víc nedával tak nějak najevo. „Kdo tě naučil tak lovit?“ otázal jsem se zcela z cesty a olíznul svůj čumák od krve, nic jsem vlkovi se samozřejmostí nenechal. „Vlastně mám i žízeň.“ řekl jsem k němu, ukázal velká, vlčecí očka a lehce posmutnil, určitě cestu k místní vodě zná.

Uhnul. Zas. Neměl jsem už víc sil, se vší snahou se držeje z posledních ždibců mých sil držel na nohou. Hleděl jsem na vlka, zatímco oči hladově sledovaly každý jeho pohyb čelistí, každé hýbnutí jeho chlupů.. Potřeboval jsem se okamžitě najíst. Nejlépe hned a teď. „Nazdar,“ ozval jsem se skrz výhružné vrčení, kdy se černá, řídká srst na zádech stavěla směrem k nebi, „hlad.“ odseknul jsem mu zcela bez zájmu, neuměl jsem se nějak udržet. Neuměl jsem najít klid, chování. Potřeboval jsem něco strčit do neomalené huby a ukojit hlad. „Hlad.“ zopakoval jsem mu znovu, kdy jsem nepříjemnýcm škrundáním v mém žaludku již i zakňučel, stáhnul uši k hlavě a hleděje k němu čekal až mi laskavě se uráčí něco donést. Hned.

Vlk byl nejspíš ještě málo unavený. Neměl jsem absolutní tušení, proč jsem se teď a tady nacházel na zemi. Jediné, co bylo mým záměrem a tak nějak vědomým cílem bylo nasytit volající žaludek o pomoc. Hladověl jsem. Znal tu nepříjemnou bolest a se stažením uší se během chvíle už rovnal na všechny čtyři, ač mě bolelo tělo... chtěl jsem jíst. Bylo mi jedno co, prostě jsem šílel. Mé žaludeční šťávy tavily cosi z mého těla. Zbývající tuky. Divočel jsem a s roztáhlými panenkami se znovu pokusil o utrhnutí kousku, chlupy z krku mi nestačily. Dej mi maso. Hned. Během chvíle už jsem se vymrštil ze země znovu, tentokrát s menší sílou, tušil jsem, že to bude nejspíš konec. Nebyl jsem schopný skrz návaly čehosi uvnitř mě přemýšlet.

<<< Nejvyšší hora

Hubené tělíčko, které bylo chvilkově podobné chodící kostře se neslo s největší elegancí. Ať Noir byl vysoký na svůj věk jak chtěl, jeho váha byla doslovně jako váha. Houpala se ze strany na stranu, neměla stálou polohu. Někdo neuměl dát správná závaží, aby udržel jednu a tu potřebnou věc. Byl slabý, nepoznával slabost, která v něm pramenila. Nehodlal to vzdát. Když už měl jen tetičku Stray a znal tu tlustou sasanku, musel se snažit. Netušil, jak se to dělá, ale potřeboval se nutně najíst. Žaludek volal, chtěl okamžitě dostat co bylo třeba, a tak drobné vlče jen nevinně přichlípnulo své tělo k zemi, nevnímal barevnost nechutných květin, které ze srdce nesnášel. Nyní se zaměřoval na jeho dnešní hostinu, vlka. Slabý vlk kolíbavý, vrávoral a sotva se držel. Noir byl mnohonásobně slabší, netušil, že každý je silný jinak. A tak bez nadání odlepil tělo s vyskočením na nohy ze země, popadnul všechny síly a s úšklebkem na své tváři uháněl směrem k jeho masu. Musí jej chytit jako teta rybu! On to zvládne. Věřil si, hrdost jej nesla blíž a blíž, když konečně odlepily se jeho nohy od země s tím, že vlka uchopí slabými čelistmi za srst na krku a on pozná jeho hněv!